95 Co 610/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a soudců JUDr. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2024, č. j. 13 C 629/2023-96,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 070,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, , advokátky.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, , , číslo, jehož součástí je stavba č. p. , číslo, (, Anonymizováno, ) a pozemku parc. č. , číslo, , číslo, , vše v katastrálním území , adresa, (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 652 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.).

2. Skutkově vycházel z toho, že , jméno FO, a , jméno FO, (rodiče žalobkyně) obdrželi přídělem domy , adresa, a další pozemky (celkem o výměře 9 ha, 61 a, 52 m2). Žádostí ze dne , datum, otec žalobkyně žádal o dání do vlastnictví nemovitosti č. p. , číslo, , které označil za své bydliště, a zrušit příděl č. p. , číslo, který je v jeho vlastnictví s tím, že v roce 1952 pro nedostatek místa v usedlosti č. p. , číslo, mu , právnická osoba, přidělil budovu č. p. , číslo, , která byla vedena jako rezerva Národního půdního fondu pod pořadovým číslem , číslo, . Otec žalobkyně dále vysvětlil, že u č. p. , číslo, přebírá pouze budovu bez pozemků, pozemky jsou vedeny jako rezerva. , jméno FO, uvedl, že žádost o přidělení č. p. , číslo, do vlastnictví , jméno FO, a , jméno FO, postupují s tím, že žádost , Anonymizováno, doporučuje. Podle návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území , adresa, pro č. p. , číslo, příděl č. , číslo, obdržel , jméno FO, a , jméno FO, , přičemž součástí tohoto přídělu byly i předmětné pozemky. Údaj o přídělu těmto osobám byl přeškrtnut s tím, že nemovitosti jsou opuštěné s doplňkem, že je užívá , jméno FO, ; nemovitosti tedy byly evidované na , Anonymizováno, . Po zůstavitelce , jméno FO, , zemřelé , datum, , převzal pozůstalost dle dohody dědiců pozůstalý manžel , jméno FO, (v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí nebyly uvedené předmětné pozemky). Po zůstaviteli , jméno FO, , zemřelém dne , datum, , nabyly majetek jeho 4 děti, mj. žalobkyně (v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí nebyly uvedené předmětné pozemky). Žalobkyně s manželem předmětné nemovitosti užívá od smrti otce , jméno FO, , zemřelého dne , datum, , přičemž její rodiče tyto nemovitosti užívali nejméně od , datum, (jak vyplývá z žádosti o přidělení do vlastnictví z tohoto data, avšak dle tohoto dokumentu fakticky rodičům žalobkyně byly tyto nemovitosti „přiděleny“, resp. dány k dispozici, v roce 1952 a od tohoto roku měli tyto nemovitosti užívat). Žalobkyně se svojí rodinou a rodiči se o nemovitosti fakticky dlouhodobě starala, pečovala o ně a rekonstruovala je, předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci (tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné).

3. Právně, pokud jde o otázku vydržení, okresní soud věc posoudil podle § 1095 o. z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z. Podle okresního soudu doba mimořádného vydržení mohla začít plynout už před nabytím účinnosti o. z., přičemž tato doba vydržení nemohla skončit dříve než , datum, (§ 3066 o. z.). Předmětné nemovitosti žalobkyně držela (zde okresní soud odkazoval na výslechy , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a žalobkyně, přičemž všichni potvrdili, že se žalobkyně či její rodina k předmětným nemovitostem chovali tak, jako kdyby jim patřily) a byla prokázána délka držby žalobkyně opravňující závěr o vydržení předmětných nemovitostí. Žalobkyně nemovitosti držela od smrti svého otce (dne , datum, ) a žalobkyně si pro délku vydržecí doby může započíst dobu držby jejich rodičů nejpozději od 25. 7. 1956, kdy tito žádali o přidělení předmětných nemovitostí do svého vlastnictví. Ačkoli se rodiče žalobkyně chopili pouhé držby předmětných nemovitostí, není možné s ohledem na běh času a předkladu jednání osob v souladu se zásadou poctivosti (§ 6 o. z.) dovozovat, že by tito držbu nabyli rovněž v nepoctivém úmyslu. Naopak jejich úmysl ohledně předmětných nemovitostí byl poctivým, neboť se snažili získat předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, ale zjevně z důvodu běhu času se nepodařilo dohledat listinu prokazující završení procesu o jejich žádosti o příděl nemovitostí. Rodiče žalobkyně přitom mohli více než důvodně přepokládat, že příděl s ohledem na tehdejší poměry nakonec obdrží, jak nepřímo potvrdila svědkyně , jméno FO, s tím, že k chybám stran přídělu nemovitostí docházelo, přičemž toto bylo následně řešeno ve prospěch dotčených osob.

4. Okresní soud naopak dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně předmětné nemovitosti držela v nepoctivém úmyslu; příslušné břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo žalovanou (viz § 1095 NOZ ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Tento nepoctivý úmysl by přitom musel být žalobkyni prokázán k okamžiku nabytí držby předmětných nemovitostí, tudíž pozdější nabytí určitých pochybností pro naplnění podmínek vydržení nevadí – srov. výše citované usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1241/2022. Žalobkyně se přitom zjevně fakticky pouze z důvodu nevědomosti o pravém stavu věcí chopila držby předmětných nemovitostí po smrti svého otce dne , datum, , kdy z povahy věci předpokládala, že předmětné nemovitosti užívané v její rodině „od nepaměti“ (fakticky od 50. let minulého století) jsou ve vlastnictví jejího zemřelého otce. Žalobkyně postupovala v souladu s běžně očekávatelným předpokladem, že nemovitosti užívané v rámci rodiny od 50. let minulého století (tj. přes 40 let), aniž by tomu kdokoliv bránil, jsou v majetku této rodiny.

5. K námitkám žalované, že není pasivně věcně legitimována, okresní soud uvedl, že nebylo-li doloženo, že rodina žalobkyně obdržela předmětné nemovitosti přídělem, zůstaly tyto nemovitosti formálně ve vlastnictví , Anonymizováno, (jak ostatně vyplývá návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území , adresa, pro č. p. , číslo, , příděl č. , číslo, a z listiny citované v odst. 10 rozsudku okresního soudu). Žalovaná je tedy zjevně pasivně legitimována. K namítanému ustanovení § 65 katastrálního zákona uvedl, že se žalobkyně nedomáhala svého vlastnického práva na základě toho, že by v katastru nebyla zapsána jako vlastník z důvodu jejího nedostatečného označení, ale z důvodu jí tvrzeného mimořádného vydržení předmětných nemovitostí. Postup dle citovaného ustanovení tedy zjevně nepřichází do úvahy.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o platebním místu podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž uvedla, že závěry okresního soudu o mimořádném vydržení a neprokázání nepoctivého úmyslu při chopení se držby, jsou chybné, protože žalobkyně o tomto problému musela z podstaty věci vědět, neboť otec , jméno FO, převzal pozůstalost na základě dohody dědiců, tedy právního jednání, které museli všichni účastníci přečíst a podepsat. Museli tedy být seznámeni i s tím, že se v něm předmětné nemovitosti nenacházejí. Chopila-li se poté žalobkyně držby dotčených nemovitostí po smrti svého otce, není pravda, že tuto okolnost mohla odhalit až na základě dědického usnesení týkající se zůstavitele, jejího otce, neboť o ní již dávno musela vědět. Skutečnost, že tehdy žalobkyně věděla, že nemovitosti „nejsou jejich“, tak naopak bez pochyby prokázána byla. Za liché označila na to navazující závěry, že žalobkyně postupovala v souladu s běžně očekávatelným předpokladem, že nemovitosti užívané v rámci rodiny od 50. let minulého století (tj. přes 40 let), aniž by tomu kdokoliv bránil, jsou v majetku této rodiny. Žalovaná s takovým hodnocením okresního soudu nesouhlasila proto, že pokud někdo od počátku, ujmutí se držby (brána v to i vědomost právních předchůdců žalobkyně) ví, že mu nemovitost nepatří, nelze z jakéhokoli dalšího jednání dovozovat poctivý úmysl z toho vycházející, nota bene v případě, kdy sice dotyčný možná o legalizaci daného stavu usiluje, avšak je si dobře vědom skutečnosti, že k takové legalizaci nedošlo. Jinými slovy, podle žalované nejedná poctivě ten, pokud v okamžiku ujmutí se držby ujímá se cizího majetku s tím, že v budoucnu takový stav napraví. Nerozhodná by v takový okamžik měla být i skutečnost, že mu v držbě nikdo nebrání. Ostatně samotné upozornění na právní závady ve formě písemného záznamu ze strany úřadů lze považovat za jednání směřující k jednoznačnému popisu daného stavu v případě vyvstanuvších sporů. Podle žalované tedy není dána jedna ze základních podmínek pro mimořádné vydržení, a to absence nepoctivého úmyslu, a to jak u žalobkyně samotné, tak ani u jejích právních předchůdců. Délka vydržecí doby je podle žalované v takovém případě irelevantní. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, případně rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Žalobkyně považovala rozsudek okresního soudu za správný a navrhovala jeho potvrzení.

9. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání neshledal odvolání důvodným.

10. Po skutkové stránce provedl okresní soud dokazování na základě důkazních návrhů stran, uvedl, o které důkazy skutková zjištění opírá. Odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem vycházel.

11. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

12. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

13. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 3387/2021-221).

14. Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Na druhou stranu zákon vyvažuje výhody dané prominutím titulu prodloužením vydržecí doby, a to na dvojnásobek, což u věcí movitých znamená 6 let a u nemovitostí 20 let [srov. SPÁČIL, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021].

15. Ze skutkových zjištění okresního soudu vyplývá, že žalobkyně s manželem předmětné nemovitosti užívá od smrti jejího otce , jméno FO, , zemřelém dne , datum, , přičemž její rodiče tyto nemovitosti užívali nejméně od 25. 7. 1956, a to na základě souhlasu , Anonymizováno, a doporučení , Anonymizováno, , která doporučila přidělení č. p. , číslo, do vlastnictví rodičům žalobkyně. Žalobkyně se svojí rodinou a rodiči se o nemovitosti fakticky dlouhodobě starala, pečovala o ně a rekonstruovala je, předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci (tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné).

16. Žalovaná vydržení na straně žalobkyně popírala a tížilo jí tedy důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalovaná důkazní břemeno o nepoctivém úmyslu na straně žalobkyně neunesla. V daném případě nelze dospět k závěru, že by právní předchůdci či žalobkyně postupovali při nabývání majetku v jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti, protože z okolností je zřejmé, že užívání předmětných nemovitostí se realizovalo se souhlasem tehdejšího , Anonymizováno, . Na překážku mimořádného vydržení není skutečnost, kterou namítala žalovaná, že nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení, neboť mimořádně může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Jestliže se žalobkyně ujala držby nemovitostí po smrti svého otce (dne , datum, ), uplynutím 20 let nabyla vlastnické právo k nim ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s 3066 o. z.

17. S ohledem na tento závěr odvolací soud rozsudek okresního podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, neboť okresní soud rozhodl o nákladech řízení správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

18. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni v řízení vznikly náklady ve výši odměny za zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 a. t. ve výši 1 x 5 620 Kč/úkon (účast na jednání před odvolacím soudem), při tarifní hodnotě 113 000 Kč, náhrady hotových výdajů 1 x 450 Kč/úkon, náhrady za promeškaný čas 4 x 150 Kč (4 x půlhodina, dle www.mapy.cz 1 cesta v délce trvání 54 min.) a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 1 400,70 Kč, celkem tedy 8 070,70 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu jízdného, neboť tyto náklady nebyly odvolacímu soudu doloženy. A pokud jde o návrh na přiznání odměny podle § 9a odst. 1, písm. d) a. t., zde odvolací soud vycházel z toho, že cena nemovitých věcí nebyla v řízení zjištěna a dané ustanovení tak neaplikoval.

19. Lhůta k plnění vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro její prodloužení. Platební místo bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky.