84 Co 479/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČ Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 16 800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 21. srpna 2024, č. j. 13 C 150/2024-36,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 275,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 16 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 5. 2021 do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení v částce 10 341,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 16 800 Kč s příslušenstvím jakožto neuhrazené náhrady za nevyčerpanou dovolenou za roky , Anonymizováno, (7 dní) a , Anonymizováno, (rovněž 7 dní). Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce byl zaměstnancem žalované v období od , datum, do , datum, , žalobce v , Anonymizováno, nevykonával pro žalovanou práci a žalovaná na počátku , Anonymizováno, rozhodla o tom, že žalobce bude v období od , Anonymizováno, . do , datum, čerpat dovolenou v rozsahu 14 dnů. Rozhodnutí o nařízení čerpání dovolené žalovaná provedla písemně dopisem z , datum, , mezi účastníky rovněž nebylo sporu o tom, že tento dopis byl žalobci doručován doporučeně prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, pokus o doručení proběhl dne , datum, , kdy žalobce nebyl v místě doručování (bydliště žalobce na adrese , adresa, ) zastižen, doručovatel v místě doručování zanechal výzvu k vyzvednutí zásilky, žalobce si zásilku vyzvedl dne , datum, . Mezi účastníky řízení bylo „pouze“ sporu o tom, zda žalovaná oznámila žalobci čerpání dovolené v souladu s § 217 odst. 1 zákoníku práce s dvoutýdenním předstihem.

3. Žalobce zastával názor, že zásilka (dopis) obsahující rozhodnutí žalované o nařízení čerpání dovolené mu byla doručena dne , datum, , tudíž od oznámení rozhodnutí o čerpání dovolené do zahájení čerpání dovolené neuplynula zákonem požadovaná lhůta 14 dnů, pro což žalobce v období od , Anonymizováno, do , datum, dovolenou nečerpal, za stejné období proto žalobci náležela náhrada mzdy z důvodu, že nekonal práci kvůli uzavření provozu žalované na základě vládního nařízení při covidových opatřeních. Proto byť dle výplatního lístku za , Anonymizováno, byla žalobci uhrazena náhrada mzdy za 14 dní dovolené ve výši 16 800 Kč, kterou ve skutečnosti nečerpal, „je žalobce toho názoru, že částka odpovídající uhrazené náhradě za dovolenou v trvání 14 dnů vykázaná ve výplatním lístku za , Anonymizováno, je fakticky náhradou mzdy žalobce za překážky při covidových opatření za stejné období, čímž je ovšem krácen nárok žalobce na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou“.

4. Žalovaná zastávala názor, že pro počátek běhu čtrnáctidenní lhůty, jež má uplynout od oznámení čerpání dovolené do zahájení čerpání dovolené, není okamžik fyzického vyzvednutí dopisu s nařízením dovolené žalobcem podstatné, neboť nařízení dovolené není písemností ve smyslu § 334 zákoníku práce, tudíž je není třeba doručovat do vlastních rukou, nýbrž se v takovém případě uplatní obecná úprava dle občanského zákoníku, konkrétně § 570 odst. 1, podle které je dopis doručený okamžikem, kdy se dostal do dispozice adresáta (žalobce), tedy dnem , datum, , pro což byla čtrnáctidenní lhůta dle § 217 odst. 1 zákoníku práce dodržena. Žalovaná dále uvedla, že dopis obsahující rozhodnutí o čerpání dovolené žalobci zaslal doporučeně v zájmu právní jistoty a opatrnosti a současně jej o nařízení dovolené informovala e-mailem, když k platnému nařízení čerpání dovolené by stačila pouze forma samotného e-mailu.

5. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového závěru, podle něhož pracovní poměr žalobce u žalované trval od , datum, do , datum, , žalobce před rozhodnutím žalované o čerpání dovolené z , Anonymizováno, nevyčerpal celkem 14 dnů dovolené. Rozhodnutím ze dne , datum, žalovaná žalobci určila čerpání dovolené v období od , Anonymizováno, , datum, , zásilka obsahující toto rozhodnutí byla žalobci doručována prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dne , datum, , tento den žalobce nebyl doručovatelem zastižen, doručovatel zanechal v místě doručování žalobci výzvu, aby si u něj zásilku vyzvedl, což žalobce učinil dne , datum, . Dne , datum, žalovaná žalobci zaslala e-mail, ve kterém mu oznámila nařízení čerpání dovolené. Z tzv. výplatního lístku žalobce za , Anonymizováno, okresní soud dále zjistil, že žalobci byla uhrazena částka 16 800 Kč označená jako náhrada mzdy za 14 dnů dovolené.

