11 CO 270/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa insolvenční správce dlužníka právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o částka s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 25 C 229/2021 - 47, ve znění opravného usnesení ze dne datum rozhodnutí, č. j. 25 C 229/2021 - 65,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. jméno příjmení.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku částka (výrok I.); zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky částka se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení z částky částka za období od datum do zaplacení (výrok II.); uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši částka (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též„ soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce - insolvenční správce společnosti právnická osoba (dále též„ dlužník“) - domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že po provedení kontroly účetnictví dlužníka zjistil několik podezřelých transakcí uskutečněných mezi dlužníkem a žalovanou, které dovozoval z vysoké hodnoty plnění na základě faktur vystavených jak žalovanou tak dlužníkem v rámci jejich údajné spolupráce, jakož i z toho, že vzájemné pohledávky dlužníka a žalované měly být vypořádávány zčásti dohodou o vzájemném zápočtu a ve zbývající části v hotovosti. Povinnost žalované zaplatit žalobci, resp. dlužníkovi, částku ve výši částka dovozoval žalobce z neplatnosti a zdánlivosti dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne datum (dále jen„ dohoda o započtení ze dne datum“), kterou měla být započtena pohledávka dlužníka ve výši částka vyplývající z faktury č. 2018 ze dne datum vůči pohledávce žalované ve výši částka vyplývající z faktury číslo ze dne datum, v důsledku čehož měl za to, že částka ve výši částka dosud nebyla platně vyrovnána. Neplatnost dohody o započtení ze dne datum odůvodňoval žalobce tím, že pohledávka žalované byla nejistá a neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), tudíž nezpůsobilá k započtení, přičemž nebylo zřejmé, zda tato pohledávku vůbec vznikla. Dohodu o započtení ze dne datum považoval žalobce zároveň za zdánlivou, neboť její znění je pro zjevné vady a chyby zcela neurčité a nesrozumitelné.

3. Soud vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne datum rozhodnutí (č. j. spisová značka) byl zjištěn úpadek dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Rámcová smlouva o spolupráci v oblasti reklamy ze dne datum (dále též jen„ rámcová smlouva“) byla uzavřena mezi dlužníkem a žalovanou na dobu určitou (od datum do datum), když žalovaná se zavázala poskytovat dlužníkovi služby v oblasti reklamy, a to formou reklamní kampaně, a dlužník se zavázal poskytnout za tyto služby odměnu ve výši částka bez DPH. Příloha číslo k rámcové smlouvě (označená jako„ Media plán“) shrnovala přehled akcí, ohledně nichž měla být reklamní činnost realizována. Dodatkem číslo k rámcové smlouvě byla cena (s ohledem na předčasné ukončení) stanovena na částku částka s DPH s tím, že tímto jsou veškerá finanční vypořádání dořešena, že vyúčtování poskytnutých služeb bude provedeno k datum, přičemž strany se dohodly, že své vzájemné nároky vypořádají vzájemným zápočtem, a že smlouva se uzavírá na dobu určitou od datum do datum. Z výpovědi člena představenstva žalované jméno příjmení soud zjistil, že v rámci dlouhodobé spolupráce mezi žalovanou a dlužníkem docházelo k pravidelným zápočtům vzájemných pohledávek s tím, že v okamžiku, kdy výše jedné pohledávky převyšovala druhou, doplácely se zbylé částky v hotovosti či bankovním převodem. Tímto způsobem se dohodli o vzájemném plnění služeb, které si navzájem poskytovali.

4. Dále soud vyšel ze zjištění, že faktura číslo (ze dne datum, splatná dne datum) byla vystavena dlužníkem žalované za prezentaci log, zněla na částku částka, plněno mělo být na bankovní účet dlužníka (č. bankovní účet), faktura číslo (ze dne datum, splatná dne datum) byla vystavena žalovanou dlužníkovi za reklamní a propagační činnost, zněla na částku částka Dohodou o vzájemném započtení závazků a pohledávek (ze dne datum) se dlužník a žalovaná dohodli započíst pohledávku dlužníka ve výši částka z faktury číslo (ze dne datum) a pohledávku žalované ve výši částka z faktury číslo (ze dne datum) s tím, že tímto způsobem jsou jejich pohledávky dle výše uvedených faktur vyrovnány. Z příjmových dokladů vystavených dlužníkem, znějících na částky částka (ze dne datum, č. PKK číslo), částka (ze dne datum, č. PKK číslo) a částka (ze dne datum, č. PKK číslo) a z jim korespondujícím výdajových pokladních dokladů vystavených žalovanou znějících na částky částka (ze dne datum), částka (ze dne datum) a částka (ze dne datum) soud zjistil, že na jejich základě bylo žalovanou částečně poskytnuto plnění na pohledávku dlužníka vyplývající z faktury číslo ze dne datum, a to v celkové výši částka. Z nedatovaného dokladu, obsahujícího seznam dvou plateb došlých na účet číslo (tj. dle faktury číslo účet dlužníka) z účtu žalované, soud zjistil, že na účet dlužníka došla dne datum platba ve výši částka a dne datum platba ve výši částka. Z dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne datum uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou soud zjistil, že se smluvní strany dohodly na vzájemném zápočtu částky částka s tím, že rozdíl ve výši částka uhradí žalovaná v hotovosti, přičemž v závěru této dohody strany prohlásily, že tímto způsobem jsou jejich vzájemné pohledávky dle výše uvedených faktur vyrovnány. Z výdajových pokladních dokladů z dubna roku 2018 znějících na částky částka, částka, částka a částka, vystavených žalovanou, soud zjistil, že v tomto období byly předmětné částky vypláceny dlužníkovi v hotovosti. Z„ šanonů“ předložených žalovanou soud zjistil, že jejich obsahem jsou reklamní materiály z různých akcií v listinné podobě a CD nosiče. Z reklamních materiálů v listinné podobě soud zjistil, že na nich je, mimo jiné, uvedeno logo dlužníka.

5. Soud provedl i další důkazy, které však nehodnotil, neboť pouze dokreslovaly skutkový stav zjištěný v dostatečném rozsahu důkazy shora reprodukovanými. CD nosiče, které byly součástí„ šanonů“ předložených žalovanou, nebyly k důkazu přehrány a návrh žalované na provedení důkazu výslechem jméno příjmení (jednatele dlužníka) byl zamítnut pro nadbytečnost.

6. Po právní stránce věc posoudil dle § 553 odst. 1, § 1982 odst. 1 a 2, § 1987 odst. 1 a 2, § 1970 a § 1991 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) s tím, že žalobcem namítanou neplatnost dohody o započtení ze dne datum neshledal. Uvedl, že zákon sice stanoví pro možnost započtení řadu omezujících podmínek a zákazů (§ 1982 - 1990 o. z.), ty se však uplatní jen při jednostranném započtení, neboť slouží k ochraně věřitele před tím, aby vůči jeho pohledávkám provedl dlužník jednostranný započet svých nejistých a neurčitých protipohledávek. Tato ochranná funkce nedopadá na případy, kdy k zápočtu vzájemných pohledávek dochází dohodou, kdy smluvní strany dají jasně najevo svou vůli, že pohledávky vůči sobě navzájem uznávají, považují je za důvodné a chtějí je mezi sebou vypořádat započtením. Dohodou lze vzájemně urovnat dluhy nevymahatelné, nejisté, i neurčité. Proto, i kdyby soud dospěl k závěru, že jedna ze započtených pohledávek byla neurčitá či nejistá, nemělo by to na platnost zápočtu vliv, neboť podmínky určitosti a jistoty pohledávky se u dohod o započtení neuplatní. Soud měl za prokázané, že služby, které byly předmětem faktury číslo (ze dne datum), žalovaná dlužníkovi poskytla, přičemž poukázal na skutečnost, že i v období předcházejícím dohodě o započtení ze dne datum si žalovaná a dlužník své vzájemně poskytnuté služby vypořádávali obdobným způsobem. Tvrzení žalobce, že plnění za vzájemně poskytnuté služby mezi žalovanou a dlužníkem se jeví nepoměrně vysoká, bylo bez významu. Důvody, které vedly žalobce k pochybnostem o uskutečněných transakcí mezi žalovanou a dlužníkem (resp. k tvrzení o jejich„ podezřelosti“), pokud se odvíjely od neposkytnutí součinnosti žalované žalobci, neshledal soud opodstatněnými, když poukázal na § 43 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že žalovaná nepatřila mezi subjekty povinné poskytnout insolvenčnímu správci součinnost; k řešení případných podezření na protiprávní transakce či nesprávně vedené účetnictví jsou příslušné orgány správní (daňové) kontroly, případně orgány činné v trestním řízení.

7. Vzájemné započtení pohledávek žalované a dlužníka na základě dohody o započtení ze dne datum soud zdánlivým neshledal. Uvedl, že k závěru o zdánlivosti kompenzačního jednání lze dospět tehdy, není-li jednoznačně určeno, která konkrétní pohledávka má být předmětem započtení. V dohodě o započtení ze dne datum však předmětem započtení byla jedna pohledávka žalované vůči jedné pohledávce dlužníka, přičemž skutečnost, že započítávaná částka byla nižší, než částka uvedená ve faktuře, z níž tato započítávaná pohledávka vyplývá, neurčitost nezpůsobila. Pokud smluvní strany dohody o zápočtu ze dne datum sjednaly, že započtou pohledávku žalované v plné výši, a to proti (vyšší) pohledávce dlužníka v takové výši, ve které je shodná s výší pohledávky žalované, jednaly v souladu se zákonem. Zbývající část pohledávky dlužníka vyplývající z faktury č. 2018 (v rozsahu, v němž převyšovala pohledávku žalované vyplývající z faktury číslo), byla žalovanou uhrazena, a to třemi hotovostními platbami v celkové výši částka a dvěma bezhotovostními převody v celkové výši částka, tedy v celkové výši částka. příjmení ve výši částka byla (navíc) uhrazena před uzavřením dohody o započtení ze dne datum. Soud přisvědčil žalobci, že poslední bezhotovostní převod ve výši částka se uskutečnil až po uzavření dohody o započtení ze dne datum, neshledal však důvod, proč by opomenutá platba žalovanou způsobovala neplatnost či zdánlivost celé dohody o započtení, když rozvrh plateb byl učiněn v souladu s vůlí stran a ve výsledku ve správné výši. Vzhledem k opožděnosti platby ve výši částka shledal soud nárok žalobce na zaplacení částky ve výši částka (představující zákonný úrok z prodlení z částky částka za období od datum do datum) oprávněným, neboť tato částka, splatná dne datum, byla žalovanou uhrazena až dne datum, tuto částku tudíž žalobci přiznal s poukazem na § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

8. Žalobce ve včasném odvolání (do výroků II. a III. napadeného rozhodnutí) namítal, že nemohlo dojít k uzavření platné dohody o započtení pohledávek mezi žalovanou a dlužníkem, když jedna ze započtených pohledávek byla nejistá, přičemž z ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. nevyplývá, že se toto ustanovení vztahuje pouze k jednostrannému započtení a nemůže být aplikováno na dohodu o započtení pohledávek. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o prokázání skutečnosti, že služby, které byly předmětem faktury číslo (ze dne datum), byly ze strany žalované dlužníkovi poskytnuty, neboť k tomuto závěru soud dospěl jen na základě předložených účetních dokladů a žalovanou předložených svazků propagačních materiálů (tzv. šanonů), neprovedl však důkaz CD nosiči předloženými žalovanou až při ústním jednání. Žalobce namítal, že CD nosiče byly„ prakticky jedinými důkazy“, které mohly rozhodnout zásadní otázku, totiž, zda bylo ze strany žalované dlužníkovi skutečně plněno, nebo„ zda předmětem faktury byla pohledávka za nic, která mohla být vytvořena za účelem získání finančních prostředků dlužníka“. Žalobce poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu k prokazování uskutečnění zdanitelného plnění s tím, že žalovanou předložené důkazy uskutečnění plnění neprokazují. Dále žalobce namítal, že předávací protokol (ze dne datum), jenž měl dokládat předání materiálů za období od datum do datum, neměl přílohy, které měl obsahovat dle čl. IV. odst. 1 rámcové smlouvy. Žalobce měl za to, že byl zkrácen na svých procesních právech vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly v řízení zohledňovány, neboť mu byla upřena možnost řádně přezkoumat důkazy předložené protistranou, s nimiž nebyl seznámen před jednáním, a adekvátně se k nim vyjádřit. Současně bylo zasaženo do práva žalobce na rovné postavení v civilním řízení co do možnosti uplatnit řádně své argumenty a zpochybnit předložené důkazy. Dále uvedl, že z protokolu z jednání vyplývaly skutečnosti, které se při soudním jednání nestaly. Namítal, že důkaz přehráním obsahu CD nosičů soud nejen neprovedl, ale ani své rozhodnutí o neprovedení důkazu, který byl dle žalobce stěžejním pro zodpovězení otázky o reálném poskytnutí plnění žalovanou dlužníkovi, neodůvodnil, čímž učinil napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelným - v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/17. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci vyhoví a přizná mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalobce nevhodně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a ve vztahu k otázce prokazování uskutečnění fakturovaného plnění se staví do pozice správce daně. V tomto (občanském soudním) řízení je to žalobce, kterého ohledně prokázání důvodnosti žaloby tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, žalobce se však zaměňováním pravidel daňového řízení a občanského soudního řízení domáhá toho, aby žalovaná dopodrobna prokazovala rozsah služeb poskytovaných mezi úpadcem a žalovanou v období daleko před vyhlášením úpadku, a nepředkládá důkaz ani o tom, že by tyto skutečnosti zpochybňoval úpadce. Žalobce tak od počátku řízení přesouvá důkazní břemeno na žalovanou a sám žádné důkazy nepředkládá. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náklady odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a odvolání neshledal důvodným.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci a ze skutkových zjištění vyvodil též správné právní závěry. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud dohodu o započtení pohledávek shledal platnou, jakož i s důvody, které soud k tomuto závěru vedly; odvolací soud tudíž pro stručnost na pečlivé (výše reprodukované) odůvodnění soudu prvního stupně odkazuje. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o započtení nebyla jednáním zdánlivým. Lze jen poznamenat, že spatřoval-li žalobce zdánlivost tohoto ujednání v tom, že jeho znění mělo být pro (údajné) zjevné vady a chyby zcela neurčité a nesrozumitelné, bylo na něm, aby konkrétně uvedl, které části dohody obsahují chyby a v čem spočívají, resp. které části jsou neurčité či nesrozumitelné. Vzhledem k tomu, že tak žalobce neučinil, a ze znění dohody se její chybnost, neurčitost či nesrozumitelnost nepodává, soud prvního stupně správně uzavřel, když zdánlivost ujednání neshledal. Vzhledem k tomu, že své závěry též přiléhavě odůvodnil, lze na ně rovněž odkázat.

12. Námitce žalobce, že nemohlo dojít k uzavření platné dohody o započtení pohledávek mezi žalovanou a dlužníkem, když jedna ze započtených pohledávek byla nejistá, přičemž z ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. neplyne, že se toto ustanovení vztahuje pouze k jednostrannému započtení a že nemůže být aplikováno na dohodu o započtení pohledávek, odvolací soud nepřisvědčil. Soud prvního stupně správně uvedl, že omezující podmínky a zákazy upravené v ustanoveních § 1982 až 1990 o. z. se uplatní jen při jednostranném započtení (neboť slouží k ochraně věřitele před tím, aby vůči jeho pohledávkám provedl dlužník jednostranný započet svých nejistých a neurčitých protipohledávek). Tento závěr je plně v souladu s ustanovením § 1991 o. z. (dle něhož zákaz započtení pohledávky nebrání stranám, aby si započtení ujednaly, vyjma ujednání o započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého) a nejsou o něm pochybnosti ani v odborné literatuře (srov. např. obec, J., Výtisk, M., příjmení, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2005). Jinými slovy řečeno, je na vůli stran, zda se dohodnou na započtení i pohledávek nejistých nebo neurčitých. Vzhledem k tomu, že tuto možnost občanský zákoník v § 1991 připouští, nelze v případném započtení takových (tj. nejistých nebo neurčitých) pohledávek spatřovat důvod neplatnosti dohody o započtení.

13. Namítal-li žalobce, že není jisté, zda bylo ze strany žalované dlužníkovi skutečně plněno, nebo„ zda předmětem faktury (byla) pohledávka za nic, která mohla být vytvořena za účelem získání finančních prostředků dlužníka“, je třeba předně podotknout, že tato námitka je fakticky jen pouhou spekulací. Důvody, které žalobce k této spekulaci vedly, vyložil jen vágně, poukazem na„ podezřelé transakce“ mezi dlužníkem a žalovanou, když podezřelost spatřoval ve vysoké částce, na kterou zněla žalovanou započítávaná faktura, resp. v tom, že se některé platby uskutečňovaly v hotovosti. Žádné konkrétní skutečnosti, které by (alespoň) důvodně vzbuzovaly pochybnost o tom, zda žalovanou započítaná pohledávka existovala, neuvedl. Dále je třeba podotknout, že z obsahu Dodatku číslo se podává, že byl sjednán statutárním orgány žalované a dlužníka, přičemž bylo jasně uvedeno, že se plnění uskutečnilo a jakým způsobem bude uhrazeno. Na tento dodatek bezprostředně (s odstupem několika dnů) navázala dohoda o započtení (ze dne datum), z níž je patrné, jaké pohledávky byly započteny. Již na základě těchto důkazů bylo možno uzavřít, že plnění žalované bylo prokázáno - soud prvního stupně proto nepochybil, učinil-li tento závěr, když (navíc) přihlédl i k dalším listinným důkazům, obsaženým v tzv. šanonech předložených žalovanou.

