14 Co 115/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 36 536 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. ledna 2026, č. j. 33 C 210/2025-57,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II ohledně částky 6 536 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč od 1. 9. 2025 do 24. 2. 2026, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4 248 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení potvrzuje, ohledně úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 6 536 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 1. 9. 2025 do zaplacení, výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 36 536 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025 a ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč za dobu od 1. 9. 2025 do zaplacení, a to z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o podnikatelském úvěru č. , číslo, ze dne 26. 5. 2025. Žalobou uplatněný nárok sestával z jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, kterou žalobkyně převedla na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 26. 5. 2025, poplatku za sjednání a čerpání úvěru ve výši 4 248 Kč podle článku 4.2. a 1.2.c. smlouvy o úvěru, smluvního úroku ve výši 288 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % (a posléze 0,1 %) denně podle článku 5.3. smlouvy o úvěru a poplatků za upomínky ve výši 2 000 Kč. Úvěr byl splatný dne 2. 6. 2025, žalovaný jej však nesplatil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby.

3. K argumentaci žalovaného žalobkyně dále uvedla, že vzhledem k podnikatelskému charakteru úvěru se žalovaný nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), žalovanému nesvědčí ani postavení slabší strany a sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru a úrok byly přiměřené i se zřetelem k rizikovosti obchodu a výši předpokládané škody. Námitka spotřebitelské povahy úvěru byla vznesena až v rámci soudního řízení a je účelová.

4. Žalovaný nezpochybnil uzavření smlouvy a poskytnutí částky jistiny úvěru, nicméně namítal, že smlouva je neplatná pro lichvu, vzájemná plnění byla hrubě nepoměrná (dle jeho kalkulace měla RPSN činit asi 144 milionů procent), a žalovaný nabízel žalobkyni úhradu celé dlužné částky ve dvou splátkách v červnu a červenci 2025, což žalobkyně odmítla. Dále namítal, že úvěr nebyl poskytnut v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, žalobkyně se jeho podnikatelským záměrem nijak nezabývala, nijak jej neověřovala a nevyžadovala k tomu ani žádné doklady; krátkodobý úvěr ve výši 30 000 Kč se sedmidenní splatností postrádá racionální ekonomický smysl pro podnikatelskou činnost. Podnikatelský charakter úvěru tak byl pouze simulovaný. Sankční ujednání by nadto i v případě podnikatelského úvěru byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

5. Soud I. stupně po skutkové stránce uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o podnikatelském úvěru číslo , číslo, ze dne 26. 5. 2025, jejímž předmětem bylo dle jejího textu poskytnutí bezúčelového podnikatelského úvěru podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti v částce 30 000 Kč, který měl být splacen za sedm dnů, žalovaný učinil spolu se smlouvou dne 26. 5. 2025 prohlášení, že si je vědom, že žalobkyně poskytuje pouze podnikatelské úvěry, že úvěr použije pouze na své podnikatelské potřeby a že v průběhu čerpání úvěru nepodá návrh na insolvenci.

6. Žalobkyně k dotazu soudu I. stupně, zda nějak zkoumala podnikání žalovaného, jakou podnikatelskou činnost reálně vykonává, jaké jsou jeho výnosy z ní, náklady apod., nebo zda se pouze spoléhala na předložené písemné dokumenty (tj. zejména znění smlouvy o úvěru a čestného prohlášení), odkázala na písemné dokumenty, které byly soudu předloženy, s tím, že spotřebitelské úvěry neposkytuje, což i uvádí na svých webových stránkách, jejichž prostřednictvím byl daný úvěr sjednán, a bylo na žalovaném, jestli takový podnikatelský úvěr od žalobkyně přijme.

7. Toto vyjádření žalobkyně korespondovalo s vyjádřením žalovaného ve věci, a proto soud I. stupně považoval s ohledem na jeho nespornou povahu za zjištěné, že v souvislosti se sjednáním a poskytnutím předmětného úvěru žalobkyně nijak nezkoumala podnikání žalovaného, tedy jakou podnikatelskou činnost reálně vykonává a jaké jsou jeho výnosy z ní, náklady apod., ani si k tomu od něj nevyžádala žádné doklady.

8. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobkyně převedla na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 26. 5. 2025 částku 30 000 Kč a zaslala žalovanému do datové schránky tři výzvy k okamžitému zaplacení dluhu, a to ze dne 7. 6., 12. 6. a 17. 6. 2025, a znovu ho vyzvala k úhradě předžalobní výzvou ze dne 20. 6. 2025.

9. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil (nic jiného ani netvrdil a neprokazoval).

10. Z dalších provedených důkazů soud I. stupně nad rámec shora uvedeného neučinil žádná skutková zjištění. Soud I. stupně vysvětlil, proč neprováděl k důkazu rozhodnutí jiných soudů v jiných věcech předložená žalobkyní.

11. Skutkový stav soud I. stupně shrnul tak, že mezi stranami byla dne 26. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru specifikovaná výše, žalobkyně podle ní poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný žalobkyni nic neuhradil. Při sjednávání smlouvy se žalobkyně podnikatelskou činností žalovaného nijak nezabývala. Žalobkyně žalovaného vyzvala k plnění před podáním žaloby.

12. Po právní stránce soud I. stupně aplikoval § 2395, § 419 o.z., § 2 odst. 1, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1, § 88 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni 26. 5. 2025 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném k 26. 5. 2025.

13. V první řadě se soud I. stupně zabýval charakterem mezi stranami uzavřené smlouvy o úvěru. Vyložil, že z hlediska posouzení, zda se jednalo o spotřebitelský úvěr, bylo rozhodující, zda byl žalovanému poskytnut coby spotřebiteli či nikoli, tj. pokud žalovaný při sjednávání předmětného úvěru jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, pak byl spotřebitelem a na daný úvěr se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb.

14. Při uvedeném zvažování vycházel z premisy, že posuzování, zda žalovaný jednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo mimo ni, nemůže být formalistické a musí být založeno na tom, jak tomu fakticky, objektivně bylo, i kdyby to bylo ve smlouvě nebo jiném dokumentu formálně popsáno či nazváno odlišně, přičemž rozhoduje účel konkrétního jednání, nikoli to, zda daná osoba má (či prohlašuje, že má) podnikatelské oprávnění.

15. V této souvislosti vyložil, jaké skutečnosti hovoří pro žalobkyni – text smlouvy o úvěru a současně vyhotovené čestné prohlášení. Žalovaný při zběžném přečtení smlouvy i prohlášení nemohl přehlédnout, že v nich bylo srozumitelně napsáno, že úvěr je poskytován v rámci jeho podnikatelské činnosti.

16. Pro žalovaného pak hovoří to, že žalobkyně je profesionálním poskytovatelem úvěrů a pokud takový podnikatel se při vyhodnocení úvěru jako podnikatelského spojuje s konstatováním v textu smlouvy a souvisejícího prohlášení, nicméně ho nezajímá samotné podnikání dané osoby, nejde o nedopatření, nýbrž o vědomé obchodní rozhodnutí, obchodní model založený na chtěné nevědomosti.

17. Žalobkyně přitom jako podnikatel při poskytování úvěru musí být připravena postupovat s odbornou péčí (§ 5 odst. 1 o. z.), a to nejen tehdy, když se již o spotřebitelský úvěr nepochybně jedná, ale též v okamžiku rozlišování, zda jde o spotřebitelský, či podnikatelský úvěr. Dle soudu I. stupně by bylo v rozporu se samotným účelem a základními principy zákonné úpravy poskytování spotřebitelských úvěrů, pokud by bylo možno se jí jednoduše vyhnout tím, že by se profesionální poskytovatel dovolával své nevědomosti o skutečném účelu úvěru, pokud zároveň neučinil (zcela vědomě) vůbec nic proto, aby si ho nějak ověřil. Pokud by žalobkyně jako profesionál reálně něco vykonala pro zjištění skutečné situace, pak by se soud I. stupně neklonil k přiznání ochrany spotřebiteli. V posuzované věci tomu tak však není.

18. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žalovaný při sjednávání předmětného úvěru nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, je na něho tudíž nutno nahlížet jako na spotřebitele a na předmětný úvěr jako spotřebitelský dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

19. Žalobkyně však – vedena svým názorem, že k tomu není s ohledem na podnikatelský charakteru úvěru povinna - před poskytnutím úvěru neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 s využitím § 84 odst. 2, § 88 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., úvěruschopností žalovaného se nijak nezabývala a neopatřovala si k tomu žádné informace ani podklady. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

20. Smlouvu o úvěru proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudil jako neplatnou s tím, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly z této smlouvy, nad rámec samotné jistiny, zejména tedy na zaplacení jakýchkoli poplatků, úroku, smluvního úroku z prodlení či smluvní pokuty. V rozsahu převyšujícím částku 30 000 Kč proto soud I. stupně žalobu zamítl.

21. Dále soud I. stupně vyšel z toho, že v projednávané věci vznikl o spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaný poskytnout jistinu vrátit, přičemž zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, skutečnost, že žalovaný deklaroval ochotu dluh žalobkyni uhradit ve dvou splátkách v červnu a červenci 2025, tedy ještě před vyhlášením rozhodnutí. Soud I. stupně tedy neshledal důvod pro další odložení povinnosti vrátit jistinu poskytnuté částky a určil přiměřenou lhůtu v délce 3 dnů odpovídající jinak § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

22. Soud I. stupně tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 30 000 Kč ve lhůtě shora určené. Připomněl, že jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitl se žalovaný dosud v prodlení, a proto nemohl žalobě vyhovět ani v té části úroku z prodlení, která by odpovídala jeho sazbě stanovené právním předpisem.

23. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015, zohlednil při posuzování míry procesního úspěchu účastníků i příslušenství a dospěl k tomu, že procesní úspěch obou účastníků je téměř shodný.

24. Proti výroku II a III tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání.

25. Namítala, že žalovaný vůči ní vždy jednal jako podnikatel, ve smluvní dokumentaci je identifikován svým IČO a sídlem, sám si ji vyhledal a požádal o úvěr jako podnikatel. Žalobkyni při uzavírání smlouvy nebyl znám záměr žalovaného, který ve smlouvě o úvěru deklaroval jeho účel – úhrada služeb, což jsou náklady obvykle s podnikáním související.

26. S odkazem na princip ochrany důvěry a poctivého jednání v závazkových vztazích nelze posuzovat postavení smluvní strany s ohledem na skutečnosti, o nichž druhá strana nemohla a neměla vědět. (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06, I. ÚS 342/09) Jestliže se fyzická osoba chová tak, že mohla u druhé smluvní strany vyvolat oprávněný dojem, že jedná jako podnikatel, nemůže se následně dovolávat ustanovení k ochraně spotřebitele (srov. rozsudek SDEU ze dne 20. 1. 2005, C-464/01).

27. Charakter smluvního vztahu nemůže být dovozován z adhezního charakteru smlouvy nebo ze skutečnosti, že žalobkyně nezjišťovala, na co přesně žalovaný prostředky využil. Žalobkyně poskytuje pouze podnikatelské úvěry, což deklaruje na internetových stránkách, přes něž ji žalovaný oslovil.

28. Žalovaný v řízení nerozporoval účel úvěru či své postavení jako podnikatele. V tomto směru žalovaná odkázala na to, že řízení jako řízení sporné bylo ovládáno principem rovnosti účastníků a projednací zásadou. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti vylučující požadavek žalobkyně (tedy i skutečnosti, s nimiž hmotné právo spojuje neplatnost právního jednání, jehož existence je pro rozhodnutí věci právně významná). Není možné, aby ve sporném řízení soud sám vyhledával právně významné skutečnosti netvrzené účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení.

29. Možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran, jde o úplatu za hlavní plnění. Žalovaný měl možnost dovolat se ochrany slabší strany, tj. tvrdit a prokazovat okolnosti, které by v rámci aplikace § 433 o.z. měl soud vzít v úvahu. Takové okolnosti však netvrdil.

30. Neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat dle konkrétních okolností případu a u smluv o úvěru se nelze omezit pouze na rozpor smluvního/sankčního úroku s jakoukoli obecnou sazbou úroku. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Krajského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, )

31. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadené výroky a žalobě vyhověl v celém rozsahu.

32. Při odvolacím jednání pak žalobkyně upozornila na řízení vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. , spisová značka, , v němž bylo obdobné žalobě vyhověno, ačkoli byla stranou žalovanou v odvolacím řízení uplatněna námitka, že se nejednalo o podnikatelský úvěr.

33. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích. Uvedl, že žalobkyně nijak nezkoumala jeho skutečnou podnikatelskou činnost, neověřovala jeho příjmy, výdaje, nevyžadovala doklady o reálném výkonu podnikání, neposuzovala jeho schopnost úvěr splatit. Rozhodující je účel jednání, nikoli formální označení smlouvy, samotná existence IČO ani text předem připraveného prohlášení nemůže automaticky znamenat jednání v rámci podnikatelské činnosti. Závěr soudu I. stupně, že nejednal v rámci své podnikatelské činnosti, je správný. Ekonomické parametry úvěru byly nastaveny tak, že vedly k RPSN v řádu milionů procent ročně. Takový úvěr postrádá ekonomickou racionalitu jako nástroj financování podnikatelské činnosti. Bylo-li by možné zákonnou ochranu obejít označením úvěru jako „podnikatelského“ bez ověření skutečného účelu, byl by fakticky vyprázdněn smysl zákona č. 257/2016 Sb. Soud I. stupně správně aplikoval § 86 a § 87 odst. 1 citovaného zákona a správně usoudil na neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

34. K dotazu odvolacího soudu žalovaný uvedl, že jistinu ve výši 30 000 Kč dle výroku I rozsudku soudu I. stupně dosud žalobkyni nezaplatil.

35. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně (tj. výrok II a III) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

36. Předně je třeba konstatovat, že žalobkyně se mýlí, domnívá-li se, že soud I. stupně se zabýval otázkou charakteru poskytnutého úvěru, aniž by ten byl účastníky zpochybněn. Žalovaný totiž v rámci svého podání ze dne 6.1.2026 vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že úvěr mu byl poskytnut výhradně v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, poukázal na to, že žalobkyně nepředložila důkaz o konkrétním podnikatelském účelu úvěru, smlouva neobsahuje žádné věcné vymezení podnikatelského záměru, žalobkyně účel úvěru nijak neověřovala, nekontrolovala, nevyžadovala od žalovaného žádné doklady, zakázky ani investiční plán, krátkodobý úvěr 30 000 Kč se splatností 7 dnů postrádá racionální ekonomický smysl pro podnikatelskou činnost a odpovídá typickému produktu určenému k překlenutí osobní finanční tísně fyzických osob. Toto podání bylo žalobkyni doručeno 9.1.2026, žalobkyně se k němu nevyjádřila. S ohledem na uplatněnou obranu soud I. stupně při prvním jednání konaném ve věci 28.1.2026 se žalobkyně dotázal, zda nějak zkoumala podnikání žalovaného, jakou podnikatelskou činnost reálně vykonává, jaké jsou jeho výnosy a náklady a podobně nebo zda se pouze spoléhala na písemné dokumenty soudu již předložené. Žalobkyně odkázala na soudu předložené dokumenty a zdůraznila, že spotřebitelské úvěry neposkytuje, což uvedla na svých webových stránkách, jejichž prostřednictvím byl úvěr sjednán, a bylo odpovědností žalovaného, zda takový podnikatelský úvěr od žalobkyně přijme či nikoli.

37. Za této situace, kdy skutková tvrzení účastníků stran toho, zda a jak případně žalobkyně ověřovala souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním žalovaného, a že vycházela pouze z dokumentů, které soudu předložila, byla shodná, je soud I. stupně vzal správně za základ svých skutkových zjištění a správně z nich vyšel při posuzování žalovaným uplatněné obrany, s níž byla žalobkyně seznámena. Rozhodnutí soudu I. stupně proto pro žalobkyni nemůže být překvapivé.

38. Není tak též důvodná argumentace žalované, že soud I. stupně uvedené skutečnosti sám vyhledával, aniž by byly účastníky tvrzeny. Žalovaný uvedené skutečnosti tvrdil již před soudem I. stupně do nastoupení účinků koncentrace řízení. V tom je situace odlišná od případu řešeného odvolacím soudem pod sp. zn. , spisová značka, , ohledně něhož sama žalobkyně uvedla, že žalovaný námitku charakteru úvěru poprvé uplatnil až v odvolacím řízení. Jednalo se tak o nepřípustnou novotu ve smyslu § 213 odst. 5 o.s.ř., k níž odvolací soud na rozdíl od věci nyní projednávané přihlédnout nemohl.

39. Soud I. stupně zjištěné skutečnosti posoudil v souladu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025, či ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025. Nejvyšší soud vyložil, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Nejvyšší soud soudům nižších stupňů v této souvislosti vytkl, že se důsledně nezabývaly tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného.

40. Soud I. stupně tedy správně zvažoval, jaké skutečnosti vypovídají ve prospěch každého z účastníků řízení, správně na jedné straně zohlednil skutečnosti uvedené ve smlouvě o úvěru (mezi účastníky nebylo ani sporu o tom, že žalovaný byl identifikován svým IČO, sídlem, dle textu smlouvy se mělo jednat o bezúčelový podnikatelský úvěr určený podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti) a na druhé straně skutečnosti, které též byly mezi účastníky nesporné, a to, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nijak nezkoumala souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním žalovaného, omezila se toliko na formální prohlášení žalovaného a jeho označení ve smlouvě. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s úvahami soudu I. stupně shrnutými v bodě 20 odůvodnění napadeného rozsudku, na které pro stručnost pouze odkazuje. Tyto úvahy pak zcela korelují i s odvolacím tvrzením žalobkyně, že jí nebyl znám záměr žalovaného (a tudíž jí nemohla být známa ani faktická souvislost poskytovaných prostředků s deklarovaným podnikáním žalovaného – pozn. odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba přiznat oprávněnost námitkám žalovaného uplatněným již před soudem I. stupně, že úvěr 30 000 Kč splatný za sedm dnů po jeho poskytnutí postrádá ekonomickou racionalitu jako nástroj financování podnikatelské činnosti. Jestliže žalobkyně neučinila nic pro ověření, za konkrétně jakým podnikatelským účelem (žalobkyní v odvolání uplatněné tvrzení, že se jednalo o „úhradu služeb“, ze smlouvy neplyne) žalovaný o poskytnutí takového krátkodobého úvěru žádá, jaké jsou nákladové a výnosové položky jeho podnikání, toho, zda žalovaný byl vůbec schopen v rámci svého podnikání takový úvěr splatit, a vycházela čistě jen z formálních prohlášení a označení žalovaného (a nyní se – jak soud I. stupně správně předpokládal - dovolává své nevědomosti o záměru žalovaného, pro jehož zjištění však fakticky nic v rozporu s § 5 odst. 1 o.z. nevykonala), pak není na místě, jak soud I. stupně správně v bodě 21 odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, nepřiznat žalovanému ochranu spotřebitele.

41. Projednávaná věc se skutkovými okolnostmi odlišuje od věci řešené SDEU v žalobkyní odkazovaném rozsudku ze dne 20. 1. 2005, C – 464/01, v němž dodavatel měl od objednatele informace o tom, že vlastní zemědělský podnik a chce pokrýt taškami střechu svého hospodářství, že vlastní také vedlejší budovy sloužící především zemědělskému podnikání. Jinými slovy dodavateli byl objednatelem předestřen konkrétní účel transakce, ohledně níž byla smlouva uzavřena. V projednávané věci tomu tak však nebylo.

42. Nepostupovala-li žalobkyně při poskytování úvěru dle § 5 odst. 1 o.z. a nezajímala-li se o faktickou souvislost poskytovaných peněžních prostředků s podnikáním žalovaného, pak je nepřípadné dovolávat se závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, ve smyslu, že nemohla a neměla vědět skutečnosti, s ohledem na něž je nyní posuzováno postavení žalovaného. Vychází-li žalobkyně pouze z formálních znaků podnikání, aniž by ji jakkoli zajímal faktický účel smlouvy, jde o podnikatelský model založený na vědomém rozhodnutí, jak již argumentoval soud I. stupně.

43. Soud I. stupně za shora popsané situace správně uzavřel, že při sjednávání úvěru bylo třeba nahlížet na žalovaného jako na spotřebitele a daný úvěr bylo třeba posoudit dle zákona č. 257/2016 Sb.

44. V návaznosti na to správně posoudil předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky jako smlouvou neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalobkyně před jejím uzavřením neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86, § 84 odst. 2 citovaného zákona. Správně pak ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona odvoláním nenapadeným výrokem I žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu úvěru. Soud I. stupně výrokem I zároveň stanovil dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. novou dobu splatnosti jistiny úvěru, tj. dobu přiměřenou možnostem žalovaného, neodvisející od původně sjednané doby splatnosti, příp. od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka.

45. Vzhledem k tomu, že v takovém případě vzniká žalobkyni nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením přisouzené jistiny ve stanovené době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), správně soud I. stupně nad rámec přisouzené jistiny žalobu zamítl výrokem II, pokud jde o smluvené úroky a poplatky, a to i pokud jde o zákonné úroky z prodlení z přisouzené jistiny, neboť ta v době vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) dosud nebyla splatná.

46. S ohledem na shora rozvedené je pro účely odvolacího řízení zcela bezpředmětné zabývat se dalšími odvolacími námitkami žalobkyně, jimiž argumentuje ve prospěch přiměřenosti sjednaných úroků z prodlení, nicméně je třeba zohlednit (též ve smyslu § 154 odst. 1 o.s.ř.) skutečnost, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu je již žalobkyni výrokem I přisouzená jistina splatná (a to ke dni 24. 2. 2026), žalovaný je od 25. 2. 2026 s jejím zaplacením v prodlení (§ 1968 o.z.) a žalobkyni od uvedeného dne svědčí právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 30 000 Kč (§ 1970, § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích).

47. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok II rozsudku soudu I. stupně jen ohledně zákonných úroků z prodlení, tj. ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení, které žalovanému uložil zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., jinak jej (tj. ohledně částky 6 536 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč od 1. 9. 2025 do 24. 2. 2026, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4 248 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení) jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

48. Vzhledem k částečné změně prvostupňového rozhodnutí rozhodoval odvolací soud nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

49. V řízení před soudem I. stupně je třeba při posouzení míry účastníků ve věci zvážit míru úspěchu nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, 25 Cdo 2284/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Míra úspěchu žalobkyně, která vychází z toho, že jí bylo přisouzeno plnění 30 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 25. 2. 2026 do zaplacení, je takřka totožná s mírou úspěchu žalovaného, která je dána tím, že žaloba byla zamítnuta ohledně částky 6 536 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 34 248 Kč od 3. 6. 2025 do 31. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 34 248 Kč od 1. 9. 2025 do 24. 2. 2026, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4 248 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení. Proto odvolací soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

50. V řízení před odvolacím soudem, jehož předmět byl vymezen částí předmětu řízení, o němž bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku soudu I. stupně, byl žalovaný neúspěšný jen v jeho nepatrné části (ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 30 000 Kč od 25. 2. 2026 do zaplacení). Proto mu odvolací soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 § 137 odst. 2 o.s.ř. sestávající z hotových výdajů na 2 úkony – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání - § 1 odst. 3 písm. c) a f) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu vždy ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu per analogiam (k analogické aplikaci § 13 odst. 4 advokátního tarifu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), tj. celkem 900 Kč.

51. O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

52. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok I rozsudku soudu I. stupně (§ 206 odst. 3 o.s.ř.).