84 Co 300/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený Anonymizováno Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o neúčinnosti právního jednání – odmítnutí dědictví, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. února 2024, č. j. 13 C 15/2023-82,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 321,84 Kč, k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , Anonymizováno, , adresa, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud určil, že odmítnutí dědictví , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , v dědickém řízení po zůstavitelce , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 D 748/2020, je vůči žalobkyni právně neúčinné (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 43 066,19 Kč žalobkyni a částku 1 880,45 Kč státu (výroky II. a III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že v řízení o pozůstalosti po , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, (dále jen „zůstavitelka“), vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 D 748/2020 (dále jen „pozůstalostní řízení“ či „řízení o pozůstalosti“), odmítla dne 13. 1. 2021 , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , dědictví po zůstavitelce. Do dědického podílu , jméno FO, tak jako dědic zůstavitelky vstoupil žalovaný, který je , Anonymizováno, , jméno FO, a který v pozůstalostním řízení nabyl majetek v obvyklé ceně 469 449 Kč.

3. Z provedených důkazů okresní soud dále zjistil, že žalobkyně má za , jméno FO, vykonatelnou pohledávku, přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 47 Cm 117/2010-53, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j., Anonymizováno, 6 Cmo 316/2012-198, jimiž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ukládající , jméno FO, zaplatit žalobkyni 2 887 532 Kč s příslušenstvím. V exekučním řízení, vedeném na základě uvedených rozhodnutí pro celkovou částku 4 152 141,02 Kč, podala povinná opakovaně návrh na zastavení exekuce pro svou nemajetnost. Pohledávka žalobkyně byla exekučně částečně uspokojována pouze minimálními částkami sráženými z důchodu povinné (částky 98 Kč a 248 Kč v letech 2019 a 2020). Veškerý hodnotnější majetek rodiny rodičů žalovaného je v katastru nemovitostí či registru vozidel evidován pouze na otce žalovaného. O dluhu své matky vůči žalobkyni žalovaný v době nabytí dědictví po zůstavitelce nevěděl. V řízení o pozůstalosti, v němž byl žalovaný zastoupen , Anonymizováno, , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, jeho zástupce uvedenou skutečnost neuvedl, přestože mu bylo známo, že proti , jméno FO, je vedena exekuce, neboť tuto v exekučním řízení zastupoval.

4. K odmítnutí dědictví matkou žalovaného došlo v souladu s přáním zůstavitelky, aby byl její majetek po její smrti rozdělen mezi vnoučata. Přesto však řízení o pozůstalosti skončilo schválením dohody dědiců, podle níž majetek pozůstalosti nabyli rovným dílem žalovaný, pozůstalý , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, a pozůstalý , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, .

5. Na základě souhlasných prohlášení účastníků okresní soud uzavřel, že odmítnutí dědictví , jméno FO, v řízení o dědictví po zůstavitelce bylo bezúplatným právním jednáním.

6. Po právní stránce okresní soud zjištěný skutkový stav posuzoval podle ust. § 589 odst. 1 ve spojení s ust. § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a shledal žalobu důvodnou, neboť byly splněny zákonné podmínky, za nichž lze určit relativní neúčinnost žalobou napadeného právního jednání. Uvedl, že žaloba byla podána ve lhůtě 2 let od doby právního jednání stanovené v ust. § 591 o. z. Žalobkyně prokázala, že je věřitelkou dlužnice , jméno FO, , a že její pohledávka vůči této dlužnici ve výši přesahující 4 000 000 Kč je vymahatelná, neboť jí byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím. Stejně tak žalobkyně prokázala, že právní jednání její dlužnice zkracuje uspokojení její pohledávky, neboť dlužnice , jméno FO, je nemajetná, v průběhu exekučního řízení podávala opakovaně návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, pohledávka byla exekučně částečně uspokojována pouze minimálními částkami. Za této situace dospěl okresní soud k závěru, že byť odmítnutí dědictví mohla dlužnice považovat za plnění mravního závazku vůči své matce, kterým respektovala její přání, aby pozůstalost byla rozdělena vnoučatům, nelze toto právní jednání subsumovat pod výjimku uvedenou v ust. § 591 písm. d) o. z. jako plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018[footnoteRef:1] uvedl, že ust. § 591 písm. d) o. z. nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. V daném případě podle okresního soudu nebyla naplněna žádná z výjimek uvedených v ust. § 591 o. z., a to ani výjimka uvedená pod písm. d), když vzhledem k nemajetnosti dlužnice nebylo odmítnutí dědictví přiměřené jejím majetkovým poměrům. [1: Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.]

