8 Co 37/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně , narozené dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované Jméno žalované , narozené dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neúčinnosti vypořádání společného jmění manželky a zaplacení částky 217 960 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 11. 2025, č. j. 20 C 417/2022-120,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 14 029,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále již jen soud prvního stupně) určil, že vůči žalobkyni je právně neúčinná smlouva o manželském majetkovém režimu odlišném od zákonného režimu spočívající v režimu oddělených jmění a dohoda o vypořádání společného jmění, která byla uzavřena dne 8. září 2021 mezi , Jméno žalované, , narozenou , Datum narození žalované, , a sepsaná , tituly před jménem, , jméno FO, , notářem se sídlem v , adresa, , v notářském zápise sp. zn. , Anonymizováno, (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 217 960 Kč spolu s úrokem ve výši 10 % od 16. července 2019 do zaplacení (výrok II.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jako objednatelka, uzavřela dne 13. 5. 2018 s manželem žalované , jméno FO, , jako zhotovitelem, smlouvu o dílo ve znění dodatku č. 1, podle níž se manžel žalované zavázal vyrobit a osadit okna a dveře v památkově chráněné nemovitosti (dále již jen dílo) a žalobkyně se zavázala dílo převzít a zaplatit za něj cenu 498 300 Kč bez daně z přidané hodnoty. Žalobkyně zaplatila manželu žalované zálohu na cenu díla ve výši 200 000 Kč. Mezi žalobkyní a manželem žalované následně vznikl spor, zda dílo vykazuje vady, žalobkyně a manžel žalované se nedohodli na znění předávacího protokolu a žalobkyně nechala dílo posoudit , tituly před jménem, , adresa, , který dospěl k závěru, že otvorové výplně nesplňují a nevyhovují požadavkům plynoucím z norem ČSN, požadavkům projektu a požadavkům , právnická osoba, , adresa, , odboru památkové péče, že okny zatéká, nelze je opravit a upravit, aby splňovala požadavek projektu a oprava není ekonomická. Za odborné posouzení žalobkyně uhradila částku 17 960 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 2. 1. 2019 oznámila manželu žalované, že od smlouvy o dílo odstupuje z důvodu podstatného porušení smlouvy a vyzvala jej k vrácení uhrazené zálohy a k uhrazení částky 17 960 Kč za vypracování odborného posouzení. Manžel žalované prostřednictvím své zástupkyně e-mailovou zprávou ze dne 15. 1. 2019 navrhl žalobkyni vzniklý spor vyřešit dohodou o narovnání, podle níž by žalobkyni vrátil částku 200 000 Kč, žalobkyně s tímto návrhem vyslovila souhlas, k uzavření dohody o narovnání však nedošlo, protože si to manžel žalované rozmyslel. Žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Děčíně dne 22. 7. 2019 žalobu proti manželu žalované, kterou se domáhala zaplacení částky 217 960 Kč z důvodu odstoupení od smlouvy o dílo pro vady díla, kdy částku 200 000 Kč požadovala z titulu nároku na vrácení uhrazené zálohy a částku 17 960 Kč z titulu nároku na náhradu škody spočívající v uhrazené ceně za odborné vyjádření č. 278/28/18 vypracované dne 28. 12. 2018 , tituly před jménem, , adresa, v souvislosti s uplatněním vad díla. Dne 8. 9. 2021 byla mezi žalovanou a manželem žalované uzavřena smlouva o manželském majetkovém režimu odlišném od zákonného režimu spočívající v režimu oddělených jmění a dohoda o vypořádání společného jmění (dále již jen dohoda), kterou žalovaná a manžel žalované ujednali jejím uzavřením (od její účinnosti) režim oddělených jmění a vypořádali své zrušené společné jmění manželů tak, že ve vlastnictví manžela žalované jsou práva a povinnosti majitele běžného účtu číslo , č. účtu, u , právnická osoba, . a závod, který provozuje jako fyzická osoba podle živnostenského zákona pod identifikačním číslem , hodnota, , a ostatní majetek, a to pozemky v katastrálním území , adresa, , , Anonymizováno, parc. č. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , hodnota, , pozemky v katastrálním území , jméno FO, , a to parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , budova pro výrobu č. p. , Anonymizováno, v části obce , adresa, , v obci , adresa, , zapsaná na listu vlastnictví číslo , hodnota, pro katastrální území , jméno FO, , práva a povinnosti majitele běžného účtu číslo , č. účtu, u , právnická osoba, a práva a povinnosti vkladatele vkladní knížky číslo , hodnota, u , právnická osoba, , jsou ve vlastnictví žalované. Ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území , jméno FO, byl na základě dohody proveden zápis do katastru nemovitostí k okamžiku 8. 9. 2021 13:07:

