8 Co 99/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Zdeňka Hammera ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému Jméno žalovaného , narozenému dne anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 153 903,03 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 10. 2024, č. j. 23 C 133/2024-61

I. Rozsudek okresního soudu sea) ve výroku I. do částky 58 000 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje,b) ve výroku III., v napadeném rozsahu, mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak se tento výrok ve zbývajícím napadeném rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 501,20 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám , anonymizováno, , , tituly za jménem 1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále již jen soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 153 903,03 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), řízení zastavil do částky 6 000 Kč (výrok II.), žalobu zamítl do částky 84 235,98 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 022,52 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 18 636,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 244 139,01 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 243 604,01 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , Anonymizováno, (dále již jen právní předchůdkyně) a žalovaný uzavřeli dne 16. 10. 2019 smlouvu o půjčce, na základě které bylo žalovanému poskytnuto 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s úrokem ve výši 11,90 % ročně splácet v 96 měsíčních splátkách po 4 860 Kč, počínaje dnem 16. 11. 2019. Při ověření úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč, výdajů ve výši 19 541 Kč, splátek úvěru ve výši 4 761 Kč, výdajů na bydlení ve výši 7 360 Kč a výdajů na živobytí 7 420 Kč, majetkové poměry žalovaného však nebyly prokázány žádným důkazem. Žalovaný zaplatil 140 096,97 Kč, poté se dostal do prodlení s úhradou splátek, a proto došlo k datu 12. 5. 2023 k zesplatnění celé zápůjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností , právnická osoba, ., která pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou o postoupení ze dne 27. 6. 2023 s účinností ke dni 30. 6. 2023 na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 7. 2023. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále již jen „o. z.“), § 1879 o. z., § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZSU“), § 87 odst. 1, 2 ZSU a dospěl k závěru, že žalovaný ve vztahu k právní předchůdkyni vystupoval jako spotřebitel a právní předchůdkyně při uzavírání smlouvy o úvěru neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když údaje od žalovaného žádným způsobem neověřila, čímž porušila § 86 odst. 1 ZSU. Následkem této skutečnosti je, že smlouva o zápůjčce je podle § 87 odst. 1 ZSU neplatná a poskytnuté plnění musí být vráceno v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 odst. 2 o. z. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 300 000 Kč a žalovaný uhradil 146 096,97 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná a jiný důvod poskytnutí peněz nebyl tvrzen, žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) ve výši 153 903,03 Kč, které je povinen podle § 2991 odst. 1 o.z, resp. § 87 ZSU vydat, proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 153 903,03 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu rovněž zamítl, neboť v souladu s § 87 odst. 1 ZSU nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká žalobkyni teprve od okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení byl pasivní, proto soud prvního stupně jako přiměřenou lhůtu k plnění stanovil tři dny od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již jen o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., shledal převažující úspěch žalovaného, který by měl právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Výlučně proti části výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání a současně s ním vzala žalobu do částky 58 000 Kč zpět. Jako důvod zpětvzetí uvedla, že jí žalovaný celkem tuto částku uhradil v období od podání ze dne 3. 10. 2024 do sepisu odvolání (11. 11. 2024) ke dni 1. 11. 2024. Odvolání žalobkyně pak směřovalo pouze do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 153 903,03 Kč od 25. 7. 2023 do 1. 11. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení a souvisejícího nákladového výroku. Namítala, že žalovaný se dostal do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků. Její nárok na úroky z prodlení vyplývá přímo z § 1970 o. z. a ona je požaduje v zákonné výši stanovené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Její právní předchůdkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 300 000 Kč, oproti tomu žalovaný svůj závazek vrátit tyto prostředky ve sjednaných splátkách nesplnil. S odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. uvedla, že za první den prodlení dlužníka (žalovaného) považuje den 25. 7. 2023. Žalovaného vyzvala k plnění jeho peněžitého dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 11. 7. 2023, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty k plnění se tak dne 25. 7. 2023, Anonymizováno, žalovaný dostal do prodlení a od toho data jí vznikl nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což neučinil. Zdůraznila, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale dříve, již před podanou žalobu, a to na základě výzvy k plnění. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel. Poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 21. 3. 2023, č. j. 75 Co 61/2023-103 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, č.j. 27 Co 71/2023-153. Z částečných zpětvzetí pak ostatně vyplývá, že žalovaný je prokazatelně schopen hradit i vyšší částky a v žádném případě jeho poměry nejsou takové, aby nebyl schopen a dosud tak nebyl v prodlení. Navrhla, aby odvolací soud řízení do částky 58 000 Kč zastavil, žalovanému uložil povinnost zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 153 903,03 Kč od 25. 7. 2023 do 1. 11. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení a požadovala nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně před odvolacím jednáním nevyjádřil. K jednání odvolacího soudu se dostavil, souhlasil s částečným zpětvzetím žaloby a potvrdil, že žalobkyni zaplatil po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně částku 51 000 Kč a 7 000 Kč a učinil tak někdy do konce října roku 2024. K tomu uvedl, že po vyhlášení rozsudku kontaktoval žalobkyni se žádostí o povolení splátek, bylo mu sděleno, že splátky mu mohou být povoleny v případě, že uhradí alespoň třetinu přiznané částky, proto zaslal částku 51 000 Kč, poté se mu již žalobkyně neozvala. Z tohoto důvodu poté poslal již pouze splátku ve výši 7 000 Kč. Ke svým osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, na které přispívá měsíčně celkem částku 8 000 Kč, je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou a jeho průměrný měsíční čistý příjem představuje částku 40 000 Kč, není vlastníkem nemovitých věcí, vlastní osobní vozidlo staré dvacet let, za nájemné měsíčně hradí částku 12 000 Kč a splácí ještě další dluh ve výši 8 000 Kč měsíčně, který bude splácet ještě jeden rok.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 202 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním, tj. v části výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen a není výrokem závislým na odvoláním napadeném výroku, nabyl proto samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 3 o.s.ř.).

6. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu zpět do částky 58 000 Kč, žalovaný tuto skutečnost potvrdil, když vysvětlil, že nejprve zaplatil částku 51 000 Kč a poté částku 7 000 Kč, obě částky do konce října roku 2024.

7. Podle § 222a odst. l o.s.ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn a nebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

8. V projednávané věci žalobkyně, jakožto osoba oprávněná, podala včasné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu částečně zpět a žalovaný s tím vyslovil souhlas. Jelikož jsou splněny předpoklady uvedené ve shora citovaném § 222a odst. l o.s.ř., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., v rozsahu částky 58 000 Kč zrušil a řízení do této částky zastavil.

9. Odvolací soud se dále zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 153 903,03 Kč od 25. 7. 2023 do 1. 11. 2024 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení.

10. Jak již bylo shora uvedeno vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je vztahem podnikatelky a spotřebitele a posuzuje se podle ZSU. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSU je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSU uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 436-440).

11. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

12. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo možné žalobkyni přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaný se v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ze shora vyložených důvodů nemohl ocitnout. Částka 153 903,03 Kč byla soudem prvního stupně přiznána žalobkyni výrokem I. přezkoumávaného rozsudku a žalovanému byla uložena lhůta k její úhradě do tří dnů od právní moci rozsudku, takto byla nově stanovena splatnost závazku žalovaného. Žalobu žalobkyně vzala částečně zpět o 58 000 Kč a její zpětvzetí se zčásti dotklo výroku I. rozsudku. Tento výrok rozsudku však nebyl napaden odvoláním žalobkyně a žalobkyně se nedomáhala ani změny lhůty k plnění uložené žalovanému, proto tento výrok nabyl samostatně právní moci dne 14. 11. 2024 a vykonatelnosti 19. 11. 2024, ode dne následujícího, tj. od 20. 11. 2024 by se žalovaný ocitl v prodlení.

13. V posuzovaném případě byly zjištěny poměry žalovaného, které byly uvedeny shora a z nich nelze dospět k závěru, že by bylo v možnostech žalovaného uhradit částku 153 903,03 Kč žalobkyni dříve, než soud prvního stupně stanovil lhůtu splatnosti uložené povinnosti. Žalovaný sice po obdržení rozsudku byl schopen žalobkyni uhradit celkem 58 000 Kč, nicméně takto vysoká splátka byla motivována ze strany žalovaného tím, že mu žalobkyně umožní splátky zbývajícího závazku. Zjištěné poměry žalovaného pak neprokazují, že je v možnostech žalovaného uhradit dlužnou částku dříve.

14. Při úvaze o případném nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, vyšel odvolací soud z toho, že žalovanému byla uložena povinnost uhradit částku 153 903,03 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, tj. do 19. 11. 2024. Pokud tedy žalovaný uhradil žalobkyni do 31. 10. 2024 celkem částku 58 000 Kč, stalo se tak dříve, než nastala lhůta k plnění uložená ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a proto se žalovaný nemohl ocitnout v prodlení se zaplacením celé částky 153 903,03 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení od 20. 11. 2024 se zbývající nedoplacenou výši, tj. s částkou 95 903,03 Kč. Pouze ohledně této zbývající částky se žalovaný ocitl v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12,75 % ročně.

15. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu shledal výrok III. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud v délce dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku z důvodu, že žalovaný je zatížen úhradou částky 95 903,03 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, což již nastalo, a proto považuje po zjištění jeho poměrů za potřebné, aby mu k úhradě příslušenství byla poskytnuta lhůta delší, která mu umožní si případně prostředky na úhradu tohoto příslušenství zajistit a pro žalobkyni nebude tato delší lhůta na újmu, neboť jde o obchodní společnost, která obchoduje s pohledávkami.

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně byl povinen rozhodnout v souladu s § 224 odst. 2 o.s.ř. i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

17. Občanský soudní řád upravuje náhradu nákladů řízení na principu, že nárok na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který úspěch neměl (srovnej § 142 o.s.ř.), má-li účastník úspěch jen částečný, náhrada nákladů se poměrně rozdělí, popřípadě bude vysloveno, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Ze zásady, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje úspěch ve věci, existují výjimky (§ 142 odst. 3, § 143, §146 a § 150 o.s.ř.).

18. Podle § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

19. Ustanovení § 146 o.s.ř. upravuje rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení v dalších případech, mimo jiné i v případě zastavení řízení [srovnej § 146 odst. l písm. b) a odst. 2 o.s.ř.]. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného; tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vzít do úvahy, co bylo předmětem řízení na jeho počátku, a co po omezení žaloby. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 224 139,01 Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobu zpět do částky 6 000 Kč, kterou ji žalovaný zaplatil. Přestože se při částečném zastavení řízení nerozhoduje o náhradě nákladů řízení, neboť nelze uzavřít, kdo bude mít v konečném rozhodnutí ve věci úspěch, nastala v této věci situace, kdy současně s částečným zastavením řízení, bylo rozhodnuto i o věci samé, a to tak, že žaloba byla z části shledána důvodnou (do částky 153 903,03 Kč) a z části nikoli (do částky 197 732,12 Kč zahrnující kapitalizované příslušenství pohledávky). V případě částky 6 000 Kč zavinil zastavení řízení žalovaný, protože po zahájení soudního řízení žalobkyni zaplatil tuto částku a žaloba tak byla vzata zpět pro jeho chování. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je proto třeba vážit, z jakých důvodů došlo k částečnému zastavení řízení, tj. kdo zavinil zastavení řízení a poté je nutné posoudit celkový úspěch účastníka ve věci. V daném případě byl i po zohlednění zavinění na zastavení řízení v řízení před soudem prvního stupně úspěšnější žalovaný, a proto by měl právo na jejich náhradu, protože mu však žádné nevznikly, bylo rozhodnuto, že v řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu.

21. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení nastala obdobná situace, kdy předmětem odvolacího řízení bylo již pouze příslušenství a za odvolacího řízení byla žaloba částečně vzata zpět z důvodu, že žalovaný tuto částku po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyni uhradil. Na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je tak třeba aplikovat, jak § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., tak i § 142 odst. 2 o.s.ř. za užití § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. Pokud jde o posouzení úspěchu a neúspěchu stran sporu v předmětu odvolacího řízení je nezbytné vzít do úvahy, že žalobkyně se domáhala změny rozsudku soudu prvního stupně tak, že požadovala přiznat i zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 153 903,03 Kč od 25. 7. 2023 do 1. 11. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 95 903,03 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení. Po kapitalizaci tohoto požadavku ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (26. 3. 2025) bylo předmětem odvolacího řízení 28 926,71 Kč, žalobkyně dosáhla přiznání 12,75 % úroku z prodlení ročně z částky 95 903,03 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení, což při kapitalizaci představuje částku 4 254,54 Kč (ke dni rozhodování odvolacího soudu), tato částka pak představuje úspěch žalobkyně v odvolacím řízení. Z uvedeného je patrné, že žalobkyně byla v odvolacím řízení převážně neúspěšná, a proto by opět právo na náhradu nákladů odvolacího řízení měl žalovaný, který je však nepožadoval. Nicméně při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo třeba rozhodnout i o té části nákladů řízení, které se vztahují k částečnému zpětvzetí žaloby a zde zavinil zastavení řízení žalovaný, neboť splnil po rozhodnutí soudu prvního stupně částečně to, čeho se žalobkyně domáhala. Odvolací soud proto podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení o zastavení. Do náhrady nákladů řízení zahrnul odměnu v sazbě 3 420 Kč (§ 7 bod 5. advokátního tarifu) za jeden úkon právní služby (zpětvzetí žaloby), náhradu hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty i náhradu této daně ve výši 21 % ze součtu shora uvedených částek, tj. částku 781,20 Kč, celkem tak náklady odvolacího řízení činí částku 4 501,20 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Delší lhůta k plnění byla stanovena ze shodných důvodů, které byly shora vyloženy. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána pouze za jeden úkon představovaný částečným zpětvzetím žaloby, když ostatní úkony právní služby (odvolání a účast u odvolacího jednání) se částečného zpětvzetí netýkaly.