8 Co 392/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 13 028,38 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. července 2025, č. j. 7 C 74/2025-70,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“) uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 924,85 Kč spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 10 103,53 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná spolu uzavřely úvěrovou smlouvu (, Anonymizováno, ), na základě které byl žalované poskytnut dne , datum, bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce ve výši 26 939 Kč, přičemž žalovaná se jej zavázala splácet minimální měsíční splátkou ve výši 4 % z dlužné částky. Přímo ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, je svobodná, bydlí u rodičů, dosáhla základního vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. Součástí smluvní dokumentace byly i úvěrové podmínky žalobkyně. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalobkyně neměla uzavřeny žádné splátkové či nesplátkové kontrakty, nedisponovala kreditními kartami. Uvedené žalobkyně prověřovala v externích registrech, , podezřelý výraz, . Žalovaná následně čerpala celkem částku 26 939 Kč, vrátila 24 014,15 Kč, s vrácením zbylé vyčerpané částky byla v prodlení, žalobkyně proto úvěr prohlásila za splatný ke dni , datum, . Z výpisu z běžného účtu žalované u , právnická osoba, . vyplynulo, že kromě zaměstnavatele žalobkyni zasílala peněžní prostředky ve prospěch účtu ještě , jméno FO, a , jméno FO, .

3. Po právní stránce okresní soud věc hodnotil podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), v první řadě se pak zabýval otázkou platnosti smlouvy s ohledem na to, zda byla před jejím uzavřením žalobkyní dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované. Dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, neboť ji sice formálně zkoumala, avšak zjištěné výsledky vyhodnotila neúplně, v zásadě správně zjistila pouze příjmy žalované, výdajovou stránkou jejího finančního rozpočtu se však nezabývala, konkrétně vůbec nevěnovala pozornost tomu, co o výdajích uvedla žalovaná, která přiznala, že její výdaje činí 16 000 Kč, a co o nich vyplynulo z jejího běžného účtu, z něhož je patrné, že měsíční výdaje žalované činily 29 149 Kč. Zhodnocení relace příjmů a výdajů přitom okresní soud považoval z pohledu zkoumání úvěruschopnosti za zcela zásadní, neboť je třeba zajistit, aby nedošlo k nadměrnému zadlužování úvěrovaných, těm musí zbýt poté, co od příjmů jsou odečteny výdaje, dostatečné prostředky pro obživu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně pochybila v procesu prověřování úvěruschopnosti žalované, okresní soud zhodnotil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou a uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl právní vztah toliko z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Výše bezdůvodného obohacení se pak rovná rozdílu žalovanou vyčerpané částky 26 939 Kč a jí vracenou částkou 24 014,15, činí tedy 2 924,85 Kč. Právě tuto částku pak okresní soud uložil žalované k zaplacení. Prokazatelně první výzvou k jeho vydání, která byla žalované doručena, byla až žaloba, do dispoziční sféry žalované se dostala dne , datum, . Od následujícího pracovního dne, tedy od , datum, , je tak žalovaná v prodlení s vydáním uvedeného bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne proto okresní soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení v tzv. zákonné výši (podle § 2 nařízení vlády č. 351/2023 Sb.). Ve zbytku žalobního návrhu žalobu zamítl.

4. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalovaná byla ve věci sice převážně úspěšná, její úspěch činil 80,5 % předmětu řízení, avšak žádné náklady ji nevznikly, okresní soud proto rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně podala proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém vyslovila nesouhlas s tím, jak na zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval ZSÚ. Zásadní pochybení okresního soudu spatřovala v tom, že kvalifikoval úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou. Uvedla, že dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím výpočtu maximálního limitu splátky, jehož hlavním účelem je zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů bude žadatel o úvěr schopen úvěr splácet. Uvedený výpočet aproboval za dostačující i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , incidenční spisová značka, , , spisová značka, . Podle uvedeného rozhodnutí tento způsob vyhodnocení spolu s prověřením úvěrové historie dlužníka představuje spolehlivou variantu prověření příjmů a výdajů dlužníka z hlediska posouzení jeho úvěruschopnosti. Příjem žalované byl ověřován prostřednictvím výpisu z účtu za období od , datum, do , datum, . Obecně, pakliže výše příjmů, které se podávají z účtu, je nižší, než jakou uvádí dlužník, přistupuje žalobkyně k dalšímu zkoumání úvěruschopnosti. Zde však byl příjem žalované podle výpisu z účtu dokonce vyšší než ten, který sama udávala, mohla si tak tvořit ještě i finanční rezervu. Z výpisu z bankovního účtu byly prověřeny i výdaje žalované, byť je velmi těžké zjistit, které výdaje jsou mandatorní a jaké jsou nahodilé. Žalobkyně si ve výpočtu pomáhá tím, že pro výdaje uvažuje částku životního minima. Částku 6 000 Kč, kterou žalovaná uvedla jako náklad na bydlení, je možno považovat, vzhledem k tomu, že žila u rodičů, za dostačující. Bylo též možno predikovat, že zbytné a jednorázové náklady bude žalovaná, po převzetí závazku z úvěrové smlouvy, redukovat (takto uzavřel v obdobné věci Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice v rozsudku ze dne 25.6.2025, č. j. 27 Co 141/2025-71). Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že zcela vyhoví žalobnímu návrhu, tedy žalované uloží zaplatit částku 13 028 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, a dále s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 9 733,38 Kč od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 028,38 Kč od , datum, do zaplacení a dále aby jí byly přiznány náklady řízení před okresním i odvolacím soudem. Při jednání odvolacího soudu rozpor mezi zněním tohoto odvolacího návrhu, který byl formulován tak, jako by odvoláním byl napaden celý rozsudek okresního soudu, a tvrzením v odvolání, že napadá pouze výroky II. a III. rozsudku, upřesnila v tom smyslu, že se proti výroku I. neodvolává a napadá skutečně pouze výroky II. a III., které pro ni vyzněly nepříznivě.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

7. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí okresního soudu, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v mezích vytčených odvoláním, tedy ve výroku II. a III., spolu s řízením předcházejícím jejich vydání podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění rozhodných skutečností, v zásadě v průběhu dokazování přečetl všechny žalobkyní označené listiny. Odvolací soud má za to, že okresní soud v procesu dokazování nepochybil. Odvolací soud zopakoval toliko důkaz v podobě výpisu z běžného účtu žalované, neboť naznal, že ve smyslu § 213 odst. 3 o.s.ř. lze z něj dospět ještě k dalším skutkovým zjištěním, než která učinil okresní soud.Z výpisu z běžného účtu žalované č. , č. účtu, vyplývá, že v období od , datum, (počátek doložených výpisů) do , datum, (výplata) činily příjmy žalované 20 287 Kč (z toho výplata 10 687 Kč, zbytek platby , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, ), výdaje 15 868,41 Kč, v období od , datum, do , datum, byly příjmy 12 519 Kč (v té době nepřišla žalované na účet výplata), výdaje 40 883,52 Kč, v období od , datum, do další výplaty činily příjmy 27 158 Kč, výdaje 28 708,67 Kč.Z úvěrové smlouvy „, Anonymizováno, č. , hodnota, “ ze dne , datum, se podává, že měsíční výdaje žalované, mimo výdajů na bydlení, jsou představovány částkou 10 000 Kč.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 104 ZSÚ, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Okresní soud dovodil neplatnost smlouvy o úvěru z toho důvodu, že žalobkyní nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované před tím, než byla smlouva o úvěru uzavřena. Odvolací soud se s tímto názorem okresního soudu ztotožňuje. ZSÚ přejal transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Cílem směrnice vyloženým v rozhodovací praxi Soudního dvora EU je, aby věřitel v rámci zodpovědného jednání neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 Soudní dvůr vyvodil povinnost věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti. Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním (viz rozhodnutí soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C679/18, , Anonymizováno, ).

12. V obecné rovině lze přitakat argumentaci žalobkyně o tom, že úvěruschopnost klienta lze prověřovat a vyhodnocovat pomocí matematických a jiných sofistikovaných modelů, což však žalobkyni nezbavuje povinnosti zajistit spolehlivé údaje, jež se do takových modelů dosazují. Vedle informací, které jsou žalobkyni známé ze smluvního vztahu s klientem, musí žalobkyně vycházet i z údajů, které jí o své finanční situaci poskytne samotný klient, neboť například údaje o bydlení a osobních výdajích z databází zjistit nelze. Povinností žalobkyně je poté řádně, s odbornou péčí, prověřit informace od klienta z pohledu jejich spolehlivosti, komparovat je s informacemi z jiných zdrojů a v případě zjištěných rozporů klienta s nimi konfrontovat a požadovat vysvětlení. Řečeno jinak, úvěrující věřitel obecně nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti úvěrovaného spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, pokud se spokojí s nejasnými či nedostatečně ověřenými informacemi od úvěrovaného. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které úvěrovaný úvěrujícímu uvedl, ověřit. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena absolutní neplatnost smlouvy o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně tuto svou povinnost v daném případě nesplnila, neboť žalovanou uváděné údaje o jejích příjmech a výdajích nebyly náležitě doloženy.

13. Nelze nic namítat proti tomu, kdyby zdrojem informací o majetkových a výdělkových poměrech žalované byl pro žalobkyni běžný účet žalované, je však třeba důkladně porovnat takto zjištěné údaje zejména s těmi, které uvádí sama žalovaná. Z výpisu z účtu žalované je přitom zřejmé, že její zdroje příjmů jsou jiné, než jaké uvádí, nebyla to pouze výplata, tu sice žalovaná vskutku pobírala, ovšem v , Anonymizováno, byla daleko nižší než jí uváděných 25 000 Kč a v jednom zachyceném případě byla o cca 4 000 Kč nižší, než žalovaná uváděla. Lze argumentovat tím, že příjmy ze zaměstnání do určité míry dorovnávaly platby od fyzických osob. Daleko podstatnější však je, že z účtu se podávají podstatně vyšší výdaje, než které uvedla žalovaná. Mandatorní výdaj na bydlení ve výši 6 000 Kč se shoduje, ostatní nahodilé výdaje jsou však daleko vyšší než 10 000 Kč, jak vyplývá z provedeného důkazu výpisem z účtů. Žalobkyni, která se jako podnikatel musí chovat s péčí řádného hospodáře a musí hodnotit úvěryschopnost klientů obezřetně, nic neopravňuje k tomu, aby optimisticky očekávala, že se klienti začnou po uzavření smlouvy chovat obezřetněji a začnou šetřit. Naopak, lze očekávat, že úvěr si berou proto, aby si stávající životní úroveň, podepřenou dosavadními výdaji, udrželi. Žalovaná v nejreprezentativnějším období od , datum, do , datum, měla příjmy a výdaje v zásadě v rovnováze (27 158 Kč příjem, 28 708,67 Kč výdaje). Zásadní pochybení žalobkyně tak spočívá v tom, že nedostála své povinnosti jako poskytovatele úvěru si řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, neboť po žalované nepožadovala vysvětlit, jak je možné, že její tzv. ostatní výdaje, tak, jak se podávaly z běžného účtu, byly daleko vyšší, než výdaje, které sama uváděla. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprověřila dostatečně úvěruschopnost žalované, je absolutně neplatná úvěrová smlouva.

14. Plnění poskytnuté žalobkyní žalované jako spotřebitelce na základě neplatné smlouvy, je plněním bez platného závazku, které je žalovaná povinna ve lhůtě podle § 87 ZSÚ vrátit, na jiné plnění (běžný úrok) tak žalobkyně nárok nemá. Okresní soud rozhodl správně, když žalobu v části přesahující částku dosud nevrácené jistiny s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o.z.) přirostlým k ní od doručení žaloby žalované, zamítl.

15. Okresní soud rozhodl správně o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když se zabýval zjišťováním poměrů úspěchu ve věci, správně uzavřel, že převážný procesní úspěch byl na straně žalované, ježto jí však nevznikly žádné náklady, je korektním výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Na základě shora uvedeného odvolací soud výroky II. a III. rozsudku okresního soudu jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, měla by tak podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žádné jí však nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že se neztotožňuje se závěry žalobkyní citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019 (stejná myšlenka je vyjádřena i v dalším citovaném rozhodnutí, a to rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 25.6.2025, sp. zn. 27 Co 141/2025-71). Předpoklad, že žalovaní uzpůsobí své výběry z účtu tak, aby dostali svým závazkům (i nově přijatému závazku z úvěrové smlouvy, o kterou se jedná v řešených věcech), nemá žádné faktické opodstatnění, navíc koliduje s povinností poskytovatele úvěru prověřit úvěruschopnost dlužníka, která se vztahuje toliko k příjmům a výdajům, jež dlužník reálně dosahuje v době, kdy je úvěrová smlouva uzavírána, nemůže tak zásadně uvažovat s možností, že by dlužník snad některé (zbytné) výdaje v budoucnu omezil. Se zánikem některého z výdajů by bylo výjimečně možno počítat snad jen tehdy, kdyby bylo naprosto zřejmé, že k němu dojde (dlužník by například disponoval novou nájemní smlouvou na byt, kde by bylo počínaje nějakým budoucím obdobím smluveno nižší nájemné, než jaké by existovalo v době uzavírání úvěrové smlouvy).