58. Řízení o shora uvedené žalobě bylo u soudu vedeno pod sp. zn. 18 C 11/2020, a protože žalovaný v průběhu soudního řízení dne 3. 7. 2022 zemřel a pozůstalostní řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 35 D 99/2022-18, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2022, z důvodu, že zůstavitel (žalovaný) zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty, který byl vydán pozůstalé manželce , Jméno žalované, , jež vypravila pohřeb, bylo uvedené soudní řízení zastaveno, protože povaha věci neumožnila pokračovat v řízení, jelikož účastník řízení (žalovaný) nemá žádného právního nástupce, jež by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 716 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.), § 736 o. z., § 736 o. z., § 737 odst. 1 o. z., § 738 odst. 1 o. z. a § 2586 odst. 1 o. z. a dospěl k závěru, že uzavřením dohody se změnila vlastnická struktura věcí tvořících doposud součást společného jmění manželů (žalované a manžela žalované) tak, že se v zásadě veškerý majetek transformoval na výhradní majetek žalované. Žalovaná přitom do svého výhradního majetku nabyla veškeré nemovité věci, žalovanému „zůstal“ pouze závod provozovaný pod jeho identifikačním číslem a práva a povinnosti majitele jednoho běžného účtu. Skutečnost, že žalovaná nabyla vypořádáním prakticky vše, plyne i z jejích vlastních tvrzení, když v rámci vyjádření k žalobě uvedla, že uzavření dohody bylo přáním , jméno FO, , který byl onkologicky nemocen a věděl, že konec se blíží a chtěl, aby neměla žádné problémy s vyřizováním pozůstalosti. Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2023, z něhož plyne, že zákon v § 737 odst. 1 o. z. nevyžaduje, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná. Podstatné je, zda se vypořádání práv třetí osoby dotklo, byť soud o dotčeném právu dosud nerozhodoval. V souzené věci mezi žalobkyní a manželem žalované vznikl spor ze smlouvy o dílo, žalobkyně uplatnila svá práva u soudu žalobou. V průběhu soudního řízení o této žalobě (zhruba dva roky od jeho zahájení) došlo mezi žalovanou a manželem žalované k uzavření dohody. Vzhledem k tomu, že uzavřením dohody došlo k významné změně ve vlastnické struktuře věcí tvořících doposud součást společného jmění manželů (žalované a manžela žalované) ve prospěch žalované, byla dotčena práva žalobkyně uplatňovaná ke dni uzavření dohody v soudním řízení vůči manželovi žalované, neboť se zhoršilo její postavení věřitele, resp. zhoršila se dobytnost její pohledávky, a to bez ohledu na to, že práva uplatňovaná žalobkyní byla mezi žalobkyní a manželem žalované sporná a v době uzavření dohody o nich nebylo rozhodnuto (resp. nehledě na to, že následně došlo k zastavení řízení z důvodu úmrtí manžela žalované bez právního nástupce). Soud prvního stupně proto žalobě v části týkající se určení neúčinnosti dohody vyhověl. Oproti tomu nárok žalobkyně na zaplacení částky 217 960 Kč s příslušenstvím shledal nedůvodný. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s manželem žalované dne 13. 5. 2018 smlouvu o dílo podle § 2586 o. z., kterou se manžel žalované zavázal provést dílo a žalobkyně se zavázala dílo převzít a zaplatit za něj cenu ve výši 498 300 Kč bez DPH. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 710 o. z.) upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám; úpravou obsaženou v § 145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (nyní § 713 odst. 2, 3 o. z.) zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit tak účastníkům smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů dalšího účastníka, v tomto případě druhého z manželů, jedné ze smluvních stran (dále poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5138/2007, ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, a ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 823/2013). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyní v tomto řízení uplatněný nárok na zaplacení částky 217 960 Kč představuje totožný nárok uplatněný žalobkyní u soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 11/2020 vůči zemřelému manželovi žalované, když se jedná o nároky ze smlouvy o dílo, resp. z tvrzeného odstoupení od smlouvy o dílo. Protože žalovaná účastníkem smlouvy o dílo nebyla, resp. se žalobkyní smlouvu o dílo nesjednala, nemá vůči žalobkyni žádné povinnosti plynoucí z této smlouvy, popř. z jejího zrušení. Žalobkyni ze smlouvy o dílo, popř. z jejího zrušení tak nic nedluží a žalobkyně jako věřitel s ohledem na judikaturu citovanou výše nemůže vůči žalované splnění dluhu z této smlouvy, či jejího zrušení, vymoci. Na žalovanou dluh jejího manžela odpovídající nároku žalobkyně na zaplacení částky 217 960 Kč ani nepřešel, když manžel žalované zemřel a zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Zanechal-li zůstavitel jen majetek nepatrné hodnoty, nemá zůstavitel právního nástupce, neboť vydal-li soud při zastavení řízení zůstavitelův nepatrný majetek vypraviteli jeho pohřbu, nenabývá tento majetek z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu. Skutečnost, že předmětný dluh (původně vymáhaný žalobkyní vůči manželu žalované) na žalovanou nepřešel, byla přitom důvodem zastavení řízení vedeného soudem pod sp. zn. 18 C 11/2020, neboť nebyl zjištěn právní nástupce manžela žalované. Závěrem soud prvního stupně zmínil, že k jeho dotazu žalobkyně při jednání uvedla, že nemá žádné další tvrzení a důkazní návrhy k tomu, že žalovaná jí dluží částku 217 960 Kč. Žalobkyně tak nárok na zaplacení předmětné částky odůvodňovala pouze tím, že se jedná o částku původně vymáhanou vůči manželu žalované v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 11/2020, které bylo zastaveno z důvodu úmrtí manžela žalované. O náhradě nákladů řízení rozhodl § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.), neboť poměr úspěchu účastnic je v zásadě totožný.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž opakovala, že podala žalobu proti , jméno FO, na zaplacení částky 217 960 Kč, řízení bylo zastaveno z důvodu úmrtí , jméno FO, , který po sobě zanechal majetek nepatrné hodnoty. Toto rozhodnutí považovala za nesprávné a předčasné, a proto se odvolala. Z katastru nemovitostí zjistila, že dne 8. 9. 2021 uzavřel , jméno FO, s manželkou (žalovanou) dohodu, v důsledku které se výrazně zúžil majetek pana , jméno FO, a její pozice se podstatně zhoršila, proto podala tuto žalobu. Poté, co krajský soud potvrdil zastavení řízení, navrhla změnu žaloby tak, aby bylo v jednom řízení projednáno nejen určení neúčinnosti vypořádání SJM, ale také nárok na zaplacení peněžité částky. Má za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací, aplikoval nepřípadné právní normy (nesprávně věc posoudil) a nepoužil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně tento nárok zamítl z důvodu, že žalovaná nebyla účastnicí smlouvy o dílo, že z právní úpravy společného jmění nevyplývá, že by jí žalovaná něco dlužila a že nárok na žalovanou nepřešel po smrti jejího manžela, ona však nic takového neuplatnila jako důvod oprávněnosti svého nároku. Svůj požadavek opřela o § 737 o. z., soud prvního stupně však o jejím nároku rozhodl, jako kdyby obsah § 737 o. z. neexistoval. Toto ustanovení míří na případy, kdy se jeden z manželů dobrovolně vzdává části svého podílu na vypořádání SJM, čímž zhoršuje možnost uspokojení pohledávky svého věřitele. Když se věřitel dovolá neúčinnosti takového vypořádání SJM, může se dle judikatury Nejvyššího soudu následně hojit z majetku patřícího původně do SJM. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1561/2012 ze dne 25. 9. 2012., dle kterého věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodu tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené výroky potvrdil, neboť se plně ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu odvoláním dotčeném, tj. pouze ve výrocích II. a III., spolu s řízením jejich vydání předcházejícímu podle § 212, § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným.Výrok I. nebyl odvoláním žádné z účastnic dotčen, nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.) a nestal se předmětem přezkumu odvolacím soudem.

6. V posuzovaném případě se žalobkyně podanou žalobou domáhala dvou nároků, a to vyslovení neúčinnosti konkretizovaného právního jednání a splnění peněžité povinnosti. Odvolací soud, byť výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, pouze ve stručnosti shrnuje, že problematikou § 737 o. z. se zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, a to usnesení ze dne 14. 4. 2025, č. j. 8 Co 157/2025-101, ve kterém vyložil § 737 odst. 1 o. z. tak, že zákon tímto ustanovením zakazuje, aby se vypořádání společného jmění manželů dotklo práv třetí osoby, přitom nepožaduje, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, jako je tomu v § 598 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že hypotéza § 737 odst. 1 o. z. je oproti § 589 odst. 1 o. z. jiná, širší, ani zde o „vykonatelné právo“ jako podmínku relativní neúčinnosti jít nemůže; jsou pod ní totiž zahrnutelné nejen (potenciálně vykonatelné) pohledávky, ale i jiná práva, která vypořádáním nesmí být dotčena (k tomu viz M. Zuklínová v citovaném komentáři, podobně J. Psutka ve výše uvedeném komentáři, s. 307). Podmínkou je existující právo třetí osoby, které je vypořádáním dotčeno. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právo žalobkyně bylo touto dohodou dotčeno, a proto žalobnímu nároku na určení neúčinnosti dohody vyhověl.

7. Podle § 737 odst. 1 o. z., vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že je vypořádání vůči ní neúčinné.

8. Žalobkyně správně v odvolání uvedla, že toto ustanovení míří na případy, kdy se jeden z manželů dobrovolně vzdává části svého podílu na vypořádání SJM, čímž zhoršuje potenciální možnost uspokojení pohledávky svého věřitele. Manželem, který se vzdal části svého podílu na vypořádání SJM byl v uvedeném případě , jméno FO, , neboť převážná část hodnotnějšího majetku byla dohodou vypořádána ve prospěch žalované. V případě, že by bylo určeno, že dohoda je vůči žalobkyni neúčinná a , jméno FO, by žil, mohla by žalobkyně dosáhnout uspokojení své pohledávky z celé masy nevypořádaného společného jmění manželů, jako by taková dohoda uzavřena mezi , jméno FO, a žalovanou nebyla účinná, přičemž by žaloba směřovala proti , jméno FO, .

9. V daném případě však došlo k tomu, že , jméno FO, zemřel, původní řízení, které proti němu vedla žalobkyně bylo pravomocně skončeno zastavením z důvodu, že neměl žádného právního nástupce.

10. Při posuzování druhého žalobkyní uplatněného nároku, a to nároku na zaplacení peněžité částky, kterou žalobkyně odvozuje od tvrzení, že s , jméno FO, uzavřela smlouvu o dílo, od níž pro vady díla odstoupila a nyní po žalované požaduje zaplacení žalobkyní uhrazené zálohy ve výši 200 000 Kč a náhrady částky 17 960 Kč, jíž zaplatila za odborné vyjádření, se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda žalobkyně jako věřitelka může vymoci v nalézacím řízení po žalované tuto pohledávku, pokud byla smlouva o dílo uzavřena jen , jméno FO, .

11. Splněním závazku, náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů se Nejvyšší soud České republiky zabýval opakovaně a jeho judikatura k této problematice je již ustálená a byť se vztahuje k úpravě obsažené v zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále již jen obč. zák.), odvolací soud je toho názoru, že ji lze aplikovat i na úpravu obsaženou v nyní účinném občanském zákoníku, ve kterém hraje vůle účastníků (smluvních stran) zcela klíčovou roli. Je jedním ze základních principů soukromého práva a vychází z koncepce autonomie vůle. Tento princip je vyjádřen v § 1 odst. 2 o. z. a § 3 odst. 2 písm. d) o. z.

12. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005 vyložil, že z úpravy obsažené v ustanovení § 43 a násl. obč. zák. pak jako základní zásada promítající se do závazků vzniklých ze smluv plyne zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), jež se logicky může naplno prosadit jen mezi účastníky těchto smluv (mezi smluvními stranami). Představa, podle které splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z těchto manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. Je třeba vzít do úvahy, že závazky náležející do společného jmění manželů nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude k tomu však odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku náležejícího do společného jmění vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by druhý manžel byl v režimu § 145 odst. 3 obč. zák. vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, smluvený úrok z prodlení), o kterých nevěděl (jelikož se nepodílel na vzniku smlouvy). Pokud se tak věřitel rozhodne uplatňovat v nalézacím řízení před soudem svoji pohledávku, ze které je výlučně zavázán pouze jeden z manželů, je třeba, aby žalovaným v civilním řízení učinil žalobce pouze z pohledávky výlučně zavázaného manžela, neboť druhému (nedlužnému manželu) by v tomto sporu nesvědčila pasivní věcná legitimace.

13. V posuzovaném případě soud prvního stupně správně učinil zjištění, že smlouvu o dílo uzavřel se žalobkyní pouze , jméno FO, , jako zhotovitel, když ze samotné smlouvy jednoznačně vyplývá, že se k provedení díla zavázal proto, že byl truhlářem, specializujícím se na výrobu a obnovu historických dřevěných prvků. Žalovaná nebyla účastníkem této smlouvy o dílo, jak plyne ze samotného obsahu smlouvy a ostatně účastníkem takového smluvního vztahu by ani být nemohla, protože nebyla nadána schopností vyrobit konkrétní historické dřevěné prvky. Pakliže byl závazek sjednán jen , jméno FO, , nemůže žalobkyně v nalézacím řízení vymoci plnění po žalované.

14. Žalobkyně sice v žalobě zmínila, že žalovaná byla přítomná u většiny jednání, které měla s , jméno FO, ohledně realizace smlouvy o dílo a že se jako veřejnost účastnila soudních jednání, avšak tato tvrzení nedokládají, že žalovaná byla účastníkem smlouvy o dílo, když žalobkyně hovoří o realizaci smlouvy, nikoli o jejím uzavírání, tedy o sjednávaní konkrétních parametrů smlouvy o dílo. Účast na soudních jednáních pak nemá z pohledu znalosti ujednání smlouvy o dílo žádného významu, neboť jde o vnímání okolností následujících s velkým časovým odstupem od uzavření smlouvy o dílo. Soud prvního stupně žalobkyni před jednáním přípisem ze dne 3. 7. 2025 seznámil se svým předběžným právním názorem a při jednání konaném dne 7. 11. 2025 žalobkyně uvedla, že nemá žádná další tvrzení a důkazní návrhy k tomu, že žalovaná jí dluží 217 960 Kč, jejíhož zaplacení se původně domáhala vůči , jméno FO, . Následně byly účastnice poučeny podle § 119a o. s. ř., tedy o neúplné apelaci. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná měla být účastnicí smlouvy o dílo tak zůstala v podobě, která byla obsažena v žalobních tvrzeních, k nimž se odvolací soud vyjádřil výše. V systému neúplné apelace nyní již nelze přihlížet k případným dalším tvrzením žalobkyně o účasti žalované na sjednání smlouvy o dílo.

15. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že povinnost zaplatit žalobkyni částku 217 960 Kč na žalovanou nepřešla ani děděním, přitom odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, které považuje za přiléhavé.

16. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení má svou oporu v § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odrazem toho, že v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná. Ta byla v řízení zastoupena zástupkyní z řad advokátů a má proto právo na náhradu nákladů za zastoupení v celkové výši 14 029,60 Kč. Náklady odvolacího řízení sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) ve výši 9 180 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále již jen advokátní tarif), náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za tento úkon právní služby dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, náhrady promeškaného času za 6 a půl hodiny na cestě po 150 Kč za každou i jen započatou půlhodinu podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu. Náhrady cestovného ve výši 1 064,70 Kč za užití osobního vozidla na cestě k jednání odvolacího soudu na trase , adresa, a zpět v celkové délce 140 km, při průměrné spotřebě mot. nafty 5,06 l/100 km, ceně 34,10 Kč/l a paušální náhradě 5,90 Kč/km a vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované je plátkyní daně z přidané hodnoty, má nárok i na náhradu této daně ve výši 21 % z nákladů za zastupování, tj. z částky 11 594,70 Kč ve výši 2 434,90 Kč. Náklady je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupkyně žalované dle § 149 odst. 1 o. s. ř., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věty prvé o. s. ř.