84 Co 106/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 1 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. února 2026, č. j. 20 C 44/2025-53,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupce Jméno advokáta A, advokáta se sídlem v Praze, na nákladech odvolacího řízení částku 32 791 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jednak částku 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 200 000 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení a dále, k rukám zástupce žalobce, na náhradě nákladů řízení částku 125 315,37 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1,2 mil. Kč s příslušenstvím jakožto nevrácených zápůjček písemně uznaných žalovaným, přičemž dle uznání zápůjčky měly být žalovaným vráceny nejpozději do 31. 12. 2017. V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporu o poskytnutí zápůjček žalobcem žalovanému v uvedené výši, sporným mezi účastníky zůstalo, zda žalovaný žalobci zápůjčky vrátil či zda dluh žalovaného ze zápůjček zanikl jinak, započtením vzájemných pohledávek účastníků. Okresní soud proto (nutno předeslat že správně) na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaný podle § 2053 občanského zákoníku uznal, písemnou dohodou o uznání dluhu ze dne 18. 10. 2016, že žalobci dluží částku 1 200 000 Kč z důvodu zápůjček z let 2013 až 2016. Okresní soud proto vyšel ze zákonné fikce (vyvratitelné právní domněnky), že dluh žalovaného vůči žalobci v době uznání trval, tento závěr podpořil též poukazem na skutečnost, že žalovaný uznání dluhu ani existenci dluhu ke dni uznání nesporoval. Žalovaný se dohodou o uznání dluhu současně zavázal dluh ve výši 1 200 000 Kč žalobci zaplatit do 31. 12. 2017. Žalovanému tak vznikla povinnost do uvedeného data částku 1 200 000 Kč zaplatit žalobci.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tvrzením, že nárok žalobce ze smluv o zápůjčkách zanikl v plném rozsahu úhradou, když uvedl, že jsou zde dvě možnosti, jak mohlo k zániku nároku dojít. Poukázal na to, že u Okresního soudu v Děčíně je pod sp. zn. 15 C 359/2022 veden mezi žalovaným a žalobcem spor, v němž se žalovaný (v postavení žalobce) domáhá nahrazení projevu vůle žalobce (ten v uvedeném řízení vystupuje na straně žalované) uzavřít se žalovaným kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v katastrálním území adresa a v obci adresa (dále jen „Nemovitosti“); žalobce nárok žalovaného na nahrazení projevu vůle rozporuje. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že „po celou dobu“ žalobci zasílá platby na hypoteční úvěr, jejichž výše ke dni podání žaloby činila 2 514 927 Kč (jde o platby od roku 2013 do roku února 2025). Tyto platby by dle žalovaného v případě zamítnutí jeho žaloby na nahrazení projevu vůle „musely představovat nikoli úhradu na kupní cenu uvedených nemovitostí (míněny jsou Nemovitosti, poz. odvolacího soudu), ale muselo by se jednat o úhrady nároku žalobce uplatněného žalobce v této žalobě“. Při jednání okresního soudu doplnil, že „kromě plateb na hypoteční úvěr žalobce žalovaný uhradil další platby, a to částku 25 000 Kč dne 19. 11. 2025 a tutéž částku dne 21. 1. 2026 za účelem splátky hypotéčního úvěru“, což doložil potvrzeními právnická osoba. – v těchto potvrzeních je jako zpráva pro žalovaného uveden text „splátka Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno jméno FO“ a „splátka Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno jméno FO“, dále uvedl, že v rámci těchto plateb přeplatil kupní cenu o cca 650 000 Kč. Dále uvedl, že žalobci uhradil 950 000 Kč, jak žalobce potvrdil v kupní smlouvě ze dne 13. 8. 2019, kterou mělo dojít k převodu Nemovitostí, když se tak nestalo z důvodu písařských chyb a předběžného opatření zakazujícího nakládat žalobci s Nemovitostmi. Žalovaný dále vůči nároku žalobce „započetl zápočtem ze dne 14. 3. 2025“ svůj nárok ve výši 1 200 000 Kč (z celkových 1 500 000 Kč) za provedené opravy a úpravy Nemovitostí a ve zbylé částce byl nárok započten proti úroku z prodlení.

4. Žalobce, v podání datovaném dne 8. 9. 2025, potvrdil, že platby uvedené žalovaným ve vyjádření k žalobě skutečně představují úhradu hypotéčního úvěru váznoucího na Nemovitostech (nikoli splátkami dluhu ze zápůjček), pro což okresní soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, že žalovaný od roku 2013 platí uvedené částky na úhradu hypotečního úvěru žalobce. Dále z kupní smlouvy o převodu nemovitých věcí ze dne 13. 8. 2019 okresní soud zjistil, že dne 13. 8. 2019 žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je rodinný dům, pozemků parc. Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno a parc. Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v katastrálním území adresa a v obci adresa za kupní cenu 3 230 498 Kč, že na uhrazení kupní ceny byla před podpisem kupní smlouvy uhrazena žalovaným žalobci částka 950 000 Kč a že částka 2 280 439 Kč měla být podle dohody účastníků uhrazena žalobci do 18. 10. 2019 na účet banky, která má na převáděných nemovitostech váznoucí zástavní právo k zajištění hypotečního úvěru.

5. Okresní soud, jde-li o žalovaným tvrzený zánik dluhu ze zápůjček, dospěl k závěru, že žalovaným tvrzené skutečnosti k zániku dluhu vést nemohly. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný od roku 2013 hradí částky na úhradu hypotečního úvěru žalobce. Žalovaný tvrdil, že tyto splátky hradil na kupní cenu Nemovitostí, žalobce namítal (při jednání okresního soudu), že se účastníci dohodli, že Nemovitosti budou na žalovaného převedeny až po úhradě celého hypotečního úvěru. Z provedeného dokazování nevyplynulo (a žalovaný ani netvrdil), že by jakákoli splátka na hypoteční úvěr žalobce byla hrazena na úhradu pohledávky žalobce z uznání dluhu (ze zápůjček) nebo že by se účastníci na tomto způsobu úhrady dluhu žalovaného dohodli. Navíc žalovaný úhrady na hypoteční úvěr žalobce (jak vyplývá z přehledu, jež je součástí vyjádření k žalobě) činí již od roku 2013 a v kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 13. 8. 2019 rovněž není nic o úhradě dluhu ze zápůjček prostřednictvím částek uhrazených na hypoteční úvěr žalobce sjednáno (podle čl. III odst. 1 písm. b/ kupní smlouvy částka 2 280 439 Kč měla být podle dohody účastníků uhrazena žalobci do 18. 10. 2019 na účet banky, která má na nemovitosti váznoucí zástavní právo k zajištění úvěru, jako část sjednané kupní ceny Nemovitostí). Částky uhrazené žalovaným na kupní cenu Nemovitostí nelze v případě, že žalovaný bude se svojí žalobou na nahrazení projevu vůle neúspěšný, pokládat bez dalšího (automaticky) za úhradu jím uznaného dluhu ze zápůjček. Jinými slovy, pokud by se ukázalo, že žalovaný platby na úhradu jiného závazku (z kupní smlouvy) činil bez právního důvodu či z důvodu, který odpadl, pohledávka žalobce vůči žalovanému by v rozsahu uhrazených plateb automaticky zamítnutím žaloby žalovaného nezanikla. Žalovanému by v této souvislosti mohla vůči žalobci vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, kterou by při splnění podmínek stanovených v § 1982 občanského zákoníku mohl učinit předmětem započtení. Z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo (a žalovaný ani netvrdil), že by jakoukoli platbu učiněnou z jeho strany na úhradu kupní ceny Nemovitostí proti pohledávce žalobce započetl.

6. Dále okresní soud uvedl, že pokud žalovaný (jak tvrdil) kupní cenu Nemovitostí úhradami na hypoteční úvěr žalobce přeplatil o cca 650 000 Kč, nelze dospět k závěru, že platbami nad rámec kupní ceny pohledávka žalobce zanikla. Žalovaný ve vztahu k žádné z plateb uhrazených nad rámec kupní ceny netvrdil (a v řízení nebylo prokázáno), že by tyto platby byly činěny na úhradu uznaného dluhu ze zápůjček nebo že se účastníci na tomto způsobu úhrady dluhu žalovaného dohodli (z dokladů k platbám 25 000 Kč dne 19. 11. 2025 a dne 21. 1. 2026 vyplývá rovněž pouze tolik, že se jedná o splátky hypotečního úvěru – „splátka HYPO RD…..“). Žalovaný současně ani nevysvětlil, z jakého důvodu splátky hypotečního úvěru nad rámec kupní ceny Nemovitostí hradil. Pokud žalovaný tyto platby hradil bez právního důvodu, v řízení nebylo prokázáno (a žalovaný ani netvrdil), že by kteroukoli z konkrétních plateb uhrazených jím nad rámec kupní ceny Nemovitostí učinil podle § 1982 odst. 1 občanského zákoníku předmětem započtení (z důvodu bezdůvodného obohacení) proti pohledávce žalobce s důsledky zániku pohledávek podle § 1982 odst. 2 občanského zákoníku.

7. Jde-li o tvrzenou pohledávku žalovaného ve výši 1 500 000 Kč za provedené opravy a úpravy Nemovitostí, ohledně níž žalovaný uvedl, že ji zápočtem ze dne 14. 3. 2025 započetl proti pohledávce žalobce, okresní soud poukázal na skutečnost, že žalobce v podání ze dne 8. 9. 2025 namítl, že uvedený zápočet je nejasný, nesrozumitelný a neurčitý, že vůbec není zřejmé, o jaké opravy a zhodnocení Nemovitostí by se mělo jednat a jak k částce uvedené v zápočtu žalovaný dospěl a že předmětná žalovaným tvrzená pohledávka není způsobilá k započtení podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku.

8. V této souvislosti okresní soudu poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uzavřel, že nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Z téhož rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že žalovaným započítávaná (aktivní) pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování (než je tomu v případě žalobou uplatněné pasivní pohledávky), jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce.

9. V projednávané věci žalovaný dopisem ze dne 14. 3. 2025 učinil předmětem započtení (proti pohledávce žalobce) svoji tvrzenou pohledávku ve výši 1 500 000 Kč za provedené opravy a úpravy Nemovitostí. Z předmětného dopisu nevyplývá, o jaké opravy a úpravy Nemovitostí se mělo jednat, ani jakým způsobem žalovaný k výši jeho tvrzené pohledávky dospěl. Žalovaný k tomu navrhl důkaz znaleckým posudkem „na současný stav“ Nemovitostí k prokázání zhodnocení Nemovitostí o částku minimálně 1 500 000 Kč žalovaným. Okresní soud se ztotožnil s názorem žalobce a posoudil tvrzenou pohledávku žalovaného jako nejistou a neurčitou a tedy nezpůsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, když žalobce existenci pohledávky žalovaného činil sporným, žalovaný blíže nespecifikoval provedené opravy a úpravy, důvod jejich provedení (tzn. zda se na jejich provedení s žalobcem dohodl, popř. za jakou částku) ani nevysvětlil, jak dospěl k výši pohledávky, pouze odkazoval na znalecký posudek. Zjištění tvrzené pohledávky žalovaného by co do důvodu i výše vyžadovalo rozsáhlejší dokazování (kdy navíc znalec nemůže činit skutkové závěry o tom, jaké opravy či úpravy žalovaný skutečně provedl a z jakého důvodu) oproti pohledávce žalobce, která byla prokázána uznáním dluhu ze strany žalovaného.

10. Okresní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobci dluží z důvodu zápůjček částku 1 200 000 Kč a že se zavázal tuto částku žalobci zaplatit do 31. 12. 2017, a současně nebylo prokázáno, že do dne rozhodnutí okresního soudu uvedenou částku žalovaný žalobci vrátil ani že pohledávka žalobce zcela či částečně zanikla jiným způsobem (např. započtením), okresní soud žalobě vyhověl. Jelikož se žalovaný octl s placením dluhu v prodlení dne 1. 1. 2018, okresní soud žalobci přiznal rovněž úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to v souladu s návrhem žalobce ode dne 4. 3. 2022. Námitce žalovaného, že by žalobci neměly být úroky z prodlení přiznány s ohledem na vzájemnost plnění, jakož i s ohledem na otázku dobrých mravů, kdy žalobce je sám v prodlení s jiným plněním, okresní soud nepřisvědčil, neboť jednak plnění dluhu ze zápůjček není ve vzájemném vztahu (není závislé) na plnění z kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k Nemovitostem, kdy se jedná o samostatné závazky, a nejedná se tak o situaci předvídanou v § 1968, § 1970 a § 1975 občanského zákoníku vylučující odpovědnost dlužníka za prodlení pro nemožnost plnit v důsledku prodlení věřitele, který nesplnil povinnosti nezbytné pro splnění dluhu nebo jiné povinnosti (v tomto případě povinnosti ze zápůjček). Současně i v případě, že by žalobce byl v prodlení s plněním svých povinností vůči žalovanému z jiného závazku (z kupní smlouvy uzavřené s žalovaným), dobrým mravům zásadně neodporuje požadavek žalobce na úroky z prodlení z částky, kterou mu žalovaný ze zápůjček dluží. Žalovanému rovněž nic nebrání, aby případně vůči žalobci uplatňoval práva vzniklá v důsledku tvrzeného porušení povinnosti žalobce převést žalovanému vlastnické právo k Nemovitostem.

11. Okresní soud zamítl důkazní návrhy vyjádřením žalovaného ze dne 17. 2. 2025 ve věci sp. zn. 15 C 359/2022, spisem okresního soudu uvedené spisové značky, znaleckým posudkem vyhotoveným k hypotečnímu úvěru žalobce k financování koupě nemovitostí, znaleckým posudkem na současný stav nemovitostí a aktuálním výpisem z hypotečního úvěru žalobce včetně historie všech transakcí, a to z důvodu nadbytečnosti takových důkazů, kdy zjištění obsahu spisu ve věci vedené sp. zn. 15 C 359/2022 ohledně žaloby žalovaného o nahrazení projevu vůle žalobce uzavřít s žalovaným kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k Nemovitostem, obsahu znaleckého posudku k hypotečního úvěru žalobce, současného stavu Nemovitostí ani všech transakcí učiněných žalovaným na úhradu hypotečního úvěru žalobce by na rozhodnutí nemělo žádný vliv.

12. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení, tvořených soudním poplatkem ve výši 48 000 Kč, odměnou advokáta (zastupujícího žalobce) stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 13 100 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby - převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření k odporu žalovaného, účast na jednání před soudem dne 4. 2. 2026 – a v částce 6 550 Kč za jeden úkon právní služby - jednoduchá výzva k plnění, dále pěti paušálními náhradami hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovným ve výši 1 797 Kč a náhradou za promeškaný čas při cestě k ústnímu jednání a zpět ve výši 900 Kč za šest započatých půlhodin dle § 13 odst. 1 a odst. 5 a § 14 odst. 3 advokátního tarifu a 21% daní z přidané hodnoty z částky 63 897 Kč ve výši 13 418,37 Kč.

13. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Uvedl, že okresní soud chybně právně posoudil otázku zohlednitelnosti plateb, které žalovaný činí na hypoteční úvěr žalobce, kdy žalobce tyto platby nerozporoval co do jejich existence a fakticky ani výše. Okresní soud měl tyto platby brát v úvahu ve vztahu k otázce zániku pohledávky uplatněné žalobcem vůči žalovanému a nemohl pro dané platby seznat jiný právní důvod než úhrady žalovaného nároku, a to minimálně v rozsahu, který překračuje kupní cenu v rámci kupní smlouvy. Dle žalovaného okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud dospěl k závěru, že plnění uhrazené žalobcem ve výši 950 000 Kč, jak potvrdil žalobce v kupní smlouvě ze dne 13. 8. 2019, ve výši 2 514 927 Kč dle dokladů uvedených a zaslaných spolu s podáním ze dne 20. 4. 2025 (odpor žalovaného proti elektronickému platebnímu rozkazu) a dvou dokladů předložených na jednání soudu na částku celkem 50 000 Kč, nemohlo ani z části směřovat na žalovanou pohledávku, když přitom zcela pominul ust. § 1933 odst. 1 občanského zákoníku. Okresnímu soudu nebyl žalobcem označen žádný jiný závazek, než je „kupní smlouva na nemovitost“ (kterýžto je ovšem ze strany žalobce zpochybňován, a právě z tohoto důvodu je zde vedeno řízení o nahrazení projevu vůle). Okresní soud proto nemohl dospět k závěru, že část plnění nemohla představovat důvod pro zánik žalované pohledávky. Z kupní smlouvy, o kterou je veden soudní spor o nahrazení projevu vůle, nebylo možné dovodit, že by byť jen hypoteticky na kupní cenu mohl žalovaný hradit více, než 3 230 439 Kč (tj. 950 000 Kč + 2 280 439 Kč). Okresní soud ze zcela jednoznačně prokázaných plateb nad rámec jediného možného žalobcem uváděného, ale zároveň zpochybňovaného, titulu pro platby ve výši 284 488 Kč odmítnul v rozporu s § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, že by tyto platby směřovaly na zánik žalované pohledávky. Platby nebyly označovány jako plnění na kupní cenu (která by nadto musela být uhrazena, pokud by tento závazek žalovaného existoval – což žalobce sporuje). Dle žalovaného nelze připustit, aby platba, u které nebyl specifikován důvod plnění, nebyla započtena v souladu s § 1933 odst. 1 občanského zákoníku a byla považována za bezdůvodné obohacení, které musí být samostatným úkonem započítáváno. K závěru okresního soudu, že z provedeného dokazování nevyplynulo (a žalovaný ani netvrdil), že by jakákoli splátka na hypoteční úvěr žalobce byla hrazena na úhradu pohledávky žalobce z uznání dluhu (ze zápůjček) nebo že by se účastníci na tomto způsobu úhrady dluhu žalovaného dohodli, žalovaný uvedl, že zákon nepředpokládá, že by zde musela být dohoda, bez které by žalobce nemusel příchozí peněžní prostředky od žalovaného započítávat na existující dluh. K závěru okresního soudu, že částky uhrazené žalovaným na kupní cenu Nemovitostí nelze v případě, že žalovaný bude se svojí žalobou na nahrazení projevu vůle neúspěšný, pokládat bez dalšího (automaticky) za úhradu jím uznaného dluhu ze zápůjček, uvedl, že okresní soud neprovedl jediný důkaz, ze kterého by mohl tento závěr učinit. Dle žalovaného je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud nepřerušil řízení do ukončení řízení o nahrazení projevu vůle. Žalovaný má za to, že v situaci, kdy jednotlivé platby realizované žalovaným nebyly v době platby označovány jako úhrada kupní ceny, nebylo možné ze strany okresního soudu konstatovat, že tyto platby bude ignorovat, aniž bude vědět, jestli zde vedle dluhu z uznání závazku byl i závazkový vztah týkající se převodu nemovitosti. Okresní soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, když neprovedl důkazy o platbách navrhované žalovaným, tudíž neúplně zjistil skutkový stav věci. Z uvedených důvodů a též s poukazem na započtení pohledávek, jež učinil za odvolacího řízení (viz dále), žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnit tak, že se žaloba zamítá, nebo jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalobce s odvolání žalovaného nesouhlasil, dle žalobce z obsahu odvolání není zřejmé, co žalovaný soudu (mimo to, že nepřerušil soudní řízení) konkrétně vytýká. Poukázal na to, že v řízení o nahrazení projevu vůle, vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 359/2022 a u Krajského (odvolacího) soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 Co 355/2025, vydal krajský soud při jednání konaném dne 22. 4. 2026 rozsudek, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 6. 2025, č. j. 15 C 359/2022-170, tak, že žalobu žalovaného (žalobce v zmíněném řízení) zamítl. Žalovaný deklaroval, že proti uvedenému rozsudku krajského soudu podá dovolání. Žalovaný realizované platby v rámci jednoho řízení (o nahrazení projevu vůle) specifikuje jakožto splátky hypotečního úvěru a v rámci druhého řízení (o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím) jakožto úhrady dlužné částky (zápůjček). Žalovaný tak soudům zasílá přípisy, kdy jeden fakticky popírá druhý, účelově mění svou procesní obranu protichůdnými tvrzeními a „přeskakuje“ z jednoho řízení do druhého, resp. se snaží dosáhnout toho, aby jedna jeho tvrzená úhrada pokryla závazky ze dvou rozdílných soudních řízení – v rámci jednoho soudního řízení v podobě závazku k úhradě části kupní ceny a v rámci druhého soudního řízení v podobě závazku k úhradě zápůjček. Žalobce považuje zjištění a závěry okresního soudu za logické a zcela správné, když výsledek soudního řízení na nahrazení projevu vůle, resp. jeho průběh, nijak nebrání projednávaní věci v tomto řízení. Žalovanému nic nebránilo v uplatnění nárok ohledně jím provedených plateb (samostatnou) soudní cestou, např. žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, popř. realizovat relevantní zápočet. K přerušení soudního řízení tak nebyl důvod. Žalobce doplnil, že od žalovaného část jím tvrzené kupní ceny ve výši 950 000 Kč nikdy neobdržel (byť to potvrdil podpisem kupní smlouvy), a že velká část finančních prostředků, které byly v minulosti odeslány z bankovního účtu žalovaného, byla žalovanému žalobcem poskytnuta v hotovosti, což však žalovaný popírá. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

15. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné.

16. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a správně neprovedl dokazování v navrženém (žalobcem i žalovaným) nadbytečném rozsahu. Nepochybil ani tehdy, pokud nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení v projednávané věci do skončení řízení, jež zahájil žalovaný svou žalobou u Okresního soudu v Děčíně na nahrazení projevu vůle žalobce, neboť proto nebyly splněny podmínky dle § 109 odst. 1 o. s. ř., poněvadž v projednávané věci žádný z účastníků neztratil způsobilost jednat před soudem, rozhodnutí v projednávané věci nezáviselo na otázce, která byla řešena k řízení o nahrazení projevu vůle (na jakoukoliv takovou otázku nebylo projednávané věci poukázáno), v projednávané věci nepřicházela v úvahu aplikace zákona, jehož ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, ani nebylo třeba vydání rozhodnutí o předběžné otázce Soudním dvorem Evropských společenství. Podle § 109 odst. 2 o. s. ř. není soud povinen řízení přerušit, má zde jen takovou procesní možnost, která záleží na jeho úvaze, zda tak učiní či zda přijme „jiná vhodná opatření“, proto nepřerušení řízení za situace, kdy je pro takový procesní postup dána možnost dle § 109 odst. 2 o. s. ř., nemůže představovat procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé.

17. Odvolací soud předně konstatuje, že okresní soud učinil správná skutková zjištění a právní závěry, na jejich základě dospěl k závěru, že žalobce žalovanému poskytl zápůjčky v celkové výši 1 200 000 Kč, které se žalovaný zavázal žalobci vrátit do konce roku 2017, což v uvedené lhůtě neučinil. Koneckonců, jak již bylo uvedeno, mezi účastníky nebylo sporu o poskytnutí zápůjček žalobcem žalovanému v žalované výši, žalovaný poskytnutí zápůjček nepopíral, žádným způsobem nezpochybnil svou účast na uzavření písemné dohody o uznání dluhu ze dne 18. 10. 2016. Okresní soud proto správně vyšel z vyvratitelné právní domněnky (kterou žalovaný nijak nevyvracel), že dluh žalovaného vůči žalobci v době uznání trval.

18. Po provedení odvolacího přezkumu dospěl odvolací soud dále k závěru, že se okresní soud správně vypořádal s obranou žalovaného uplatněnou v prvostupňovém řízení stran jím tvrzeného zániku žalobou uplatněného nároku, odvolací soud pro stručnost na správné a vyčerpávající odůvodnění těchto otázek v rozsudku okresního soudu odkazuje, s odůvodněním okresního soudu se tak zcela ztotožňuje.

19. Žalovaný jednak tvrdil, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla jednostranným započtením provedeným žalovaným dopisem ze dne 14. 3. 2025. Okresní soud toto jednostranné započtení shledal nepřípustným dle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, neboť pohledávka žalovaným použitá k započtení představovala pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR. S tímto právním závěrem odvolací soud souhlasí a stejně jako okresní soud má za to, že oproti pohledávce uplatněné žalobou (pasivní pohledávka), jejíž prokázání nevyžadovalo vlastně žádné dokazování (poskytnutí zápůjček bylo mezi účastníky nesporným), popřípadě dokazování zcela jednoduché (účastníky nesporovanou listinou - dohodou o uznání dluhu), představuje aktivní pohledávka (pohledávka, kterou žalovaný uplatnil k započtení) pohledávku vymezenou zcela neurčitě (žalovaný tuto pohledávku skutkově vymezil jako pohledávku ve výši 1 500 000 Kč za blíže nespecifikované „provedené opravy a úpravy“ Nemovitostí), navíc pohledávku mezi účastníky spornou (žalobce pohledávku užitou žalovaným k započtení považuje za nejasnou, nesrozumitelnou a neurčitou - srov. podání žalobce ze dne 8. 9. 2025), k jejímuž zjištění by bylo bezpochyby nutno provést rozsáhlejší či složitější dokazování (předmětem dokazování by bylo nejen zjištění hodnoty investic, patrně znaleckým posudkem, nýbrž zejména jejich rozsah).

20. Žalovaný v odvolání tvrdil, že pokud za žalobce uhradil splátky hypotečního úvěru, potom se jednalo o platby hrazené na neexistující dluh žalovaného, respektive platby poskytovaného bez určení, na jaký z vícero dluhů je žalovaným plněno, pro což se žalovaný dovolával aplikace § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého platí, že je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobci uhradil částku 950 000 Kč dle kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 13. 8. 2019, dále poukázal na skutečnost, že dle této kupní smlouvy nebylo možno vložit vlastnické právo žalovaného k Nemovitostem do katastru nemovitostí.

21. Pro aplikaci § 1933 odst. 1 občanského zákoníku v projednávané věci nebyly splněny podmínky, neboť žalovaný v řízení před okresním soudem [i v řízení odvolacím (viz dále k jednostrannému započtení pohledávek, které žalovaný učinil v průběhu odvolacího řízení)] tvrdil (v případě částky 950 000 Kč to bylo i prokázáno), že uvedené platby hradil na konkrétní účel, nikoli však jako úhrady poskytnutých zápůjček. Jde-li o částku 950 000 Kč, ve vztahu k ní bylo prokázáno, že tuto částku žalovaný žalobci uhradil jako část kupní ceny Nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 13. 8. 2019. Z tohoto důvodu tak není splněn jeden z předpokladů pro aplikaci § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, tj. že dlužník při plnění neurčí, na který dluh plní – uhradil-li skutečně žalovaný žalobci částku 950 000 Kč, neučinil tak bez určení dluhu, na který plní, nýbrž žalobci poskytl plnění na konkrétní účel (úhrada části kupní ceny).

22. V podání ze dne 20. 4. 2025 (odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu) žalovaný uvedl, že „po celou dobu posílá žalobci platby (dále specifikované), které by v případě zamítnutí žaloby žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 359/2022 musely představovat nikoli úhrady na kupní cenu uvedených nemovitostí, ale muselo by se jednat o úhrady nároku uplatněného žalobcem v této žalobě“, z čehož plyne, že tyto úhrady žalovaný žalobci opět hradil na kupní cenu Nemovitostí, a nikoli jako plnění bez uvedení účelu platby. Pokud žalovaný zaplatil na kupní cenu více, než činila dohoda účastníků nebo příp. hradil kupní cenu na základě neplatné kupní smlouvy, potom se stále jednalo o platby hrazené žalovaným na konkrétní účel, což aplikaci § 1933 odst. 1 občanského zákoníku rovněž vylučuje, byť by v takovém případě vznikalo na straně žalobce bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného. Takovouto případnou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení by mohl žalovaný použít k jednostrannému započtení, to se však v řízení před okresním soudem nestalo. Z tohoto důvodu nebylo třeba provádět dokazování, navržené žalovaným, výpisy z příslušných bankovních účtů či zprávou banky, jež poskytla hypoteční úvěr. Totéž platí, jde-li o dvě platby po 25 000 Kč ze dne 19. 11. 2025 a 21. 1. 2026, když i k těmto platbám žalovaný výslovně, při jednání konaném před okresním soudem dne 4. 2. 2026, uvedl, že je uhradil „za účelem splátky hypotečního úvěru“. Pokud žalovaný v odvolacím řízení tvrdil, že platby na hypoteční úvěr žalobce hradil bez uvedení účelu plateb, resp. bez určení, na který ze svých vícero dluhů platby hradí, jde o tvrzení nové, v odvolacím řízení uplatněné nepřípustně (v rozporu s ust. § 205a o. s. ř.). Žalovaný v řízení před okresním soudem netvrdil, že by tyto platby hradil bez uvedení účelu, naopak z jeho tvrzení plyne, že je hradil jako kupní cenu Nemovitostí, v prvostupňovém řízení rovněž netvrdil, že by byl žalobci dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu či že by jeho závazek z nevrácených zápůjček byl nejméně zajištěný či nejdříve splatný (srov. předpoklady pro aplikaci ust. § 1933 odst. 1 občanského zákoníku).

23. Z uvedených důvodů proto odvolací soud považoval rozhodnutí okresního soudu za věcně správné. Jak již bylo uvedeno, žalovaný v průběhu odvolacího řízení provedl jednostranný zápočet svých (tvrzených) pohledávek, učinil tak podáním adresovaným odvolacímu soudu datovaným dnem dne 2. 6. 2026 (podání odvolacímu soudu došlo dne 7. 6. 2026), žalovaný jednostranně započetl své nároky vymezené ve výzvě ze dne 5. 5. 2026 vůči pohledávce žalobce uplatněné v projednávané věci; podání žalovaného ze dne 2. 6. 2026 bylo žalobci, k rukám jeho zástupce, doručeno při jednání odvolacího soudu dne 10. 6. 2026. Žalovaný v tomto podání uvedl, že dopisem ze dne 5. 5. 2026 vyzval „z opatrnosti“ žalobce k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 452 518,53 Kč, z toho 1 790 376,30 Kč „na zhodnocení nemovitosti“ v adresa a dále 2 734 142,23 Kč uhrazených na účet hypotečního úvěru žalobce vedený u právnická osoba. a na pojištění nemovitosti v adresa a 950 000 Kč předaných žalobci před podpisem do katastru nemovitostí „nevložitelné“ kupní smlouvy (písařská chyba a předběžné opatření proti žalobci zakazující mu s nemovitostí nakládat), kdy převzetí této částky v kupní smlouvě žalobce potvrdil úředně ověřeným podpisem. V podání z 2. 6. 2026 žalovaný dále uvedl, že započítává své nároky vymezené ve výzvě ze dne 5. 5. 2026 vůči pohledávce žalobcem tak, že proti nároku žalobce na jistinu a následně na úrok z prodlení započítává postupně nárok na vydání hotovostního plnění ve výši 950 000 Kč, které předal žalovaný žalobci před podpisem kupní smlouvy na převod nemovitostí ze dne 13. 8. 2019, následně nárok z bezhotovostních plateb za období od 15. 7. 2013 do 18. 3. 2026, a to tak, že postupně započítává chronologicky jednotlivé úhrady od nejstarších po nejnovější dle výčtu na konci tohoto podání proti pohledávce žalobce z dohody o uznání dluhu ze dne 18. 10. 2016. Pro úplnost žalovaný uvedl, že má za to, že k úplné úhradě jistiny nároku žalobce dochází jako poslední započtením platby ze dne 15. 5. 2014 ve výši 21 500 Kč, kdy z této platby na jistinu připadá 10 317,87 Kč. K úroku z prodlení uvedl, že „tento nárok zatím ponechává k plnému rozhodnutí soudu v návaznosti na jeho argumentaci“.

24. Jde-li o posouzení důvodnosti námitky započtení vznesené v odvolacím řízení žalovaným, odvolací soud předně konstatuje, že okresní soud při jediném před ním konaném jednáním oba účastníky, kteří se stejně jako jejich zástupci jednání osobně zúčastnili, řádně poučil dle § 119a odst. 1 o. s. ř. o neúplné apelaci, tedy poučil je o tom, že veškeré rozhodné skutečnosti účastníci musí uvést a důkazy musí označit dříve, než okresní soud vyhlásí rozhodnutí o věci samé, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (srov. protokol o jednání konaném před okresním soudem dne 4. 2. 2026).

25. Jde-li o započtení učiněné v odvolacím řízení, platí, že žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku, výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020).

26. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda lze jednostranné započtení žalovaného posoudit jako důvodné bez potřeby doplnění dokazování o důkazy v prvostupňovém řízení neoznačené, které však bylo možno označit již před vyhlášením napadeného rozsudku (důkazy existující ke dni 4. 2. 2026, kdy byl okresním soudem vyhlášen napadený rozsudek), resp. bez potřeby doplnění skutkových tvrzení, neuplatněných (netvrzených) v prvostupňovém řízení, o skutečnostech, které existovaly před stejným okamžikem.

27. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2026, č. j. 10 Co 355/225-201, plyne, že Okresní soud v Děčíně vyhověl žalobě žalovaného (Jméno žalovaného, vystupující v řízení jako žalobce) o nahrazení projevu vůle s odůvodněním, že se účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 2016 zavázali k uzavření kupní smlouvy o převodu Nemovitostí za sjednanou kupní cenu, takovou smlouvu dne 13. 8. 2019 uzavřeli, avšak podle této smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, když katastrální úřad nejprve přípisem ze dne 14. 8. 2019 vyrozuměl účastníky o vadách smlouvy a následně dne 28. 8. 2019 vydal zamítavé rozhodnutí. Součástí obsahu kupní smlouvy ze dne 13. 8. 2019 byl závazek účastníků uzavřít smlouvu novou, jíž budou odstraněny vady bránící v převodu vlastnického práva. Účastníci a jejich právní zástupci následně v srpnu a září 2019 jednali o uzavření kupní smlouvy nové a o úhradě souvisejících hypotečních splátek, avšak žalovanému v době od 29. 8. 2019 bránilo předběžné opatření vydané Městským soudem v Praze pod č. j. 30 Cm 108/2019-22 v dispozici s předmětnými Nemovitostmi. Uvedená překážka však ke dni rozhodování okresního soudu odpadla, stejně jako omezení daná dříve vedenými exekučními řízeními proti povinnému, proto okresní soud dle § 1785 a následujících občanského zákoníku žalobě vyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 4. 2026, č. j. 10 Co 355/225-201, vyhovující rozsudek okresního soudu změnil a žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl s odůvodněním, že žalobce (Jméno žalobce, v řízení o nahrazení projevu vůle vystupující jako žalovaný) v odvolacím řízení důvodně vznesl námitku promlčení nároku žalovaného na nahrazení projevu vůle.

28. Výzvou ze dne 5. 5. 2026, na kterou odkazoval v rámci jednostranného započtení, žalovaný jednak uvedl, že žalobce byl oprávněn platby, které v podání žalovaný specifikoval (tyto platby, hrazené od 15. 7. 2013 do 18. 3. 2026, označil buď jako „platba hypo“ či „platba pojišťovna“), započítávat na nejstarší splatnou pohledávku, tedy od platby realizované dne 18. 11. 2016 byl oprávněn započítávat platby na závazek žalovaného z dohody o uznání dluhu ze dne 16. 10. 2016, v důsledku čehož by ke dni 17. 3. 2024 byl dluh ze zápůjček uhrazen – z platby realizované v března 2024 by na úhradu dluhu byla použita částka 2 550,50 Kč, 22 449,50 Kč by představovalo bezdůvodné obohacení. Dále uvedl, že žalovaný má vůči žalobci pohledávku ve výši 587 000 Kč za platby realizované od dubna 2024, tj. včetně s přebytkem platby z března 2024 ve výši 609 449,50 Kč. Žalovaný žalobce vyzval k vydání, ve lhůtě tří dnů, této částky, dále k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách poskytnutých přede dnem 18. 11. 2016 ve výši 861 373,13 Kč, dále částky 950 000 Kč složené jako záloha na kupní cenu dle kupní smlouvy z 13. 8. 2019. Rovněž „z opatrnosti“ žalovaný žalobce vyzval k vydání plnění ve výši 1 241 319,60 Kč, tvořené částkou 1 200 000 Kč a úroky ve výši 41 319,60 Kč, pro případ že by nedošlo k zákonnému započtení těchto plateb na nejstarší splatnou pohledávku žalobce, tj. pohledávku z dohody o uznání dluhu žalobce (zápůjčky). Dále žalovaný žalobce vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalobce mělo vzniknout zhodnocením Nemovitostí, přičemž toto zhodnocení specifikoval krátkým popisem prací na Nemovitostech, uvedením dodavatele, data a částky, případně specifikace „akce“. Z listiny označené jako Doručenka datové zprávy vyplývá, že výzva ze dne 5. 5. 2026 byla doručena zástupci žalobce Jméno advokáta A dne 11. 5. 2026.

29. Žalobce v reakci na uvedené uvedl, že zpochybňuje existenci pohledávek uplatněných žalovaným k započtení, poukázal dále na skutečnost, že pokud byly s žalovaným provedeny investice do Nemovitostí, stalo se tak bez souhlasu žalobce. Dále uvedl (obdobné vyjádření učinil již při jednání okresního soudu), že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že žalovaný bude za žalobce hradit splátky hypotečního úvěru a až tyto splátky zcela uhradí, žalobce na žalovaného převede vlastnictví k Nemovitostem. Tato dohoda byla uzavřena poté, co žalovaný měl v minulosti finanční potíže, tehdy Nemovitosti vlastnila manželka žalovaného. Žalobce vyhověl žádosti žalovaného, od manželky žalovaného Nemovitosti koupil, jelikož sám finanční prostředky neměl, na úhradu kupní ceny si tzv. vzal hypotéku, finanční prostředky takto získané vyplatil žalovanému, který se současně zavázal hypotéku (za žalobce) splatit. Žalobce dále uvedl, že, byť to potvrdil podpisem kupní smlouvy uzavřené v roce 2019, od žalovaného nikdy částku 950 000 Kč neobdržel. Později se vztahy mezi účastníky zhoršily, od té doby účastníci vedou spory o to, zda mezi nimi uzavřené dohody platí či nikoli.

