95 Co 610/2024

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radima Pastrňáka, Ph.D. a soudců JUDr. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 9. 2024, č. j. 13 C 629/2023-96,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 070,70 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky, advokátky.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. číslo, číslo jehož součástí je stavba č. p. číslo (Anonymizováno) a pozemku parc. č. číslo číslo, vše v katastrálním území adresa (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 30 652 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.).

2. Skutkově vycházel z toho, že jméno FO a jméno FO (rodiče žalobkyně) obdrželi přídělem domy adresa a další pozemky (celkem o výměře 9 ha, 61 a, 52 m2). Žádostí ze dne datum otec žalobkyně žádal o dání do vlastnictví nemovitosti č. p. číslo, které označil za své bydliště, a zrušit příděl č. p. číslo který je v jeho vlastnictví s tím, že v roce 1952 pro nedostatek místa v usedlosti č. p. číslo mu právnická osoba přidělil budovu č. p. číslo, která byla vedena jako rezerva Národního půdního fondu pod pořadovým číslem číslo. Otec žalobkyně dále vysvětlil, že u č. p. číslo přebírá pouze budovu bez pozemků, pozemky jsou vedeny jako rezerva. jméno FO uvedl, že žádost o přidělení č. p. číslo do vlastnictví jméno FO a jméno FO postupují s tím, že žádost Anonymizováno doporučuje. Podle návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území adresa pro č. p. číslo příděl č. číslo obdržel jméno FO a jméno FO, přičemž součástí tohoto přídělu byly i předmětné pozemky. Údaj o přídělu těmto osobám byl přeškrtnut s tím, že nemovitosti jsou opuštěné s doplňkem, že je užívá jméno FO; nemovitosti tedy byly evidované na Anonymizováno. Po zůstavitelce jméno FO, zemřelé datum, převzal pozůstalost dle dohody dědiců pozůstalý manžel jméno FO (v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí nebyly uvedené předmětné pozemky). Po zůstaviteli jméno FO, zemřelém dne datum, nabyly majetek jeho 4 děti, mj. žalobkyně (v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí nebyly uvedené předmětné pozemky). Žalobkyně s manželem předmětné nemovitosti užívá od smrti otce jméno FO, zemřelého dne datum, přičemž její rodiče tyto nemovitosti užívali nejméně od datum (jak vyplývá z žádosti o přidělení do vlastnictví z tohoto data, avšak dle tohoto dokumentu fakticky rodičům žalobkyně byly tyto nemovitosti „přiděleny“, resp. dány k dispozici, v roce 1952 a od tohoto roku měli tyto nemovitosti užívat). Žalobkyně se svojí rodinou a rodiči se o nemovitosti fakticky dlouhodobě starala, pečovala o ně a rekonstruovala je, předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci (tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné).

3. Právně, pokud jde o otázku vydržení, okresní soud věc posoudil podle § 1095 o. z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z. Podle okresního soudu doba mimořádného vydržení mohla začít plynout už před nabytím účinnosti o. z., přičemž tato doba vydržení nemohla skončit dříve než datum (§ 3066 o. z.). Předmětné nemovitosti žalobkyně držela (zde okresní soud odkazoval na výslechy jméno FO, jméno FO, jméno FO a žalobkyně, přičemž všichni potvrdili, že se žalobkyně či její rodina k předmětným nemovitostem chovali tak, jako kdyby jim patřily) a byla prokázána délka držby žalobkyně opravňující závěr o vydržení předmětných nemovitostí. Žalobkyně nemovitosti držela od smrti svého otce (dne datum) a žalobkyně si pro délku vydržecí doby může započíst dobu držby jejich rodičů nejpozději od 25. 7. 1956, kdy tito žádali o přidělení předmětných nemovitostí do svého vlastnictví. Ačkoli se rodiče žalobkyně chopili pouhé držby předmětných nemovitostí, není možné s ohledem na běh času a předkladu jednání osob v souladu se zásadou poctivosti (§ 6 o. z.) dovozovat, že by tito držbu nabyli rovněž v nepoctivém úmyslu. Naopak jejich úmysl ohledně předmětných nemovitostí byl poctivým, neboť se snažili získat předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, ale zjevně z důvodu běhu času se nepodařilo dohledat listinu prokazující završení procesu o jejich žádosti o příděl nemovitostí. Rodiče žalobkyně přitom mohli více než důvodně přepokládat, že příděl s ohledem na tehdejší poměry nakonec obdrží, jak nepřímo potvrdila svědkyně jméno FO s tím, že k chybám stran přídělu nemovitostí docházelo, přičemž toto bylo následně řešeno ve prospěch dotčených osob.

4. Okresní soud naopak dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně předmětné nemovitosti držela v nepoctivém úmyslu; příslušné břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo žalovanou (viz § 1095 NOZ ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Tento nepoctivý úmysl by přitom musel být žalobkyni prokázán k okamžiku nabytí držby předmětných nemovitostí, tudíž pozdější nabytí určitých pochybností pro naplnění podmínek vydržení nevadí – srov. výše citované usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1241/2022. Žalobkyně se přitom zjevně fakticky pouze z důvodu nevědomosti o pravém stavu věcí chopila držby předmětných nemovitostí po smrti svého otce dne datum, kdy z povahy věci předpokládala, že předmětné nemovitosti užívané v její rodině „od nepaměti“ (fakticky od 50. let minulého století) jsou ve vlastnictví jejího zemřelého otce. Žalobkyně postupovala v souladu s běžně očekávatelným předpokladem, že nemovitosti užívané v rámci rodiny od 50. let minulého století (tj. přes 40 let), aniž by tomu kdokoliv bránil, jsou v majetku této rodiny.

5. K námitkám žalované, že není pasivně věcně legitimována, okresní soud uvedl, že nebylo-li doloženo, že rodina žalobkyně obdržela předmětné nemovitosti přídělem, zůstaly tyto nemovitosti formálně ve vlastnictví Anonymizováno (jak ostatně vyplývá návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území adresa pro č. p. číslo, příděl č. číslo a z listiny citované v odst. 10 rozsudku okresního soudu). Žalovaná je tedy zjevně pasivně legitimována. K namítanému ustanovení § 65 katastrálního zákona uvedl, že se žalobkyně nedomáhala svého vlastnického práva na základě toho, že by v katastru nebyla zapsána jako vlastník z důvodu jejího nedostatečného označení, ale z důvodu jí tvrzeného mimořádného vydržení předmětných nemovitostí. Postup dle citovaného ustanovení tedy zjevně nepřichází do úvahy.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o platebním místu podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž uvedla, že závěry okresního soudu o mimořádném vydržení a neprokázání nepoctivého úmyslu při chopení se držby, jsou chybné, protože žalobkyně o tomto problému musela z podstaty věci vědět, neboť otec jméno FO převzal pozůstalost na základě dohody dědiců, tedy právního jednání, které museli všichni účastníci přečíst a podepsat. Museli tedy být seznámeni i s tím, že se v něm předmětné nemovitosti nenacházejí. Chopila-li se poté žalobkyně držby dotčených nemovitostí po smrti svého otce, není pravda, že tuto okolnost mohla odhalit až na základě dědického usnesení týkající se zůstavitele, jejího otce, neboť o ní již dávno musela vědět. Skutečnost, že tehdy žalobkyně věděla, že nemovitosti „nejsou jejich“, tak naopak bez pochyby prokázána byla. Za liché označila na to navazující závěry, že žalobkyně postupovala v souladu s běžně očekávatelným předpokladem, že nemovitosti užívané v rámci rodiny od 50. let minulého století (tj. přes 40 let), aniž by tomu kdokoliv bránil, jsou v majetku této rodiny. Žalovaná s takovým hodnocením okresního soudu nesouhlasila proto, že pokud někdo od počátku, ujmutí se držby (brána v to i vědomost právních předchůdců žalobkyně) ví, že mu nemovitost nepatří, nelze z jakéhokoli dalšího jednání dovozovat poctivý úmysl z toho vycházející, nota bene v případě, kdy sice dotyčný možná o legalizaci daného stavu usiluje, avšak je si dobře vědom skutečnosti, že k takové legalizaci nedošlo. Jinými slovy, podle žalované nejedná poctivě ten, pokud v okamžiku ujmutí se držby ujímá se cizího majetku s tím, že v budoucnu takový stav napraví. Nerozhodná by v takový okamžik měla být i skutečnost, že mu v držbě nikdo nebrání. Ostatně samotné upozornění na právní závady ve formě písemného záznamu ze strany úřadů lze považovat za jednání směřující k jednoznačnému popisu daného stavu v případě vyvstanuvších sporů. Podle žalované tedy není dána jedna ze základních podmínek pro mimořádné vydržení, a to absence nepoctivého úmyslu, a to jak u žalobkyně samotné, tak ani u jejích právních předchůdců. Délka vydržecí doby je podle žalované v takovém případě irelevantní. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, případně rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Žalobkyně považovala rozsudek okresního soudu za správný a navrhovala jeho potvrzení.

9. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, a to spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, a to podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř. a po nařízeném jednání neshledal odvolání důvodným.

10. Po skutkové stránce provedl okresní soud dokazování na základě důkazních návrhů stran, uvedl, o které důkazy skutková zjištění opírá. Odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem vycházel.

11. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

12. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

13. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 3387/2021-221).

14. Z důvodové zprávy vyplývá, že mimořádné vydržení nesmí dát průchod ochraně „zjevné lsti a podvodu“, z čehož implicitně vyplývá, že „nepoctivý úmysl“ má pokrývat pouze případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku. Mimořádně tedy může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Nesmí však držet ve zlém úmyslu, což lze kvalifikovat zejména s ohledem na způsob nabytí držby. Na druhou stranu zákon vyvažuje výhody dané prominutím titulu prodloužením vydržecí doby, a to na dvojnásobek, což u věcí movitých znamená 6 let a u nemovitostí 20 let [srov. SPÁČIL, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021].

15. Ze skutkových zjištění okresního soudu vyplývá, že žalobkyně s manželem předmětné nemovitosti užívá od smrti jejího otce jméno FO, zemřelém dne datum, přičemž její rodiče tyto nemovitosti užívali nejméně od 25. 7. 1956, a to na základě souhlasu Anonymizováno a doporučení Anonymizováno, která doporučila přidělení č. p. číslo do vlastnictví rodičům žalobkyně. Žalobkyně se svojí rodinou a rodiči se o nemovitosti fakticky dlouhodobě starala, pečovala o ně a rekonstruovala je, předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci (tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné).

16. Žalovaná vydržení na straně žalobkyně popírala a tížilo jí tedy důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalovaná důkazní břemeno o nepoctivém úmyslu na straně žalobkyně neunesla. V daném případě nelze dospět k závěru, že by právní předchůdci či žalobkyně postupovali při nabývání majetku v jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti, protože z okolností je zřejmé, že užívání předmětných nemovitostí se realizovalo se souhlasem tehdejšího Anonymizováno. Na překážku mimořádného vydržení není skutečnost, kterou namítala žalovaná, že nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení, neboť mimořádně může vydržet i ten, kdo není přímo přesvědčen, že vykonává právo, které mu náleží. Jestliže se žalobkyně ujala držby nemovitostí po smrti svého otce (dne datum), uplynutím 20 let nabyla vlastnické právo k nim ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s 3066 o. z.

17. S ohledem na tento závěr odvolací soud rozsudek okresního podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku, neboť okresní soud rozhodl o nákladech řízení správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

18. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni v řízení vznikly náklady ve výši odměny za zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 a. t. ve výši 1 x 5 620 Kč/úkon (účast na jednání před odvolacím soudem), při tarifní hodnotě 113 000 Kč, náhrady hotových výdajů 1 x 450 Kč/úkon, náhrady za promeškaný čas 4 x 150 Kč (4 x půlhodina, dle www.mapy.cz 1 cesta v délce trvání 54 min.) a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 1 400,70 Kč, celkem tedy 8 070,70 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu jízdného, neboť tyto náklady nebyly odvolacímu soudu doloženy. A pokud jde o návrh na přiznání odměny podle § 9a odst. 1, písm. d) a. t., zde odvolací soud vycházel z toho, že cena nemovitých věcí nebyla v řízení zjištěna a dané ustanovení tak neaplikoval.

19. Lhůta k plnění vychází z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro její prodloužení. Platební místo bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání, pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze v takovém případě podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.