84 Co 36/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 50 430,03 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. října 2025, č. j. 20 C 62/2025-65,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II. mění potud, že žalovaná je dále povinna žalobkyni zaplatit úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 44 605 Kč za dobu od , datum, do zaplacení; jinak se v této části potvrzuje.

II. Žalovaná je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před okresním soudem 2 013 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 44 605 Kč a na náhradě nákladů řízení 2 243,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a III.) a žalobu co do požadavku na zaplacení částky 5 825,03 Kč s úrokem ve výši 15,49 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem kapitalizovaným za období od , datum, do , datum, částkou 1 276,58 Kč, zamítl (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 430,03 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru v částce 49 358,50 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč, pojistného ve výši 213 Kč a poplatku za sjednání v částce 358,53 Kč, spolu s kapitalizovanými smluvními úroky z úvěru ve výši 1 276,58 Kč za období od 11. 9. do , datum, , dále se smluvními úroky ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení, úroky dle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení.

3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobkyně a žalovaná dne , datum, uzavřely úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalovaná od žalobkyně obdržela částku 50 000 Kč a žalobkyni uhradila částku 5 395 Kč.

4. Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně neprovedla komplexní prověření objektivní schopnosti žalované plnit povinnost ke splácení úvěru, neboť se řádně nezabývala výší příjmů žalované. Žalobkyně při poskytování úvěru vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení s měsíčním nájemným v částce 10 371 Kč, když celkové výdaje domácnosti žalované činily 14 387 Kč měsíčně, čistý měsíční příjem žalované dosahoval 19 045 Kč a další žalovanou tvrzený čistý příjem její domácnosti měl dosahovat 49 000 Kč. Žalobkyně si většinu těchto údajů skutečně ověřila, rezignovala však na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy ve výši 49 000 Kč a zda jde skutečně o příjem (domácnosti) žalované. Okresní soud proto uzavřel, že příjmy žalované činily (byly ověřeny co do) 19 045 Kč a její minimální měsíční výdaje dosahovaly 18 155 Kč (bez zohlednění tvrzené jedné vyživovací povinnosti, jídla, energií apod.). Zůstatek (rozdíl příjmu a výdajů) tak činil 890 Kč a nikoli 4 658 Kč, jak vypočetla žalobkyně. Při takovém zůstatku žalovaná nemohla být schopna hradit splátky úvěru v dohodnuté měsíční výši 910 Kč a dále zálohu na energie a náklady na jídlo pro sebe a vyživovanou osobu na celý měsíc.

5. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, pro což shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a vztah mezi účastníky vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Jelikož na základě neplatné smlouvy žalobkyně žalované poskytla částku 50 000 Kč a žalovaná žalobkyni částku 5 395 Kč, uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit rozdíl těchto částek (44 605 Kč) žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně (viz výrok I. rozsudku okresního soudu). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru okresní soud nepřiznal žalobkyni plnění plynoucí z této smlouvy, proto žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení, smluvní pokuty, pojistného a poplatku za sjednání úvěrové smlouvy zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu).

6. Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , neboť se žalovaná neocitla v prodlení. Jde-li o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, okresní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto ji určil svým rozhodnutím. Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání stanovená soudem uplyne až po právní moci rozsudku, není žalovaná s plněním závazku v prodlení a z tohoto důvodu není povinna hradit úrok z prodlení.

7. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého úspěšnější žalobkyni přiznal částečnou náhradu vynaložených nákladů řízení (soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb.).

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení části zákonného úroku z prodlení, a dále v závislém výroku o nákladech řízení, neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, to při aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a plnění žalobkyně na základě této smlouvy jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, pro což na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze v případě, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Žalobkyně spatřuje pochybení okresního soudu v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovanou nebyly navrženy žádné důkazy, na jejichž základě by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. I přes procesní pasivitu žalované tak okresní soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky presumoval neschopnost žalované bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně vyslovila názor, že okresní soud jí měl zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od , datum, přiznat v návaznosti na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 605 Kč od , datum, do zaplacení.

9. Žalovaná se k odvolání, ačkoliv jí bylo řádně doručeno, nevyjádřila.

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. a závislém nákladovém výroku III. (§ 212 a § 212a o. s. ř.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a shledal odvolání důvodným toliko zčásti.

11. Vyhovující výrok I. o věci samé a část zamítavého výroku II. (pokud jím nebylo rozhodnuto o zákonnému úroku z prodlení v odvolání napadeném rozsahu) rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.

