11 Co 141/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupení advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího o 272 000 Kč s příslušenstvím, o 340 000 Kč s příslušenstvím a o omluvy k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2026, č. j. 11 C 199/2025-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč rovným dílem do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 272 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 340 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.); zamítl žalobu co do povinnosti žalované zajistit žalobci omluvu ve formě omluvy zveřejněné na webu žalované, kdy obsahem této omluvy bude text specifikovaného znění (výrok III.); zamítl žalobu co do povinnosti žalované zajistit žalobkyni omluvu ve formě omluvy zveřejněné na webu žalované, kdy obsahem této omluvy bude text specifikovaného znění (výrok IV.); uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 675 Kč (výrok V.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 675 Kč (výrok VI.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobi domáhali na žalované zaplacení částek 272 000 Kč s příslušenstvím a 340 000 Kč s příslušenstvím, jakož i poskytnutí písemných omluv ve znění uvedených ve výroku III. a IV. rozsudku, jako zadostiučinění za nemajetkové újmy, které jim měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním vedeným Okresním soudem v adresa (dále jen „OS adresa“) pod sp. zn. spisová značka.

3. Soud vyšel ze skutečnosti, že žalobci uplatnili nároky u žalované dne 28. 3. 2025. Žalovaná jejich žádost vyřídila stanoviskem ze dne 26. 9. 2025; zadostiučinění žalobcům neposkytla s odůvodněním, že jejich nárok byl promlčen.

4. Ohledně posuzovaného řízení soud (zejména) uvedl, že usnesením právnická osoba ze dne 15. 9. 2021 bylo zahájeno trestní stíhání mj. žalobců pro skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Po přípravném řízení byla pro tento skutek se stejnou právní kvalifikací podána obžaloba. OS adresa vydal dne 31. 5. 2022 trestní příkaz, kterým byli žalobci uznáni vinnými dle obžaloby a byl jim nepravomocně uložen peněžitý trest. Proti tomuto trestnímu příkazu podali oba žalobci odpor. Dne 29. 8. 2022 pak vydal OS adresa odsuzující rozsudek, kterým žalobcům uložil tentýž trest. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, na základě kterého Krajský soud v adresa (dále též „KS adresa“) usnesením ze dne 24. 1. 2023 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. OS adresa následně rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, kterým žalobce uznal znovu vinnými a uložil jim opětovně peněžitý trest. I proti tomuto rozsudku se žalobci odvolali a odvolací soud rozsudek OS adresa usnesením ze dne 10. 10. 2023 zrušil a věc opět vrátil soudu prvního stupně. Dne 26. 2. 2024 pak vydal OS adresa rozsudek, kterým byli žalobci zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku se odvolal státní zástupce. O tomto odvolání rozhodl KS adresa usnesením ze dne 17. 9. 2024 tak, že je zamítl.

5. Po skutkové stránce soud uzavřel, že při veřejném zasedání konaném u KS adresa dne 17. 9. 2024 bylo projednáno odvolání státního zástupce proti rozsudku OS adresa ze dne 26. 2. 2024, kterým byli žalobci a další osoba (jméno FO) zproštěni dle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku, částečně dokonaný a částečně ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Veřejnému zasedání byli přítomni jméno FO, žalobce (Jméno žalobce A), jakož i obhájce všech obžalovaných, žalobkyně přítomna nebyla. Po projednání věci bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Po vyhlášení bylo usnesení předsedkyní odvolacího senátu podrobně ústně odůvodněno. Písemné vyhotovení usnesení KS adresa, ve kterém nebylo stran důvodů rozhodnutí odvolacího soudu uvedeno ničeho více či jinak než při ústním odůvodnění po vyhlášení, bylo doručeno žalobkyni dne 13. 10. 2024 a obhájci žalobců dne 14. 10. 2024.

6. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 5, § 8, § 14, § 15, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“). Shledal, že bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobců neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a je tedy dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, za které je, s ohledem na výsledek trestního stíhání, považováno usnesení o zahájení trestního stíhání. Konstatoval, že dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, byla-li stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná běžet (ve smyslu § 32 odst. 3 věta první OdpŠk) dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (k tomu odkázal též na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 962/2012, 30 Cdo 1316/2013, 30 Cdo 1687/2013 či 30 Cdo 1291/2017).

7. Soud neshledal důvody pro to, aby se od závěrů ustálené soudní praxe v této věci odchýlil. K judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou odkazovali žalobci, soud uvedl, že na nyní posuzovaný případ nedopadá, a vyložil, proč tomu tak je. Poznamenal, že v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1123/2025 Nejvyšší soud sice konstatoval, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy, se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku, skutkově se však případ řešený v tomto rozsudku (odpovědnost za škodu z titulu vadného sepisu notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, resp. exekuce vedené na podkladě takového notářského zápisu) zásadně odlišuje od věci žalobců, a konkrétní závěry přijaté v tomto rozsudku jsou tak na případ žalobců nepřenositelné. Dále soud prvního stupně uvedl, že pro oblast odškodňování nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání byl judikaturou okamžik vědomosti o vzniklé újmě vztažen k okamžiku pravomocného zproštění obžaloby, neboť k tomuto okamžiku dochází k završení újmy vznikající poškozenému kontinuálně od zahájení trestního stíhání, tj. od vydání posléze za nezákonné označeného rozhodnutí. Tento obecně přijímaný závěr byl korigován nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 778/24 pro výjimečnou situaci, kdy nebylo rozhodnutí soudu, v jehož důsledku došlo k pravomocnému zproštění obžaloby, při vyhlášení odůvodněno. O takový případ však ve věci žalobců nejedná, neboť usnesení KS adresa bylo po vyhlášení podrobně odůvodněno, a žalobci (žalobce osobně, žalobkyně prostřednictvím svého obhájce) tak ihned po vyhlášení tohoto usnesení věděli nejen to, že jejich trestní stíhání pravomocně skončilo zproštěním obžaloby, ale znali i konkrétní a úplné důvody takového rozhodnutí. Pro aplikaci závěrů odkazovaného nálezu Ústavního soudu tedy není důvodu.

8. Soud proto uzavřel, že za rozhodným okamžik pro počátek běhu promlčecí lhůty je nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. den 17. 9. 2024, když konec šestiměsíční promlčecí lhůty připadl na den 17. 3. 2025. Byly-li nároky na poskytnutí zadostiučinění u žalované uplatněny až dne 28. 3. 2025, stalo se tak až po marném uplynutí promlčecí lhůty, a nedošlo tedy ani k přerušení jejího běhu dle § 35 odst. 1 OdpŠk. U soudu byly nároky uplatněny až dne 29. 9. 2025, tj. rovněž po uplynutí promlčecí lhůty, a žalovaná tak vznesla námitku promlčení důvodně. Proto soud již nezkoumal, zda v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním vznikly žalobcům nemajetkové újmy, resp. jaké újmy jim vnikly.

9. Žalobci ve včasném odvolání setrvali na argumentaci uplatněné v řízení před soudem prvního stupně (že počátek běhu promlčecí lhůty měl být spojen až s okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, kterým trestní stíhání skončilo), kterou doplnili odkazy na další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Soudu prvního stupně vytýkali, že ke stanovení počátku promlčecí lhůty přistoupil přehnaně formalisticky, což činí jeho rozhodnutí nezákonným. Zdůraznili, že při ústním odůvodnění rozhodnutí KS v adresa nebyla přítomna žalobkyně, jakož i to, že v den vyhlášení usnesení KS v adresa jednoznačně neznali odůvodnění toho, proč soudy rozhodly o zproštění obžaloby; to se jednoznačně dozvěděli až z doručeného písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Žalobci argumentovali též tím, že procesní předpisy počátky lhůt k uplatnění práv účastníků řízení většinou vážou k okamžiku doručení rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je změnil tak, že žalobě vyhoví.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, uvedla, že žalobci se reálně dozvěděli o důvodech pravomocného (konečného) zproštění obžaloby při vyhlášení usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce. Od této chvíle měli být schopni vnitřně si uvědomit újmu ve své imateriální sféře a tuto též definovat navenek. Žalobci ani netvrdili, že by nějaké konkrétní okolnosti své nemajetkové újmy byli schopni rozpoznat právě pouze z písemného odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce. Dále žalovaná uvedla, že v posuzované věci nejsou dány zvláštní okolnosti, na nichž je založena judikatura zmiňovaná žalobci, například absence řádného odůvodnění rozhodnutí při jeho vyhlášení či příliš dlouhá prodleva mezi vyhlášením rozhodnutí a doručením jeho písemného vyhotovení. Písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo žalobcům doručeno dne 13. 10., resp. 14. 10. 2024, na včasné uplatnění nároku tak zbývalo více než pět měsíců, což nutno vnímat jako dobu dostatečnou. Proto žalovaná navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno a aby jí byly přiznány náklady odvolacího řízení.

11. Žalobci v reakci na vyjádření žalované uvedli, že na podporu své argumentace odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3037/25.

12. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobců a žalovaná odkázali na svá písemná podání. Právní zástupce žalobců dodal, že je rozdíl mezi tím, když ústní odůvodnění rozhodnutí vyslechne laik, nebo když tak učiní profesionál. Dále uvedl, že v posuzovaném řízení žalobci čelili opakovanému odsouzení soudem prvního stupně, proto je třeba shledat jejich situaci výjimečnou, zvláště, když žalobkyně vyhlášení konečného rozhodnutí nebyla přítomna.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), a odvolání žalobců neshledal opodstatněným.

14. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž náležitě vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

15. Po právní stránce soud prvního stupně uplatněný nárok správně kvalifikoval a správně též, v souladu s ustálenou soudní praxí, uzavřel, že uplatněný nárok je promlčen, a tudíž, s ohledem na to, že žalovaná námitku promlčení vznesla, nelze žalobě vyhovět. Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že žalobci poukazovaná judikatura není poměrům této věci přiléhavá. Vzhledem k tomu, že tyto závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, soud prvního stupně pečlivě odůvodnil, lze na ně v podrobnostech odkázat, a, s přihlédnutím k odvolacím námitkám žalobců, dodat následující.

16. Soud prvního stupně správně uvedl, že v otázce posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (resp. vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání), je judikatura Nejvyššího soudu ustálena.

17. Nejvyšší soud v těchto případech opakovaně uzavřel, že nemajetková újma poškozeného vzniká v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu. Podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění nemajetkové újmy je zrušení nezákonného rozhodnutí či zastavení trestního řízení. Subjektivní promlčecí lhůta u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, proto počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011).

18. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například v usnesení ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2597/2021, kterým rozhodl v právně i skutkově obdobné věci, jako je věc nyní posuzovaná. Tamní žalobce (dovolatel) se též domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž trestní stíhání tamního žalobce bylo pravomocně skončeno toho dne, kdy bylo, v přítomnosti jeho obhájce, vyhlášeno usnesení krajského soudu jako soudu odvolacího o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nárok je již promlčen a námitka promlčení byla žalovanou uplatněna důvodně. Odvolací soud vycházel z toho, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 OdpŠk je v případě nároku na odškodnění imateriální újmy způsobené nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním nutno klást k okamžiku jeho pravomocného skončení. Skutečnost, že v posuzovaném případě došlo k pozdějšímu doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí, jestliže nabylo právní moci podle trestního řádu již jeho vyhlášením, postrádá pro běh promlčecí lhůty právní význam. Tyto závěry shledal Nejvyšší soud souladnými s ustálenou soudní praxí a dovolání odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2597/2021, dostupné na www.nsoud.cz).

19. Tamní žalobce neuspěl ani s ústavní stížností, kterou Ústavní soud (usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1353/22) odmítl. K odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud (vedle jiného) uvedl, že výklad zaujatý obecnými soudy v napadených rozhodnutích, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba spojovat s vyhlášením konečného soudního rozhodnutí (jemuž byl obhájce přítomen), nikoliv s doručením jeho písemného odůvodnění, je racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který již v minulosti Ústavní soud aproboval, v obecné rovině, jako ústavně konformní; k tomu Ústavní soud odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 3064/21, ze dne 16. 12. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 606/17, ze dne 7. 11. 2017, či usnesení sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 10. 1. 2017 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1353/22, dostupné, stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz).

20. Soud prvního stupně – se zřetelem k žalobci poukazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 778/24 (v němž Ústavní soud, s ohledem na specifické okolnosti věci, shledal, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba spojit až s okamžikem doručení konečného rozhodnutí) – se náležitě zabýval otázkou, jakým způsobem bylo odůvodněno rozhodnutí KS v adresa, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně (dále též „konečné rozhodnutí“). Ze zvukového záznamu jednání, při kterém bylo konečné rozhodnutí vyhlášeno, soud zjistil, že se jednalo o odůvodnění podrobné, a, po porovnání s odůvodněním písemného vyhotovení konečného rozhodnutí, shledal, že v písemném odůvodnění nebylo uvedeno více (či jinak) než v odůvodněním ústním. Na základě těchto zjištění soud příhodně podotkl, že v tomto ohledu se posuzovaná věc odlišuje od žalobci poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 778/24 (neboť ve věci tam posuzované konečné rozhodnutí při vyhlášení odůvodněno nebylo), a správně uzavřel, že poukaz žalobců na tento ústavní nález není poměrům věci nyní posuzované přiléhavý.

21. V odvolání žalobci poukázali na nález sp. zn. I. ÚS 1532/16. V tam posuzované věci však konečné rozhodnutí při vyhlášení nebylo, jak Ústavní soud konstatoval, „nijak blíže odůvodněno“ a (navíc) písemné vyhotovení konečného rozhodnutí bylo doručeno až osm měsíců po jeho vyhlášení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16). V nyní posuzované věci bylo konečné rozhodnutí při vyhlášení odůvodněno řádně (viz výše) a jeho písemné vyhotovení bylo doručeno s odstupem necelého měsíce od vyhlášení. Z právě uvedeného je zřejmé, že poměrům této věci není přiléhavý ani poukaz žalobců na nález sp. zn. I. ÚS 1532/16.

22. Žalobci (v reakci na vyjádření žalované k odvolání) poukázali na nález sp. zn. IV. ÚS 3037/25. Závěry tam vyložené se týkají počátku běhu lhůty pro podání stížnosti v trestních věcech při rozhodování o omezení osobní svobody a nikoliv běhu lhůty pro odškodnění újmy dle OdpŠk (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3037/25.) Ani poukaz na tento nález tudíž není poměrům této věci přiléhavý.

23. Žalobci na podporu svého náhledu (že v poměrech této věci se má počátek běhu promlčecí lhůty odvíjet od okamžiku doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí) v odvolání odkazují též na judikaturu Nejvyššího soudu, která se odškodňování újmy dle OdpŠk buď netýká (např. rozhodnutí 4 Cz 30/60, 2 Cz 19/74, či 1 Cz 32/32), nebo se jí sice týká, jedná se však o judikaturu vycházející z odlišných právních či skutkových okolností a poměrům této věci tudíž rovněž nepřiléhavou. V právně a skutkově obdobných věcech i novější judikatura Nejvyššího soudu setrvává (jak je patrné z rozhodnutí, jehož obsah byl reprodukován v odstavci 18.) na závěrech, z nichž vyšel soud prvního stupně. Ani odvolací soud neshledává důvody, proč by se měl od těchto závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu (aprobovaných i Ústavním soudem – viz odstavec 19.) ve věci nyní posuzované odchýlit.

24. Pokud žalobci zdůrazňují, že vyhlášení konečného rozhodnutí nebyla přítomna žalobkyně, nejedná se o výjimečnou okolnost (stejná situace ostatně nastala i ve věci popsané v odstavci 18.), a mimořádnou (neobvyklou) okolnost nelze spatřovat ani v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně (před tím, než byli žalobci, v procesním postavení obžalovaných, obžaloby zproštěni) dvakrát skončilo jejich odsouzením. Přisvědčit nelze ani námitce žalobců, že důvody toho, proč soudy rozhodly o zproštění obžaloby; se jednoznačně dozvěděli až z doručeného písemného vyhotovení konečného rozhodnutí. I s ohledem na podrobné ústní odůvodnění konečného rozhodnutí je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci ihned po vyhlášení tohoto usnesení věděli nejen to, že jejich trestní stíhání pravomocně skončilo zproštěním obžaloby, ale znali i konkrétní a úplné důvody takového rozhodnutí. Případná není ani argumentace žalobců, že procesní předpisy počátky lhůt k uplatnění práv účastníků řízení většinou vážou k okamžiku doručení rozhodnutí. V této věci bylo třeba posoudit počátek běhu hmotněprávní lhůty (k uplatnění nároku na odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk); to, od jakého okamžiku se odvíjí běh procesních lhůt (k uplatnění opravných prostředků), je pro takové posouzení bez významu.

25. Uvedli-li žalobci, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je žádoucí poznamenat, že tuto argumentaci žalobci (ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolání) blíže nerozvedli. Soudní praxe je ustálena v závěru, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně však mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (a vznesením námitky promlčení) byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

26. V již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1532/16 Ústavní soud s ohledem na okolnosti věci (doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí po osmi měsících od jeho vyhlášení, spolu s absencí bližšího odůvodnění při jeho vyhlášení) posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy. Taková situace však v poměrech této věci (jak již bylo uvedeno) nenastala. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné konkrétní okolnosti, které by mohly vést k posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, neuvedli a ze spisu se nepodávají, soud prvního stupně nepochybil, když námitku promlčení shledal opodstatněnou.

27. Z výše vyložených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně nákladového výroku, jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

29. Náklady úspěšné žalované spočívají v paušální náhradě výdajů, o jejíž výši bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 3 o. s. ř., se zřetelem k závěrům vyloženým v odstavcích 21. až 24. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (které je dostupné na www.nsoud.cz), za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání soudu a účast při jednání odvolacího soudu dne 17. 6. 2026) po 450 Kč, tj. celkem 1 350 Kč. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.