1 Az 4/2026

Rubrum

č. j. 1 Az 4/2026-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: C. R. G. D., narozený dne X státní příslušnost Kubánská republika bytem X zastoupený Mgr. Václavem Klepšem, advokátem sídlem náměstí Svobody 50, 342 01 Sušice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, čj. OAM-950/ZA-ZA11-P09-R2- 2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, čj. čj. OAM-950/ZA-ZA11-P09-R2-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“ nebo „druhé rozhodnutí o opakované žádosti“), kterým žalovaný vyhodnotil opakovanou (v pořadí druhou) žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“) a řízení o ní zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona. 2 1 Az 4/2026- 2. První žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce dne 23. 1. 2015. Žalovaný vydal dne 13. 4. 2015 rozhodnutí čj. OAM-73/ZA-ZA04-HA18-2015 (v právní moci dne 16. 4. 2015), kterým žalobci udělil mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany na 24 měsíců, tedy s platností do 16. 4. 2017, a to z důvodu, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozily ze strany kubánských úřadů problémy v důsledku požádání o azyl v zahraničí, které by mohly dosáhnout až zadržení a mučení či nelidského a ponižujícího zacházení.

3. Následné žádosti žalobce ze dne 15. 3. 2017 o prodloužení doplňkové ochrany žalovaný však rozhodnutím ze dne 24. 7. 2017, čj. OAM-73/ZA-ZA04-P05-PD1-2015, již nevyhověl, neboť důvody, pro které byla udělena, pominuly. Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, čj. 2 Az 68/2017-52, toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že správní orgán byl povinen znovu posoudit žádost o prodloužení doplňkové ochrany a v případě nepřistoupení k jejímu prodloužení, dostatečnými, relevantními, objektivními, aktuálními a komplexními informacemi z obecně uznávaných zdrojů prokázat, že v zemi původu jmenovaného došlo k podstatné změně situace oproti stavu ke dni vydání rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, a že za nových okolností již jmenovanému nehrozilo nebezpečí vážné újmy, které by odůvodňovalo prodloužení doplňkové ochrany. Soud dále uvedl, že v řízení o prodloužení doplňkové ochrany byl správní orgán povinen zabývat se i dalšími důvody, o kterých jmenovaný mluvil, a jejichž posouzení správní orgán v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany pominul, zejména pak zda není ohrožen nedodržováním nebo svévolným výkladem migračního zákona, a to v souvislosti s lidskoprávním aktivismem jeho strýce, včetně důsledků takových aktivit pro jmenovaného. Dále pak dle soudu byl správní orgán povinen objasnit otázky související s vězněním jmenovaného kubánskými státními orgány a okolnostmi jeho podnikání, zvláště ve vztahu k hrozícím represím ze strany policie a jiných státních orgánů.

4. Dne 28. 12. 2021 vydal žalovaný rozhodnutí čj. OAM-73/ZA-ZA04-P06-PD1-R2-2015 (dále jen „rozhodnutí o první žádosti žalobce“), kterým opět doplňkovou ochranu neprodloužil. Žalovaný opětovně konstatoval, že pominuly důvody, pro které byla žalobci udělena doplňková ochrana, nenastaly nové důvody, pro které by mu mohla být doplňková ochrana ponechána, a v případě jeho návratu do vlasti mu již nehrozí nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu.

5. Následnou žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, čj. 2 Az 8/2022-49, zamítl, a tento rozsudek též ke kasační stížnosti žalobce potvrdil i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesením ze dne 20. 6. 2024, čj. 10 Azs 52/2024-45, když neshledal důvody k její přijatelnosti.

6. Druhou (opakovanou) žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce vzápětí, dne 21. 7. 2024. Žalovaný vydal dne 22. 8. 2024, rozhodnutí čj. OAM-950/ZA-ZA11-P09-2024 (dále jen „první rozhodnutí o opakované žádosti“), kterým řízení o ní zastavil z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Městský soud v Praze první rozhodnutí o žádosti zrušil rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, čj. 19 Az 26/2024-19 (dále též jen „zrušující rozsudek“). Ve zrušujícím rozsudku zdejší soud ve vztahu k prvnímu rozhodnutí o opakované žádosti žalobce žalovanému vytkl zejména nepřezkoumatelnost jeho závěrů. Žalovaný sice formálně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti a že se situace v zemi původu nezměnila, tyto závěry však nejsou zdůvodněné a částečně nemají oporu ve správním spisu, soud je tak není schopen přezkoumat. 3 1 Az 4/2026- 7. Žalovaný především nijak nezdůvodnil svůj závěr o totožnosti důvodů druhé žádosti žalobce o mezinárodní ochranu s důvody v jeho první žádosti, kdy součástí spisu nebyla ani první žádost o mezinárodní ochranu ani rozhodnutí o ní. Dále nebylo z prvního rozhodnutí o opakované žádosti zřejmé, s ohledem na absenci těchto podkladů ve správním spisu a na nedostatečné odůvodnění v prvním rozhodnutí o žádosti, jak byla první žádost žalobce o mezinárodní ochranu hodnocena z hlediska podmínek pro udělení azylu, neboť žalobce byl na základě své první žádosti o mezinárodní ochranu poživatelem mezinárodní ochrany pouze ve formě doplňkové ochrany. Z těchto důvodů tedy žalovaný nepostupoval správně, pokud pouze obecně uvedl, že důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu jsou stejné a žalobce podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany krátce po skončení soudního přezkumu rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany, situace v zemi původu se nijak nezměnila, a z toho dovodil nepřípustnost žádosti žalobce.

8. Předmětem tohoto řízení je žaloba proti druhému rozhodnutí žalovaného o opakované žádosti.

II. Obsah žaloby

9. Žalobce v žalobě zaprvé namítl, že z hlediska hrozící vážné újmy je relevantní aktuální nepříznivá situace v zemi jeho původu, kterou žalobce označil za humanitární kolaps, resp. zda v zemi neexistuje natolik mimořádná situace, která sama o sobě může být pojmovým znakem vážné újmy nebo její bezprostřední hrozbou. K tomu žalobce doložil článek z internetového serveru seznamzpravy.cz, „Litr benzínu za v Evropě nepřijatelnou cenu. Ulice Havany ovládlo ticho a zápach“. Žalobce v souvislosti s touto námitkou na jiném místě žaloby upozornil na cynismus a alibismus žalovaného v některých pasážích napadeného rozhodnutí, kde celkově hodnotí situaci na Kubě jako za „nikoli ideální“, nebo že se situace v důsledku americké intervence nezhoršila, že již uběhlo několik týdnů, že se jedná o věci obecně známé, aniž by se pokusil alespoň v minimální míře tuto obecnou známost zdokladovat apod.

10. Dle žalobce chybí zájem o skutečně poctivé vypořádání se situací, která se vyznačuje nedostatkem základních potravin, nefungujícími základními službami jako je zdravotní péče, dodávky vody a elektřiny, odvoz odpadu, které nutně působí rozšiřování nemocí a hrozbu pro zdraví a život. Označení žalovaným za situaci, která je „z celkového pohledu samozřejmě méně příznivá než v ČR“ ilustruje jeho přístup k věci, který nemá ani snahu nazývat věci pravými jmény a pouze se sveřepě snaží nemuset věc meritorně posoudit. Takový přístup je projevem neúcty k lidskému životu a důstojnosti a nikoli výkonem veřejné správy, která by měla tyto hodnoty chránit a v případě jakýchkoli relevantních pochybností, o jejichž existenci je žalobce přesvědčen, měla namítané azylové důvody řádně a bez předsudků prošetřit.

11. Žalovaný též nepřikládal žádný význam ani aktuálním prohlášením amerického prezidenta o „přátelském převzetí Kuby“, a dalším jeho hrozbám na oficiálních stránkách Bílého domu, které citoval, či na sociálních sítích, a to i v kontextu nedávné vojenské intervence USA ve Venezuele, kdy žalovaný tento argument do poslední chvíle odmítal ve vztahu k žadatelům z Venezuely. Hrozby amerického prezidenta k zemi původu žalobce jsou poté, co je vyplnil vůči Venezuele i Íránu, naprosto reálné. Správní orgán se však na straně 12 napadeného rozhodnutí s nimi vypořádal zlehčujícím způsobem a pouze konstatoval, že situace v zemi se rozhodně nezhoršila, což je zjevné z běžného veřejně dostupného zpravodajství. Jaké 4 1 Az 4/2026- zdroje měl na mysli však vůbec neuvedl. Skutečnost, že se touto otázkou správní orgán meritorně nezabýval, je samo o sobě důvodem pro zrušeni napadeného rozhodnutí.

12. Zadruhé žalobce namítl, že správní orgán se nedostatečně zabýval i informacemi doloženými žalobcem v průběhu řízení, paušálně je odmítl a jejich hodnotu snížil nijak specifikovanou „účelovostí“ a „irelevantností“. Jde zejména o zprávu Organizace amerických států, kterou sice v napadeném rozhodnutí citoval, s jejími závěry se však nijak nevypořádal. V tomto směru je tak napadené rozhodnutí též nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Pokud žalovaný uvedl, že obsah této zprávy vyčerpávajícím způsobem shrnul právní zástupce žalobce, nijak netvrdil, že by toto shrnutí bylo nesprávné či zavádějící. Zpráva jasně konstatuje zhoršení situace lidských práv v zemi původu. Tyto závěry přes negativní rozhodnutí přitom nejsou nijak relevantně zpochybněny.

13. Zatřetí žalobce namítl nepodloženost stanoviska žalovaného o tom, že by publikování žalobce na sociálních sítích, ve kterých pokračuje i nadále, mělo být považováno za účelové a neznamená hrozbu pro jeho osobu při vycestování na Kubu. Z osobního příběhu žalobce, který z většiny nebyl zpochybněn ani v předchozím řízení (zatčení a šikana státních orgánů pro jejich drobné podnikání, snaha uprchnout na člunu do USA, rodinní příslušníci, kteří byly členy opozičních hnutí a byly pro to perzekvovaní), je zcela přirozené a uvěřitelné, že se jedná o autentické postoje žalobce, které bude jistě zastávat i v případě nutnosti návratu na Kubu, kde pro něj budou však znamenat bezprostřední nebezpečí věznění, které se realizuje v nehumánních podmínkách a často vede k chronickým zdravotním potížím nebo i smrti, jak vyplývá ze všech zpráv mezinárodních organizací.

14. Azylový příběh žalobce je pak třeba nově číst v reáliích současné situace. Skutečnost, že dříve soudy vyhodnotily azylový příběh jako nedostatečný pro udělení mezinárodní ochrany nutně neznamená, že za nové situace, kdy obecně došlo k zostření režimu – viz citovaná zpráva Organizace amerických států a obecný mimořádný stav pohotovosti pro hrozbu intervence USA, mohou i starší události postavit do nového světla, kdy tyto mohou být příčinou těžšího postihu.

15. Začtvrté žalobce namítl nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. K tomu žalobce kromě již opomenutých závěrů ze zprávy Organizace Amerických států uvedl též paušální odmítnutí všech předložených podkladů s tím, že žalobce prý stejně jako v minulém řízení zveličuje situaci na Kubě a zahlcuje správní orgán, zjevně ve snaze prodloužit správní řízení a zakrýt skutečnost, že žádné nové relevantní skutečnosti, které by skutečně dávaly důvody pro opětovné meritorní posouzení jeho žádosti, reálně neexistují. Tím je dle žalobce jeho osobnost též postavena do negativního světla.

16. Žalovaný se zcela opomenul zabývat i otázkou, proč nejsou splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu, byť žalobce si je vědom legislativní změny zákona o azylu, která tento institut bez náhrady zrušila. To však žalovaného nezbavuje povinnosti zabývat se situací v zemi původu z pohledu splnění základních humanitárních podmínek, která vyplývá z evropského práva a související judikatury včetně Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (např. věc Sufi a Elmi proti Velké Británii, stížnosti č. 8319/07 a 11449/07, 2011).

17. Žádné závěry žalovaný nevyvodil ani ze svých vlastních zjištění obsažených na straně 13 svého rozhodnut, kde uvádí, že reakce státních orgánů při dlouhodobém pobytu v zahraničí je „arbitrární“ a „nepředvídatelná“, a že mu jsou známy případy postihů občanů po návratu, ale nikoli detaily těchto postihů. Podmínkou postihu tak není být aktivistou, či osobou, o 5 1 Az 4/2026- kterou je jeven větší zájem. Navíc žalobce demonstroval před ambasádou a velvyslankyně účastníkům sdělila, že budou mít problémy, a tedy si osobně exponoval v místě, kde byl jistě zaznamenán i kamerami. Žalobce se pak demonstrací před ambasádou účastnil i v roce 2025 na den lidských práv.

18. V napadeném rozhodnutí pak nedošlo ani k vypořádání se se situací LGBT komunity, jíž je žalobce členem a k hrozbám, které jsou konstatovány jak ve zprávách obstaraných samotným žalovaným, tak i opět zprávou Organizace amerických států.

19. Zapáté žalobce namítl neobvykle až snad extrémně dlouho trvající řízení, kdy by mělo dojít k nucenému návratu do země původu po více než 12ti letech. Po takto dlouhé době nezůstane návrat žalobce bez povšimnutí státních orgánů a je evidentní, že vyjde najevo, že žalobce byl žadatelem o azyl. Pokud vyjde najevo jeho demonstrování před ambasádou Kuby v ČR a aktivity na sítích, je velmi pravděpodobné, že mu bude uložen trest bez jakýchkoli právních záruk.

20. Zašesté žalobce namítl, že napadené rozhodnutí se opírá pouze o „vlastní“ zprávy, jejichž autorem je OAMP a MZV, tedy ne zcela nezávislých orgánů, které by byly nezávislé na politické poptávce. Ačkoli tyto zprávy odkazují i na jiné zprávy mezinárodních organizací, tyto samotné ve spise založeny nejsou, což činí i tyto zprávy samotné nepřezkoumatelné pro absenci primárního zdroje ve spisovém materiálu. Těmito zdroji navíc nijak nedochází k vypořádání závěrů žalobcem založené zprávy Organizace amerických států. Žalovaný si tuto zprávu ani nepřeložil až na pasáže přeložené samotným žalobcem. Žalobce zopakoval, že ačkoli její závěry žalovaný nezpochybňoval, nijak z nich nevycházel, ani neargumentoval, proč tyto závěry nejsou důvodem pro meritorní rozhodnutí věci.

21. Žalovaný tak pochybil, když odmítl věc meritorně posoudit. Je evidentní, že v období let 2024 až 2026 se udály zcela zásadní události, které žalovaný záměrně přehlíží.

22. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

23. Součástí žaloby byl také návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který soud usnesením ze dne 13. 5. 2026, čj. 1 Az 4/2026-46, žalobě nepřiznal (v právní moci dne 14. 5. 2026).

III. Vyjádření žalovaného

24. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Důvody předložené žalobce, které vykazují shodu s důvody už dříve prezentovanými, byly dostatečně posouzeny v rámci správního řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu. K tomu žalovaný stručně zrekapituloval průběh řízení o první žádosti.

25. Žalovaný dále uvedl, že v nynějším rozhodnutí dostál svým povinnostem uloženým mu ve zrušujícím rozsudku a žalobce na jeho právech nezkrátil. Žalovaný porovnal důvody jeho nynější žádosti s důvody prezentovanými v předchozím řízení, k čemuž odkázal na str. 9 napadeného rozhodnutí. Neshledal přitom žádné nové skutečnosti, či změnu situace v zemi původu, které by žádost žalobce činily přípustnou; závěry přitom mají oporu ve spisu. Použité podklady žalovaný považuje za dokumenty standardně využívané a soudy pravidelně akceptované, v nichž jsou uvedeny zdroje informací ve formě poznámek a kompletního seznamu, včetně příslušných internetových odkazů. Pokud jde o materiály doložené žalobcem, žalovaný je nepominul a vyjádřil se k nim. Žadatele tíži břemeno tvrzení, současně však musí být jeho výpověď věrohodná. Pokud žadatel nepředkládá a 6 1 Az 4/2026- správní orgán neshledá nové důvody, pro něž by měla být jeho další žádost opětovně věcně posuzována, je v souladu se zákonem řízení o nepřípustné žádosti zastavit.

26. Dle jeho názoru se žalobce skrze dokládané materiály snaží dosáhnout revize stanoviska žalovaného, které obstálo už v řízení předchozím (jako příklad uvedl soudy aprobovaný závěr o padělaných předvolánkách od policie v zemi původu, které žalobce v doplňujícím pohovoru k žádosti ze dne 26. 5. 2026 opětovně uváděl). Zástupce žalobce dále odkazuje na obecná zjištění nereflektující sdělení a situaci žalobce, autentická konkrétní výpověď žadatele má nezastupitelnou úlohu a nelze ji nahradit obecnými prohlášeními.

27. K námitkám neudělení humanitárního azylu, nevypořádání se se situací LGBT komunity a s příspěvky na sociálních sítích a tvrzené obavě žalobce z postihu za dlouhodobý pobyt v zahraničí žalovaný odkázal na příslušné pasáže či závěry napadeného rozhodnutí. Žalovaný dodal, že plně respektuje povinnosti mu vyplývající z § 19 zákona o azylu a neinformuje země státní příslušnosti žadatelů o jejich žádostech o mezinárodní ochranu, nebo že jim byla udělena; tato skutečnost nevyplývá ani z jejich cestovních dokladů.

28. Závěry žalovaného nelze vyvracet odkazem na obecně problematickou situaci na Kubě.

29. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Replika žalobce

30. V replice ze dne 24. 5. 2026 žalobce poukázal na právní závěry zrušujícího rozsudku zdejšího soudu, dle nichž měl žalovaný důsledně porovnat důvody první a opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Dále měl žalovaný popsat situaci na Kubě v době podání první žádosti a v této šíři pak posoudit, zda se tamní situace změnila takovým způsobem, který by mohl zakládat opodstatněnost nové (opakované) žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce konkrétně uvádí, že jde o porovnání stavu v roce 2015 (první žádost) a 2026 (datum vydání rozhodnutí) a zároveň o posouzení nových skutečností za období 2024 až 2026. Napadenému rozhodnutí schází pasáž s porovnáním situace v roce 2015 a 2026.

31. Dle žalobce žalovaný věděl o zásadních změnách v regionu již na počátku roku 2026 (intervence USA ve Venezuele). Vedle výhružek prezidenta USA vůči Kubě také USA zahájily totální blokádu Kuby, což způsobilo kolaps místní ekonomiky. Ten vyvolal mimořádnou humanitární krizi. Žalobce nelze nutit, aby se na „jejím vrcholu“ vrátil na Kubu. Žalovaný měl povinnost shromáždit aktuální a cílené informace k této situaci v širším regionu. Novou skutečností pak není jen změna mezinárodní situace ohledně Kuby, ale rovněž aktivity žalobce, který se účastnil demonstrace před kubánskou ambasádou a na sociálních sítích sdílel protirežimní obsah. Ohrožení stávající vládní moci vyvolalo konfrontační nastavení a utužení režimu, který si nemůže dovolit existenci vnitřní opozice. Nová mezinárodněpolitická situace mění vnitropolitické dění, jelikož je zde nebezpečí vzniku ozbrojeného konfliktu. Dosavadní režim se brání jakémukoli protestu silněji než dříve. Žalovaný se tímto aspektem vůbec nezabýval.

32. K ilustraci aktuální situace žalobce doložil zpravodajské články, z nichž dovozuje podobnosti mezi intervencí USA ve Venezuele a situací na Kubě. Prezident USA pohrozil, že nebude ve své blízkosti tolerovat nepřátelský stát. S odkazem na článek z 21. 5. 2026 ze španělského deníku El Mundo žalobce dovodil, že pokud dojde na íránský scénář, pak žalobci hrozí nebezpečí smrti při rozsáhlém bombardování. Ekonomické potíže, nemožnost letecké dopravy a nedostupnost zboží a služeb žalobce ilustroval odkazy na články z 14. 5. 2026 a z 21. 4. 2026 z téhož deníku, resp. z kubánského periodika El Mundo. 7 1 Az 4/2026- 33. Žalovaný nezpochybnil, že se žalobce zúčastnil demonstrace před kubánskou ambasádou. Tuto skutečnost hodnotil jako účelovou, stejně jako publikování protirežimního obsahu na sociálních sítích. Pro posouzení věci však není podstatné, jak takovou aktivitu vnímá žalovaný, ale jak může být tato aktivita vnímána orgány státu, před kterými žalobce hledá v ČR ochranu a jaké důsledky může mít tato jeho aktivita. Žalobce měl za to, že z pohledu kubánských autorit neexistuje žádný důvod, proč by se měly domnívat, že protesty a prezentované postoje nejsou autentické, a že by žalobce neměl být vnímán jako opoziční osoba. Zároveň je logické se domnívat, že kubánské úřad pečlivě monitorují protesty a jejich účastníky před vlastním zastupitelským úřadem.

34. Žalobce dále poukázal na nový zákon o migraci z května 2026, dle něhož není na území Kuby povolen vstup osobám, které organizují, vyvolávají, realizují, účastní se a financují nepřátelské akce proti politickým, ekonomickým a společenským základům kubánského státu (čl. 96 až 98). Žalobce dle tohoto nového zákona ani jen nemůže legálně vstoupit na území Kuby, aniž vyvolá riziko stíhání za skutky podle kubánských zákonů. Žalobce odkazuje i na čl. 282 odst. 1 trestního zákoníku, který stíhá neoprávněný vstup na území a čl. 185 odst. 1 téhož zákona, který kriminalizuje pomluvu veřejného činitele či orgánu, za což hrozí trest odnětí svobody.

35. V nynější situaci je třeba novým způsobem nahlížet i na staré zákony, jakým je např. zákon 88 (Mordaza) z roku 1999, dle kterého je možné ukládat tresty v délce až 20ti let za činnost proti státu a podporu sankcí. Byť je tento zákon primárně cílen na podporu politiky USA a v minulosti za něj byli stíhání zejména novináři, jeho ustanovení jsou formulována způsobem, který umožňuje velmi volnou interpretaci včetně vztažení na osoby, které se účastní zahraničních protikubánských demonstrací nebo publikují protirežimní obsah na sítích. Konečně existuje od roku 2024 i speciální zákon o sociální komunikaci, který stanoví pokuty do 30 tis. kubánských pesos (průměrná mzda v zemi se pohybuje kolem 7 tis. pesos). Jakékoli politické vyjádření na sítích lze sankcionovat dle tohoto zákona.

V. Obsah správního spisu

36. Ze správního spisu soud ověřil rozhodné skutečnosti pro posouzení nynější žaloby. V popisu obsahu správního spisu přitom soud navázal na dosavadní vývoj popsaný již v předchozích řízeních o první i druhé žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, resp. v navazujících soudních řízeních před zdejším soudem a NSS, které jsou oběma účastníkům řízení dostatečně známy.

37. Dne 21. 7. 2024 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 24. 7. 2024 poskytl údaje k podané opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, sdělil, že vyrůstal v rodině, která byla proti kubánskému režimu, tudíž on je také proti kubánskému režimu. Nebyl členem žádné politické strany, ale účastnil se protestních akcí. Je svobodný a bezdětný. Z Kuby vycestoval dne 26. 7. 2012, a to letecky z Havany přes Moskvu do Srbska. V Srbsku pak pěšky přešel hranice do Maďarska, kde strávil dva roky, a pak přijel vlakem do ČR. Upřesnil, že v Maďarsku žádal o mezinárodní ochranu, která mu ale nebyla udělena. Asi v roce 2015 odcestoval na Kubu, protože zemřela matka jeho druha. Strávil tam asi týden, poté z Kuby odcestoval letecky do Prahy. Pas nemá. Má cukrovku, píchá si inzulín, měl ji již na Kubě, jiné problémy se zdravím nemá. Na Kubě byl ve vězení, protože je gay. Prohlásili ho spolu s partnerem za nežádoucí osoby na Kubě. Dodal, že o všem mluvil v minulém řízení. 8 1 Az 4/2026- 38. K důvodům podané opakované žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že důvody má stejné, jako měl v předchozím řízení, přihodilo se ale několik nových událostí. Na Kubě se nic k lepšímu nezměnilo, je tam diktatura a jeho život je podle něj v ohrožení, protože on a jeho partner jsou proti vládě. S partnerem byli ve vězení, přičemž do roku 2019 jim posílali předvolání na policii. Myslí si, že jim ta předvolání poslali kvůli tomu, že je chtěli zatknout. V roce 2015 mu byla udělena doplňková ochrana do roku 2017, nicméně žádost o prodloužení mu byla zamítnuta. Nyní opětovně žádá, protože jeho život a život jeho partnera bude na Kubě v ohrožení. Vše, co bylo předtím, podle něj pokračuje, a dokonce se to zhoršilo. Na otázku, zda tyto skutečnosti uváděl v rámci správního řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, jmenovaný odpověděl, že ano, že říkal, že jeho život bude v případě návratu na Kubu v ohrožení.

39. Dále žalobce po seznámení se s podklady uvedl, že v ČR organizovali protest proti kubánské vládě u kubánského velvyslanectví. Během protestu vyšel pracovník ambasády, vyhrožoval účastníkům, že je zachytily bezpečnostní kamery a že údaje budou předány kubánský úřadům k dalším opatřením. Dále žalobce poukázal na stížnosti mezinárodních organizací na špatné zacházení a represi ve vztahu mj. ve vztahu ke gay komunitě, ke které žalobce patří.

40. Dne 21. 8. 2024 žalobce na podporu svých tvrzení doložil prostřednictvím e-mailové adresy [email protected] několik odkazů na videa, která se nachází na internetovém portálu YouTube.com a která mají ukazovat tvrdé represe kubánské policie vůči občanům. Žalobce dále doložil několik fotografií a screenshotů, které mají prokazovat stížnosti mezinárodních organizací na špatné zacházení a represe na Kubě, které jsou mířeny na lidi z LGBT komunity, do které patří, a také několik fotografií z protestu proti kubánské vládě, který v ČR v minulosti zorganizovali.

