12 Co 128/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M., ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího o zaplacení 69 395 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2026, č. j. 25 C 1/2025-104

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 69 395 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 28. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce vůči žalované domáhal náhrady škody ve výši 69 395 Kč. Škoda mu podle jeho tvrzení vznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním zahájeným dne 8. 4. 2021 usnesením právnická osoba, adresa, č. j. spisová značka, které bylo pravomocně skončeno jeho zproštěním obžaloby usnesením Městského soudu v adresa dne 18. 1. 2024, č. j. spisová značka. Žalobce tvrdil, že v důsledku uloženého, později zrušeného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u právnická osoba (dále jen „právnická osoba“) opustil služební poměr. Uplatněná částka představuje náklady na studium na právnická osoba, které žalobce absolvoval s cílem zvýšit si kvalifikaci pro výkon služby u právnická osoba. Po skončení služebního poměru byl povinen tyto náklady uhradit právnická osoba podle § 74 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru funkce právnická osoba (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“ nebo „zákon o služebním poměru“), neboť nesplnil povinnost setrvat ve služebním poměru po dobu stanovenou v § 74 zákona č. 361/2003 Sb. Tento nárok žalobce uplatnil mj. žádostí adresovanou žalované dne 18. 7. 2024. Žalovaná žádost projednala a přiznala žalobci náhradu škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 180 314 Kč. V části týkající se nákladů na studium však nárok neuznala s odůvodněním, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a vznikem této škody není dána příčinná souvislost. Podle jejího závěru žalobce služební poměr ukončil na vlastní žádost, nikoli v důsledku propuštění ze strany právnická osoba v návaznosti na trestní stíhání.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že nárok žalobce na náhradu škody ve výši 69 395 Kč neuznala ani zčásti již ve svém stanovisku ze dne 18. 7. 2024, z důvodu absence příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a ukončením jeho služebního poměru, resp. vznikem škody. Současně uznala jiné uplatněné nároky žalobce a přiznala mu náhradu nákladů obhajoby ve výši 28 314 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. K žalobou uplatněnému nároku uvedla, že žalobce nebyl ze služebního poměru propuštěn v důsledku trestního stíhání, ale na základě vlastní žádosti ze dne 18. 8. 2022, v níž požádal o skončení služebního poměru ke dni 14. 9. 2022. Jako důvody uvedl profesní a osobní okolnosti, neuspokojivé finanční ohodnocení, klesající podporu veřejnosti, narůstající kontrolu ze strany kontrolních orgánů a zejména návrat k původní profesní dráze, které se věnoval před nástupem k právnická osoba. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobce požádal o skončení služebního poměru ke dni 14. 9. 2022, tedy dříve než po uplynutí dvou kalendářních měsíců následujících po doručení žádosti o propuštění, protože úspěšně absolvoval pracovní pohovor.

4. Při jednání žalobce nad rámec již dosavadních tvrzení uvedl, že na radu svého nadřízeného v žádosti o propuštění uvedl obecněji formulované důvody s ohledem na možnost budoucího působení u některého z právnická osoba. Namítal, že pokud by žádost o propuštění nepodal, jeho služební poměr by stejně tak skončil z obligatorních důvodů v důsledku uloženého trestu. Dále uvedl, že ukončení služebního poměru u právnická osoba nepřipravoval, naopak počítal s dalším kariérním postupem, případně i povýšením.

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce svůj nárok uplatnil u žalované ve smyslu § 14 odst. 1 a odst. 3 OdpŠk, a věc tak mohla být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

6. Soud I. stupně se při posouzení nároku žalobce zaměřil na zjištění, zda jsou naplněny tři základní podmínky pro přiznání náhrady škody – 1) existence nezákonného rozhodnutí, 2) existence škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou.

7. Soud I. stupně se nejprve zabýval první podmínkou odpovědnosti žalované, kdy shledal, že v řízení bylo prokázáno, že v dané věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení právnická osoba, adresa, ze dne 8. 4. 2021, č. j. spisová značka, o zahájení trestního stíhání žalobce. Toto usnesení bylo zrušeno zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu pro adresa ze dne 19. 10. 2023, č. j. spisová značka, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2024. Soud I. stupně tak shledal splněnou podmínku existence odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk.

