8 Co 165/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta , narozenému dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení příslušenství, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 1. 2025, č. j. 23 C 144/2024-67

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I., jakož i ve výroku II., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále již jen soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 4 630 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 43 764,86 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 16 % ročně z částky 43 764,86 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 31. 1. 2017 smlouvu o úvěru reg. č. , tel. číslo, (dále již jen smlouvu), na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč za účelem konsolidace úvěru u žalobkyně a částečně bez sledování účelu použití prostředků. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 16 % ročně splácet v pravidelných 72měsíčních splátkách po 2 407 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně kladně vyhodnotila schopnost žalovaného úvěr splatit na základě čestného prohlášení žalovaného, výpisu z účtu žalovaného a statistických dat. Kontrolou příjmů z běžného účtu žalovaného za období od srpna 2016 do ledna 2017 soud prvního stupně zjistil, že průměrný měsíční příjem žalovaného (včetně invalidního důchodu) činil 12 232 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalovaný uvedl měsíční výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč, žalobkyně vycházela s ohledem na výdaje žalovaného výběrem z bankomatů, ze statistických a demografických dat, a to z výdajů žalovaného v celkové výši 7 346 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že ke dni 15. 8. 2016 činil zůstatek 2 526,91 Kč, ke dni 15. 9. 2016 zůstatek ve výši 31,61 Kč, ke dni 14 10. 2016 zůstatek ve výši 1 502,58 Kč, ke dni 15. 11. 2016 zůstatek ve výši -118,78 Kč, ke dni 15. 12. 2016 zůstatek ve výši 2 442,41 Kč, ke dni 13. 1. 2017 zůstatek ve výši 1 227,15 Kč. Žalovaný uhradil pouze 27 pravidelných splátek, když poslední splátku realizoval dne 16. 4. 2019 ve výši 2 407 Kč. V souladu se splátkovým kalendářem se stal úvěr splatný ke dni 16. 1. 2023. U Krajského soudu v , adresa, bylo pod sp. zn. KSUL , spisová značka, vedeno insolvenční řízení žalovaného, které bylo zahájeno dnem 18. 4. 2019 (zveřejnění usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení) a skončeno ke dni 28. 2. 2024 (usnesení o zrušení schváleného oddlužení a zastavení řízení). V rámci insolvence žalovaný uhradil na jistinu pohledávky 1 094,05 Kč a po skončení insolvence ve výši 340,38 Kč. Celkem tak jistina činí 78 528 Kč a ta je exekučně vymáhána na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 9. 5. 2024. Žalobkyně žalobou požaduje pouze příslušenství, a to zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok ve výši 16 % ročně. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), § 1970 o. z., § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, (dále již jen „ZSU“) a § 87 odst. 1 ZSU a dospěl k závěru, že žalovaný ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Žalobkyně nedostatečným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 87 odst. 1 ZSU pro rozpor s § 86 odst. 1 ZSU. Žaluje-li tak žalobkyně na náhradu za to, co poskytla, ač nevznikla platná a účinná smlouva, je nezbytné posoudit, zda má žalobkyně právo na vrácení plnění podle speciální úpravy bezdůvodného obohacení dle § 87 ZSU. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy nemá nárok na zaplacení smluvního úroku ve výši 16 % ročně. Požadavek žalobkyně na zákonný úrok z prodlení shledal předčasný, když v souladu s § 87 odst.1 ZSU nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká žalobkyni teprve od okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) v době podle § 87 odst.1 ZSU, tj. v době přiměřené jeho možnostem. Žalovanému byl vyplacen úvěr ve výši 110 000 Kč a žalovaný v rámci insolvence uhradil na jistinu pohledávky 1 094,05 Kč a po skončení insolvence částku 340,38 Kč. Zbývající částku žalobkyně exekučně vymáhá na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 9. 5. 2024, která je po zastavení insolvenčního řízení exekučním titulem. Žalobkyni však není odepřeno právo na přístup k soudu, neboť jí i nadále zůstává právo uplatnit pohledávku v nalézacím řízení. Ohledně bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny nebylo vydáno žádné meritorní soudní rozhodnutí, v němž by byla stanovena lhůta k plnění, proto soud prvního stupně žalobu i co do požadovaného zákonného úroku z prodlení zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.), dle kterého by měl právo na jejich náhradu plně úspěšný žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na jejich náhradu.

