10 A 29/2026

Rubrum

č. j. 10 A 29/2026 - 22 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Haštal Invest s.r.o., IČ 025 76 902, sídlem Kobrova 3331/3, 150 00 Praha 5, právně zast.: JUDr. Martinem Havelkou, advokátem sídlem Rhanské nábřeží 721/39, 186 00 Praha 8 – Karlín proti žalovaný: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2026, č. j. MHMP 365464/2026, sp. zn. S- MHMP 1033234/2025/STR, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle § 65 s.ř.s. domáhá zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu, č. j. MHMP 365464/2026, sp. zn. S-MHMP 1033234/2025/STR, ze dne 5. května 2026. Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, zrušil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby („stavební úřad“), č. j. UMCP1 655772/2024, sp. zn. SUMCP1/320314/2022/VÝS- Vo-1/proluka, ze dne 24. června 2025, a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání žádosti žalobce o vydání územního rozhodnutí.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 6. května 2026. Žaloba byla podána 8.6. 2026, tj. v zákonné lhůtě (§ 72 s.ř.s ve spojení s § 306 nového stavebního zákona).

3. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. In eventum, pokud by soud dospěl k závěru, že vady napadeného rozhodnutí dosahují intenzity nicotnosti, žalobce navrhuje vyslovení jeho nicotnosti.

4. Žalobce v žalobě uvedl, že žaloba je přípustná. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu sice obecně platí, že zrušující rozhodnutí odvolacího správního orgánu zpravidla nepodléhá samostatnému soudnímu přezkumu podle § 65 s. ř. s., tento závěr však nelze použít 2 10 A 29/2026 mechanicky. V projednávané věci jde o mimořádnou situaci, kdy řízení o žádosti podané již dne 25. 5. 2009 trvá přibližně sedmnáct let a žalobce dosud nemá pravomocné rozhodnutí. Pokud by bylo pravidlo o nepřezkoumatelnosti kasačního rozhodnutí vykládáno absolutně, mohlo by se stát nástrojem, jímž správní orgán donekonečna vrací věc do prvního stupně a fakticky znemožňuje jak meritorní rozhodnutí, tak soudní ochranu, což by bylo v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

5. Také Nejvyšší správní soud připustil, že z obecného pravidla mohou existovat výjimky. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014-35, připustil soudní ingerenci v situaci procesního „ping-pongu“ a ve stavební věci č. j. 5 As 65/2019-36 výslovně uvedl, že pokud by správní orgány nebyly schopny či ochotny dospět v přiměřené době k pravomocnému rozhodnutí, bylo by poskytnutí soudní ochrany nezbytné. Tím spíše je třeba soudní ochranu připustit zde, kde se žalobce již po sedmnáct let domáhá téhož povolovacího cíle.

6. Průběh řízení přitom ukazuje typický procesní kruh: stavební úřad opakovaně meritorně rozhodl ve prospěch Záměru, žalovaný tato rozhodnutí opakovaně rušil a vracel věc zpět, přičemž v jednotlivých odvolacích kolech otevíral další otázky, měnil důrazy své argumentace a vytvářel nové požadavky, aniž poskytl žalobci i stavebnímu úřadu jasné a předvídatelné vodítko, za jakých podmínek může být Záměr povolen. Žalobce přitom po celou dobu řízení postupoval aktivně, doplňoval podklady, upravoval projektovou dokumentaci a reagoval na požadavky správních orgánů, zejména v oblasti památkové péče, takže měl legitimní očekávání, že po splnění těchto požadavků bude jeho žádost pravomocně vyřízena.

7. Napadené rozhodnutí tento stav dále prohlubuje. Žalovaný znovu zrušil kladné rozhodnutí stavebního úřadu, aniž jasně vysvětlil, jak mají být rozhodné otázky zákonně posouzeny. Zvlášť patrné je to u otázky proluky, kdy žalovaný nejprve tvrdil, že o proluku nejde, zatímco nyní připustil, že o proluku jde, avšak její význam fakticky omezil. Tím ponechal stavební úřad i žalobce v právní nejistotě a znovu oddálil meritorní ukončení věci.

8. Důsledky tohoto postupu přitom nejsou pouze teoretické. Žalobce po sedmnácti letech stále nezná odpověď na základní otázku, za jakých podmínek lze Záměr v daném území povolit. Současně nese značné majetkové dopady dlouhotrvajícího řízení, zejména náklady na opakované úpravy projektové dokumentace, odborné studie, posudky a právní služby, přičemž projekt nemůže postoupit do další fáze a pozemek nemůže být využit k zamýšlenému účelu. Tím je zasaženo do jeho práva na vydání pravomocného rozhodnutí v přiměřené době, do právní jistoty, legitimního očekávání i do práva na účinnou soudní ochranu.

9. Žalobce v žalobě popsal časovou osu zobrazující procesní postup žalovaného, dle mínění žalobce prokazujícího odepření soudní ochrany:

10. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce, zahájil dne 25. 5. 2009 řízení o vydání územního rozhodnutí pro předmětný záměr. Stavební úřad žádosti poprvé vyhověl rozhodnutím ze dne 30. 5. 2011, avšak žalovaný toto rozhodnutí dne 17. 7. 2013 zrušil a věc vrátil k novému projednání, především z důvodu absence použitelného závazného stanoviska orgánu památkové péče, aniž se zabýval dalšími otázkami. Po doplnění podkladů stavební úřad rozhodl znovu kladně dne 29. 1. 2015. Následně však Ministerstvo kultury závazným stanoviskem ze dne 27. 10. 2015 označilo tehdejší podobu záměru za nepřípustnou z hlediska památkové péče. Žalobce na to reagoval přepracováním záměru. Přesto žalovaný dne 19. 4. 2018 i druhé kladné rozhodnutí zrušil a nově otevřel širší okruh otázek, včetně prostorové 3 10 A 29/2026 regulace, urbanistického řešení, dopravního napojení a otázky proluky, přičemž tehdy dovodil, že o proluku nejde. V letech 2018 až 2019 žalobce záměr dále upravoval podle požadavků orgánů památkové péče a dne 17. 9. 2019 získal kladné závazné stanovisko MHMP OPP k upravené projektové dokumentaci. Dne 22. 7. 2022 pak podal upravenou žádost o vydání územního rozhodnutí; materiálně však šlo o pokračování téhož povolovacího záměru. V letech 2022 až 2024 žalobce dále doplňoval podklady a upravoval dokumentaci. Stavební úřad následně dne 24. 6. 2025 vydal již potřetí meritorní rozhodnutí, jímž záměr umístil. Další odborné otázky byly mezitím potvrzeny specializovanými orgány, zejména závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 10. 2025, závazným stanoviskem MHMP OCP ze dne 12. 12. 2025 a zejména stanoviskem Ministerstva kultury ze dne 2. 2. 2026, podle něhož upravený záměr nemůže ohrozit předmět ochrany Pražské památkové rezervace. Přesto žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 5. 5. 2026 i toto třetí kladné rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání. Nově vytkl zejména autorizaci dokumentace, osobu zpracovatele, posouzení proluky, urbanistické řešení, vztah k okolní zástavbě, světelné poměry a vypořádání některých námitek. Současně oproti svému předchozímu stanovisku připustil, že se v daném případě o proluku jedná, avšak právní význam tohoto závěru omezil. Celý průběh řízení tak ukazuje opakované kasační zásahy žalovaného, proměnlivost jeho argumentace a dlouhodobý procesní stav, v němž žalobce ani po mnoha letech nedospěl k pravomocnému rozhodnutí o svém záměru. Ani upravená žádost podaná dne 22. 7. 2022 nepředstavuje přetržení kontinuity věci; šlo pouze o reakci na předchozí vývoj řízení a požadavky veřejné správy. Materiálně jde po celou dobu o tentýž pozemek, tutéž lokalitu, tentýž základní stavební záměr a tentýž povolovací cíl sledovaný již od roku 2009. Napadené rozhodnutí je proto třeba posuzovat v celé časové ose věci, nikoli izolovaně.

11. Soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení a zda je podaná žaloba přípustná. Žalobou je napadeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

12. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se lze žalobou domáhat zrušení takového úkonu správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Podle § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno; podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou pak ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Takovou žalobu soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

13. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž se zrušuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc se vrací k dalšímu řízení, zpravidla není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 11. 2014, čj. 7 As 65/2014-63, formuloval právní větu, podle níž: „Rozhodnutí správního orgánu II. stupně, kterým se zrušuje rozhodnutí orgánu I. stupně a věc se mu vrací k dalšímu řízení, není považováno za rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhající přezkumu ve správním soudnictví.“ Obdobně v rozsudku ze dne 26. 5. 2020, čj. 1 As 34/2020-45, Nejvyšší správní soud uzavřel, že zrušující rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu „zpravidla není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto nepodléhá soudnímu přezkumu“.

14. Soud nepřehlédl ani judikaturu zdůrazňující materiální pojetí soudní ochrany. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2014, čj. 2 As 42/2014-33, uvedl: „Právě proto však musí být výklad ustanovení o soudní ochraně poskytované ve správním soudnictví takový, aby 4 10 A 29/2026 jakýkoliv úkon mající povahu jednoho z výše uvedených, tedy i ten, jenž se pohybuje na pomezí mezi uvedenými typy úkonů, byl podroben soudní kontrole, a to nejen formálně, ale skutečně, tedy z hlediska svého obsahu.“ Ani tento materiální přístup však neznamená, že by každé zrušující rozhodnutí odvolacího orgánu bylo samo o sobě soudně přezkoumatelné. Naopak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, čj. 5 As 65/2019-36, výslovně uvedl: „Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, kterým se odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část ruší a věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, v zásadě nemůže být rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. právě z toho důvodu, že nijak nezasahuje do hmotněprávní sféry jeho adresátů, neboť není konečným rozhodnutím ve věci.“ 15. Žalobce namítá, že v posuzované věci dochází k opakovanému rušení prvoinstančních rozhodnutí a k faktickému „procesnímu ping-pongu“, který mu brání domoci se účinné soudní ochrany. K tomu soud uvádí, že Nejvyšší správní soud skutečně opakovaně kritizoval neefektivní vracení věci mezi instancemi. V rozsudku ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018- 34, uvedl: „Zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit.“ Tato judikatura však kritizuje postup správních orgánů z hlediska zákonnosti a hospodárnosti řízení; sama o sobě však nezakládá závěr, že žaloba proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu je přípustná.

16. Naopak právě v souvislosti s tzv. procesním „ping-pongem“ Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 5 As 65/2019-36 výslovně uzavřel, že i v těchto situacích se žalobce zásadně nebrání proti samotnému zrušujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu. V citovaném rozsudku se uvádí: „Co ovšem možné není, je žalovat rozhodnutí žalovaného, které ruší rozhodnutí povinného subjektu; takovéto rozhodnutí totiž do právní sféry žadatele nijak nezasahuje.“ Současně Nejvyšší správní soud dodal, že „…podá-li žadatel o informaci žalobu proti rozhodnutí povinného subjektu poté, co povinný subjekt opětovně rozhodl způsobem pro žalobce negativním, nesmí správní soud takovouto žalobu odmítnout, ale musí ji věcně projednat… Je to totiž právě toto rozhodnutí, které zasahuje do žalobcovy právní sféry.“ Ani z judikatury týkající se procesního ping-pongu tedy nevyplývá obecná přípustnost žaloby proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu. Rozsudek čj. 5 As 65/2019-36 odkazuje konkrétně na rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010-219, kde se ovšem ohledně základní sporné otázky říká přesný opak toho, co judikoval 5. senát. V tomto rozhodnutí 5. senát nerespektoval základní pravidlo NSS pro sjednocování judikatury, kdy v případě, že se chce rozhodující senát odchýlit od dosud zastávané judikatury NSS má věc předložit k posouzení rozšířenému senátu, což se evidentně nestalo. Proto na rozhodnutí čj. 5 As 65/2019-36 nutno nahlížet jako na rozhodnutí excesívní a nevyjadřující konstatní judikaturu správních soudů, ale naopak jí se vymykající.

17. Přesto soud, s ohledem na právní jistotu žalobce a popřípadě jiných účastníků řízení, jelikož ti oprávněně vycházejí ze zveřejněné judikatury Nejvyššího správního soudu, přezkoumal procesní vývoj popsaný v žalobě a dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná.

18. Napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Takové rozhodnutí, jak už bylo uvedeno, zpravidla není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť samo o sobě ještě konečným způsobem nezasahuje do hmotněprávní sféry žalobce; 5 10 A 29/2026 řízení tím nekončí, ale pokračuje. Z judikatury Nejvyššího správního soudu současně plyne, že výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu jen zcela výjimečně, zejména tam, kde opakované rušení rozhodnutí představuje faktický „procesní ping-pong“ nebo zastřené odepření soudní ochrany; rozhodující přitom není pouze počet kasačních zásahů, nýbrž především důvody, které k nim vedly, a to, zda odvolací orgán postupuje věcně a v mezích zákona, nebo naopak libovolně a obstrukčně (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 As 65/2019 a rozsudek NSS sp. zn. 5 As 28/2021).

19. O takový výjimečný případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Z obsahu žaloby samotné i z popsané časové osy řízení je patrno, že žalovaný při každém zrušení prvostupňového rozhodnutí identifikoval konkrétní vady, které považoval za právně významné, a požadoval jejich odstranění zákonným postupem. Poprvé šlo především o absenci použitelného závazného stanoviska orgánu památkové péče, podruhé o otázky prostorové regulace, urbanistického řešení, dopravního napojení a posouzení proluky, a potřetí zejména o autorizaci a zpracování dokumentace, posouzení proluky, vztah k okolní zástavbě, světelné poměry a vypořádání námitek. Již z tohoto přehledu je zřejmé, že žalovaný věc nevracel bezobsažně či formálně, nýbrž vždy s konkrétně vymezenými výhradami směřujícími k zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu.

20. Na tomto závěru nic nemění ani žalobcem zdůrazňovaná proměnlivost argumentace žalovaného v čase. V průběhu řízení byl záměr opakovaně doplňován a upravován, měnil se skutkový i podkladový stav věci a byly předkládány nové odborné podklady i závazná stanoviska. Za této situace nelze bez dalšího dovozovat libovůli jen z toho, že žalovaný v různých fázích řízení akcentoval různé právní a skutkové otázky nebo že později korigoval svůj pohled na význam některého dílčího znaku záměru, konkrétně otázky proluky. Rozhodné je, že i tento posun byl součástí právního hodnocení aktualizovaného stavu věci a nikoli projevem svévole.

21. Soud nepřehlíží, že řízení trvá dlouhou dobu a že žalobce dosud nedospěl k pravomocnému meritornímu výsledku. Samotná délka řízení ani opakované kasační zásahy však ještě nepostačují k závěru, že jde o procesní „ping-pong“ ve smyslu citované judikatury. Ta výslovně vyžaduje, aby šlo o stav, kdy opakované rušení již nesměřuje k vydání zákonného konečného rozhodnutí, nýbrž fakticky blokuje přístup účastníka k soudní ochraně. Takové okolnosti zde z tvrzení žalobce ani z povahy napadeného rozhodnutí nevyplývají. Naopak je zřejmé, že žalovaný opakovaně formuloval konkrétní právní výtky a vytvářel procesní rámec pro nové rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

22. Za této situace soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nepředstavuje ani procesní „ping-pong“, ani odepření soudního přezkumu, ale standardní zrušující rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané v rámci zákonem předvídaného dozorového a přezkumného mechanismu. Proto nejde o rozhodnutí samostatně přezkoumatelné žalobou podle soudního řádu správního a soud žalobu jako nepřípustnou odmítl.

23. Pro úplnost soud dodává, že napadený postup odvolacího orgánu není ani nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť jde o součást rozhodovací činnosti správního orgánu, nikoli o jiný úkon stojící mimo rámec rozhodování. Stejně tak nejde o nečinnost podle § 79 s. ř. s., jestliže správní orgány ve věci rozhodují, byť dosud nevydaly konečné meritorní rozhodnutí.

24. Soud proto uzavírá, že žaloba směřuje proti úkonu správního orgánu, který není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního. 6 10 A 29/2026 25. Za této situace lze dle soudu považovat rozhodnutí žalovaného za rozhodnutí správního orgánu pouze po formální, nikoli však po materiální stránce, neboť definitivním způsobem neupravuje veřejná subjektivní práva účastníků řízení; jde tedy ve smyslu systematiky soudního řádu správního o úkon správního orgánu, který není rozhodnutím [§ 70 písm. a) s. ř. s.] a žaloba proti němu je dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná.

26. Jelikož jde o žalobu podle zákona nepřípustnou, soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.

27. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s., dle níž žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 22. června 2026 JUDr. Ing. Viera Horčicová předsedkyně senátu