7. Proto okresní soud dospěl k závěru, že odmítnutí dědictví, učiněné , jméno FO, v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce dne 13. 1. 2021, je vůči žalobkyni právně neúčinné a žalobě vyhověl.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení co do jeho základu s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), okresní soud odůvodnil plným úspěchem žalobkyně ve věci s tím, že přiznané náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a z odměny za zastoupení advokátem, náhrady jeho hotových výdajů a náhrady daně z přidané hodnoty. Náklady, na jejichž náhradu vzniklo právo státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) jsou představovány zaplaceným svědečným.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro něj bylo překvapivé, neboť účastníci v řízení vycházeli z právního posouzení věci podle ust. § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Teprve při posledním soudním jednání vyzval soud žalovaného k označení důkazů, které by prokázaly naplnění skutkových znaků výjimek obsažených v druhé větě § 591 o. z. Žalovaný však nebyl soudem v rozporu s ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k tvrzení takových výjimek. Okresní soud žalovaného ani nepoučil podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru účastníků. Podle přesvědčení odvolatele lze obecné ustanovení § 590 odst. 1 o. z. uplatnit i v případě bezúplatného právního jednání. Není tak vyloučeno, že se o neúčinné právní jednání nejedná, jestliže ten, kdo z takového jednání nabyl prospěch, prokáže, že mu nebyl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám a ani mu znám být nemusel. Odvolatel okresnímu soudu rovněž vytýkal nesprávnost skutkového závěru o bezúplatnosti odporovaného právního jednání. Uvedl, že se na základě odmítnutí dědictví zavázal k úhradě nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky a k úhradě vyúčtování elektřiny a dalších služeb, v celkové výši 50 275,30 Kč, k jejichž zaplacení by nebyl za jiných okolností povinen. Uhradil rovněž odměnu notářce. Tuto skutečnost byl připraven v řízení prokázat. Za relevantní pro rozhodnutí ve věci odvolatel dále považoval skutečnost, že za života zůstavitelky obdržel od ní příslib, že protihodnotou za zřízení věcného břemene doživotního bezplatného užívání chalupy se zahradou v obci , adresa, ve prospěch matky zůstavitele v souvislosti s darováním předmětné chalupy zůstavitelkou žalovanému, nabyde v řízení po zůstavitelce peněžní prostředky, právě v důsledku odmítnutí dědictví matkou. Pouze pod tímto příslibem dar přijal, neboť byl a je dodnes studentem bez vlastního příjmu, přičemž hradí provoz a údržbu chalupy sám z prostředků získaných v pozůstalostním řízení po zůstavitelce. Matka žalovaného tedy za odmítnutí dědictví získala přiměřený majetkový prospěch – právo odpovídající věcnému břemeni doživotního bezplatného užívání chalupy v obci , adresa, , kde náklady s provozem hradí žalovaný. Tento prospěch pak představuje přiměřenou protihodnotu za odmítnutí dědictví, které proto nelze označit za bezúplatné jednání. Matka žalovaného tak odmítnutím dědictví plnila mravní závazek vůči žalovanému i vůči zůstavitelce. Odvolatel dále konstatoval, že zůstavitelka určitě nevěděla o exekuci vedené proti matce žalovaného, neboť by nikdy nevystavila žalovaného riziku soudního sporu, jako je projednávaná věc. V dědickém řízení získal žalovaný to, co měl nabýt od babičky za jejího života při uzavření darovací smlouvy se zřízením věcného břemene. Žalovaný dále zpochybnil pravdivost svědeckých výpovědí , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, i , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, s tím, že od , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, on ani matka neobdrželi 1 000 000 Kč, ani není pravdou, že babička váhala v tom, jakým způsobem hodlá pro případ své smrti rozdělit svůj majetek. Poukázal na věk , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, s tím, že tento si již moc nepamatuje a od smrti zůstavitelky trpí i psychickými obtížemi. Konečně odvolatel zopakoval námitku vznesenou před soudem prvního stupně týkající se nedostatku zmocnění zástupce žalobkyně k zaslání předžalobní výzvy, dle plné moci ze dne 1. 3. 2011. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. Uvedla, že z přípisu svědka , jméno FO, , adresovaného soudu v exekuční věci týkající se dluhu , jméno FO, vůči žalobkyni, vyplývá, že o dluhu své manželky věděl a bránil exekuci na svůj majetek. Tvrzení žalovaného, že mu existence dluhu jeho matky vůči žalobkyni nebyla známa, tak nemůže obstát. Připomněla, že žalovaný ani po poučení podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nenavrhl důkazy, které by prokázaly naplnění skutkových znaků výjimek obsažených v druhé větě ust. § 591 o. z.

11. Odvolací soud nařídil k projednání odvolání jednání a podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž odvolání neshledal důvodným.

12. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.

13. Okresní soud provedl dokazování a zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Okresním soudem učiněná skutková zjištění, jak již byla výše citována, mají náležitou oporu v jím provedených důkazech, a proto odvolací soud ze shora vymezeného závěru o skutkovém stavu učiněného okresním soudem vycházel. Správné jsou rovněž právní závěry okresního soudu, na něž odvolací soud pro stručnost taktéž odkazuje a dodává následující.

14. Podle § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Podle odst. 2 téhož ustanovení se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

15. Podle § 591 o. z. se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

16. Podle § 594 odst. 1 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

17. Smyslem žaloby podle ustanovení § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. ustanovení § 595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo.

18. Skutkové podstaty vymezující podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v § 590 a v § 591 o. z. Ustanovení § 590 o. z. vymezuje obecně podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, ustanovení § 591 o. z. pak upravuje podmínky za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání. Výkladem za použití obecného výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj. zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné) nutno dovodit, že u bezúplatných právních jednání zvláštní právní úprava relativní neúčinnosti v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití ustanovení § 590 o. z.; tj. jinými slovy řečeno, že podle ustanovení § 590 lze posoudit pouze relativní neúčinnost právních jednání úplatných (srov. též závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018). Pojem bezúplatnosti je přitom pojmem širším nežli darování. Bezúplatným je každé právní jednání, které znamená pro dlužníka majetkovou oběť, za niž mu druhá strana neposkytne adekvátní protihodnotu.

19. V daném případě žalobkyně odpůrčí žalobou napadla odmítnutí dědictví učiněné dne 13. 1. 2021 matkou zůstavitele - dlužnicí žalobkyně, za níž má žalobkyně vykonatelnou pohledávku. Odmítnutí dědictví je jednostranným právním jednáním. V řízení před soudem prvního stupně účastníci shodně prohlásili, že právní jednání spočívající v odmítnutí dědictví matkou zůstavitele bylo učiněno bezúplatně, tedy že za něj matka žalovaného neobdržela žádnou adekvátní protihodnotu. V odvolacím řízení však žalovaný toto své tvrzení změnil. Uplatnění nového skutkového tvrzení až v odvolacím řízení je v daném případě přípustné, neboť okresní soud účastníkům neposkytl poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. (§ 205a písm. e/ o.s.ř.).

20. Žalovaný poukázal na to, že se v souvislosti s odmítnutím dědictví po zůstavitelce svou matkou zavázal k úhradě nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky a k úhradě vyúčtování elektřiny a dalších služeb, v celkové výši 50 275,30 Kč, k jejichž zaplacení by nebyl za jiných okolností povinen, uhradil dále odměnu notářky. Tato plnění jsou však důsledkem nabytí dědictví žalovaným, na nějž přešla povinnost podílet se spolu s ostatními dědici na úhradě dluhů zůstavitelky a na nákladech spojených s jejím pohřbem (§ 1701 o. z.). Stejně tak úhrada odměny a hotových výdajů notářky vykonávající v pozůstalostním řízení úkony soudní komisařky je povinností dědiců (§ 108 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Plnění uvedených povinností nelze tedy považovat za protiplnění poskytnuté matce žalovaného za odmítnutí dědictví po zůstavitelce.

21. Žalovaný dále spatřoval přiměřené protiplnění, jehož se jeho matce za odmítnutí dědictví dostalo v tom, že jí bylo – v souvislosti s darováním chalupy v obci , adresa, zůstavitelkou žalovanému – zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni doživotního bezplatného užívání předmětné chalupy, jejíž provoz hradí žalovaný z prostředků získaných dědictvím po zůstavitelce. Ani tato okolnost však nepředstavuje úplatu, resp. přiměřené protiplnění za odmítnutí dědictví. Ke zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch , jméno FO, došlo podle tvrzení žalovaného na základě darovací smlouvy ze dne 14. 5. 2020, jíž žalovaný od své babičky nabyl předmětnou chalupu, tedy v době, kdy ještě žalovanému nevzniklo dědické právo a nebylo jisté, zda mu toto právo někdy vznikne. Z povahy věci tak věcné břemeno nemůže představovat protiplnění za odmítnutí dědictví , jméno FO, . V daném případě se jedná o běžnou rodinnou situaci, kdy se zůstavitelka – jako babička žalovaného snažila uspořádat poměry týkající se svého majetku a kdy následně, jak tvrdí žalovaný, měl být odmítnutím dědictví plněn – vedle mravního závazku vůči zůstavitelce - také mravní závazek matky žalovaného vůči žalovanému, spočívající v zajištění dostatku finančních prostředků na údržbu a provoz jeho nemovitosti. Otázku, zda plnění takového mravního závazku vylučuje možnost odporovat právnímu jednání, byla soudem prvního stupně v napadeném rozsudku posouzena a odvolacím soudem o ní bude pojednáno dále.

22. Podmínky relativní neúčinnosti právního jednání spočívajícího v odmítnutí dědictví matkou žalovaného je tudíž třeba posoudit za použití shora citovaného § 589 o. z. podle § 591 o. z.

23. Z citovaného ustanovení § 591 o. z., jak správně dovodil okresní soud, vyplývá, že věřitel se neúčinnosti bezúplatného právního jednání svého dlužníka může úspěšně dovolat za podmínky, že takové právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (§ 589) a že k němu došlo v posledních dvou letech. Jiné podmínky určení relativní neúčinnosti bezúplatného právního jednání – s výjimkami uvedenými v § 591 pod písmeny a) až d) – zákon nestanoví. Subjektivní stránka, tj. to, zda dlužník měl zkracující úmysl a zda byl nebo musel být takový úmysl znám druhé straně, se tudíž v takovém případě neposuzuje. Skutečnost, zda druhou stranou bezúplatného jednání dlužníka byla osoba jemu blízká, je tudíž ve vztahu k dlužníkovým bezúplatným právním jednáním bez významu [tato otázka by mohla mít význam toliko při posuzování relativní neúčinnosti úplatných právních jednání dlužníka dle § 590 odst. 1 písm. c) obč. zák.; o takový případ se však v projednávané věci z výše vyložených důvodů nejedná]. Tato poměrně přísná právní úprava vychází z premisy, že zvýhodnění osoby, v jejíž prospěch dlužník učinil bezúplatné právní jednání, nemůže jít na úkor uspokojení pohledávky jeho věřitele. Obě tyto podmínky přitom byly v daném případě splněny. Žalobkyně má vůči , jméno FO, vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem. V exekučním řízení vedeném pro tuto pohledávku , jméno FO, jako povinná opakovaně s poukazem na svou nemajetnost podávala návrh na zastavení exekuce. Odmítnutí dědictví pak podstatně zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně, neboť v jeho důsledku dlužnice nenabyla majetek v obvyklé ceně 469 449 Kč. Odpůrčí žalobou napadené jednání bylo učiněno dne 13. 1. 2021, žaloba v projednávané věci byla podána dne 11. 1. 2023, tedy před uplynutím zákonné dvouleté propadné (prekluzivní) lhůty. Skutečnosti, zda žalovaný věděl, že jeho matka odmítnutím dědictví zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky svého věřitele, či zda zůstavitelka věděla o existenci dluhu své dcery vůči žalobkyni, jsou z hlediska posouzení podmínek relativní neúčinnosti odmítnutí dědictví po zůstavitelce bez významu. Proto odvolací soud neprovedl důkaz navržený žalobkyní – přípisem , jméno FO, exekučnímu soudu ve věci sp. zn. , spisová značka, ze dne 11. 6. 2015, jímž mělo být prokázáno, že , jméno FO, – manžel žalobkyně, jakož i žalovaný o dluhu , jméno FO, vůči žalobkyni věděli.

24. Okresní soud proto správně uzavřel, že žalovaný by se mohl ubránit určení relativní neúčinnosti odmítnutí dědictví pouze v případě, že by nastala některá z okolností uvedených v § 591 písm. a), b), c) nebo d) o. z.

25. Žalovaný v řízení tvrdil, že odmítnutím dědictví jeho matka plnila mravní závazek vůči zůstavitelce i vůči jeho osobě. Odvolací soud v této souvislosti jako na správné odkazuje na právní závěry obsažené v napadeném rozsudku, spočívající v tom, že ust. § 591 písm. d) o. z. nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Jak s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018 uvedl okresní soud, takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy.

26. Nejvyšší soud v okresním soudem odkazovaném rozsudku ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 955/2018 vysvětlil, že otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).

27. Byť v řízení bylo prokázáno, že přáním zůstavitelky bylo, aby po její smrti došlo k rozdělení pozůstalostního majetku jejím vnoučatům, připravila se matka žalovaného odmítnutím dědictví o majetkový prospěch v řádu statisíců korun, přičemž podle svého tvrzení nedisponuje majetkem, z nějž by pohledávka žalobkyně mohla být uspokojena. V řízení bylo zjištěno, že veškerý hodnotnější majetek rodiny žalovaného je evidován na otce žalovaného. Plnění, které v důsledku odmítnutí dědictví , jméno FO, ušlo, je zcela nepřiměřené jejím majetkovým poměrům. V průběhu pozůstalostního řízení účastníci, včetně , jméno FO, , zastoupené , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, prohlásili, že proti nim nebylo zahájeno exekuční řízení, přestože si byli vědomi, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě. Tento závěr vyplývá z toho, že prohlášení, že na majetek účastníků dědického řízení není vedena exekuce, učinil v dědickém řízení po zůstavitelce dne 13. 1. 2021 jménem , jméno FO, její zástupce , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, který zároveň za , jméno FO, jako povinnou v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, podáním ze dne 11. 10. 2019 navrhl zastavení exekuce pro nemajetnost povinné (okresní soud tímto návrhem na zastavení exekuce ze dne 11. 10. 2019 provedl důkaz). Vyvstává proto otázka, zda byla při odmítnutí dědictví matka žalovaného vedena pouze snahou plnit svůj mravní závazek vůči zůstavitelce, či zda motivem jejího jednání nebyla rovněž snaha zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně.

28. Odvolací soud proto dospěl se soudem prvního stupně ke shodnému závěru, že plnění mravního závazku , jméno FO, vůči zůstavitelce odmítnutím dědictví nemůže převážit nad jejím právním závazkem vůči žalobkyni jako její věřitelce a že v daném případě tedy není založena výjimka stanovená v ust. § 591 písm. d) o. z. vylučující možnost odporovat tomuto jejímu právnímu jednání.

29. Co bylo shora uvedeno o plnění mravního závazku matky žalovaného vůči zůstavitelce pak beze zbytku platí i ve vztahu k tvrzení žalovaného, že odmítnutím dědictví plnila dlužnice mravní závazek vůči žalovanému zajistit mu dostatek peněžních prostředků k provozu a údržbě jím od zůstavitelky nabyté nemovitosti. Ani v tomto případě tak, z týchž důvodů, nemůže plnění – tvrzeného - mravního závazku převážit nad závazkem právním.

30. Pokud odvolatel namítal, že rozhodnutí okresního soudu pro něj bylo překvapivé, nepovažuje odvolací soud tuto námitku za důvodnou. Při jednání okresního soudu dne 1. 2. 2024 byli účastníci upozorněni, že odmítnutí dědictví , jméno FO, bude okresním soudem posuzováno jako bezúplatné právní jednání. Ostatně souhlasné prohlášení o bezúplatnosti jednání účastníci učinili již při jednání konaném dne 31. 8. 2023.

31. Otázku, zda je dána některá z výjimek vyslovení relativní neúčinnosti bezúplatného právního jednání, vymezených v ust. § 591 písm. a) až d) o. z., okresní soud posuzoval na základě skutkového tvrzení žalovaného, že odmítnutím dědictví plnila , jméno FO, vůli zůstavitelky, tedy svůj mravní závazek vůči zůstavitelce. Nebylo třeba, aby okresní soud žalovaného poučoval o povinnosti tvrzení podle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř., když jednak byla skutková tvrzení již žalovaným uplatněna, především pak povinnost tvrzení ohledně existence této ani dalších výjimek vymezených v ust. § 591 písm. a) až d) o. z. žalovaného v řízení netížila, je proto lichý jeho názor, že jej měl okresní soud o takové povinnosti poučit. Rozhodnutí okresního soudu pak nestojí na závěru, že by žalovaný své tvrzení o plnění mravního závazku neprokázal, ale na tom, že není založena výjimka uvedená v ust. § 591 písm. d) o. z. Nebylo tedy třeba poskytovat žalovanému ani poučení o povinnosti důkazní podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.

32. Poučení o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru (§ 118a odst. 2 o. s. ř.), poskytuje soud pouze v případě, že v důsledku odlišného právního názoru soudu vyvstane potřeba doplnit vylíčení rozhodujících skutečností. Taková situace v posuzovaném případě nenastala.

33. Jelikož okresní ani odvolací soud nevychází ve svém rozhodnutí ze skutečností, které vypověděli svědci , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , nemá význam ani zpochybnění pravdivosti jejich výpovědí odvolatelem.

34. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožňuje i v názoru na výklad plné moci udělené žalobkyní , tituly před jménem, , jméno FO, dne 1. 3. 2011, když z jejího obsahu je zřejmé, že zmocněnec je vedle jednání za zmocnitele v soudních řízeních proti dlužníkům úvěrů, oprávněn rovněž za zmocněnce vykonávat veškeré úkony, podávat žaloby, uzavírat smíry a narovnání apod. Oprávnění advokáta jednat v tomto řízení za žalobkyni bylo pak jednoznačně potvrzeno sdělením žalobkyně ze dne 14. 8. 2024. Ostatně za situace, kdy žalovaný nárok žalobkyně do dnešního dne neuspokojil, nemůže mít otázka, zda mu byla zaslána řádná předžalobní výzva, vliv na uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013).

35. Jestliže tedy okresní soud dospěl k závěru, že odmítnutí dědictví učiněné , jméno FO, v dědickém řízení po zůstavitelce je vůči žalobkyni právně neúčinné, je jeho rozhodnutí věcně správné. Pakliže nebylo shledáno pochybení ani v jeho rozhodnutí o nákladech řízení, které v napadeném rozsudku náležitě odůvodnil a na toto odůvodnění lze pro stručnost pouze odkázat, odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. v celém rozsahu potvrdil.

36. Protože žalobkyně byla i v odvolacím řízení zcela úspěšnou, náleží jí vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady jsou představovány mimosmluvní odměnou za zastoupení žalobkyně advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 500 Kč za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu [§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“], náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši celkem 600 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t., jízdným (náklady spojené s cestou advokáta osobním automobilem z , Anonymizováno, k soudnímu jednání v , adresa, a zpět) ve výši 1 504 Kč (vyhl. č. 398/2023 Sb.), náhradou za ztrátu času v rozsahu šesti zameškaných půlhodin v celkové výši 600 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.) a náhradou daně z přidané hodnoty ze základu 7 704 Kč ve výši 1 617,84 Kč, tj. celkem 9 321,84 Kč.