84 Co 7/2026

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČ IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované ., IČ IČO žalované Anonymizováno sídlem Adresa žalované o zaplacení 103 593,18 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 12. listopadu 2025, č. j. 48 C 152/2025-31,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu 103 593,18 Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady škody s poukazem na skutečnost, že vykonává dle § 4 zák. č. 305/2000 Sb., o povodích, správu mj. vodních toků Bílého potoka a řeky Bíliny. Žalovaná provozuje mj. výrobu nebezpečných chemických látek a nebezpečných chemických směsí a prodej chemických látek a chemických směsí klasifikovaných jako vysoce toxické a toxické v areálu firmy , adresa, , za areálem firmy žalované protéká Bílý potok, který se vlévá do řeky Bíliny. Žalovaná provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti ve smyslu § 2924 občanského zákoníku, resp. provoz zvlášť nebezpečný ve smyslu § 2925 občanského zákoníku. Dne 24. 11. 2024 došlo v areálu žalované k požáru a následnému úniku hasební vody, včetně znečišťujících látek, přes dešťovou kanalizaci a areálovou čističku odpadních vod žalované do Bílého potoka a dále do řeky Bíliny. Žalobce při odstraňování následků havárie postupoval dle § 41 a § 47 odst. 2 písm. g) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), kdy prostřednictvím svých zaměstnanců v místě havárie a na „kontaminovaných“ vodních tocích prováděl souvislou kontrolní činnost, monitoroval úhyny ryb, odebíral vzorky vody a ryb a zajišťoval informace pro vodohospodářský dispečink. Náklady na tyto činnosti činily žalovaných 103 593,18 Kč a sestávají z nákladů na výkon laboratoří v částce 93 291,39 Kč a nákladů na dopravu a práci zaměstnanců ve výši 10 301,79 Kč, přičemž žalobce tvrdit, že tyto náklady nevynaložil v rámci své běžné činnosti, resp. že by je nevynaložil, nebýt požáru v areálu žalované (srov. žalobu a podání žalobce ze dne 3. 7. 2025).

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a bránila se tím, že z protokolu České inspekce životního prostředí (ČIŽP) nelze zjistit, proč by použitá hasební voda měla být považována za závadnou látku a proč měla způsobit havárii. Vodní zákon nezakazuje, aby nezávadné látky jako je hasební voda pronikaly do vod, proto tvrzená událost nebyla havárií ve smyslu § 40 vodního zákona, pro což žalobce nebyl oprávněn k výkonu činností dle § 41 a § 47 odst. 5 vodního zákona. Dále uvedla, že náklady žalobce spojené s prováděním kontrolní činnosti, monitorováním úhynu ryb, odběrem vzorků a zajišťováním informací pro vodohospodářský dispečink, k nimž je žalobce povinen jako správce havárií zasaženého toku na základě § 41 a § 47 odst. 2 písm. g) vodního zákona, nevznikly poškozením nebo ztrátou majetku, nýbrž plněním zákonné povinnosti, proto vynaložení žalované částky nepředstavuje škodu, nýbrž provozní náklady žalobce spojené s řádným plněním povinností, které mu ukládají platné právní předpisy, tj. § 41 odst. 5 vodního zákona (mj. předání získaných vzorků akreditované laboratoři k rozboru). Škoda způsobená žalovanou by mohla vzniknout pouze v případě porušení zákonem uložených povinností uvedených v ust. § 41 odst. 1, odst. 2 a odst. 8 vodního zákona. Žalovaná však v okamžiku zjištění zasažení vodního toku hasební pěnou neprodleně kontaktovala dle § 41 odst. 1 vodního zákona Hasičský záchranný sbor ČR (HZS ČR), řídila se pokyny ČIŽP, HZS ČR a žalobce dle § 41 odst. 2 vodního zákona, po celou dobu šetření spolupracovala s uvedenými orgány a vyvinula maximální úsilí k tomu, aby hasební voda neunikla do povrchových vod.

4. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž byl žalobce mj. založen i pro spolupráci při zneškodňování havárií na vodních tocích v povodí jím spravovaných vodních toků, pokud mohou ohrozit jakost vody. Tržby žalobce v roce 2024 za odběry povrchové vody činily 667 896 000 Kč. Zdůraznil, že k prokázání existence nároku na náhradu škody, ať již majetkové (např. zničení věci, ušlý zisk) či nemajetkové (např. zásah do cti, zdraví), musí být zjištěno (prokázáno) protiprávní jednání, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění.

5. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce je dle § 48 odst. 1 vodního zákona jednou z právnických osob zřízených dle zvláštního zákona, jakožto správce významných vodních toků. Příjmy žalobce dle § 101 vodního zákona tvoří platby za odběr povrchové vod, resp. dle § 102 vodního zákona finanční prostředky poskytnuté státem na opatření ve veřejném zájmu, příp. dotace apod. Žalobce má dle § 21 odst. 7 písm. a) vodního zákona povinnosti dohlížet na kvalitu vod ve svém povodí, včetně odběru vzorků.

6. Okresní soud dále poukázal na to, že podle § 40 odst. 1 vodního zákona je havárií mimořádné závažné zhoršení nebo mimořádné závažné ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod, když podle § 41 odst. 5 téhož zákona šetření příčin havárie přísluší vodoprávnímu úřadu příslušnému podle místa havárie, přičemž pro účely šetření příčin havárie správce povodí zajistí odběry vzorků havárií zasažené povrchové nebo podzemní vody, včetně příslušných vzorků sedimentů a živých organismů a vypouštěných odpadních vod v havárií zasaženém území, a jejich bezodkladné předání laboratoři s příslušnou akreditací pro rozbor uvedených vzorků, když dle § 47 odst. 2 písm. g) vodního zákona se správou vodních toků rozumí též povinnost spolupracovat při zneškodňování havárií na vodních tocích. Žalobce tak má vodním zákonem výslovně uloženou povinnosti odebírat vzorky v případě havárie a předávat je k rozboru akreditované laboratoři a spolupracovat při zneškodňování havárií na vodních tocích, tj. v podstatě má dle vodního zákona povinnost zajistit důkazní prostředky ČIŽP pro účely přestupkového řízení dle vodního zákona.

7. Z vyložených důvodů okresní soud dospěl k závěru, že povinnost správce povodí (žalobce) dle § 41 odst. 5 vodního zákona - zajistit odběry vzorků havárií zasažené povrchové nebo podzemní vody, včetně příslušných vzorků sedimentů a živých organismů a vypouštěných odpadních vod v havárií zasaženém území, a jejich bezodkladné předání laboratoři s příslušnou akreditací pro rozbor uvedených vzorků - souvisí se šetřením příčin havárie a je součástí širšího rámce ochrany vod před znečištěním a haváriemi, kde správce povodí spolupracuje s vodoprávními úřady, ČIŽP a dalšími subjekty, a je proto zákonnou povinností hrazenou z vlastního jmění podniku, „bez nároku na refundaci od státu“ – jedná se o interní výdaje státního podniku. Uvedená povinnost je součástí šetření příčin havárie a slouží k ochraně vod, tj. představuje běžnou provozní činnost podniku jako správce povodí. Oproti tomu požadavek na náhradu škody je dle okresního soudu aktivní právo státního podniku vymáhat kompenzaci za újmu způsobenou třetími osobami, tento nárok chrání majetek státu a přináší podniku „příjem, který zvětšuje jeho jmění“. Dělící čára spočívá v „externím vs. interním charakteru a kompenzačním vs. povinnostním účelu, s ohledem na vodní zákon“.

8. Okresní soud shrnul, že žalobce jako správce povodí má zákonnou povinnost provádět odběry a rozbory vody, zejména při haváriích, tyto činnosti jsou součástí jeho veřejnoprávního poslání dle vodního zákona, pro které byl zřízen – zakládací listina žalobce uvedenou činnost řadí k hlavním předmětům činnosti žalobce. Náklady na provádění tohoto veřejnoprávního poslání a hlavního předmětu činnosti nelze považovat za škodu, kterou by bylo možné uplatnit vůči původci znečištění. Informace o znečištění musí být žalobcem předány ČIŽP, která má pravomoc ukládat sankce. Z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodně podanou zamítl, k námitce, že žalobce provedl rozbor vzorků ve vlastní akreditované laboratoři a tím mu vznikla škoda ve výši nákladů na rozbor, doplnil, že se nemůže jednat o náhradu škody, neboť žalobce má zákonnou povinnost pouze předat vzorky k rozboru akreditované laboratoři, nikoli povinnost provádět jejich rozbor. Náklady na rozbor proto nemohou být škodou, žalobce provedením rozboru nejednal v rámci zákonného zmocnění ani v rámci smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Pokud žalobci vznikly náklady rozborem vzorků, měl by je uplatnit u subjektu, pro který takový rozbor provedl, resp. který si u něj rozbor objednal.

9. Konečně okresní soud poukázal na to, že žalobce má vlastní příjmy a možnost státního financování, čímž je zajištěna jeho ekonomická stabilita, aby mohl plnit své veřejnoprávní poslání a hlavní předmět činnosti. Případná sankce za přestupek bude příjmem státního rozpočtu, tedy stát, jakožto zřizovatel státního podniku, nebude finančně tratit. Doplnil, že zákonodárci nic nebránilo, aby ve vodním zákoně stanovil povinnost škůdcům hradit škody obdobné žalovanému nároku, přesto tak neučinil; výklad zákonných ustanovení je možno provést i „z mlčení zákona o určité problematice“. Výše žalované částky vzhledem k tržbám žalobce jen za odběr povrchových vod je zcela bezvýznamná, což dle okresního soudu podporuje jeho právní názor, že se jedná o běžnou zákonnou činnost a povinnost žalobce.

10. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého by úspěšná žalovaná měla právo na náhradu nákladů řízení, rozhodnutí okresní soudu o nákladech řízení vyšlo ze skutečnosti, že žalovaná právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, neboť měl za to, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci a nesprávně věc právně posoudil. Jednak namítal, že okresní soud nesprávně hodnotil důkaz výroční zprávou žalobce za rok 2024, neboť přihlédl jen k výnosům – tržbám za odběr povrchové vody – ve výši 667 896 000 Kč, ze zprávy však lze rovněž zjistit, že náklady na provoz a údržbu vodních toků a děl ve správě žalobce se pohybují ve výši přes 1 miliardu korun, přičemž žalobce má současně za to, že nelze porovnávat jeho příjmy a výdaje s výší tvrzené škody, neboť ta představuje snížení majetku žalobce v důsledku jednání žalované. Žalobce nesouhlasí zejm. s právním posouzením věci okresním soudem, v jehož důsledku by namísto původce havárie náklady vynaložené žalobcem při havárii byly hrazeny odběrateli vody; takové navýšení za platby odběru povrchové vody by se muselo promítnout do konečných cen pitné vody pro domácnosti, neboť příjmy, ze kterých je hrazena veškerá činnost podniku žalobce, pocházejí z plateb za odběr vody dle § 101 vodního zákona a z provozu malých vodních elektráren. Finanční prostředky na výkon činnosti státních podniků povodí jsou nastaveny tak, aby pokryly činnost v rámci „standardních povinností“ podniků, veškeré další náklady na činnosti, které žalobci, resp. státním podnikům povodí vzniknou v důsledku jednání třetích osob, které by jinak vynaloženy nebyly, lze podle platné právní úpravy podřadit pod škodu. Žalobce je přesvědčen, že tyto náklady má dle občanského zákoníku hradit původce havárie, a nikoliv žalobce, resp. každý odběratel povrchové vody, a nesouhlasí s právním názorem, že náklady na plnění zákonné povinnosti představují interní výdaje státního podniku. Žalobci je sice stanovena zákonná povinnost určité činnosti při šetření havárie provádět, avšak náklady, které žalobci takto vzniknou, jsou škodou, neboť bez protiprávního jednání původce havárie, by tyto činnosti nemusel vykonat a náklady by mu nevznikly, včetně nákladů na rozbor odebraných vzorků v laboratořích žalobce; žalobce rozbor provedl v rámci šetření havárie pro ČIŽP, kdy dle názoru okresního soudu by měla tyto náklady hradit ČIŽP, což zákonodárce neměl v úmyslu. Žalobce tak napadá právní konstrukci okresního soudu, podle níž „nelze škodu způsobit realizací zákonné povinnosti“. Tato myšlenka postrádá jakoukoliv oporu jak v zákoně, tak v civilistické i obecné právní doktríně. Škodou je protiprávní negativní majetkový zásah a odpovědnost za ni je, s trochou zjednodušení, podmíněna toliko a pouze prokázáním jejího vzniku na jedné straně a příčinné souvislosti na straně druhé. Není při tom rozhodné, zda k „majetkovému úbytku“ došlo bezprostředně v reakci „primárního“ protiprávního jednání škůdce, anebo například až v důsledku další činnosti poškozeného přímo vyvolané jednáním škůdce. Fakt, že jde o činnost předepsanou zákonem (zakladatelskými dokumenty), je ve skutečnosti argument svědčící pro oprávněnost žaloby, protože existence zákonné povinnosti konat určitým způsobem jasně dokládá, že škoda (náklady na takovéto konání) nevznikla jednáním, jehož původcem je poškozený. Takové konání aktivované protiprávní činností jiného (škůdce), který způsobí negativní majetkový zásah do sféry poškozeného, nade vši pochybnost představuje „škodní složku“, neboť naplňuje všechny její právem předvídané složky (majetková újma vyvolaná zaviněným porušením práva, příčinná souvislost mezi tímto porušením a majetkovou újmou). Byl-li by připuštěn výklad okresního soudu, že by škůdci nebyli nuceni hradit náklady vzniklé v souvislosti s jimi způsobenou škodou, dojde nejen k oslabení environmentálního principu „znečišťovatel platí“, ale i nepřípustné relativizaci zásadní civilisticko-deliktní zásady „škůdce platí“. Existence zákonné povinnosti k danému plnění dle vodního zákona tak nijak nevylučuje právo na náhradu nákladů, a to už proto, že jde o náklady, které by žalobce nikdy nevynaložil – nevznikla by mu zákonná povinnost je vynaložit – pokud by nedošlo k porušení práva ze strany žalované. To vše platí tím spíše, že žalobce vůči žalované uplatnil (vyúčtoval) pouze náklady, které nejsou součástí jeho běžné činnosti – běžnou činností žalobce již z povahy věci samotné nemohou být mimořádné „neběžné“ náklady vyvolané aktivací zákonné povinnosti vázané na mimořádnou skutkovou okolnost – havárii. Žalobce se dále pozastavil nad závěrem okresního soudu, že povinností žalobce bylo vzorky pouze „předat“ laboratoři, a nikoliv provádět jejich vlastní analýzu, tedy že pokud žalobce takovou analýzu provedl, vyvolal si tím náklady vlastně sám. Tato úvaha by dávala smysl pouze za předpokladu, pokud by externí oslovená laboratoř, které by žalobce vzorky „jen“ předával, svou analytickou činnost prováděla zdarma, příp. zjevně levněji, než je schopen provést sám žalobce. Vyjdeme-li ovšem z toho, že analytické činnosti jsou pro laboratoře běžnou komerční činností, lze si jen těžko představit, že by „outsourcování“ takové analytické činnosti bylo finančně výhodnější než stejná činnost provedená vlastními prostředky žalobce. Ten tak svým postupem náklady, a tedy i konečnou výši škody, efektivně snížil. Na tom by nic neměnilo ani to, pokud by šlo o zajišťování důkazů pro ČIŽP, když účelem odběrů vod při havárii je primárně minimalizace škod a ochrana vodního toku, nikoliv pouze sběr důkazů pro správní řízení. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. žalobě vyhověl.

12. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, zdůraznila, že se plně ztotožňuje se závěry okresního soudu v tom, že náklady na odběry vzorků a jejich analýzu nejsou škodou, když tyto činnosti žalobce provádí na základě zákonného zmocnění, zejm. dle § 41 odst. 5 vodního zákona. Jedná se proto o interní náklady spojené s výkonem veřejné činnosti, nikoli o škodu ve smyslu občanského zákoníku. Pokud žalobce provedl analýzy pro potřeby ČIŽP, potom skutečně platí, že náklady na analýzu v rámci správního řízení nenese „domnělý původce“, ale jedná se o náklady orgánu veřejné moci. Žalobce nemá zákonnou povinnost provést laboratorní rozbor sám, činil-li tak, stalo se tak dobrovolně a mimo rámec zákonné povinnosti, pro což měl tyto náklady uplatnit u subjektu, který si rozbor objednal. Okresní soud proto správně uzavřel, že žalobce neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost s jednáním žalované. K tvrzení žalobce, že jeho příjmy jsou nastaveny pouze na „standardní činnost“ správce povodí a jakékoliv další náklady musí být hrazeny jako škoda, žalovaná uvedla, že skutečnost, že žalobce disponuje určitým systémem financování, nezakládá automatickou existenci škody. Žalovaná zdůraznila, že předmětná činnost představuje standardní a hlavní činnost správce vodního toku, pro kterou byl zřízen. Právní režim odpovědnosti za škodu vyžaduje vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost a zavinění, nic z toho žalobce neprokázal. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí potvrdil.

13. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212 a § 212a o. s. ř.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a shledal odvolání nedůvodným.

14. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.

15. Podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

16. Podle § 2925 o. z., kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Jinak se povinnosti zprostí, prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby; ujednají-li se další důvody zproštění, nepřihlíží se k tomu (odst. 1). Je-li z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud zaváže provozovatele k náhradě škody v rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem (odst. 2). Má se za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní nakládá (odst. 3).

17. Citovaná zákonná úprava upravuje případ tzv. objektivní odpovědnosti za újmu, tj. odpovědnost za škodu vzniklou bez ohledu na zavinění škůdce (provozovatele podniku) a bez ohledu na to, zda škůdce při provozní činnosti porušil svou právní povinnost; škůdce však má možnost se povinnosti k náhradě újmy zprostit. Předpoklady vzniku povinnosti nahradit újmu proto tvoří událost vyvolaná provozem závodu (jiného obdobného zařízení), tj. mající původ v povaze samotného provozu, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Příčinná souvislost (kauzální nexus) v tomto případě není mezi jednáním škůdce a vzniklou újmou, nýbrž mezi škodní událostí, k níž došlo při provozu závodu nebo zvláště nebezpečného zařízení, a vzniklou újmou. Škodlivý následek proto musí být způsoben povahou této činnosti, tedy právě jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, přičemž není rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž zda právě svou povahou zapříčinila vznik škody. V rámci náhrady újmy se hradí majetková i nemajetkovou újmu (§ 2894 a § 2895 o. z.). Majetková újma je újma na jmění (materiální majetková újma) v podobě skutečné škody, jíž se rozumí zejména zmenšení aktiv (majetku) poškozeného – zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (popř. rovněž rozmnožení pasiv poškozeného), příp. v podobě ušlého zisku (§ 2952 o. z.) - srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, k § 2924, § 2925, § 2894.

