95 Co 333/2025

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Ing. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 312 987,84 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 7. 2025, č. j. 7 C 312/2024-153,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku I. mění potud, že se žaloba na zaplacení částky 193 536 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 7. 2024 do zaplacení zamítá; jinak se v tomto výroku, pokud jím byla přiznána částka 96 768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 13. 7. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 38 690,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, .

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 15 143,04 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 290 304 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 290 304 Kč za dobu od 13. 7. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 22 683,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 683,84 Kč za dobu od 22. 6. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 290 304 Kč za dobu od 22. 6. 2024 do 12. 7. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 290 304 Kč za dobu od 13. 7. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 91 071 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. března 2006 uzavřena pracovní smlouva na základě které začal žalovaný pro žalobkyni vykonávat práci kontrolního technika STK, se dnem nástupu do práce 15. března 2006, pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2006. Mezi účastníky byl sjednán režim dvousměnného provozu v průměrném rozsahu 38,75 hodin týdně a splatnost mzdy byla stanovena na patnáctý den následujícího měsíce, následně došlo ke změně této pracovní smlouvy, když žalovaný byl žalobkyní dne 15. 8. 2006 jmenován do funkce ředitele žalobkyně, a to s účinností od 16. 8. 2006, kdy mezi účastníky bylo sjednáno, že dosavadní práva a povinnosti plynoucí ze smluvního vztahu založeného pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2006 budou individuálně upraveny manažerskou smlouvou s tím, že veškerá práva a povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy ze dne 15. 3. 2006, pokud nebyly odlišně upraveny, nejsou dotčena a zůstávají v platnosti. Zároveň dne 15. 8. 2006 byla mezi účastníky sjednána manažerská smlouva, jejímž předmětem bylo ujednání o individuálních platových podmínkách ředitele, jeho dalších povinnostech, stanovena měsíční mzda a v článku V této manažerské smlouvy byla zakotvena i konkurenční úmluva, kterou se žalovaný zavázal, že nebude bez písemného souhlasu zaměstnavatele mimo jiné provozovat činnost podle zákona č. 455/1991 Sb. ve stejném nebo obdobném oboru, ve kterém podniká žalobkyně. Manažerská smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a to od 16. 8. 2006 s tím, že nabývá platnosti dnem podpisu smluvními stranami a účinnosti dnem jmenování do funkce. Dne 1. 7. 2016 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o konkurenční doložce a dle ustanovení § 310 zákoníku práce s tím, že účastníci se dohodli na tom, že žalovaný nesmí po dobu jednoho roku, počínaje dnem následujícím po dni skončení pracovního poměru vykonávat činnost pro jiného zaměstnavatele nebo jinou osobu, která je se zaměstnavatelem v hospodářském styku nebo se kterou udržuje zaměstnavatel obchodní styky nebo na vlastní účet za a) přímo nebo zprostředkovaně vykonávat činnost, která byla ke skončení pracovního poměru předmětem činnosti zaměstnavatele, zejména činnost související s prováděním emisních a technických kontrol a prohlídek, nebo za b) přímo nebo zprostředkovaně vykonávat jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, zejména činnost provozování stanice technické a emisní kontroly s tím, že tuto činnost nesmí žalovaný vykonávat po dobu jednoho roku, počínaje dnem následujícím po dni skončení pracovního poměru na území České republiky. Mezi účastníky též bylo sjednáno, že žalobkyně bude žalovanému poskytovat přiměřené peněžité vyrovnání ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku vypočteného v souladu s § 351 a následujících zákoníku práce ke dni skončení pracovního poměru zaměstnance za každý měsíc plnění závazku zaměstnance z konkurenční doložky. V ujednání z 1. 7. 2016 bylo též mezi účastníky sjednáno, že poruší-li žalovaný povinnost stanovenou v konkurenční doložce, je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku vypočteného v souladu s § 351 a následujících zákoníku práce ke dni skončení pracovního poměru zaměstnance s tím, že smluvní pokuta je splatná navíc pro zaměstnavatele do 30 dnů ode dne doručení výzvy k jejímu zaplacení zaměstnanci. V konkurenční doložce bylo sjednáno, že zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit kdykoliv po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. V konkurenční doložce nebyla sjednána možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnance. V dodatku č. 1 k manažerské smlouvě ze dne 24. srpna 2006 byla mezi účastníky sjednána měsíční mzda ředitele společnosti – žalovaného s tím, že dojde-li k odvolání ředitele společnosti z funkce a dohodne-li se žalovaný s žalobkyní na setrvání v pracovním poměru v jiné funkci s nižší mzdou, přísluší mu měsíční mzda ředitele ještě po dobu tří kalendářních měsíců následujících po dni účinnosti tohoto opatření. Což neplatí, dojde-li k odvolání ředitele z důvodů, pro něž lze dát výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce nebo z důvodu pro které lze okamžitě zrušit pracovní poměr podle § 53 zákoníku práce. Dne 14. 6. 2021 došlo k odvolání žalovaného z funkce ředitele, což vyplývá z listiny nazvané odvolání z funkce – místa vedoucího zaměstnance ze dne 14. 6. 2021, které je podepsané nejen žalovaným, ale též jednatelem žalobkyně s tím, že žalovaný souhlasil, že po odvolání z funkce ředitele bude zařazen na pozici kontrolního technika STK, což se podává též z nabídky změny pracovního zařazení ze dne 14. 6. 2021. Nicméně, jak vyplynulo z výpovědí účastníků, a to jednatele žalobkyně i žalovaného, účastníci se ústně dohodli na tom, že nadále bude žalovaný vykonávat funkci ředitele žalobkyně, bude za to pobírat stejný plat do doby, než žalobkyně za žalovaného najde náhradu. Následně byl pracovní poměr mezi účastníky ukončen výpovědí z pracovního poměru žalovaného ze dne 27. 5. 2022 s tím, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 7. 2022. Do této doby vykonával žalovaný u žalobkyně fakticky výkon práce odpovídající funkci ředitele, neboť do doby ukončení pracovního poměru žalovaného žalobkyně za žalovaného nezajistila na pozici ředitele náhradu. Následně začala žalobkyně od 1. 8. 2022 plnit žalovanému náhradu z konkurenční doložky, jak bylo mezi účastníky sjednáno v konkurenční doložce ze dne 1. 7. 2016. Žalovaný obratem tyto náhrady poskytované žalobkyní žalobkyni vracel s tím, že se necítí být konkurenční doložkou vázán. Žalobkyně podniká jako stanice technické kontroly a žalovaný začal pracovat od 22. 5. 2023 u zaměstnavatele , Anonymizováno, na pozici vedoucího stanice technické kontroly, kdy předmětem činnosti této organizace je též provozování stanice technické kontroly. V reakci na to žalobkyně přípisem z 29. 5. 2023 oznámila žalovanému, že ukončila výplatu peněžního vyrovnání z konkurenční doložky, s ohledem na to, že je žalovaný od 22. 5. 2023 registrován na jiné STK a vyzvala žalovaného před podáním žaloby k zaplacení smluvní pokuty ve výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku dle článku III bod 2 konkurenční doložky ze dne 1. 7. 2016 (žalované částky) výzvou ze dne 7. 6. 2024 ve lhůtě do 21. 6. 2024 a žalovaný tuto výzvu před uplynutím lhůty obdržel, žalovanou částku žalobkyni nezaplatil.

