84 Co 56/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: město Hoštka, IČ 00263648 sídlem nám. Svobody 2, 411 72 Hoštka zastoupené advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky -8, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2. Jméno advokáta B , narozený dne Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B o vyklizení bytu, k odvolání žalované Anonymizováno Anonymizováno proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. srpna 2025, č. j. 23 C 105/2025-100, I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části potvrzuje.II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem v , adresa, , na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 655 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným povinnost do 3 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit bytovou jednotku č. , hodnota, umístěnou ve , Anonymizováno, . podlaží bytového domu na adrese , adresa, , který je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví , Anonymizováno, pro obec a katastrální území , adresa, , a vyklizenou jednotku (dále jen „předmětný byt“, příp. jen „byt“) předat žalobci (výrok I.), a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, na náhradě nákladů řízení částku 23 206,94 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil jednak tím, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, resp. pozemku jehož součástí je bytový dům, ve které se předmětný byt nachází. Z nájemní smlouvy a dodatků k ní zjistil, že žalovaní byli nájemci předmětného bytu na dobu určitou od 1. 1. do 30. 9. 2024, nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu skončil uplynutím doby, žalovaní proto předmětný byt, to přesto, že je žalobce písemně k vyklizení bytu vyzval, užívají bez právního důvodu, když „[a]ni skutečnost, že žalovaná zčásti hradí platby odpovídající nájemnému, nezakládá oprávnění žalovaných byt užívat a nevyklidit jej“. Vzhledem k tomu, že žalovaní byt nadále užívají bez právního důvodu, zasahují tím neoprávněně do vlastnického práva žalobce, jsou povinni byt vyklidit a vyklizený jej žalobci předat dle § 1040 odst. 1 a § 2292 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dále – ze stížnosti na sousedy Záleské ze dne 23. 3. 2025 - okresní soud zjistil, že si obyvatelé domu na adrese , adresa, stěžují na hluk, hádky, mlácení dveřmi a dupání ze strany rodiny žalovaných, a to zejména v pozdních nočních hodinách, dále na mlácení do poštovních schránek a jejich vytrhávání, na znečišťování chodeb a schodů zejména obaly od sladkostí a na pomluvy, když stížnost podepsali všichni nájemci.

3. Okresní soud se dále zabýval otázkou, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ochrany vlastnického práva žalobce z důvodu, že by vyklizení bytu bylo v rozporu s dobrými mravy, příp. by požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu představoval zjevné zneužití práva dle § 6 odst. 1 a § 8 o. z.

4. Uvedl, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě § 6 odst. 1 a § 8 o. z. přichází v úvahu za současného splnění tří podmínek. Za prvé výkon práva na ochranu vlastnictví (tj. vyklizení bytu) vážně poškodí uživatele věci, aniž (za druhé) by tento výkon přinesl vlastníkovi odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se (to za třetí) dotýkalo zvlášť chráněného zájmu uživatele bytu. Okresní soud na tomto místě odkázal na komentářovou literaturu (KRÁLÍK, Michal. Rozsah použitelnosti institutu dobrých mravů v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Soudní rozhledy, 2010, č. , hodnota, , s. 41-46) a judikaturu Nejvyššího soud ČR (rozsudky tohoto soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 89/2019, jeho usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Dále konstatoval, že dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, lze přiměřeně použít judikaturu vymezující podmínky pro zamítnutí vlastnické žaloby v režimu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve zněním účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) i při úvaze o aplikaci § 8 občanského zákoníku. Okresní soud doplnil, že se v podstatě jedná o případ nuceného omezení vlastnického práva, pro což vždy půjde o výjimečné případy, Anonymizováno5. Okresní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou podmínky pro odepření práva žalobci na ochranu vlastnického práva (pro zamítnutí žaloby) splněny. Uvedl, že byť by úvahu o rozporu žaloby s dobrými mravy mohla odůvodnit skutečnost, že žalovaní užívají byt se třemi nezletilými dětmi a jedním zletilým dítětem a doposud zčásti hradí platby odpovídající nájemnému, tedy že výkon práva žalobce na ochranu vlastnictví vážně poškodí žalované s jejich třemi nezletilými dětmi. Okresní soud však současně považoval za důležité, že nájemní smlouva ve znění dodatků č. , hodnota, a č. , hodnota, byla uzavřena na dobu určitou pouze do 30. 9. 2024, žalovaní proto museli vědět již při uzavření nájemní smlouvy, že právo nájmu je sjednáno toliko do 30. 9. 2024, a nejpozději dne 21. 10. 2024, kdy žalované byla doručena výzva k opuštění a předání bytu, přinejmenším žalovaná musela vědět, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a předat jej žalobci. Žalovaní netvrdili ani nedoložili, že by se složitou situaci své rodiny alespoň pokusili řešit, žalovaná naopak k dotazu soudu sdělila, že situaci neřeší se sociálním pracovníkem ani neziskovou organizací, nekontaktovala azylové domy v Roudnice nad Labem ani v Litoměřicích, tvrdila, že byt hledala pouze v Litoměřicích. Dále uvedla, že žalovaný bude žádat o invalidní důchod až v budoucnu, nyní nemá žádné vlastní příjmy. Nadto přinejmenším žalované muselo být známo, že v případě neplnění povinností z nájemní smlouvy je žalobce schopen přistoupit až k výzvě k vyklizení (zde okresní soudu odkázal na novinový článek nazvaný „Rodina s dětmi nemá kam jít“ z Litoměřického deníku ze dne 28. 12. 2019, předložený k důkazu žalovanou). Okresní soud měl dále za to, že zdravotní potíže žalovaných nedosahují takové intenzity, aby po nich nebylo možné oprávněně požadovat vyklizení bytu: žalovaná sice přijímá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, je však schopna docházet do zaměstnání a pečovat v rámci svých možností o rodinu. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ničeho neuvedl o svém zdravotním stavu, pouze žalovaná tvrdila, že se léčí s artrózou. Okresní soud uzavřel, že v případě zamítnutí žaloby z důvodu, že žalovaní užívají byt se třemi nezletilými dětmi, by žalobce byl fakticky nucen snášet užívání bytu do doby, než všechny děti žalovaných dosáhnou zletilosti, tj. dalších osm let. Tím by byli žalovaní na úkor žalobce nepřiměřeně zvýhodněni.

6. Okresní soud rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, dle nějž by výkon práva požadavkem na vyklizení domu byl v rozporu s dobrými mravy, pokud by „…žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky důstojnou možnost bydlení, že by se z členů jeho rodiny stali „bezdomovci“ a vznikly by i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí, nebylo by možno dát přednost majetkovým právům žalobce před realizací shora uvedených základních lidských práv žalovaných. Proto pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy“, a dospěl k závěru, že uvedené judikaturní závěry nelze v projednávané věci uplatnit, neboť žalovaní s nezletilými dětmi mohou usilovat o zajištění přinejmenším přechodného náhradního bydlení v azylových domech v Roudnici nad Labem, Terezíně, Litoměřicích apod. Uzavřel proto, že se nejedná o situaci, kdy žalovaní s nezletilými dětmi nemají žádnou možnost zajistit si jiné bydlení. Jde zde o, byť krajní možnost, bydlení v azylovém domě, které je pro žalované finančně dostupné, když dle § 22 odst. 2 písm. b/ bod 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb v azylových domech činí, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi, 165 Kč denně za dospělou osobu a 90 Kč denně za dítě, tj. celkem nejvýše 23 715 Kč měsíčně za rodinu žalovaných, tj. tři dospělé a tři děti.

7. Jde-li o návrh žalované, aby žalobci byla uložena povinnost poskytnout žalovaným bytovou náhradu, okresní soud konstatoval, že občanský zákoníku (zákon č. 89/20122 Sb.) ani jiný právní předpis neumožňuje uložení takové povinnosti při skončení nájemního vztahu k bytu. Poukázal na ust. § 340 a násl. o. s. ř. a zejm. na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019, podle nichž povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Občanský zákoník pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy v § 712 obč. zák. nepřevzal a jejich poskytování neupravuje (jedinou výjimkou je náhradní bydlení upravené v § 768 odst. 2 o. z., které ovšem dopadá výlučně na případy rozvedených manželů, kteří měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo. O takovou situaci však v souzené věci nejde). Užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za dříve účinné úpravy přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech nyní účinné právní úpravy aplikovat.

8. Z uvedených důvodů proto okresní soud žalobě vyhověl, neboť žalobce prokázal, že žalovaní užívají byt v jeho vlastnictví, zároveň žalovaní netvrdili ani neprokázali, že jim svědčí právní titul k užívání bytu, ani nebylo prokázáno, že žalobce jedná v rozporu s dobrými mravy, resp. principem zákazu zneužití práva. S poukazem na špatnou a sociální situaci žalovaných, kdy v současné době nemají zajištěno jiné bydlení, resp. jejich ztíženou možnost vyklidit předmětný byt stanovil pro vyklizení delší, tříměsíční od právní moci rozsudku běžící, lhůtu.

9. Okresní soud pro nadbytečnost nevyhověl návrhu žalované na provedení důkazu výslechem starosty města , adresa, , neboť ve věci je zejména rozhodné, dokdy trval nájem bytu, nikoliv z jakého důvodu nebyla doba nájmu prodloužena, zda vůbec a případně kdo si na žalované stěžuje. Okresní soud dále zamítl návrh žalované, aby si vyžádal lékařskou zprávu ohledně žalovaného a vyjádření žalovaného, též zamítl návrh na provedení důkazu potvrzením o úhradě dlužného nájemného, resp. plateb odpovídajících nájemnému, a to zčásti pro nadbytečnost, když ve věci není rozhodné, zda žalovaní po skončení nájmu hradí nebo nehradí platby odpovídající nájemnému, a zčásti pro nehospodárnost, neboť okresní soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě již usnesením ze dne 17. 4. 2025, které bylo žalovanému doručeno dne 9. 5. 2025, žalovaný se k žalobě nevyjádřil, bez omluvy se nedostavil k jednání nařízenému na den 9. 6. 2025 (předvolání bylo žalovanému doručeno dne 9. 5. 2025) ani na den 18. 8. 2025 (předvolání bylo žalovanému doručeno dne 23. 6. 2025). Okresní soud zamítl návrh žalobce na provedení důkazu výpisem z katastru nemovitostí ze dne 9. 6. 2025 zčásti pro nadbytečnost a zčásti pro absenci vztahu k podstatným skutkovým okolnostem, neboť je nesporné, že vlastníkem bytu je žalobce.

10. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě principu úspěchu účastníků v řízení, pro což žalovaným dle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost uhradit žalobci plnou náhradu nákladů řízení, tvořených soudním poplatkem z žaloby, odměnou advokáta zastupujícího žalobce za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k vyklizení bytu, podání žaloby, dvě účasti na jednání soudu) po 2 300 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), pěti paušálními náhradami hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 advokátního tarifu, náhradou cestovné (palivo, amortizace a náhrada za ztrátu času) za cesty zástupkyně žalobce k jednáním okresního soudu dle § 14 advokátního tarifu a náhradou DPH v sazbě 21 % v částce 3 159,88 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Uvedla, že z dokazování provedeného okresním soudem vyplynulo, že předmětný byt je v majetku žalobce, nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2024, k prodloužení nájemní smlouvy nedošlo. Jelikož měl žalobce zájem na výkonu vlastnického práva, dal žalované výpověď z nájmu předmětného bytu, do této výpovědi podala žalovaná dne 21. 3. 2025 námitky s tím, že s výpovědí nesouhlasí a nájemné řádně hradí. Žalovaný je dlouhodobě bez pracovního poměru a rovněž nemajetný. Žalovaná je závislá na sociálních dávkách, má tři nezletilé děti, které navštěvují základní školu, nemá možnost jiného bydlení. Za tohoto stavu navrhla, aby soud žalobu zamítl, případně aby „přiznal“ žalobci povinnost zajistit náhradní byt či ubytování. Poukázala na skutečnost, že rozhodnutí soudu „pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy“ je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Žalovaná dále sdělila, že žalobce dostal dotaci ve výši 850 000 Kč na vybudování bydlení pro žalovanou a další osoby, které byly poškozeny povodní v roce 2002, v předmětném bytě bydlí přes 20 let a její dům, ve kterém bydlela, byl zničen při povodni v roce 2002. Žalovaná považuje napadený rozsudek okresního soudu za hrubě odporující dobrým mravům, poukázala na definici dobrých mravů plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která předpokládá, že se soudy budou v řízení zabývat požadavkem souladu uplatněného práva s dobrými mravy, tedy budou zjišťovat, zda se „příslušné smluvní ujednání (resp. jeho výkon) příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění)“. Doplnila, že poté, co byla poučena dle § 119a odst. 1 o. s. ř., navrhla provedení důkazu výslechem starosty žalobce k tvrzení, že by si žalovaní měli zajistit bydlení sami, ohledně stížnosti na chování žalovaných v bytě, důvodů, proč nebyla prodloužena nájemní smlouva, jestliže v době, kdy nájem skončil byly dluhy uhrazeny. Dále navrhla vyžádání si stanoviska žalovaného a lékařské zprávy týkající se žalovaného. Tím, že okresní soud tyto důkazy neprovedl, zatížil řízení „významnou“ procesní vadou. Dále žalovaná doplnila, že se žalobce v jejím případě mohl dopustit „diskriminačního přístupu“, neboť v jiných případech přesto, že nájemce v bytu bydlí bez platné nájemní smlouvy, a dluží nájemné a opětovně porušuje sousedské soužití a dobré mravy, schválila rada žalobce uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou; to žalovaná doložila zápisem ze zasedání rady žalobce ze dne 8. 9. 2025. Žalovaná dále zdůraznila, že pokud by žalovaným byl prodloužen nájemní poměr, dosáhli by na příspěvek na bydlení a žalovaní by v současné době žalobci nic nedlužili v souvislosti s užíváním předmětného bytu. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně rozsudek změnil a žalobu protentokrát zamítl.

12. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil, uvedl, že skutečnost, že žalovaná pobírá sociální dávky, má nezletilé děti a nemá možnost jiného bydlení nic nemění na skutečnosti, že žalovaní a jejich rodina neoprávněně užívají byt žalobce, kterého omezují v jeho vlastnickém právu. Žalobce není nikterak odpovědný za rodinu a finanční situaci rodiny žalovaných a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby byl nucen trpět neoprávněné užívání bytu žalovanými a jejich rodinnou. Žalobce je toho názoru, že žalovaní v průběhu řízení netvrdili ani neprokázali žádné relevantní skutečnosti, na základě nichž by bylo možno žalobě žalobce nevyhovět. Námitku žalované, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy, žalobce považuje za nedůvodnou a absurdní, to tím spíše za situace, kdy to jsou žalovaní, kdo porušuje zákon a i přes skončení nájmu byt žalobce neoprávněně užívají. Tvrzení žalované ohledně dotace na byt nikterak s předmětem řízení nesouvisí, žalobce nepovažuje za přiléhavou judikaturu, kterou žalovaná zmiňuje v odvolání. Dále uvedl, že návrh žalované na provedení důkazu výslechem starosty žalobce směřoval k prokázání skutečností, které nejsou pro předmět sporu relevantní. Jde-li o neprovedení důkazu stanoviskem žalovaného a jakousi jeho lékařskou zprávu, žalobce uvedl, že žalovaný, ač řádně předvolán, se nikdy ústního jednání neúčastnil, nikterak se k žalobě či předmětu sporu nevyjádřil, o předmět sporu neprojevil sebemenší zájem a žádnou lékařskou zprávu nepředložil. Takový procesní postup žalovaného jde jednoznačně k tíží žalovaných, kteří měli dostatečný časový prostor pro uvedení tvrzení a označení důkazů, ostatně žalovaná tak učinila. Žalovaná ani neuvedla, jaké skutečnosti významné pro řízení by měla lékařská zpráva žalovaného prokázat. Žalobce dále uvedl, že jako veřejnoprávní subjekt jedná vždy transparentně a zachovává princip rovného zacházení, žalobce rozhodně nikoho nediskriminuje ani nikoho nezvýhodňuje. S ohledem na ochranu osobních údajů a povinnost mlčenlivosti se žalobce nemůže blíže vyjádřit k nájemnické kauze zmiňované žalovanou. Žalovaná zcela opomněla, že žalobce žalovaným i přes opakované problémy a neplacení nájemného opakovaně prodlužoval nájemní smlouvu k předmětnému bytu, snažil se s nimi situaci řešit, žalobce žalovaným poskytoval opakovaně dostatečný prostor k nalezení vhodného nového bydlení a odstěhování se, tudíž námitka, že žalované diskriminuje, je nepřípadná, smyšlená a účelová. Žalobce zdůraznil, že k žalovaným byl vždy více než vstřícný, nadstandardně shovívavý, snažil se jim pomoci. Dobrodiní žalobce si žalovaní nevážili, opakovaně neplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním předmětného bytu, když dluh na nájemném mají žalovaní i v současné době, opakovaně nerespektovali pravidla řádného soužití v bytovém domě, v němž se předmětný byt nachází, opakovaně vyvolávali konflikty a spory se sousedy, rušily ostatní uživatele bytů v jejich řádném užívání, žalobce byl opakovaně nucen řešit stížnosti na žalované. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

13. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v odvolání napadeném rozsahu (ve vztahu mezi žalobce a žalovanou) přezkoumal spolu s řízením jeho vydání předcházejícím a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu nebylo rozhodnutí okresního soudu, jimž byla uložena povinnost k vyklizení předmětného bytu a k náhradě nákladů řízení žalovanému, neboť v této části rozsudek nebyl napaden odvoláním žalobce či žalovaného a žalovaní v projednávané věci nemají postavení nerozlučných společníků.

15. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž okresní soud učinil správný závěr o skutkovém stavu, když provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé a ani při hodnocení důkazů se nedopustil pochybení, jež by mohla vést k závěru o případné nesprávnosti jeho rozhodnutí. Nepochybil ani, pokud neprovedl některé účastníky navržené, přičemž se řádně vypořádal s důvody, které ho k tomu vedly, to až na jedinou výjimku, kdy se dle názoru odvolacího soudu měl zabývat (při posuzování případného rozporu požadavku žalobce na vyklizení předmětného bytu s dobrými mravy) platební morálkou žalovaných v době, kdy byly nájemci předmětného bytu, popřípadě v období následujícím.

16. Podle § 1040 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

17. Podle § 2292 věty první o. z., nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí.

18. Z citované zákonné úpravy vyplývá, že je povinností nájemce bytu byt vyklidit a předat pronajímateli (vlastníku bytu) v den, kdy nájem končí. Vlastník nemovitosti (věci) se může domáhat ochrany svého vlastnického práva k ní mimo jiné i žalobou na vyklizení (části) nemovitosti (bytu), a to vůči tomu, kdo ji neoprávněně užívá či mu jinak brání v jejím řádném užívání. Aktivně legitimován k podání takové žaloby je vlastník nemovitosti, pasivně legitimován je ten, kdo do vlastnictví k ní bez právního důvodu zasahuje. Jedním z práv, které zakládají oprávněné užívání věci nevlastníkem a brání vyhovění žalobě na vyklizení nemovitosti, je právo nájemní.

19. Je-li předmětem nájemního poměru byt, zanikne nájemní poměr uplynutím doby, na kterou byl sjednán, ledaže pronajímatel nájemce, který pokračuje v užívání bytu, písemně nevyzve v době tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, aby byt opustil; v takovém případě platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let, ledaže si strany ujednají něco jiného (srov. § 2285 o. z.).

