84 Co 350/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: jméno FO , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem jméno FO sídlem adresa proti žalované: jméno FO , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem jméno FO sídlem adresa o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 24. června 2025, č. j. 14 C 20/2025-75,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce , jméno FO, , advokáta se sídlem v , obec, , na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 21 822 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % za dobu od 12. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce, na náhradě nákladů řízení částku 52 421,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, a to s tvrzením, že dne 15. 5. 2023 provedl bezhotovostní platbu v uvedené výši z účtu své manželky, k němuž měl dispoziční oprávnění a na němž se nacházely výhradně prostředky ve společném jmění manželů, ve prospěch účtu žalované, aniž by proto existoval právní titul, neboť žalovaná nebyla s žalobcem v žádném smluvním ani jiném vztahu. Žalobce uvedl, že v poznámce byla u platby částky 160 000 Kč (míněna poznámka, kterou uvedl v příkaze k úhradě uvedené částky, kterým dal pokyn bance k zaplacení; poznámka se pak „objevuje“ ve výpisu z účtu, resp. v potvrzení o provedení platby) je uvedeno „zápůjčka , jméno FO, “, když důvodem uvedení poznámky byla skutečnost, že žalobce dne 15. 5. 2023 uzavřel s , jméno FO, , nar. , datum, smlouvu o zápůjčce, v níž , jméno FO, jako vydlužitel požádala, aby část zápůjčky ve výši 160 000 Kč byla vyplacena ve prospěch účtu žalované, resp. „důvodem tohoto postupu měl být výhradně pokyn vydlužitele“. Dle názoru žalobce touto zápůjčkou zřejmě chtěla , jméno FO, uhradit za , jméno FO, , nar. , datum, rezervační zálohu na koupi nemovitosti v k. ú. , kat. území, , to dle rezervační smlouvy, kterou uzavřely , jméno FO, v postavení budoucí kupující (zájemce o koupi nemovitosti) a žalovaná jako zprostředkovatel (a dále paní , jméno FO, jako budoucí prodávající). Dle tvrzení žalobce byla předmětná platba nikoliv úhradou rezervačního poplatku za , jméno FO, , nýbrž poskytnutím zápůjčky, avšak na základě neplatné smlouvy o zápůjčce, neboť , jméno FO, v té době nebyla k uzavření smlouvy způsobilá, protože nebyla plně svéprávná; rozsudkem soudu byla omezena ve svéprávnosti s tím, že není způsobilá uzavírat smlouvy a činit právní jednání, jejichž hodnota převyšuje částku 5 000 Kč měsíčně.

3. Žalovaná s žalobou uplatněným nárokem nesouhlasila. Potvrdila, že jako zprostředkovatel uzavřela dne 13. 5. 2023 s , jméno FO, jako budoucí kupující a , jméno FO, jako budoucí prodávající rezervační smlouvu, jejímž předmětem bylo ze strany žalované zajištění příležitosti budoucí kupující a budoucí kupující k uzavření kupní smlouvy o prodeji konkrétních nemovitostí v k. ú. , kat. území, , přičemž v rezervační smlouvě se , jméno FO, zavázala uhradit rezervační poplatek ve výši 160 000 Kč. Rezervační poplatek byl uhrazen z bankovního účtu manželky žalobce , jméno FO, , která k dotazu žalované sdělila, že daná platba je úhradou rezervačního poplatku za , jméno FO, – z tohoto důvodu žalovaná namítla, že žalobce není aktivně věcně legitimován, neboť úhradu za , jméno FO, nečinil on. Žalovaná zdůraznila, že z uvedených osob byla ve smluvním vztahu pouze s , jméno FO, . Dne 29. 5. 2023 , jméno FO, jako prodávající uzavřela s , jméno FO, jako kupující a , jméno FO, jako oprávněnou zprostředkovávanou kupní smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti doživotního užívání. Žalovaná částka proto nemůže být bezdůvodným obohacením na straně žalované, a to na úkor žalobce ani jeho manželky, neboť byla poukázána na základě platně uzavřené rezervační smlouvy jako rezervační poplatek a zprostředkovávaná (kupní) smlouvy byla uzavřena.

4. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobcem jako zapůjčitelem a , jméno FO, jako vydlužitelka dne 15. 5. 2023 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se zapůjčitel zavázal zapůjčil vydlužitelce 540 000 Kč, z nichž se zavázal uhradit 160 000 Kč převodem na účet číslo , č. účtu, , jenž byl účtem žalované, na který měl být dle platné rezervační smlouvy uzavřené dne 13. 5. 2023 žalovanou jako zprostředkovatelem, , jméno FO, jako budoucí kupující a , jméno FO, jako budoucí prodávající (předmětem rezervační smlouvy byl prodej nemovitostí v k. ú. , kat. území, ), , jméno FO, uhrazen rezervační poplatek ve výši 160 000 Kč, když stejná částka představovala odměnu zprostředkovatelky, resp. pokud by , jméno FO, kupní smlouva nebyla uzavřena do 29. 5. 2023, představovala smluvní pokutu hrazenou ve prospěch zprostředkovatelky (žalované). Zprostředkovávaná kupní smlouva byla dne 29. 5. 2023 , jméno FO, jako prodávající, , jméno FO, jako kupující a , jméno FO, jako oprávněnou uzavřena (podpisy účastnic smlouvy byly úředně ověřeny) a na jejím základě byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Tento „návrh“ na vklad práva „nebyl dokončen“ (, jméno FO, se vlastnicí nemovitostí nestala) z důvodu „finančních obtíží na straně kupující“.

5. Částka 160 000 Kč byla na uvedený účet žalované poukázána z účtu manželky žalobce dne 15. 5. 2023 s poznámkou „zápůjčka , jméno FO, “. Manželka žalobce na dotaz žalované písemně (emailovou zprávou) potvrdila, že „mnou prokázaná platba na účet , č. účtu, ze dne 15. 5. 2023 ve výši 160 000 Kč označená jako Zápůjčka , jméno FO, , byla zaplacena na složení rezervační zálohy od paní , jméno FO, na základě zarezervování nemovitosti v obci , obec, “.

6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 11. 2023, č. j. 38 Nc 22037/2023-123, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2023, byla , jméno FO, na dobu pěti let od právní moci rozsudku omezena ve svéprávnosti s tím, že mj. není způsobilá nakládat s finančními prostředky, jejichž výše přesahuje částku 5 000 Kč, a uzavírat smlouvy a činit právní jednání, kterými by se zavazovala k plnění přesahujícími tuto částku. Ze znaleckého posudku , právnická osoba, ze dne 2. 10. 2023 (tento znalecký posudek byl podkladem pro rozhodnutí o omezení , jméno FO, ve svéprávnosti) okresní soud zjistil, že , jméno FO, má poruchu osobnosti, trpí , Anonymizováno, , přičemž není schopna spravovat své jmění, aniž by jí hrozila závažná újma.

7. Okresní soud smlouvu o zápůjčce uzavřenou dne 15. 5. 2023 žalobcem a , jméno FO, hodnotil jako neplatnou, neboť v listopadu 2023, po uzavření této smlouvy, byla , jméno FO, rozhodnutím soudu „zbavena“ (správně omezena ve) svéprávnosti. Přestože smlouva byla uzavřena dne 15. 5. 2023 a obvodní soud vydal rozsudek až v listopadu 2023, ze znaleckého posudku vyplynulo, že „příslušné poruchy zdravotního stavu“ , jméno FO, byly dlouhodobějšího charakteru a zjevně jimi byla postižena již v době uzavření smlouvy o zápůjčce.

8. Nárok uplatněný žalobou okresní soud posoudil dle § 2991 občanského zákoníku dle pravidel stanovených pro vznik bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že lze jednoznačně vyloučit, že by se žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná částku 160 000 Kč přijala v dobré víře a v souladu s ustanoveními platné rezervační smlouvy z 13. 5. 2023, která neobsahuje povinnost zprostředkovatelky (žalované) vrátit tuto částku při neuzavření zprostředkovávané smlouvy, která „navíc nebyla uzavřena z důvodu finančních potíží, jak bylo v průběhu řízení prokázáno, na straně , jméno FO, jako kupující předmětných nemovitostí“ (okresní soud měl patrně na mysli, že na základě uzavřené kupní smlouvy nedošlo k vkladu práva do katastru nemovitostí). , jméno FO, nebyla účastníkem rezervační smlouvy, proto zprostředkovatelka (žalovaná) nemohla mít povědomost o vztahu mezi , jméno FO, , , jméno FO, , příp. žalobcem. „Tato skutečnost“ je „umocněna“ i tím, že manželka žalobce emailem potvrdila, že žalovanou přijatá částka 160 000 Kč je právě onou rezervační zálohou dle rezervační smlouvy. Kupní smlouva byla následně řádně uzavřena, žalovaná tak úspěšně „svoji úlohu“ splnila.

9. Na základě uvedeného okresní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že platba ve výši 160 000 Kč, zrealizovaná manželkou žalobce, plnila závazek , jméno FO, z rezervační smlouvy, jedná se o plnění třetí osoby za dlužníka, v tomto případě za , jméno FO, . Aktivně legitimovanou osobou k dovolání se případné neplatnosti rezervační smlouvy nebo domáhání se „případných vratek“ z rezervační smlouvy, příp. smlouvy kupní, by byla pouze účastnice této rezervační smlouvy, tedy , jméno FO, . Žalovaná nebyla v žádném vztahu s , jméno FO, a vztah žalobce s , jméno FO, (smlouva o zápůjčce) proto nemohl mít žádný „vztah“ k žalované a pro žalovanou proto nemůže mít žádné následky. Okresní soud byl „nucen“ souhlasit s žalovanou, že byla v dobré víře, že přijímá plnění z rezervační smlouvy za , jméno FO, , k čemuž přistoupila s největší opatrností, neboť si nechala potvrdit právní důvod předmětné platby. Případné smlouvy mezi žalobcem a , jméno FO, proto nemají žádný vztah k přijetí předmětné částky v dobré víře žalovanou. Z těchto důvodů okresní soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítl.

10. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě úspěchu účastníků v řízení, pro což žalované dle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, tvořených odměnou advokáta zastupujícího žalovanou za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis odporu proti platebnímu rozkazu, sepis následného vyjádření, dvě účasti na jednání soudu) po 7 500 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), pěti paušálními náhradami hotových výdajů po 450 Kč, náhradou za ztrátu času při cestách zástupce žalované k jednáním soudu za 10 půlhodin v celkové výši 1 500 Kč, náhradou cestovného za dvě cesty , Anonymizováno, a zpět osobním automobilem v celkové výši 2 073,82 Kč, a konečně náhradou DPH v sazbě 21 % v částce 8 347,50 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že dne 15. 5. 2023 provedl úhradu částky ve výši 160 000 Kč z účtu č. , č. účtu, ve prospěch účtu žalované č. , č. účtu, . Účet č. , č. účtu, je sice veden pro jeho manželku , jméno FO, (žalobce manželství doložil oddacím listem), nicméně i žalobce je osobou s dispozičním oprávněním k účtu (což tvrdila , právnická osoba, , tj. banka, u níž je účet zřízen) a v řízení bylo prokázáno, že na účtu se nachází prostředky ve společného jmění manželů, přičemž , právnická osoba, nedovoluje, aby byl účet veden pro dvě osoby. Žalobce zdůraznil, že důvodem platby ze dne 15. 5. 2023 byla smlouva o zápůjčce uzavřená dne 15. 5. 2023 mezi žalobcem a , jméno FO, , když v čl. I. odst. 4. smlouvy je výslovný pokyn vydlužitele (, jméno FO, ) k poskytnutí části zápůjčky úhradou ve prospěch účtu žalované; z tohoto důvodu byla u platby uvedena poznámka „zápůjčka , jméno FO, “. Žalobce potvrdil, že po provedení této platby žalovaná skutečně kontaktovala jeho manželku a dotazovala se na důvod platby. Vzhledem k tomu, že manželka žalobce byla s celým smluvním procesem s , jméno FO, seznámena, reagovala sdělením, v němž potvrdila, že z její strany poukázaná platba byla zaplacena na složení rezervační zálohy od , jméno FO, . Žalobce dodal, že toto sdělení nelze vykládat tak, že by šlo o platbu rezervačního poplatku za , jméno FO, , nýbrž že bylo „plněno dle pokynů vydlužitele udělených žalobci ve smlouvě o zápůjčce“. Dále žalobce uvedl, že platí, že , jméno FO, byla rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti a má „zakázáno“ uzavírat smlouvy, jejichž hodnota převyšuje částku 5 000 Kč. Okresní soud proto správně uzavřel, že smlouva o zápůjčce ze dne 15. 5. 2023 je neplatná. Zároveň však lze dle žalobce dovodit, že ze shodného důvodu je dle § 581 občanského zákoníku neplatná i kupní smlouva a smlouva o zřízení služebnosti doživotního užívání uzavřená dne 29. 5. 2023 mezi žalovanou (správně , jméno FO, ), , jméno FO, a , jméno FO, . Okresní soud vyhodnotil kupní smlouvu jako platně uzavřenou, aniž by se jakkoli k otázce omezení svéprávnosti jedné z účastnic smlouvy vyjádřil. Dále okresní soud uvedl, že u příslušného katastrálního úřadu byl podán návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, tato skutečnost však z dokazování neplyne, když i samotná žalovaná potvrdila nezahájení vkladového řízení z důvodu na straně , jméno FO, , která neuhradila kupní cenu. Žalobce rovněž dodal, že žalovaná měla dle rezervační smlouvy uzavřené mezi ní (zprostředkovatel), , jméno FO, (budoucí kupující) a , jméno FO, (budoucí prodávající), jako realitní zprostředkovatel zajistit převod vlastnického práva k převáděným nemovitostem ve prospěch paní , jméno FO, . Dále bylo v této smlouvě ujednáno, že součástí kupní ceny je provize zprostředkovatele a rezervační poplatek v částce 160 000 Kč je zprostředkovatelskou odměnou. Nicméně v této smlouvě chybí ujednání o tom, že by budoucí kupující , jméno FO, byla osobou povinnou k úhradě zprostředkovatelské odměny, či ujednání o splatnosti odměny. Naopak, rezervační poplatek je součástí kupní ceny a na tu měl být započten. Žalovaná dále měla dle stejné smlouvy zajistit právní servis včetně vypracování smluvní dokumentace. Tu tvořila i kupní smlouva, jejímž účastníkem byla , jméno FO, . Okresní soud dospěl k závěru, že , jméno FO, byla pro žalovanou „v podstatě neznámou osobou“, takový závěr však nemá oporu v důkazech a jde pouze o domněnku soudu, která není opřena o provedené důkazy. Vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala v dané věci jako realitní zprostředkovatel a , jméno FO, byla přímým účastníkem smluvního vztahu, nelze přijmout závěr okresního soudu, že ji žalovaná neznala a o vztazích mezi ní a , jméno FO, ničeho nevěděla.

12. Žalobce shrnul, že „jediným a výlučným důvodem platby ze dne 15. 5 2023 ve výši 160 000 Kč ze strany žalobce byla smlouva o zápůjčce a pokyny v ní udělené vydlužitelem“, když skutečnost, že smlouvu o zápůjčce „lze považovat“ za neplatnou z důvodu nesvéprávnosti , jméno FO, , „vede k tomu, že žalobce nemá vůči , jméno FO, pohledávku ve výši 160 000 Kč, neboť tyto finanční prostředky byly vyplaceny na účet žalované“, která „neměla k přijetí této platby žádný právní titul“. Jestliže okresní soud uzavřel, že platba představovala rezervační poplatek v souvislosti s rezervační smlouvu, je tento závěr v rozporu s provedenými důkazy, neboť z nich neplyne, že by žalované na toto plnění vznikl nárok. S odkazem na § 2991 občanského zákoníku žalobce uzavřel, že poskytnuté plnění, které představuje bezhotovostní platba v částce 160 000 Kč ve prospěch bankovního účtu žalované, je plněním bez právního důvodu, když o tuto částku se na úkor žalobce zvětšil pouze majetek žalované. Obohatit se nemohla , jméno FO, , neboť té finanční prostředky nebyly poskytnuty; , jméno FO, nevznikl ani závazek z titulu smlouvy o zápůjčce, a to pro neplatnost smlouvy. Taktéž se nemohla ve vztahu k žalobci obohatit , jméno FO, , neboť ani jí nebyly finanční prostředky poskytnuty. O bezdůvodném obohacení (či jiném závazku) na její straně na úkor žalobce by bylo možno uvažovat jen za situace, že by byl realizován prodej nemovitosti a částka 160 000 Kč by byla započtena na kupní cenu.