12. K projednání odvolání odvolací soud nenařídil jednání, neboť účastnice s rozhodnutím bez jednání souhlasily a odvolání bylo žalobkyní podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

13. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o (částečné) důvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Z ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 z. s. ú. vyplývá, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné pro porušení povinnosti věřitele před poskytnutím úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je spotřebitel povinen vrátit získané bezdůvodné obohacení v podobě jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové lhůtě stanovené buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Prostou výzvou k plnění splatnost dluhu v tomto případě vyvolat nelze. Pokud zde nebyla nová dohoda o splatnosti ani tvrzena, bylo na okresním soudu, aby rozhodl o splácení jistiny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, a ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , publikovaný pod č. , spisová značka, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto se žalovaná nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí z. s. ú. v soudním rozhodnutí. Odvolací soud proto, ve shodě s okresním soudem, vycházel ze závěrů vyložených v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. Břemeno tvrzení a důkazní o svých poměrech významných pro určení časových podmínek vrácení jistiny nese žalovaná, neboť jde o okolnosti, které jí prospívají a výše uvedené o určení splatnosti dosud nevrácené jistiny nikterak nepotlačuje zásadu projednací, jež se v občanském soudním řízení sporném uplatňuje a jejímž projevem je právě povinnost účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy (§ 101 o. s. ř.). Pokud žalovaná zůstala v řízení pasivní, nezúčastnila se jednání, při němž by ji okresní soud poučil podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrzení a důkazní v popsaném směru, nezbývá než vyjít z toho, že okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o tom, že možnostem žalované odpovídá plnění rozložené do splátek či plnění jednorázové s delší lhůtou k plnění, nebyly zjištěny. Okresní soud proto správně žalované uložil povinnost vrátit na základě neplatné smlouvy poskytnuté plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (za obdobného užití § 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož prodlení žalované mohlo nastat až uplynutím této lhůty, okresní soud správně žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení zamítl, neboť v době jeho rozhodnutí tato lhůta ještě nepočala ani běžet, natož aby marně uplynula, pročež žalovaná nebyla v prodlení a žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení nevzniklo.

17. V odvolacím řízení však již byla situace odlišná, přičemž pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř.). Rozsudek byl žalované doručen uložením na poště dne , datum, a ve vyhovujícím výroku I. odvoláním nenapadeném a na odvoláním napadené části výroku II. rozsudku nezávislém, nabyl právní moci dne , datum, . Žalovaná byla povinna povinnost uloženou výrokem I. rozsudku (zaplatit žalobkyni částku 44 605 Kč) splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, tj. do , datum, (§ 159 a § 204 odst. 1 o. s. ř.). Dnem následujícím, tj. dnem , datum, , se tak žalovaná dostala s placením částky 44 605 Kč do prodlení (§ 1968 o. z.) a žalobkyni podle § 1970 o. z. vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky (§ 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., v účinném znění).

18. Z vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. o věci samé rozsudku okresního soudu potud, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 44 605 Kč za dobu od , datum, do zaplacení; lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. V ostatním, tedy pokud žalobkyně požadovala přiznání úroků z prodlení nad 11,5 % ročně a za dobu, kdy žalovaná nebyla v prodlení (do , datum, ), odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Vzhledem ke změně výroku ve věci samé bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu též o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

20. V řízení před okresním soudem byla úspěšnější žalobkyně – její úspěch spočíval v rozsahu 88,45 % žalobou uplatněných nároků a neúspěch v rozsahu 11,55 %, pro což má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 76,90 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V řízení před okresním soudem žalobkyně vynaložila částku 2 018 Kč na úhradu soudního poplatku, dále by měla nárok na dvě paušální náhrady hotových výdajů (za sepis žaloby a předžalobní výzvy) po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb., pro což jí náleží náhrada v rozsahu zmíněných 76,90 %, tj. částka 2 013 Kč. Lhůtu k jejímu zaplacení stanovil odvolací soud jako základní třídenní, neboť neshledal důvody pro povolení splátek či stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

21. V odvolacím řízení byla úspěšnější žalovaná. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 44 605 Kč od , datum, do zaplacení. Výše tohoto úroku ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 7 479 Kč, žalobkyni bylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu na úroku z prodlení přiznáno jen 2 080 Kč. Jelikož žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly, odvolací soud rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).