8. Soud I. stupně se dále zabýval druhou podmínkou odpovědnosti žalované, tj. nárokem žalobce na náhradu škody spočívající v povinnosti uhradit náklady spojené se studiem podle § 74 zákona č. 361/2003 Sb. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v období od 27. 9. 2021 do 31. 5. 2022 při výkonu služby u právnická osoba studoval magisterský studijní program na právnická osoba v adresa. Dne 31. 5. 2022 získal titul magistr ve studijním oboru obor. Soud I. stupně rovněž vzal za prokázané, že žalobci bylo v průběhu studia podle § 73 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. poskytováno služební volno při výkonu služby. Z tohoto důvodu byl následně podle § 74 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. povinen setrvat po ukončení studia ve služebním poměru po odpovídající dobu. Žalobce však této povinnosti nedostál, když dne 18. 8. 2022 požádal o propuštění ze služebního poměru, který skončil ke dni 14. 9. 2022. V důsledku toho mu podle § 74 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. vznikla povinnost uhradit právnická osoba náklady spojené se studiem ve výši 69 395 Kč. K úhradě této částky se žalobce zavázal v dohodě o splátkách uzavřené dne 22. 9. 2022. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobci vznikla škoda ve výši 69 395 Kč, tj. podmínka vzniku škody ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk byla splněna.

9. Soud I. stupně se dále zabýval třetí podmínkou odpovědnosti žalované, tedy existencí příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Vyšel ze zjištění, že žalobci byl rozsudkem ze dne 17. 5. 2022 uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u právnická osoba, přičemž odvolání proti tomuto rozsudku byla zamítnuta usnesením ze dne 16. 8. 2022. Téhož dne si však žalobce sjednal schůzku s ředitelkou výchovného zařízení v adresa, kde dříve působil, a dne 17. 8. 2022 jednal o nástupu na pozici vychovatele a učitele. Následujícího dne žalobce požádal o propuštění ze služebního poměru ke dni 14. 9. 2022. Z provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že žalobce své rozhodnutí odůvodňoval osobními i profesními důvody, zejména neuspokojivým finančním ohodnocením, klesající podporou veřejnosti, rostoucí represí kontrolních orgánů a možností pracovního uplatnění v jiném zaměstnání, pro něž již absolvoval pracovní pohovor. Přestože soud I. stupně připustil, že rozhodnutí žalobce mohly ovlivnit i obavy z profesní budoucnost v souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti a z finančního zabezpečení rodiny, dospěl k závěru, že bezprostřední příčinou ukončení služebního poměru nebylo trestní stíhání ani odsouzení, nýbrž vlastní žádost žalobce o propuštění, na níž setrval i po dotazu nadřízeného, zda si své rozhodnutí nechce rozmyslet. Jelikož teprve ukončení služebního poměru vedlo ke vzniku povinnosti uhradit náklady spojené se studiem, nepředstavovalo trestní stíhání přímou příčinu vzniku škody. Podle soudu I. stupně tak došlo k přerušení příčinné souvislosti a výlučnou příčinou uplatněné škody byla žádost žalobce o propuštění ze služebního poměru. K námitce žalobce, že byl motivován setrvat u právnická osoba a že mu pokračování ve službě znemožnilo až trestní stíhání a odsuzující rozsudek, soud I. stupně uvedl, že se o pozici funkce ucházel ještě v červnu a červenci 2022, tedy po vydání odsuzujícího rozsudku ze dne 17. 5. 2022, byť dosud nepravomocného. Tato skutečnost podle soudu I. stupně neodpovídá tvrzení, že byl v přímém důsledku trestního stíhání nucen služební poměr ukončit. Soud I. stupně proto uzavřel, že mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody není dána příčinná souvislost, a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal nesprávné posouzení existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Tvrdil, že žádost o propuštění ze služebního poměru podal v přímém důsledku odsouzení a uloženého trestu zákazu činnosti. Zdůraznil, že byl dlouhodobě dobře hodnoceným funkce, měl zájem ve služebním poměru setrvat a usiloval v rámci právnická osoba o další profesní uplatnění, což podle něj dokládá jak jeho ucházení se o pozici funkce ještě v červnu a červenci 2022, tak předložená komunikace aplikace. V době podání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku přitom mohl oprávněně očekávat jeho změnu. Teprve 16. 8. 2022 si žalobce začal bezodkladně zajišťovat jiné pracovní uplatnění, neboť si byl vědom, že pravomocné odsouzení představuje důvod pro jeho propuštění ze služebního poměru a že ztratí hlavní zdroj příjmu své rodiny. Žalobce dále uvedl, že žádost o propuštění podal i proto, aby byl propuštěn na vlastní žádost podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru, nikoli z důvodu pravomocného odsouzení, které by mohlo negativně ovlivnit jeho budoucí profesní uplatnění v právnická osoba. Proto žalobce ve své žádosti neuváděl skutečné důvody odchodu. Do nového zaměstnání žalobce nastoupil pouze za účelem zajištění příjmu pro sebe a svou rodinu. Podle žalobce tuto motivaci potvrzuje i skutečnost, že pro výkon učitelské profese si musel následně doplnit vzdělání, takže nešlo o zaměstnání výhodnější či preferované. Žalobce namítal, že soud I. stupně nesprávně dovodil přerušení příčinné souvislosti. Podání žádosti o propuštění podle něj nepředstavovalo samostatné rozhodnutí nezávislé na předchozích okolnostech, ale bezprostřední reakci na odsouzení a s ním spojenou hrozbu propuštění ze služebního poměru. Nebýt usnesení Městského soudu v adresa ze dne 16. 8. 2022, žalobce by žádost o propuštění nepodal a nevznikla by mu škoda spočívající v povinnosti uhradit náklady spojené se studiem. Na podporu svého názoru žalobce odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4293/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003 a sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. Navrhl proto, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Současně požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

11. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

12. Odvolací soud nejprve ověřil, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené zákonem (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Následně podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu uplatněných odvolacích námitek. Po tomto přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně věcně i právně správným. Rozsudek je dostatečně odůvodněný, jasný a logicky vystavěný – soud I. stupně srozumitelně popsal zjištěný skutkový stav, přehledně jej právně posoudil a jeho závěry jsou vnitřně konzistentní a reagují na rozhodné skutečnosti.

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v projednávané věci nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Nestačí, že nezákonné rozhodnutí vytvořilo situaci, v níž žalobce následně učinil rozhodnutí, jež teprve vedlo ke vzniku škody. V posuzované věci není sporu o tom, že žalobci vznikla povinnost uhradit právnická osoba náklady spojené se studiem podle § 74 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Tato povinnost mu však nevznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž až v důsledku propuštění na vlastní žádost před uplynutím doby stanovené v § 74 zákona č. 361/2003 Sb. Z provedeného dokazování plyne, že služební poměr žalobce skončil na základě vlastní žádosti ze dne 18. 8. 2022. Žalobce tuto žádost podal poté, co si zajistil jiné pracovní uplatnění. I kdyby bylo přijato tvrzení žalobce, že odsouzení pro trestný čin mohlo být jedním z motivů jeho rozhodnutí, tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Rozhodující je, že k propuštění žalobce ze služebního poměru nedošlo na základě rozhodnutí služebního funkcionáře, ale na základě žalobcova vlastního právního jednání. V době podání žádosti žalobce nebylo vydáno žádné rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru a nelze ani postavit najisto, zda, kdy a s jakým výsledkem by případné propuštění skončilo. Příčinou vzniku povinnosti k úhradě nákladů spojených se studiem žalobce proto nebylo přímo nezákonné rozhodnutí v trestní věci, nýbrž následné rozhodnutí žalobce požádat o propuštění ze služebního poměru.

15. Na uvedeném závěru nemění nic ani judikatura, na kterou žalobce odkazuje. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4293/18, je třeba zkoumat celý sled událostí a posoudit, zda jednání poškozeného nepředstavovalo pouze navazující článek řetězce vyvolaného nezákonným rozhodnutím. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou však odlišné. Škoda žalobci nevznikla již samotným trestním stíháním ani pravomocným odsouzením, ale až následkem skončení služebního poměru, k němuž došlo z vlastní iniciativy žalobce ještě před vydáním jakéhokoli rozhodnutí o propuštění. Nadto soud I. stupně správně poukázal na to, že žalobce při pohovoru týkajícím se propuštění ze služebního poměru dne 18. 8. 2022 (č. l. 85) uvedl jako důvody své žádosti řadu osobních a profesních okolností nesouvisejících přímo s trestním stíháním.

16. Odvolací soud proto uzavírá, že mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody spočívající v povinnosti uhradit náklady spojené se studiem na právnická osoba ve výši 69 395 Kč není vztah příčiny a následku vyžadovaný zákonem č. 82/1998 Sb. Nebylo prokázáno, že by povinnost žalobce k úhradě těchto nákladů vznikla jako přímý následek nezákonného rozhodnutí; vznikla až v důsledku žalobcova vlastního rozhodnutí požádat o propuštění ze služebního poměru před uplynutím zákonné doby setrvání ve služebním poměru.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn skutečností, že úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 224 odst. 1 v návaznosti na § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.