20. Z dokazování provedeného okresním soudem (o této skutečnosti nebylo mezi účastníky řízení ani sporu) vyplynulo, že účastníky řízení byl nájemní poměr sjednán na dobu určitou do 30. 9. 2024, proto bylo povinností žalovaných předmětný byt žalobci tento den předat a mít jej k tomuto dni již k předání připraven (dne 30. 9. 2024 měli žalovaní, pokud by jednali v souladu se smlouvou, kterou uzavřeli s žalobcem, opustit). Žalobce žalované písemně vyzval k vyklizení bytu dne 21. 10. 2024, kdy výzva byla doručena žalované, proto nedošlo k prodloužení nájmu dle § 2285 o. z. V řízení nevyplynuly důvody, pro které by bylo na místě učinit závěr, že požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), popř. že požadavek žalobce na vyklizení odporuje dobrým mravům či, jak zakazuje ust. § 6 o. z., že by požadavek žalobce na vyklizení bytu představoval jednání v právním styku, které není poctivé, nebo že by žalobce požadavkem na vyklizení betu těžil ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

21. Jde-li o otázku dobrých mravů, odvolací soud se ztotožňuje se soudem okresním, že požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu dobrým mravům neodporuje, neboť žalovaní si od počátku existence nájemního vztahu museli být vědomi jeho dočasnosti, žalovaní v průběhu existence nájemního poměru narušovali svým chováním zásady slušného chování v bytovém domě žalobce, v němž se nachází předmětný byt (celkem osm uživatelů bytů ve stejném domě podalo stížnost na různorodá nevhodná chování žalovaných, respektive jejich rodiny, v bytovém domě žalobce), zejména však žalovaní již od prvopočátku existence nájemního poměru neplnili základní povinnost nájemce, a to platit nájemné a zálohy na služby dodávané v souvislosti s užíváním bytu. Již v řízení před okresním soudem žalovaná, ve své výpovědi, potvrdila existenci takového dluhu, okresní soud však měl zkoumat konkrétní platební morálku žalovaných jako nájemců, zejména pak v období, po které trval nájemní poměr (od 1. 1. do 30. 9. 2024), nikoli však jen v tomto období. Dokazování proto doplnil odvolací soud, který od žalobce vyžádal potvrzení o způsobu (částkách a termínech), jakým bylo žalovaný hrazeno nájemné a zálohy na služby v souvislosti s užíváním předmětného bytu, touto listinou provedl důkaz a zjistil z ní výše nájemného a záloh na služby (v této souvislosti zjistil, že výše nájemného a záloh činila 5 311 Kč měsíčně v měsících lednu a únoru 2024, od března 2024 do června 2025 činila 5 083 Kč, od července 2025 činila celková výše úhrad 6 604 Kč měsíčně). Z této listiny rovněž vyplynulo (a žalovaná výslovně k dotazu předsedy senátu odvolacího soudu potvrdila), že žalovaní neuhradili nájemné a zálohy na služby za měsíce leden a únor 2024 a přestože toto dlužné nájemné a zálohy na služby v dubnu 2024 doplatili, neuhradili stejné platby v měsících červnu a září 2024. Z uvedeného vyplývá, že žalovaní řádně nehradili nájemné a zálohy na služby (z devíti plateb dvě platby uhradily se zpožděním několika měsíců a dvě neuhradili vůbec), a to přesto, že v té době byli nájemci bytu, tudíž se nemohly dovolávat tvrzení (uplatněného v řízení žalovanou), že nedosáhnou na příspěvek na bydlení, protože nájemci nejsou. I po skončení nájemního poměru (od října 2024) žalovaní „nájemné“ (přesněji bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu bez právního důvodu) a zálohy řádně nehradili, po platbě ze dne 14. 8. 2024 následovala nejbližší platba až 20. 1. 2025, byť v lednu 2025 žalovaní doplatili část dluhu za předchozí rok, v celém roce 2025 uhradili jen pět měsíčních plateb „nájemného“ a záloh na služby (žalovaní uhradili „nájemné“ a zálohy za měsíce leden, únor, duben, květen a srpen 2025). V roce 2026 neuhradili „nájemné“ a zálohu za měsíc únor 2026 (zpráva žalobce byla podána do března 2026 včetně, žalovaná při odvolacím jednání doložila, že „nájemné“ a zálohu uhradila rovněž za duben 2026). Z výše uvedeného vyplývá, že ze strany žalovaných byla jejich základní povinnost nájemců, resp. uživatelů předmětného bytu plněna více než laxně, přičemž z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že byť rodina žalovaných je rodinou s vícero nezletilými i zletilými dětmi, žalovaný (otec zmíněných dětí) se žádným způsobem nepodílí na získávání finančních prostředků za účelem udržení bydlení. Ze zprávy úřadu práce, jak zjistil v rámci dokazování odvolací soud, vyplývá, že žalovaný byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání do 19. 7. 2021, kdy byl sankčně z evidence vyřazen, z výpovědi žalované podané před okresním soudem plyne, že žalovaný nepracuje, nečiní kroky k získání případného invalidního důchodu (žalovaná ve své výpovědi uvedla, že žalovaný má trpět artrózou 4. stupně a že si teprve bude /tj. až v budoucnu/ vyřizovat invalidní důchod) ani k případné nové evidenci v seznamu uchazečů o zaměstnání.

22. Za takto popsané situace, kdy žalovaní neučinili pokus o získání jiného bydlení nižší úrovně (stejné či nižší cenové kategorie – viz výpověď žalované učiněná před okresním soudem), opakovaně porušili své povinnosti nájemce hradit pravidelně měsíční nájemné a zálohy na služby (v nájemní smlouvě si účastníci sjednali, že tyto platby žalovaní žalobci budou hradit nejpozději do 25. dne běžného měsíce), opakovaně svým chováním narušují poklidné bydlení v domě žalobce, nelze než učinit závěr, že přestože je rodina žalovaných rodinnou s nezletilými dětmi, nelze požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu považovat za požadavek odporující dobrým mravům či představující zneužití práva. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že neutěšená sociální situace žalovaných je důvodem pro stanovení delší nežli běžné (patnáctidenní) lhůty k vyklizení bytu, nikoli pro zamítnutí žaloby či vázání povinnosti k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady – v této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že stávající právní úprava v souvislosti s vyklízením nemovitosti (tedy i bytu, jako její části) bytové náhrady nezná, přičemž judikatura obecných soudů dovodila, že užívá-li někdo nemovitost bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona (na tomto místě odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění rozsudku okresního soudu).

23. Z vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení; Odvolací soud zvažoval případnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř., dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro částečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci (stejně tak dospěl k závěru o nedostatku podmínek pro aplikace tohoto zákonného ustanovení na rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení).

24. K odvolacím námitkám žalované odvolací soud dodává, že odvolací soud pominul (jako k nepřípustné novotě ve smyslu § 205a o. s. ř. nepřihlédl k) tvrzení žalované o tom, že nájemní poměr byl ukončen výpovědí, proti níž žalovaná podala námitky, nebo nic takového nebylo, byť náznakem, tvrzeno v řízení před okresním soudem a účastníkům bylo ze strany okresního soudu řádně uděleno poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Rovněž jako k nepřípustně nově uplatněnému a zejména neúplnému tvrzení odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalované, že byla postupem žalobce diskriminována, když její tvrzení postrádá uvedení konkrétního diskriminačního důvodu.

25. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalobce v odvolacím řízení jsou tvořeny odměnou advokáta podle § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání soudu) po 2 300 Kč (odměna je počítána z tarifní hodnoty 30 000 Kč dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu), paušální náhradou výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daní z přidané hodnoty ve výši 1 155 Kč.

26. Náklady odvolacího řízení žalovaná žalobci zaplatí v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalobce.