11 A 56/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Česká pošta, s. p., IČ 471 14 983, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 2. 2015, č. j. ČTÚ-53 853/2014- 603 t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 2. 2015, jímž bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 7. 2014 a žalobci byla uložena pokuta ve výši 150.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 37a odstavce 4 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých dalších zákonů, jehož skutková podstata spočívá v plnění poštovní povinnosti způsobem, který není v souladu s ustanovením § 33 odstavec 1 písm. a) tohoto zákona a ustanovením § 7 odstavec 1 tohoto zákona. Porušení zákona se měl žalobce dopustit tím, že jeho pracovnice dne 27. 3. 2012 vyhodila 116 poštovních zásilek, 7 výzev a 2 výplatní doklady, jejichž adresáti byli uvedeni v příloze výroku rozhodnutí, do kontejneru na plasty v ulici Václavkova v Jihlavě. Žalobce v podané žalobě namítl, že České poště nelze přičítat odpovědnost za správní delikt, neboť k sankcionovanému jednání došlo v důsledku excesu zaměstnance České pošty a správní úřady obou stupňů svým postupem odebraly České poště možnost zprostit se odpovědnosti podle ustanovení § 37b odstavce 1 zákona o poštovních službách. 41/2013 Pokud jde o námitku, že České poště nelze přičítat odpovědnost za správní delikt, neboť k sankcionovanému jednání došlo v důsledku excesu zaměstnance České pošty, žalobce poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1994, sp. zn. 6A/1994, podle něhož výjimkou z uplatnění principu objektivní odpovědnosti jsou případy, kdy dojde k porušení právních předpisů při excesu z běžné provozní činnosti nebo tam, kde o provozní činnosti nejde. V takových případech je podle citovaného rozhodnutí nutno předpoklady uložení správního trestu posuzovat podle principů odpovědnosti vyvěrajících z ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V daném případě to, že jednání zaměstnance mělo excesivní charakter, je zcela zřejmé, k jednání zaměstnance došlo při zacházení s poštovními zásilkami a nikoli v rámci plnění pracovních povinností zaměstnance. Při svém jednání dotčený zaměstnanec neplnil úkoly spojené s činností České pošty, ale jednal s úmyslem zakrýt jejich nesplnění. Činnost zaměstnance, k níž dochází v souvislosti se snahou kamuflovat porušení jeho pracovních povinností, tak nelze považovat za činnost související s jeho činností vykonávanou pro Českou poštu, ale za jeho soukromou aktivitu. Česká pojišťovna doložila v řízení pracovní smlouvu, záznam o vstupní instruktáži zaměstnance, domácí řád pošty a jednoznačně prokázala, že své zaměstnance systematicky seznamuje s jednotlivými provozními a bezpečnostními předpisy a s pravidly řádného zacházení s poštovními zásilkami, proto na jednání, které je předmětem správního řízení, nelze nahlížet jinak, než jako na jednání jednotlivce a nikoli na jednání České pošty. Pokud jde o žalobní námitku o tom, že správní úřady svým postupem odebraly České poště možnost zprostit se odpovědnosti, žalobce namítal, že správní úřady by se měly zabývat otázkou, zda při výběru a zaškolení listovního doručovatele postupuje Česká pošta tak, aby rizika nesprávného zacházení s poštovními zásilkami omezila. Podle judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 3979/2011 právnická osoba nemůže do budoucna předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců, zejména vykazuje-li takové jednání znaky úmyslného trestného činu. Žalobcem popsaná preventivní pracovně - právní opatření sice nejsou z pochopitelných důvodů způsobilá zcela eliminovat porušení právních předpisů ze strany zaměstnance, lze je považovat za běžné prostředky, zaručující obvyklou míru kvality při výběru použité osoby a nelze je považovat za nedostatečné plnění prevenční povinnosti ze strany České pošty, jestliže nepřijala jiná opatření. Podle názoru žalobce je vůbec otázkou, jaká kontrolní opatření by bylo možno přijmout a zda by byla proporčně vyvážená s rizikem, k jehož eliminaci slouží. Žalovaný správní úřad ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že jednání zaměstnance žalobce – listovní doručovatelky - nelze považovat za exces, tj. za vybočení z mezí plnění pracovní úkolů, v době spáchání skutku jednala listovní doručovatelka jako zaměstnanec žalobce, kterému byly svěřeny poštovní zásilky k dodání podle uzavřené poštovní smlouvy. Jednání zaměstnance tak nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k plnění pracovních úkolů nebo úkolů souvisejících, proto je sankcionované jednání žalobci přičitatelné. Námitka žalobce, že nebylo prokázáno, že k činu došlo v pracovní době, je absurdní. Podle tohoto názoru žalobce by poštovní doručovatelé pracující nad rámec pracovní doby de facto přestali vystupovat jako zaměstnanci žalobce pověření dodáním zásilek a jednali by svým vlastním jménem. Žalovaný se domnívá, že žalobce se nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt s odkazem na excesívní jednání svých zaměstnanců, neboť v takovém případě by došlo k popření ochrany veřejného zájmu, spočívajícího v řádném poskytování poštovních služeb a princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za exces zaměstnance je uznáván v oblasti správního trestání i v jiných právních odvětvích. 41/2013 Pokud v další části žaloby žalobce vytýká žalovaného, že mu svým postupem odebral možnost zprostit se odpovědnosti podle ustanovení § 37b odstavce 1 zákona o poštovních službách, pak z odůvodnění předsedy Rady ČTÚ na straně 8 vyplývá, že se žalovaný detailně zabýval výkladem liberačních důvodů podle uvedeného právního ustanovení, výslovně se vyjádřil i k dokumentům, které žalobce předložil ve snaze zprostit se odpovědnosti za správní delikt a z uvedeného ustanovení lze vyvodit, že prokázání liberačního důvodu je na straně toho, kdo jej tvrdí - v tomto případě žalobce. Pod pojmem „veškeré úsilí“ je třeba rozumět veškeré možné v úvahu připadající úsilí, tedy určité aktivní jednání, zaměřené na zabránění porušení povinnosti. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že při zproštění se odpovědnosti za správní delikt je nutné prokázání splnění prevenční povinnosti, nicméně - na rozdíl od žalobce - se žalovaný nedomnívá, že k prokázání splnění takové povinnosti postačí předložení žalobcem citovaných dokumentů. Žalobce neprokázal, že kromě předložených dokumentů, podepsaných zaměstnancem, učinil další preventivní opatření, směřující ke kontrole dodržování předepsaných povinností zaměstnancem a to tím spíše, že zaměstnanec byl ve zkušební době a v době spáchání správního deliktu pracoval u žalobce necelé dva týdny. Ani v situace, kdy měl povědomosti o náznaku, že zaměstnanec práci nezvládá, žalobce nepřijal žádné nápravné ani kontrolní opatření, kterým by zabránil protiprávnímu jednání, spočívajícímu v odhození zásilek do kontejneru. Závěrem svého vyjádření žalovaný poukázal na to, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu, uložená pokuta odpovídá většímu rozsahu 116 poštovních zásilek a mimořádně závažným následkům protiprávního jednání a ani žalobní námitky žalobce nemohou zpochybnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 13. 4. 2012 byla správnímu úřadu prvého stupně podána zpráva Policie České republiky ze dne 12. 4. 2012, z níž vyplývá, že listonoška České pošty dne 27. 3. 2012 v době kolem 13.00 hodiny vyhodila do kontejneru na plasty v ulici Václavkova mezi prodejnou K+K a stanicí Hasičského záchranného sboru Jihlava poštovní zásilky, výzvy k vyzvednutí a výplatní doklady. Tyto vyhozené zásilky nalezl jeden z občanů, který nález oznámil Policii České republiky, která zásilky zajistila a dne 28. 3. 2012 předala České poště. Dne 19. 3. 2013 zahájil správní úřad řízení ve věci správního deliktu podle ustanovení § 37a odstavec 2 písm. a/ zákona o poštovních službách, jehož předmětem bylo výše uvedené porušení právních předpisů z března 2012. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2013 uložil Český telekomunikační úřad České poště pokutu ve výši 250.000,- Kč za jednání, v němž shledal naplnění skutkové postaty správního deliktu podle ustanovení § 37a odstavec 2 písm. a/ zákona o poštovních službách, když bylo prokázáno, že pracovnice České pošty dne 27. 3. 2012 vyhodila 116 poštovních zásilek, 7 výzev a 2 výplatní doklady do kontejneru na plasty v ulici Václavkova v Jihlavě, čímž plnila poštovní povinnost způsobem, který není v souladu s potřebami veřejnosti. Proti uvedenému rozhodnutí podala Česká pošta dne 6. 5. 2013 včasný rozklad, na jehož základě předseda Rady ČTÚ rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014 napadené rozhodnutí 41/2013 zrušil a věc vrátil správnímu úřadu prvého stupně k novému projednání z důvodu nesprávné kvalifikace sankcionovaného jednání. Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2014 správní úřad prvého stupně uložil České poště pokutu ve výši 174.000,- Kč, s odůvodněním, že v sankcionovaném jednání shledal naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 37a odstavec 4 zákona o poštovních službách, spočívajícím v porušení ustanovení § 7 odstavec 1 tohoto zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podala Česká pošta v zákonné lhůtě rozklad, v němž napadené rozhodnutí považovala za nesprávné z důvodu, že se jednalo o ojedinělý případ excesu zaměstnance, kterému Česká pošta nemůže při sebelepší snaze zabránit, a tudíž za sankciované jednání neodpovídá. Správní úřad zcela ignoroval předložené důkazy, týkající se proškolení zaměstnance, nijak se nezabýval prošetřením osoby zaměstnankyně a nezkoumal, zda Česká pošta skutečně učinila vše, aby porušení povinností zaměstnankyní zabránila. Česká pošta dále nesouhlasila s tím, že správní úřad jednání České pošty hodnotil jako záměrné, když o úmysl České pošty se nejednalo a zkratové jednání zaměstnance nemůže být považováno za projev vůle České pošty jako právnické osoby. Žalobou napadeným rozhodnutím, ze dne 3. 2. 2015 předseda Rady ČTÚ napadené rozhodnutí změnil tak, že výši uložené pokuty snížil na částku 150.000,- Kč, nicméně konstatoval, že v daném případě se jednalo o záměrné zkratkovité jednání zaměstnance České pošty, kterého si Česká pošta sama vybrala a rozhodla, že bude prostřednictvím něho poštovní služby poskytovat. Zákon o poštovních službách vymezuje odpovědnost za správní delikt jako odpovědnost objektivní, tj. odpovědnost bez ohledu na zavinění i v případě porušení povinností zaměstnance. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí správních úřadů, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 150.000,- Kč za správní delikt podle ustanovení § 37a odstavce 4 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých dalších zákonů, jehož skutková podstata spočívá v plnění poštovní povinnosti způsobem, který není v souladu s ustanovením § 33 odstavec 1 písm. a) tohoto zákona a ustanovením § 7 odstavec 1 tohoto zákona. Porušení zákona se měl žalobce dopustit tím, že jeho pracovnice dne 27. 3. 2012 vyhodila 116 poštovních zásilek, 7 výzev a 2 výplatní doklady, jejichž adresáti byli uvedeni v příloze výroku rozhodnutí, do kontejneru na plasty v ulici Václavkova v Jihlavě. 41/2013 Žalobce v podané žalobě namítal, že České poště nelze přičítat odpovědnost za správní delikt, neboť k sankcionovanému jednání došlo v důsledku excesu zaměstnance České pošty a správní úřady obou stupňů svým postupem odebraly České poště možnost zprostit se odpovědnosti podle ustanovení § 37b odstavce 1 zákona o poštovních službách. Žalobce namítal, že České poště nelze přičítat odpovědnost za správní delikt, neboť k sankcionovanému jednání došlo v důsledku excesu zaměstnance České pošty a to, že jednání zaměstnance mělo excesivní charakter, je zcela zřejmé, když k jednání zaměstnance došlo při zacházení s poštovními zásilkami a nikoli v rámci plnění pracovních povinností zaměstnance. Při svém jednání dotčený zaměstnanec neplnil úkoly spojené s činností České pošty, ale jednal s úmyslem zakrýt jejich nesplnění. Činnost zaměstnance, k níž dochází v souvislosti se snahou kamuflovat porušení jeho pracovních povinností, tak nelze považovat za činnost související s jeho činností vykonávanou pro Českou poštu, ale za jeho soukromou aktivitu. Městský soud v Praze uvedenou žalobní námitku neshledal důvodnou. Jednání zaměstnankyně žalobce – listovní doručovatelky - nelze považovat za exces, tj. za vybočení z mezí plnění pracovní úkolů. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí určitě, srozumitelně a nepochybně vyjádřil, že v době spáchání skutku jednala listovní doručovatelka jako zaměstnanec žalobce, kterému byly svěřeny poštovní zásilky k dodání podle uzavřené poštovní smlouvy. Žalovaný rovněž zdůraznil, že jednání zaměstnance nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k plnění pracovních úkolů nebo úkolů souvisejících, proto je sankcionované jednání žalobci přičitatelné. Žalovaný se vypořádal i s námitkou žalobce o tom, že nebylo prokázáno, že k činu došlo v pracovní době, když tuto námitku označil jako absurdní, protože by vedla k závěru, že poštovní doručovatelé pracující nad rámec pracovní doby by podle uvedené argumentace přestali vystupovat jako zaměstnanci žalobce pověření dodáním zásilek a jednali by svým vlastním jménem. Soud má za to, že žalobce se nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt s odkazem na excesívní jednání svých zaměstnanců. Je tomu tak proto, že v takovém případě by došlo k popření ochrany veřejného zájmu, spočívajícího v řádném poskytování poštovních služeb a pokud jde o odkaz žalobce na judikaturu Vrchního soudu v Praze v občanskoprávním řízení, tento odkaz se jeví soudu jako nepřípadný už z toho důvodu, že veřejná správa princip objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za exces zaměstnance uznává v oblasti správního trestání i v jiných právních odvětvích. Pokud jde o žalobní námitku o tom, že správní úřady svým postupem odebraly České poště možnost zprostit se odpovědnosti, žalobce namítal, že správní úřady by se měly zabývat otázkou, zda při výběru a zaškolení listovního doručovatele postupuje Česká pošta tak, aby rizika nesprávného zacházení s poštovními zásilkami omezila. Podle judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 3979/2011 právnická osoba nemůže do budoucna předjímat každý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců, zejména vykazuje-li takové jednání znaky úmyslného trestného činu. Žalobcem popsaná preventivní pracovně - právní opatření sice nejsou z pochopitelných důvodů způsobilá zcela eliminovat porušení právních předpisů ze strany zaměstnance, lze je považovat za běžné prostředky, zaručující obvyklou míru kvality při výběru použité osoby a nelze je považovat za nedostatečné plnění prevenční povinnosti ze strany České pošty, jestliže nepřijala jiná opatření. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. 41/2013 V tomto směru je nutno dát za pravdu správním orgánům obou stupňů, že žalobce neprokázal, že kromě předložených dokumentů, podepsaných zaměstnancem, učinil další preventivní opatření, směřující ke kontrole dodržování předepsaných povinností zaměstnancem a to tím spíše, že zaměstnanec byl ve zkušební době a v době spáchání správního deliktu pracoval u žalobce necelé dva týdny. Tyto skutečnosti nelze hodnotit jako okolnost, která by žalobce zbavovala odpovědnosti za správní delikt, spočívající v plnění poštovní povinnosti způsobem, který není v souladu se zákonem. Pod pojmem „veškeré úsilí“ je třeba rozumět veškeré možné v úvahu připadající úsilí, tedy určité aktivní jednání, zaměřené na zabránění porušení povinnosti. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že při zproštění se odpovědnosti za správní delikt je nutné prokázání splnění prevenční povinnosti, nicméně doložení splnění povinností tím, že doručovatel byl ze strany zaměstnavatele poučen a byl povinen dodržovat platné právní předpisy, nepostačuje ke zproštění odpovědnosti za správní delikt. Stěžovatel se nemůže zprostit své odpovědnosti odkazem na porušení povinnosti vlastními zaměstnanci, případně osobami, které při výkonu své činnosti používá. Účelem ustanovení obsahujícího liberační důvod je zabránění sankce ve zcela výjimečných případech, kdy by její uložení odporovalo jejímu smyslu. Připuštěním navrhovaných liberačních důvodů (ke kterým se žalovaný správní úřad detailně vyjádřil při výkladu liberačních důvodů podle aplikovaného právního ustanovení a výslovně se vyjádřil i k dokumentům, které žalobce předložil ve snaze zprostit se odpovědnosti za správní delikt) by mohlo být liberační ustanovení aplikováno ve velkém množství případů, a ztratilo by tak povahu výjimky z obecného pravidla, což by znamenalo ohrožení veřejného zájmu. Školení doručovatelů by mělo být povinným minimem poskytovatele poštovních služeb, avšak nemůže být jediným opatřením, které provozovatel učiní pro zajištění dodržování stanovených předpisů. Ze všech výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze po posouzení žaloby a podrobení přezkumu veškerých žalobních bodů neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože nezjistil, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední 41/2013 den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odstavec 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 28. července 2016 JUDr. Hana V e b e r o v á , předsedkyně senátu