84 Co 250/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva zůstavitelky k nemovitosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. června 2025, č. j. 11 C 132/2017 - 179,

I. Rozsudek okresního soudu sea) ve výroku I. potvrzuje,b) ve výroku II. mění potud, že výše nákladů, které je žalovaný povinen nahradit žalobci činí částku 57 211,50 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci, k rukám jeho zástupce , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem v , Anonymizováno, , náklady odvolacího řízení ve výši 26 015 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud určil, že vlastníkem vymezené nemovitosti byla ke dni své smrti zůstavitelka , jméno FO, , narozená dne , datum, , zemřelá dne , datum, . Dále okresní soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

2. Předmětem řízení učinil žalobce určení vlastnického práva zůstavitelky k bytové jednotce č. , Anonymizováno, , vymezené v budově č. p. , Anonymizováno, , stojící na pozemku parcelní číslo st. , Anonymizováno, , spolu s podílem ve výši , Anonymizováno, na společných částech domu a pozemku, vše zapsáno na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, (dále jen „předmětná jednotka“).

3. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce spatřoval v tom, že předmětná jednotka nebyla projednána v pozůstalostním řízení po zůstavitelce, neboť v katastru nemovitostí je jako její vlastník zapsán žalovaný, přičemž žalobce se po určení dědické nezpůsobilosti žalovaného a jeho otce stal jediným dědicem zůstavitelky.

4. Okresní soud provedl dokazování listinnými důkazy a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

5. V pozůstalostním řízení po , jméno FO, , narozené dne , datum, , zemřelé dne , datum, (dále jen „zůstavitelka“), nabyl jako jediný dědic ze zákona dědictví po zůstavitelce žalobce (usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2025, č. j. 35 D 460/2016-407). Předmětná jednotka nebyla v pozůstalostním řízení projednána. V průběhu řízení o pozůstalosti byla shledána dědická nezpůsobilost pozůstalého syna , jméno FO, a nadále s ním nebylo jako s účastníkem řízení o pozůstalosti jednáno. Následně byla ukončena účast v řízení rovněž pozůstalému vnukovi zůstavitelky, žalovanému (usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 3. 2025, č. j. 35 D 460/2016-392), a to taktéž z důvodu dědické nezpůsobilosti (§ 1481 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.).

6. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 100/2016-1185, pravomocně shledán vinným mimo jiné tím, že dne 21. 1. 2011 uzavřel se zůstavitelkou darovací smlouvu datovanou dnem 20. 1. 2011, na základě které zůstavitelka darovala žalovanému předmětnou jednotku, dále dne 21. 1. 2011 spolu se zůstavitelkou podal návrh na vklad vlastnického práva k předmětné jednotce do katastru nemovitostí, přičemž si byl vědom toho, že závažný zdravotní stav zůstavitelky vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť zůstavitelka v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, čímž spáchal pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což mu byl uložen v rozhodnutí uvedený trest. Ve věci podané dovolání i ústavní stížnost byly Nejvyšším soudem a Ústavním soudem odmítnuty.

7. Z právního hlediska soud prvního stupně konstatoval, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětné jednotce ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník této jednotky zapsána osoba odlišná než zůstavitelka a otázka platnosti nabývacího právního titulu je mezi dědicem a osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí sporná. Na základě rozhodnutí, jímž by žalobě bylo vyhověno, by tedy bylo možno majetek zůstavitelky – předmětnou jednotku – projednat v dodatečném řízení o pozůstalosti. Přitom okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019[footnoteRef:1]. [1: Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.]

8. Dále okresní soud na základě § 135 o. s. ř. dovodil, že je vázán rozhodnutím, jímž byl žalovaný pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin spáchaný vůči zůstavitelce. Zdůraznil, že je povinen vycházet z výroku o vině jako celku a brát v úvahu jeho skutkovou i právní část. Z odsuzujícího trestního rozsudku měl za jednoznačně zjištěné, že zůstavitelka ke dni uzavření darovací smlouvy, jíž měla převést vlastnické právo k předmětné jednotce na žalovaného, nebyla k tomuto právnímu úkonu způsobilá, neboť její závažný zdravotní stav vyloučil schopnost svobodně se o své vůli rozhodovat a posoudit následky svého jednání. Okresní soud proto neprováděl dokazování k okolnostem zjišťovaným v trestním řízení a zamítl návrhy na provedení dokazování novým znaleckým posudkem k posouzení způsobilosti zůstavitelky k uzavření darovací smlouvy a videozáznamem zůstavitelky z předmětné doby.

9. S poukazem na § 38 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), okresní soud dovodil, že darovací smlouva ze dne 21. 1. 2011 je neplatná z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky k jejímu uzavření. Na základě této smlouvy proto nemohlo vlastnické právo k předmětné jednotce přejít na žalovaného. Zůstavitelka tak byla ke dni své smrti vlastnicí předmětné jednotky. Proto okresní soud žalobě vyhověl.

10. Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tím, že žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení, tvořených kromě zaplaceného soudního poplatku odměnou a náhradou hotových výdajů zástupce žalobce, přičemž za tarifní hodnotu věci považoval okresní soud částku 550 000 Kč, jíž byla v trestním řízení určena minimální hodnota předmětné jednotky.

11. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal především, že okresní soud nesprávně aplikoval § 135 o. s. ř., když dospěl k nesprávnému závěru o tom, že je vázán závěry učiněnými soudy v trestním řízení ohledně způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům v době uzavření předmětné darovací smlouvy. Závěr o neplatnosti této smlouvy proto nemá oporu v provedeném dokazování. Poukázal na to, že zůstavitelka, byť v době uzavření darovací smlouvy trpěla Alzheimerovou chorobou, byla zcela soběstačná, činila běžně celou řadu jednání, aniž by kdokoliv zpochybňoval, že k těmto jednáním byla způsobilá. O zbavení zůstavitelky způsobilosti k právním úkonům bylo rozhodnuto až v dubnu 2013, tedy více než dva roky od uzavření dané darovací smlouvy. Odvolatel dále vyjádřil názor, že v mezidobí – od vypracování znaleckých posudků v trestním řízení – došlo k výraznému posunu odborných znalostí vztahujících se k nemoci, jíž zůstavitelka trpěla, přičemž je třeba zkoumat individuálně jednání takto postiženého člověka i z hlediska, v jaké fázi tohoto onemocnění jej jednající osoba učinila. Pokud okresní soud neučinil dokazování v takovém rozsahu, aby řádně zjistil skutkový stav, pak podle odvolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konečně odvolatel namítal, že soud prvního stupně nerozlišil mezi řízením o neplatnosti smlouvy a řízením o dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 1481 o. z.

12. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Odkázal na § 135 o. s. ř. s tím, že z judikatury Nejvyššího soudu jakož i z komentářové literatury vyplývá, že pravomocným výrokem rozhodnutí trestního soudu je soud v občanském řízení vázán mimo jiné i ve skutkových závěrech o osobním stavu, které znovu neprověřuje a nové důkazy k nim nepřipouští (Komentář k o. s. ř. – Winterová a kol., § 135 odst. 1, Občanský soudní řád. Komentář., Linde, Praha, 2009), a to za předpokladu, že účastníku občanského soudního řízení byla v trestním řízení dána možnost věcně se bránit (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4311/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Podle žalobce měl žalovaný plnou možnost účastnit se trestního řízení proti němu vedenému, a to včetně možnosti uplatnit námitky a navrhovat důkazy k posouzení duševního stavu zůstavitelky v době uzavření předmětné darovací smlouvy. Podle žalobce proto nelze tuto otázku opětovně přezkoumávat. Proto okresní soud nepochybil, pokud zamítl důkazní návrhy žalovaného k přezkoumání otázky, která byla již závazně vyřešena pravomocným rozhodnutím soudu v trestním řízení. Správně podle žalobce okresní soud dospěl i k závěru o neplatnosti předmětné darovací smlouvy, jakož i o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení.

13. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu spolu s řízením jeho vydání předcházejícím, a to při nařízeném jednání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

14. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti) má určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1072/2004, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004, vyslovil, že spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku.

16. Byť právě uvedené závěry nelze ve vztahu mezi dědici aplikovat s ohledem na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2014, která již po pravomocném vydání rozhodnutí o dědictví (§ 188 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nepřipouští projednání těch aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti, které účastníci učinili spornými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2023), je situace odlišná v případě, že v pozůstalostním řízení nebyl projednán majetek, ve vztahu k němuž byla ke dni smrti zůstavitele jako vlastník v příslušné evidenci evidována (tzv. knihovně zapsána) jiná osoba. Za takové situace je namístě – má-li dědic za to, že daný majetek patřil zůstaviteli – domáhat se určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti jeho vlastníkem. V rozsudku ze dne 4.02.2021, sp. zn. 24 Cdo 3049/2020, vydaném již v poměrech nové právní úpravy, Nejvyšší soud konstatoval, že nelze „obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010). Ani jediný dědic se totiž nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).“17. Žaloba na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti je tudíž nadále vhodným a přípustným prostředkem řešení sporu mezi dědicem a třetí osobou o to, zda určitý majetek tvoří součást pozůstalosti po zůstaviteli.

18. V posuzovaném případě se žalobce jako jediný dědic (tato otázka byla okresním soudem správně zjištěna) domáhá určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětné jednotce k datu její smrti, a to proti žalovanému, který nebyl v době skončení řízení o pozůstalosti jeho účastníkem. V případě úspěšnosti žaloby dojde k zápisu vlastnického práva zůstavitelky do katastru nemovitostí, což následně otevře cestu k dodatečnému projednání pozůstalosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019, na nějž odkázal též okresní soud). Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. je tedy dán a závěr soudu prvního stupně v této otázce je správný.

19. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti darovací smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětné jednotce ze zůstavitelky na žalovaného, na základě aplikace § 38 odst. 1, 2 obč. zák. Vzhledem k datu uzavření darovací smlouvy – 21. 1. 2011 – odpovídá užití uvedené právní normy přechodnému ustanovení § 3028 odst. 3, věty prvé o. z.