41. Ve správním spisu je dále založen zrušující rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 10. 2024, čj. 19 Az 26/2024-19.

42. Do správního spisu žalovaný poté založil své první rozhodnutí o opakované žádosti ze dne 28. 12. 2021, čj. OAM-73/ZA-ZA04-HA18-2015.

43. Žalovaný též provedl se žalobcem doplňující pohovor k žádosti dne 26. 5. 2025, v němž žalobce neuvedl žádné nové azylově relevantní či skutkové okolnosti, které by měl žalovaný nad rámec těch uvedených v prvním pohovoru zohlednit (viz protokol na č. l. 169).

44. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že při posouzení opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházel především z výpovědí cizince, z předchozích rozhodnutí ve věci žádostí žalobce ze dne 13. 4. 2015 a ze dne 28. 12. 2021, z materiálů doložených žalobcem dne 21. 8. 2024, osvědčení o absolvování vzdělávacího programu, dne 16. 9. 2025, ze dne 2. 11. 2025 a 4. 11. 2025, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Kubě. Konkrétně žalovaný vycházel ze Informace OAMP - Bezpečnostní a politická situace v zemi - Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 2. 12. 2024, ze zprávy Ministerstva zahraničích věci čj. 124882-6/2025-MZV/LPTP ze dne 21. 8. 2025, a z Informace OAMP – Kuba – Sexuální menšiny ze dne 19. 8. 2025.

45. Žalovaný uvedl, že posoudil důvody současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následně provedl srovnání s tvrzeními, která učinil v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Po posouzení důvodů uvedených žalobcem pro podání 9 1 Az 4/2026- opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 21. 7. 2024 žalovaný uzavřel, že dotyčný neuvedl naprosto žádné nové konkrétní uvěřitelné nebo informace, které by na hodnocení správního orgánu v rámci jeho předchozího rozhodnutí mohly cokoliv změnit a žalovaný tak neměl naprosto žádný důvod se žalobcem tvrzenými důvody opětovně meritorně zabývat. Tvrzené skutečnosti nejsou novými skutečnostmi ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť se netýkají změny situace v zemi jeho původu, důvodů odchodu z jeho vlasti, ani důvodu, pro něž by měl mít jakékoliv obavy v případě svého návratu na Kubu., tím méně, že by tam mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

46. Žalovaný konečně na základě výše citovaných informací o zemi původu uzavřel, že na Kubě nedošlo od doby vydání rozhodnutí od udělení doplňkové ochrany žalobci v roce 2015, do doby neprodloužení doplňkové ochrany jmenovanému, tedy do roku 2021, případně od doby nabytí právní moci usnesení NSS, tedy ode dne 20. 6. 2024, ani k žádné zásadní změně, která by mohla představovat novou relevantní skutečnost ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť by svědčila o tom, že by žadatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Problematika dodržování lidských práv se na Kubě od doby vycestování žalobce nijak zásadně nezhoršila a migrační politika a obecná situace LBGT osob se naopak značně zlepšila. Situace není ideální, čehož si byl žalovaný vědom, nicméně nedošlo v tomto směru k žádnému zhoršení, přestože se žalobce snažil prokázat opak.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

47. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, a s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), podle kterého soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy, a dále s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice).

48. Soud pro úplnost uvádí, že měl pochybnosti o své místní příslušnosti k projednání tohoto případu, a to vzhledem ke znění § 77 odst. 10zákona o azylu. Dle pravidel uvedených v cit. ustanovení měl žalobce dle výpisu z evidence AZYL III ke dni podání žaloby (16. 4. 2026) poslední hlášené místo pobytu na soukromé adrese v Praze, avšak s poznámkou „do 31. 10. 2025“, přičemž z následně předloženého správního spisu nevyplynulo, že by žalobce žalovanému doložil novou nájemní smlouvu, která by žalobce opravňovala pobývat na uvedené soukromé adrese i po tomto datu. Ustanovení § 77 odst. 10 zákona o azylu pak předvídá, že za takové situace měl žalovaný zneplatnit údaj o dosavadním místě hlášeného pobytu v evidenci podle § 71. Pak by se ex lege stalo místem hlášeného pobytu azylové zařízení, v němž byl žalobce naposledy hlášen k pobytu před odchodem do soukromí (Přijímací středisko Zastávka), což by mělo vliv na odlišnou místní příslušnost soudu k žalobě žalobce (zde Krajský soud v Brně). Nastalá situace tak v každém případě byla důsledkem zejména nedostatečného plnění povinnosti žalovaného podle § 77 odst. 10 cit. zákona, a to bez ohledu na to, zda žalobce v konečném důsledku byl pasivní při aktualizaci 10 1 Az 4/2026- místa svého hlášeného pobytu, či nikoliv (čemuž by napovídalo opakované prodloužení jeho průkazky poživatele doplňkové ochrany i po datu 31. 10. 2025), a nemůže jít k tíži žalobce.

49. Navzdory zamýšlenému účelu ustanovení § 77 zákona o azylu, tj. jednoznačně určit místo hlášeného pobytu žadatele dle skutečných doložených údajů a mít tak reálný přehled o jeho pohybu po území, tak soud věc nepostupoval ke Krajskému soudu v Brně, ani k této otázce neprováděl další dokazování z důvodu nadbytečnosti, a to zejména v zájmu šetření práv žalobce, kdy přihlédl ke skutečnosti, že součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který bylo potřeba rozhodnout bezodkladně, resp. v expresních lhůtách dle soudního řádu správního, a dále též ke skutečnosti, že žalobce se na uvedené adrese skutečně zdržoval i po datu vyznačeném v evidenci, což k výzvě soudu též doložil novou nájemní smlouvou ze dne 30. 10. 2025 s platností do 31. 10. 2026, a na této adrese byl rovněž pro soud bez problémů kontaktní. Účastníci řízení přitom místní nepříslušnost zdejšího soudu nenamítali, a místní nepříslušnost v takovém případě nezpůsobuje nezákonnost rozsudku zdejšího soudu, neboť není pochyb o věcné příslušnosti zdejšího soudu k podané žalobě. Tímto postupem soud „zhojil“ svoji původní místní nepříslušnost.

50. Soud ve věci k výslovné žádosti žalobce nařídil ústní jednání na den 10. 6. 2026, 10:00 hod, k čemuž soud žalobci ustanovil tlumočnici do jazyka španělského usnesením ze dne 29. 5. 2026, čj. 1 Az 4/2026-26 (v právní moci téhož dne).

51. Při jednání setrvali účastníci řízení na svých dosavadních stanoviscích a procesních návrzích. Soud při jednání provedl návrhy důkazů těmito písemnostmi předloženými žalobcem v replice ze dne 24. 5. 2026: relevantní části zákona č. 171/2024 o migraci (GOC-2026-290- O39, relevantní části zákona č. 162/2023 o sociálních médiích (GOC-2024-338-O48, relevantní části zákona č. 151/2022 trestní zákoník (GOC-2022-861-O93. Ostatní návrhy důkazů žalobce soud neprováděl pro nadbytečnost, neboť soud nezaznamenal rozpor mezi účastníky řízení ohledně zhoršeného stavu situace na Kubě. Sporným bylo pouze jeho vyhodnocení ve vztahu k azylovému příběhu žalobce. K tomu soud pro úplnost uvádí, že ve věci žaloby partnera žalobce sp. zn. 49 Az 3/2026 soud tyto zbylé a shodně navržené důkazy velmi důkladně a podrobně provedl při ústním jednání dne 3. 6. 2026.

52. Uvedené články však dle názoru soudu ve věci sp. zn. 49 Az 3/2026 pouze potvrzují obecně známou skutečnost, že prezident USA nařídil blokádu dodávek ropy na Kubu. Tyto články ve svém souhrnu popisují také důsledky obchodní a ropné blokády Kuby, která již dlouhé měsíce čelí výpadkům elektrického proudu, nedostatku či nedostupnosti některých služeb, zboží či léků, krizi odpadového hospodářství apod. Z předložených podkladů soud seznal, že Kuba vskutku čelí nevídané energetické krizi, která ovlivňuje běžný chod společnosti. V důsledku nepravidelných blackoutů, nedostupnosti pohonných hmot, některých potravin či služeb sílí také protesty běžných lidí proti soudobému politickému uspořádání Kuby, která je nyní zčásti „odřízlá“ od zbytku světa v důsledku značného omezení leteckého spojení. S rostoucí mírou demonstrací a stížností roste, dle žalobcem založených článků, i míra represe státních složek vůči oponentům režimu.

53. Jakkoli nelze vyloučit, že kritická politická, ekonomická a sociální situace na Kubě bude gradovat, z dosud provedených podkladů není zřejmé, že by návrat běžného občana Kuby, jakým je žalobce, měl za těchto nových podmínek vyvolat reakci státních složek. Tyto nyní mají – minimálně dle předložených podkladů – poměrně dost nových starostí s tím, aby stávající režim udržely při moci. V kontextu právě uvedeného je pak vysoce pravděpodobné, že by nezaostřily svoji pozornost na návrat politicky nijak exponované osoby, která není 11 1 Az 4/2026- veřejně známým oponentem režimu. Soud míní, že státní orgány na návrat žalobce nejspíš nijak nezareagují, jak tomu ostatně bylo i při jeho poslední návštěvě Kuby v roce 2016. Není přitom na místě řešit čistě hypotetickou situaci, jak by se státní složky zachovaly vůči žalobci, pokud by žalobce i po návratu na území začal kriticky publikovat na sociálních sítích apod. (srov. body 97. a 98. rozsudku ve věci sp. zn. 49 Az 3/2026).

54. Žalobcem předložený zákon č. 171/2024, o migraci, ve verzi jeho strojového překladu, kubánské ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo v úředním věstníku až v květnu 2026. Tento zákon se dle čl. 2 písm. a) vztahuje také na kubánské občany. Dle čl. 26 zákon rozděluje kubánské občany na rezidenty na území a na rezidenty v zahraničí. Rezidenti na území jsou ti, kteří splňují podmínku skutečného pobytu (čl. 21 odst. 1), případně ti, kteří z důvodu práce, zdraví, studia apod. pobývají mimo zemi po delší dobu, pokud to prokáží migračnímu úřadu. Rezidenti v zahraničí, kteří usilují o získání statusu rezidenta na území, musí navštívit Úřad pro evidenci totožnosti a bydliště, aby aktualizovali své doklady (čl. 27 odst. 3). Za rezidenty v zahraničí jsou považováni také emigranti, kteří tento status měli již před vstupem tohoto zákona v platnost [čl. 29 odst. 1 písm. b)]. Další odstavce čl. 29 vymezují práva občanů se statusem rezidenta v zahraničí či emigranta. Dle čl. 57 mají kubánští občané právo na vstup, pobyt, tranzit a výstup z území. Mají také právo se zde znovu usadit. Dle čl. 87 odst. 1 se pro vstup na území musí prokázat platným pasem nebo rovnocenným dokladem. Ustanovení § 96 odst. 1, na které upozorňoval žalobce, zakazuje vstup cizinců na území z tam uvedených důvodů, mj. pokud organizují či participují na finančních aktivitách zaměřených proti politickým, ekonomickým a sociálním základům kubánského státu. Konečně je nutné poukázat na čl. 98 odst. 1, dle něhož imigrační úřad může omezit kubánským občanům vstup do země z tam uvedených důvodů. Jde zejména o zajištění obrany, národní bezpečnosti, vnitřního pořádku, potírání epidemií a katastrof, výjimečné situace apod.

55. Z žalobcem předloženého strojového překladu zákona č. 151/2022, trestní zákoník, vyplynulo, že čl. 185 odst. 1 postihuje jako trestný čin urážku vůči veřejnému činiteli či orgánu. Za tento trestný čin hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až jeden rok nebo pokuta ve výši 100 až 300 kubánských pesos, případně obojí. Jde-li o urážku vybraných osob (kvalifikovaná skutková podstata), pak se dle odst. 2 ukládá trest odnětí svobody na jeden až tři roky. Skutková podstata vymezená v čl. 282 odst. 1 považuje za trestný čin vstup na území bez splnění zákonných formalit nebo migračních předpisů. Za to hrozí trest odnětí svobody na jeden až tři roky nebo pokuta ve výši 300 až 1 000 kubánských pesos, případně obojí.

56. Jde-li o právní úpravu, soud při dokazování nepominul ani žalobcem předložený zákon č. 162/2023, o sociálních médiích, ve verzi jeho strojového překladu. Účelem tohoto zákona je dle čl. 1 písm. b) stanovit zásady organizace a fungování všech sociálních sdělovacích prostředků v zemi. Ustanovení tohoto zákona se vztahují také na fyzické a právnické osoby (čl. 2). Dle čl. 5 odst. 1 systém sociální komunikace jedná v souladu se socialistickým státem práv a sociální spravedlnosti, státem demokratickým, nezávislým a suverénním. Dle odst. 2 téhož ustanovení pak rozvoj a šíření systému sociální komunikace upevňují politické, ideologické, ekonomické, sociální a kulturní základy společnosti a státu v souladu s dodržováním zásad a hodnot zakotvených v Ústavě. Podle čl. 6 Ústav pro informace a sociální komunikaci kontroluje systém sociální komunikace v zemi. Dle čl. 13 odst. 3 písm. a) obsah v žádném případě nesmí být použit s cílem podkopat ústavní pořádek a destabilizovat socialistický stát. Dle písm. b) téhož ustanovení nesmí obsah podporovat komunikační agresi namířenou proti zemi a dle písm. i) nesmí hanobit, pomlouvat nebo 12 1 Az 4/2026- urážet osoby, orgány, organizace a státní či politické instituce v zemi. Čl. 37 pak definuje skutkové podstaty přestupků a čl. 40 vymezuje toliko peněžité sankce za tyto přestupky 57. Nad rámec těchto důkazů soud taktéž provedl důkaz aktuální zprávou o zemi původu žalobce – informace OAMP - Kuba - Bezpečnostní a politická situace v zemi – ze dne 5. 1. 2026. Tato zpráva ve zkratce potvrdila a volně navázala na závěry předcházející informace OAMP ze dne 2. 12. 2024, kterou pro své rozhodnutí použil žalovaný. Potvrdila, že navzdory zákazu mučení a jiného nelidského zacházení příslušníci bezpečnostních složek a jejich spolupracovníci pokračují v šikaně, zastrašování a fyzickém napadání ochránců lidských práv, demokratických aktivistů, politických disidentů a pokojných demonstrantů. Kuba sice zná trest smrti, ale tento nebyl vykonán od roku 2003. V červenci 2024 schválil tamní parlament nové zákony o občanství a imigraci, které stanovily postupy pro Kubánce nacházející se v zahraničí. Nová úprava se týká vzdání se kubánského občanství. Tyto zákony zrušily pravidlo, podle kterého byli Kubánci, kteří pobývali v zahraničí déle než 24 měsíců, považováni za osoby, které ztratily svůj kubánský status rezidenta. Nová legislativa také umožnila vládě odebrat občanství osoby za činy, které jsou v rozporu s ekonomickými, politickými a sociálními zájmy země. Některé prvky zákonů představovaly pozitivní změnu. Kubánským lékařům, diplomatům a sportovcům, kteří „přeběhnou“ do zahraničí, je ovšem stále po několik let zakázáno cestovat do zahraničí. Disidentům a novinářům je pravidelně zakazováno cestovat do zahraničí nebo je jim bráněno v opětovném vstupu do země. Kubánská vláda nový zákon o imigraci nezveřejnila v úředním věstníku.

58. Zhodnocení provedených důkazů soud uvede při vypořádání příslušných námitek níže.

59. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

60. Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které: a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

61. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

62. V daném případě byl soud postaven před úkol přezkoumat postup a rozhodnutí žalovaného o opakované žádosti o mezinárodní ochranu, kterým žalovaný o žádosti žalobce rozhodl jako o nepřípustné, a z toho důvodu řízení o žádosti zastavil. Tato skutečnost má vliv na rozsah přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, neboť v těchto případech se soud nemůže zabývat věcným posouzením samotné žádosti o mezinárodní ochranu, ale toliko splněním podmínek pro zastavení řízení (viz např. rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, čj. 7 Azs 28/2011-74, k této otázce ve vztahu k tehdejšímu znění cit. ustanovení). Z citovaného rozsudku NSS pak plyne, že žalovaný se důvody uváděné žadateli zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést. Uvedené závěry zcela dopadají i na nyní posuzovanou věc. 13 1 Az 4/2026- 63. Cílem § 10a písm. e) zákona o azylu je postihnout případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany podávaných ze stejných důvodů jako žádosti předchozí. Opakované žádosti tak nejdříve podléhají předběžnému posouzení, kdy je posuzováno, zda opakovaná žádost obsahuje nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za uprchlíka ve smyslu evropských předpisů, zejména ve smyslu směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany. Ze znění citovaného ustanovení zákona o azylu lze přitom dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost ve smyslu shora uvedeném věcně projednat: 1. je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění; 2. musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.

64. Za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Smyslem a účelem § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak ve výsledku je umožnit správnímu orgánu, aby za splnění zákonem stanovených podmínek nemusel meritorně projednávat opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stanovené podmínky mají garantovat, že správní orgán bude povinen věcně přezkoumat jen ty opakované žádosti, které mají určitou přidanou hodnotu, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předcházející, a na druhé straně rovněž mají zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-65, nebo ze dne 27. 3. 2020, čj. 5 Azs 325/2019-16, č. 4012/2020 Sb. NSS, bod 17). Opakovaná žádost tudíž neslouží k doplňování předchozí žádosti ani ke zhojení nevyužití opravných prostředků proti meritornímu přezkoumání. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (viz již citovaný rozsudek NSS čj. 9 Azs 5/2009-65, shodně viz usnesení NSS ze dne 31. 10. 2024, čj. 4 Azs 180/2024-43 body [14] a [15]).

65. Neshledá-li správní orgán okolnosti uvedené žadatelem za dostatečné a rozhodne o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti, musí odůvodnění správního rozhodnutí obsahovat „zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, bod [19]).

66. Dříve než soud přistoupil k posouzení předmětu řízení a splnění výše uvedených podmínek, zabýval se tím, zda žalovaný vyhověl předchozím požadavkům soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku (viz bod 7. výše). Soud v předloženém spisu ověřil, že žalovaný po 14 1 Az 4/2026- zrušujícím rozsudku zdejšího soudu v souladu s jeho požadavkem do spisu na č. l. 157-163 zařadil rozhodnutí o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 28. 12. 2021, čj. OAM-73/ZA-ZA04-P06-PD1-R2-2015 (viz bod 4. výše), vůči němuž následně srovnával skutkový stav a tvrzení žalobce v aktuální žádosti. Součástí správního spisu však již neučinil první žádost žalobce o mezinárodní ochranu, ani protokol o původním pohovoru k první žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak vyhověl požadavku soudu pouze částečně. Avšak s ohledem na skutečnost, že žalobce závěry žalovaného v rozhodnutí o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v tomto řízení nijak nezpochybňoval, a to ani ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, či ve vztahu ke skutečnostem, které vyplynuly z původního pohovoru k žádosti v tamním řízení, soud neshledal toto pochybení žalovaného natolik závažné, aby bylo nutné napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit, neboť kontext rozhodnutí o první žádosti žalobce poskytuje dostatek informací, které byly pro vydání napadeného rozhodnutí nezbytné.

67. Žalovaný v napadeném rozhodnutí po srovnání tvrzených azylových důvodů v první žádosti, kterou měl nyní již podloženou ve správním spisu, s důvody opakované žádosti žalobce přitom dospěl ke stejnému závěru, jako v prvním rozhodnutí o opakované žádosti o nepřípustnosti žádosti žalobce. Přezkoumatelným způsobem přitom uvedl, z jakých podkladů pro rozhodnutí vycházel, jak o nich uvážil a jaké závěry k nim učinil.

68. Takové odůvodnění dle názoru soudu vyhovuje požadavkům, které na přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů klade judikatura správních soudů. Nepřezkoumatelným je především takové rozhodnutí správního orgánu, z něhož nelze seznat důvody rozhodnutí, tj. zejména z čeho správní orgán vycházel, jak o věci uvažoval, a jaké závěry ze zjištěného skutkového a právního stavu dovodil, tj. když „z něj není patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem. Nejde přitom o pouhý formální nedostatek, ve kterém by případný [kasační] zásah měl jen akademický význam ve svých důsledcích vedoucí jen ke zbytečnému prodlužování soudního řízení.“ (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1836/13, ze dne 27. 2. 2014). Uvedenými nedostatky napadené rozhodnutí dle názoru soudu netrpí. Žalovaný se zabýval jak argumentací, proč nemohl v daném případě zvažovat institut humanitárního azylu (str. 12), tak k pronásledování z důvodu sexuální orientace (str. 11 – částečně a str. 12), dále se přezkoumatelným způsobem vyjádřil též k situaci navrátilců (str. 13), pročež si opatřil relevantní informaci z Ministerstva zahraničních věcí. K hospodářské situaci a protirežimním aktivitám žalobce se vyjádřil na str. 12, resp. 10-11. Soud tak konstatuje, že vytýkané vady ve zrušujícím rozsudku byly v novém řízení a napadeném rozhodnutí odstraněny a žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně k tomu, aby mohl vydat zákonné rozhodnutí.

69. Pokud je namítáno nezohlednění závěrů zprávy Organizace Amerických států, soud k tomu uvádí, že žalovaný se k ní výslovně skutečně nijak nevyjadřoval. Žalobce ji dokládal zejména k prokázání svých tvrzení o nedodržování lidských práv v jeho zemi původu a nepřiznivých podmínkách v zemi, i ve vztahu k sexuálním menšinám. To však vyplynulo též z jiných podkladů, které měl žalovaný k dispozici a v obecné rovině jde též o obecně známou skutečnost, která existuje dlouhodobě. V tomto kontextu tak soud neshledal, že by podrobné nevypořádání uvedené zprávy mělo představovat natolik závažnou vadu rozhodnutí, pro kterou by bylo nutno ho zrušit. Navíc, žalovaný tento stav ani nijak nepopřel, pouze shledal, že nepříznivá hospodářská situace, ani autoritářský režim (viz např. předposlední odstavec na str. 13) nejsou samy o sobě relevantními azylovými důvody. 15 1 Az 4/2026- 70. Mezi účastníky řízení přitom nebylo od počátku sporné, že žalobce v opakované žádosti uváděl stejné důvody, jako ve své první žádosti z roku 2015. To vyplývá z výslovných prohlášení žalobce jak v poskytnutí údajů k žádosti, tak následných pohovorů k opakované žádosti žalobce. Tvrzenými důvody první i opakované žádosti tak byla protivládní aktivita (účast na demonstracích a uveřejňování příspěvků na sociálních sítích) a sexuální orientace.

71. Žalobce pouze nově tvrdil, že se na Kubě nic k lepšímu nezměnilo, je tam diktatura a jeho život je v ohrožení, protože je proti vládě. Se svým partnerem byl ve vězení a do roku 2019 jim byly zasílány předvolání na policii, aby je mohli zatknout.

72. K novému tvrzení o aktuálně zhoršené hospodářské situaci v zemi původu žalobce se žalovaný vyjádřil na str. 12 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že takovou situaci je potřeba hodnotit striktně individuálně, nikoliv pouze z hlediska obecné situaci v zemi. Žalobce přitom neuvedl naprosto žádné konkrétní skutečnosti, které by vedly žalovaného k tomu, že se právě z tohoto důvodu nemůže vrátit do vlasti. Žalovaný podotkl, že o špatné hospodářské situaci mluvil toliko právní zástupce žalobce, nikoliv žalobce sám. Stejné závěry se vztahují i k obecně tvrzené situaci ve Venezuele, podstatné je však to, že žalobce není státním příslušníkem Venezuely, kde od zmiňované intervence uběhlo několik týdnů a situace tam, natož pak na Kubě, se pro běžné občany zatím nijak závratně nezměnila, resp. rozhodně se nezhoršila, což je zjevné z veřejně dostupného zpravodajství. K intervenci na Kubu navíc nedošlo a žalobce se tam dle názoru žalovaného může bezpečně vrátit.

73. K závěrům žalovaného ve vztahu k Venezuele soud uvádí, že tato tvrzení jsou v dané věci již nadbytečná, a neměly tak vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, byť se může jevit, že žalovaný tento závěr učinil bez dostatečných odkazů na zdroje či podklady doložené ve spisu. V obecné rovině lze dle názoru soudu čerpat z veřejně dostupného zpravodajství, z něhož dosud nevyplynula žádná zpráva o zhoršení životních a dalších podmínek tamních občanů v důsledku intervence USA, a ani žalobce takovou zprávu či informaci nedoložil. Žalovaný přitom dostatečně odůvodnil, že obecná hospodářská situace v zemi původu žadatele sama o sobě nepředstavuje azylově relevantní důvod.

74. Pokud žalobce tvrdil, že správní orgány měly přihlížet k recentním obratům v mezinárodněpolitické situaci stran vztahů Kuby a USA, soud pro stručnost odkazuje na obdobný případ partnera žalobce, v němž soud ve vztahu k této námitce učinil následující závěry v bodech 99. a 100.: „Soud nemůže vyloučit, že v jistém okamžiku v budoucnosti může dojít k nějaké intervenci USA na území Kuby, avšak z ničeho není zřejmé, že by hrozba takové vojenské operace byla iminentní. Jakkoli prezident USA realizoval vybrané vojenské akce, nelze říct, že by uskutečnil veškeré jím deklarované hrozby. Soud nadto souhlasí s žalovaným, že vojenská operace ve Venezuele, jak je patrné z obecných volně dostupných informací, spočívala v rychlé jednorázové akci namířené proti vedoucí osobnostem tamního režimu. Za účelem dílčího závěru o situaci ve Venezuele žalovaný nemusel shromažďovat podrobné zprávy o tom, jak tato operace ovlivnila běžný chod společnosti či životy lidí. V hypotetické rovině, i pokud by snad USA podnikly na území Kuby nějakou intervenci, nyní nelze dovozovat, že by žalobci mělo hrozit azylově relevantní nebezpečí (např. v důsledku plošného bombardování Kuby, jak namítal žalobce). Ani toto dílčí tvrzení tedy dle soudu nezakládá novou okolnost, pro kterou měl žalovaný meritorně posuzovat opakovanou žádost o mezinárodní ochranu.

75. V replice z 23. 5. 2026 se žalobce zaměřil na změny ve stávající právní úpravě s tím, že Kuba zostřila dosavadní imigrační zákony. U jednání poukazoval zejména na čl. 96 zákona č. 171/2024, o migraci, tak, jak ho předložil soudu. Soud neměl důvod nevycházet ze strojově 16 1 Az 4/2026- přeloženého znění tohoto zákona. Zjistil ovšem, že na rozdíl od jiných ustanovení zákona se pravidla uvedené v žalobcem zdůrazněném čl. 96 uplatní toliko na cizince, nikoli tedy na občany Kuby, kteří mají status rezidentů na území či v zahraničí. Neuplatní se tedy na žalobce, což u jednání nezpochybnil ani žalobce, ani jeho zástupce. Tento zákon, jak ho navnímal soud, odpovídá shrnutí proobčansky míněné novely migračního práva z roku 2024, jak uváděla informace Ministerstva vnitra z 5. 1. 2026. Ostatně i sbírkové číslo tohoto zákona je z roku 2024, jakkoli ho úřední věstník zveřejnil až v květnu 2026. Ani ze zbylých provedených částí (ustanovení) zákona neplyne, že by se výrazným způsobem vymykal standardní regulaci migrace. Soud k tomu poukazuje na dlouhodobý trend spočívající v obrušování původně přísných podmínek zakotvených v právních předpisech (srov. rozsudek 20 Az 7/2022, body 49 a 50, a tam cit. judikaturu v žalobcově věci). Také nelze přehlížet, že žalobce opustil Kubu v roce 2014 přes oficiální hraniční přechod. Tehdy neporušil ustanovení migračního zákona. Žalobce dosud neměl problémy politického charakteru, ačkoli nesouhlasil s politikou režimu. V souvislosti s návštěvou Kuby v roce 2016 bez nesnází získal cestovní pas, jeho vstup na území proběhl bez komplikací, během pobytu nepřišel do styku s policií či bezpečnostními složkami a následně mohl z území bez obtíží odcestovat zpět do ČR. Jen stěží by ho bezpečnostní složky nezadržely, pakliže by jej evidovaly coby aktivního odpůrce režimu. Umožnění vstupu a opětovného vycestování z kubánského území jednoznačně svědčí o jejich nezájmu o osobu žalobce. K tomuto novému žalobcem tvrzenému důvodu tedy soud přihlédl, ovšem ani v něm neshledal důvod pro vyhovění žalobě.“ Soud nevidí důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit ani v nyní posuzovaném věci, zejména v situaci, kdy jde o stejnou namítanou právní úpravu ve skutkově téměř shodné věci partnera žalobce.

76. K novému tvrzení o protirežimních aktivitách žalobce, tj. účasti na demonstracích v letech 2021, resp. od 2022 do 2023, a k publikování protirežimního obsahu na sociálních sítích, se žalovaný vyjádřil na str. 11 napadeného rozhodnutí. Tvrzení žalobce vyhodnotil v podstatě jako nevěrohodné nebo účelové, neboť si v jednotlivých fázích řízení odporovaly, případně si odporovaly s tvrzeními partnera žalobce, který byl rovněž žadatelem o mezinárodní ochranu v obdobném případě, jako je případ žalobce, zejména pokud jde o otázku, kdy se uskutečnily a kdo je organizoval. Žalobu partnera žalobce zdejší soud přitom nedávno zamítl svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2026, čj. 49 Az 3/2026-67. K této otázce zdejší soud ve vztahu k obdobným skutkovým okolnostem v bodech 85.-87. uvedl, že „[t]vrzený politický aktivismus, lze-li tak o počínání žalobce mluvit, pozůstává z účastí na sporadických a izolovaných demonstracích v „krytu“ většího hloučku osob. Kubánské úřady primárně potírají demonstranty, kteří oponují režimu na území Kuby. Žalobce je z tomto pohledu v odlišné situaci, jelikož protestoval na území ČR, kde kubánské orgány mají toliko ztíženou či téměř žádnou možnost jeho identifikace či sledování jeho aktivit.

77. Dlužno dodat, že soud neshledal relevantním ani tvrzení žalobce, že si účastníky jedné z demonstrací před Velvyslanectvím Kuby v Praze tamní pracovníci fotili, resp. že jim vyhrožovali. K tomu soud nepřehlédl nesourodost v tvrzeních žalobce, který v průběhu správního řízení tvrdil, že z ambasády „vyšla“ velvyslankyně, jindy mluvil o jiných zaměstnancích. V kontextu jiných žalobcových tvrzení, které soudy již v minulém řízení shledaly nedůvěryhodnými (viz i protichůdná tvrzení o tom, že v roce 2016 si vybavoval cestovní doklad v Praze a následné rezolutní tvrzení, že tak činil v Madridu) či s ohledem na to, že v předcházejícím řízení měl předkládat i padělané podklady (předvolání k výslechu), pak tvrzení o vyhrožování demonstrantům a jejich „přiznané“ focení v exteriéru velvyslanectví nevyznívá důvěryhodně. Dlužno dodat, že dle záběrů, které žalobce založil do správního spisu, byli minimálně některé z 17 1 Az 4/2026- demonstrací před velvyslanectvím přítomni i policisti, kteří tam sledovali dodržování českého právního řádu.

78. Soud si je vědom toho, že kubánské právní předpisy [jejichž část provedl soud při ústním jednání] zamezují svobodě projevu v takovém smyslu, jak ji známe z českého prostředí. I ze zákona o sociálních médiích vyplývá, že příspěvky na sociálních sítích musí plnit předem předepsané parametry. Zejména nemají mít protirežimní vyznění, za které hrozí na tamní poměry nemalé peněžité sankce. Ostatně proto soud nepochybuje, že tamní svobodu projevu sužuje cenzura, kterou úřady realizují prostřednictvím nástrojů předpokládaných právními předpisy. Je možné, že kubánské orgány neomezují záběr jejich „kontroly“ na obsah sociálních sítí pouze na území Kuby, jak plyne ze zákona o sociálních médiích. To ovšem neznamená, že by tyto orgány nutně na sociálních sítích sledovaly a kontrolovaly veškerou celosvětovou vůči režimu kritickou aktivitu, např. další sdílení kritických příspěvků jiných osob žijících na Kubě či tamních organizací.“ Uvedené závěry plně dopadají i na nyní posuzovanou věc a soud se s nimi ztotožnil. V daném případě soud dále ve shodě s žalovaným uvádí, že žalobce na sociálních sítích dle doložených screenshotů vystupoval pod smyšlenou přezdívkou v arabském jazyce a s falešným místem pobytu, kde nelze žádným způsobem dovodit, kde se žalobce nachází. Žalobce je tak pro kubánské orgány prakticky nedohledatelný. Nelze tak přisvědčit argumentaci žalobce, že mu v zemi původu z důvodu jeho protivládních aktivit hrozí nebezpečí újmy nebo pronásledování. Za daných okolností tak nešlo o azylově relevantní novou skutečnost. Toto nové tvrzení se tak z pohledu soudu jeví spíše jako účelové s cílem zvýšit šance žalobce na meritorní přezkum jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu.

79. S odkazem na zprávu Ministerstva zahraničních věcí ze dne 12. 3. 2024 dále žalovaný ověřil, zda žalobci hrozí v případě návratu hrozba vážné újmy nebo nebezpečí z pronásledování z důvodu jeho dlouhodobého zahraničního pobytu. Protože se žalobce neřadí k aktivistům či protirežimním hlasům, dokonce si v průběhu svého zahraničního pobytu vyřídil bez problémů cestovní doklad na kubánské ambasádě v ČR, i na něj v minulosti do vlasti vycestoval, není důvod se domnívat, že by byl v centru zájmů kubánských státních orgánů. Žalovaný přitom neposkytuje informace o žadatelích o mezinárodní ochranu zemím původu žadatelů a tato skutečnost není zřejmá ani z cestovních dokladů. Soud se s tímto posouzením zcela ztotožňuje, z ničeho totiž nevyplývá, proč by měl být žalobce jakkoliv vystaven pronásledování nebo vážné újmě, či jejich hrozbě při jeho návratu do země původu po jeho delším pobytu v zahraničí. Jakkoli je patrné, že postihy vůči navrátilcům po dlouhodobém pobytu v zahraničí jsou nadále arbitrární a nepředvídatelné, resp. že o těchto postizích nejsou dosud známe žádné detaily, soud stejně jako žalovaný odmítá přistoupit na žalobcovu logiku, že v důsledku nahodilé reakce kubánských orgánů by ČR měla udělit mezinárodní ochranu každému Kubánci, který zde bude o ní žádat.

80. Námitky žalobce týkající se neudělení humanitárního azylu a nevypořádání se se situací LGBT komunity v zemi původu žalobce, jejíž je žalobce členem, soud neshledal důvodnými. Institut národního humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu byl s účinností od 1. 10. 2025 bez náhrady zrušen zákonem č. 314/2025 Sb., a to i ve vztahu k řízením o žádostech zahájených před tímto datem. Ostatně ze žaloby vyplývá, že žalobce si je této skutečnosti zcela zřejmě vědom. Z tohoto důvodu je tato námitka nedůvodná. Pokud žalobce poukazoval na judikaturu ESLP, dle níž se členské země Rady Evropy mají zabývat také splněním základních humanitárních podmínek v zemi původu, do které má být žadatel navrácen (rozsudek ESLP z 28. 6. 2011, ve věcech Sufi a Elmi proti Velké Británii, stížnosti č. 8319/07 a č. 11449/07), je tato judikatura na věc žalobce dle názoru soudu nepřípadná, neboť 18 1 Az 4/2026- skutkové okolnosti tamní věci se týkaly situace v somálských utečeneckých táborech, resp. tamní bezvýchodné situace, to však není případ zemi původu žalobce. Byť soud nijak nepopírá, že život v zemi původu žalobce, kde vládně přísný komunistický režim, nedosahuje úrovně západního demokratického světa, takový stav však obecně bez dalšího nezakládá azylově relevantní důvod pro státní příslušníky pocházející z této zemi původu. Soud upozorňuje na judikaturu NSS, podle které „[s]kutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, však neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven.“ (viz rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, čj. 3 Azs 303/2004-79, týkající se Běloruska). Uvedené závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc.

81. Nic na tom nemění ani obecně známá skutečnost o nepříznivých životních podmínkách, či o aktuálním zhoršení humanitární situace v důsledků globálního politického vývoje a postupu USA vůči zemi původu žalobce (zejména energetické blokády). K tomu soud připomíná, že obecně nepříznivé životní podmínky vládnou v zemi původu žalobce dlouhodobě, dokonce i před podáním první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Přesto žalovaný neshledal tuto skutečnost jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobci ve formě azylu, ani doplňkové ochrany a žalobce proti takovému posouzení žalovaného nikdy nebrojil.

82. Námitky vztahující se k menšinové sexuální orientaci žalobce naproti tomu nelze vnímat jako novou skutečnost ve smyslu výše citované právní úpravy, neboť tato skutečnost byla předmětem posouzení již v řízení o první žádosti žalobce, kterou žalovaný na str. 12 vyhodnotil jako nedůvodnou. Žalobce v předchozím řízení přitom pouze tvrdil, že se necítí v domovské zemi jakožto člen LGBT komunity dostatečně chráněn, neboť i když se obrátí na organizaci na pomoc příslušníkům sexuálních menšin, která má podobné situace řešit, a kterou vede Castrova dcera, nikdo jim nepomohl. Žalobce tedy dosud nebyl z důvodu své sexuální orientace pronásledován, žádné z jeho dosavadních tvrzení to nepotvrdilo, žalovaný tak vyhodnotil tento azylový důvod za nedůvodný, přičemž jeho závěry aproboval jak zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2024, čj. 2 Az 8/2022-49, tak navazující rozhodnutí NSS o kasační stížnosti žalobce ze dne 20. 6. 2024, čj. 10 Azs 52/2024-45. NSS v citovaném usnesení shledal kasační stížnost žalobce nepřijatelnou a konstatoval, že žalobci nehrozí v zemi původu vážná újma jako vracejícímu se emigrantovi, a to ani z jiného důvodu. Obavy žalobce, že bude v zemi původu uvězněn, považoval NSS za nemístné. Žalobce nebyl dosud z ničeho obviněn (ačkoliv se zfalšovanými doklady snažil doložit opak), Kubu dvakrát letecky oficiální cestou opustil, nic nenasvědčuje tomu, že by mu po návratu hrozilo uvěznění. Současně dle NSS nevyvstala ani žádná právní otázka, která by měla být řešena odlišně od stávající judikatury.

83. Žalobce v pohovoru k žádosti v roce 2025 nově uváděl, že byl v zemi původu zatčen policii z důvodu své sexuální orientace, a taktéž v průběhu správního řízení uvedl, že příslušníkům sexuálních menšin je zaváděn jakýsi virus, přičemž tato tvrzení nijak blíže nerozvinul, a už vůbec ničím nepodložil. Žalovaný s odkazem na skutečný důvod předchozího udělení doplňkové ochrany a na zprávu o zemi původu OAMP – Kuba – Sexuální menšiny, ze dne 19. 8. 2025, kterou žalovaný založil do správního spisu na č. l. 196–206 jako podklad pro své rozhodnutí, tato tvrzení nepovažoval za relevantní a konstatoval, že byť situace LGBT komunity na Kubě není ideální, v posledních letech došlo k výraznému i legislativnímu posunu a tamní situace je výrazně příznivější než v době, kdy žalobce svou vlast opustil. S tímto posouzením se soud zcela ztotožnil. Z citované zprávy např. vyplynulo, že situace 19 1 Az 4/2026- na Kubě se ve vztahu k sexuálním menšinám od doby první žádosti žalobce nijak nezhoršila, a žalobci v zemi původu z tohoto důvodu žádné azylově relevantní nebezpečí či vážný újma nehrozí. Naopak, ústavní zákon z roku 2019 zakotvuje v čl. 42 ochranu proti diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity a nový trestní zákon zpřísnil podmínky pro trestání trestných činů, pokud byly spáchány na základě sexuální orientace a genderové identity. Rovněž upravil tresty za podněcování násilí, nenávisti a diskriminaci na základě uvedených důvodů. Kubánská legislativa zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace, bylo též legislativně uznáno manželství stejnopohlavních párů a registrované partnerství, včetně možnosti adopce těmito páry. Došlo v posledních letech k výraznému posunu v právech LGBT, veřejné vystupování LGBT aktivistů je však ignorováno nebo potlačováno. Sexuální menšiny nicméně čelí obdobným represím autoritářského režimu jako ostatní obyvatelé země. Druhou věcí je postoj kubánské společnosti k těmto komunitám, i přes všechnu tuto progresivní legislativu, který je založen na předsudcích. V tomto ohledu je zásadní vnímání Národního centra pro sexuální výchovu – Cenesex, které vede Mariela Castro, dcera bývalého prezidenta Raúla Castra, společenský dopad však není zcela jednoznačný, protože instituce funguje v úzkém souladu s kubánským režimem.

84. Dále soud upozorňuje na výše citovaný rozsudek NSS, čj. 3 Azs 303/2004-79, který dále stanoví, že „pokud jde o úroveň dodržování lidských práv a stupeň politické svobody, je významným faktorem svědčícím ve prospěch důvěryhodnosti tvrzení o konkrétních projevech diskriminace v jednotlivých případech, které jsou pak azylově relevantními skutečnostmi. Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 ZA.“ (zvýraznění podtržením doplnil zdejší soud). Tato námitka je proto nedůvodná.

85. K tvrzením ohledně politického aktivizmu příbuzných žalobce, případně jeho údajného pronásledování pro jeho podnikatelské aktivity před vycestováním ze země pak soud uvádí, že tato tvrzení uváděl jako důvody své první žádosti o mezinárodní ochranu a byly hodnoceny a posouzeny v neprospěch žalobce již v tamním řízení, a to zejména pro jejich rozpornost, resp. nevěrohodnost a účelovost. Tyto závěry potvrdily následně též soudy ve výše citovaných navazujících soudních rozhodnutích. Z hlediska posouzení nynější žádosti tak nejsou jakkoliv relevantní.

86. K námitce, že žalovaný opřel své rozhodnutí pouze o zprávy a informace, které sám vytvořil (bod 20. výše) soud uvádí, že podle ustálené judikatury NSS není vyloučeno, aby Ministerstvo vnitra v řízení o mezinárodní ochraně vycházelo z informací o zemi původu, které samo zpracovalo. Rozhodující není autorství dokumentu, nýbrž skutečnost, zda informace splňují požadavky na relevanci, důvěryhodnost, vyváženost, aktuálnost, ověřitelnost a transparentnost zdrojů (srov. zejména rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008-81, č. 1828/2009 Sb. NSS; obdobně též navazující judikatura NSS, zejména rozsudek ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008-71, ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS atd.).

VII. Závěr a náklady řízení

87. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. 20 1 Az 4/2026- 88. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 10. června 2026 Mgr. Darina Michorová samosoudkyně