84 Co 279/2022

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 : Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o určení dědického práva, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne Anonymizováno j. 21 C Anonymizováno / Anonymizováno - Anonymizováno ,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, advokáta se sídlem v , adresa, .

1. Žalobou podanou dne , datum, se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli , jméno FO, , narozeném dne , datum, , zemřelém dne , datum, (dále jen „zůstavitel“).

2. Žaloba byla podána na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vydaného v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, jímž Okresní soud v Litoměřicích žalobkyni vyzval, aby se domáhala určení, že je zákonnou dědičkou zůstavitele. K odkazu na podání žaloby přistoupil soud projednávající dědictví za situace, kdy bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou dne , datum, formou notářského zápisu sepsaného , tituly před jménem, , jméno FO, , notářkou se sídlem v Praze pod sp. zn. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, (dále jen „listina o vydědění“), jíž vydědil své děti , Jméno zainteresované osoby 0/0, (žalobkyni) a , jméno FO, , narozeného , datum, . Jelikož podle zjištění soudu projednávajícího pozůstalost zůstavitel nezanechal jiné v úvahu přicházející dědice, bylo v pozůstalostním řízení jednáno se státem jako subjektem, jemuž by v případě, že by děti zůstavitele dědictví nenabyly, připadlo dědictví jako odúmrť (§ 1634 zák. řízení. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Pozůstalá dcera i pozůstalý syn v pozůstalostním řízení zpochybnili platnost vydědění s tím, že důvody vydědění nejsou dány.

3. Ve řízení žalobkyně tvrdila, že po rozvodu rodičů v roce 1985 opustil zůstavitel společnou domácnost a sám se jí neozval, ač se proti němu ničím neprovinila. Snažila se jej kontaktovat již před svou svatbou, vypátrala jej však až v roce 2002, kdy mu oznámila, že je dědečkem. Poté se se zůstavitelem začali navštěvovat, trávili spolu svátky i volný čas. V roce 2004 se manžel žalobkyně stal spoludlužníkem kontokorentního úvěru zůstavitele. Žalobkyně v té době neměla příjem z pracovní činnosti, proto zůstaviteli s manželem pomohli uvedeným způsobem. Dne , datum, utrpěl zůstavitel mozkovou příhodu, po níž byl dlouhodobě hospitalizován. Žalobkyně byla v té době ve vysokém stupni těhotenství (porod druhého syna , datum, ) a návštěvy u žalobce jí lékař z toho důvodu nedoporučil. Následně pečovala o dvě malé děti. V nemocnici proto navštěvoval zůstavitele především manžel žalobkyně, avšak i žalobkyně jej osobně navštívila, a to dne , datum, . V době února až července 2006 žalobkyně zůstavitele nemohla navštívit osobně více než čtyřikrát až pětkrát, právě z důvodu péče o novorozence a další velmi malé dítě. Po propuštění zůstavitele z nemocnice se žalobkyně a zůstavitel pravidelně navštěvovali a udržovali kontakt, avšak v roce 2006 zůstavitel žalobkyni požádal, aby jej vozila k lékaři, což odmítla, neboť neměla řidičský průkaz, a navíc pečovala o děti. Zůstaviteli s manželem nabídli, že by jej vozil manžel podle svých pracovních možností. Zůstavitel se však urazil a přerušil s žalobkyní a její rodinou kontakt. Asi v roce 2016 kontaktoval žalobkyni jménem zůstavitele jeho bratr, zůstavitel se žalobkyni omluvil a kontakty byly opět obnoveny. V uvedeném období, již , datum, se zůstavitel přestěhoval do sociálního zařízení Diakonie ČCE – středisko v Krabčicích, se stěhováním mu pomáhala žalobkyně s rodinou. Rovněž zde žalobkyně zůstavitele navštěvovala cca 5x do roka, brali jej do restaurací, na výlety, vždy za ním byli na Vánoce a byli i v telefonickém kontaktu. Po smrti bratra Jana (, datum, ) zůstavitel více a více chřadl, žalobkyně jej ještě na podzim roku 2019 brávala do zahrady domova důchodců, poslední návštěva proběhla v únoru 2020, poté byly návštěvy z důvodu pandemie zakázány. Po smrti zůstavitele převzala dne , datum, v domově důchodců jeho věci, zařídila pohřeb. Žalobkyně odmítla, že by zůstaviteli neposkytla žádanou pomoc z daňových důvodů, jak bylo uvedeno v listině o vydědění.

4. Žalovaná označila tvrzení žalobkyně o tom, že jí lékař nedoporučil zůstavitele navštěvovat v nemocnici, za účelové a navrhla k prokázání vztahu žalobkyně a zůstavitele provést výslech bratra žalobkyně , jméno FO, a vyžádat zprávu Diakonie ČCE – středisko v Krabčicích, kde byl zůstavitel umístěn.

5. Okresní soud po zjištění, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené usnesením, jímž byla žalobkyně v pozůstalostním řízení odkázána k jejímu podání, vedl dokazování za účelem zjištění, zda ke dni smrti zůstavitele existovaly důvody vydědění žalobkyně.

6. Z listiny o vydědění sepsané dne , datum, okresní soud zjistil, že zůstavitel vydědil žalobkyni a jejího bratra , jméno FO, z důvodu, že o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, a neposkytují mu potřebnou pomoc s ohledem na jeho zdravotní stav. Zůstavitel k důvodům vydědění ve vztahu k žalobkyni konkrétně uvedl, že žalobkyně se mu od prvního rozvodu s její matkou, k němuž došlo v roce 1972, ozvala až v roce 2002, kdy mu telefonicky sdělila, že je dědou. Nějaký čas potom se stýkali jednou až dvakrát za tři měsíce. V roce 2005 měl mozkovou příhodu, doma jej našel jeho bratr, přes měsíc byl v nemocnici v , adresa, v umělém spánku a hospitalizován byl až do února 2006, kdy následně si zlomil obratel a poté byl hospitalizován znovu až do července 2006. Za celé období jeho pobytu v nemocnici jej žalobkyně navštívila čtyřikrát až pětkrát. Dále uvedl, že požádal žalobkyni o zajištění dopravy jejím autem v případě potřeby zdravotního vyšetření či ošetření, jakož i o občasnou pomoc, což však žalobkyně odmítla s tím, že se o něj takto postarat nemůže, neboť by jí přijetí finančního příspěvku od zůstavitele způsobilo daňové obtíže. Tím podle vyjádření zůstavitele v listině o vydědění veškerá komunikace s žalobkyní skončila, žalobkyně zůstaviteli žádnou pomoc neposkytla, zůstavitele již nenavštívila a od té doby ji zůstavitel neviděl. Uvedl, že pomoci se mu dostává pouze od sedmdesátišestiletého bratra a jeho ženy. Důsledky vydědění zůstavitel vztáhl i na všechny potomky žalobkyně.

7. Okresní soud dále provedl dokazování výslechy žalobkyní navržených svědků.

8. Svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , která měla se zůstavitelem velmi blízké vztahy a byla dlouholetou životní družkou bratra zůstavitele, potvrdila tvrzení žalobkyně, že vztahy mezi ní a zůstavitelem ochladly po rozvodu zůstavitele s matkou žalobkyně, k němuž však došlo v roce 1984, nikoli 1972, jak uvedl zůstavitel v listině o vydědění. Opětovně byly vztahy podle svědkyně navázány až asi po 20 letech. V roce 2005 utrpěl zůstavitel mozkovou příhodu, od roku 2009, kdy procházel osobní krizí, se začal chovat roztržitě a nepředvídatelně. V roce 2015 nastoupil do domova důchodců, kde zůstal až do smrti. Zde měl svatební fotografii žalobkyně a hovořil se svědkyní o žalobkyni, jejím manželovi a vnucích. Žalobkyně zůstavitele pravidelně v domově navštěvovala. Na podzim 2016 zůstavitel svědkyni sdělil, že dostal nějaké peníze z prodeje družstevního bytu a že část přenechá žalobkyni.

9. Svědek , jméno FO, , manžel žalobkyně, potvrdil, že se se zůstavitelem začali stýkat a navštěvovat po narození jejich syna asi v roce 2003-2004. Svědek potvrdil mozkovou příhodu zůstavitele v roce 2005, jakož i tvrzení žalobkyně, že na návštěvy do nemocnice za zůstavitelem jezdil převážně sám, neboť žalobkyni to nedoporučil ošetřující lékař z důvodu vysokého stupně těhotenství. Svědek potvrdil, že v roce 2006 či 2007 byla žalobkyně zůstavitelem požádána o zajištění pro zůstavitele potřebné dopravy osobním automobilem, avšak jelikož žalobkyně neměla řidičský průkaz, nabídl se svědek, že by ho vozil on, ale vzhledem k jeho zaměstnání nikoli pravidelně. Zůstavitel prohlásil, že „se na něj vykašlali“ a přestal se s nimi stýkat. K opětovnému navázání kontaktů došlo v roce 2014 nebo 2016, kdy šel zůstavitel do domova důchodců. Pravidelně jej tam navštěvovali.

10. Okresní soud zamítl návrh žalované na provedení důkazu výslechem svědka , jméno FO, , syna zůstavitele s tím, že tento sám vede soudní řízení o určení svého dědického práva po zůstaviteli, jeho výpověď by tedy nebyla věrohodná, neboť jeho zájmy jsou ve zřejmé kolizi se zájmy žalobkyně.

11. Svědecké výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, i , jméno FO, okresní soud posoudil jako věrohodné. Konstatoval, že listinné důkazy v podobě rodinných fotografií, na nichž je zachycen zůstavitel s vnuky, jakož i diář, který si vedl manžel žalobkyně, a dopisy svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, adresované zůstaviteli podporují skutečnosti svědky uvedené.

12. Okresní soud považoval proto skutková tvrzení žalobkyně za prokázaná. Konstatoval, že to byla žalobkyně, která se zůstavitelem navázala opětovný vztah po narození svého prvního syna, zůstavitel se však s žalobkyní přestal sám ze své vůle stýkat v roce 2006 či 2007 a k opětovnému navázání vztahů došlo až po pořízení listiny o vydědění. Normální rodinné vztahy zůstavitele s žalobkyní trvaly poté až do smrti zůstavitele. Okresní soud uvedl, že zůstavitel na listinu o vydědění pravděpodobně zapomněl, neboť trpěl zdravotními problémy, nebyl na tom po zdravotní ani psychické stránce dobře, jak vypověděla svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .

13. Z právního hlediska okresní soud uzavřel, že ke dni smrti zůstavitele neexistovaly žádné zákonné důvody pro vydědění žalobkyně a ta je tak zákonnou dědičkou po zůstaviteli v první třídě dědiců (§ 1635 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).

14. Proto okresní soud žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele (výrok I.).

15. Při rozhodování o nákladech řízení shledal okresní soud důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. a výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni, přestože ta byla v řízení zcela úspěšná, když žalovaná svým jednáním nezavdala příčinu k podání žaloby.

16. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání s tím, že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ve vztahu k otázce, zda ke dni smrti zůstavitele byly dány důvody vydědění žalobkyně, když nesprávně hodnotil provedené důkazy. Žalobkyně namítala, že svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, o, Anonymizováno, návštěvách žalobkyně za zůstavitelem v domově důchodců věděla pouze od žalobkyně, sama společně s žalobkyní nikdy návštěvu nevykonala. Svědek , jméno FO, potvrdil roztržku mezi zůstavitelem a rodinou žalobkyně, k níž došlo v roce 2006 či 2007, z jeho výpovědi naopak nevyplynulo, zda se žalobkyně o další komunikaci se zůstavitelem pokoušela. Přerušení vztahů bylo s největší pravděpodobností vzájemné. V době hospitalizace zůstavitele pak za zůstavitelem docházel především manžel žalobkyně, žalobkyně jej navštěvovala minimálně. Jsou tedy pochybnosti o tom, že by žalobkyně o zůstavitele projevovala jako dcera opravdový zájem. Tato skutečnost mohla v zůstaviteli vzbudit dojem neposkytnutí potřebné pomoci. Okresnímu soudu odvolatelka dále vytýkala, že k důkazu zprávou sociálního zařízení, v němž zůstavitel žil, vůbec nepřihlédl. Za neprokázaný označila rovněž závěr okresního soudu, že zůstavitel na vydědění žalobkyně zapomněl a že byl ovlivněn po psychické stránce. Poukázala na princip autonomie vůle s tím, že je třeba akceptovat vůli zůstavitele vydědit své potomky a dovodila, že nelze uzavřít, že k okamžiku smrti zůstavitele nebyly dány žádné zákonné důvody vydědění žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

17. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen, přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, vydaný v této věci a důvody v něm uvedené.

18. Odvolací soud rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli, přičemž za situace, kdy usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jímž byla žalobkyně v řízení o pozůstalosti vyzvána, aby se žalobou domáhala určení, že je zákonnou dědičkou zůstavitele, bylo vydáno v situaci, kdy mezi účastníky dědického řízení nenastal spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o právo žalobkyně jako pozůstalé dcery na výplatu povinného dílu (§ 1650 o. z.), je předpokladem úspěchu určovací žaloby ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. právě tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

19. Nejvyšší soud uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Vysvětlil, že nová právní úprava nemůže sama o sobě modifikovat účinek vydědění pořízeného za předešlé právní úpravy, respektive vůle, kterou zůstavitel projevil, nemůže být pozdější právní úpravou měněna. Taková nepravá retroaktivita by v posuzovaném případě byla v rozporu s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne , datum, , bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti, by se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla, ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona. Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace, nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. odvolací soud, spočívající v tom, že by žalobkyně, jako vyděděná dcera zůstavitele, nebyla v případě neexistence důvodů vydědění dědičkou zůstavitele, ale zůstalo by jí zachováno pouze právo na povinný díl. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na princip ochrany legitimního očekávání a důvěry adresátů norem v právo.

20. Krajský soud jako soud odvolací proto na základě včas podaného přípustného odvolání přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání podle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen ,,o. s. ř.“, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

21. Podle ust. § 170 odst. 1 z. ř. s. platí, že v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

22. Podle ustanovení § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

23. Podle ust. § 3069 o. z. platí, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

24. Podle ustanovení § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

25. Podle ust. § 469a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, (dále jen „obč. zák.“) mohl zůstavitel vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život (odst. 1). Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 (odst. 2).

26. Podle ust. § 1646 odst. 1 o. z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

27. Jak dovodil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , nelze s poukazem na ustanovení § 3069 o. z. a jeho výklad přisuzovat právnímu úkonu spočívajícímu ve vydědění potomka, učiněnému zůstavitelem za účinnosti předchozí právní úpravy, právní účinky založené až s účinností nového občanského zákoníku účinného od , datum, . V době předchozí právní úpravy neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného. Nebyly-li tedy dány důvody vydědění, hledělo se podle tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně vyděděný potomek byl nositelem dědického práva a náležel mu dědický podíl nejméně v rozsahu uvedeném v § 479 obč. zák.

28. Jelikož se právní postavení žalobkyně v dědickém řízení odvíjí od (ne)platnosti předmětného vydědění, je nutné uzavřít, že v posuzovaném případě se jedná o spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s.

29. V projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění ve formě notářského zápisu ze dne , datum, podle ustanovení § 469a obč. zák. Z výše citovaného ustanovení § 3072 o. z. lze dovodit, že platnost prohlášení o vydědění je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné.

30. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že listina o vydědění je z hlediska formy platným právním úkonem zůstavitele, nebylo proto již třeba její formální platnost přezkoumávat podle ustanovení o. z.

31. Okresní soud správně posuzoval existenci důvodů vydědění až ke dni smrti zůstavitele, když Nejvyšší soud ve své judikatuře již dovodil, že z tohoto hlediska je namístě aplikovat ust. § 3069 o. z., podle nějž se při dědění se vždy použije právo platné v den smrti zůstavitele. Oproti právní úpravě vydědění obsažené v občanském zákoníku účinném do , datum, je však podle nového občanského zákoníku platného a účinného v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o. z., příp. § 1651 odst. 2 o. z. týkající se tzv. „vydědění mlčky“) a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, -II1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

32. Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v , právnická osoba, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. , hodnota, , ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. , hodnota, , ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

33. S ohledem na formulaci ust. § 1646 odst. 1 písm. b) o. z., která je obdobná formulaci ust. § 469a písm. b) obč. zák. budou shora uvedené judikatorní závěry použitelné i pro posuzování existence důvodu vydědění spočívajícího v neprojevování opravdového zájmu nepominutelného dědice o zůstavitele podle nového občanského zákoníku.

34. Ve vztahu k důvodu vydědění uvedenému v ust. § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. tedy že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, judikatura dovodila, že pro platnost vydědění je nezbytné, aby se zůstavitel1 Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webovýchstránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby. Současně musí jít o situaci, kdy je potomek informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, a kdy potomek má objektivně reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

35. Tyto závěry se nezměnily ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. který v ust. § 1646 odst. 1 písm. a) stanoví, že zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi. Smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, se nijak nezměnil, nový občanský zákoník uvedený důvod vydědění oproti předchozí právní úpravě pouze formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

36. Okresní soud při zjišťování skutkového stavu věci zamítl návrh žalované na provedení důkazu výslechem bratra žalobkyně , jméno FO, s tím, že svědek sám vede soudní řízení o určení svého dědického práva po zůstaviteli, jeho výpověď by tedy nebyla věrohodná, neboť jeho zájmy jsou ve zřejmé kolizi se zájmy žalobkyně. Takový postup okresního soudu však není správný.

37. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, může být skutečnost, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. Důkazní prostředek navržený účastníkem tak nelze opomenut pouze z důvodu, že se předběžně jeví jako nevěrohodný, protože k úplnému posouzení jeho věrohodnosti může dojít až poté, co bude skutečně proveden (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

38. Odvolací soud proto podle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o výslech svědka , jméno FO, navržený žalovanou k osvětlení vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní. Svědek vypověděl, že má k žalobkyni jako své sestře velmi blízký vztah od dětství, kdy jej (spolu s matkou) prakticky vychovávala, do současné doby. Po rozvodu rodičů v roce 1984 (jednalo se o zánik jejich druhého manželství) se nadále s otcem on i žalobkyně stýkali. V letech 1989 až 2003 studoval na letecké vysoké škole v Prešově, v té době neměl o situaci přehled. Po mozkové mrtvici, která otce postihla, začal otec všechny obviňovat z různých prohřešků (svědka z toho, že ukončil vztah s přítelkyní). S otcem již osobní kontakt neměl (neboť svědek chodil do zaměstnání a pečoval o rodinu) a jak to bylo s kontakty žalobkyně se zůstavitelem do doby, než zůstavitel začal žít v domově důchodců, neví. Poté mu v telefonických rozhovorech, které probíhaly nadále, zůstavitel sděloval, že jej žalobkyně v domově důchodců navštěvuje. Totéž mu sděloval i bratr zůstavitele.

39. Výpověď svědka byla podána věrohodně a je v otázce vztahu žalobkyně a zůstavitele v závěru zůstavitelova života v souladu s ostatními okresním soudem provedenými důkazy. V otázce vztahu žalobkyně a zůstavitele po rozvodu manželství rodičů v roce 1984 nelze z výpovědi svědka vycházet. Svědkovi bylo v době rozvodu rodičů 10 let, byl tedy dítětem a jeho vnímání vztahu žalobkyně a zůstavitele po rozvodu rodičů až do roku 1989, kdy svědek nastoupil na vysokou školu, evidentně nebylo přesné, když jeho sdělení, že se žalobkyně a zůstavitel nadále stýkali, je v rozporu nejen s tím, co jednoznačně vyplynulo z výpovědi svědka , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , ale i s obsahem listiny o vydědění. Svědek ostatně rovněž uvedl, že nemá informace o vztahu zůstavitele a žalobkyně před rokem 2015, kdy se zůstavitel přestěhoval do domova pro seniory v Krabčicích. Vypovídal však věrohodně o době po roce 2015, až do smrti zůstavitele. Přitom není důvodná námitka žalované, že svědek měl informace pouze od žalobkyně, naopak svědek uvedl, že informace o vztahu žalobkyně a zůstavitele měl jak od zůstavitele, tak od jeho bratra. Odvolací soud neshledal důvody k posuzování výpovědi svědka v otázce vztahu zůstavitele a žalobkyně v době, kdy zůstavitel žil v domově pro seniory jako nepravdivé či nevěrohodné.

40. Odvolací soud ani po doplnění dokazování výslechem svědka , jméno FO, nemá za zpochybněný skutkový závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní byly nejprve ukončeny v období rané dospělosti žalobkyně, v roce 1984 či 1985, kdy se zůstavitel rozvedl s matkou žalobkyně. Byla to žalobkyně, která se zůstavitelem v roce 2002 navázala opětovný vztah po narození prvního syna. V důsledku této iniciativy žalobkyně došlo k opětovnému navázání rodinných vztahů mezi žalobkyní (a celou její rodinou) a zůstavitelem, o čemž svědčí výpověď svědka , jméno FO, i fotografie, na nichž je zůstavitel zachycen ve společnosti malého vnuka, jakož i skutečnost, že v roce 2004 se manžel žalobkyně zavázal jako spoludlužník ve smlouvě o povoleném přečerpání k běžnému účtu ze dne , datum, , uzavřené ve prospěch zůstavitele s , právnická osoba, . (Odvolací soud podle ust. § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval tento listinný důkaz, neboť okresní soud jej sice provedl, avšak neučinil z něj žádná skutková zjištění.) Uvedený závěr ostatně vyplývá z listiny o vydědění, v níž sám zůstavitel uvedl, že se mu žalobkyně ozvala po rozvodu s matkou žalobkyně až v roce 2002, kdy mu telefonicky sdělila, že je dědou. Nějaký čas potom se stýkali jednou až dvakrát za tři měsíce.

41. Nezpochybněné zůstalo rovněž skutkové zjištění, že v roce 2005 utrpěl zůstavitel mozkovou příhodu, po níž následovala jeho dlouhodobá hospitalizace, trvající s kratší přestávkou až do poloviny roku 2006. V této době byla žalobkyně ve vysokém stupni těhotenství (porod druhého syna Martina , datum, ) a následně pečovala o dvě malé děti. Proto na návštěvy do nemocnice za zůstavitelem jezdil zpravidla manžel žalobkyně, byť tato jej rovněž navštívila – podle obsahu listiny o vydědění za dobu hospitalizace zůstavitele čtyřikrát či pětkrát. Tuto četnost návštěv potvrdila i žalobkyně.

42. K ukončení znovu navázaných vztahů mezi zůstavitelem a žalobkyní došlo podle správných skutkových zjištění okresního soudu opět v roce 2006. Předcházela tomu žádost vznesená zůstavitelem vůči žalobkyni o zajištění dopravy na lékařská ošetření či vyšetření. V řízení bylo prokázáno výpovědí svědka , jméno FO, , že žalobkyně nebyla držitelkou řidičského oprávnění, pečovala o dvě malé děti. Na žádost zůstavitele proto reagovala tím, že sama mu v tomto směru pomoci nemůže, zůstaviteli však bylo nabídnuto, že jej může vozit manžel žalobkyně, pokud nebude vázán pracovními povinnostmi. Zůstavitel se na to urazil, neboť situaci považoval za neposkytnutí pomoci ze strany žalobkyně a vzájemné kontakty ukončil.

43. Za tohoto stavu vzájemných vztahů došlo dne , datum, k sepsání listiny o vydědění.

44. Skutečnost, že v období mezi lety 2014 až 2016 došlo z iniciativy zůstavitele k opětovnému navázání vztahů se žalobkyní, byla prokázána nejen výslechem svědka , jméno FO, , ale existence standardních rodinných vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelem v závěru zůstavitelova života vyplývá i z výpovědi svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , která bez pochybností uvedenou skutečnost potvrdila. Uvedla nejen to, že žalobkyně zůstavitele pravidelně navštěvovala v domově důchodců v Krabčicích, ale rovněž dosvědčila, že jí zůstavitel na podzim 2016 sdělil, že žalobkyni daruje část peněz získaných z prodeje družstevního bytu. Opětovné navázání vzájemných rodinných vztahů vyplývá i z korespondence , tituly před jménem, , jméno FO, zaslané zůstaviteli, v níž tato píše, že ji o stavu zůstavitele bude informovat , jméno FO, (pohled ze , datum, ), že jí , jméno FO, říkala, že se přestěhoval (pohled z , datum, ) či že je dobře, že se , jméno FO, podařilo „vyměnit a zprovoznit zůstaviteli mobil“ (dopis z , datum, ).

45. Není tedy důvodná odvolací námitka, že svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, měla o vztahu zůstavitele a žalobkyně informace pouze od žalobkyně, naopak, z její výpovědi vyplývá, že s ní zůstavitel pravidelně hovořil o žalobkyni, jejím manželovi a vnucích, sdělil jí záměr darovat žalobkyni peníze. Svědkyně od zůstavitele neměla žádnou informaci vyvracející či zpochybňující skutečnost, že vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní byly opětovně navázány a že žalobkyně o zůstavitele projevovala opravdový zájem. Z korespondence svědkyně určené zůstaviteli vyplývá, že žalobkyně měla v letech 2018 až 2020 konkrétní informace o zůstaviteli, přičemž tyto informace sdělovala svědkyni (že se zůstavitel přestěhoval, že měl nefunkční mobilní telefon, sdělovala svědkyni stav zůstavitele).

46. Odvolací soud podotýká, že nezopakoval důkaz korespondencí , tituly před jménem, , jméno FO, zaslané zůstaviteli, neboť tyto důkazy sloužily okresnímu soudu pouze k podpoření svědecké výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž ani odvolací soud tyto důkazy v daném případě nehodnotil jinak než soud prvního stupně. Opakování listinných důkazů v odvolacím řízení tak nebylo nezbytné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

47. Závěr okresního soudu, že v době smrti zůstavitele panovaly mezi žalobkyní a zůstavitelem normální rodinné vztahy, žalobkyně se o zůstavitele zajímala a poskytovala mu svými návštěvami podporu, která byla ze strany zůstavitele přijímána, podporuje i skutečnost, že to byla žalobkyně, kdo zůstaviteli vypravila pohřeb.

