8 Co 103/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované Jméno žalované, narozené dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 563 037,55 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2026, č. j. 36 C 211/2025-68,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 458 960,36 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se tento výrok ve zbývajícím napadeném rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 14 188,86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 13 807 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 458 960,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl do částky 104 077,19 Kč s úrokem ve výši 11,4 % ročně z částky 563 012,55 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z téže částky od datum do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 855,38 Kč (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 558,36 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely rámcovou smlouvu, na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. č. účtu, dne datum pak uzavřely dodatek č. hodnota k rámcové smlouvě, kterým byl sjednán spotřebitelský úvěr, dle nějž byla poskytnuta žalované částka 571 670 Kč. Z poskytnuté částky úvěru mělo být vyplaceno dřívějších 5 úvěrů/půjček žalované poskytnutých jí žalobkyní a jinými subjekty. Žalovaná celkem zaplatila na předmětný úvěr částku 112 709,64 Kč. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k zaplacení úvěru. Žalovaná před poskytnutím předmětného úvěru měla několik úvěrů/půjček, tyto splácela dalšími úvěry, pohyby na jejím bankovním účtu byly dle názoru soudu prvního stupně nestandardní, byly na něm časté vklady v hotovosti následované okamžitými výběry v hotovosti nebo odchozími platbami, přičemž jediným pravidelným příjmem žalované byla výplata mzdy od právnická osoba. ve výši cca 10 000 Kč měsíčně. Po právní stránce vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou posoudil jako vztah ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), ve znění do datum. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla před poskytnutím úvěru řádné ověření úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně byla před jednáním a následně i při jednání poučena dle § 118a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) o břemeni důkazním ve vztahu k tvrzení, že řádně ověřila úvěruschopnost žalované. Další důkazy k tomu však nenavrhla. Protože smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka 571 670 Kč, má žalobkyně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši. Protože žalovaná již zaplatila částku 112 709,64 Kč, soud prvního stupně jí výrokem I. uložil zaplatit rozdíl, tedy částku 458 960,36 Kč. Žalobkyni nevznikl nárok na žalobou uplatněnou zbylou jistinu (když vše co žalovaná zaplatila je započteno na jistinu), poplatky a úrok z úvěru (ve výši 11,4 % ročně), v tomto rozsahu žalobu zamítl. Soud prvního stupně za přiměřenou lhůtu k zaplacení shledal zákonnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná ničeho sama neuvedla, neboť byla po celou dobu řízení (kromě podaného odporu) zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není žalovaná dosud v prodlení a nevznikla jí povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 o. z), a proto i tento nárok zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 558,36 Kč, přičemž tato částka představuje 38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69 % a úspěchu žalované v rozsahu 31 %), když příslušenství je nutno pro účely náhrady nákladů řízení kapitalizovat ke dni vydání rozsudku. Tyto náklady sestávají jen z poměrné části soudního poplatku zaplaceného ve výši 22 522 Kč. Ostatních nákladů řízení se žalobkyně při jednání výslovně vzdala.

3. Výlučně proti části výroku II. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s tím, jak na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ZSÚ. Přijala právní závěr o tom, že smlouva o úvěru, kterou účastnice uzavřely, je absolutně neplatná, vztah mezi nimi je tak třeba vypořádat podle pravidel normujících bezdůvodné obohacení, v případě spotřebitelského úvěru podle § 87 ZSÚ, zásadně však nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku prodlení žalované. Vyjádřila přesvědčení, že nárok na zákonný úrok z prodlení jí vznikl, když žalovanou přípisem ze dne datum vyzvala k úhradě dluhu do datum a žalovaná dluh neuhradila ani na výzvu nijak nereagovala. Odkázala na § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník dluh plnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Odvolatelka je si vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo času plnění zakotvené v ZSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Tedy tam, kde věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby svůj dluh uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Určení možnosti spotřebitele splnit dluh věřiteli prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele, jde tedy o skutečnost, kterých se dlužník má dovolávat jako sobě příznivých, proto je to spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké byly jeho možnosti uhradit dluh ve lhůtě určené věřitelem a jaké jsou nyní a k těmto i navrhnout důkazy. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025-132 ze dne 13. 8. 2025. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, proto žalobkyně shledává pochybení soudu prvního stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, když žalovaná nenavrhla žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl vzít za prokázané, že nebylo v jejích možnostech uhradit bezdůvodné obohacení na její výzvu. Žalovaná je po celou dobu zcela pasivní, nesplnila tak povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Uvedenému názoru přisvědčil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č.j. 72 Co 199/2024-92, Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 15 Co 184/2024, Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 1. 2025, č. j. 22 Co 215/2024-94. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. v části, ve které se domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 458 960,36 Kč od datum do zaplacení a požadovala nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

