95 Co 497/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudců Mgr. Jana Zdražila a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Anonymizováno narozený dne Anonymizováno naposledy bytem hlášen na adrese Anonymizováno t. č. neznámého pobytu zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice , advokátkou sídlem Anonymizováno o zaplacení Anonymizováno Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. července 2024 č. j. 11 C 3/2024-113,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I. mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; a jinak se v napadené části výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit státu náklady na zastoupení žalovaného v řízení před okresním soudem v rozsahu , Anonymizováno, %, na účet Okresního soudu v Lounech, ve výši, jež bude určena okresním soudem v samostatném usnesení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud svým rozsudkem zamítl žalobu, podle které žalobkyně požadovala po žalovaném částku , částka, , s úrokem ve výši , částka, , s úrokem z prodlení ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši , částka, ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám České republiky - Okresnímu soudu v Lounech (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku , částka, se sjednaným úrokem ve výši , Anonymizováno, ročně. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl proto zesplatněn ke dni , datum, . Předmětem řízení je částka tvořená nesplacenou jistinou ve výši , částka, a poplatky ve výši , částka, . Původní věřitel podle žaloby prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně dále k žalobě připojila vyjádření původního věřitele, podle kterého měl žalovaný příjem ve výši , částka, , což pracovník původního věřitele zkontroloval na základě příchozích transakcí na jeho účtu. Žalovaný uvedl na žádosti výdaje ve výši , částka, a nájemné ve výši , částka, . Původní věřitel stanovil životní výdaje žalovaného na základě jeho sdělených dat kombinací s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na , částka, . Žalovaný neměl žádné úvěrové zatížení. Příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Původní věřitel postoupil pohledávku společnosti , Anonymizováno, a tato společnost ji následně postoupila žalobkyni. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku , částka, .

3. Opatrovnice žalovaného namítla, že nebyla náležitě a dostatečně vyhodnocena možnost a schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Odkázala na žádost o poskytnutí úvěrového produktu, ze kterého vyplývalo, že žalovaný měl pobyt jen do , datum, , přičemž žalobkyní byl stanoven termín pro splácení úvěru až do roku , Anonymizováno, Žalovaný uvedl výdaje ve výši , částka, a nájemné ve výši , částka, a ze strany žalobkyně došlo ke stanovení životních výdajů na částku , částka, . Z předložených výpisů z bankovního účtu žalovaného za období měsíce , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , tj. za měsíce před poskytnutím tohoto úvěru vyplývalo, že příjem žalovaného zcela nepostačoval na splácení poskytnutého úvěru. Stanovení životních výdajů dle interního výpočtu banky nedávalo reálný obraz o skutečných výdajích žalovaného. Stanovený výpočet životních výdajů byl vypočten zcela účelově, a to ve snaze požadovaný úvěr žalovanému poskytnout. Platby na úvěr byly automaticky inkasně strhávány z účtu žalovaného. Částky zaplacené žalovaným by měly být zohledněny ve výši bezdůvodného obohacení. Dále opatrovnice žalovaného vznesla námitku promlčení.

4. Okresní soud zjistil, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak toto prověření dle názoru okresního soudu nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Původní věřitel vycházel ze statistických výdajů, faktické výdaje žalovaného nezohlednil, a to za situace, kdy z výpisů z účtů vyplývalo, že v minulém období mu nezůstával na účtu zůstatek ve výši splátky. Ze smlouvy o úvěru pak vyplývají i další závazky žalovaného kromě pravidelných splátek. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z. neplatná. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byly ve smlouvě uvedené finanční prostředky poskytnuty. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka , částka, a zaplatil celkem částku , částka, , okresní soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši , částka, .

5. Okresní soud se dále zabýval námitkou promlčení. Okresní soud připomněl, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3149/2022 ze dne 29. 3. 2023 bylo vysloveno, že pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty není podstatná sama vědomost o neplatnostismlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. Tuto znalost okolností měl podle názoru okresního soudu původní věřitel již v okamžiku uzavření smlouvy a poskytnutí částky , částka, dne , datum, , když nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu k posuzování úvěruschopnosti (viz např. již v té době vydaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ) a poskytl peněžní prostředky ve výši , částka, , Anonymizováno, státnímu občanu s dobou vrácení, která přesahovala povolený pobyt žalovaného i pracovní poměr na dobu určitou. Vycházel ze statistických výdajů žalovaného a faktické výdaje žalovaného nezohlednil. Původní věřitel je banka poskytující úvěry jako součást své podnikatelské činnosti, na kterou mohou být z tohoto důvodu kladeny vyšší nároky. Okresní soud proto žalobu zcela zamítl, když nárok žalobkyně na vydání zbývající výše bezdůvodného obohacení ve výši , částka, je promlčen, neboť žaloba byla podána dne , datum, po uplynutí lhůty 3 let po čerpání částky , částka, .

6. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Žalobkyně namítla, že okresní soud pochybil, pokud zamítl žalobu v plném rozsahu, neboť k promlčení předmětného bezdůvodného obohacení, na něž má žalobce nárok, v případě, že je předmětná smlouva prohlášena za neplatnou, nedošlo. Okresní soud se podle žalobkyně řádně nezabýval rozhodným počátkem pro běh této subjektivní lhůty. Okresní soud podle žalobkyně nesprávně datuje počátek promlčecí lhůty ke dni , datum, , který je dnem uzavření absolutně neplatné smlouvy. S tímto názorem soudu nelze souhlasit, neboť z ničeho nelze doložit, že právě tento den došlo k vědomosti žalobce o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně byla v okamžiku uzavření smlouvy v dobré víře, že uzavírá platnou smlouvu o úvěru. Žalobkyně poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021 a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. O nevědomosti žalobce o existenci práva na bezdůvodné obohacení přitom svědčí i fakt, že tento nárok po žalovaném vůbec nepožadoval, neboť měl postaveno na jisto oprávněnost celého jeho nároku, který byl uplatněn žalobou. Další skutečnost, která svědčí o tom, že datum uvedené soudem prvního stupně nemůže představovat počátek běhu promlčecí lhůty, žalobce spatřuje v tom, že žalovaný po určitou dobu na předmětný dluh plnil dle sjednaných podmínek. Pokud by byl přijat výklad okresního soudu, byli by oprávnění vystavováni nepřiměřené právní nejistotě, když o absolutní neplatnosti rozhoduje někdo třetí, takže by ve výsledku jejich vymahatelná práva z právních jednání byla závislá na posouzení soudu a rovněž i na běhu času. Docházelo by tak k absurdním scénářům, kdy by se smluvní strany dohodly na delší době plnění, než je promlčecí lhůta, což by oprávněnému ve výsledku znemožnilo se následně v případě neplatnosti smlouvy domáhat práva z bezdůvodného obohacení. Na základě výše uvedeného má žalobkyně za to, že její nárok na bezdůvodné obohacení, které představuje částku , částka, promlčen není. Žalobkyně navrhuje, aby krajský soud změnil výrok I. potud, že žalované bude uloženo zaplatit žalobkyni , částka, se zákonným úrokem z prodlení z této částky od , datum, , do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovanému bude uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

7. Krajský soud jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobkyně je podáno včas, jedná se o odvolání, podávané oprávněnou osobou, o odvolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 2 o. s. ř., a shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným.

8. Odvolatelka zpochybnila právní závěr okresního soudu o promlčení jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá určení okamžiku, kdy započala běžet subjektivní promlčecí lhůta (doba) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Právní vztah účastníků vychází ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené , datum, a řídí se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným do 1. 12. 2016, podle jehož § 87 odst. 1 ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitelmůže uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Právní úprava platná do 22. 5. 2022 vycházela z principu relativní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele. K povědomosti o neplatnosti smlouvy tak nepostačovalo pouze vědomí porušení zákonné povinnosti, ale také námitka relativní neplatnosti ze strany žalovaného.

10. Uvedená úprava byla v rozporu s Evropským právem, což však bylo vysloveno až rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 (, právnická osoba, .

11. Teprve usnesením Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. října 2021 bylo judikatorně vysloveno, že legislativní chybu spočívající v zakotvení relativní neplatnosti je třeba překonat eurokonformním výkladem.

12. Podle § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

13. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

14. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Podle § 629 odst. 2 o. z. se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

16. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 629 odst. 1 o. z. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stíženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno.

17. Ztotožnil-li okresní soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením spotřebitelského úvěru na podkladě (podle něho absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího (tedy aniž zjišťoval, zda si věřitelka byla vědoma nebo musela být vědoma toho, že nepostupuje s odbornou péčí a nemá dostatečné informace umožňující posouzení úvěruschopnosti dlužníka), je s judikaturou Nejvyššího soudu reflektující citovaný právní závěr Ústavního soudu v rozporu. Bylo totiž třeba zjistit, kdy žalobkyně (případně její předchůdkyně) získala povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr okresního soudu, že tříletá subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny úvěru začala plynout „dnem následujícím po poskytnutí finančních prostředků žalovanému“, takže uplatnila-li žalobkyně nárok u soudu až dne , datum, , je její právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, je předčasný, a tudíž nesprávný. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají.

18. Nejdříve , datum, (kdy bylo vydáno usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20) tak žalobkyně mohla zjistit, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je ve skutečnosti absolutně neplatná. Žaloba byla podána , datum, . Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak není promlčen. Žalobkyni však náleží pouze nárok na zaplacení jistiny, nikoliv úroků z prodlení. Jak dovodila judikatura, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 149 odst. 2 o. s. ř. Když žalobkyně byla se svou žalobou úspěšná v rozsahu , Anonymizováno, % a neúspěšná v rozsahu , Anonymizováno, %. Žalobkyně je tak povinna nahradit státu náklady na zastupování žalovaného v rozsahu , Anonymizováno, %. O konkrétní výši této náhrady však bude moci být rozhodnuto teprve tehdy, až uvedené náklady vzniknou, tedy kdy bude ustanovenému opatrovníku odměna pravomocně přiznána a státem také vyplacena.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná v rozsahu , Anonymizováno, % a neúspěšná v rozsahu , Anonymizováno, %. Žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu , Anonymizováno, %. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku, z žaloby ve výši , částka, , z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. sestávající z částky 1x , částka, za odvolání, paušálních náhrady výdajů ve výši 1 x , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %. Podíl 74 % celkových nákladů tak činí , částka, .