48. V rozporu s důkazy prokazujícími shora uvedený zjištěný skutkový stav, stojí, byť osamoceně, zpráva sociálního zařízení – Diakonie ČCE – středisko v , Anonymizováno, , ze dne , datum, . Jelikož okresní soud tento důkaz opomenul, odvolací soud jej při jednání zopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). Z hlediska věrohodnosti a pravdivosti podanou zprávu zpochybňuje již to, že sděluje, že zůstavitel nastupoval do střediska v doprovodu svých vnuků. Bylo zjištěno, že zůstavitel nastoupil do sociálního zařízení v roce 2015, kdy bylo jeho vnukům (synům žalobkyně) 14 a 10 let, vnučce zůstavitele – dceři svědka , jméno FO, bylo 13 let, nacházeli se tedy ve věku, kdy nebyli způsobilí sami stěhovat zůstavitele do sociálního zařízení pro důchodce. Rovněž formulace ohledně návštěv u zůstavitele, že se ošetřující personál „domnívá, že si nepamatuje…“, je více než opatrná a neumožňuje zpochybnit shora uvedené závěry vyplývající z ostatních ve věci provedených důkazů.

49. Z důkazů provedených okresním soudem rovněž vyplývá, že v době smrti zůstavitele to byla právě žalobkyně se svou rodinou, která poskytovala zůstaviteli největší podporu ze strany jeho blízkých. O zůstavitele bylo po sociální stránce postaráno v zařízení Diakonie ČCE. K okamžiku smrti zůstavitel tedy nepotřeboval od žalobkyně poskytnutí pomoci v nemoci, ve stáří, či z jiného důvodu.

50. S ohledem na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, když ani po doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení nelze učinit skutkové závěry jiné, je zřejmé, že k okamžiku smrti zůstavitele důvody, pro něž ten přistoupil k vydědění žalobkyně, nebyly naplněny. Potřeby zůstavitele byly zajištěny v sociálním zařízení Diakonie ČCE, podporu svými návštěvami zůstaviteli poskytovala i žalobkyně, není proto možné uzavřít, že žalobkyně v rozporu s dobrými mravy neposkytla zůstaviteli potřebnou pomoc ve smyslu ust. § 469a písm. a) obč. zák. V době smrti zůstavitele panovaly mezi zůstavitelem a žalobkyní standardní rodinné vztahy, žalobkyně projevovala zůstaviteli svůj opravdový zájem, není proto naplněn důvod vydědění dle ust. § 469a písm. b) obč. zák. spočívající v tom, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

51. Vydědění žalobkyně zůstavitelem je tedy neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. S ohledem na tento právní závěr bylo třeba zabývat se otázkou, zda vydědění po obsahové stránce vyhovuje ustanovením nového občanského zákoníku (§ 3072 o. z.). Je však zřejmé, že ke dni smrti zůstavitele nebyl naplněn ani důvod vydědění uvedený v ust. § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. spočívající v tom, že žalobkyně neposkytla zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, ani důvod vydědění uvedený v ust. § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. spočívající v tom, že žalobkyně o zůstavitele neprojevovala opravdový zájem, a to z týchž – shora uvedených - důvodů, pro něž nedošlo k naplnění důvodů vydědění podle ust. § 469a písm. a), b) obč. zák. Vydědění je tedy neplatné rovněž podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z.

52. Existence jiných důvodů vydědění ke dni smrti zůstavitele nebyla v řízení žalovanou tvrzena.

53. Uvedený závěr nemění ani odvolatelkou zdůrazněný princip autonomie vůle zůstavitele. Lze pouze uvést, že důvody, pro něž mohl zůstavitel vydědit svého potomka, stanovil občanský zákoník kogentním způsobem. Nebylo tedy možné vydědit potomka z důvodů jiných. Z toho vyplývá, že nebyly–li důvody vydědění naplněny, je vydědění pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 obč. zák.). Obdobný závěr pak platí pro důvody vydědění vymezené v ust. § 1646 o. z. V této souvislosti odvolací soud poznamenává, že právo dědit je ústavně zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

54. Lze souhlasit s odvolatelkou, že závěr okresního soudu, že zůstavitel na vydědění žalobkyně pravděpodobně zapomněl, je pouhou spekulací, nicméně na tomto závěru rozhodnutí okresního soudu nestojí. Důvod, pro který zůstavitel později listinu o vydědění nezrušil, není pro rozhodnutí ve věci z právního hlediska významný.

55. K dalším odvolacím námitkám, byť se vztahují k době pořízení listiny o vydědění, nikoli k době smrti zůstavitele, odvolací soud pro úplnost uvádí následující.

56. Skutečnost, že po mozkové příhodě, po níž byl zůstavitel v letech 2005 a 2006 dlouhodobě hospitalizován, žalobkyně zůstavitele v nemocnici navštívila za cca 9 měsíců čtyřikrát či pětkrát, nelze vyhodnotit jako neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, když žalobkyně byla v dané době vázána péčí o novorozence a dalšího velmi malého syna. Návštěvy zůstavitele navíc pravidelně vykonával manžel žalobkyně.

57. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně v roce 2006 či 2007 odmítla zůstavitelův požadavek, aby jej vozila osobním automobilem na lékařská vyšetření či ošetření. Bylo však rovněž prokázáno, že důvodem odmítnutí byla skutečnost, že nebylo v silách žalobkyně tuto pomoc poskytnout, neboť nebyla držitelkou řidičského oprávnění. Zůstaviteli bylo nabídnuto, že jej bude vozit manžel žalobkyně, pokud mu to budou umožňovat pracovní povinnosti. Takto nabídnutou pomoc zůstavitel nepovažoval za dostatečnou a se žalobkyní přerušil kontakty. Přestože ze subjektivního hlediska zůstavitel zřejmě pociťoval částečné odmítnutí jako neposkytnutí potřebné pomoci, je zřejmé, že žalobkyně objektivně neměla možnost požadovanou pomoc zůstaviteli poskytnout a že ze strany manžela žalobkyně byla zůstaviteli pomoc, která byla v jeho silách, nabídnuta. , právnická osoba, s neměnnými závěry judikatury Nejvyššího soudu tedy není možno uzavřít, že uvedené odmítnutí pomoci bylo v rozporu s dobrými mravy a naplnilo v dané době důvod vydědění uvedený v ust. § 469a písm. a) obč. zák. (k tomu srov. z novějších rozhodnutí např. shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

58. Přerušení vztahů mezi zůstavitelem a žalobkyní po uvedené roztržce v roce 2006 či 2007 bylo dáno nezájmem zůstavitele o další kontakty se žalobkyní, neboť zůstavitel se v důsledku reakce žalobkyně na jeho žádost o pomoc urazil. Jelikož zůstavitel sám vztahy ukončil a poté o kontakt s žalobkyní nestál, není možno žalobkyni vytýkat, pokud se – jak uvádí odvolatelka – o další komunikaci se zůstavitelem nepokoušela (k tomu srov. shora odkazovaný rozsudek Krajského soudu v , právnická osoba, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

59. V důsledku neplatného vydědění je žalobkyně dědičkou zůstavitele ze zákona, a to jako dcera zůstavitele v první třídě dědiců (§ 1635 odst. 1 o. z.).

60. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, jímž bylo určeno, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli, jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

61. Souhlasit lze i se závěry soudu prvního stupně týkajícími se aplikace ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. V tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění výroku II. napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy napadený rozsudek potvrdil i v jeho II. výroku.

62. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle principu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, jíž náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení, jakož i náhrada nákladů řízení dovolacího.

63. Náklady odvolacího řízení vzniklé žalobkyni jsou tvořeny odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po , částka, [§ 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“], dvěma paušálními částkami náhrady hotových výdajů po , částka, (§ 13 odst. 4 a. t.), jízdným za cestu zástupce žalobkyně z , adresa, a zpět ve výši , částka, (vyhl. č. 398/2023 Sb., vyhl. č. 467/2022 Sb.) a náhradou za ztrátu času v rozsahu 12 zameškaných půlhodin v celkové výši , částka, (§ 14 odst. 3 a. t.) Celkem žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží , částka, .

64. K tomu je třeba připočíst náklady dovolacího řízení, a to částku , částka, zaplacenou žalobkyní na soudním poplatku za dovolání, odměnu za zastoupení advokátem při podání dovolání ve výši , částka, [§ 9 odst. 3 písm. a) a. t.] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši , částka, (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem za dovolací řízení , částka, .

65. Odvolací soud neshledal důvody k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. v řízení odvolacím a dovolacím, když odvolání podané žalovanou představovalo pouze polemiku se správnými závěry soudu prvního stupně.

66. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalované (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené podle ust. § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.