5. Odvolací soud vyzval obě účastnice k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s poučením o tom, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se žádná z účastnic nevyjádřila, rozhodl odvolací soud ve věci bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř.) a poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř., a přiznal mu částečnou důvodnost, jak bude níže rozebráno.

6. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o. z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).

8. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

10. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z. nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má podle § 87 odst. 1 ZSÚ rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. V daném případě tak jde o částku 458 960,36 Kč. Rozhodnutí soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení, které získala žalovaná na úkor žalobkyně je proto správný.

11. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Vztah mezi účastnicemi je vztahem podnikatelky a spotřebitelky a posuzuje se podle ZSÚ. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Odvolací soud tak z vyložených důvodů nesouhlasí se závěry žalobkyní citovaných rozsudků odvolacích soudů, když za dohodu mezi účastníky nelze považovat situaci, kdy věřitelka zesplatní poskytnutý úvěr a vyzve dlužnici k úhradě pohledávky a dlužnice (žalovaná) na tuto výzvu nereaguje jejím zpochybněním či uplatněním určitých výhrad. Neuplatní se ve veřejnosti vnímaná zásada: „kdo mlčí, souhlasí“. Vzhledem k tomu, že nelze hovořit o tom, že došlo mezi smluvními stranami k dohodě o lhůtě plnění, nezbylo než, aby o ní rozhodl soud prvního stupně. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, odvolací soud má za to, že ve věci není použitelný, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval bezdůvodným obohacením a jeho splatností v poměrech právní úpravy spotřebitelského úvěru, která byla dána zák. č. 145/2010 Sb., tedy již neúčinnou právní úpravou, nedopadající na právní vztah v řešené věci.

13. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v době jeho rozhodování nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaná se v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 458 960,36 Kč ze shora vyložených důvodů nemohla ocitnout. Za přiměřenou lhůtu k plnění, pro pasivitu žalované, odvolací soud považuje lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním, nabyl proto samostatně právní moci dne datum a vykonatelnosti datum, ode dne následujícího, tj. od datum se žalovaná ocitla v prodlení s plněním těchto částek a jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná tuto částku žalobkyni uhradila, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovaná ocitla v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,50 % ročně.

14. Odvolací soud ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 458 960,36 Kč od datum do zaplacení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu shledal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Úspěch žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně je toliko částečný a odvolací soud proto náklady řízení určil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně žalobkyně požadovala přiznání částky 563 037,55 Kč, přiznána jí byla částka 458 960,36 Kč, její úspěch představuje 81,50 %, neúspěch 18,50 %, po odečtení neúspěchu od úspěchu má právo na 63 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 22 522 Kč, odvolací soud ji přiznal částku 14 188,86 Kč (63 %) a uložil jí žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o. s. ř).

16. V odvolacím řízení žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 458 960,36 Kč od datum do zaplacení, tj. ve výši 275 376,20 Kč (pětinásobek ročního plnění), přiznán jí byl úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 458 960,36 Kč od datum do zaplacení, tj. 264 625,20 Kč (pětinásobek ročního plnění) a nebyla úspěšná, pokud jde o úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 458 960,36 Kč od datum do datum, což představuje částku 39 896,13 Kč. Úspěch žalobkyně je tak pouze v nepatrné části, a proto jí byly přiznány náklady odvolacího řízení v plné výši. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 13 807 Kč ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.) Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do tohoto rozsudku do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.