14. Odvolací soud shledal nepřípadným též poukaz žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu k prokazování uskutečnění zdanitelného plnění, neboť z důkazních povinností, které má daňový subjekt ve vztahu ke správci daně v daňovém řízení, nelze dovozovat důkazní povinnost žalované v tomto řízení (nad rámec jejích povinností vyplývajících z pravidel občanského soudního řízení) a fakticky se tak (jak přiléhavě uvedla žalovaná) pokoušet o„ přesunutí“ důkazního břemene. Lze jen dodat, že žalovaná důkazní břemeno ohledně tvrzení, že se fakturované plnění uskutečnilo, unesla, žalobce se však, pokud tuto skutečnost zpochybňoval, omezil jen (jak již bylo uvedeno výše) na nekonkrétní spekulace.

15. Namítal-li žalobce, že předávací protokol (ze dne datum), který měl dokládat předání materiálů za období od datum do datum, neměl přílohy, které měl obsahovat dle čl. IV. odst. 1 rámcové smlouvy, jde též o námitku nepřípadnou, neboť, jak již bylo uvedeno výše, skutečnost, že žalovaná poskytla dlužníkovi fakturované plnění, byla prokázána jinými důkazy.

16. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že byl zkrácen na svých procesních právech vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly v řízení zohledňovány, neboť mu byla upřena možnost řádně přezkoumat důkazy předložené protistranou, a že bylo zasaženo do práva žalobce na rovné postavení v civilním řízení co do možnosti uplatnit řádně své argumenty a zpochybnit předložené důkazy. Z protokolu o ústním jednání je patrné, že soud umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k provedeným důkazům. Ve skutečnosti, že soud nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí lhůty třiceti dnů k projednání věci s klientem a k možnosti reagovat na dokazování, nelze spatřovat zkrácení procesních práv žalobce, ani narušení zásady rovnosti stran. Žalobci nic nebránilo v tom, aby na provedené důkazy reagoval v průběhu ústního jednání, tuto možnost však nevyužil. Měl-li žalobce za to, že dokazování některými listinami mělo být provedeno podrobněji, bylo na něm, aby se toho při jednání domáhal. Neučinil-li tak (nic takového se z protokolu o ústním jednání nepodává a žalobce to ostatně ani netvrdí), nelze než uzavřít, že do práv žalobce zasaženo nebylo.

17. K námitce žalobce, že z protokolu z jednání vyplývaly skutečnosti, které se při soudním jednání nestaly, lze jen konstatovat, že se jedná o námitku zcela nekonkrétní, proto k ní nemohlo být přihlédnuto.

18. Nepřípadnými shledal odvolací soud též další námitky žalobce týkající se neprovedení dokazování přehráním CD nosičů. Odkaz na nález Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1135/17), z něhož žalobce dovozoval pochybení soudu spočívající v tzv. opomenutí důkazu, není přiléhavý, neboť relevantní skutečnosti, z nichž Ústavní soud vycházel, byly podstatně odlišné - jednalo se o věc trestní, přičemž stěžovatel, v procesní pozici obžalovaného, porušení svých práv spatřoval zejména v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na opakování důkazu výslechem svědka, jímž měly být odstraněny pochybnosti o skutkovém ději. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci byla situace jiná. Předně je na místě zdůraznit, že důkaz, který nebyl proveden, nebyl důkazem navrhovaným žalobcem, nýbrž žalovanou. Byť soud výslovně neuvedl, že důkaz CD nosiči nebyl proveden pro nadbytečnost, je tento důvod patrný z odůvodnění rozhodnutí, když skutečnost, která měla být tímto důkazem zjištěna (poskytnutí plnění, za něž byla vystavena faktura číslo), měl soud za prokázanou jinými důkazy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o důkaz, který předložila žalovaná, nemohlo být neprovedením„ jejího“ důkazu zasaženo do práv žalobce. Nebyl-li tento důkaz proveden, nemohlo být porušeno ani právo žalobce se k němu vyjádřit.

19. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že zpochybňoval-li žalobce skutečnost, že se plnění, za něž žalovaná vystavila dlužníkovi fakturu číslo uskutečnilo, přičemž tak činil jen na základě zcela vágního odůvodnění (viz výše), není zřejmé, proč touto„ optikou“ nenahlížel též na plnění, které fakturoval dlužník žalobkyni, a nepochyboval o tom, že se toto plnění uskutečnilo.

20. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v obou napadených výrocích (§ 219 o. s. ř.), když soud prvního stupně správně rozhodl též o nákladech řízení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalované vznikly náklady zastoupení advokátem, za něž náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT”) ve výši po částka za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d), g) AT (vyjádření k odvolání a účast na soudním jednání), 2 paušální náhrady výdajů po částka dle § 13 odst. 4 AT, cestovní náhrady v částce částka za cestu na jednání soudu (z obec do obec a zpět) dle § 13 AT, náhrada za promeškaný čas na cestě ve výši částka dle § 14 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy částka Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.