3. Po právní stránce okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 1. 7. 2006 uzavřena konkurenční doložka za situace, kdy žalovaný pracoval pro žalobkyni na pozici funkce ředitele na základě jmenování žalovaného do funkce ze dne 15. 8. 2006, a to dle § 310 zákoníku práce, kterou se žalovaný zavázal, že po dobu jednoho roku, počínaje dnem následujícím, po dni skončení pracovního poměru mezi účastníky, nebude pro jiného zaměstnavatele nebo jinou osobu, která je se zaměstnavatelem v hospodářském styku nebo se kterou udržuje zaměstnavatel obchodní styky nebo na vlastní účet přímo nebo zprostředkovaně vykonávat činnost, která byla ke dni skončení pracovního poměru předmětem činnosti zaměstnavatele, zejména činnost související s prováděním emisních a technických kontrol a prohlídek nebo přímo nebo zprostředkovaně vykonávat jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, zejména činnost provozování stanice technické a emisní kontroly. V manažerské smlouvě ze dne 15. 8. 2006 se účastníci domluvili na podmínkách pracovního poměru žalovaného u žalobkyně na pozici funkce ředitele, když smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou od 16. 8. 2006. V listině, kterou byl žalovaný jmenován do funkce ze dne 15. 8. 2006, bylo zakotveno, že dosavadní práva a povinnosti plynoucí ze smluvního vztahu se žalovaným založeného pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2006 budou individuálně upraveny právě citovanou manažerskou smlouvou s tím, že veškerá práva a povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy ze dne 15. 3. 2006, pokud nebyly odlišně upraveny nejsou dotčena a zůstávají v platnosti. S ohledem na toto ustanovení i po odvolání z funkce žalovaného z funkce ředitele ze dne 14. 6. 2021, i s ohledem na nabídku změny pracovního zařazení ze dne 14. 6. 2021 a domluvu mezi účastníky, pracovní poměr žalovaného u žalobkyně nadále trval, a to až do jeho skončení výpovědí ze dne 27. 5. 2022 do dne 31. 7. 2022. Jak vyplynulo z výpovědi slyšených svědků, žalovaný měl v průběhu trvání svého pracovního poměru, a to jak ve funkci ředitele, tak po odvolání z funkce ředitele přístup k citlivým informacím, které jsou chráněny konkurenční doložkou, i nadále po odvolání z funkce ředitele, vykonával funkci ředitele, měl přístup do programu FLORES, účastnil se porad, mohl participovat na cenové politice žalobkyně a podobně jak uvedeno shora. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný měl přístup k informacím, které mají být dle ustanovení 310 zákoníku práce chráněny konkurenční doložkou v době uzavření konkurenční doložky dne 1. 7. 2016 a tuto smlouvu o konkurenční doložce okresní soud považuje za platnou. Okresní soud dále dospěl k závěru, že účinky této konkurenční doložky měly být naplněny v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalovaného u žalobkyně ode dne 1. 8. 2022 po dobu jednoho roku, jak bylo v konkurenční doložce mezi účastníky sjednáno, neboť až do konce ukončení svého pracovního poměru žalovaný fakticky funkci ředitele vykonával a měl přístup k citlivým informacím, které jsou chráněny touto konkurenční doložkou ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce. Žalovaný však svou povinnost porušil, když dne 22. 5. 2023 začal pracovat u zaměstnavatele , Anonymizováno, na pozici vedoucího stanice technické kontroly, kdy předmětem činnosti této organizace je též provozování stanice technické kontroly jako u žalobkyně a tím žalovaný ujednání konkurenční doložky porušil. Žalovaný tam pracoval na pozici vedoucího stanice technické kontroly a mohl potencionálně zneužít informací, které získal v průběhu svého pracovního poměru u žalobkyně, které jsou právě chráněny konkurenční doložkou. Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovanému vznikl nárok na výplatu náhrady z konkurenční doložky ze strany žalobkyně, jak bylo mezi účastníky v konkurenční doložce sjednáno a synallagmaticky vznikl žalobkyni nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku vypočteného v souladu s § 351 a následujících zákoníku práce ke dni skončení pracovního poměru žalovaného s tím, že smluvní pokuta je splatná na výzvu zaměstnavatele do 30 dnů ode dne doručení výzvy k jejímu zaplacení zaměstnanci. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě této smluvní pokuty před podáním žaloby přípisem ze dne 7. 6. 2024.

4. Okresní soud neshledal důvodné námitky žalovaného, že mezi účastníky neexistovala pracovní smlouva, když pracovní poměr mezi účastníky byl založen pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2006 a modifikován manažerskou smlouvou ze dne 15. 8. 2006 a jmenováním do funkce ředitele ze dne 15. 8. 2006. Tento pracovní poměr žalovaného u žalobkyně pokračoval i po odvolání žalovaného z pozice funkce ředitele ze dne 14. 6. 2021, a to s poukazem na ujednání mezi účastníky ve jmenování do funkce, kde bylo mezi účastníky sjednáno, že dosavadní práva a povinnosti plynoucí ze smluvního vztahu se žalovaným založeného pracovní smlouvou ze dne 15. 3. 2006 budou individuálně upraveny manažerskou smlouvou s tím, že veškerá práva a povinnosti plynoucí z pracovní smlouvy ze dne 15. 3. 2006, pokud nebyly odlišně opraveny, nejsou dotčena a zůstávají v platnosti a zároveň se účastníci při odvolání žalovaného z funkce ředitele ze dne 14. 6. 2021 v dohodě o změně pracovního zařazení domluvili na tom, že pracovní poměr žalovaného u žalobkyně bude pokračovat na pozici kontrolního technika STK. Tuto nabídku žalovaný přijal. Nicméně účastníci se domluvili, že nadále bude žalovaný vykonávat fakticky funkci ředitele, byť formálně byl z této funkce dne 14. 6. 2021 odvolán, tedy pracovní poměr žalovaného u žalobkyně od 14. 6. 2021 pokračoval nadále na dobu neurčitou až do doby ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 5. 2022 do 31. 7. 2022.

5. Co se týče námitek žalovaného, že žalobkyně podniká v oboru Stanice technické kontroly, nemá žádný vlastní podnikatelský záměr a není zde nic, co by mohl jakýkoliv zaměstnanec žalovaného zneužít, a proto třeba smlouvu o konkurenční doložce považovat za neplatnou, okresní soud uvedl, že tato premisa platí u zaměstnanců žalobkyně na pozici kontrolního technika STK, kteří opravdu nepřicházejí do styku s citlivými informacemi, které mají být chráněny konkurenční doložkou, nicméně žalovaný přicházel do styku s informacemi, které by bylo možno zneužít, co se týče podnikatelského záměru žalobkyně, její cenové politiky, údajů týkajících se zákazníků, zákazníků, kterým byla poskytována sleva, kteří jsou pro podnikatele v oboru Stanice technické kontroly klíčovými, informace o odměnách, fakturách, platbách a podobně a tyto informace jsou způsobilé u jiné konkurenční společnosti vyvolat vůči žalobkyni výhodu a takzvaně „přetáhnout“ zaměstnance či klíčové klienty, a proto soud smlouvu o konkurenční doložce považuje za platnou s tím, že tato smlouva byla uzavřena plně v souladu s ustanovením § 310 zákoníku práce. Žalovaný i komunikoval s třetími osobami za žalobkyni, a to s Krajským úřadem Ústeckého kraje, Ministerstvem dopravy a podobně, zařizoval školení, komunikoval ohledně školení ostatních zaměstnanců a byl veden u Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, veden jako osoba zodpovědná za provoz od září 2006 do července 2022 za žalobkyni, jak plyne ze zprávy Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 13. 6. 2025.

6. Pokud jde o výpočet průměrného měsíčního výdělku žalovaného okresní soud vycházel ze mzdových listů žalovaného za rozhodné období a ve smyslu ustanovení § 351 a následujících zákoníku práce a dospěl k závěru, že v dané věci výše smluvní pokuty z konkurenční doložky představující šestinásobek průměrné měsíční mzdy žalovaného a činí 290 304 Kč hrubého.

7. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítá, že žalobkyně k výzvě soudu žalobu ohledně tvrzení, s jakými informacemi, znalostmi, poznatky pracovních a technologických postupů přicházel žalovaný do styku, dostatečně nedoplnila, přesto jí soud vyhověl. Okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o platnosti konkurenční doložky a při jednání se dopustil procesního pochybení. Žalobkyně nevede žádný seznam zákazníků, ale seznam zákazníků vede spřízněná společnost , Anonymizováno, . Manažerská smlouva ze dne 15. 8. 2006 žalovanému nestanovila žádné povinnosti. Jmenování žalovaného ředitelem nebylo platné a pracovní smlouva žalovaného na výkon práce technika STK zanikla uzavřením manažerské smlouvy. Dále poukazuje na vadné a vnitřně rozporné hodnocení provedených důkazů a na nesprávné právní posouzení. Okresní soud bez dostatečné skutkové opory dovodil, že žalovaný i po svém odvolání z funkce ředitele v červnu 2021 fakticky funkci ředitele i nadále vykonával, kdy měl trvale přístup k obchodně i finančně nejcitlivějším informacím, a že tím naplňoval intenzitu znalostí ve smyslu ustanovení § 310 odst. 2 zákoníku práce. Tyto závěry však neodpovídají provedeným důkazům a nerespektují konstantní judikaturu k restriktivnímu výkladu konkurenčních doložek. Je nesporné, že pracovní poměr žalovaného u žalobkyně byl založen pracovní smlouvou ze dne 15. března 2006, kterou byl žalovaný zaměstnán u žalobkyně na pozici kontrolního technika STK. Následně byl žalovaný jmenován ředitelem žalobkyně, když v této souvislosti byl jeho pracovní poměr založen jmenováním a doplněn manažerskou smlouvou ze dne 15. srpna 2006. Současně byla mezi žalovaným a žalobkyní uzavřena konkurenční doložka ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce, která byla později modifikována dodatkem k 1. červenci 2016. Dne 14. června 2021 však došlo k velmi podstatné a zásadní změně. Žalovaný byl žalobkyní odvolán z funkce vedoucího zaměstnance, resp. ředitele žalobkyně a současně mu bylo nabídnuto nové pracovní zařazení na pozici kontrolního technika STK. Žalovaný tuto změnu akceptoval. Následně po 14. červnu 2021 žalovaný již nevykonával funkci ředitele. Jeho náplň práce byla, dle jeho výpovědi i výpovědi svědků, zcela jednoznačně technického a provozního charakteru. Staral se o chod STK, emisní linky, kalibraci přístrojů, technické kontroly a komunikaci s úřady ve věcech technických (kalibrace, zkoušky přístrojů, komunikace s krajským úřadem ve věcech provozu STK). Žalovaný neměl ani částečně pravomoc například určovat mzdy zaměstnanců, navrhovat odměny, rozhodovat o cenové politice, sjednávat smlouvy se zákazníky, či uzavírat obchodní kontrakty jménem žalobkyně. Tyto kompetence náležely výhradně jednateli žalobkyně, případně osobám jím pověřeným. Vždyť i svědci slyšení a navrhovaní ke slyšení žalobkyní, připustili, že se žalovaný účastnil porad vedení jen nepravidelně, bez rozhodovací pravomoci, a že cenovou politiku, odměny i mzdové nastavení určoval výlučně jednatel. Okresní soud přesto uzavřel, že žalovaný fakticky vykonával funkci ředitele až do skončení pracovního poměru v červenci 2022, a že se tak i po odvolání z funkce řadil mezi vysoce postavené manažery, vůči nímž lze konkurenční doložku uplatnit v plném rozsahu. Tento závěr však nebyl řádně odůvodněn. Okresní soud na jedné straně cituje z výpovědi zaměstnanců, kteří vnímali žalovaného jako vedoucího STK, na straně druhé pomíjí jejich konkrétní popis kompetencí, ze kterého jednoznačně vyplývá, že po 14. červnu 2021 žalovaný neměl mzdovou ani cenotvornou pravomoc, nerozhodoval o personálních otázkách a pouze technicky zajišťoval provoz STK. Napadené rozhodnutí neobsahuje přesvědčivý výčet, jaké konkrétní úkony měl žalovaný po tomto datu provádět jako ředitel, z jakých důkazů toto plyne a jak se toto promítá do zákonných podmínek dle § 310 odst. 2 ZP. Bez tohoto rozboru a výčtu je závěr okresního soudu o faktickém výkonu ředitelské funkce pouze spekulativním tvrzením, nikoli výsledkem logického hodnocení provedených důkazů. Navíc žalovaný vypověděl konkurenční doložku ihned, jakmile byl odvolán z funkce ředitele a pokračoval na pozici kontrolního technika STK. Zcela opomenuto také zůstalo to, že žalobkyně sama vůči třetím osobám a státním orgánům jednala způsobem, který popírá tezi o faktickém ředitelství žalovaného. Ze zpráv Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství plyne, že funkce vedoucího STK byla od 1 srpna 2022 vykonávána jinou osobou, a to , jméno FO, , resp. , jméno FO, . Žalobkyně vůči správním orgánům deklarovala, že rozhodovací postavení ve vztahu k provozu STK přešlo na jinou osobu, a že žalovaný tuto funkci tuto funkci již nevykonává. Je tedy v zásadním rozporu, pokud žalobkyně nyní v civilním řízení tvrdí, že žalovaný i po svém odvolání fakticky řídil firmu a disponoval zásadním knouw-how. Je to pouhé výsostné přání žalobkyně, které nemá oporu v dosud provedených důkazech a ani ve faktickém, tedy reálném běhu událostí. Okresní soud podcenil samotnou povahu odvětví stanice technické kontroly. Všechna STK v České republice provozují činnosti na základě rozhodnutí správního orgánu, podle jednotlivých metodik Ministerstva dopravy a prováděcích předpisů. Technologické postupy, rozsah služeb, struktura výkonů i základní cenotvorba jsou podrobně regulovány veřejnoprávními přepisy, rozdíly mezi jednotlivými provozovateli jsou spíše marginální. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní informace měl žalovaný po 14. červnu 2021 k dispozici, zda šlo o informace individuálně vyvinuté, obchodně citlivé a reálně využitelné i u jiného provozovatele, ani v čem by jejich případné využití mělo závažně ztížit činnost žalobkyně. Žalobkyně se omezila na obecná tvrzení o přístupu k systému FLORES, k seznamům zákazníků a k fakturaci. Z provedených důkazů však plyne, že žalovaný měl po odvolání z funkce ředitele omezená přístupová práva, odpovídající technickému provozu STK, nikoli postavení finančního či obchodního ředitele. Svědek Čačány, správce informačního systému, potvrdil, že nejvyšší úroveň přístupových práv měla pouze úzká skupina osob. Žalovaný do ní nespadal, respektive po změně pracovního zařazení nebyla jeho oprávnění aktualizována tak, aby mohl systém využívat k jakémukoli obchodnímu plánování. Okresní soud se těmito rozdíly v přístupových rolích nezabýval a bez dalšího uzavřel, že žalovaný měl vysoký stupeň přístupu, ačkoli žalobkyně sama přiznal, že po roce 2021 byl jeho přístup k finančním informacím omezen. Žalovaný systém Flores nikdy v dotčené době nevyužil, což bylo možno ověřit jednoduchým zjištěním konkrétního vstupu do tohoto programu. I tato skutečnost zcela podporuje pravdivá tvrzení žalovaného, která uváděl po celou dobu řízení. Uvedený program není ve vlastnictví žalobkyně. Konkurenční doložka je institutem výjimečným, podle ustálené judikatury platí, že podmínky pro její sjednání i uplatnění je třeba vykládat restriktivně a vždy testovat proporcionalitu mezi ochranou oprávněných zájmů zaměstnavatele a svobodou podnikání zaměstnance. Je tedy nepřijatelné, aby soud rezignoval na posouzení konkrétní povahy získaných informací, intenzity jejich využitelnosti u nového zaměstnavatele a skutečného dopadu na hospodaření žalobkyně. Okresní soud nesprávně dospěl k závěru o trvající platnosti a plné uplatnitelnosti konkurenční doložky po změně pracovního zařazení žalovaného. Ujednání o konkurenční doložce bylo součástí manažerské smlouvy ze dne 15. 8. 2008 a bylo sjednáno pro výkon funkce ředitele. Po odvolání žalovaného z funkce ředitele a jeho zařazení na pozici kontrolního technika STK se právní režim pracovního poměru změnil. Žalovaný nadále vykonával jiný druh práce, s jiným rozsahem odpovědnosti a odlišným okruhem informací. Za této situace bylo povinností žalobkyně buď sjednat novou, přiměřenou konkurenční doložku, nebo alespoň prokázat, že původní doložka byla pro novou práci žalovaného stále přiměřená. Zcela nepřiměřená je i výše smluvní pokuty. Ta byla sjednána v maximální výši. Okresní soud bez jakékoli moderace tuto sankci převzal a přiznal žalobkyni částku 290 304 Kč, aniž by vážil délku a intenzitu údajného porušení, povahu regulovaného odvětví, reálnou využitelnost informací. Nadto výše přiměřeného peněžitého vyrovnání byla naopak sjednána jako nejnižší možná. Pokud jde o peněžité vyrovnání hrazené žalobkyní žalovanému, tak žalovaný žalobkyní zaslané částky vracel průběžně, jak mu byly vypláceny. Tímto postupem dal od počátku jasně najevo, že se necítí být konkurenční doložkou po svém odvolání z funkce ředitele a změně pracovního zařazení vázán. Tato skutečnost zcela chybí v odůvodnění rozsudku. Okresní sodu ji nijak nehodnotil ani ve vztahu k povaze závazku z konkurenční doložky, ani ve vztahu k povaze závazku z konkurenční doložky, ani ve vztahu k subjektivnímu postoji žalovaného. Z opatrnosti jako obranu žalovaný uplatňuje započtení částek, které mu měla žalobkyně zaplatit podle konkurenční doložky v období od 1. 8. 2022 do května 2023. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl a žalovanému přiznal náklady řízení před soudy obou stupňů. Na nákladech odvolacího řízení za zastupování advokátem požadoval přiznat náklady za dva úkony právní služby, ostatních nákladů spojených s tímto zastoupením se výslovně vzdal.

9. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení navrhla změnu žaloby tak, že žalovaný svůj závazek z konkurenční doložky porušil nikoliv až dne 22. 5. 2023, jak v žalobě uvádí, ale k tomuto porušení došlo daleko dříve, respektive ihned poté, co skončil jeho pracovní poměr u žalobkyně. K žalovaným v odvolacím řízení uplatněnému započtení jeho pohledávky z konkurenční doložky vůči žalobou požadované pohledávce uvedla, že tento požadavek na započtení důvodný není.

10. Žalobkyně se dále k podanému odvolání vyjádřila tak, že žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně na nejvyšší zaměstnanecké úrovni a měl přístup ke všem informacím o podnikání žalobkyně. Okresní soud se při rozhodování věci žádného procesního pochybení nedopustil. Hodnocení okresního soudu o platnosti konkurenční doložky považuje za správné a v podrobnostech na jeho odůvodnění odkazuje. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně nevede žádný seznam zákazníků, ale seznam zákazníků vede spřízněná společnost , Anonymizováno, , nic to nemění na tom, že jde o seznam nejen zákazníků , Anonymizováno, , ale i žalobkyně, a to v programu , Anonymizováno, , do něhož žalovaný z pozice své funkce měl přístup. Pokud žalovaný tvrdí, že mu manažerská smlouva ze dne 15. 8. 2006 nestanovila žádné povinnosti, tak celý článek II. Smlouvy popisuje povinnosti žalovaného jako ředitele. Co se týče námitky žalovaného, že závěr okresního soudu, že jmenování žalovaného ředitelem nebylo platné a pracovní smlouva žalovaného na výkon práce technika STK zanikla uzavřením manažerské smlouvy není správný, tak okresní soud v bodě 67 rozsudku podrobně rekapituluje, proč neshledal důvodnými námitky žalovaného o neexistenci pracovní smlouvy a na ni navazující konkurenční doložky. Pracovní poměr žalovaného u žalobkyně byl kontinuální, změnila se pracovní pozice, ale funkci ředitele vykonával žalovaný až do skončení jeho pracovního poměru u žalobkyně. Se zápočtem nároků žalovaného z konkurenční doložky nesouhlasí, neboť žalovaný povinnost z konkurenční doložky porušil ihned poté, co od žalobkyně odešel, když sám připustil, že byl nápomocem jeho novému zaměstnavateli při zakládání STK. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo v rozsahu podaného odvolání, tj. ve výroku I. a souvisejícím výroku o nákladech řízení (§ 206 odst. 3 o. s. ř.), k projednání odvolání nařídil jednání a odvolání žalovaného shledal zčásti důvodným.

12. Výrok II. napadeného rozsudku, který nebyl odvoláním dotčen, nabyl již samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 3, § 212 o. s. ř.).

13. Podle § 310 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákoník práce „ či „z. p.“) byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti.

14. Podle § 310 odst. 2 z. p. konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.

15. Podle § 310 odst. 3 z. p. byla-li v konkurenční doložce sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1.

16. Podle § 310 odst. 4 z. p. zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance.

17. Podle § 310 odst. 5 z. p. zaměstnanec může konkurenční doložku vypovědět, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil peněžité vyrovnání nebo jeho část do 15 dnů po jeho splatnosti; konkurenční doložka zaniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi.

18. Podle § 310 odst. 6 z. p. konkurenční doložka musí být uzavřena písemně; to platí obdobně pro odstoupení od konkurenční doložky a pro její výpověď.

19. Podle § 351 z. p. má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

20. Podle § 352 z. p. průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

21. Podle § 353 odst. 1 z. p. průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 353 odst. 2 z. p. za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Podle § 353 odst. 3 z. p. dojde-li ke zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta.

22. Podle § 354 odst. 1 z. p. není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle § 354 odst. 2 z. p. průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Podle § 354 odst. 3 z. p. při vzniku zaměstnání v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí je rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí. Podle § 354 odst. 4 z. p. při uplatnění konta pracovní doby (§ 86 a 87) je rozhodným obdobím předchozích 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích před začátkem vyrovnávacího období (§ 86 odst. 3).

23. Podle § 356 odst. 1 z. p. průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

24. Podle § 356 odst. 2 z. p. má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance uplatněnou v rozhodném období a koeficientem 4,348. Dojde-li ke změně týdenní pracovní doby v rozhodném období, vypočte se týdenní pracovní doba tak, že se úhrn součinů jednotlivých týdenních pracovních dob v hodinách a kalendářních dnů, po které byly tyto týdenní pracovní doby uplatněny, vydělí celkovým počtem kalendářních dnů v rozhodném období; výsledná hodnota se zaokrouhluje na tisíciny nahoru.

25. Podle § 1982 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,o. z.“) dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odstavce druhého téhož ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

26. Odvolací soud změnu žaloby uplatněnou žalobkyní nepřipustil, a to z důvodu, že nelze připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového návrhu, a bylo by tak třeba provádět důkazy, které před okresním soudem provedeny nebyly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009).

27. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, okresní soud provedl účastníky označené důkazy a z nich učinil i správná skutková zjištění, ze kterých též odvolací soud při svém rozhodování vycházel.

28. V projednávané věci žalovaný na základě pracovní smlouvy (nazvané jako manažerská smlouva) ze dne 15. 8. 2006, z jejíhož článku II. vyplývají povinnosti žalovaného jako ředitele společnosti, pracoval u žalobkyně ve funkci ředitele společnosti, přičemž po celou dobu trvání jeho pracovního poměru nebylo mezi stranami sporu o tom, jaké jsou jeho pracovní povinnosti. Dne 1. 7. 2016 účastníci uzavřeli dohodu o konkurenční doložce, která je, jak správně uvedl okresní soud určitá, neboť jednoznačně definuje, jakých činností se má žalovaný po skončení pracovního poměru zdržet a po jakou dobu. Žalobkyně se oproti tomu zavázala poskytnout žalovanému přiměřené peněžité vyrovnání sice v nejnižší zákonné výši, nicméně v této výši (v souhrnu) byla i sjednána sankce pro případ, že žalovaný svůj závazek z konkurenční doložky nedodrží. Zásada, Anonymizováno, rovnosti v právech je tedy zde dodržena, neboť konkurenční doložka obsahuje rovnocenný synalagmatický závazek. Skutečnost, že dne 14. 6. 2021 byl žalovaný jednatelem společnosti z funkce ředitele společnosti písemně odvolán a téhož dne byla účastníky sjednána změna pracovního zařazení žalovaného, a to na pozici kontrolního technika STK, nevedla ke zrušení či zneplatnění konkurenční doložky, neboť účastníci se přes uvedené jednání ihned ústně dohodli na tom, že žalovaný bude funkci ředitele i nadále fakticky vykonávat bez jakéhokoli omezení a ztráty výhod, a to až do doby, než žalobkyně zajistí za něho náhradu. Není podstatné ani to, že to byla žalobkyně, kdo měl eminentní zájem na uvedené ústní dohodě, když v danou dobu neměla k dispozici jiného pracovníka, který by tuto funkci mohl a chtěl zastávat, když žalovaný s tímto postupem bez výhrad souhlasil. To, že žalovaný tuto funkci i nadále po dni 14. 6. 2021 fakticky vykonával, vyplývá nejen z výpovědi ve věci slyšených svědků, ale i z vyjádření samotného žalovaného, jak správně okresní soud uvedl. Pokud v podaném odvolání žalovaný uvádí jinak, toto jeho vyjádření nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud tedy žalovaný i nadále fakticky funkci ředitele vykonával, získával tak po celou dobu tohoto výkonu (tedy až do skončení pracovního poměru) informace o celém chodu žalobkyně, tedy konkrétně řídil zaměstnance žalobkyně, účastnil se porad vedení, rozhodoval o dovolených zaměstnanců, odsouhlasoval jejich práci a odměňování, vystupoval vůči státním orgánům jako osoba odpovědná za provoz STK, tedy vůči Krajskému úřadu Ústeckého kraje a Ministerstvu dopravy, měl přístup do databáze informačního systému žalobkyně - programu , Anonymizováno, , kde kromě evidence zákazníků jsou evidovány i informace o počtech technických kontrol zákazníků i tržbách za konkrétní období a tržbách podle jednotlivých zákazníků atd. Skutečnost, že žalovaný do této databáze nenahlížel, jak v odvolání namítá, není rozhodná, rozhodné je jen to, že přístup do této databáze umožněn měl. Žalovaný byl pravidelně informován o vývoji tržeb i podnikatelském postavení žalobkyně na trhu, o tvorbě cenové politiky. Pokud tedy žalovaný nastoupil dne 22. 5. 2023 do funkce vedoucího STK u nového zaměstnavatele, porušil tím konkurenční doložku, neboť pro nového zaměstnavatele byl bezpochyby přínosem v tom, že znal trh, způsob tvorby cen u žalobkyně, způsob odměňování zaměstnanců žalobkyně, mohl tak konkurenčnímu podnikateli sdělit informace o kvalitách a mzdových poměrech zaměstnanců pracujících u žalobkyně a vytvořit mu tak výhodnou vyjednávací pozici co se týče přijímání nových zaměstnanců, stejné to bylo i se získáváním nových zákazníků. Konkurenční doložka nebyla sjednání ani v rozporu s dobrými mravy, neboť sankce postihující žalovaného není nepřiměřená okolnostem případu, když, jak bylo již uvedeno, v souhrnu nepřesahuje výši peněžitého plnění, které mělo být žalovanému v případě, že by se choval v souladu s konkurenční doložkou vyplaceno.

29. Podle závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 3101/18 by ústavně konformní výklad ustanovení § 310 zákoníku práce měl podnikateli (zaměstnavateli) v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání, které však může být plnohodnotně rozvíjeno pouze v prostředí, jež důsledně brání případnému zneužití informací nabytých při výkonu zaměstnání a potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů, k němuž by mohlo dojít mezi bývalým zaměstnavatelem a bývalým zaměstnancem, případně třetí osobou, pro niž bývalý zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost. Navíc Ústavní soud v tomto nálezu dodává, že vzhledem ke smluvní povaze konkurenčních doložek je nezbytné vykládat předmětné ustanovení § 310 zákoníku práce rovněž v souladu s ústavní zásadou pacta sunt servanda(smlouvy je třeba dodržovat).

30. V daném případě ale nelze přehlédnou to, že v dohodě o konkurenční doložce jsou zavázány obě smluvní strany, tedy jsou si navzájem dlužníkem i věřitelem. Žalobkyně pro případ, že žalovaný dodrží konkurenční doložku, mu měla vyplatit polovinu průměrného měsíční výdělku, kterého dosahoval před skončením pracovního poměru. Žalobkyně tak i činila, nicméně žalovaný v domnění, že jej rozhodčí doložka neváže, neboť byl písemně odvolání z funkce ředitele, vracel jí zaslané částky zpět. Jak z tvrzení žalobkyně v podané žalobě a důkazů provedených před okresním soudem vyplynulo, žalovaný tuto svou povinnost dodržel po období od 1. 8. 2022 až do 30. 4. 2023, kdy jeden měsíc byl veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a následně pracoval u společnosti , Anonymizováno, provozující autoservis, a to na pozici přejímacího technika. Tento zaměstnavatel měl zcela jiný předmět činnosti (oprava automobilů) než žalobkyně. Až teprve tím, že dne 22. 5. 2023 se stal vedoucím STK u tohoto zaměstnavatele, porušil konkurenční doložku. K tvrzením žalobkyně, že tuto doložku porušil již dříve, přihlížet v odvolacím řízení nelze, neboť toto tvrzení neuvedla před okresním soudem a okresní soud v tomto směru tak nemohl provést potřebné důkazy, když žalovaný toto tvrzení žalobkyně nyní popírá. Za situace, kdy ze strany žalobkyně došlo k nestandardnímu postupu, kdy žalovaného z funkce ředitele písemně odvolala a písemně s ním uzavřela dohodu o změně pracovního zařazení, aby bezprostředně jej na základě ústní dohody ve funkci ředitele ponechala, neboť neměla za žalovaného adekvátní náhradu, žalovaný se právem mohl domnívat, že jej konkurenční doložka nezavazuje, což však bylo shledáno soudy jako mylné. Přestože žalovaný vycházel z toho, že za popsané situace jej konkurenční doložka nezavazuje, přesto se podle této choval, když po dobu 8 měsíců nevykonával činnosti mu konkurenční doložkou zapovězené. Je proto spravedlivé, aby za dobu, po kterou žalovaný de facto respektoval ujednání obsažené v konkurenční doložce (od 1. 8. 2022 do 30. 4. 2023, tj. 8 měsíců- podle konkurenční doložky nárok vzniká za každý měsíc plnění závazku, jelikož žalovaný uprostřed měsíce května 2023 závazek porušil, za tento měsíc mu již nárok nevznikl), obdržel od žalobkyně v konkurenční doložce sjednanou částku, a to 8 x polovinu jeho průměrného hrubého měsíčního výdělku ve výši 24 192 Kč (odvolací soud přitom vychází z výpočtů okresního soudu, co se týče výše průměrné měsíční hrubé mzdy žalovaného za rozhodné období, které okresní soud provedl správně a odvolací soud v tomto směru pro stručnost na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu odkazuje). Za rozhodné období se tak jedná o částku 193 536 Kč (tj. 8 x 24 192 Kč). Žalovaný v odvolacím řízení za přítomnosti žalobkyně uplatnil započtení této své pohledávky proti pohledávce žalobkyně, přičemž obě pohledávky jsou stejného druhu a splatné, tudíž k jejich započtení nic nebránilo. Pokud tedy okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni sankci za nedodržení konkurenční doložky v celkové výši 290 304 Kč, pak od této částky je třeba odečíst částku 193 536 Kč, a žalovaný je tak povinen za porušení konkurenční doložky zaplatit žalobkyni částku 96 768 Kč, a to včetně okresním soudem přiznaných úroků z prodlení, o kterých bylo okresním soudem jinak správně rozhodnuto.

31. Z vyložených důvodů odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, jak ve výroku I. tohoto rozsudku je uvedeno.

32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud, byť zčásti změnil rozsudek okresního soudu, musel nově rozhodnout o nákladech řízení před tímto soudem dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení před okresním soudem byla částka 385 461,67 Kč včetně požadovaných úroků z prodlení ke dni rozhodování odvolacího soudu. V řízení před okresním soudem žalobkyně byla úspěšná včetně přiznaných úroků z prodlení k uvedenému datu co do částky 115 426,99 Kč, tj. v rozsahu 30 % a neúspěšná co do částky 266 373,95 Kč, tj. v rozsahu 70 %, je povinna tedy dle § 142 odst. 2 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. uhradit žalovanému náklady řízení v rozsahu 40 %. Tyto náklady řízení se sestávají z odměny advokáta za 8 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření k doplněné žalobě, účast u jednání soudu 9. 4. 2025, účast na jednání dne 4. 6. 2025 přesahující dvě hodiny, účast na jednání dne 7. 7. 2025 přesahující dvě hodiny) po 9 580 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen ,,AT“) v částce 76 640 Kč, náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT účinného do 31. 12. 2024 v částce 600 Kč, náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 3 AT účinného od 1. 1. 2025 v částce 2 700 Kč a 21% DPH z odměny a náhrad v částce 16 787,40 Kč. Celkově jde o náklady řízení v částce 96 727,40 Kč, z nichž 40 % činí částku 38 690,96 Kč, kterou je žalobkyně povinna uhradit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

33. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení ve větším rozsahu úspěšnému žalovanému přiznal náklady řízení ve výši 15 143,04 Kč. Předmětem odvolacího řízení byla částka 346 280,97 Kč včetně požadovaných úroků z prodlení ke dni rozhodování odvolacího soudu, žalobkyně zde byla úspěšná co do částky 115 426,99 Kč včetně úroků z prodlení k uvedenému datu, tedy v rozsahu 33 % a neúspěšná co do částky 266 373,95 Kč včetně úroků z prodlení k uvedenému datu, tedy v rozsahu 77 %. Je tak povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v rozsahu 44 %. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby pod 9 500 Kč dle § 8 odst.1, § 7 bod 6 AT v částce 19 000 Kč, náhrady hotových výdajů po 450 Kč za dva úkony právní služby dle § 13 odst. 1, 3 AT v částce 900 Kč a zaplaceného soudního poplatku z odvolání v částce 14 516 Kč. Celkově se jedná o náklady řízení v částce 34 416 Kč, z nichž 44 % činí částku 15 143,04 Kč, kterou je žalobkyně povinna uhradit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).