30. Z výše uvedeného plyne, že k započtení, jež provedl žalovaný v odvolacím řízení, nelze přihlížet, neboť posouzení důvodnosti započtení by sebou neslo zkoumání nových, v řízení před okresním soudem neuplatněných, skutečností, týkajících se vzniku pohledávek použitých žalovaným k započtení (pohledávky žalovaného z bezdůvodného obohacení), a provedení před okresním soudem neoznačených důkazů, byť se jednalo o skutečnosti a důkazy, které existovaly před vyhlášením napadeného rozsudku okresním soudem. Žalovaný částku 950 000 Kč uhradil jako část kupní ceny dle kupní smlouvy z 13. 8. 2019 a splátky hypotéky a pojištění platil na základě dřívější smlouvy uzavřené s žalobcem (žalovaný tvrdil, že první splátku uhradil již 15. 7. 2013) i uvedené kupní smlouvy (viz č. l. III. smlouvy), tudíž by bylo nutno zabývat se platností těchto smluv či jejich pozdějším zánikem (pozdějším zánikem právních vztahů smlouvami založených), tj. skutečnostmi, které bezpochyby existovaly v době před vyhlášením rozsudku okresním soudem, nebyly však v prvostupňovém řízení tvrzeny. Nově by bylo třeba zkoumat (účastníci by museli tvrdit dosud neuplatněné skutečnosti a ty prokázat dosud neoznačenými důkazy), zda jsou tyto smlouvy platné či nikoli, zda případně byly zrušeny, popřípadě nahrazeny jinými dohodami účastníků apod., což by se bez doplnění tvrzení o tom, co činí smlouvy neplatnými, příp. na základě čeho byly zrušeny, a nových důkazů neobešlo; jen skutečnost, že katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva podle konkrétní smlouvy neznamená, že taková smlouva je bez dalšího neplatným právním jednáním, či že po odpadnutí překážky, která vkladu práva do katastru nemovitostí bránila, nelze na základě téže smlouvy opětovně navrhnout vklad práva do katastru nemovitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 752/18). Bezpochyby by bylo nutno se zabývat tvrzením žalobce, uplatněným v řízení před okresním soudem, že žalovaný za něj hradí hypoteční splátky na základě dohody účastníků a že až bude hypotéka zaplacena, žalobce na žalovaného Nemovitosti převede; tyto skutečnosti nebyly v řízení před okresním soudem předmětem dokazování, neboť to z hlediska účastníky tehdy uplatněných tvrzení nebylo třeba, nyní (v odvolacím řízení) by byly dokazovány nově, a tedy nepřípustně, uplatněnými důkazy – jen těžko si lze představit, že by existence dohody účastníků uzavřené před 15. 7. 2013 byla prokazována důkazy, které vznikly až po 4. 2. 2026, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek okresního soudu. Koneckonců žalovaný sám, jak již bylo výše konstatováno, uvedl, že platby na hypotéční úvěr hradil jako úhradu kupní ceny, až v odvolacím řízení přišel s novým tvrzením, že se jedná o platby hrazené bez vedení, na jaký dluh je žalovaný hradil. Rovněž toto nové tvrzení by bylo nutno doplňovat tak, aby bylo zřejmé, zda jde o plnění poskytovaná od bez právního důvodu od počátku či z právního důvodu, který později odpadl či snad plnění za jiného; rovněž taková tvrzení by se vztahovala bezpochyby ke skutečnostem, které nastaly již před vyhlášením rozsudku okresním soudem.

31. V případě pohledávky, která podle tvrzení žalovaného měla vzniknout v důsledku investic žalovaného do Nemovitostí, z výzvy ze dne 5. 5. 2026 vyplývá, že tyto investice měly být žalovaným vynaloženy v období do 30. 9. 2025, tedy před vyhlášením napadeného rozsudku okresním soudem, pro což by jakákoliv tvrzení o provedení investic i důkazy sloužící prokázání takových tvrzení opět představovaly nepřípustné uplatnění skutečností a důkazů v odvolacím řízení proto, že existovaly již před vyhlášením rozsudku okresním soudem či dokonce před podáním žaloby v projednávané věci.

32. K započtení provedenému žalovaným v odvolacím řízení tudíž odvolací soud nesmí přihlížet, neboť tomu brání skutečnost, že by posouzení důvodnosti započtení bylo spojeno s nepřípustným uplatněním skutečností, jež se týkají důvodu vzniku, výše a splatnosti pohledávek žalovaného užitých k započtení, jež nastaly před vyhlášením napadeného rozhodnutí okresního soudu, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.

33. Z vyložených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek okresního soudu je věcně správným rozhodnutím, proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně rovněž správného nákladového výroku.

34. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení byl zcela úspěšným žalobce, který proto má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Jeho náklady tvoří odměna advokáta, který v odvolacím řízení žalobce zastupoval, stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění, ve výši dvakrát 13 100 Kč za podání vyjádření k odvolání žalobkyně a za účast u jednání odvolacího soudu, paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 900 Kč, a náhrada za DPH v částce 5 691 Kč.

35. Vznik případných dalších nákladů odvolacího řízení (cestovné, náhrada za promeškaný čas) žalobce do vyhlášení rozsudku odvolacím soudem nedoložil (byť tak měl učinit do tří dnů od jednání odvolacího soudu, tj. do 15. 6. 2026), tudíž mu nemohly být přiznány.

36. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 32 791 Kč zaplatí žalovaný v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.