8 C 222/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce zastoupeného advokátem: Jméno advokáta titul ., se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 25 276,64 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 23 476,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 1 800 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 016,85 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 23 476,64 Kč za dobu od 30.6.2023 až do zaplacení a úroku z prodlení z částky 25 276,64 Kč za dobu od 25.2.2024 až do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 021 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 25 276,64 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 016,85 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 25 276,64 Kč od 25.2.2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 476,64 Kč od 30.6.2023 do zaplacení. Dále uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , dne 31.5.2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 20 000 Kč. Žalovaný neplnil sjednané podmínky úvěr, právní předchůdce žalobce tak využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil ke dni 29.6.2023. Debetní zůstatek k tomuto dni činil 23 476,64 Kč, částku 1 800 Kč pak představují dlužné poplatky a smluvní pokuty. Předmětná pohledávka byla výše uvedenou společností postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13.2.2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, uvedl, že žalovaný deklaroval svůj příjem ve výši 24 513 Kč měsíčně a dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 85 000 Kč, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnosti. Dále právní předchůdce žalobce provedl lustraci žalovaného v dostupných veřejných registrech a v registrech interních, dále také porovnal příjem žalovaného se statistickými daty z ČSÚ, výpočtem pak dospěl k disponibilnímu zůstatku žalovaného, dále bylo z interního registru právního předchůdce zjištěno, že žalovaný již splácí tomuto subjektu 6 269,21 Kč měsíčně a dále 981 Kč dalšímu subjektu. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9.3.2021 pokud nejsou uvedeny výdaje spotřebitele, lze užít ekonomického modelu.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednáním soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným dne 31.5.2021 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytování bankovních služeb a produktů a dle dispozice ke smlouvě také kontokorentní úvěr ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 29 % ročně v případě debetu. Ke smlouvě žalobce rovněž doložil obchodní podmínky, sazebník a úrokový lístek sjednané jako její nedílnou součást a formulář s informacemi o úvěru.

5. Z listiny označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že zde zaměstnanec právního předchůdce žalobce popsal proces zkoumání úvěruschopnosti obdobným způsobem, jako je uvedeno v doplnění žaloby, odkázal na související judikaturu a zpřesnil tvrzení o výpočtu disponibilního příjmu. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, jeho čistý příjem činí 24 513 Kč, čistý příjem domácnosti pak činí 85 000 Kč, žalovaný hradí 28,84 % nákladů na bydlení. Žalovaný aktuálně splácí úvěry ve výši 6 269,21 Kč a 981 Kč měsíčně..

6. Z výpisu z předmětného úvěrového účtu vyplynulo, že dlužná jistina k 21.2.2024 činila 23 476,64 Kč.

7. Z dopisu ze dne 1.7.2023 vyplynulo, že , právnická osoba, . oznámila žalovanému, že prohlašuje předmětný úvěr za splatný ke dni 29.6.2023.

8. Z oznámení ze dne 27.2.2024 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 21.5.2024 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 13.2.2024 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 23 476,64 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když zjistil výši splátek žalovaného v době poskytnutí úvěru a vyplnil tabulku s údaji o poměrech žalovaného, které jsou zmíněny shora. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29.5.2022 (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 23 476,64 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle zákona o úvěru.

14. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

15. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdce příjem žalovaného, a to příjem deklarovaný v nijak závratné výši, jakkoliv ověřoval. Výdaje žalovaného právní předchůdce žalobce neověřil vůbec nijak, pouze zjistil údaje o jeho dalších úvěrech, které již představovaly zhruba třetinu nijak vysokých příjmů a jednalo se tak o již výrazně rizikový faktor. Použití matematických či pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně vyloučit a jejich použití by přicházelo např. v úvahu, pokud by byl zjištěn příjem žalovaného výrazně vyšší. Z provedených důkazů není zřejmé, jak vysoké náklady žalovaný skutečně má, zejména pak s bydlením jako tradičně jednou z největších složek výdajů každé osoby. Díky nevelkému příjmu žalovaný jistě nebyl nijak výrazně solventním klientem a nelze shledat u právního předchůdce žalobce odpovědným přístup, kdy pouze zjistil příjem žalovaného a šířeji jeho majetkovou sféru neobjasňoval. Tzv. příjem domácnosti nebyl objasněn rovněž nijak, nebyl ani blíže specifikován. Není tedy zřejmé, jakých by se měl týkat osob a z jakého důvodu by jejich majetkové poměry měly být zohledňovány. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou delší dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy. Právnímu předchůdci žalobce např. ničeho nebránilo, aby si opatřil výpisy z bankovního účtu žalovaného, které jsou poměrně spolehlivým a poměrně komplexním dokladem o finanční bilanci či obecně majetkových poměrech dané osoby. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, dále nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo.

16. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou.

17. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 23 476,64 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).

18. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch a doložila splnění podmínek daných § 142a o.s.ř., přiznal jí soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení v plné výši spočívající v nákladech na uhrazený soudní poplatek (1 264 Kč) a právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1.7.2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 2 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, a to do podání žaloby včetně. V daném případě byly vykonány tři takové úkony, a to příprava a převzetí zastoupení a písemné podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva. Dalšími úkony právní služby bylo doplnění žaloby a účast u dvou jednání soudu, na něž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu (§ 14b odst. 3 tarifu). Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 2 140 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 765 Kč, když soud ověřil, že advokátka je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 5 669 Kč (1 264 + 3 x 300 + 3 x 100 + 2 140 + 300 + 765). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 23 476,64 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení celkem 16 168,07 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 39 644,71 Kč tak představuje úspěch žalobce 59 %, úspěch žalovaného 41 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 18 % svých nákladů, z částky 5 669 Kč tedy ve výši 1 021 Kč.