6. Okresní soud po právním zhodnocení věci dle příslušných ustanovení zákoníku práce (zejména § 217 odst. 1 a § 334 odst. 1) a občanského zákoníku (§ 570 odst. 1 a § 573) uzavřel, že písemnost obsahující nařízení čerpání dovolené není písemností ve smyslu § 334 odst. 1 zákoníku práce, proto pro doručení takové písemnosti, neuvedené v tomto zákonném ustanovení, se užije subsidiární právní úpravy obsažená v § 570 až § 573 občanském zákoníku. Na základě její aplikace okresní soud dovodil, že rozhodnutí žalované jako zaměstnavatele o nařízení čerpání dovolené bylo žalobci doručeno dne , datum, , tj. první den, kdy s nařízením mohl disponovat (vyzvednout si zásilku), či nejpozději, pokud by okresní soud vycházel z § 573 občanského zákoníku, dne , datum, , když žalobce neuvedl žádný závažný důvod, pro který by dne , datum, nemohl zásilku vyzvednout, či tak nemohl učinit nejbližší následující dny. Okresní soud tvrzení, že se žalobce zásilku bál dříve vyzvednout kvůli covidu, i s přihlédnutím k e-mailu, který mu dne , datum, zaslala žalovaná, považoval za účelové. Na základě uvedeného dospěl okresní soud k závěru, že žalobce byl o čerpání dovolené žalovanou vyrozuměn s dostatečným předstihem, proto z tohoto důvodu a dále proto, že žalovaná žalobci náhradu mzdy za dovolenou zaplatila, žalobu jako nedůvodně podanou zamítl.

7. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého úspěšné žalované přiznal vůči neúspěšnému žalobci právo na plnou náhradu nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že nesouhlasí se závěry okresního soudu, neboť zákoník práce ve svém § 217 odst. 1 větě poslední výslovně stanoví, že nařízení čerpání dovolené zaměstnavatelem musí být učiněno písemně a alespoň 14 dnů předem a pro doručování písemností zákoník práce stanoví jednoznačná pravidla. V případě doručování písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb je povinnost zaměstnavatele doručit písemnost splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec písemnost uloženou v provozovně provozovatele poštovních služeb nevyzvedne do 15 dnů, považuje se za doručenou poslední dnem této lhůty (§ 336 odst. 3 a odst. 4 zákoníku práce). Písemnost má tedy právní účinky vůči zaměstnanci až jejím doručením, tedy až když má zaměstnanec možnost si takovou písemnost přečíst a seznámit se s jejím obsahem. Jestliže zákonodárce výslovně stanovil povinnost zaměstnavatele nařídit čerpání dovolené v písemné formě, učinil tak nepochybně vědom si důležitosti takového právního jednání a jeho významu pro zaměstnance a zásahu do jeho sociální sféry. Jestliže byla v daném případě poštovní zásilka obsahující nařízení čerpání dovolené žalovanou žalobci uložena u provozovatele poštovních služeb dne , datum, , uplynula 15denní úložní doba dne , datum, , a proto nedošlo k dodržení povinnosti žalované nařídit čerpání dovolené žalobcem alespoň 14 dnů předem. Tato zcela minimální zákonná lhůta má přitom zřejmý smysl, a to umožnění přípravy zaměstnance na čerpání dovolené. V případě akceptace názoru okresního soudu by ad absurdum mohla nastat situace, kdy v době čerpání dovolené zaměstnancem mu zaměstnavatel nařídí čerpání další (zbývající) dovolené, což mu oznámí písemně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ale z důvodu nepřítomnosti si zaměstnanec takovou písemnost nevyzvedne, tedy je mu podle občanského zákoníku doručena fikcí třetí pracovní den po odeslání zásilky. Po návratu do práce se takový zaměstnanec dozví, že znovu bezprostředně čerpá dovolenou. Takové situace zcela jistě nejsou žádoucí, a právě proto je nezbytně nutné, aby se zaměstnanec o určení čerpání dovolené nařízené zaměstnavatele objektivně dozvěděl. Postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů v oblasti pracovněprávních vztahů není rovné a důležitou rolí zákoníku práce je tuto nerovnost vyvažovat. Jedním z těchto instrumentů jsou právě i ustanovení o doručování písemností zaměstnavatelem zaměstnanci. Pokud se okresní soud od těchto ustanovení odchýlil, a to v neprospěch žalobce, nepochybně tím došlo k porušení práv žalobce jakožto zaměstnance. Dále žalobce poznamenal, že poštovní zásilka s oznámením o nařízení dovolené byla poštovní doručovatelkou doručena na adresu žalobce dne , datum, a převzala ji manželka žalobce, proto žalobci nikdy nebyla fakticky doručena. Na výzvě k vyzvednutí písemnosti na poště ze dne , datum, bylo uvedeno datum pro vyzvednutí písemnosti nejpozději do , datum, , nikoliv do , datum, , jak uvádí okresní soud v odůvodnění rozsudku, na obálce dopisu je pak datum pro vyzvednutí do , datum, . Žalobce měl k dispozici webovou aplikaci Sledování zásilek na PoštaOnline a v aplikaci si vyzvednutí zásilky prodloužil až do , datum, . Elektronické doručování neměl žalobce s žalovanou smluvně dohodnuto, nikdy neposkytl žalované svoji e-mailovou adresu za účelem doručování ani nikdy neudělil žalované souhlas s tímto způsobem doručování. S obsahem e-mailu zaslaného mu žalovanou se žalobce seznámil až v , Anonymizováno, . Žalobce současně namítl vadný procesní postup okresního soudu, který v rozporu s § 118 odst. 1 o. s. ř. nevyzval žalobce k přednesu žaloby nebo sdělení jejího obsahu a rovnou přistoupil k dokazování, dále nepoučil účastníky řízení podle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 16 800 Kč s příslušenstvím.

9. Žalovaná s odvoláním žalobce nesouhlasila, měla za to, že veškerá argumentace žalobce spočívá na chybném přesvědčení, že nařízení dovolené je písemností ve smyslu § 334 zákoníku práce, ačkoliv tomu tak není. Žalovaná je stejně jako okresní soud přesvědčena, že v daném případě se uplatní obecná úprava doručování podle občanského zákoníku, a že proto dovolená byla nařízena s dostatečným předstihem, když fyzické vyzvednutí dopisu obsahující nařízení dovolené žalobcem je v projednávané věci nepodstatné, dopis je nutné považovat za doručený okamžikem dojití do dispoziční sféry žalobce, tedy ve smyslu § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne , datum, . Žalovaná nesouhlasí s hypotetickým úvahami žalobce „skrytými“ za označením „ad absurdum“, ponechala stranou skutečnost, že žalobce nesprávně rozšiřuje potřebu souhlasu s doručováním prostřednictvím elektronické pošty a navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé. K procesním vadám tvrzeným žalobcem odvolací soud doplňuje, že se nejedná o vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Okresní soud sice na počátku jednání, kdy dal jednoznačně najevo, že jednání zahajuje, formálně nevyzval (zástupce) žalobce k přednesu žaloby, dal mu však možnost vyjádřit se v tom smyslu, zda na žalobě, tak jak byla podána, trvá, a dal mu možnost žalobu doplnit či změnit v žalobě tvrzené skutečnosti, podstatné je však zejména, že s obsahem žaloby seznámil žalovanou a žalobce seznámil se stanoviskem žalované (skrze doručení žaloby a vyjádření k žalobě protistraně). V této souvislosti není bez významu, že za situace, kdy jsou ostatní účastníci řízení s obsahem žaloby seznámeni, si soudní praxe vystačí s odkazem žalobce na písemné znění žaloby, aniž by žalobu byla bylo nutno přednášet. Za vadu řízení odvolací soud nepovažuje ani neudělení poučení účastníkům dle § 118b o. s. ř. o koncentraci, neboť ve věci rozhodl po konání jediného jednání, vytknout lze okresnímu soudu pouze skutečnost, že účastníky před koncem před ním konaného jednání nepoučil o koncentraci dle § 119a odst. 1 o. s. ř., tímto nedostatkem však nezaložil takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nedostatek poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. vede k tomu, že účastníci mohou v odvolacím řízení účinně tvrdit nové skutečnosti a označit nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které neuplatnili v řízení před prvostupňovým soudem (neuplatní se zásada neúplné apelace plynoucí z § 205a o. s. ř.).