18. Žalobce v projednávané věci, jak plyne z jím vylíčených rozhodných skutečností, uplatnil nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout provozní činností, příp. zvlášť nebezpečnou provozní činností žalované, kdy v souvislosti s provozováním závodu žalovanou došlo k požáru etylenové jednotky (tato skutečnost je mezi účastníky řízení nesporná), v jehož důsledku mělo vzniknout nebezpečí znečištění povrchových vod v povodí žalobce, neboť při hašení etylenové jednotky v areálu žalované došlo k úniku hasební vody obsahující znečišťující látky (nespornou je skutečnost, že skutečně došlo k úniku hasební vody, žalovaná však nesouhlasí s tím, že hasební voda byla kontaminována znečišťujícími látkami). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dle § 40 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 254/2021 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) – dále jen „vodní zákon“, se havárií rozumí nejen mimořádně závažné zhoršení jakosti povrchových nebo podzemních vod, ale též mimořádné závažné ohrožení jakosti vod ropnými látkami. Dále žalobce tvrdí, že výhradně v souvislosti s touto skutečností (požár v areálu podniku provozovaného žalovanou, resp. únik hasební vody použité k likvidaci požáru obsahující znečišťující látky do vod v povodí žalobce) vynaložil finanční prostředky (snížila se jeho aktiva) na souvislou kontrolní činnost, monitoring úhynu ryb, zajištění vzorků vody a ryb a zajišťování informací pro vodohospodářský dispečink, tedy že vynaložil prostředky v souvislosti s činností, kterou by, nebýt požáru v areálu závodu žalované, nekonal. Pokud by takto uvedená tvrzení byla v soudním řízení prokázána, bylo by na jejich základě možno učinit závěr, že žalobkyně nese odpovědnost za takto vzniklou škodu (snížení aktiv poškozeného), a to bez ohledu na to, zda k požáru došlo z důvodu porušení právní povinnosti ze strany žalované či nikoli. Tvrzená škoda by tak vznikla v příčinné souvislosti s havárií na vodních tocích (mimořádné závažné ohrožení jakosti vod), která by byla způsobena požárem části podniku žalované. Náklady vynaložené na zjišťování existence škod by tak představovaly skutečnou škodu dle § 2952 o. z.

19. Z dále uvedených důvodů je však odvolací soud toho názoru, že takto tvrzená škoda nevznikla na majetku žalobce, nýbrž odlišné osoby, tedy že žalobce není v projednávané věci tzv. aktivně věcné legitimován.

20. Podle § 41 odst. 5 vodního zákona, šetření příčin havárie přísluší vodoprávnímu úřadu příslušnému podle místa havárie. Pro účely šetření příčin havárie správce povodí zajistí odběry vzorků havárií zasažené povrchové nebo podzemní vody, včetně příslušných vzorků sedimentů a živých organismů a vypouštěných odpadních vod v havárií zasaženém území, a jejich bezodkladné předání laboratoři s příslušnou akreditací pro rozbor uvedených vzorků; tím není dotčena možnost odběru vzorků orgány nebo osobami uvedenými v odstavci 6.

21. Z ust. § 41 odst. 5 vodního zákona plyne, že šetření příčin havárie přísluší vodoprávnímu úřadu příslušnému dle místa havárie, přičemž žalobce vodoprávním úřadem není (srov. § 104 odst. 2 vodního zákona), nýbrž je jen osobou, která má povinnost zajistit odběry vzorků havárií zasažené vody, sedimentů, živých organismů a vypouštěných odpadních vod, a jejich odeslání laboratoři s příslušnou akreditací, případně dle § 47 odst. 2 písm. g) vodního zákona spolupracuje při vlastním zneškodňování havárie. Náklady na likvidaci havárie nese příslušný vodoprávní úřad, resp. stát, nikoli osoby, které plní své povinnosti vůči tomuto úřadu při šetření příčin vzniku havárie. Jestliže tedy žalobci vznikly náklady spojené s odebráním vzorků v místě havárie a s jejich zkoumáním, jedná se o náklady, které mu mají být uhrazeny příslušným vodoprávním úřadem. Stane-li se tak, vzniká újma na jmění vodoprávnímu úřadu, resp. státu, který je oprávněn vymáhat škodu po odpovědném subjektu.

22. Z vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, a to nejen ve výroku o věci samé, nýbrž v rovněž správném výroku o náhradě nákladů řízení.

23. Jelikož se rozhodnutím odvolacího soudu končí (odvolací) řízení, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů vzniklých v řízení před ním vedeném. Na základě § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by měla právo na náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšná žalovaná, rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že se žalovaná tohoto práva výslovně vzdala.