20. Stěžejní námitka odvolatele v posuzovaném případě spočívala v tom, že okresní soud nesprávně aplikoval § 135 o. s. ř.

21. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

22. Nejvyššího soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1531/2022 shrnul a vysvětlil následující závěry.

23. Vázaností civilního soudu trestním rozhodnutím o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soudní praxe rozumí především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, které vyústily v odsuzující rozsudek, jak to výslovně konstatuje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „V souvislosti s otázkou vázanosti odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. jde zejména o to, které okolnosti rozhodné pro vyřešení sporu … musí soud převzít z trestního rozsudku, aniž by je musel a mohl v občanském soudním řízení znovu zjišťovat.“24. V civilním řízení tak nelze v důsledku vázanosti odsuzujícím trestním rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5296/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3080/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2945/19). Takový výklad podporuje i systematické zařazení § 135 odst. 1 o. s. ř. mezi ustanovení o dokazování (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád /§ 1 až 250l/. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2016, s. 667).

25. V souvislosti se subjektivními mezemi vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem pak Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09 konkrétně uvedl, že byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním (srov. bod 23 odůvodnění předmětného nálezu).

26. Podle Nejvyššího soudu je soud v občanském soudním řízení vázán (samozřejmě v předestřených subjektivních mezích) pouze výrokem, a nikoliv odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku (k tomu srov. již výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015).

27. V poměrech projednávané věci shora uvedené závěry znamenají, že skutková zjištění zahrnutá do pravomocného výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 T 100/2016-1185, spočívající v tom, že si žalovaný v době uzavření darovací smlouvy k předmětné jednotce a v době podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl vědom toho, že závažný zdravotní stav zůstavitelky vylučuje její schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, jsou pro soud v občanském řízení závazná a nelze je učinit předmětem dalšího dokazování a přezkoumávání.

28. Je tedy správný závěr okresního soudu, že zůstavitelka nebyla dne 21. 1. 2011 způsobilá k uzavření darovací smlouvy k předmětné jednotce, neboť rozumové i volní schopnosti zůstavitelky byly v důsledku jejího onemocnění natolik omezeny, že nebyla schopna tento právní úkon učinit (§ 38 odst. 2 obč. zák.).

29. Jelikož je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že je v tomto řízení vázán závěrem soudu vysloveným ve výroku pravomocného trestního rozsudku o tom, že zůstavitelka nebyla způsobila uzavřít předmětnou darovací smlouvu, nemohou obstát odvolací námitky spočívající v tom, že okresní soud nesprávně zamítl návrhy na provedení dokazování k otázce způsobilosti zůstavitelky k uzavření darovací smlouvy a že v mezidobí – od vypracování znaleckých posudků v trestním řízení – došlo k výraznému posunu odborných znalostí vztahujících se k nemoci, jíž zůstavitelka trpěla.

30. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním závěrem soudu prvního stupně že darovací smlouva ze dne 21. 1. 2011, datovaná dnem 20. 1. 2011, je z důvodu uvedeného v § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná a na jejím základě proto nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného. Zůstavitelka ke dni své smrti proto byla vlastnicí předmětné jednotky.

31. Z vyložených důvodů odvolací soud výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. Nákladový výrok II. napadeného rozsudku byl rovněž jako co do základu, lhůty a místa k plnění věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a změněn byl toliko co do výše nákladů řízení, když po novele vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“ účinné od 1. 1. 2025 náleží při zastupování ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti, kterou lze ocenit v penězích, advokátu za jeden úkon právní služby maximálně částka 10 300 Kč, vypočtená z maximální tarifní hodnoty 500 000 Kč (§ 9a odst. 1 písm. d/ a. t.). Výše nákladů řízení žalobcem účelně vynaložených je tedy dána součtem částek zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, odměny za zastupování advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby vykonaných do 31. 12. 2024 v celkové výši 31 500 Kč (§ 7 a. t.), přičemž při určení tarifní hodnoty věci je v případě těchto úkonů třeba vycházet z částky 550 000 Kč určené výrokem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 100/2016-1185, jako minimální hodnotu předmětné jednotky, odměny za zastupování advokátem při jednání konaném dne 5. 6. 2025 ve výši 10 300 Kč (§ 9a odst. 1 písm. d/, § 7 a. t.), tří paušálních částek náhrady výdajů po 300 Kč a jedné paušální částky ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. od 1. 1. 2025) a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 9 061,50 Kč, tj. 57 211,50 Kč. V souladu s tím odvolací soud změnil nákladový výrok II. napadeného rozsudku ve výši přiznané náhrady nákladů řízení (§ 220 o. s. ř.).

33. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení byl zcela úspěšným žalobce, který proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem v odvolacím řízení v rozsahu dvou úkonů právní služby po 10 300 Kč v celkové výši 20 600 Kč za vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem [§ 9a odst. 1 písm. d/, 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“], dvou paušálních částek náhrady výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrady 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 515 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 26 015 Kč.