12. Odvolací soud dále konstatuje, že správně zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle správně vybraných zákonných ustanovení (s výhradou podmíněné aplikace § 573 občanského zákoníku) a ani při právním posouzení věci nepochybil.

13. Rozhodnutí zaměstnavatele o čerpání dovolené je právním jednáním, neboť se jím mění práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance (zaměstnanec např. není povinen po dobu čerpání dovolené vykonávat práci, zaměstnavatel není povinen zaměstnanci platit mzdu, nýbrž mu je povinen uhradit náhradu mzdy apod.). Pro právní jednání platí, že má-li projev vůle vyvolat obecně závazným předpisem zamýšlené účinky, musí být doručen jeho adresátu (v případě rozhodnutí zaměstnavatele o čerpání dovolené musí být toto rozhodnutí zaměstnanci oznámeno). Obecně platí, že projev vůle dojde (je doručen), jakmile se dostane do sféry dispozice adresáta, tedy jakmile druhá strana získá možnost seznámit se s jeho obsahem. Jen jsou-li zákonem předepsána pro doručení projevu vůle určitá (zvláštní) pravidla, nastávají sledované právní účinky projevu vůle jedině, byla-li taková pravidla pro doručení dodržena. Taková zvláštní (speciální) pravidla stanoví zákoník práce pro písemné projevy vůle označené v § 334 odst.

1. V těchto případech je vyžadováno doručení zaměstnanci do vlastních rukou. Při doručování ostatních typů projevu vůle zákoník práce tento specifický způsob doručování nevyžaduje. Přestože tedy rozhodnutí zaměstnavatele o čerpání dovolené je právním jednáním, nejedná se o právní jednání, u něhož by musel být zachován postup doručování vyplývající z § 334 odst. 1 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (za tohoto znění zákoníku práce bylo žalobci doručováno oznámení o čerpání dovolené) – dále již jen „zákoník práce“, neboť nařízením čerpání dovolené se pracovní poměr nezakládá, nekončí, ale ani nemění, nařízení čerpání dovolené není ani právním jednáním, pro které by zákon zvláštní postup doručování výslovně požadoval. Jelikož určení čerpání dovolené není písemností dle § 334 odst. 1 zákoníku práce a na jeho doručení se tak nevztahují ustanovení zákoníku práce o doručování písemností (srov. Valentová, K., Procházka, J., Janšová, M., Odrobinová, V., Brůha, D. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, strany 718–726 a dále 1071–1075), řídí se proces oznámení rozhodnutí o čerpání dovolené na základě principu subsidiarity plynoucích z § 4 zákoníku práce obecnou úpravou občanského zákoníku, konkrétně, jak správně uvedl okresní soud, ust. § 570 odst. 1 občanského zákoníku.

14. Právě ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, kdy právní jednání určité osoby adresované jiné nepřítomné osobě, působí vůči nepřítomné osobě. Podle tohoto zákonného ustanovení právní jednání vůči nepřítomné osobě působí od okamžiku, „kdy jí projev vůle dojde“. Judikatura obecných soudů tento okamžik v případě, že nosič (listina), na němž je právní jednání zachyceno, je nepřítomné osobě doručován prostřednictvím třetí osoby (zpravidla držitel poštovní licence), ztotožňuje s okamžikem, kdy se nosič (na něm zachycený projev vůle) dostal do sféry dispozice adresáta (v projednávané věci žalobce), tj. dostal se tam, kde bude pro adresáta snadno dosažitelný. Typicky jde o okamžik, kdy dojde ke vhození dopisu obsahujícího nosič právního jednání do adresátem užívané poštovní schránky či vhození oznámení o uložení zásilky (dopisu) do schránky adresáta. Vhozením dopisu či oznámení do jeho schránky se adresátu dostává možnosti s obsahem dopisu se seznámit, přičemž faktické seznámení se s obsahem právního jednání již pak zůstává na vůli adresáta. K doručení dopisu (nosiče), na něž je zachyceno právní jednání, proto dochází okamžikem vhození dopisu či oznámení do schránky adresáta bez ohledu na to, kdy později a zda vůbec se adresát s jeho obsahem seznámí.

15. Z těchto důvodů je namístě považovat za správný závěr okresního soudu, že k doručení oznámení žalované o čerpání dovolené žalobce došlo dne , datum, , pro což lhůta 14 dnů, která musí uplynout od oznámení čerpání dovolené do zahájení čerpání dovolené dle § 217 odst. 1 věty poslední zákoníku práce, počala plynout dne , datum, a uplynula dnem , datum, , tedy před zahájení čerpání dovolené byla tato lhůta dodržena. Žalobce proto v období od 6, Anonymizováno, do , datum, čerpal dovolenou bez ohledu na to, kdy a zda vůbec se s oznámením o čerpání dovolené seznámil; žalobci tak vzniklo právo na úhradu náhrady mzdy po dobu čerpání dovolené dle § 222 odst. 1 zákoníku práce. Jelikož žalobce požadoval takovou náhradu ve výši 16 800 Kč a z provedeného dokazování vyplynulo, že náhradu v této výši žalovaná žalobci uhradila v rámci výplaty mzdy za měsíc , Anonymizováno, , zanikl nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy splněním dluhu (§ 1908 odst. 1 občanského zákoníku).

16. Odvolací soud pro úplnost doplňuje, že v projednávané věci nebylo namístě aplikovat § 573 občanského zákoníku, neboť toto zákonné ustanovení zakládá vyvratitelnou domněnku doručení zásilky (dojití právního jednání nepřítomné osoby) odeslané s využitím provozovatele poštovních služeb, která se uplatní pouze v případě, že okamžik doručení zásilky nebyl zjištěn jinak. Ustanovení § 573 občanského zákoníku dopadá zejména na případy doručování zásilek prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tzv. prostou formu (nikoliv doporučeně).

17. Z vyložených závěrů vyplývá, že napadený rozsudek je věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., na jejichž základě uložil v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci povinnost uhradit úspěšné žalované účelně vynaložené náklady v plném rozsahu. Náklady odvolacího řízení žalované jsou tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 1 780 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou za ztrátu času ve výši 200 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za cesta substituční zástupkyně z , adresa, a zpět a náhradou za daň z přidané hodnoty v částce 915,60 Kč. Náklady odvolacího řízení žalobce zaplatí žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

19. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu cestovného, neboť její zástupce cestovné vyúčtoval zjevně nesprávně a ani je řádně nedoložil. Zástupce žalované cestovné účtoval tak, jako by se jednalo o cestu ze sídla jeho kanceláře v , Anonymizováno, (účtoval celkem, tj. za zpáteční cestu, 90 km), přestože se jednání sám nezúčastnil a k jednání „vyslal“ jiného advokáta se sídlem v jiném (bližším) městě (měl účtovat 48 km) – jednání odvolacího soudu se účastnila advokátka , tituly před jménem, , jméno FO, se sídlem v , adresa, . Cestovné ze sídla této advokátky nebylo možno přiznat, neboť zástupce žalované netvrdil, jakým způsobem jmenovaná advokátka k jednání odvolacího soudu cestovala (zda s využitím prostředků hromadné dopravy či osobním vozidlem), resp. k (nesprávnému) vyúčtování cestovného připojil technický průkaz vozidla registrovaného na společnost , právnická osoba, ., jejímž je jediným společníkem a jednatelem, na základě čehož lze důvodně pochybovat o tom, že vozidlo k výkonu advokacie užívá jiný advokát než sám zástupce žalované (, tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ).