10 A 18/2026

Rubrum

10 A 18/2026 - 42 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové ve věci žalobce: J. N., narozen X. bytem X. proti žalované: Exekutorská komora České republiky sídlem Anglická 140/20, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí prezidenta žalované ze dne 12. 2. 2026, č. j. InfZ 1/2026-9 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prezidenta Exekutorské komory České republiky ze dne 12. 2. 2026, č. j. InfZ 1/2026-9, a rozhodnutí Exekutorské komory České republiky ze dne 13. 1. 2026, č. j. InfZ 11/2026-2, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 27. 1. 2026, č. j. InfZ 1/2026-4, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Základ sporu.

1. Žalobce se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž prezident žalované potvrdil rozhodnutí žalované o odložení žalobcovy žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 2 10 A 18/2026 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Žalobce se žádostí domáhal sdělení těchto informací: a) Jaký obrat měla EK ČR za rok 2025? b) Jaký byl celkový příjem EK ČR za rok 2025 plynoucí z plateb za dotazy do centrální evidence exekucí vedené a provozované EK? c) Kolik bylo celkem za rok 2025 provedeno placených dotazů do centrální evidence exekucí EK ČR? d) Kolik bylo celkem zákazníků, kteří měli za rok 2025 i. víc než milion dotazů, ii. víc než 10 tisíc dotazů? e) Kolik dotazů měli za rok 2024 jednotliví zákazníci, kteří v roce 2025 přesáhli milion dotazů do centrální evidence exekucí? S přihlédnutím k případné úvaze o ochraně jejich údajů uvádím, že mi postačuje, když budou sděleny počty dotazů připadajících na jednotlivé zákazníky bez jejich identifikace.

2. Žalovaná odložila žádost s odůvodněním, že nepatří mezi povinné subjekty pro poskytování informací v rozsahu požadovaném žadatelem. Podle žalované se požadované informace netýkají výkonu veřejné správy, neboť Exekutorská komora nehospodaří s veřejnými prostředky a v tomto rozsahu má postavení srovnatelné s obchodní korporací. Žalovaná uzavřela, že poskytování informací o jejím hospodaření a příjmech nepodléhá její informační povinnosti.

2. Argumenty účastníků řízení.

3. Žalobce v žalobě namítl, že závěry žalované jsou nesprávné, neboť vedení centrální evidence exekucí je výkonem veřejné správy výslovně svěřeným žalované zákonem, a to včetně oprávnění vybírat poplatek za poskytování výpisů. Podle žalobce jsou požadované informace svou povahou neoddělitelně spojeny s touto veřejnoprávní činností a jejich neposkytnutí je tak v rozporu s právní úpravou. Požadované informace se vztahují k činnosti žalované, která jí byla svěřena zákonem. Příjem z vedení centrální evidence exekucí má veřejnoprávní povahu, neboť vzniká ze zákonné povinnosti žalované vést tuto evidenci, jež je regulována státem formou vyhlášky, a žadatelé o informace nemají možnost využití jiného zdroje pro získání těchto informací; žalovaná tak má v tomto ohledu monopolní postavení. Na podporu svého názoru žalobce poukázal na odbornou literaturu i některá soudní rozhodnutí.

4. Žalovaná se s jednotlivými položkami žádosti podle žalobcova názoru nevypořádala konkrétně, ale rozhodla paušálně, čímž způsobila nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Žalobce zdůraznil, že žalovaná nevyložila, jaké konkrétní obchodní tajemství by poskytnutím některých údajů bylo zasaženo.

5. Žalobce uzavřel, že žalovaná je povinným subjektem ve vztahu k informacím spojeným s výkonem zákonem svěřené pravomoci, přičemž příjem za poskytování údajů z centrální evidence exekucí má veřejnoprávní povahu. Navrhl proto, aby soud rozhodnutí žalované i jejího prezidenta zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě označila žalobu za nedůvodnou s poukazem na dvojí postavení komory – na jedné straně veřejnoprávní při výkonu zákonem svěřených pravomocí, na straně druhé soukromoprávní při zajišťování svého provozu, financování a 3 10 A 18/2026 poskytování služeb, které nejsou výkonem veřejné moci. Žalovaná uvedla, že podle § 2 odst. 5 InfZ je povinna poskytovat pouze takové informace, které bezprostředně souvisejí s výkonem veřejné správy. Odkázala na důvodovou zprávu a odbornou literaturu, podle nichž je účelem tohoto ustanovení omezit informační povinnost profesních samosprávných komor vzhledem k jejich nezávislému financování. Zdůraznila, že centrální evidence exekucí je financována výlučně z prostředků žalované, nikoliv z prostředků veřejných rozpočtů, a že cena za poskytované údaje je regulována obdobně, jako je tomu u jiných soukromých subjektů podléhajících cenové regulaci.

7. Žalovaná poukázala na to, že údaje požadované žalobcem – obrat komory, příjmy z plateb za přístup k centrální evidenci exekucí, počty placených dotazů, struktura zákazníků a podobné informace – mají charakter údajů o jejím hospodaření. Podle žalované jde výlučně o sféru soukromoprávní, která nesouvisí s vrchnostenským výkonem veřejné moci a není tak předmětem informační povinnosti. Dodala, že žalobcem zvolená struktura dotazů fakticky směřuje ke zjištění výše jejích příjmů, což zákon výslovně chrání před povinností zveřejnění.

8. Nadto odmítla argument žalobce, že její monopolní postavení při vedení centrální evidence exekucí zakládá veřejnoprávní charakter požadovaných údajů. V této souvislosti rozlišuje mezi samotným charakterem evidence jako veřejného seznamu a hospodářskými aspekty jejího provozu, které zůstávají soukromé. Odkázala rovněž na judikaturu, podle níž veřejná povaha určité činnosti automaticky nečiní veřejnými veškeré informace s ní spojené.

9. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaná uvedla, že oba správní orgány rozhodly srozumitelně a v logických souvislostech. Zdůraznila, že všechny žádostní body směřovaly do téže roviny – do hospodaření komory – a proto byly posouzeny společně. Ohradila se i proti tvrzení, že obě rozhodnutí vydala tatáž osoba, když vyjasňuje, že Mgr. Libor Vaculík byl pouze odpovědným pracovníkem za vyhotovení rozhodnutí, nikoliv rozhodující autoritou.

10. Žalovaná proto konstatovala, že žaloba je nedůvodná, neboť žalobce požaduje informace, na něž zákon nepřiznává právo. Trvá na tom, že požadované údaje spadají do její výlučné soukromoprávní sféry, a proto je nemůže poskytovat. Navrhla proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení.

11. Žalobce v replice částečně zopakoval a částečně rozpracoval svou žalobní argumentaci. Poukázal na některá další rozhodnutí správních soudů, jež podporují jeho pohled na věc, a naopak rozhodnutí citovaná žalovanou označil pro posouzení věci za nevýznamná. Zdůraznil, že žalovaná podle jeho názoru přepíná mezi soukromoprávní a veřejnoprávní povahou sebe samé, jak se jí to zrovna hodí, což je nepřijatelné.

3. Posouzení věci.

12. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná a podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

13. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť oba účastníci řízení s tím po poučení soudem mlčky souhlasili. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel 4 10 A 18/2026 a jichž se dovolávali účastníci ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovanou.

14. Úvodem právního hodnocení soud také předesílá, že nynější věc je po skutkové i právní stránce shodná jako ta posuzované zdejším soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2026, č. j. 17 A 133/2025-45. Žalobce tehdy požadoval po žalované shodné informace, ale za rok 2024. Argumentace žalované v obou napadených rozhodnutích je totožná a obsahově převážně shodné jsou také žalobní body a navazující argumentace obou účastníků řízení: žalobce vypustil několik námitek, a naopak rozpracoval argumentaci u některých jiných žalobních bodů, ale na podstatě argumentů obou účastníků k věci samé se nic nezměnilo. Desátý senát s odůvodněním rozhodnutí sedmnáctého senátu souhlasí, proto ho přejímá, samozřejmě se zohledněním drobných odlišností obou případů.

15. Podle § 2 odst. 1 InfZ [p]ovinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

16. Podle § 2 odst. 2 InfZ [p]ovinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

17. Podle § 2 odst. 5 InfZ [p]rofesní samosprávné komory poskytují podle tohoto zákona pouze informace vztahující se k výkonu veřejné správy, který jim byl svěřen zákonem.

18. Podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ [povinný subjekt posoudí žádost a] v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli.

19. Podle § 16a odst. 3 písm. a) InfZ [stížnost se podává u povinného subjektu, a to do 30 dnů ode dne] doručení sdělení podle § 6, § 14 odst. 5 písm. c) nebo § 17 odst. 3.

20. Podle § 16a odst. 4 InfZ [o] stížnosti rozhoduje nadřízený orgán.

21. Podle § 20 odst. 5 InfZ [n]elze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů.

22. Podle § 178 odst. 1 správního řádu [n]adřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.

23. Podle § 112 odst. 1 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, [prezident komory] rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí Komory vydaných ve správním řízení; ustanovení o rozkladových komisích se použije obdobně.

24. Podle § 125 odst. 4 věta první exekučního řádu [c]entrální evidence exekucí je veřejným seznamem v části tvořené zapsanými údaji, které nebyly vymazány, a neveřejným seznamem v části tvořené vymazanými údaji.

25. Podle § 125 odst. 5 exekučního řádu [c]entrální evidence exekucí je vedena, provozována a spravována Komorou. 5 10 A 18/2026 26. Podle § 125 odst. 8 exekučního řádu [n]estanoví-li se dále jinak, náleží za poskytnutí údajů z veřejné části centrální evidence exekucí komoře odměna, kterou stanoví ministerstvo vyhláškou.

27. Žalobce v nynější věci, na rozdíl od řízení sp. zn. 17 A 133/2025, nenamítl nicotnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že o jeho odvolání rozhodl prezident žalované. S ohledem na to, že v nynější věci rozhodl o odvolání shodný orgán, a vzhledem k nedávné judikatuře zdejšího soudu, jež v obdobných případech prohlásila rozhodnutí žalované za nicotné (rozsudky ze dne 27. 4. 2023, č. j. 10 A 49/2020-92, a ze dne 27. 6. 2023, č. j. 5 A 136/2020-96), považuje soud za vhodné se k této otázce aspoň stručně vyjádřit.

28. Závěry vyslovené v těchto rozsudcích nejsou na nynější případ přenosné, jelikož vycházejí ze znění exekučního řádu před 1. 1. 2022: v jeho tehdejším § 112 odst. 1 nebyla založena pravomoc prezidenta Exekutorské komory rozhodovat o odvolání ve správních řízeních. Za takové situace nezbylo než přistoupit k subsidiární pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů, protože nadřízený orgán nebylo možné určit dle § 178 správního řádu.

29. Nyní je ovšem situace odlišná, v § 112 odst. 1 písm. f) exekučního řádu je explicitně uvedena pravomoc prezidenta Exekutorské komory rozhodovat o odvoláních ve správních řízeních. Lze tedy určit nadřízený správní orgán podle § 178 odst. 1 správního řádu, tj. orgán, který rozhoduje o odvolání, jímž je prezident Exekutorské komory. Odkaz žalobce na jím citovanou judikaturu týkající se příslušnosti odvolacího orgánu je anachronický a napadené rozhodnutí není nicotné.

30. Na tomto závěru nic nemění, že v projednávané věci žalobce nepodal odvolání, nýbrž stížnost podle § 16a InfZ. Pro řízení o stížnosti je podle § 16a odst. 4 InfZ příslušný nadřízený orgán. Ten se určí podle § 178 správního řádu. Jestliže zvláštní zákon svěřuje prezidentovi Komory rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím Komory vydaným ve správním řízení, je prezident Komory orgánem, který je pro účely § 178 odst. 1 správního řádu nadřízeným správním orgánem Komory. Teprve pokud by takový orgán nebylo možné určit, nastoupila by subsidiární působnost Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 20 odst. 5 InfZ.

31. Soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, z jakého důvodu správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Na určitou námitku pak může správní orgán reagovat i tak, že v odůvodnění prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení minimálně implicite vypořádá. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, přičemž 6 10 A 18/2026 o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů se jedná zejména tehdy, opomene- li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014- 78, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018-23). Městský soud pro úplnost uvádí, že „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (např. rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 60/2022-47). S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou pak všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39). Konečně, jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 176/2023-33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).“.

32. V nyní posuzované věci obě rozhodnutí jsou založena na zřetelném právním názoru, že žalovaná je ve vztahu k požadovaným informacím mimo rozsah své informační povinnosti, neboť požadované údaje se týkají jejího hospodaření, nikoli výkonu veřejné správy. Tento právní názor je podle soudu nesprávný, nikoli však nepřezkoumatelný.

33. Rozhodnou otázkou je, zda okruh žalobcem požadovaných informací spadá do § 2 odst. 5 InfZ, konkrétně zda se jedná o informace vztahující se k výkonu veřejné správy. Rozhodnou otázkou je, jakou povahu má vedení centrální evidence exekucí, resp. odměna, kterou za položené dotazy žalovaná přijímá.

34. Žalovaná je v postavení veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ, její povinnost poskytovat informace je zúžena v odst. 5 téhož ustanovení tak, že zahrnuje pouze informace vztahující se k zákonem svěřenému výkonu veřejné správy. Není proto relevantní její konstrukce, nastíněná ve vyjádření k žalobě, že není subjektem rozhodujícím o právech právnických či fyzických osob ve smyslu § 2 odst. 2 InfZ, protože povinnost žalované poskytovat informace vyplývá již z § 2 odst. 1 InfZ. Žalovaná totiž splňuje převážnou většinu znaků veřejnoprávní instituce podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, konkrétně se jedná o zákonem zřízenou instituci, kterou za veřejným účelem zřizuje stát. Exekuční řád Komoru zřizuje, stanoví její orgány a jejich působnost, ministr spravedlnosti jmenuje část členů jejích orgánů a stát vykonává nad některými jejími činnostmi dohled.

35. Soud se zde shoduje s argumentací vyslovenou v rozsudku zdejšího soudu č. j. 5 A 73/2020- 42 ve kterém jsou jednotlivá kritéria blíže rozebrána. Soud rovněž podotýká, že v moderní době nelze charakter veřejné správy kvalifikovat výlučně jako správu vrchnostenskou.1 Žalovanou odkazovaný odborný článek2 tento závěr nezpochybňuje, nadto její citace neposkytuje pro posouzení nynější věci konkrétní vodítko.

36. Centrální evidence exekucí je dílem veřejným a dílem neveřejným seznamem, který je veden, provozován a spravován žalovanou. Je proto jednoznačně dáno, že se jedná o činnost svěřenou žalované zákonem. Vedení, provoz a spravování centrální evidence exekucí je přitom nutno považovat za výkon veřejné správy. Již z těchto znaků plyne, že nejde o službu 1 Srov. HENDRYCH, Dušan, a kol. Správní právo: obecná část, 8. vydání, Praha 2012, C. H. Beck, str. 5. 2 KORBEL, František, PRUDÍKOVÁ, Dana, HRADÍLEK, Šimon, ŠIDLO, Jan. Velká novela zákona o svobodném přístupu k informacím. In: Právní rozhledy, 2023, č. 4, s. 117. 7 10 A 18/2026 poskytovanou Komorou na základě soukromé autonomie, ale o zákonem uloženou činnost vykonávanou ve veřejném zájmu a v režimu veřejného práva.

37. V této souvislosti je relevantní odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2018, č. j. 4 As 132/2018-59, který se týkal vydávání karnetů A.T.A. podle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 301/1992 Sb. NSS v něm zdůraznil jedinečné postavení Hospodářské komory ČR, neboť žádný jiný subjekt nebyl k této činnosti oprávněn. Závěr o výkonu veřejné správy při vedení centrální evidence exekucí podporuje také komentář k exekučnímu řádu,3 dle kterého je centrální evidence exekucí „veřejný seznam vedený Exekutorskou komorou ČR, jehož původním a primárním účelem je v souladu s relevantními právními předpisy evidovat informace o vedených exekučních řízeních a tyto údaje za dále stanovených podmínek poskytovat veřejnosti. Komukoli se tak umožňuje ověřit si, zda je vůči němu či jakékoli jiné konkrétní osobě vedena exekuce či nikoli. Taková informace je důležitá zejména pro účastníky závazkových vztahů, kteří tak mají možnost si předem vzájemně zkontrolovat majetkovou situaci svého smluvního protějšku či si ověřit, zda lze vůbec naplnit materiální podstatu smluvního vztahu s ohledem na případný zákaz dlužníka nakládat se svým majetkem v důsledku generálního inhibitoria. Ostatně i z jinak strohé důvodové zprávy vyplývá, že ‚[ú]čelem této evidence je rovněž usnadnit účastníkům důkazní povinnost týkající se dobré víry při nabývání majetku, neboť v případě zveřejnění exekuce na centrální adrese nemůže nabyvatel tvrdit, že při převodu věci o exekuci ničeho nevěděl.‘ Centrální evidenci exekucí proto jako zdroj informací nezbytných pro evaluaci klientů využívají například i banky či jiné úvěrové společnosti.“ Vedení centrální evidence exekucí tudíž má veřejnoprávní povahu a je výkonem veřejné správy.

38. Jestliže je vedení, provoz a správa centrální evidence exekucí výkonem veřejné správy svěřeným žalované zákonem, pak informace o odměnách, které žalovaná za poskytování údajů z této evidence přijímá, a informace o počtu zpoplatněných dotazů do této evidence bezprostředně souvisejí s touto veřejnosprávní činností. Pro posouzení podle § 2 odst. 5 InfZ není rozhodné, zda jsou tyto příjmy následně součástí vlastních prostředků žalované a zda žalovaná nehospodaří s prostředky státního rozpočtu. Rozhodné je, že požadované informace vypovídají o zákonem svěřené činnosti žalované, nikoli o aktivitě stojící mimo její veřejnosprávní působnost.

39. Na závěru o veřejnoprávní povaze vedení, provozu a správy centrální evidence exekucí nemění nic ani žalovanou uvedená judikatura (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 A 227/2018-84). Není sporné, že žalovaná má vedle zákonem svěřených veřejnosprávních úkolů také vnitřní stavovskou a organizační dimenzi své činnosti. To však neznamená, že by vedení centrální evidence exekucí bylo možné zařadit mezi činnosti stojící mimo rámec zákonem svěřené veřejné správy. Právě naopak, k vedení, provozu a správě centrální evidence exekucí byla žalovaná povolána přímo zákonem.

40. Již shora zmíněný rozsudek zdejšího soudu č. j. 5 A 73/2020-42 žalovaná dezinterpretuje, protože jeho vyzněním naopak je, že profesní samosprávné komory jsou veřejnými institucemi ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ. Obdobně je tomu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 A 117/2017-43. Ačkoli citovaná pasáž o nemožnosti automaticky implikovat veřejnoprávní povahu soukromých prostředků souvisejících s veřejným charakterem centrální evidence exekucí v rozsudku figuruje, žalovaná tuto část vytrhla 3 MOLÁK, Stanislav, KREJSTA, Jan, JAROŠ, Vojtěch, KOCINEC, Jaroslav, KÜHN, Zdeněk, ŠTIKA, Martin, TOMAN, Antonín, VACULÍK, Libor, WOLFOVÁ, Jitka. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Komentář, Praha 2023, Wolters Kluwer; komentář k § 125. 8 10 A 18/2026 z kontextu, protože soud jí naopak vytkl, že k závěru o soukromém charakteru těchto prostředků dospěla nepřezkoumatelně. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, také není příhodný, protože Ústavní soud v daném řízení posuzoval společnost ČEZ, a.s., z hlediska struktury jejích akcionářů, ne z hlediska toho, že cena dodávek elektrické energie je regulována.

41. Pokud jde o usnesení kompetenčního senátu NSS ze dne 20. 3. 2019, č. j. Komp 2/2018-49, vyplývá z něj, že soudní exekutor nevykonává veřejnou správu, nýbrž soudní činnost, a proto nespadá pod § 2 odst. 2 InfZ. Žalovaná jako profesní komora ovšem sama o sobě nevykonává soudní činnost, naopak vykonává (mimo jiné) správní činnost, a proto nelze ztotožnit její postavení s postavením soudního exekutora.

42. Nepřiléhavý je i odkaz žalované na rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2016, č. j. 1 As 272/2015-65. V něm se řešila povaha Církve československé husitské jako náboženské společnosti. Povaha náboženských společností, které mají ústavně garantované právo na samosprávu dle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je ovšem zcela nesrovnatelná s postavením žalované. Ačkoli v případě církví a náboženských společností lze také hovořit o samosprávě, samospráva těchto organizací není srovnatelná se zájmovou či profesní samosprávou zákonem zřízených profesních komor. Obdobně nepřiléhavý je rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2017, č. j. 6 As 43/2017-46, jenž se zabýval povahou Komunistické strany Čech a Moravy jako politické strany. Žalovaná nadto tento rozsudek dezinterpretuje v tom, že se netýkal žalovanou tvrzené neurčitosti pojmu informací vztahujících se k veřejné správě, nýbrž neurčitosti pojmu veřejná instituce. V nyní posuzované věci je však nepochybné, že žalovaná je veřejnou institucí.

43. Soud shledává, že vedení, provoz a správa centrální evidence exekucí je výkonem veřejné správy a spadá do rámce § 2 odst. 5 InfZ. Uvedené ustanovení přitom soud nevnímá jako neurčité – vyžaduje jednoznačný zákonný základ činnosti profesní komory a současně to, aby tato činnost byla výkonem veřejné správy svěřeným profesní komoře zákonem. Jak bylo vyloženo výše, tak tomu je i v případě vedení a správy centrální evidence exekucí. Povinnost sdělit informace související s provozem, vedením a správou centrální evidence exekucí tedy neporušuje čl. 11, čl. 26 odst. 1 ani čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o povinnost žalované nerozlučně spjatou s její veřejnoprávní činností. V tomto rozsahu proto napadené i prvostupňové rozhodnutí spočívají na nesprávném právním výkladu § 2 odst. 5 InfZ.

44. Je třeba uzavřít, že otázky žalobce pod písm. b) až e) žádosti spadají pod § 2 odst. 5 InfZ, protože se týkají přímo a výlučně informací souvisejících s provozem, vedením a správou centrální evidence exekucí. Žalobce se konkrétně ptá na výši příjmu ze zpoplatněných dotazů do centrální evidence exekucí, na počet těchto dotazů, na počet zákazníků překračujících hranice uvedené v žádosti a na anonymizované počty dotazů u uživatelů evidence, kteří přesáhli milion dotazů. Uvedené informace se vztahují k zákonem svěřené veřejnosprávní působnosti žalované. Žalovaná proto nemohla žádost v tomto rozsahu odložit podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ. Tím není předjímáno, zda při věcném vyřízení žádosti mohou být dány zákonné důvody pro neposkytnutí některé z požadovaných informací.

45. Oproti tomu bod žádosti označený výše pod písm. a), jímž žalobce požadoval sdělení obratu žalované za rok 2025, je obecnější než ostatní body žádosti, neboť není omezen pouze na příjmy z provozu centrální evidence exekucí. Nelze jej proto odůvodnit jen vazbou na § 125 9 10 A 18/2026 exekučního řádu. Ani tato okolnost však sama o sobě nevede k závěru, že by se požadovaná informace nevztahovala k působnosti žalované ve smyslu § 2 odst. 5 InfZ. Hospodaření žalované není čistě soukromou aktivitou oddělenou od její zákonné existence. Exekuční řád zřizuje žalovanou jako samosprávnou stavovskou organizaci, stanoví její orgány, upravuje zdroje jejích příjmů a svěřuje jejím orgánům působnost při schvalování rozpočtu, hospodaření a kontrole hospodaření. Informace o celkovém obratu žalované tak vypovídá i o finančním zajištění zákonem svěřené činnosti profesní samosprávy, nikoli jen o činnosti zcela mimo rámec veřejné správy. Při posouzení podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ je rozhodné, zda požadovaná informace leží zcela mimo působnost povinného subjektu. To u údaje o celkovém obratu zákonem zřízené profesní komory, jejíž hospodaření je exekučním řádem institucionálně upraveno, dovodit nelze. Žalovaná proto nemohla ani tento bod žádosti odložit podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ s odůvodněním, že se nevztahuje k její působnosti.

46. Tím soud nevylučuje, že při věcném vyřízení žádosti mohou být u jednotlivých údajů dány zákonné důvody omezení práva na informace; ty však nebyly předmětem posouzení při odložení žádosti pro nedostatek působnosti.

47. Soud se samostatně nezabýval otázkou, zda požadované informace naplňují znaky obchodního tajemství. Prvostupňové ani napadené rozhodnutí totiž nebylo založeno na § 9 InfZ, nýbrž na závěru, že požadované informace se nevztahují k působnosti žalované. Námitka žalobce, že žalovaná nevyložila existenci obchodního tajemství, proto nemůže být samostatným důvodem zrušení rozhodnutí. Bude-li žalovaná případně v dalším řízení obchodní tajemství uplatňovat jako důvod odmítnutí žádosti nebo její části, bude povinna naplnění zákonných podmínek řádně odůvodnit.

48. Soud závěrem zdůrazňuje, že v nynějším řízení posuzoval pouze zákonnost odložení žádosti podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ. Dospěl k závěru, že požadované informace se vztahují k působnosti žalované ve smyslu § 2 odst. 5 InfZ, a žalovaná proto nemohla žádost odložit s odůvodněním, že požadované informace do její působnosti nespadají. Soud však tímto závěrem nepředjímá, zda při věcném vyřízení žádosti mohou být dány jiné zákonné důvody pro odmítnutí žádosti nebo její části. Takové důvody nebyly předmětem napadeného rozhodnutí; v dalším řízení se jimi žalovaná bude zabývat tehdy, dospěje-li k závěru, že v případě některé z požadovaných informací přicházejí v úvahu. Jelikož se žalovaná žádostí o informace dosud věcně nezabývala, ale pouze ji odložila, nejsou splněny podmínky pro nařízení informačního příkazu dle § 16 odst. 6 InfZ.

4. Závěr a náklady řízení.

49. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil z důvodu nezákonnosti a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Protože soudem vytýkané vady se týkají v plném rozsahu i prvostupňového rozhodnutí, zrušil soud i toto rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

50. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaná v dalším řízení zohlední, že všechny žalobcem požadované informace se vztahují k její působnosti ve smyslu § 2 odst. 5 InfZ, takže žádost nelze znovu odložit podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ z důvodu, že by se požadované informace k její působnosti nevztahovaly. Žalovaná proto žádost věcně vyřídí; informace poskytne, případně vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo její části, shledá-li existenci některého ze zákonných důvodů omezení práva na informace. 10 10 A 18/2026 51. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce, přičemž výše nákladů řízení o žalobě odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku 3 000 Kč za podanou žalobu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků. Praha 2. července 2026 JUDr. Jaromír Klepš předseda senátu