13. Žalobce rovněž nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu o nákladech řízení, resp. s výší stanovených nákladů řízení žalované. Konkrétně měl za nesprávné, pokud žalované přiznal odměnu advokáta a hotové výdaje za odůvodnění postrádající odpor proti platebnímu rozkazu a současně za podání ze dne 3. 2. 2025 obsahující odůvodnění odporu. Dle názoru žalobce za tyto dvě podání měla být přiznána odměna a náhrada hotových výdajů pouze jednou (obě podání měla být považována za jeden úkon právní služby).

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

15. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, uvedla, že žalobce účelově konstruuje svá tvrzení na právním vztahu s , jméno FO, a z tohoto vztahu, který se žalované nijak netýká, ani na ni nedopadá, dovozuje závěry, které mu vyhovují. Žalobce není osobou, která předmětnou platbu realizovala, neboť platba byla provedena z bankovního účtu manželky žalobce, která výslovně potvrdila, že jde o platbu poukázanou z její strany. Žalobce proto není v řízení aktivně věcně legitimován. V řízení není nijak významné, zda žalobce byl či nebyl s , jméno FO, v nějakém právním vztahu, žalovaná tvrzení žalobce o tom, že s , jméno FO, nebyl v žádném právním stavu, považuje za účelové, protože o platbě ve prospěch bankovního účtu žalované vědět musel (když tvrdí, že ji sám provedl a bylo k ní použito finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů) a jeho manželka současně potvrdila, že jde o plnění závazku za , jméno FO, vůči žalované. Konstruuje skutkový stav tak, aby se vyhnul právního vztahu s , jméno FO, , neboť si je vědom nedobytnosti nároku vůči ní. Žalovaná doplnila, že uhrazená částka 160 000 Kč není bezdůvodným obohacením na její straně na úkor žalobce ani jeho manželky, neboť tato částka jí byla poukázána na základě rezervační smlouvy jako rezervační poplatek, jedná se tudíž o plnění na základě smlouvy, které dle § 1936 odst. 1 občanského zákoníku byla povinna jako věřitelka přijmout. Zdůraznila, že byla ve smluvním vztahu pouze s , jméno FO, a platbu přijela právě na základě tohoto smluvního vztahu. Proto, pokud by se v daném případě měl někdo na úkor žalobce či jeho manželky obohatit, mohla by to být pouze , jméno FO, . Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

16. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí okresního soudu spolu s řízením jeho vydání předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

17. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž okresní soud učinil správný závěr o skutkovém stavu, když provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí. Pochybil toliko v rámci právního posouzení věci.

18. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

19. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2995 o. z., vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

21. Podle § 1954 o. z., k řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelzeli místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.

22. Jako dovodil Nejvyšší soud České republiky, i v poměrech řídících se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, je s ohledem na podobnost obou úprav v zásadě použitelná rozhodovací praxe obecných soudů vztahující se k § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017), která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014).

23. V rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019 Nejvyššího soudu České republiky vyložil, že stejně tak jako v režimu zákona č. 40/1964 Sb., se také v režimu zákona č. 89/2012 Sb. prosadí závěr, že aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsou naplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňují tuto zásadu prolomit, zejména § 2995 o. z., když tomu tak je z důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa.

24. Rozhodovací praxe obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2019) je pak ustálena i v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet.

25. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo a žalobce totéž výslovně tvrdil a zdůrazňoval, že částka 160 000 Kč jím byla zaplacena na účet žalované na základě smlouvy o zápůjčce, kterou uzavřel s , jméno FO, dne 15. 5. 2023. Jak vyplývá z této smlouvy, žalobce (v postavení zapůjčitele) se s , jméno FO, (v postavení vydlužitele) dohodl na zapůjčení částky 540 000 Kč, současně se dohodli na tom, že žalobce částku 160 000 Kč uhradí na bankovní účet označený číslem a bankou, která účet vede (bez uvedení majitele účtu). Ze shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), resp. ze sdělení banky vyplynulo, že tento účet je veden pro žalovanou (žalovaná je tzv. „vlastnicí“ účtu). Částka 160 000 Kč pak byla v souladu se smlouvou o zápůjčce na účet ve smlouvě označený poskytnuta, včetně uvedení poznámky, že se jedná o zápůjčku poskytovanou , jméno FO, . Z výše uvedeného vyplývá, že platba částky 160 000 Kč provedená v souladu se smlouvou o zápůjčce na v ní uvedený bankovní účet, byť se jednalo o bankovní účet zřízený bankou pro žalovanou, byla plněním, které žalobce jako svůj závazek ze smlouvy poskytl druhému účastníku smlouvy, tj. , jméno FO, .

26. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v době sjednání smlouvy o zápůjčce nebyla , jméno FO, plně svéprávná, a to v takovém rozsahu, že nebyla způsobilá k právnímu jednání, jehož hodnota přesahovala 5 000 Kč. Z tohoto důvodu a vzhledem k tomu, že předmětem zmíněné smlouvy o zápůjčce bylo podstatně vyšší plnění (540 000 Kč), je smlouva o zápůjčce absolutně neplatným právním jednáním (§ 581 a § 588 o. z.).

27. Neplatnost smlouvy o zápůjčce pak v kontextu uvedeného znamená, že plnění na jejím základě poskytnuté jednou ze smluvních stran představuje bezdůvodné obohacení druhé smluvní strany, neboť bylo-li na základě neplatné smlouvy poskytnuto finanční plnění na bankovní účet, není podstatné, komu tento bankovní účet tzv. patřil (pro koho banka bankovní účet zřídila a vede), neboť plnění poskytnuté na bankovní účet uvedený ve smlouvě jako účet, na který má být finanční plnění poskytnuto, představuje „pouhé“ platební místo (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019). Je proto nerozhodné, zda účet uvedený v předmětné (neplatné) smlouvě o zápůjčce jako platební místo je účtem účastníka smlouvy (, jméno FO, ) či účet třetí osoby, neboť se v obou případech jedná o plnění ve prospěch účastníka smlouvy, tj. , jméno FO, . Aktivně věcně legitimován je v projednávané věci žalobce, jakožto účastník neplatné smlouvy, který poskytl plnění druhé smluvní straně, přičemž je nepodstatné, z jakých zdrojů plnění poskytl (plnění na základě smlouvy poskytl žalobce, ať již se jednalo o jeho finanční prostředky či prostředky třetí osoby), pasivně věcně legitimovanou je pak druhá účastnice neplatné smlouvy (, jméno FO, ), nikoli vlastník účtu, na který bylo na základě neplatné smlouvy plněno (žalovaná) a který je pouhým platebním místem. Pro závěr o pasivní věcné legitimaci je nerozhodné, zda žalobce v době poskytnutí plnění věděl o tom, komu bankovní účet, na nějž plnil, patřil či nikoli (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019).

28. Předestřenou koncepci – vázanost práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatného, zdánlivého či zrušeného právního jednání na smluvní strany zřetelně potvrzuje obsah § 2995 o. z. [srov. Petrov, J. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 19341935, a ELIÁŠ, J., BRIM, L., ADAMOVÁ, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 49–50 a s. 87–92]. V souladu s § 2995 o. z. platí, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby (tou je v kontextu projednávané věci žalovaná), vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený (žalobce) k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný (nic takového nebylo v projednávané věci tvrzeno, natož prokázáno). A contrario z něj pak také vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v § 2995 o. z., je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popř. zrušené smlouvy v zásadě povinen smluvní protějšek plnitele, nikoli třetí osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019).

29. Shrnuto, plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy o zápůjčce sice byl ochuzen žalobce (plnitel), který proto má právo na vydání bezdůvodného obohacení, osobou, která se na jeho úkor obohatila však není žalovaná, nýbrž druhý účastník neplatné smlouvy (protějšek plnitele). Z těchto důvodů odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu o věci samé za věcně správné.

30. Odvolací soud považuje za věcně správné rovněž rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení.

31. Jde-li o odměnu (a náhradu hotových výdajů) za odpor proti (elektronickému) platebnímu rozkazu a za podání písemného vyjádření ve věci samé, žalovanému přísluší, jsou-li učiněny odděleně a nebylo-li možno takové úkony učinit současně (jako úkon jeden), za každý z těchto úkonů. Každý z těchto úkonů právní služby sleduje poněkud odlišný cíl, odpor má zabránit tomu, aby ve věci vydaný platební rozkaz nabyl právní moci a stal se exekučním titulem (důvodem jeho podání tak může být pouhé oddálení vydání exekučního titulu), kdežto podání vyjádření ve věci samé má za cíl uvést (vnést do řízení) takové skutečnosti a případně jejich právní posouzení, které povede k zamítnutí žaloby (k nevydání exekučního titulu, např. ve formě rozsudku pro uznání). Podstatné je rovněž to, že oba uvedené úkony právní služby lze učinit v různých procesních lhůtách. Odpor proti platebnímu rozkazu je třeba učinit v relativně krátké lhůtě (15 dní od doručení platebního rozkazu žalovanému), kdežto vyjádření ve věci samé, které navazuje na vydání odporu a je podáváno na základě výzvy vtělené do (elektronického) platebního rozkazu dle § 114b o. s. ř. (jak tomu bylo v projednávané věci) v podstatně delší lhůtě (30 dní od uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, tj. 45 dní od doručení platebního rozkazu žalovanému). Bylo-li by trváno na tom, že odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci samé je třeba učinit v rámci jednoho podání (jako jeden úkon právní služby), pozbylo by stanovení různých lhůt pro jejich učinění významu – měly-li by být provedeny současně, musely by odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci samé být podány ve lhůtě stanovené pro podání odporu (pozdější podání odporu by znamenalo, že by platební rozkaz nabyl právní moci a stal se exekučním titulem, tj. vykonatelným rozhodnutím) a určení odlišné lhůty pro podání vyjádření ve věci samé by pozbylo významu. Z povahy věci rovněž plyne, že v souvislosti s každým z těchto úkonů je třeba provést odlišnou práci, předpokladem podání odporu proti platebnímu rozkazu je zpravidla rychleji provedené posouzení věci jen na základě ústní argumentace žalovaného, popřípadě na základě zevrubného zkoumání listinných důkazů, kdežto podání vyjádření ve věci samé předpokládá hlubší znalost věci získanou po bližším seznámení se s předloženými důkazy, na případ dopadající právní úpravou a jejím výkladem, příp. též soudní judikaturou.

32. Z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci byly advokátem zastupujícím žalovanou učiněny odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu a vyjádření ve věci samé odděleně a tyto dva úkony právní služby nebylo možno učinit současně, a to zejména proto, že vyjádření žalované k žalobou uplatněnému nároku nelze považovat za podání obsahující jednoduchou argumentaci, kterou by bylo možno formulovat již při podání odporu v rámci zjednodušeně provedeného (rychlého) posouzení věci. Advokát zastupující žalovanou proto musel, aby žalovanou řádně v řízení zastupoval, nejprve podat proti ve věci vydanému elektronickému platebnímu rozkazu odpor, a to ve stanovené (kratší) patnáctidenní lhůtě od doručení platebního rozkazu žalované, a až posléze, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, podal kvalifikované vyjádření obsahující obranu žalované tak, aby (zejména) zabránil vydání rozsudku pro uznání – elektronický platební rozkaz totiž pro případ podání odporu žalovanou obsahoval výzvu k podání vyjádření k žalobou uplatněnému nároku v uvedené lhůtě s poučením, že pokud se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok žalovaná uznává a okresní soud na základě toho rozhodne o věci samé rozsudkem pro uznání (v plném rozsahu vyhoví žalobou uplatněnému nároku) dle § 153a o. s. ř. Proto se v projednávané věci uplatní důvody vymezené v předchozím odstavci, na jejichž základě je namístě učinit závěr, že zástupce žalované v řízení účelně provedl odpor a vyjádření ve věci samé jako dva samostatné úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za němž (za každý) mu náleží odměna i náhrada hotových výdajů.

33. Z vyložených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

34. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalované v odvolacím řízení jsou tvořeny odměnou advokáta podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále „AT“), za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání soudu) po 7 500 Kč – odměna je počítána z tarifní hodnoty 160 000 Kč dle § 8 odst. 1 AT, paušální náhradou výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT, cestovným vynaloženým při cestě zástupce žalované ze sídla kanceláře odvolacímu soudu a zpět v částce 1 494 Kč dle § 13 odst. 5 AT, náhradou za ztrátu času při uvedené cestě dle § 14 odst. 3 AT v částce 900 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 3 528 Kč.

35. Náklady odvolacího řízení žalobce žalované zaplatí v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalované.