13 C 15/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Vlčkovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o neúčinnosti právního jednání – odmítnutí dědictví

I. Odmítnutí dědictví , jméno FO, , narozenou , datum, , v dědickém řízení po zůstavitelce , jméno FO, , narozené , datum, , zemřelé , datum, , vedeném pod sp. zn. , spisová značka, u , soud, , je vůči žalobci právně neúčinné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě svědečné ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet č. 19-227491/0710, VS 1311001523.

1. Žalobce se tzv. odpůrčí žalobou domáhal určení, že odmítnutí dědictví matkou žalovaného po zemřelé , jméno FO, , narozené , datum, , je vůči němu právně neúčinné. V návrhu argumentoval tím, že matka žalovaného , jméno FO, je jeho dlužnicí, dluh nesplácí ani v rámci exekučního řízení a úmyslem odmítnutí dědictví, bylo krácení jeho práva na zaplacení dluhu.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a požadoval její zamítnutí, když jediným důvodem odmítnutí dědictví jeho matky, bylo přání babičky (zemřelé), která chtěla, aby její majetek po její smrti připadl jejím vnoučatům. Zároveň namítl nedostatek zmocnění žalobce.

3. Žalovaný dále uvedl, že s rodiči žije ve společné domácnosti, ale o dluhu matky mu nebylo nic známo. O exekuci matky se dozvěděl až z výzvy před podáním žaloby, nebyl nikdy přítomen situaci, kdy by rodiče řešili finanční situaci a nebyl nikdy u návštěvy exekutora v bytě. Potřeby rodiny byly vždy uspokojeny, jezdili na dovolené, a to i zahraniční, rodina nestrádala. Vztah s babičkou měl vřelý, babička se nikdy nezmínila o finančních problémech matky, za života mu darovala chalupu a ostatní dvě vnučky finančně vyplatila. Přání babičky bylo, aby po ní dědili její tři vnoučata. Odmítnutím dědictví matkou získal částku , částka, , tyto peníze použil na chod chalupy. Odmítnutí dědictví bylo bezúplatné.

4. Svědkyně , jméno FO, (matka žalovaného a dlužnice žalobce) uvedla, že o svém dluhu vůči žalobci nikomu neřekla, manžel se o dluhu dozvěděl až z exekučního řízení. Sama je nemajetná, dluh nesplácí, neboť je v invalidním důchodu. O jejím dluhu žalovaný nevěděl. Při pokusu o soupis majetku exekutorem v bytě, byla přítomna pouze ona; exekutor žádný majetek nesepsal. Jediným důvodem odmítnutí dědictví bylo přání její matky, aby byl její majetek rozdělen mezi vnoučata. Potvrdila, že odmítnutí dědictví bylo bezúplatné. I v době probíhající exekuce, rodina jezdila na dovolené, které hradil manžel. Její bratr o jejím dluhu věděl asi od srpna až září 2020.

5. Svědek , jméno FO, (otec žalovaného) uvedl, že o dluhu manželky se dozvěděl až z probíhající exekuce, o návštěvě exekutora v bytě nevěděl. Přání tchýně bylo rozdělení majetku mezi vnoučata. Potvrdil, že tchýně žalovanému darovala chalupu. Probíhající exekuce neovlivnila jejich běžný život, jezdili na dovolené, a to i zahraniční, dovolené však hradil on. S manželkou vedou společnou domácnost. Potvrdil, že je vlastníkem několika bytů, na jejichž koupi si vydělal za dobu trvání manželství, vlastní i osobní vozidlo.

6. Svědkyně , jméno FO, (vzdálená příbuzná babičky žalovaného) uvedla, že babičku znala od roku 2018 a dvakrát ročně se stýkaly. Přání babičky bylo, aby její dědictví připadlo vnoučatům. Věděla o darování chalupy žalovanému, i vyplacení vnuček. O dluhu matky žalovaného jí nebylo nic známo.

7. Svědek , jméno FO, (dědeček žalovaného) uvedl, že se s manželkou nebavil o způsobu naložení s jejím majetkem po její smrti. O dluhu matky žalovaného věděl asi 10 let, ale bylo mu řečeno „aby se nestaral“. Asi před 5 lety se o dluhu s dcerou bavil i za přítomnosti manželky a bylo jim řečeno „že vše je vyřízeno“. Na náklady pohřbu manželky, dal matce žalovaného částku , částka, . V době smrti manželky vybral z jejího účtu částku přes 3 miliony korun, když dceři dal z této částky 1 milion korun v hotovosti.

8. Svědek , jméno FO, (bratr matky žalovaného a strýc žalovaného) uvedl, že jeho matka byla ve vztahu k majetku ovlivněna matkou žalovaného a její přání se měnila podle situace. O dluhu matky žalovaného věděl několik let, stejně i o exekuci, o které věděla i babička žalovaného. O exekuci nevěděly jeho děti a žalovaný. Poslední přání jeho matky v případě zůstatku nějaké finanční částky bylo rozdělení peněz mezi něho a matku žalovaného. Potvrdil, že otec v den úmrtí matky vybral z jejího účtu částku , částka, a on z této částky dostal , částka, . Od otce věděl, že zbytek vybrané částky obdržela matka žalovaného a žalovaný.

9. Svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, (přítelkyně babičky) uvedla, že s babičkou se stýkala jednou za měsíc. Bavily se o tom, že majetek a peníze rozdělí babička mezi vnoučata. O dluhu matky žalovaného jí nebylo nic známo.

10. Pohledávka žalobce vůči matce žalovaného ve výši , částka, s příslušenstvím, náklady řízení ve výši , částka, a náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , byla přiznaná na základě rozsudku , soud, ze dne , datum, č.j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem , soud, ze dne , datum, č.j. , spisová značka, (právní moc , datum, ). Exekuce vůči matce žalovaného pro celkovou částku , částka, byla zahájena dne , datum, (sp. zn. , spisová značka, , soud, ). V letech 2019 a 2020 byla exekuce splácena po , částka, , ve dvou případech po , částka, z důchodu povinné. V rámci exekuce, povinná podala návrh na její zastavení pro nemajetnost, ale soud řízení o návrhu povinné ze dne , datum, na zastavení exekuce, zastavil.

11. Dědické řízení po , jméno FO, , narozené , datum, a zemřelé dne , datum, bylo vedeno u , soud, pod sp. zn. , spisová značka, . Matka žalovaného dědictví odmítla, jak vyplynulo z protokolu ze dne , datum, (č.j. , spisová značka, ). Ze spisu bylo zjištěno, že na zemřelou byl veden sporožirový účet, který byl dne , datum, , tj. v den úmrtí zrušen s výnosem , částka, . Účet zrušil a převod peněz zajistil manžel zemřelé na základě plné moci. Žalovaný na základě usnesení ze dne , datum, č.j. , spisová značka, získal celkovou částku , částka, (zůstatek účtu ze stavebního spoření a za zrušení stavebního spoření). Dalšímu dědici byl pozůstalý manžel (, jméno FO, st.) a pozůstalý syn (, jméno FO, ml.).

12. Dne , datum, žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu.

13. Měsíc před úmrtím měla babička žalovaného zaslat matce žalovaného email o rozdělení majetku (viz email ze dne , datum, v 16.48 hod.).

14. Soud po zhodnocení provedených (výše uvedených) důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech má za prokázané, že matka žalovaného je dlužníkem žalobce s pravomocně přiznanou pohledávkou okolo , částka, . Pohledávku žalobce vymáhá exekučně, ale pokud je pohledávka umořována, jedná se o velmi nízké částky. Matka žalovaného v rámci dědického řízení po své matce dědictví odmítala ve prospěch žalovaného (syna). Žalovaný z dědictví získal částku kolem , částka, . Odmítnutí dědictví byl bezúplatný úkon, jak potvrdil žalovaný i jeho matka. Soud zpochybnil věrohodnost svědecké výpovědi , jméno FO, a , jméno FO, , neboť pro blízký příbuzenský vztah k žalovanému, mají zájem na výsledku řízení. Přesto, že rodiče žalovaného vedou společnou domácnost, veškerý hodnotnější majetek je veden pouze na otce žalovaného. Svědkyně , jméno FO, sice potvrdila přání babičky o rozdělení jejího majetku, ale s babičkou se stýkala pouze dvakrát ročně. Dědeček a strýc žalovaného potvrdili, že v den úmrtí , jméno FO, , byla z jejího účtu vybrána větší finanční částka, čemuž koresponduje i zpráva peněžního ústavu v dědickém spise. Svědek , jméno FO, st. potvrdil, že dal matce žalovaného z této částky milion korun a také , jméno FO, ml. potvrdil, že i on z této částky obdržel přes milion korun. Svědkyně , jméno FO, se však o obdržení této částky nezmínila. S největší pravděpodobností žalovaný o dluhu matky nevěděl, což potvrdil i svědek , jméno FO, ml., který s rodinou žalovaného nemá dobré vztahy. Svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , která se s babičkou žalovaného měla setkávat jednou měsíčně potvrdila, že babička hovořila o tom, že chce majetek rozdělit mezi vnoučata. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v nalézacím řízení a v exekučním řízení matku žalovaného zastupoval totožný advokát jako žalovaného v dědickém řízení a v daném řízení, tudíž o probíhající exekuci věděl a mohl žalovaného upozornit na důsledky odmítnutí dědictví matkou a jeho přijetí dědictví. Pak by bylo na samotném rozhodnutí žalovaného, zda by dědictví přijal či nikoliv.

15. Soud zamítl některé důkazy a v tomto smyslu poznamenává, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, neakceptování důkazního návrhu účastníka lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy ÚS III. 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další). Nebo nově ÚS stejně, avšak stručněji: „zamítnout důkazní návrh lze v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti“ (viz I. ÚS 1905/21).

16. Soud zamítl důkaz opětovným výslechem žalovaného a svědka , jméno FO, , neboť jak žalovaný, tak svědek v řízení byli vyslechnuti a žalobce měl možnost ve vztahu k nim činit dotazy. Soud dále zamítl listiny obsažené v exekučním spise, neboť pro danou věc jsou irelevantní, když tyto důkazy mají prokazovat, že žalovaný o dluhu věděl, avšak v dané věci bylo prokázáno, že se jednalo o bezúplatný právní úkon.

17. Následně bylo přistoupeno k právnímu posouzení.

18. Soud se nejdříve zabýval námitkou žalovaného o nedostatku zmocnění advokáta. Podle plné moci ze dne , datum, byl advokát zmocněn k provádění veškerých úkonů proti dlužníkům za účelem vymožení pohledávek žalobce. V plné moci je dále uvedeno, že advokát je zmocněn kromě jiného i k podávání žaloby. Podle soudu je zřejmé, že plná moc opravňuje advokáta k podání žaloby, jejímž účelem je vymožení dluhu, který dluží dlužnice žalobci. To, že žaloba (a ostatní úkony) nesměřují přímo proti dlužnici, ale proti tomu, kdo měl z právního jednání dlužnice prospěch, je dáno pouze zvláštní povahou žaloby na relativní neúčinnost právního jednání. Za úkony spadající do kategorie „proti dlužníkům za účelem vymožení dluhu“ lze považovat i úkony, které nesměřují proti dlužníkům žalobce, ale i proti žalovanému, který získal majetkový prospěch z právního jednání dlužnice. Žaloba na relativní neúčinnost je návrh, jehož smyslem je zajištění vymahatelnosti dluhu žalobce. Proto námitka žalovaného o nedostatku zmocnění není oprávněná.

19. Podle § 589 ods. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.), zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

20. Podle ods. 2 tohoto ustanovení, neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právní jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

21. Podle § 590 ods. 1 o.z., věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

22. Podle § 591 o.z., neúčinnost bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

23. Podle § 594 ods. 1 o.z., neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její nástupce.

24. Podle § 595 ods. 1 o.z., neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.

25. Smyslem žaloby podle § 589 o.z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. § 595 ods. 1 větu první o.z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno (srov. § 594 o.z.). Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo.

26. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení (srov. § 589 o.z.). Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Slouží-li totiž odpůrčí žaloba – jak je uvedeno výše – k uspokojení pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku, popř. vymožením odpovídající náhrady (srov. § 595 o.z.), pak by neodpovídalo tomuto jejímu účelu, kdyby pohledávka věřitele nebyla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

27. Požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky za nichž se věřitel může (úspěšně) dovolat určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, se uvádí zejména v § 590 a § 591 o.z. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu.

28. V projednávané věci se žalobce, jakožto věřitel, domáhá určení relativní neúčinnosti právního jednání své dlužnice , jméno FO, , která zkracuje jeho vykonatelnou pohledávku uvedenou v rozsudku , soud, č.j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem , soud, č.j. , spisová značka, , jedná se tudíž o tzv. odpůrčí žalobu ve smyslu výše citovaného ustanovení. Osoba pasivně legitimována v řízení o takové žalobě je, jak již bylo výše uvedeno, vymezena shora citovaným ustanovením § 594 o.z. Odporovaným právním jednáním je v daném případě odmítnutí dědictví. Žalovaný je osobou blízkou dlužnici , jméno FO, (její syn) a nabyl z tohoto odporovaného právního jednání prospěch, když do svého vlastnictví nabyl bezúplatně přibližně částku , částka, . Žalovaný je tudíž v tomto sporu pasivně věcně legitimován. Dědictví dlužnice odmítla dne , datum, do protokolu, námitka relativní neúčinnosti byla uplatněna žalobcem proti žalovanému dne , datum, (odeslána předžalobní výzva), žaloba byla podána dne , datum, . Žalobce tak žalobu u soudu uplatnil do 2 let od doby, kdy došlo k právnímu jednání dlužnice. Dlužnice je nemajetná, z důvodu nemajetnosti podávala návrh na zastavení exekuce, která je vedena za účelem vymožení pohledávky žalobce za dlužnicí. Ke zkrácení podle § 589 ods. 1 o.z. nepochybně došlo, svým jednáním (odmítnutí dědictví) se dlužnice zbavila majetku, ze kterého by bylo možné částečně uspokojit nárok žalobce. Nejedná se přitom o nepatrnou část majetku (dlužnici bylo měsíčně strháváno na exekuci , částka, z důchodu).

29. V případě postupu podle § 591 o.z. by žalobce musel pouze prokázat, že se jednalo o bezúplatné právní jednání, které zkrátilo jeho možnost uspokojit svoji pohledávku. Žalobci se toto podařilo, neboť žalovaný i dlužnice potvrdili, že odmítnutí dědictví bylo bezúplatné právní jednání. Významná je pouze objektivní stránka. Na žalovaném bylo prokázat pouze existenci výjimek. V tomto daném případě podle soudu by se jednalo o výjimku § 591 písm. d) o.z. – plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, protože odmítnutím dědictví mělo být splněno přání zůstavitelky. Nicméně, je prejudikováno, že takové plnění musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužnice, což vzhledem k nemajetnosti dlužnice splněno nebylo. Ustanovení § 591 písm. d) o.z. nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o.z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem § 591 písm. d) o.z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 955/2018).

30. Soud dospěl k závěru, že odmítnutí dědictví dlužnice je vůči žalobci právně neúčinné a žalobě vyhověl, když nebyla naplněna žádná z výjimek uvedená v § 591 o.z., a to ani výjimka uvedená pod písm. d). Žalovaný žádnou z uvedených výjimek neprokázal, neboť nedoložil relevantní důkazy, a to ani po poučení podle § 118a) ods. 1 a 3 o.s.ř. Nad rámec je třeba zdůraznit, že nemajetná dlužnice odmítla dědictví, aniž by za to obdržela jakékoliv protiplnění a zkrátila tak právo žalobce na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Od otce, po smrti matky, měla dlužnice dostat částku , částka, (otec neměl důvod nemluvit pravdu o poskytnuté částce) a tuto částku, a to ani částečně, nepoužila na umoření svého dluhu vůči žalobci.

31. Jelikož byl žalobce v řízení plně úspěšný, náleží mu dle § 142 ods. 1 o.s.ř. náhrada nákladů řízení, které účelně vynaložil. Soud neshledal splnění podmínek pro aplikaci § 150 o.s.ř., neboť žalovaný je sice studentem, ale také vlastníkem nemovitosti, kterou mu babička darovala.

32. Přiznané náklady řízení jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši , částka, a za náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou představovány mimosmluvní odměnou ve výši , částka, za jeden úkon, celkem , hodnota, úkonů podle § 9 ods. 3 písm. a), § 7 bod 5, § 11 ods. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1/převzetí a příprava, 2/předžalobní výzva, 3/žaloba, 4/vyjádření ze dne , datum, , 5/účast u jednání dne , datum, – jednání od 9.00 hod. do 11.00 hod., tedy nepřesáhlo 2 hodiny, 6/účast u jednání , datum, – jednání od 8.30 hod. do 11.40 hod - 2 úkony, neboť jednání přesáhlo 2 hodiny, 7/účast u jednání dne , datum, a 8/ účast u jednání dne , datum, ), paušální náhradou ve výši , částka, podle § 13 ods.4 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou jízdného ve výši , částka, podle § 13 ods. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (cesta osobním automobilem k jednání , datum, v výši , částka, , k jednání , datum, ve výši , částka, , k jednání , datum, ve výši , částka, a k jednání , datum, ve výši , částka, ), náhradou za promeškaný čas ve výši , částka, podle § 14 ods. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (6 půlhodin po , částka, , celkem , částka, za cestu k jednání a jednalo se o 4 cesty) a částkou , částka, odpovídající DPH (§ 137 ods. 3 o.s.ř.).

33. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit svědečné vychází z § 148 ods. 1 o.s.ř. Svědečné bylo vyplaceno svědkyni , jméno FO, .