14 Co 222/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 35 214 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. ledna 2026, č. j. 22 C 184/2025-116,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 853,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně řízení co do částky ve výši 59 641 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 59 641 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení zastavil (výrok I), žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 35 214 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 214 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení, zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16 756 Kč, a to k rukám Jméno advokáta B, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě doručené mu 8. 8. 2025, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 94 855 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy o životním pojištění název č. číslo (dále jen „Smlouva“) uzavřené mezi žalovanou na straně jedné a jméno FO jako pojistníkem na straně druhé (dále jen „pojistník“) dne 12. 12. 2007 s tím, že pohledávku na její zaplacení od pojistníka nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2024. Žalobkyně tvrdila, že podle Zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění ZPP (dále jen „ZPP“) byla hodnota účtu pojistníka, od níž se odvíjelo pojistné plnění pro případ dožití a smrti, snižována o skrytý poplatek daný rozdílem mezi prodejní a nákupní cenou podílových jednotek z jednotlivých fondů, že žalovaná byla oprávněna snižovat hodnotu účtu pojistníka o různé poplatky, ve vztahu k nimž není zřejmé, v jaké výši byly sjednány, neboť Přehled poplatků nebyl pojistníkovi předán ani s ním nebyl seznámen. Ujednání pojistné smlouvy, která jsou na obsahu Přehledu poplatků závislá, jsou tak neurčitá. V ujednáních o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování hodnoty účtu o poplatky spatřovala žalobkyně ujednání zneužívající povahy dle článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Zároveň šlo o ujednání, která nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem dle článku 5 odst. 1 Směrnice. Bez ujednání o poplatcích, která byla nezbytná pro výpočet pojistného, nemohla pojistná smlouva existovat, a je tak neplatná jako celek, a to absolutně podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.). Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 31. 3. 2025, žalovaná její nároky odmítla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala uzavření Smlouvy, kterou považovala za platnou. Upozornila, že Smlouva byla ukončena výpovědí pojistníka 30. 10. 2020 a pojistníkovi vyplatila 12. 12. 2014 mimořádný výběr 59 145 Kč a po ukončení Smlouvy 9. 11. 2020 odkupné 59 641 Kč, což žalobkyně zamlčela. Žalovaná namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně (z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky), skutečnost, že pojistník byl s Přehledem poplatků a parametrů seznámen, vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku v tříleté objektivní promlčecí lhůtě.

4. Žalobkyně následně odmítla námitku nedostatku její aktivní věcné legitimace. Shrnula, že neplatnost Smlouvy zakládá na existenci zneužívajících smluvních ujednání ve Smlouvě a jejich neoddělitelnosti od zbytku Smlouvy, neurčitostí informací o srážkách nákladů a poplatků (s jejich výší nebyl pojistník seznámen) a neoddělitelnosti dotčených ujednání od zbytku Smlouvy a absencí podstatné náležitosti Smlouvy týkající se rozsahu pojistného plnění u všech rizik, kdy pojistné plnění je alespoň z části závislé na výši kapitálové hodnoty pojištění, tedy typicky plnění pro případ dožití. Přehled poplatků se nestal součástí smlouvy, pojistník s ním nebyl prokazatelně seznámen dle § 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě. Ujednání ve Smlouvě odkazující na Přehled poplatků naplňují skutkovou podstatu § 56 odst. 3 písm. g) obč. zák. Uplatnění námitky promlčení dle žalobkyně není výkonem práva v dobré víře, žalovaná jedná v rozporu s § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), žalovaná věděla o právních vadách pojistných smluv nejpozději od roku 2018 (v souvislosti s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 430/2017, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, dohledovým benchmarkem a úředním sdělením právnická osoba č. číslo – správně č. číslo – poznámka odvolacího soudu), což prokazuje i tvorba rezerv žalovanou na životní pojištění poprvé v roce 2018. Akceptace námitky promlčení by byla nepřiměřeně tvrdým postihem pro žalobkyni. Neplatnost Smlouvy z důvodu zneužívajících ujednání s ohledem na judikaturu SDEU vylučuje promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty.

5. Žalobkyně při jednání konaném dne 27. 1. 2026 vzala žalobu částečně – ohledně částky 59 641 Kč s příslušenstvím zpět s tím, že před podáním žaloby ji žalovaná pojistníkovi zaplatila. Soud I. stupně proto dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu výrokem I zastavil.

6. Soud I. stupně vzal ze shodných tvrzení účastnic a po provedeném dokazování za prokázané, že jméno FO jako pojistník i pojištěný a jméno FO jako pojišťovací zprostředkovatel jednající za žalovanou jako pojistitele dne 12. 12. 2017 podepsali pojistnou smlouvu č. číslo (Smlouva), jejímž předmětem bylo sjednání investičního životního pojištění název pro případ smrti nebo dožití s pojistnou dobou 40 let, úrazové pojištění pro případ smrti následkem úrazu, trvalých následků úrazu s progresivním plněním, trvalých následků úrazu s progresivním plněním a tělesného poškození úrazem, pojištění pro případ vážných onemocnění a pojištění pro případ pobytu v nemocnici, s počátkem pojištění dne 1. 1. 2008. Pojistník se zavázal hradit žalované pojistné ve výši 1 000 Kč měsíčně a ve Smlouvě prohlásil, že před jejím uzavřením byl seznámen s Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění osob, Zvláštními pojistnými podmínkami pro investiční životní pojištění ZPP i příslušnými zvláštními a dodatkovými pojistnými podmínkami pro sjednaná riziková pojištění, které jsou nedílnou součástí Smlouvy a které převzal v písemné podobě. Pojistník vypověděl Smlouvu dopisem ze dne 3. 9. 2020 a v období od 1. 1. 2008 do 2. 10. 2020 žalované uhradil na pojistném podle Smlouvy částku v celkové výši 154 000 Kč. Žalovaná uhradila pojistníkovi formou mimořádných výběrů částku ve výši 59 145 Kč a dne 30. 10. 2020 odkupné ve výši 59 641 Kč. Prohlášením zde dne 8. 12. 2024 sdělili žalované jméno FO jako postupitel a jméno FO za žalobkyni jako postupníka, že uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které postupitel postoupil žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 94 855 Kč, neboť plnil žalované na základě Smlouvy, která je neplatná. Zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení před podáním žaloby dne 31. 3. 2025, žalovaná však žalobkyni dopisem ze dne 4. 4. 2025 sdělila, že výzvě nelze vyhovět.

7. Soud I. stupně vysvětlil, že výslech pojistníka, zprostředkovatele Smlouvy a důkazy výročními zprávami žalovaného za roky 2018-2024 a zprávami aktuára neprovedl pro nadbytečnost.

8. Soud I. stupně věc posuzoval dle příslušných ustanovení obč. zák. (§ 451, § 457, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 a 2) s ohledem na § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a žalobu neshledal důvodnou.

9. V souladu se zásadou hospodárnosti a závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v usneseních sp. zn. 25 Cdo 2268/2004 a 32 Cdo 1201/2020 se nejprve zabýval žalovanou uplatněnou námitkou promlčení v objektivní promlčecí lhůtě.

10. Uzavřel, že ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. počal běh objektivní promlčecí lhůty ohledně částek odpovídajících každé pojistníkem zaplacené splátce pojistného od okamžiku její úhrady. Poslední takovou splátku pojistník zaplatil 2. 10. 2020, žaloba byla podána 8. 8. 2025. Právo na vrácení jakékoli částky uhrazené pojistníkem podle Smlouvy se promlčelo.

11. Námitku žalobkyně stran nezohlednění objektivní promlčecí doby neshledal soud I. stupně důvodnou. Žalobkyní tvrzené důvody neplatnosti Smlouvy spočívají v absenci nebo neurčitosti ujednání o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty Smlouvy o poplatky. I pokud by tak soud uzavřel, že z uvedeného důvodu je Smlouva neplatná, pak by taková ujednání nemohla být zároveň zneužívající a objektivní promlčecí lhůtu lze aplikovat (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025). Závěry Nejvyššího soudu stran nemožnosti posoudit ve Smlouvě absentující nebo neurčitá ujednání zároveň jako zneužívající, lze vztáhnout i na ujednání ve Smlouvě odkazující na Přehled poplatků.

12. Soud I. stupně neshledal důvodnými ani námitky žalobkyně, že k námitce promlčení uplatněné žalovanou nelze přihlížet pro rozpor s dobrými mravy, že žalovaná nebyla v dobré víře. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, 22 Cdo 3891/2013, 29 Cdo 2908/2014 uzavřel, že nebylo zjištěno, že by se žalovaná inkasem pojistného podle Smlouvy na úkor pojistníka bezdůvodně obohacovala, neboť věděla, že Smlouva je neplatná nebo že by se vědomě snažila zakrýt skutečné vlastnosti pojistného produktu. Takové tvrzení nemůže prokázat ani případná tvorba rezerv žalovanou na životní pojištění, z níž nelze dovozovat neplatnost konkrétní Smlouvy. Chování žalované, která po celou dobu trvání Smlouvy plnila závazky z ní vyplývající (naposledy uhradila odkupné 30. 10. 2020), koreluje s tím, že Smlouvu považuje za platnou.

