13 C 629/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného pro žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. St. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, (rodinný dům) a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zahrada, vše v katastrálním území , adresa, .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. St. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, (rodinný dům) a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zahrada, vše v katastrálním území , adresa, (dále jen „předmětné nemovitosti“), neboť měla za to, že vlastnické právo k těmto nemovitostem vydržela dle ustanovení § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví spatřovala v tom, že bez vydání rozsudku o určení nebude moci své vlastnické právo zapsat do katastru nemovitostí. V době podání žaloby totiž předmětný pozemek byl dle katastru nemovitostí zapsán jako pozemek neznámého vlastníka s tím, že byly předány údaje do příslušné evidence ÚZSVM. Předmětné nemovitosti však užívá žalobkyně spolu se svou rodinou již několik desítek let. Vysvětlila, že do nemovitostí se její rodiče , jméno FO, a , jméno FO, nastěhovali někdy v letech 1952 až 1953. Původně se přitom rodiče žalobkyně nastěhovali do jiné nemovitosti v k. ú. , adresa, , a to zemědělské usedlosti č.p. , Anonymizováno, nabytou do jejich vlastnictví od Československého státu – Národního pozemkového fondu přídělem pod č. , hodnota, , který byl zaknihován v kn. vl. č. , hodnota, . Do usedlosti č. , hodnota, se žalobkyně narodila, ale asi po 4 letech se celá rodina přestěhovala do jiné části Velešic, a to do předmětných nemovitostí. K tomu mělo dojít na žádost otce žalobce, který požádal o příděl budovy č.p. , Anonymizováno, , a současně o zrušení přídělu č.p. , Anonymizováno, a to se souhlasem tehdejšího Místního národního výboru , adresa, . Přídělová listina však rodičům žalobkyně vystavena nebyla. Po smrti rodičů žalobkyně v předmětných nemovitostech bydlela od , datum, (kdy zemřel otec žalobkyně), tyto řádně užívala a starala se o ně. Mělo proto s ohledem na dané okolnosti za to, že jsou u ní splněny podmínky pro mimořádné vydržení.

2. Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne , datum, , v němž uvedl, že ke dni podání žaloby nebyl zapsaným vlastníkem v katastru nemovitostí, tudíž není pasivně věcně legitimován. Za situace, kdy v katastru v době podání žaloby byl jako vlastník zapsán „neznámý vlastník“, měla žalobkyně postupovat dle § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), což ale žalobkyně fakticky neučinila. Tento postup dle katastrálního zákona přitom dle žalovaného nelze aplikovat na řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem z titulu vydržení. Za dané situace by tak žaloba měla směřovat vůči evidovanému vlastníkovi nemovitosti. Protože ale v mezidobí uplynul den , datum, , došlo k nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem ex lege. Dále poukazoval na rozpor mezi katastrálním zákonem a občanským zákoníkem, resp. provázanost § 65 odst. 9 katastrálního zákona na ustanovení § 1050 odst. 2 občanského zákoníku. Dovozoval, že i pokud by konkrétní nemovitá věc ve vlastnictví nedostatečně identifikovaného vlastníka po , datum, ve skutečnosti opuštěná nebyla, chopil by se stát v takovém případě skutečně pouze držby – řádné, poctivé a pravé, přičemž by teprve následně mohl nabýt vlastnické právo vydržením. K otázce vydržení vlastnictví žalobkyní pak uvedl, že v rámci rodiny žalobkyně muselo být známo, že sporné parcely nebyly nikdy rodičům žalobkyně přiděleny a že tak nemají žádný právní titul k ujmutí se držby. Rodiče přitom museli vědět, že je nutné získat příděl pro nabytí vlastnictví. Rodina tak předmětné nemovitosti mohla užívat maximálně jako výpůjčku. Rodiče žalobkyně tak nikdy nemohli vlastnictví vydržet, neboť nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim věc patří. Z uvedeného však podle žalovaného plyne, že skutečným vlastníkem je stát, neboť předmětné nemovitosti nejprve nabyl konfiskací, a poté je přidělil manželům , jméno FO, , avšak příděl byl státu vrácen, který tak zůstal vlastníkem až do současnosti, ačkoli nebyl zapsán do katastru nemovitostí. Rodina žalobkyně včetně ní samotné o dané věci musela vědět, neboť předmětné pozemky neprošly řádně dědickým řízením po rodičích žalobkyně.Provedené listinné důkazní prostředky:

3. Z výpisu katastru nemovitostí pro kat. území , adresa, soud zjistil, že předmětné nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidované k datu , datum, na neznámého vlastníka.

4. Z návrhu přídělu pozemků a budov v kat. území , adresa, vyplývá, že , jméno FO, a , jméno FO, obdrželi přídělem domy , adresa, , 8 a 9 a další pozemky (celkem o výměře 9 ha, 61 a, 52 m2); v této listině nejsou vyjmenované předmětné pozemky. Dle Postupní listiny byli rodiče vyzváni k zaplacení částky , částka, za přidělený zemědělský majetek.

5. Ze žádosti o přidělení do vlastnictví č.p. , Anonymizováno, z , datum, soud ověřil, že , jméno FO, žádal o dání do vlastnictví nemovitosti č.p. , Anonymizováno, , které označil za své bydliště, a zrušit příděl č.p. , Anonymizováno, , které je v jeho vlastnictví. , jméno FO, k tomu v této žádosti uvedl, že v roce 1952 pro nedostatek místa v usedlosti č.p. , Anonymizováno, mu , právnická osoba, přidělil budovu č.p. , Anonymizováno, , která byla vedena jako rezerva Národního půdního fondu pod pořadovým číslem , hodnota, . , jméno FO, dále vysvětlil, že u č. p. , Anonymizováno, přebírá pouze budovu bez pozemků, pozemky jsou vedeny jako rezerva. Na dolní straně tohoto dokumentu bylo ze strany předsedy , právnická osoba, uvedeno, že žádost o přidělení č.p. , Anonymizováno, do vlastnictví , jméno FO, a , jméno FO, postupují s tím, že žádost rada , právnická osoba, doporučuje.

6. Z návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území , adresa, pro č.p. , Anonymizováno, soud zjistil, že příděl č. , hodnota, obdržel , jméno FO, a , jméno FO, , přičemž součástí tohoto přídělu byly i předmětné pozemky. Údaj o přídělu těmto osobám však byl přeškrtnut s tím, že nemovitosti jsou opuštěné s doplňkem, že je užívá , jméno FO, ; tudíž byly nemovitosti evidované na Československý stát.

7. Z rozhodnutí ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, Státního notářství v , Anonymizováno, soud zjistil, že po zůstavitelce , jméno FO, , zemřelé , datum, , pozůstalost dle dohody dědiců převzal poz. manžel , jméno FO, ; v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí však nebyly uvedené předmětné pozemky. Z usnesení Okresního soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. D , Anonymizováno, vyplynulo, že po zůstaviteli , jméno FO, , zemřelém dne , datum, nabyli majetek jeho 4 děti, mj. žalobkyně; v rámci výčtu takto převzatých nemovitostí však nebyly uvedené předmětné pozemky.

8. Z přípisu , právnická osoba, pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště ze dne , datum, bylo zjištěno, že katastrální úřad oznamuje žalovanému, že předmětné nemovitosti jsou vedeny na LV , Anonymizováno, (Neznámý vlastník). Provedení tohoto zápisu (tj. že vlastníkem je „neznámý vlastník“) dokládá výpis z listu vlastnictví , Anonymizováno, pro kat. území , adresa, , k datu , datum, . Ze záznamu změn 10/80 týkající se k.ú. , adresa, vyplývá, že příděl č. , hodnota, obdržel , jméno FO, a , jméno FO, , bydlící v čp. , Anonymizováno, ; příděl č. , hodnota, obdržel , jméno FO, . U těchto dvou přídělů bylo uvedeno, že vlastník obdržel příděl č. , hodnota, , domy byly zbořeny a předány JZD, dodatečně byla provedena směny, dostal příděl po , adresa, s tím, že příděl užívá, nebyla vystavena přídělová listina. Příděl č. , hodnota, – , jméno FO, užíval cca 5 roky, pak jej opustil. Vlastník vyrozuměn o závadách osobně dne , datum, ; podepsáno , jméno FO, s tím, že p. , jméno FO, zemřela, pozůstalost v jednání.

