84 Co 516/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 262 151,76 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. srpna 2024, č. j. 45 C 305/2023-42,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II. mění tak, že se žalovanému ukládá povinnost žalobkyni dále do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit úrok z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky se sídlem v , adresa, , na nákladech prvostupňové řízení částku , částka, a na nákladech odvolacího řízení částku , částka, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku , částka, (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, , úroku ve výši 15,49 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši , částka, od , datum, do , datum, (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku , částka, (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, sestávající z nesplacené jistiny úvěru v částce , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, , spolu s kapitalizovanými smluvního úroky z úvěru ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , dále se smluvními úroky ve výši 15,49 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , smluvními úroky (dle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobkyně a žalovaný dne , datum, uzavřeli úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalovaný obdržel částku , částka, , žalovaný na základě této smlouvy žalobkyni uhradil devět splátek v celkové výši , částka, .

4. Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně nezohlednila skutečnost, že doložený příjem žalovaný pobíral od stávajícího zaměstnavatele pouze tři měsíce (předtím mu byla mzda poskytována jiným zaměstnavatelem), přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný žalobkyni zaplatil devět splátek úvěru, okresní soud dovodil, že pracovní poměr žalovaného byl uzavřen na dobu určitou v délce jednoho roku. Bylo na žalobkyni, aby si délku pracovního poměru ověřila, a to zejména za situace, kdy žalovanému poskytla úvěr, který měl splácet po dobu osmi roků. Okresní soud dále konstatoval, že z výpisu z účtu žalovaného nevyplývalo, že by žalovaný měl v době poskytnutí úvěru zajištěnu větší finanční rezervu, z téhož důkazu vyplynulo, že žalovaný plnil vyživovací povinnost v rozsahu , částka, měsíčně, dále okresní soud uzavřel, že se žalobkyně vůbec nezabývala skutečnými výdaji žalovaného či jeho osobními poměry. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pro což shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a vztah mezi účastníky vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Jelikož na základě neplatné smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla částku , částka, a žalovaný žalobkyni částku , částka, , uložil okresní soud žalovanému povinnost zaplatit rozdíl těchto částek (, částka, ) žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně (viz výrok I. rozsudku okresního soudu). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru okresní soud přiznal žalobkyni plnění plynoucí z této smlouvy, proto žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení a smluvní pokuty zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu).

5. Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterých splatnost „zbývající části jistiny“ (míněna částka , částka, ) zatím nenastala, a tedy nemohl vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, když ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. K požadavku na zaplacení úroků z prodlení dále uvedl, že žalobkyně má dle odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty (nové doby splatnosti) se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého úspěšnější žalobkyni přiznal právo na úhradu poměrné části z její strany vynaložených nákladů řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a dále v závislém výroku III., neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, to při aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou a plnění žalobkyně na základě této smlouvy jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, pro což na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze v případě, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá zaplatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití úpravy obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, čímž prospívá postavení spotřebitele. Jde o skutečnosti, kterých se spotřebitel má dovolávat jako pro sebe příznivých a přinášejících mu výhodu. Z tohoto důvodu je spotřebitel nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně proto spatřuje pochybení okresního soudu v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovaným nebyly navrženy žádné důkazy, na jejichž základě by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. I přes procesní pasivitu žalovaného tak okresní soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky, nepřípustně, presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně odkázala rovněž na závěry plynoucí z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92, vydaného za obdobné situace jako je v projednávané věci a vyslovila názor, že okresní soud jí měl zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od , datum, přiznat v návaznosti na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu ze dne , datum, . Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, „od , datum, “ do zaplacení.

8. Žalovaný se k odvolání, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v části výroku II. a ve výroku III., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

10. Vyhovující výrok I. a část zamítavého výroku II. (pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení částky , částka, , smluvních úroků a smluvní pokuty) rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.