3. Výlučně proti části výroku I. shora označeného rozsudku, a to v rozsahu jejího požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 43 764,86 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání. Učinila tak proto, že se rozhodla nenapadat soudem prvního stupně tvrzenou neplatnost úvěrové smlouvy, proto požaduje pouze zákonný úrok z prodlení. Namítala porušení principu rovnosti účastníků před soudem zakotveným v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, potažmo v § 18 odst. 1 o. s. ř., jestliže soud suploval neaktivitu strany sporného řízení a sám vnesl do řízení tvrzení, k němuž tuto stranu tíží břemeno tvrzení. Soud má namísto účastníka řízení vstupovat do řízení jen výjimečné, v případech, kdy je dotčen veřejný zájem, žalobkyně připustila, že tak tomu je při zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr vrátit. Nicméně má za to, že tato problematika nemůže být extenzivně vztažena i na další navazující právní povinnosti, jako je vrácení bezdůvodného obohacení. Je to účastník, kdo má nejlepší přehled o svých schopnostech splácet úvěr, a je to tedy on, kdo má tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení. Nesouhlasila proto s tím, že soud za situace, kdy byl žalovaný zcela procesně pasivní a svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, sám soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit a není tedy v prodlení. Vyjádřila názor, že jí náleží zákonný úrok z prodlení z částky bezdůvodného obohacení ve výši 14,75 % ročně ode dne 25. 5. 2024, neboť částka představující bezdůvodné obohacení se stala splatnou na základě výzvy k úhradě ze dne 17. 5. 2024, v rámci níž byl žalovaný vyzván k úhradě částky 148 655,32 Kč, která v sobě zahrnuje i předmětné bezdůvodné obohacení. Poukazovala i na recentní rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, v němž odvolací soud shodně s jejím názorem vyslovil, že lhůta plnění podle § 87 odst. 2 ZSU je lhůtou hmotně právní, a existence vydaného meritorního rozhodnutí, jež by stanovovalo lhůtu k plnění, od níž by se následně odvíjelo právo žalobce na zákonný úrok z prodlení, není relevantní. Splatnost bezdůvodného obohacení tak nastala dne 24. 5. 2024 na základě výzvy k úhradě. Vzhledem k tomu, že zaslání výzvy k úhradě ze dne 17. 5. 2024 nebylo z jejího hlediska uplatněného nároku relevantní, když splatnost nároku nastala v souladu se smlouvou, přičemž nemohla předjímat, jak bude věc soudem prvního stupně nakonec posouzena, představuje tak výzva ze dne 17. 5. 2024 rozhodnou skutečnost, resp. důkaz, kterou nemohla bez své viny včas uvést ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., a proto vyjádřila názor, že představuje výjimku z koncentrace řízení podle § 119a o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 43 764,86 Kč ode dne 25. 5. 2024 do zaplacení a požadovala nahradit náklady odvolacího řízení, případně, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 202 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v rozsahu vytčeném odvoláním, tj. ve vymezené části výroku I., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212, § 212a o. s. ř., provedl důkaz níže popsanou listinou a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že smlouva o úvěru uzavřená účastníky dne 31. 1. 2017 je pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neplatným právním jednáním. Tento skutkový závěr nezpochybňovala ani žalobkyně.

7. Jak již bylo shora uvedeno, vztah mezi účastníky je vztahem podnikatelky a spotřebitele a posuzuje se podle ZSU. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSU je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSU uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

8. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSU. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

9. Ze shora uvedeného vyplývá, že soud je po zjištění, že smlouva o úvěru je neplatným právním jednáním a dlužník je povinen vrátit věřiteli pouze bezdůvodné obohacení, povinen se zabývat tím, jaké jsou možnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Odvolací soud nezpochybňuje, že občanský soudní řád vychází z rovného postavení účastníků řízení (§ 18 o. s. ř.), povinnosti účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a tvrzené skutečnosti prokázat (§ § 101 a § 120 o. s. ř.) a že je to tedy žalovaný, jehož tíží povinnost prokázat své možnosti vrátit poskytnutou jistinu, nicméně soud je při hodnocení důkazů povinen tyto důkazy hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

10. V posuzovaném případě soud prvního stupně učinil zjištění, že žalovaný poslední splátku na sjednaný úvěr zaplatil dne 16. 4. 2019. Následně dne 18. 4. 2019 bylo u Krajského soudu v , adresa, zahájeno insolvenční řízení žalovaného, které bylo vedeno pod sp. zn. KSUL , spisová značka, (viz. zveřejnění usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení), toto insolvenční řízení bylo skončeno ke dni 28. 2. 2024 (usnesení o zrušení schváleného oddlužení a zastavení řízení). V rámci insolvence žalovaný uhradil na jistinu pohledávky částku 1 094,05 Kč a po skončení insolvence částku 340,38 Kč.

11. Odvolací soud z odůvodnění usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 29. 1. 2024, č. j. KSUL , spisová značka, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, , zjistil, že od doby jednání o zrušení oddlužení (rozuměj jednání insolvenčního soudu) nebylo na splátkový kalendář ničeho plněno a není na něj plněno více jak jeden rok a není dán předpoklad uspokojení věřitelů ve výši přesahující 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužník neplní podstatné povinnosti, přistupuje k insolvenčnímu řízení lehkomyslně, je nekontaktní, nereaguje na výzvy soudu, nedoložil, že by měl nové zaměstnání a nepředkládá soudu přehledy příjmů. Dlužník má nový dluh po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jehož úhradu ani k výzvě soudu nedoložil, ze všech těchto důvodů bylo zrušeno schválené oddlužení manželů , Anonymizováno, a , Jméno žalovaného, .

12. Odvolací soud po seznámení se s důvody vedoucími insolvenční soud ke zrušení schváleného oddlužení a ke sdělení žalobkyně při odvolacím jednání, že ani vedená exekuce na majetek žalovaného není přínosná, za přihlédnutí ke zjištěním učiněným soudem prvního stupně (insolvenční řízení žalovaného probíhající od roku 2019 do roku 2024, v rámci něhož byla pro žalobkyni získána pouze částka 1 094,05 Kč, po skončení insolvence došlo k úhradě částky 340,38 Kč) dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno a vyšlo najevo, že v současných možnostech žalovaného není vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu (§ 87 ZSU), a proto se nemohl s jejím vrácením ocitnout v prodlení. Žalobkyni tedy nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, které jsou sankcí právě a jen za prodlení dlužníka.

13. Odvolací soud nepřehlédl, že zjištěné skutečnosti mohou nasvědčovat tomu, že je to žalovaný, kdo k plnění svých povinností přistupuje nezodpovědně, nicméně nelze přehlédnout, že to byla žalobkyně, kdo žalovanému v roce 2017 poskytl úvěr ve výši 110 000 Kč, z něhož část ve výši 61 000 Kč byla žalobkyní poskytnuta na konsolidaci dluhů žalovaného u žalobkyně. Žalobkyně tak byla seznámena s tím, jak žalovaný přistupuje k plnění svých závazků.

14. Odvolací soud se ze všech shora vyložených důvodů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť v současných možnostech žalovaného není žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu, a nemohl se tak ocitnout v prodlení s jejím vrácením.

15. Odvolací soud za užití § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu v napadené části výroku I, včetně nákladového výroku II., neboť je shledal věcně správnými.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých by na jejich náhradu měl právo žalovaný, neboť žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, protože však žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.