9. Z výpisu katastru nemovitostí pro kat. území , adresa, soud zjistil, že předmětné nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidované k datu , datum, na neznámého vlastníka.

10. Z výkazu přídělů pro zápis do předběžných knihovních vložek soud ověřil, že příděl č. , hodnota, s označením přídělu usedlost č.p. , Anonymizováno, je evidován na Čsl. stát – NPF. Z mapy pozemkového katastru a mapy katastru nemovitostí soud ověřil umístění předmětných nemovitostí11. Z výpisu týkající se daně z nemovitých věcí vyplývá, že správce daně za rok vyměřil blíže nepopsanému daňovému subjektu za nespecifikovanou nemovitou věc daň ve výši , částka, s tím, že ke dni , datum, neeviduje nedoplatek. Ze sdělení Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Litoměřicích ze dne , datum, soud ověřil, že žalobkyně podala daňové přiznání k dani z předmětných nemovitých věcí v roce 2001, přičemž žalobkyně od tohoto data platila daň z nemovitých věcí. Správce daně dále sdělil, že žalobkyni přiznané nemovitostí věci jsou evidovány na LV údajem, že vlastník je neznámý; poplatníkem daně v takovém případě je uživatel. Správce daně potvrdil, že daň z nemovitých věcí byla vždy včas a řádně hrazena; na osobním daňovém účtu neeviduje žádný přeplatek ani nedoplatek.

12. Z výpisu Informačního systému základních registrů (ISZR) soud ověřil, že žalobkyně má trvalou adresu na adrese , adresa, , a to od , datum, .

13. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. , číslo, soud ověřil, že žalobkyně podala dne , datum, žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž žalobu doplnila podáním ze dne , datum, o další listiny. Žalovaný se v tomto řízení vyjádřil tak, že vydržecí doba k předmětným nemovitostem skončí nejdříve k , datum, ; ve vyjádření ze dne , datum, pak doplnil, že nebyly předloženy žádné listiny dokládající příděl předmětných nemovitostí ve prospěch rodiny žalobkyně. V dané věci proběhlo jednání dne , datum, , v němž soud žalobkyni sdělil předběžný právní názor, že k vydržení může dojít nejdříve k , datum, . Následně soud toto řízení zastavil usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo, z důvodu zpětvzetí žaloby.

14. Z faktury ze dne , datum, soud ověřil, že , jméno FO, nakoupil od , právnická osoba, . 3000 ks zboží HOLLAND I a 80 kusů zboží HŘ 9.Výslechy svědků a žalobkyně15. Svědek , jméno FO, , manžel žalobkyně k věci uvedl, že v domě žili s žalobkyní od roku 1971, a to ještě s rodiči žalobkyně; trvalý pobyt zde získal od roku 1974. O nemovitosti se s žalobkyní starali a dělali, co bylo potřeba. Po smrti otce žalobkyně zjistili problém se zápisem vlastnického práva a začali se proto o to zajímat; svědek věděl o tom, že rodiče žalobkyně jsou zapsáni jako uživatelé v pozemkovém katastru. Vlastnictví by měla nabýt žalobkyně na základě toho, že tam žila asi od 4 let a že tam žila se svými rodiči. Co se týče dědického řízení po otci žalobkyně, pak svědek uvedl, že nebyl jeho účastníkem, ale od manželky ví, že teprve tehdy se zjistilo, že předmětné nemovitosti nebyly projednány v rámci dědického řízení a že se čeká na jejich vyřízení podle notářského zápisu – měl se hledal nějaký vlastník, resp. někdo, kdo by se o pozemky přihlásil. Nemovitosti byly tzv. německého původu a byly zapsány do rezervního fondu, rodičům žalobkyně byly přiděleny někdy v 50. letech minulého stolení. Otec žalobkyně se o tom ale nikomu nezmínil. Teprve v roce 2014 jim přišla výzva z katastru nemovitostí, aby doložili listiny týkající se vlastnického práva. Navštívili proto několik úřadů, kde jim úřednice řešící restituce sdělila, že stav zápisu v katastru nemovitostí, tj. že je tam jako vlastník zapsaný neznámý vlastník. Ohledně dědického řízení po , jméno FO, nic nevěděl, to řešil hlavně otec žalobkyně. Během svého pátrání pouze získali listinu z roku 1956, v níž otec žalobkyně žádá o příděl (viz listina popsaná v odst. 5 rozsudku); neví však, zda žádosti bylo vyhověno. Svědek tvrdil, že spolu s manželkou se o nemovitosti starali a opravili je – rákosové stropy, střecha, fasáda, okna, nové ústřední topení. Zdůraznil, že v nemovitosti s žalobkyní žijí od 1971, v jiné nemovitosti nikdy nežili. V minulosti jim přitom nikdo nic nesděloval o právním stavu nemovitostí. To, že nemovitosti neprocházejí dědickým řízení po otci žalobkyně, řešili prostřednictvím advokátní kanceláře, což nakonec vedlo k podání předmětné žaloby. Otec žalobkyně zemřel v roce 1999, žalobkyně začala chodit na úřady, případně šla do advokátní kanceláře. Všude jí přitom řekli, že dokumenty jsou už skartované. Ví, že v minulosti věc řešili v AK ve , adresa, , u advokáta , Anonymizováno, – přičemž svědek poznal žalobu, o níž bylo vedeno řízení před zdejším soudem pod sp. zn. , číslo, (viz odst. 13 tohoto rozsudku).

16. Svědkyně , jméno FO, uvedla, že žalobkyně je její teta, za kterou do , adresa, pravidelně dojížděla; dokonce u nich i 2 roky žila po smrti svých prarodičů. Když tam dojížděla, tak předmětné nemovitosti užívali rodiče žalobkyně, manželé , jméno FO, ; tak si to pamatuje od svých 5 let. Pak nemovitost užívala žalobkyně s manželem. Ví, že strýc se tam nastěhoval někdy před jejím narozením, asi v roce 1968. Ví rovněž o tom, že tam žalobkyně žila ještě před jejím narozením. Po roce 1989 tam žila žalobkyně s manželem, což trvá dodnes, přičemž svědkyni za nimi s rodinou dojíždí. Ohledně zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem uvedla, že o tom nic neví, ale lidsky si myslí, že žalobkyně se strýcem jsou vlastníky nemovitostí; ví ale o tom, že je tam nějaký problém. Myslí si, že se v minulosti něco zanedbalo, ale přesně neví. O projednání dědického práva po rodičích žalobkyně nic neví. Neví rovněž o tom, na základě čeho rodiče žalobkyně měli nabít nemovitost do svého vlastnictví. O listině z roku 1956 obsahující žádost otce žalobkyně o příděl nemovitosti ničeho neví. Předmětné nemovitosti po celou dobu jejího života užívá a pečuje o ně žalobkyně – opravili střechu a okna. Svědkyně opakovala, že před tím, než byla předvolána ke svému výslechu, si vždy myslela, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí.

17. Svědkyně , jméno FO, uvedla, že je sousedkou žalobkyně, vyrůstaly spolu na jedné vesnici. Co si pamatuje, tak předmětné nemovitosti užívali rodiče žalobkyně, poté žalobkyně se svým manželem. Neví, kdo je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí; ona si myslela, že zapsaným vlastníkem je žalobkyně. Vzpomněla si, že původně rodina žalobkyně bydlela jinde, ale došlo k výměně nemovitostí. Myslela si, že tehdy měli rodiče žalobkyně při výměně provést nějaké vypořádání, o tom ale blíže neví, protože tehdy byla ještě dítě. Vzpomněla si ale, že při stěhování šla rodina žalobkyně tzv. do lepšího, neboť nová stavba byla kamenná. Svědkyně nevěděla nic o projednání dědictví po rodičích žalobkyně; zarazilo ji, že se na to již tehdy nepřišlo, stejně jako to, že žalobkyně platí domovní daň. Neví rovněž, proč to v minulosti tzv. nepřepsali rodiče žalobkyně; prostě se tam tehdy přestěhovali. Svědkyně nevěděla nic o listině z roku 1956, ale po předložení ze strany soudu uvedla, že si zjevně rodiče žalobkyně o přidělení předmětných nemovitostí požádali, tudíž nechápala, proč k přidělení nedošlo. Svědkyně dále uvedla, že listinu měl podepsat Mišun, předseda místního národního výboru, přičemž tato rodina ve Velešicích skutečna žila. V předmětných nemovitostech žalobkyně žije a bydlí pořád, nemovitosti opravili – nové ústřední topení, nová okna a dveře, nová střecha v roce 1988. Dům nezanedbali, protože věřili, že je jejich. O problémech s vlastnictvím předmětné nemovitosti ví od žalobkyně, se kterou toto řeší asi 6 let; nikdo ale za žalobkyní nepřišel s tím, že ona není vlastník.

18. Žalobkyně k věci uvedla, že minulý rok za ní přijeli pracovníci žalovaného, kteří ji přemluvili k tomu, aby podala žalobu. V minulosti přitom už žalobu podala, ale řízení vzdala, protože neměla příslušné roky k vydržení. Co se týče předchozí žaloby, tak k ní doplnila, že od roku 2002 chodila za advokátem , jméno FO, , aby se to vyřešilo, ale ten vše oddaloval, až nakonec byla podána žaloba v roce 2016. Předmětné nemovitosti užívali v rámci své rodiny; přestěhovali se tam v roce 1953, přičemž ví o tom, že v roce 1956 rodiče žádali o příděl (k tomu mají listinu); samotný příděl ale nedostali, jak jí toto sdělila maminka. V době příchodu její rodiny byly předmětné nemovitosti zanedbané a zahrada zarostlá. Před nimi to měl užívat pan , jméno FO, a jeho rodina; tato rodina nakonec z , Anonymizováno, odešla. Předtím užívala její rodina domy č. , hodnota, (tyto domy byly v 70. letech zbourány) – tyto byly pro její rodinu nevyhovující, proto rodiče žádali o dům č. , hodnota, , který byl tehdy v tzv. rezervě. Žalobkyně ví o tom, že rodiče podali žádost o příděl, ale neví, proč tato žádost nebyla vyřízena; věc řešil její otec, který si vše nechával pro sebe. V minulosti nevěděla, že by tam měl být stran vlastnického práva nějaký problém – o nemovitosti se starali, protože si mysleli, že jsou jejich. Po odchodu sourozenců z domu zůstala žalobkyně s rodiči sama; po smrti maminky se starala o otce, do toho pracovala, přičemž byla po večerech ráda, že si byla schopna uklidit zahradu a něco si na ní vypěstovat. Pozůstalost po mamince řešil pouze její otec, až v rámci dědického řízení po otci zjistili, že předmětné nemovitosti nejsou zapsány na rodiče, proto věc začala řešit u advokáta , Anonymizováno, . O tom, co se dělo v 50 letech ví pouze z doslechu od maminky, tehdy byla ještě dítě. Maminka jí ale o žádných problémech týkající se vlastnictví k předmětným nemovitostem neříkala. Zdůraznila, že se o nemovitosti starali, jako by byli jejich; kdyby se ostatně nestarali, ta by jim to spadlo na hlavu. Po smrti otce jí nikdo nevyzýval k opuštění nemovitostí. Dokonce ani její sourozenci neví o tom, že by nemovitosti neměly být jejich rodičů.

19. Podle ustanovení § 1095 NOZ platí, že „Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.“ Podle ustanovení § 1096 odst. 2 NOZ platí, že „Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.“ Podle ustanovení § 1091 odst. 2 NOZ „K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.“ Podle ustanovení § 3066 NOZ platí, že „Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.“20. Výkladem ustanoven § 1095 NOZ se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před , datum, ) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.“ Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, dospěl k závěru, „že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Na dovoláním položenou otázku lze odpovědět, že jde „o jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. I zde lze odkázat na podrobný výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , publikovaného na www.nsoud.cz... Problém je do značné míry v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil přiléhavější pojem „oprávněná držba“ souslovím „poctivá držba“, ačkoliv u poctivé držby nejde o otázku poctivosti v obecném smyslu; tato terminologie pak vyvolává v praxi nejasnosti (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou).“ Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , konstatoval, že „Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“… K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (, adresa, , J. in , adresa, , J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2019, s. 1163). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , na jehož podrobné odůvodnění se odkazuje.“21. Soud po provedeném dokazování má za to, že se žalobkyni podařilo prokázat, že předmětné nemovitosti ona s manželem užívá od smrti jejího otce , jméno FO, zemřelém dne , datum, , přičemž její rodiče tyto nemovitosti užívali nejméně od , datum, (jak vyplývá z žádosti o přidělení do vlastnictví z tohoto data, avšak dle tohoto dokumentu fakticky rodičům žalobkyně byly tyto nemovitosti „přiděleny“, resp. dány k dispozici, v roce 1952 a od tohoto roku měly tyto nemovitosti užívat). Otázka užívání předmětných nemovitostí, tedy toho, že se žalobkyně se svojí rodinou a rodiči o nemovitost fakticky dlouhodobě starala, pečovala o ně a rekonstruovala je, přitom nebyla mezi účastníky sporná; nebylo tedy sporná skutečnost, že předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci.

22. Předmětem sporu bylo to, zda žalobkyni k tomuto užívání měla nějaký titul, resp. zda vlastnictví předmětných nemovitostí vydržela. K této otázce soud na úvod vysvětluje, že oproti koncepci institutu vydržení dle předchozí právní úpravy, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, , která mj. požadovala, aby držitel při vydržení byl tzv. oprávněným držitelem a aby disponoval tzv. právním titulem držby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1007/98 a odbornou literaturu - SPÁČIL, Jiří. § 134 [Vydržení]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 777, marg. č. 8.), právní úprava institutu mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 NOZ žádný (domnělý) právní titul pro vydržiteli nepožaduje. Naopak tato právní úprava slouží k odstranění dlouhodobého rozdílu mezi stavem formálně právním a faktickým, a to ve prospěch faktického držitele věci, o kterou se formálně-právně zapsaný vlastník dlouhodobě nestará.

23. V daném případě tedy soud zaměřil pozornost pouze na posouzení otázky pro splnění podmínek pro mimořádné vydržení v podobě toho, zda žalobkyně předmětné nemovitosti držela v nikoli nepoctivém úmyslu po dobu 20 let (viz ustanovení § 1095 NOZ ve spojení s § 1091 odst. 2 NOZ) s tím, že tato doba (tj doba, po kterou žalobkyně či její právní předchůdce předmětné nemovitosti držel) mohla začít plynout už před nabytím účinnosti NOZ, přičemž tato doba vydržení nemohla skončit dříve než , datum, (viz ustanovení § 3066 NOZ). Skutečnost, že předmětné nemovitosti žalobkyně držela, byla prokázána (viz odst. 21 rozsudku ve spojení s výslechy , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, či žalobkyni, kteří všichni potvrdili, že se žalobkyně či její rodina k předmětným nemovitostem chovali tak, jako kdyby jim patřily). Soud rovněž dospívá k závěru, že byla prokázána délka držby žalobkyně opravňující závěr o vydržení předmětných nemovitostí (viz odst. 26 a násl. rozsudku)

24. Soud přitom nemá za to, že by se žalovanému podařilo prokázat, že žalobkyně předmětné nemovitosti držela v nepoctivém úmyslu; příslušné břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo žalovaného (viz ustanovení § 1095 NOZ ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Tento nepoctivý úmysl by přitom musel být žalobkyni prokázán k okamžiku nabytí držby předmětných nemovitostí, tudíž pozdější nabytí určitých pochybností pro naplnění podmínek vydržení nevadí – srov. výše citované usnesení NS sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně se přitom zjevně fakticky pouze z důvodu nevědomosti o pravém stavu věcí chopila držby předmětných nemovitostí po smrti svého otce dne , datum, , kdy z povahy věci předpokládala, že předmětné nemovitosti užívané v její rodině „od nepaměti“ (fakticky od 50. let minulého století) jsou ve vlastnictví jejího zemřelého otce poté, co tyto měl nabýt v rámci pozůstalostního řízení po manželce , jméno FO, zemřelé , datum, . Soud nepřehlíží, že v rámci projednání dědického řízení po zůstavitelce , jméno FO, nebyly předmětné pozemky projednány, avšak zjevně faktickým účastníkem tohoto řízení byl otec žalobkyně , jméno FO, , který takto nabyl veškerou pozůstalost a který takto pozůstalost sám řešil – viz výpověď , jméno FO, a žalobkyně. Nebylo přitom ze strany žalovaného prokázáno, že už tehdy by žalobkyně byla výslovně upozorněna na to, že předmětné nemovitosti nejsou „jejich“. Pokud se tedy žalobkyně ujala držby okamžikem smrti svého otce , jméno FO, zemřelého dne , datum, , za situace, kdy obecně ze strany dotčených osob bylo chápáno, že předmětné nemovitosti patří rodině žalobkyně (viz výpovědi , jméno FO, a , jméno FO, ), nelze skutečnost, že až následně v rámci projednání pozůstalosti po otci žalobkyně se objevily „nejasnosti“ stran vlastnického práva k předmětným nemovitostem, což žalobkyně řešila dalších skoro 25 let (včetně podání žaloby v roce 2016), klást žalobkyni k tíži. Žalobkyně totiž postupovala v souladu s běžně očekávatelným předpokladem, že nemovitosti užívané v rámci rodiny od 50 let minulého století (tj. přes 40 let), aniž by se vůči tomu kdokoli bránil, jsou v majetku této rodiny.

25. K této otázce soud doplňuje, že zjevně došlo v 50 letech minulého století k pochybení v tom směru, že nebyl vydán příděl na předmětné nemovitosti, které rodina žalobkyně od 50 let užívala (resp. „nebylo dotaženo“ přídělové řízení do konce), ačkoli o dané situaci musel vědět nejen představitelé místního národního výboru (viz žádost o přidělení z , datum, obsahující informaci o doporučení ke schválení ze strany místního národního výboru), tak i orgán vydávající návrh přídělu pozemků č. , hodnota, pro č.p. , Anonymizováno, , kde bylo uvedeno, že původně příděl měli získat manželé , jméno FO, , avšak následně došlo k opuštění s tím, že nemovitosti fakticky užívá , jméno FO, (zjevně otec žalobkyně), tak i představitelé státu, jež vypracovali záznam změn č. 10/80. Soud má za to, že pokud Československý stát (do konce roku 1992) zjevně neměl žádný problém s tím, že otec žalobkyně není zapsaným vlastníkem nemovitosti, přičemž jej nevyzýval k opuštění nemovitosti a nijak situaci s rodinou žalobkyně či jejími předchůdci neřešil, nelze hovořit o tom, že by žalobkyně při faktickém nabytí držby předmětných nemovitostí po smrti jejího otce byla tzv. v nepoctivém úmyslu, tj. že by v danou chvíli musela vědět, že nemovitosti užívá neoprávněně, resp. že to tzv. udělala schválně, tj. na úkor původního vlastníka v podobě Československého státu (k tomu srov. znění návrhu návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území , adresa, pro č.p. , Anonymizováno, , podle něhož příděl č. , hodnota, zahrnující mj. předmětné nemovitosti vlastní Československý stát). Ostatně v řízení bylo prokázáno, že rodina žalobkyně měla původně získat jiné parcely, které však státu „vrátila“ s tím, že je chce směnit za předmětné nemovitosti (viz listiny citované v odst. 5, 6 či 10 tohoto rozsudku).

26. Stran délky držby soud uvádí, žalobkyně předmětné nemovitosti zjevně držela od smrti svého otce , jméno FO, dne , datum, . Soud přitom má za to, že žalobkyně si pro délku vydržecí doby může započíst dobu držby jejich rodičů nejpozději od , datum, , kdy tito žádali o přidělení předmětných nemovitostí do svého vlastnictví, přičemž ale nebyla doložena příslušná listina prokazující, že by tento příděl nakonec získali. Soud dospívá k závěru, že ačkoli se rodiče žalobkyně chopili pouhé držby předmětných nemovitostí (pokud by totiž byla dochována listina o přídělu vlastnictví k těmto nemovitostem, staly by se jejich vlastníky), není možné s ohledem na běh času a předkladu jednání osob v souladu se zásadou poctivosti (viz § 6 NOZ) dovozovat, že by tito držbu nabyli rovněž v nepoctivém úmyslu. Naopak jejich úmysl stran předmětných nemovitostí dle závěru soudu byl poctivým, neboť tito se snažili získat předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, ale zjevně z důvodu běhu času se nepodařilo dohledat listinu prokazující završení procesu o jejich žádosti o příděl nemovitostí. Rodiče žalobkyně přitom mohli více než důvodně přepokládat, že příděl s ohledem na tehdejší poměry nakonec obdrží, jak soudu nepřímo potvrdila svědkyně , jméno FO, s tím, že k chybám stran přídělu nemovitostí docházelo, přičemž toto bylo následně řešeno ve prospěch dotčených osob.

27. To, že nejednali nepoctivě, soudu v neposlední řadě vyplývá z toho, že ačkoli o celé situaci tehdejší stát věděl, zjevně s tím nic nedělal a fakticky souhlasil s tím, že rodina žalobkyně v předmětných nemovitostech žije nejméně od roku 1956. Soud nepřehlíží skutečnost, že otec žalobkyně s danou situací mohl a měl něco činit v roce 1980, kdy byl dle záznamu změn č. , Anonymizováno, upozorněn na daný právní stav; to však neznamená, že toto dílčí zjištění vylučuje poctivost v době nabytí držby z jeho strany v 50 letech minulého stolení, resp. poctivost žalobkyně při nabytí držby v roce 1999.

28. Soud tak uzavírá, že si žalobkyně v otázce délky vydržecí doby může započíst délku držby předmětných nemovitostí ze strany jejich rodičů, tudíž tato doba zjevně přesáhla zákonem požadovanou délku 20 let, neboť rodina žalobkyně nemovitosti drží nejméně od července 1956. I kdyby však soud toto období nepřipočetl, samotná žalobkyně tyto nemovitosti drží od roku 1999, tudíž je zjevné, že takto jí sama o sobě uplynula vydržecí doba.

29. K výtkám žalovaného, že není pasivně věcně legitimován, soud uvádí, že ačkoli dle výpisu z katastru nemovitostí byl jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán „neznámý vlastník“, formálně se tímto vlastníkem stal žalovaný po , datum, – jak ostatně potvrdil sám žalovaný v podání ze dne , datum, ), přičemž žalovaný nyní dovozuje, že fakticky z důvodu znění § 1050 odst. 2 NOZ ve spojení s § 1045 NOZ nabyl pouze držbu. K tomu musí soud uvést, že pokud nebylo doloženo, že by rodina žalobkyně obdržela předmětné nemovitosti přídělem, zůstaly tyto nemovitosti formálně ve vlastnictví státu (jak ostatně vyplývá návrhu přídělu pozemků a budov v katastrálním území , adresa, pro č.p. , Anonymizováno, , příděl č. , hodnota, a z listiny citované v odst. 10 tohoto rozsudku), tudíž žalovaný je zjevně pasivně legitimován.

30. Pokud žalovaný poukazoval na to, že žalobkyně nepostupovala dle ustanovení § 65 katastrálního zákona, resp. že nebyly splněny podmínky dle tohoto ustanovení, pak soud uvádí, že žalobkyně se nedomáhala svého vlastnického práva na základě toho, že by v katastru nebyla zapsána jako vlastník z důvodu jejího nedostatečného označení, ale z důvodu jí tvrzeného mimořádného vydržení předmětných nemovitostí. Postup dle citovaného ustanovení tedy zjevně nepřichází do úvahy. Žalobkyně toto ustanovení katastrálního zákona v žalobě citovala pouze z toho důvodu, jak byl stav předmětných nemovitostí evidován v katastru nemovitostí, tj. že je jako vlastník veden „neznámý vlastník“, přičemž z toho důvodu , Jméno žalovaného, činil v dané věci v katastrálním zákoně specifikované úkony.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši , částka, , a to v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada , částka, za cestovné v částce , částka, podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada , částka, za cestovné v částce , částka, podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

32. Soud nepřiznal zástupci žalobkyně náhradu za cestovné ve výši , částka, , neboť zástupce žalobkyně nedoložil soudu příslušné jízdní doklady o provedení této cesty.

33. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty splatnosti či plnění ve splátkách.