84 Co 161/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců Mgr. Lukáše Krause a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČ IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25 276,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno , č. j. Anonymizováno ,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II.:a) mění potud, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit dále žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 23 476,64 Kč za dobu od 31. 3. 2024 do zaplacení,b) potvrzuje, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 23 476,64 Kč za dobu od 31. 3. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , advokáta se sídlem v , Anonymizováno, , na nákladech prvostupňové řízení částku 1 133,68 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 6 493,40 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku 23 476,64 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 800 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 016,85 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 23 476,64 Kč za dobu od 30. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 25 276,64 Kč za dobu od 25. 2. 2024 až do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 1 021 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 276,64 Kč sestávající z nesplacené jistiny kontokorentního úvěru v částce 23 476,64 Kč a poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč, spolu s kapitalizovanými smluvního úroky z prodlení ve výši 2 016,85 Kč, se smluvními úroky ve výši 29 % ročně z částky 23 476,64 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 276,64 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení.

3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaný dne 31. 5. 2021 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn čerpat tzv. kontokorent (k bankovnímu účtu, který právní předchůdkyně pro žalovaného vedla), žalovaný porušil podmínky kontokorentu, pročež právní předchůdkyně žalobkyně poskytování kontokorentního úvěru zrušila při existenci debetního zůstatku ve výši 23 476,64 Kč.

4. Okresní soud se zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si výši jeho příjmu (deklarovaného v nijak „závratné“ výši) či výši jeho výdajů jakkoliv ověřila. Okresní soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pro což shledal smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru neplatnou a dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložil žalovanému povinnost vrátit (skutečně čerpanou) částku 23 476,64 Kč (viz výrok I. rozsudku okresního soudu), ve zbytku žalobou uplatněné nároky pramenící ze samotné neplatné smlouvy zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu).

5. Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterých splatnost „zbývající jistiny úvěru“ (míněna částka 23 476,64 Kč) zatím nenastala, a tedy nemohl vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, když ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. K požadavku na zaplacení úroků z prodlení dále uvedl, že žalobkyně má dle odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě poměru úspěchu účastníků v řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 476,64 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, a dále v závislém výroku III., neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zdůraznila, že nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo ze zákona, tj. § 1970 občanského zákoníku. Žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky, výzva byla odeslána dne 15. 3. 2024, nejpozději třetí den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalovaného, tudíž po uplynutí desetidenní lhůty, kterou žalobkyně poskytla žalovanému ke splnění dluhu, se dne 31. 3. 2024 žalovaný dostal do prodlení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný byl rovněž upomínán předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024, její odeslání žalobkyně doručila předložením podacího lístku , právnická osoba, . Doplnila, že žalovaný měl dostatečný prostor minimálně poskytnutou jistinu vrátit, nadto žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno nese žalovaný, který zná své poměry a je na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2023, č. j. 75 Co 61/2023-103, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, č. j. 27 Co 71/2023-153, jimiž byl úrok z prodlení za situace obdobné, jaká je v projednávané věci, žalobci přiznán. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 476,64 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení.

8. Žalovaný se k odvolání, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v části výroku II. a ve výroku III., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v podstatném rozsahu důvodné.

10. Vyhovující výrok I. a část zamítavého výroku II. (pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení částky 1 800 Kč, smluvních úroků a části úroků z prodlení) rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.

11. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o (částečné) důvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí. Pochybil pouze, dospěl-li k závěru, že zatím nenastala splatnost pohledávky žalobkyně, respektive že žalobkyni nevzniklo právo na úroky z prodlení.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

15. Odvolací soud po provedení přezkumu správnosti napadeného rozsudku dospěl k závěru, že okresní soud v posuzovaném případě dospěl ke správnému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli neplatnou smlouvu o úvěru. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě informací získaných v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nemohla učinit závěr, že žalovaný je schopen případně v plné výši čerpaný úvěr splácet – odvolací soud pro stručnost odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména bod 15.). Z tohoto důvodu je správný závěr okresního soudu, že smlouva, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, je smlouvou neplatnou, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, k níž byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovaným namítána).

16. Z týchž důvodů je nutno vztah žalobkyně a žalovaného odvíjející se od neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě skutečně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, posoudit podle § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení, kdy ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný žalobkyni povinen vrátit toliko nesplacenou část jistiny úvěru ve výši 23 476,64 Kč.

17. V dalším však již s okresním soudem souhlasit nelze. Okresní soud totiž na jednu stranu činí závěr, že „splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala“, resp. že žalovaný není v prodlení s povinností vydat žalobkyni plnění poskytnuté mu na základě neplatné smlouvy (v prodlení je jen takový dlužník, který nesplní svůj dluh včas – viz § 1968 o. z.), přesto žalovanému povinnost k úhradě „nesplatného“ dluhu uložil. Okresní soud tak pominul zásadu, podle které, učiní-li žalobce předmětem řízení dluh, který není splatný a jehož splatnost nenastala ani do okamžiku rozhodnutí soudu o věci samé (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), nelze žalobě vyhovět (v soudním řízení se lze domáhat splnění jen takové povinnosti, kterou dlužník dobrovolně a včas nesplnil). Měl-li okresní soud za to, že dosud (do okamžiku vydání napadeného rozsudku) nenastala splatnost žalobou uplatněné pohledávky (bez ohledu na její právní kvalifikaci ze strany žalobkyně), měl žalobu jako předčasně podanou zamítnout. K tomu, aby závěr o předčasnosti podání žaloby, respektive o nesplatnosti pohledávky v řízení uplatněné žalobkyní, mohl okresní soud učinit, by však musel dovodit, a to na základě provedeného dokazování, že doposud možnosti žalovanému splnění pohledávky (zaplacení dluhu) neumožňovaly; takový závěr však ze skutečností zjištěných provedeným dokazováním neplyne.

18. Podle § 87 odst. 1 věty třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Jakkoli se na první pohled nabízí přijetí závěru, že zvláštní právní úprava času plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru beze zbytku vylučuje obecnou právní úpravu splatnosti pohledávky na jeho vydání podle § 1958 odst. 2 o. z., ve skutečnosti je poměr obou právních úprav jiný. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru sice vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Čas bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.) vyžaduje neprodlené, bezprostřední nebo okamžité jednání dlužníka a jeho trvání nezávisí na dlužníkových subjektivních poměrech, nýbrž na okolnostech případu, zejména na povaze a způsobu plnění. Jde tedy o nejkratší časový úsek, který potřebuje průměrná osoba v postavení dlužníka ke splnění dluhu; k omezením, která vyplývají ze subjektivních poměrů dlužníka, se při jejím stanovení nepřihlíží. Naproti tomu čas plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru) má odpovídat subjektivním možnostem spotřebitele, zejména jeho majetkovým a výdělkovým poměrům.

21. Možnostem spotřebitele může být přiměřené plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je proto především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Potud pravidlo o času plnění stanovené v zákoně o spotřebitelském úvěru nevylučuje obecnou právní úpravu. Obecnou právní úpravu uvedené pravidlo nevylučuje ani v případech, kdy je v možnostech spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, popř. v delším čase než bez zbytečného odkladu určeném v předmětné výzvě.

22. Pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit věřiteli peněžní prostředky přijaté od poskytovatele spotřebitelského úvěru, který porušil povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, podle zvláštní právní úpravy se proto uplatní jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy, popř. v delším čase než bez zbytečného odkladu, který věřitel spotřebiteli jako dlužníku ve výzvě určil. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Omezené možnosti dlužníka při plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, které v řízení o žalobě na plnění vyjdou najevo, musejí vést k závěru o předčasnosti žaloby – pro tentokrát – v rozsahu, v jakém v době vyhlášení rozsudku není v možnostech dlužníka uvedený dluh splnit. Závěr, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, respektive závěr, že v možnostech spotřebitele je vydání bezdůvodného obohacení v době pozdější než pokud by tato doba (splatnost) byla stanovena na základě výzvy věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože „prodlužuje splatnost“ pohledávky věřitele (srov. JUDr. Marek Jäger, Ph.D. - Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru [Právní rozhledy 23-24/2022, s. 808]). Z tohoto důvodu břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností, na jejich základě lze učinit závěr o možnostech spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení, nese spotřebitel, neboť uvedená procesní břemena leží na tom účastníku řízení, který z existence skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006). Jak vyplývá z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud určí dobu odpovídající možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „podle možností spotřebitele … s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“, tj. na základě skutečností, o kterých má zpravidla povědomost jen sám spotřebitel, proto i z tohoto důvodu nemůže věřitel nést stran uvedených skutečností břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Věřitel co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka vyzval k zaplacení dluhu.

23. Jelikož v projednávané věci zůstal žalovaný zcela nečinným, zejména se nevyjádřil k řádně mu doručené žalobě a, ač řádně předvolán, se nedostavil k okresním soudem nařízenému jednání, nebyly z jeho strany v řízení uplatněny jakékoliv skutečnosti stran jeho možností vrátit žalobkyni dosud nesplacenou jistinu neplatně poskytnutého úvěru, pro což nebylo v řízení podkladu pro určení splatnosti dluhu na základě speciální úpravy plynoucí z § 87 odst. 1 věta třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž bylo namístě splatnost určit dle obecné právní úpravy plynoucí z § 1958 odst. 2 o. z. Z provedené dokazování vyplývá, že žalobkyně žalovaného k zaplacení jistiny neplatně poskytnutého úvěru (a dalších nároků) vyzvala dopisem ze dne 27. 2. 2024 a že tento dopis žalovanému odeslala dne 15. 3. 2024, proto splatnost pohledávky žalobkyně nastala v důsledku této výzvy dne 22. 3. 2024 (§ 573 a § 1958 odst. 2 o. z.). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) počítaného z částky dosud nevráceného bezdůvodného obohacení (23 476,64 Kč) za období uplatněné v odvolání (od 31. 3. 2024 do zaplacení) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tj. v roční výši 14,75 % (nikoli, jak nesprávně uplatnila žalobkyně, ve výši 15 %).

24. Pro úplnost odvolací soud dodává, že si byl při svém rozhodování vědom závěrů, jež vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který v napadeném rozhodnutí poukázal okresní soud, má však za to, že závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí nelze v projednávané věci aplikovat, neboť na rozdíl od projednávané věci byl dlužník (spotřebitel) ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud České republiky, procesně aktivní a aplikace § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně dovolával.

25. Z vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil výrok II. o věci samé rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 23 476,64 Kč za dobu od 31. 3. 2024 do zaplacení; lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. V ostatním, tj. pokud žalobkyně rozsudek okresního soudu napadla co do úroku z prodlení ve výši 0,25 % (nad přiznaných 14,75 %) z částky 23 476,64 Kč za dobu od 31. 3. 2024 do zaplacení, odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Vzhledem ke změně výroku ve věci samé bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu též o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

27. V řízení před okresním soudem byla úspěšnější žalobkyně – její úspěch spočíval v rozsahu 60 % žalobou uplatněných nároků (částka 23 476,64 Kč) a neúspěch v rozsahu 40 % (zamítnutých 1 800 Kč a 2 016,85 Kč, zamítnutý smluvní úroku v částce 9 550 Kč a běžící úrok z prodlení ve výši 2 825 Kč [úrok počítán ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu]), pro což má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 20 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V řízení před okresním soudem žalobkyně vynaložila částku 1 264 Kč na úhradu soudního poplatku a vznikly jí náklady právního zastoupení. Ty jsou tvořeny odměnou advokáta dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „tarif“) ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, neboť řízení v projednávané věci bylo žalobkyní zahájeno po 1. 7. 2014 návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, když předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč bez příslušenství. Žalobkyni proto náleží odměna a paušální náhrada hotových výdajů v uvedených výších za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), tj. 1 200 Kč. Dále náklady řízení žalobkyně tvoří dle § 7 a § 14b odst. 3 tarifu odměna advokáta za úkon jeden právní služby (účast u jednání soudu) ve výši 2 140 Kč a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu. Konečně do prvostupňových nákladů žalobkyně dle § 137 odst. 3 o. s. ř. přináleží náhrada DPH v sazbě 21 % počítaná z odměny advokáta a paušálních náhrad hotových výdajů ve výši 764,40 Kč.

28. Odvolací soud pro úplnost doplňuje, že žalobkyni nenáleží náklady spojené s doplněním žaloby, neboť skutečnosti uvedené v podání 15. 11. 2024 (týkající se zkoumání úvěruschopnosti) měly být uvedeny již v žalobě samotné (tudíž odměna za doplnění žaloby je součástí odměny za sepis žaloby – návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Totéž platí i jde-li o odměnu za účast u druhého jednání ve věci, neboť to by se nekonalo, pokud by nebylo třeba doplnění žaloby.

29. Z celkové výše prvostupňových nákladů v částce 5 668,40 Kč žalobkyně přináleží dvacetiprocentní podíl ve výši 1 133,68 Kč.

30. V odvolacím řízení byla žalobkyně převážně úspěšná, a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). V odvolacím řízení žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, dále má právo na úhradu odměny advokáta podle § 7 a § 14b odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), za dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání soudu) po 1 820 Kč – odměna je počítána z tarifní hodnoty 17 323,50 Kč představované dle § 8 odst. 2 AT úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu pěti roků - a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT, včetně DPH ve výši 953,40 Kč.

31. Náklady řízení žalovaný žalobkyni zaplatí v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně.