11 Co 394/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o 571 270,80 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. června 2025, č. j. 9 C 301/2018-580, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. července 2025, č. j. 9 C 301/2018-586,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 121 576 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 28.10.2018 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje; ve výrocích IV., V. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 27 414 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu prvního stupně.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 347 907 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky tituly před jménem jméno FO.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 75 816,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 75 816,50 Kč od 28. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 495 454,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 495 454,30 Kč od 28. 10. 2018 do zaplacení (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 213 285,72 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit státu - České republice náklady, které budou vyčísleny v písemném vyhotovení rozsudku (výrok IV.), doplňujícím usnesením uložil žalovanému povinnost nahradit státu – České republice náklady 3 380 Kč.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce jakožto spoluvlastník domáhal po žalovaném náhrady za nadužívání spoluvlastnického podílu níže uvedených nemovitostí za období od 1. 12. 2015 do 1. 12. 2018.

3. Vyšel ze zjištění, že žalobce i žalovaný jsou spoluvlastníky v rozsahu ideální poloviny pozemku parc. č. číslo, jehož součástí je rodinný dům č. p. číslo, v k. ú. adresa, LV č. číslo. S tímto pozemkem sousedí pozemek parc. č. číslo, jehož součástí je dům č. p. číslo v k. ú. adresa, který je využíván jako restaurace a který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Tyto pozemky na sebe volně navazují. Společná nemovitost byla v předmětném období (od 1. 12. 2015 do 1. 12. 2018) obývána synem žalovaného jméno FO (bydlel v 1. patře společné nemovitosti) a bývalou přítelkyní žalovaného, svědkyní jméno FO, která střídavě obývala první patro společné nemovitosti a sklepní prostory. Druhý syn žalovaného jméno FO a provozovatelka restaurace na sousedním pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného užívali sklepní prostory pro uskladnění svých věcí. Žalobce přenechal do užívání nájemní smlouvou ze dne 22. 11. 2001 žalovanému svojí ideální polovinu pozemku parc. č. číslo v k. ú. adresa včetně rodinného domu na dobu deseti let, na jejím podkladě žalovaný užíval i přízemí společné nemovitosti, respektive ideální ½ společné nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Žalovaný dne 22. 12. 2008 nájemní smlouvu vypověděl a provedl na společné nemovitosti stavební úpravy, kterými oddělil prostory prvního patra domu od přízemí, jakož i vybudoval samostatný vchod do přízemí domu. Zabral též část přízemí domu, kde vybudoval vstupní chodbu a schodiště vedoucí do prvního patra domu. Tím znemožnil žalobci vstup do prvního patra domu. Sklepní prostory jsou rovněž pod zámkem, žalobce do nich nemá přístup. Žalobce může vstoupit pouze do přízemí domu, do ostatních částí společného domu nemá přístup. Ač by žalobce mohl vstoupit i do ostatních částí společného domu, jak deklarovali např. oba synové žalovaného i jeho bývalá přítelkyně, žalobce toto nikdy nepožadoval. Pozemek parc. č. číslo v předmětném období zčásti občas užívali zaměstnanci restaurace na přilehlém pozemku tím, že do kontejnerů umístěných na společném pozemku chodili vyhazovat odpadky, občas zde parkovali svá auta či využívali část společného pozemku k zásobování. Mezi účastníky platila dohoda, že žalovaný bude užívat první patro společného domu, zatímco žalobce bude užívat přízemí domu. Žalobce s tímto způsobem užívání souhlasil, přesto je přízemí domu asi 10 let uzavřené a prázdné. Do přízemí občas vstupuje žalobce, má zde uskladněné nějaké věci. Rozměr bytu v prvním patře je 103,71 m2, započitatelná podlahová plocha činí 82,30 m2 včetně podkroví. Prostory v přízemí se nedají využívat k bydlení, jejich plocha činí 79,53 m2. Započitatelná podlahová plocha sklepních prostor je 17,54 m2. Žalovaný zabral pro účely vybudování samostatného vchodu do bytu v prvním patře prostor v přízemí domu v celkové výměře 6, 24 m2. Za pozemek parc. č. číslo, činí pro období od 1. 12. 2015 do 1. 12. 2018 celkové nájemné částku 521 165 Kč. Za téže období činí nájemné z bytu v prvním patře celkem 517 732 Kč, za prostory v přízemí pak částka 238 158 Kč a pro prostory v suterénu (sklep) částka 55 352 Kč. Některá tvrzení žalobce si odporují, když například ohledně klíčů od přízemí společné nemovitosti, které mu měla matka účastníků po skončení nájemní smlouvy předat na pokyn žalovaného, žalobce nejprve uvedl, že tyto klíče nikdy neobdržel, neboť je nenašel na schodech, kde mu je matka měla nechat, když v jiném vyjádření naopak uvedl, že klíče sice našel, nicméně tyto klíče „nepasovaly“ do zámků od příslušných dveří. Vztahy mezi účastníky jsou nedobré. Důkazy vztahující se k jinému období soud neprováděl.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 1117 o. z. a uzavřel, že v rozhodném období syn žalovaného obýval byt v prvním patře společného domu. Přízemí sloužilo žalobci, jako jediný do něj měl přístup, pohyboval se v něm (např. reklamoval u syna žalovaného zatékání do jeho prostor) a uskladňoval si v něm své věci. Sklepní prostory používal žalovaného syn jméno FO, jakožto přístupovou cestu do bytu v sousední nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. V daném období měl žalobce klíče pouze od přízemí, jinam přístup neměl. Žalovaný (či jeho synové) má přístup ke schodišti vedoucího do prvního patra, od dveří vedoucích do bytu v prvním patře a od sklepa, kam žalobce v předmětném období přístup neměl. Vycházeje ze znaleckého posudku uzavřel, že žalovaný či jeho synové užívají 82,30 m2 započitatelné výměry bytu v prvním patře společné nemovitosti k bydlení a sklepní prostory 17,54 m2 čímž žalovaný vyloučil žalobce z užívání prostor, avšak žalobce výlučně užívá přízemí společné nemovitosti, kam žalovaný neměl v rozhodném období přístup; pro posouzení věci je irelevantní, že žalobce nikdy o přístup do ostatních částí domu neprojevil zájem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. spisová značka). Žalobce měl do přízemí nemovitosti přístup již od ukončení nájemní smlouvy a tvrzeným vylomením zámků od přízemí nejpozději v roce 2009 (jak vyplynulo z čestného prohlášení matky účastníků), a bylo pouze na něm, jak s daným prostorem naloží. Žalobce investoval do domu, který v té době spoluvlastnil se svými rodiči, o společnou nemovitost se žalovaným nejevil vážný zájem, zatímco žalovaný společnou nemovitost zhodnocoval – omítnul ji, zrekonstruoval byt v prvním patře, vytvořil v něm samostatnou koupelnu a vybudoval v něm podkroví, na těchto nákladech se žalobce nikterak finančně nepodílel. Přestože žalovaný po ukončení nájemní smlouvy předal žalobci prostory v přízemí ve stavu nezpůsobilém k bydlení, nebylo prokázáno, že tyto prostory byly před jejich poskytnutím k pronájmu způsobilé k bydlení, když i žalobce tyto prostory užíval k provozování např. herních automatů. Mezi žalobcem a žalovaným odnepaměti existovala dohoda, že horní patro bude užívat žalovaný a dolní patro bude užívat žalobce. Zatímco žalovaný horní patro průběžně zveleboval, žalobce nechal přízemí postupně chátrat, domáhá se zisku, aniž reflektuje, že by měl žalovanému průběžně přispívat za zhodnocení společné nemovitosti. Soud dospěl k závěru, že žalovaný společný pozemek nenadužívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vynášení odpadu od zaměstnanců restaurace do kontejnerů umístěných na společném pozemku či parkování aut synů žalovaného přitom nelze (s ohledem na celkovou rozlohu společného pozemku) vnímat jako nadužívání pozemku nad rámec spoluvlastnického podílu žalovaného, zvlášť když žalobce sám společný pozemek využíval např. k parkování svého vozidla, a nevyužívá-li žalobce společný pozemek v rozsahu svého spoluvlastnického podílu plnou měrou, je to jeho vlastní rozhodnutí.

5. K nadužívání rodinného domu ze strany žalovaného dochází v rozsahu 32,79 m2, když vycházeje ze znaleckého posudku činí započitatelná podlahová plocha celého domu (sklepních prostor, prostorů v přízemí domu a bytu v prvním patře včetně podkroví) 179,37 m2. Z toho žalovaný v předmětném období výlučně užíval (byť prostřednictvím svých synů či personálu restaurace) byt v prvním patře společného domu včetně podkroví (82,30 m2), část přízemních prostor, v nichž žalovaný vybudoval schodiště do prvního patra (6,24 m2) a sklepní prostory (17,54 m2), tedy 106,08 m2. Naproti tomu žalobce výlučně užívá prostory v přízemí společného domu, umenšené o již uvedenou vstupní chodbu ke schodišti vedoucího do bytu v prvním patře o rozloze 6,24 m2, tedy 73,29 m2. Žalovaný nadužívá celé sklepní prostory o rozloze 17,54 m2 a část přízemí o rozloze 6,24 m2 (vstupní chodba ke schodišti do prvního patra domu). Ze zbývajících částí domu (bytu v 1. NP domu a zbývající části přízemí) žalovaný nadužívá toliko plochu o výměře 9,01 m2, o kterou převyšuje započitatelná podlahová plocha bytu v 1. NP podlahovou plochu v přízemních prostorech. Za užívání sklepních prostor znalkyně vyčíslila obvyklé nájemné na částku 55 352 Kč, tedy polovina činí 27 676 Kč. Znalkyně ocenila obvyklé nájemné za byt v prvním patře užívaný žalovaným na částku 517 732 Kč za celé rozhodné období, zatímco obvyklé nájemné v prostorech v přízemí užívaných žalobcem ocenila toliko na částku 238 158 Kč. Historicky v dolním patře bydleli prarodiče účastníků a v horním patře bydleli účastníci se svými rodiči, čemuž odpovídá kolaudace obou pater jako prostory k bydlení. Nespravedlivým shledal sankcionovat žalobce za to, že prostory v přízemí domu byly časem přeměněny spíše na prostory sloužící k podnikání ohodnocené nižší sazbou nájemného, kdy za nedostatky (absence tekoucí vody, nevybavenost prostor) žalovaný nezodpovídá v plné míře, jsou důsledkem podnikatelské činnosti, kterou vykonával žalovaný (restaurace), žalobce (provoz hracích automatů) a otec účastníků (provoz tzv. „název“), čímž znehodnotili přízemní prostor, kdyby žalobce investoval do těchto prostor, mohl by těžit obvyklé nájemné ve výši jako pro byt v prvním patře. Žalovaný dále nadužívá (nepočítaje sklepní prostory) započitatelnou plochu o rozměru 15,25 m2 (vstupních chodbu o 6,24 m2 a 9,01 m2 jakožto rozdíl mezi podlahovou plochou bytu v 1. NP užívaným žalovaným a přízemím užívaným žalobcem), za prosinec 2015 činí bezdůvodné obohacení 2 384 Kč (15,25 m2 x 156,33 Kč). Za rok 2016 činilo obvyklé nájemné 152,47 Kč za m2 měsíčně, tj. 2 325 Kč (15,25 m2 x 152,47 Kč) měsíčně, což za celý rok 2016 činí částku 27 900 Kč (2 325 Kč x 12 měsíců). Za rok 2017 bylo obvyklé nájemné vyčísleno na 183,74 Kč za m2 měsíčně, tj. 2 802 Kč měsíčně, což za celý rok 2017 činí na bezdůvodném obohacení částku 33 624 Kč. Za rok 2018 činilo obvyklé nájemné za m2 částku 193 Kč/měsíčně, tj. 2 943 Kč měsíčně, tedy 32 373 Kč (193 Kč x 15,25 m2 x 11 měsíců). Celkem by obvyklé nájemné na nadužívané prostory za celé předmětné období činilo 96 281 Kč, polovina představuje 48 140,50 Kč. Se započítáním obvyklého nájemného za nadužívání sklepních prostor ve výši 27 676 Kč tak celková suma, o níž se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, činí částku 75 816,50 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

6. Proti výroku I. podal odvolání žalovaný. Usnesením č.j. 9 C 301/2018-609 bylo řízení o odvolání žalovaného zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Proti výrokům II. - IV. podal odvolání žalobce. Nesouhlasí se závěrem, že existovala od nepaměti dohoda, že horní patro bude užívat žalovaný a dolní patro žalobce (bez jakékoli kompenzace), taková ústní dohoda platila pouze od roku rok (zemřel dědeček, který do té doby bydlel v přízemí) do uzavření nájemní smlouvy 2001, na základě které žalovaný žalobci platil náhradu za užívání společné nemovitosti, po vypovězení smlouvy bylo přízemí domu zcela znehodnoceno činností žalovaného. Žalovaný si jednoduše zabral jedinou uživatelnou část domu a provedl stavební úpravy, jimiž znemožnil žalobci přístup do této části domu. Nesouhlasí ani se závěrem, jaké části žalovaný nadužívá, neboť vychází z dohody, která však neexistuje, a oba účastníci měli v rozhodném období právo užívat celou nemovitost a výpočet nelze provést jak to učinil soud prvního stupně. Nedůvodně vytýká soud žalobci, že si prostory v přízemí neupravil k bydlení; když prostory znehodnotil žalovaný, zrušil kuchyň i koupelnu, odstranil vodu, kanalizaci, elektřinu a částečně i topení; žalobce se k přípojkám nedostane, protože jsou ve sklepě, který má žalovaný pod zámkem. Žalovaný zazdil a znemožnil přístup na schodiště do sklepa a do prvního patra; v 1. patře vyboural nosné zdi bez souhlasu žalobce a staticky zatížil jiné části domu; úpravy na vodě a kanalizaci učinil neodborně; zlikvidoval litinové radiátory a nahradil je plechovými. Na společném dvoře vyboural pochozí betony a zrušil odtokové kanálky; vše činil bez souhlasu spoluvlastníka. Při určení výše náhrady tak nelze vycházet pouze z výměry podlahové plochy (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 283/2020). V řízení před soudem prvního stupně namítl rozpory v podlahových plochách dle znaleckého posudku, zejména u sklepa, kde znalkyně pracovala s celkovou plochou 17,54 m2, ačkoli sklep má cca 30 m2. U bytu v 1. p. spočítala 103,71 m2, žalobce počítal s plochou 120 m2, a tuto zredukovala na 82,3 m2 podle Standardů právnická osoba, dle nichž se nezapočítává plocha pod šikmými stropy, které nemají světlou výšku vyšší než 1,3 m, s tímto postupem nesouhlasí, neboť např. podle zákona 107/2006 Sb. se takový postup neuplatní. Dále žalobce rozporoval použité koeficienty, přiléhavost použitých vzorků a navrhl revizní znalecký posudek. Stran náhrady nákladů řízení mělo být postupováno dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že ani jeho syn jméno FO ani paní jméno FO nikdy neobývali sklepní prostory společné nemovitosti, ale prostory bývalé vinárny nacházející se pod restaurací, která měla vlastní vchod a nepatřila do spoluvlastnictví. Do sklepa vedly 2 vchody, z vnější strany ze dvora se žalobce do sklepa mohl kdykoli dostat. Měl i přístup do přízemí domu, kromě verandy přistavěné před více než 30 lety. Přízemí mohl užívat stejně komfortně, pokud by je zvelebil. Poukázal na to, že na svůj výlučný náklad opravil střechu (včetně demontáže staré krytiny, likvidace, atd.), omítku domu, a to aniž by cokoli po žalobci požadoval, lípa byla pokácená z podnětu žalovaného, odbornou firmu uhradil, byla částečně uschlá a padaly z ní větve. Ve společném průjezdu má žalobce nepojízdný velký stroj. Pokud by byla argumentace žalobce správná, neměl by nárok na nic. Žádné odtokové kanálky žalovaný nezrušil, větrací okna nebyla zazděna, ale jsou zavalena materiálem složeným žalobcem u zdi. Žalobce přehlédl, že v zákoně 107/2006 Sb. jde o sklepy, které nejsou místnostmi. Ke koeficientům namítl, že žalobce má sklep přístupný právě druhým vchodem, proto by případný rozdíl byl zanedbatelný.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce a v jeho mezích napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je jen částečně opodstatněné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vychází, a věc posoudil správně i po právní stránce dle § 2991 o. z., když věcná legitimace účastníků tohoto řízení se odvozuje od jejich spoluvlastnictví dle § 1115 a násl. o. z., přičemž každému náleží id. ½ předmětných nemovitostí.

11. Odvolací soud přisvědčil odvolací námitce žalobce, že mezi účastníky neexistovala v rozhodném období dohoda o užívání společné věci. Závěr soudu prvního stupně, že odnepaměti taková dohoda existovala, nepovažuje odvolací soud za správný, pokud jde o rozhodné období (1. 12. 2015 - 1. 12. 2018). Žalobce od počátku tvrdil, že formálně nebyla dohoda o správě (nikoli o užívání – poznámka odvolacího soudu) společného majetku uzavřena a že do doby uzavření nájemní smlouvy ze dne 22. 11. 2001 platila ústní dohoda, že v domě bude přízemí pro své účely užívat žalobce a žalovaný bude užívat byt v prvním patře. Obrana žalovaného spočívala toliko v tom, že v době po ukončení nájemní smlouvy matka účastníků tohoto řízení předala žalobci klíče od spodní části rodinného domu (přízemí) a uvedené bylo v řízení i bezpečně prokázáno. Při jednání dne 7. 6. 2022 pak účastníci učinili nesporným, že mezi nimi neexistuje dohoda o užívání nemovitosti (č.l. 184). Odvolací soud pro přehlednost uzavřel, že v období do 21. 11. 2001 měli účastníci ústní dohodu o užívání nemovitosti, na jejímž základě žalobce užíval přízemí, žalovaný pak první patro. V období od 22. 11. 2001 do února 2009 platila dohoda, že žalovaný užívá celou nemovitost a hradí žalobci částku 25 000 Kč měsíčně, avšak po účinnosti výpovědi nájemní smlouvy, a tedy i v rozhodném období, mezi účastníky žádná dohoda o užívání uzavřena nebyla.

12. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemek parc.č. číslo je volně přístupný oběma účastníkům řízení, oba jej měli možnost užívat i jej užívali a přestože dochází k neshodám, nedochází k nadužívání. Tento závěr soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správný.

13. Stran užívání domu vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce může užívat přízemí (vyjma chodby, v níž žalovaný zřídil vstup o velikosti 6,24 m2). Tyto prostory má žalobce uzamčeny, nejsou volně přístupné a pokud je fakticky neužívá, nelze to klást k tíži žalovaného. Vycházeje ze znaleckého posudku užívá žalobce 73,29 m2 (rozdíl 79,53 – 6,24), jak správně dovodil soud prvního stupně.

14. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný užívá vycházeje ze znaleckého posudku plochu domu o velikosti celkem 106,08 m2, sestávající z bytu v 1. p a podkroví o velikosti 82,3 m2, část přízemí – vstup o velikosti 6,24 m2, tj. celkem 88,54 m2 + sklep 17,54 m2. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědí svědků, bylo spolehlivě prokázáno, jaké prostory žalovaný užíval v rozhodném období. Sklepem je myšlen toliko sklep v předmětné nemovitosti, nikoli v nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. Tvrzení žalovaného, že sklep má dva vchody je nepřípustnou novotou, k níž odvolací soud nemůže přihlížet. Nadto v podání ze dne 12. 10. 2022 žalovaný uvedl, že sklep musí být zamykán, protože se do něho díky otevřeným vratům může dostat kdokoliv (č.l. 222), a synové žalovaného vypověděli, že oni (jeden či druhý) mají klíče od sklepa, žalobce je nemá, neboť k tomu nebyl důvod, či že bylo žalobci umožněno se tam podívat. Visací zámek je patrný na fotografii (pohled na vstup do sklepa (na č.l. 10 druhá strana). Namítá-li žalobce, že oba účastníci měli právo užívat celou nemovitost, lze obecně přisvědčit žalobci v tom, že podle § 1117 o. z. má každý spoluvlastník právo k celé věci; nicméně je třeba zároveň nepřehlížet, že toto jeho právo je omezeno stejným právem každého spoluvlastníka. Citované ustanovení upravuje vymezení možnosti užívání věci spoluvlastníky. Ti mohou užívat věc současně, užívání může být vymezeno časově a také se mohou dohodnout, kterou část věci bude každý z nich výlučně užívat. Podstatné je, že každý spoluvlastník je "v zásadě" oprávněn užívat věc v rozsahu svého podílu. V souzené věci fakticky došlo k tomu, že ačkoli se účastníci jako spoluvlastníci nedohodli, oba mají určitou část domu pod vlastním uzamčením, tudíž druhý spoluvlastník do ní nemá přístup a logicky takovou část nemovitosti ani užívat nemůže. Nevýznamné je, že takovou uzamčenou část užívat nechce či nehodlá nebo ji užívá jen v omezeném rozsahu, jako je tomu v souzené věci u žalobce.

15. K odvolací argumentaci. Soud prvního stupně nepochybil, neprovedl-li revizní znalecký posudek. Ve věci byla znalkyně slyšena při jednání a přesvědčivě objasnila, jakým způsobem dospěla k jednotlivým údajům uvedeným ve znaleckém posudku. Žalobce zpochybňuje skutková zjištění. Samotné hodnocení důkazů je v diskreci soudu a opírá se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Obecně platí, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Žalobce zpochybňuje zejména hodnocení důkazu znaleckým posudkem, avšak to spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Rozhodující při úvaze o tom, zda posudek skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku, přitom je soud limitován mezemi stanovenými v § 127 odst. 1 o. s. ř. a nemůže posuzovat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. V souzené věci znalecký posudek obsahuje veškeré náležitosti, znalkyně přihlédla ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, znalecký úkol byl splněn a závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu a mají oporu v podkladových materiálech. Zpochybňoval-li žalobce správnost znaleckého posudku, žádným prokazatelným a přesvědčivým způsobem jeho závěry nevyvrátil. Poukazoval-li na vlastní měření, znalkyně vysvětlila, že zaměření provedla laserovým metrem, a odvolací soud nemá důvod nevycházet z údajů, které zjistila. Znalkyně přesvědčivě vysvětlila, jakou metodu použila, objasnila, proč aplikovala standardy právnická osoba, které jsou použitelné pro prodej i pronájem, k přepočtu u bytu v 1. patře a podkroví v případě šikmých stropů. O jaké prostory se jedná, vyplynulo z přiložených fotografií a zejména místního šetření, které soud prvního stupně popsal na č.l. 401, a opatřil si tak sám dostatečný podklad a náhled, který posloužil pro hodnocení přesvědčivosti závěrů znalkyně. Ta konstatovala, že i v případě jiné metody by výsledek vyšel přibližně shodně. Pokud žalobce nesouhlasí s použitím koeficientů, jejichž hodnoty znalkyně přesvědčivě obhájila, není jeho nesouhlas důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku za situace, že žalobcem nebyl znalecký posudek relevantně zpochybněn a je namístě připomenout, že koeficienty je možné zohlednit odlišnost porovnávaných nemovitých věcí (dopravní dostupnost, stavby v okolí, občanskou vybavenost, konfliktní skupiny obyvatel v okolí a další); jejich aplikace závisí na znalci, jeho odbornosti, zkušenostech, nicméně nelze odhlédnout od toho, že jde o odborný „odhad“, jenž závisí na určité míře uvážení znalce. Pokud jde o přiléhavost použitých vzorků, znalkyně přízemí ocenila jako skladovací prostory, použila porovnávací metodu a ve znaleckém posudku vycházela z inzertní nabídky s tím, že nebylo možno nalézt dostatek nájemních smluv pro rozhodné období. Tyto nabídky pak upravila koeficienty, v nichž zohlednila jednotlivé parametry. Počet vzorků i jejich výběr nepovažuje odvolací soud za nepřiléhavý. V poměrech souzené věci odvolací soud nemá za to, že by došlo k nepřiměřeným úvahám znalkyně, jež by měly být korigovány či jejich správnost znovu přezkoumána jiným znalcem, když vysvětlení znalkyně při ústním jednání rozptýlilo pochybnosti, žalobce svého práva klást otázky využil. Logický je závěr znalkyně, že samostatná místnost či soubor jednotlivých samostatných místností se pronajme za vyšší cenu, než pronajme-li se celý dům, nadto vezme-li odvolací soud v úvahu neutěšený stav prostor, které užívá právě žalobce.

16. Žalobci lze částečně přisvědčit v námitce, že soud prvního stupně ve výpočtu dostatečně nezohlednil obyvatelnost a stav prostor. Ve znaleckém posudku znalkyně rozlišila, zda se jedná o bytové či skladovací prostory. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění rozsudku veskrze ztotožňuje, nesouhlasí toliko s některými úvahami soudu prvního stupně v bodu 36. Zejména jde o úvahu, v níž vyslovil, že „mu nepřipadá spravedlivé sankcionovat žalobce za to, že prostory v přízemí byly časem přeměněny na prostory sloužící k podnikání a že za nevybavenost prostor žalovaný neodpovídá, přinejmenším za ně nezodpovídá v plné míře, když jsou důsledkem podnikatelské činnosti, kterou vykonávali oba účastníci řízení a jejich otec“. Nelze totiž odhlédnout od toho, že v době od 2001 do začátku roku 2009 nemovitosti podle dohody účastníků užíval výlučně žalovaný. U prostor v přízemí proto odvolací soud nesouhlasí se způsobem výpočtu a na rozdíl od soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku vyčíslil užívání prostor v přízemí nikoli jako užívání bytu, nýbrž skladovacích prostor. V tomto směru pak korigoval výsledek, jenž je patrný z níže uvedené tabulky, tak, že v případě bytu užívaného žalovaným vypočetl plochu bytu i vstupu v přízemí o velikosti 6,24 m2(neboť tento prostor je užíván jako byt), tedy 88,54 m2, které vynásobil upravenou jednotkovou cenou pro příslušný kalendářní rok a výsledek vynásobil počtem měsíců (např. 88,54 m2 x152,47 Kč =13 499,69 x 12 měsíců = 161 996,33 Kč. výpočet výnosy v přízemí Budova m² Výnos Uživatel Podíl přízemí č.p. číslo 73,29 238 158,00 Kč Žalobce 92,15 % předsíň přízemí 6,24 žalovaný 7,85 % 79,53 100,00 % přízemí č.p. číslo 73,29 Kč/m2/měs. Kč/měs. nájemné za období rok2015 1 73,71 Kč 5 402,21 Kč 5 402,21 Kč rok2016 12 71,89 Kč 5 268,82 Kč 63 225,82 Kč rok2017 12 86,63 Kč 6 349,11 Kč 76 189,35 Kč rok2018 11 91,00 Kč 6 669,39 Kč 73 363,29 Kč celkem 218 180,67 Kč Byt 3+1 82,3 předsíň přízemí 6,24 celkem byt 88,54 Kč/m2/měs. Kč/měs. nájemné za období rok2015 1 156,33 Kč 13 841,46 Kč 13 841,46 Kč rok2016 12 152,47 Kč 13 499,69 Kč 161 996,33 Kč rok2017 12 183,74 Kč 16 268,34 Kč 195 220,08 Kč rok2018 11 193,00 Kč 17 088,22 Kč 187 970,42 Kč celkem 559 028,28 Kč sklep č.p. číslo 17,54 Kč/m2/měs. Kč/měs. nájemné za období rok2015 1 76,14 Kč 1 335,50 Kč 1 335,50 Kč rok2016 12 74,26 Kč 1 302,52 Kč 15 630,24 Kč rok2017 12 89,49 Kč 1 569,65 Kč 18 835,86 Kč rok2018 11 94,00 Kč 1 648,76 Kč 18 136,36 Kč celkem 53 937,96 Kč adresa m² Výnos zaokrouhlení byt 3+1 88,54 559 028,28 Kč 559 028 Kč přízemí č.p. číslo 73,29 218 180,67 Kč 218 181 Kč sklep č.p. číslo 17,54 53 937,96 Kč 53 938 Kč Celkem 831 146,90 Kč 831 147 Kč náklady žalobce 218 180,67 Kč 218 181 Kč přízemí č.p. číslo 218 180,67 Kč 218 181 Kč náklady žalovaný 612 966,23 Kč 612 966 Kč byt 3+1 559 028,28 Kč 559 028 Kč sklep č.p. číslo 53 937,96 Kč 53 938 Kč vyúčtování výnos náklad Nedoplatek (-) Přeplatek (+) žalobce 415 573,50 Kč -218 181 Kč 197 392,50 Kč žalovaný 415 573,50 Kč -612 966 Kč -197 392,50 Kč 17. Z uvedeného vyplývá, že celkový výnos činí 831 147 Kč (jedna polovina představuje 415 573,50 Kč), z toho na žalobce připadá 218 181 Kč a na žalovaného 612 966 Kč a v důsledku toho, že žalovaný nadužívá nemovitost, jak bylo popsáno výše, by měl žalobci uhradit částku 197 392,50 Kč, od níž je třeba odečíst již pravomocně přiznanou částku 75 816,50 Kč, tedy chybí doplatit 121 576 Kč. Splatnost nároku nastala v souladu s výzvou a následující den je žalovaný v prodlení dle § 1970 o. z. při výši úroku z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Poukázal-li žalobce ve svém vyjádření na veškeré investice, které na společnou nemovitost vynaložil, nezbývá odvolacímu soudu než konstatovat, že tyto nemůže v souzené věci zohlednit. Vycházeje z obsahu spisu odvolací soud vytýká žalobci, že ačkoli se domáhá svých práv, nectí zásadu, že vlastnictví zavazuje. Náklady, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci, resp. (společného) vlastnického práva k ní, jsou totiž povinni platit všichni spoluvlastníci, bez ohledu na to, zda společnou věc užívají či nikoliv. Patří sem typicky náklady spojené se správou domu a pozemku, ale též platba za dodávky tepla, které mají povahu smíšenou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2466/2018), atd.

19. Odvolacímu soudu je znám obsah rozhodnutí ve věci účastníků řízení vedené pod sp. zn. spisová značka, v níž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zdržení se neoprávněných zásahů do spoluvlastnického práva, rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v adresa č. j. spisová značka, dovolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. spisová značka. V tamní věci soudy konstatovaly, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaný jakkoliv rušil nad rámec svého práva užívat spoluvlastnický podíl, nicméně v poměrech souzené věci odvolací soud vychází z jiného skutkového stavu, kdy konkrétní výměry byly zjištěny znaleckým posudkem.

20. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil co do částky 121 576 Kč dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbytku (373 878,30 Kč) jej jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Přezkumem odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok I., odvolací soud tudíž nezohlednil, že žalovaný přisouzenou jistinu s příslušenstvím, dle svých tvrzení, ve výši 126 343 Kč uhradil.

21. Žalobci lze přisvědčit v odvolací argumentaci stran nákladů řízení. Stěžejní pro posouzení, zda lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2018 sp. zn. 28 Cdo 5978/2016). V souzené věci nebylo možno bez znaleckého posudku určit obvyklou výši nájemného za jednotlivé prostory a jen s velkými obtížemi by soud zjišťoval míru nadužívání (co do výměry prostor), nebýt znaleckého zkoumání.

22. V návaznosti na shora uvedené odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a dle § 148 o. s. ř. uložil ve věci neúspěšnému žalovanému zaplatit náklady státu sestávající ze znalečného ve výši 41 724 Kč a účast znalkyně u jednání 2 000 Kč, dále svědečné ve výši 3 000 Kč a 690 Kč, tedy celkem 47 414 Kč. Protože žalobce uhradil zálohu na důkaz znaleckým posudkem ve výši 20 000 Kč, stát vynaložil částku 27 414 Kč, kterou je státu povinen zaplatit ve sporu zcela neúspěšný žalovaný.

23. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a zcela úspěšnému žalobci přiznal vycházeje z tarifní hodnoty přiznaného plnění tj. 197 392,50 Kč odměnu ve výši 9 020 Kč za úkon právní služby. Náklady řízení před soudem prvního stupně jsou představovány odměnou za právní zastoupení advokátem za 27 úkonů (tedy příprava a převzetí zastoupení, výzva k úhradě, žaloba, ústní jednání 15. 8. 2019, vyjádření 12. 9. 2019, ústní jednání 20. 1. 2020, dne 5. 3. 2020, dne 4. 6. 2020 (ve výši 2 úkonů, neboť trvalo od 13,00 do 15,45 hod), dne 15. 7. 2021, dále vyjádření ze dne 11. 3. 2022, ústní jednání 7. 6. 2022, vyjádření 27. 6. 2022, vyjádření 11. 7. 2022, ústní jednání 13. 9. 2022, vyjádření ze dne 20. 9. 2022, ústní jednání 29. 11. 2022, 13. 4. 2023, 3. 8. 2023, 5. 12. 2023, 5. 3. 2024, vyjádření 18. 3. 2024, místní šetření dne 18. 4. 2024, ústní jednání 2. 7 .2024, ústní jednání 2. 7. 2024, 17. 6. 2025, závěrečný návrh a ústní jednání 26. 6. 2025, dále 2 úkony ve výši ½ za vyjádření žalobce k odvolání proti usnesení o přerušení řízení, a otázky znalci ze dne 12. 7. 2024, avšak nepřiznal jako samostatný úkon právní služby vyjádření ke znaleckému posudku obsahující jen otázky (k uvedeným úkonům jde o posouzení dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024 i v aktuálním znění) a dále 26x náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. ve znění do 31.12.2024 a 3x náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. v aktuálním znění, tj. náklady právního zastoupení ve výši 261 710 Kč, k níž je třeba připočíst soudní poplatek 28 564 Kč a zálohu složenou žalobcem na důkaz znaleckým posudkem ve výši 20 000 Kč, tj. 310 274 Kč. Úkon právní služby – nepřípustné odvolání proti nepřipuštění změny žaloby odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložený. Náklady odvolacího řízení sestávají z nákladů na právní zastoupení za 2 úkony právní služby z tarifní hodnoty 121 576 Kč, tj. odměna 5 980 Kč podle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/96 Sb. (vyjádření k odvolání a účast u jednání), 2x paušální náhrada výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. v platném znění ve výši 12 860 Kč a dále náleží žalobci soudní poplatek ve výši 24 773 Kč, tj. náklady odvolacího řízení ve výši 37 633 Kč. Zástupkyně žalobce nedoložila (ale ani netvrdila), že by byla plátkyní DPH. Náklady řízení celkem činí 347 907 Kč (310 274 Kč + 37 633 Kč), které je žalovaný povinen zaplatit žalobci ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.