8 Co 128/2025

Plný text

Krajský soudu v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Ceplové a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Martiny Andělové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně Adresa žalobkyně Jméno advokátky Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , Datum narození žalovaného Adresa žalovaného o 79 263 Kč s příslušenstvím + 11 483,49 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 18. prosince 2024, č. j. 48 C 195/2024-40

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I. mění tak, že se žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku, Anonymizováno, 4 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 30. 4. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce po splatnosti poslední splátky stanovené ve výroku II. rozsudku okresního soudu.

II. Odvolání žalobkyně proti výroku II. se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 210 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 73 732 Kč od 30. 4. 2024 do 14. 5. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 263 Kč od 15. 5. 2024 do 20. 5. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 69 263 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení a dále pak částky 9 726,16 Kč a úroku v částce 1 063,56 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 69 423,88 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30.4.2024 dosáhne částky 254 822 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 120 Kč v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci a po 6 000 Kč počínaje květnem 2025 splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu. Výrokem III. rozhodl že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Dle soudu prvního stupně byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, žalovanému byla vyplacena částka 70 000 Kč na jeho účet, žalovaný měl úvěr splatit v 48měsíčních splátkách po 4 424 Kč. První splátku uhradil o 6 dní později, druhou splátku uhradil 23 dní po splatnosti a třetí splátku uhradil až po zesplatnění. V rámci posuzování úvěruschopnosti byl zjištěn příjem žalovaného kolem 32 000 Kč měsíčně. Výdaje byly vypočteny, nebyly nijak ověřeny, byly stanoveny ve výši životního minima a nákladů na bydlení uvedených žalovaným. Výdaj na jiný úvěr uvedl sám žalovaný. Z , Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalovaný má úvěry od 7 společností, celkem dluží , částka, , splátky má ve výši , částka, měsíčně a hlavně je s částkou , částka, po splatnosti. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovanému bylo v době uzavření úvěrové smlouvy , Anonymizováno, let. Žalovaný celkem uhradil do zesplatnění 12 880 Kč a po zesplatnění 4 000 Kč, z toho 1 000 Kč uhradila manželka žalovaného. Žádné další úhrady žalovaný neprokázal.

3. Dokazováním před okresním soudem nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované strany před poskytnutím úvěru, neboť bylo ohledně výdajů vycházeno pouze z tvrzení žalovaného na bydlení a životního minima. Dle , Anonymizováno, v době poskytnutí úvěru byl žalovaný v prodlení s úhradou , částka, , kdyby měl žalovaný celkovou dlužnou částku , částka, uhradit do doby odchodu do důchodu v 65 letech, musel by při úrokové sazbě pouhých 10 % ročně splácet , částka, měsíčně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

4. Soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je tedy pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zaobíral se dále tím, zda byla jistina vyplacena žalované straně a mohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na žalované straně. Žalující straně se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení o poskytnutí jistiny 70 000 Kč, uhrazeno bylo 16 880 Kč. Soud proto uložil žalované straně uhradit žalující straně obohacení ve výši rozdílu v souladu s § 87 z. s. ú. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Soud žalovanému povolil splátky ve výši 3 000 Kč měsíčně od právní moci rozsudku a od května ve výši 6 000 Kč, což jsou částky, které je žalovaný schopen splácet, a to zejména s ohledem na jeho úvěrové zatížení. Zvýšení splátky od května je dáno tím, že žalovaný doplatí jiný úvěr. Splátky v této výši umožní žalovanému uhradit dlužné obohacení v dohledné době.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla všechny výroky rozsudku okresního soudu s tím, že oba týkají nesprávně spočítané výše bezdůvodného obohacení, když soud prvního stupně přiznal o 4 000 Kč méně. V průběhu odvolacího řízení upřesnila rozsah navrhované změny rozsudku okresního soudu.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. V rámci odvolacího řízení žalovaný uvedl, že jeden z úvěrů již splatil a může splácet částku 6 000 Kč měsíčně.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění - dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve shora vymezené části výroku I. ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení.

8. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž existence žádné takovéto procesní vady nebyla ani odvolatelkou namítána.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku (dále jen „o. z.“) je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

12. Podle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z citované zákonné úpravy plyne, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky.

14. Přestože shora citované ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru koncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, dospěl odvolací soud k závěru, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu je soud povinen přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci C 679-18, musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Rovněž Nejvyšší soud ČR se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (byť jím bylo rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, lze dále uvedené závěry aplikovat i na projednávanou věc, protože úprava zakotvená v § 86 zák. o spotřebitelském úvěru je obsahově obdobná), mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu ČR absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který byl vydán již ve věci právně posouzené dle zák. o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Dále Ústavní soud (ve stejném nálezu) dovodil, že při ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr nepostačuje, pokud věřitel spoléhá na pravdivost údajů o schopnosti splácet úvěr tvrzených samotným žadatelem, nýbrž že je třeba, aby věřitel sám tyto údaje prověřil (případně si je nechal od žadatele doložit).

16. Okresní soud v posuzovaném případě správně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 28. 11. 2023 uzavřena smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit v měsíčních splátkách po 4 424 Kč, avšak neuhradil řádně a včas sjednané splátky. Žalobkyně ke dni 28. 4. 2024 celý dluh zesplatnila a požadovala jeho zaplacení. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se způsobu vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, je třeba odkázat na odst. 10 a 17 odůvodnění rozsudku, který vystihuje danou problematiku zcela správně a způsobem, kterému nelze nic vytknout. Žalobkyně si v daném případě před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovaným opatřila pouze údaje o jejích příjmech, které v listině označené jako hodnocení klienta nadhodnotila, když zde uvedla, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 31 300Kč. Na ověření údajů o výdajích žalovaného pak žalobkyně rezignovala, když vycházela pouze z neověřených tvrzení žalované. Přitom žalobkyni nic nebránilo, aby si od žalovaného opatřila výpisy z bankovního účtu za předcházející období, z nichž by bylo jednoduše možné jeho výdaje ověřit. Z , Anonymizováno, se podává, že žalovaný měl 7 finančních institucí s žádostí, dlužil , částka, , měl částku , částka, jako součet , podezřelý výraz, , s částkou , částka, byl po splatnosti. Žalobkyně v daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitelky porušila ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při posouzení výdajů žalovaného nevycházela z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací, jejichž vyžádání od spotřebitele bylo přiměřené okolnostem, ani neověřila údaje o žalované vedené v , Anonymizováno, , neposoudila tedy řádně úvěruschopnost žalovaného a zjištěné údaje řádně nevyhodnotila.

17. Následkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele je, jak bylo shora uvedeno, absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. K neplatnosti úvěrové smlouvy je tedy třeba přihlížet z úřední povinnosti, bez ohledu na to, že neplatnost nebyla žalovanou namítána. Jelikož je vzhledem k porušení ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalovanou úvěrová smlouva ze dne 28. 11. 2023 absolutně neplatná jako celek, je správný rovněž právní závěr soudu prvního stupně v tom, že vztah žalobkyně a žalovaného založený uzavřením neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 70 000 Kč, je třeba posoudit podle ust. § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení žalovanému z neplatné úvěrové smlouvy poskytnuté částky, a to včetně úroku z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výši okresní soud správně stanovil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Odvolací soud změnil podle ust. § 220 odst. o. s. ř. zamítavý výrok I. pouze v části peněžitého nároku ve výši 4 000 Kč, když soud prvního stupně nesprávně spočítal výši bezdůvodného obohacení (70 000 – 12 880 Kč = 57 120 Kč), kdy žaloba měla být zamítnuta, nikoli do částky 18 210 Kč, ale pouze do částky 14 210 Kč s příslušenstvím a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 30. 4. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce po splatnosti poslední splátky stanovené ve výroku II. rozsudku okresního soudu. Zbývající část výroku rozsudku okresního soudu nebyla odvoláním dotčena.

19. Odvolací soud dále odmítl odvolání žalobkyně do výroku II. rozsudku okresního soudu, neboť se jedná o vyhovující výrok a žalobkyně nemá ve smyslu § 218 písm. b) o.s.ř. subjektivní legitimaci k podání odvolání.

20. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle ust. § 150 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.