11. K projednání odvolání odvolací soud nenařídil jednání, neboť účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasili a odvolání bylo žalobkyní podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

12. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o (částečné) důvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí. Pochybil pouze, dospěl-li k závěru, že zatím nenastala splatnost pohledávky žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, respektive že žalobkyni nevzniklo právo na úroky z prodlení.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

16. Odvolací soud po provedení přezkumu správnosti napadeného rozsudku dospěl k závěru, že okresní soud v posuzovaném případě dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli neplatnou smlouvu o úvěru. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně na základě informací získaných v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nemohla učinit závěr, že žalovaný je schopen případně v plné výši čerpaný úvěr splácet – odvolací soud pro stručnost odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména bod 28.). Z tohoto důvodu je správný závěr okresního soudu, že smlouva, na jejímž základě žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, je smlouvou neplatnou, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, k níž byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (aniž by neplatnost byla žalovaným namítána).

17. Z týchž důvodů dospěl okresní soud ke správnému závěru, že je nutno vztah žalobkyně a žalovaného odvíjející se od neplatné úvěrové smlouvy, na jejímž základě skutečně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, posoudit podle § 2991 a násl. o. z. jako bezdůvodné obohacení, kdy ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný žalobkyni povinen vrátit toliko nesplacenou část jistiny úvěru, tj. jak správně zjistil okresní soud , částka, .

18. V dalším však již s okresním soudem souhlasit nelze. Okresní soud totiž na jednu stranu činí závěr, že „splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala“, resp. že žalovaný není v prodlení s povinností vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení (v prodlení je jen takový dlužník, který nesplní svůj dluh včas – viz § 1968 o. z.), přesto žalovanému povinnost k úhradě „nesplatného“ dluhu ukládá. Okresní soud tak pominul zásadu, podle které, učiní-li žalobce předmětem řízení dluh, který není splatný a jehož splatnost nenastala ani do okamžiku rozhodnutí soudu o věci samé (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), nelze žalobě vyhovět (v soudním řízení se lze domáhat splnění jen takové povinnosti, kterou dlužník dobrovolně včas nesplnil). Měl-li okresní soud za to, že dosud (do okamžiku vydání napadeného rozsudku) nenastala splatnost žalobou uplatněné pohledávky (bez ohledu na její právní kvalifikaci ze strany žalobkyně), měl žalobu jako předčasně podanou zamítnout. K tomu, aby závěr o předčasnosti podání žaloby, respektive o nesplatnosti pohledávky v řízení uplatněné žalobkyní, mohl okresní soud učinit, by však musel dovodit, a to na základě provedeného dokazování, že doposud možnosti žalovanému splnění pohledávky (zaplacení dluhu) neumožňovaly; takový závěr však ze skutečností zjištěných provedeným dokazováním neplyne.

19. Podle § 87 odst. 1 věty třetí, odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Jakkoli se na první pohled nabízí přijetí závěru, že zvláštní právní úprava času plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru beze zbytku vylučuje obecnou právní úpravu splatnosti pohledávky na jeho vydání podle § 1958 odst. 2 o. z., ve skutečnosti je poměr obou právních úprav jiný. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru sice vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Čas bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.) vyžaduje neprodlené, bezprostřední nebo okamžité jednání dlužníka a jeho trvání nezávisí na dlužníkových subjektivních poměrech, nýbrž na okolnostech případu, zejména na povaze a způsobu plnění. Jde tedy o nejkratší časový úsek, který potřebuje průměrná osoba v postavení dlužníka ke splnění dluhu; k omezením, která vyplývají ze subjektivních poměrů dlužníka, se při jejím stanovení nepřihlíží. Naproti tomu čas plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím peněžních prostředků na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru neplatné v důsledku porušení povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru) má odpovídat subjektivním možnostem spotřebitele, zejména jeho majetkovým a výdělkovým poměrům.

22. Možnostem spotřebitele může být přiměřené plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je proto především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Potud pravidlo o času plnění stanovené v zákoně o spotřebitelském úvěru nevylučuje obecnou právní úpravu. Obecnou právní úpravu uvedené pravidlo nevylučuje ani v případech, kdy je v možnostech spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, popř. v delším čase než bez zbytečného odkladu určeném v předmětné výzvě.

23. Pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit věřiteli peněžní prostředky přijaté od poskytovatele spotřebitelského úvěru, který porušil povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, podle zvláštní právní úpravy se proto uplatní jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy, popř. v delším čase než bez zbytečného odkladu, který věřitel spotřebiteli jako dlužníku ve výzvě určil. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Omezené možnosti dlužníka při plnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, které v řízení o žalobě na plnění vyjdou najevo, musejí vést k závěru o předčasnosti žaloby – pro tentokrát – v rozsahu, v jakém v době vyhlášení rozsudku není v možnostech dlužníka uvedený dluh splnit. Závěr, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, respektive závěr, že v možnostech spotřebitele je vydání bezdůvodného obohacení v době pozdější než pokud by tato doba (splatnost) byla stanovena na základě výzvy věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože „prodlužuje splatnost“ pohledávky věřitele (srov. JUDr. Marek Jäger, Ph.D. - Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru [Právní rozhledy 23-24/2022, s. 808]). Z tohoto důvodu břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností, na jejich základě lze učinit závěr o možnostech spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení, nese spotřebitel, neboť uvedená procesní břemena leží na tom účastníku řízení, který z existence skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006). Jak vyplývá z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud určí dobu odpovídající možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „podle možností spotřebitele … s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“, tj. na základě skutečností, o kterých má zpravidla povědomost jen sám spotřebitel, proto i z tohoto důvodu nemůže věřitel nést stran uvedených skutečností břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Věřitel co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka vyzval k zaplacení dluhu.

24. Jelikož v projednávané věci zůstal žalovaný zcela nečinným, zejména se nevyjádřil k řádně mu doručené žalobě a, ač řádně předvolán, se nedostavil k okresním soudem nařízenému jednání, nebyly z jeho strany v řízení uplatněny jakékoliv skutečnosti stran jeho možností vrátit žalobkyni dosud nesplacenou jistinu neplatně poskytnutého úvěru, pro což nebylo v řízení podkladu pro určení splatnosti dluhu na základě speciální úpravy plynoucí z § 87 odst. 1 věta třetí a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž bylo namístě splatnost určit dle obecné právní úpravy plynoucí z § 1958 odst. 2 o. z. Z provedené dokazování vyplývá, že žalobkyně žalovaného k zaplacení jistiny neplatně poskytnutého úvěru (a dalších nároků) vyzvala dopisem ze dne , datum, a že tento dopis žalovanému týž den zaslala, proto splatnost pohledávky žalobkyně nastala v důsledku této výzvy. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) počítaného z částky dosud nevráceného bezdůvodného obohacení (, částka, ) za období uplatněné v žalobě (od , datum, do zaplacení) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. K požadavku žalobkyně na přiznání úroků z prodlení již ode dne , datum, (srov. odvolací návrh uvedený v odvolání) odvolací soud uvádí, že takto vymezený úrok z prodlení nebylo možno přiznat, neboť nebyl předmětem řízení a soudy nebyly v projednávané věci oprávněny dle § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh žalobkyně. Odvolací soud je toho názoru, že se jedná o chybu v psaní na straně žalobkyně.

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že si byl při svém rozhodování vědom závěrů, jež vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který v napadeném rozhodnutí poukázal okresní soud, má však za to, že závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí nelze v projednávané věci aplikovat, neboť na rozdíl od projednávané věci byl dlužník (spotřebitel) ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud České republiky, procesně aktivní a aplikace § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně dovolával.

27. Z vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. o věci samé rozsudku okresního soudu tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení; lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší či povolení splátek.

28. Vzhledem ke změně výroku ve věci samé bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu též o náhradě nákladů řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

29. V řízení před okresním soudem byla úspěšnější žalobkyně – její úspěch spočíval v rozsahu 82 % žalobou uplatněných nároků a neúspěch v rozsahu 18 %, pro což má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 64 % (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). V řízení před okresním soudem žalobkyně vynaložila částku , částka, na úhradu soudního poplatku a vzniklo jí právo na náhradu ztráty času při cestě strávené z , adresa, a zpět v celkové výši , částka, podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a cestovného ve výši , částka, dle § 13 odst. 5 téhož tarifu. Z nákladů vynaložených v celkové výši , částka, žalobkyni náleží náhrada v rozsahu zmíněných 64 %, tj. částka , částka, .

30. V odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná, a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši , částka, a dále má právo na paušální náhradu hotových výdajů v částce , částka, za sepis odvolání podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

31. Rovněž náklady řízení žalovaný žalobkyni zaplatí v běžné pariční lhůtě a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně.