95 Co 216/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Jany Novákové a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1) Jméno žalované A , narozená dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B , narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A o zaplacení 46 949,30 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. dubna 2025, č. j. 8 C 217/2024-51,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění potud, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 45 349,30 Kč od 18. 7. 2005 do 11. 5. 2011 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Okresnímu soudu se ukládá provést opravu zjevných chyb v psaní a počtech ve výroku I. rozsudku.

1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 46 949,30 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 949,30 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 45 349,30 Kč od 7. 3. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 121 532,98 Kč za období od 18. 7. 2005 do 6. 3. 2024 (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 46 949,30 Kč a dále zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 121 532,98 Kč za období od 18. 7. 2005 do 6. 3. 2024 a dále úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 40 349,30 Kč od 7. 3. 2024 do zaplacení. Podle žaloby právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovanými dne 18. 7. 2005 Smlouvu o úvěru reg. č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které poskytla žalovaným úvěr v celkové výši 50 000 Kč, vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaní čerpali dne 18. 7. 2005 úvěr ve výši 50 000 Kč. Čerpaný úvěr měl být splacen pravidelnými 71 anuitními měsíčními splátkami ve výši 1 064 Kč, se splatností každé splátky vždy k 20. dni v měsíci. Úrok z úvěru byl mezi stranami sjednán neměnnou sazbou 14,9 %. Podle žaloby žalovaní na celkovou jistinu od 18. 7. 2005 (čerpání úvěru) do 18. 11. 2010 uhradili jen 4 650,70 Kč. Konečná splatnost zůstatku úvěru včetně příslušenství nastala v důsledku nesplnění smluvních povinností žalovaných ke dni 19. 4. 2007. Dlužná jistina tedy činí 45 349,30 Kč. Žalovaným byly vyčísleny dlužné poplatky ve výši 4 x 400 Kč, celkem 1 600 Kč. Předmětná pohledávka byla uplatněna dle rozhodčí doložky v rozhodčím řízení, v jehož rámci byl dne 26. 5. 2008 vydán rozhodcem , tituly před jménem, , adresa, rozhodčí nález, sp. zn. , anonymizováno, a následně i u Exekutorského úřadu , adresa, v exekučním řízení sp. zn. , anonymizováno, . V rámci exekučního řízení nebylo vymoženo ničeho, soudní exekutor proto vydal dne 27. 2. 2024 usnesení č. j. , anonymizováno, o zastavení exekuce. , právnická osoba, . postoupila pohledávku společnosti , právnická osoba, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2016. Následně společnost , právnická osoba, postoupila téhož dne 12. 9. 2016 pohledávku na žalobkyni. Žalovaným byla dne 6. 3. 2024 zaslána předžalobní upomínka s výzvou k úhradě dlužné částky. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili.

3. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že žalovaní uzavřeli s , právnická osoba, . smlouvu o úvěru dne 18. 7. 2005, na základě níž byla žalovaným poskytnuta částka 50 000 Kč na úvěrový účet. Žalovaní se kromě jistiny zavázali uhradit smluvní úrok ve výši 14,9 % ročně, vše v měsíčních splátkách 1 064 Kč. Žalovaní nehradili svůj závazek řádně a včas, a proto došlo k zesplatnění úvěru a dlužná jistina byla převedena na odpisový účet. Žalovaní byli vyzváni k úhradě dlužné částky. Pohledávka za žalovanými byla postoupena nejprve na společnost , Anonymizováno, a následně na žalobkyni. Původní věřitelka , právnická osoba, podala návrh na vydání rozhodčího nálezu. Rozhodce , anonymizováno, byl určen , Anonymizováno, . a rozhodce vydal rozhodčí nález dne , datum, , v sídle , Anonymizováno, Na základě rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. , spisová značka, nařízena exekuce na majetek žalovaných. Exekuce byla následně zastavena usnesením soudního exekutora , anonymizováno, ze dne 27. 2. 2024 z důvodu, že doba bezvýsledného vedené exekuce přesáhla 12 let a to i po zohlednění dob dle § 55 odst. 12 e. ř.

4. Okresní soud dále zkoumal, zda rozhodčí nález vydaný rozhodcem , anonymizováno, ze dne 26. 5. 2008 je rozhodnutím platným rozhodčím nálezem, přičemž uzavřel, že se jedná ve smyslu ustálené soudní judikatury o neplatný rozhodčí nález, a to z důvodu netransparentnosti při určení rozhodce. Rozhodčí doložka odkazuje pouze na rozhodčí společnost, jež není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a rozhodce byl v tomto případě určen odkazem na rozhodčí řád této společnosti, tudíž nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) e. ř., proto se nejedná o překážku věci rozhodnuté. Podle okresního soudu rozhodce na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Nejedná se tak podle okresního soudu o překážku věci rozhodnuté.

5. Nárok žalobkyně na zaplacení dlužné jistiny spolu se zákonným úrokem je dle okresního soudu v souladu s právními předpisy, a proto okresní soud žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku spolu s úrokem z prodlení od 15. 3. 2024 dle § 369 obch. zák. s tím, že výše úroku z prodlení je dána prováděcím předpisem, konkrétně nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení č. 163/2005 Sb.

6. Pokud se však žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku v částce 121 532,98 Kč za období od 29. 3. 2007 do 6. 3. 2024, okresní soud konstatuje, že požadavek na úhradu této částky považuje v rozporu s dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. Okresní soud shrnul, že v daném sporu se jedná o dluh, jenž vznikl v roce 2007 (žalovaní obdrželi výzvu k úhradě dluhu ke dni 29. 3. 2007), exekuce proti žalovaným, jež byla nesprávně vedena na základě neplatného exekučního nálezu, byla dne 27. 2. 2024 zastavena z důvodu bezvýslednosti vedené exekuce, tedy po 17 letech. Ač žalovaní byli v této věci nekontaktní, ve věci se sami aktivně nebránili, neodhlédl okresní soud od faktu, že vinou nesprávného postupu v rozhodčím řízení, a i v řízení exekučním, kdy došlo k zastavení exekuce až po 17 letech, a to navíc ne z důvodu neplatnosti rozhodčího nálezu, ale z důvodu bezvýslednosti exekuce. Za toto období neúměrně narostl smluvní úrok, jenž trojnásobně převýšil v současnosti vymáhanou jistinu. Tato částka je pro žalované likvidační, když tito nebyli schopni od uzavření smlouvy, tedy od roku 2005 uhradit ani jistinu z úvěrové smlouvy. Žalovaní jako spotřebitelé v postavením slabším, kteří navíc mohli legitimně očekávat, že jejich spor již byl skončen, právě zastavením exekuce, mají právo na zvýšenou ochranu svých práv. Z těchto důvodů okresní soud zamítl žalobu v části kapitalizovaných smluvních úroků. Okresní soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení smluvního úroku pouze od 7. 3. 2024, tedy ode dne následujícího po dni, kdy byla vyhotovena předžalobní výzva a vyčísleny kapitalizované úroky. Žalovaní k jeho úhradě byli vyzvání předžalobní výzvou a nejedná se o úroky vzniklé před zastavením exekučního řízení a je na žalovaných, zda v dané věci uhradí jistinu či budou ve věci jinak procesně aktivní.

7. Proti výrokům II. a III. podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně namítá, že konečná splatnost úvěru byla ve Smlouvě stanovena v čl. III. odst. 1 stanovena na den 20. 6. 2011. Z důvodu prodlení na straně žalovaných se splátkami (uhradili pouze cca 4 splátky) však původní věřitelka úvěr zesplatnila dříve. Úroky z úvěru byly ujednány ve smlouvě za období od poskytnutí úvěru do jeho splacení. Úroky jsou požadovány od prvého dne prodlení až do zaplacení. Skutečnost, že úroky dosáhly trojnásobku vymáhané jistiny, však nelze v žádném případě přičítat k tíži žalobkyně, když nárůst příslušenství je způsobem toliko prodlením na straně žalovaných. Pokud by žalovaní dostáli své povinnosti a půjčené finanční prostředky vč. příslušenství vrátili, nemusela být daná pohledávka vůbec exekučně vymáhána. Žalobkyně nevidí důvod, pro který by v takovém případě měli žalovaní požívat větší ochrany než sám věřitel, který se podanou žalobou domáhá toliko svého oprávněného nároku, navíc za situace, kdy žalovaní se žalobě aktivně nebrání. Žalobkyni není jasné, proč by měli žalovaní legitimně očekávat, že spor byl skončen, když nedošlo ke splnění závazku ani k jeho prominutí. Závazek nadále trvá vč. svého příslušenství. Příslušenství pohledávky je podle žalobkyně uplatněno zcela v souladu se zákonem, kdy úrok z úvěru je požadován v ujednané úrokové sazbě a úrok z prodlení je požadován v zákonné výši. V rámci řízení bylo prokázáno, že Smlouva o úvěru byla mezi stranami platně sjednána, že žalovaní prostředky čerpali a tyto nevrátili. Žalobkyni není jasné, proč by neměla mít v takovém případě právo na příslušenství z takové pohledávky. Žalobkyně navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že žalovaní budou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok ve výši 121 532,98 Kč za období od 18. 7. 2005 do 6. 3. 2024.

8. Krajský soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení dle ust. § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné.

9. Krajský soud předně plně odkazuje na řádně učiněná skutková zjištění okresního soudu. Krajský soud pouze doplňuje, že z obsahu rozhodčího spisu je zřejmé, že rozhodčí doložka měla být obsažena v úvěrových podmínkách právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, (jež nejsou ani součástí rozhodčího spisu). Podle rozhodčí doložky, citované později v rozhodčím nálezu, měl veškeré spory ze smlouvy vzniklé rozhodovat s konečnou platností rozhodce jmenovaný Správcem Seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. Rozhodce , anonymizováno, nijak nepátral po bydlišti žalovaných a nečinil v tomto směru žádná šetření. Poté, kdy se rozhodci vrátily zásilky s žalobou a výzvou, ustanovil žalovaným opatrovníkem svého koncipienta , anonymizováno, , který následně za žalované uplatněný nárok uznal.

10. Krajský soud se předně zabýval otázkou, zda skutečnost, že předchozí exekuce vedená pro vymožení téže pohledávky byla zastavena podle § 55 odst. 12 e. ř. jako bezvýsledná po marném uplynutí 14 let, představuje překážku pro další vymáhání téže pohledávky v exekučním, insolvenčním či v daném případě nalézacím řízení.

11. Podle části právní teorie, zastavení exekuce dle § 55 odst. 7 až 13 e. ř. samo o sobě nebrání oprávněnému v dalším uplatnění pohledávky v exekuci či insolvenci (KASÍKOVÁ, Martina. § 55 [Zastavení exekuce]. In: KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 499, marg. č. 155.) Rovněž dle Metodického stanoviska Ministerstva spravedlnosti, zastavení exekuce pro bezvýslednost nevytváří oprávněnému překážku pro další vymáhání pohledávky v exekuci, neboť pohledávka vymáhaná v exekuci zastavené pro bezvýslednost sleduje jiný osud než např. pohledávka vymáhaná v exekuci zastavené pro tzv. bagatelnost dle bodů 18 až 24 čl. IV přechodných ustanovení zákona č. 286/2021 Sb. Není tedy dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

12. Relevantní je však i opačný názor, podle něhož: „Přesto zastavení exekuce pro uplynutí lhůty jejího neúspěšného trvání do jisté míry zabraňuje zahájení nové exekuce z téhož exekučního titulu za účelem dovymožení toho, co v dřívější exekuci zastavené postupem podle § 55 odst. 7 až 13 nebylo vymoženo. Tento závěr je třeba dovodit systematickým výkladem. Zastavení exekuce pro uplynutí nejzazší doby sleduje dva základní cíle. Mezi ně patří jednak ochrana povinného před dlouhodobou exekucí, která nikam nevede, jednak se zohledňuje zásada hospodárnosti, podle níž orgány veřejné moci nemají konat v záležitostech, které jsou vzhledem k trvale neuspokojivému výsledku bezpředmětné. Respektujeme-li tyto zjevné cíle, uzavřeme, že podává-li oprávněný nový exekuční návrh, jestliže předchozí exekuce pro tentýž exekuční titul skončila zastavením pro reálnou nedobytnost [tedy podle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ, nebo nově i podle § 55 odst. 7 až 13 EŘ], musí označit nové okolnosti, pro které by nová exekuce „pro totéž“ měla vést k alespoň částečnému úspěchu ve srovnání s předchozí exekucí. Pokud takové okolnosti neuvede a neosvědčí k novému exekučnímu návrhu, vytváří předchozí usnesení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ a nyní i podle § 55 odst. 7, 8 a 10 EŘ překážku věci pravomocně rozhodnuté. Procesní důvody, které vedly k zastavení exekuce pro reálnou bezpředmětnost, se totiž nezměnily. Na tom nic nemění, že se jedná jen o okolnosti nikoliv hmotněprávní, ale procesní povahy (srov. NS 20 Cdo 4987/2017). Ustanovení § 90 odst. 3 ve znění od 1. 1. 2022 tedy není namístě vyložit tak, že oprávněný může podat exekuční návrh a iniciovat novou exekuci „pro totéž“, složí-li exekutorem nově stanovenou zálohu na náklady exekuce. Takový přístup sice chrání exekutorovu peněženku, ale je v rozporu se zájmem povinného, aby exekuce „pro totéž“ netrvala do nekonečna (srov. NS 20 Cdo 3095/2018, NS 20 Cdo 394/2019), ani se zájmem veřejné moci na tom, aby se prosazovala jen v těch soukromoprávních záležitostech, v nichž je to efektivní.“ (Svoboda, K., Jícha, L., Krejsta, J., Hozman, D., Úšelová, V., Kocinec, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 1274 s. 407 až 475, marg. č. 70.).

13. Dle názoru krajského soudu je správný první z uvedených názorů. Byť z hlediska deklarovaného záměru zákonodárce mělo zastavení marných exekucí vymáhání dotčených pohledávek definitivně ukončit, zákonodárce tuto svou vůli do zákona nepromítnul a výslovně nezakotvil. Výklad zakládající nemožnost dalšího vymáhání pohledávek, pro něž byly vedeny exekuce zastavené podle § 55 odst. 7 až 13 e. ř., jde tak nad rámec zákona. Takový výklady by byly rovněž v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť zastavením exekuce bez možnosti zahájení nové exekuce by došlo k zásahu do vlastnického práva věřitele k jeho pohledávce bez výslovného zákonného podkladu, nadto bez náhrady.

14. V dané věci tak není dána překážka pro uplatnění předmětné pohledávky, a to ani v nynějším nalézacím řízení.

15. Krajský soud se pak dále zabýval otázkou, zda uplatněný nárok na zaplacení kapitalizovaných smluvních úroků není v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, kdy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně uplatnila pohledávku v rozhodčím řízení na základě zjevně neplatné rozhodčí doložky, rozhodčí nález byl vydán, aniž by bylo žalovaným rozhodce řádně doručováno, když rozhodce žalovaným ustanovil jako opatrovníka svého koncipienta, který následně žalobou uplatněný nárok uznal, a žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nechaly běžet exekuci na základě vadného rozhodčího nálezu po dobu 14 let.

16. Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

17. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

19. Podle § 503 odst. 3 věta druhá obch. zák., úroky je dlužník povinen zaplatit za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

20. Skutečnost, že v současné době výše příslušenství pohledávky převyšuje vymáhanou jistinu, souvisí s délkou (předchozího) řízení, a nemůže být obecně sama o sobě důvodem pro závěr o nemravnosti výše příslušenství (k tomu opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1714/2020, srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/2020).

21. Podle názoru Ústavního soudu je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, představující jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí podle Ústavního soudu ve slušné společnosti maxima „každému co jeho jest“; ani zajištění smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Podle Ústavního soudu je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci (nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10).

22. Ústavní soud rovněž shledal, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze dle Ústavního soudu ani spravedlivě požadovat (nález Ústavního soudu ze dne, Anonymizováno, 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11).

23. Vztaženo na projednávanou věc, nelze přehlédnout, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) pohledávku uplatněnou nynější žalobou vymáhala dlouhodobě na základě vadného rozhodčího nálezu, tedy rozhodčího nálezu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. Přitom již usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. 5. 2011, které sjednotilo do té doby rozkolísanou judikaturu, vyslovilo závazný závěr, že rozhodčí smlouva neobsahující přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob určení absolutně je neplatná. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález vydaný na jejím základě není způsobilým exekučním titulem a exekuci bylo proto nutné zastavit i bez návrhu povinného.

24. Ve vztahu k pohledávce vymáhané v nynějším řízení je tak významné, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) po datu 11. 5. 2011 věděly, že nařízená exekuce je vedena pro nezpůsobilý exekuční titul a že má být zastavena. Návrh na zastavení exekuce však nepodaly a exekuci nechaly běžet.

25. Jak zdůraznil Ústavní soud, po 11. 5. 2011 poskytovatelé úvěrů již neměli dané rozhodčí doložky žádným způsobem využívat, a jestliže tak přesto učinili či pokračovali v exekuci, vystavují se negativním důsledkům svého jednání (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019).

26. Krajský soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) uplatnila rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činila tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a nelze ji za uvedené období do 11. 5. 2011 sankcionovat nepřiznáním úroků. Za období do 11. 5. 2011 je tak i legitimní nárok žalobkyně na úrok z prodlení.

27. Naopak protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) za období po 11. 5. 2011, kdy bylo pokračováno v exekuci založené na neplatném rozhodčím nálezu. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, zneužily dobrodiní dovozeného judikaturou, podle něhož se pohledávka přes vadnost rozhodčího nálezu nepromlčovala (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, ze dne 4. 6. 2019), a nechala pohledávku úročit nepřiměřeně dlouho a do zcela nepřiměřené výše (úrok již činí několikanásobek jistiny).

28. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tak bez rozumného důvodu po řadu let otálela s uplatněním práva na zaplacení dluhu řádnou žalobou a vědomě pokračovala v exekuci vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu, představuje nárok na zaplacení úroků za dobu od 12. 5. 2011 do okamžiku podání žaloby v nynějším řízení již zjevné zneužití práva, jemuž se nemůže dostat soudní ochrany. Úrok za období od 12. 5. 2011 je nadto již nepřiměřený i vzhledem ke své výši. Ostatně, již úrok kalkulovaný (legitimně požadovaný) od 18. 7. 2005 do 11. 5. 2011 činí 39 320,45 Kč).

30. Krajský soud připomíná, že Ústavní soud definoval pojem dobré mravy ve svém nálezu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č.

14. C. H. Beck, Praha 1998, str. 383 a násl.) jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 649/05). Krajský soud se proto zabýval posouzením dobrých mravů v projednávané věci i z hlediska časového.

31. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti současný občanský zákoník (o. z.), posuzoval krajský soud rovněž zda závěr o rozporu požadavku žalobců na úrok za období od 12. 5. 2011 obstojí i s ohledem na ustanovení o. z.

32. Podle § 1805 odst. 2 o. z., věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.

33. Krajský soud jen pro úplnost připomíná, že na projednávanou věc nelze přímo aplikovat pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z., neboť úvěrový vztah se řídí s ohledem na dobu sjednání úvěru ustanoveními obch. zák. a obč. zák., a to přesto, že prodlení žalovaných trvalo převážně v době od 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti o. z.

34. S ohledem na současnou výslovnou právní úpravu však i pro období po 1. 1. 2014 podle krajského soudu obstojí závěr, že nárok na úrok za období od 12. 5. 2011 do podání žaloby v konkrétních podmínkách projednávané věci je v rozporu s dobrými mravy (zneužitím práva).

35. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil (§ 220 o. s. ř.) jen potud, že žalobkyni přiznal nárok na zaplacení úroku za dobu do 11. 5. 2011, a ve zbytku rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 a 2, ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy i po rozhodnutí o odvolání žalobkyně je poměr úspěchu a neúspěchu ve prospěch žalovaných, jimž však náklady řízení nevznikly.

37. Krajský soud rovněž uložil okresnímu soudu provést opravu výroku I., neboť v důsledku zjevné chyby je výrok vnitřně rozporný. Okresní soud ukládá na jedné straně zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 949,30 Kč od 15. 3. 2024 „do zaplacení“, avšak následně doplňuje „ … a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí“. Nadto reposazba určující pro kalkulaci úroku z prodlení v prvním kalendářním pololetí roku 2024 činila 6,75 % p. a., v rozporu s odůvodněním rozsudku však byl přiznán úrok z prodlení ve výši 14,75 % p. a. (při zvýšení reposazby o sedm procentních bodů činí sazba úroku z prodlení jen 13,75 %).