13. Soud I. stupně nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že akceptace námitky promlčení je pro ni nepřiměřeně tvrdým postihem, a to s ohledem na charakter a rozsah žalobou uplatněného práva, skutečnost, že žalobkyně uplatňuje obdobné nároky, které nabyla postoupením, v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně ani netvrdila, že by žalovaná uplatněním námitky promlčení zneužila svého práva na úkor žalobkyně nebo že by žalobkyně nemohla svůj nárok uplatnit včas z důvodů zaviněných žalovanou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2010, či 33 Cdo 2188/2025).

14. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. (žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení, když se domáhala zaplacení částky, která byla před podáním žaloby uhrazena pojistníkovi, a ve zbývajícím rozsahu byla v řízení neúspěšná). Žalované proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 16 756 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 9 800 Kč za přípravu a převzetí zastoupení a účast na jednání 27. 1. 2026 a ve výši 2 450 Kč za účast při vyhlášení rozsudku 29. 1. 2026 (§ 11 odst. 1 písm. a), g), odst. 2 písm. f), § 7 odst. 5 advokátního tarifu), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1 350 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), náhrady DPH ve výši 2 856 Kč a náhrady hotových výdajů nezastoupené žalované za vyjádření k žalobě (§ 137, § 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

15. Proti výrokům II a III tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě ohledně částky 35 214 Kč bude vyhověno.

16. Soud I. stupně vytýkala, že neprovedl jí navržené důkazy – výroční zprávy žalované za roky 2018 – 2024 a zprávy aktuára za stejné období, neboť se jedná o klíčové důkazy ohledně vědomosti žalované o neplatnosti jejích pojistných smluv.

17. Soud I. stupně dále dle žalované učinil nesprávná skutková zjištění o vědomosti žalované o právních vadách a neplatnosti pojistných smluv. Rozebrala časovou osu průběhu pojištění ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 (stran podmínek, za nichž mohou být vedlejší ujednání považována za součást pojistné smlouvy), sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, na která právnická osoba reagovala prostřednictvím dohledového benchmarku č. číslo. Dovodila, že žalovaná již v roce 2018 měla vědomost o právním názoru Nejvyššího soudu stran konceptu pojistných podmínek založených na odkazech na vedlejší smluvní ujednání, žalobkyni neinformovala o možné právní vadě a začala vytvářet značné rezervy pro účely budoucích právních sporů. Ve světle těchto skutečností je chybný závěr soudu I. stupně, že žalovaná o neplatnosti pojistných smluv nevěděla. Názor soudu I. stupně, že žalovaná považovala Smlouvu za platnou, absenci vědomosti žalované neprokazuje.

18. Soudu I. stupně dále vytýkala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že se s ohledem na námitku promlčení nezabýval posouzením neplatnosti Smlouvy. Dle žalobkyně není možné konstatovat promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by bylo postaveno najisto, že takový nárok existuje. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12 .2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, vyjádřila přesvědčení, že bez odpovědi na otázku, zda zde nárok je či nikoli, nelze zjistit okamžik počátku běhu objektivní promlčecí lhůty. Soud I. stupně též nezohlednil, že žalovaná nepředložila žádný důkaz k prokázání seznámení pojistníka s Přehledem poplatků, a nezabýval se tvrzenou neurčitostí napadených ujednání Smlouvy. Postup soudu I. stupně shledala za rozporný se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13.

19. Soud I. stupně dle žalobkyně též pochybil, aplikoval-li objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 obč. zák. Odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu, která takový postup vyloučila (např. rozhodnutí sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 157/204, 29 Co 335/2024 či 28 Co 98/2025).

20. V neposlední řadě za pochybení soudu I. stupně považovala skutečnost, že nezjišťoval existenci zneužívajících smluvních ujednání, k čemuž odkázala na rozsudky SDEU C-243/08, C-472/10, C-76/10 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/19. Soud I. stupně se otázkou, zda absence či nedostatečné uvedení podstatných informací ve Smlouvě nezpůsobuje její netransparentnost a zneužívající charakter, nezabýval. Komplex ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích ve Smlouvě způsobuje, že pojistník jako spotřebitel nemohl znát cenu pojištění na jeho počátku, tedy při uzavření Smlouvy. Jedná se o ujednání podřaditelná pod § 56 odst. 3 písm. i), g) a h) obč. zák., což vyplývá i z rozhodovací praxe odvolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími sp. zn. 29 Co 26/2022, 29 Co 157/2024 či 28 Co 98/2025. Odkázala též na rozsudek SDEU C-630/23, z něhož vyplývá, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu.

21. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud podal žádost SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva.

22. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně, že žalobu uplatněný nárok je promlčen v objektivní promlčecí lhůtě, kterou dle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 2298/2025, 33 Cdo 714/2025, 33 Cdo 231/2026, 33 Cdo 206/2025) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1984/22, IV. ÚS 2429/23) lze aplikovat. V této souvislosti zdůraznila, že dle závěrů citovaných rozhodnutí smlouva nemůže být neurčitá a současně obsahovat zneužívající ujednání, přičemž stejný názor je zastáván absolutní většinou senátů odvolacího soudu. Žalobkyní odkazovaná judikatura SDEU je nepřiléhavá a je Nejvyšším soudem opakovaně odmítána (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1336/2025). Odmítla názor žalobkyně, že měla vědět o vadách pojistných smluv z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a 31 Cdo 1566/2017. Obě tato rozhodnutí se týkají inkorporace oceňovacích tabulek, neplyne z nich, že by pojistné smlouvy byly neplatné pro neurčitost či že by obsahovaly zneužívající ujednání. Absence řádné inkorporace oceňovacích tabulek měla za následek to, že se tyto nestaly součástí pojistné smlouvy a pojišťovna na jejich základě nemohla limitovat výši pojistného plnění. Pokud důkazy označené žalobkyní směřovaly k okolnostem vytvoření účetní rezervy, pak soud I. stupně správně tyto důkazy neprovedl. Každou pojistnou smlouvu je třeba posuzovat individuálně (viz rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 218/2025, 70 Co 280/2025, 91 Co 87/2025 nebo 13 Co 250/2025). Argumenty žalobců odmítl Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 1984/22, III. ÚS 94/21, III. ÚS 2438/23 či III. ÚS 2127/21 i Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 231/2026. Nárok žalobkyně je promlčen v důsledku pozdního podání žaloby, nikoli nemravného jednání žalované, která vždy považovala Smlouvu za platnou a plnila z ní. K předložení předběžné otázky SDEU dle žalované nejsou splněny podmínky, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1675/23.

23. Podáním ze dne 31. 7. 2026 žalobkyně své odvolání doplnila. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3645/25, z něhož dovozovala, že v něm byl pojmenován ústavní deficit spočívající v konstatování neplatnosti Smlouvy dle § 37 obč. zák. a v následném posouzení nároku jako promlčeného dle § 107 obč. zák. bez provedení přezkumu dle § 55 a § 56 obč. zák. ve světle Směrnice. Připomněla, že nosné důvody tohoto nálezu je třeba respektovat i v projednávané věci a odkaz na nezměněnou judikaturu Nejvyššího soudu neodůvodňuje odložení účinků nálezu. Poukázala též na rozsudek SDEU ze dne 9. 7. 2026 ve věci Štátny fond rozvoje bývania, C-188/25, z něhož dovozovala, že soud I. stupně nemůže obecnou rozhodovací praxi použít jako důvod k neprovedení spotřebitelského přezkumu nebo k odložení přednosti unijního práva. Ústavní soud v citovaném nálezu odmítl předpoklad, že neplatnost smlouvy z čistě vnitrostátního důvodu vylučuje souběžnou vadu podle unijních pravidel. Dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze po rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2845/2025, který otevřel spotřebitelský přezkum odkazovacího mechanismu, považovat za uzavřenou a použít ji mechanicky. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že pojistník před uzavřením Smlouvy nebyl seznámen s oddělenými pravidly, s nimiž Smlouva pracuje a které se týkají určení rizikového pojistného, nákladů, poplatků, kapitálové hodnoty a konečného plnění. Tato okolnost vyžaduje samostatný spotřebitelský přezkum. Teprve po něm je možné řešit restituční důsledky a promlčení ve světle zásady efektivity. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2456/2025 potvrdil, že ve spotřebitelském vztahu nelze vázat počátek restituční lhůty na jednotlivé platby, jestliže by lhůta uplynula dříve, než spotřebitel mohl objektivně nabýt vědomost o možnosti uplatnit nárok. Naznačila procesní postup rozhodování soudů.

24. K uvedenému podání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že jím žalobkyně uvádí soud v omyl. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3645/25 nepřezkoumává a nemění dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 499/2023 a navazujícími rozhodnutími. Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3051/2024-131 z procesních důvodů, neboť odvolací soud se nevyjádřil k argumentaci pojistníka týkající se existence zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě a Nejvyšší soud následně odmítl dovolání formalisticky s odůvodněním, že na otázce posouzení zneužívajících ujednání není rozsudek odvolacího soudu založen; nález se navíc týkal přezkumu platnosti dodatku k pojistné smlouvě, který měl případné vady původní smlouvy zhojit. Od doby vydání citovaného nálezu žalovaná absolvovala před odvolacím soudem šest jednání v různých věcech, během nichž byla žalobkyně upozorněna, že nález se týká jiné situace a že v něm není uvedeno to, co žalobkyně opět ve vyjádření tvrdí. Ve všech těchto projednávaných věcech byla argumentace žalobců týkající se nálezu odmítnuta; v rozsudku sp. zn. 11 Co 124/2026 odvolací soud uvedl, že závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v odvolacím soudem odkazované judikatuře, se Ústavní soud v předmětném nálezu nezabýval, a proto je nelze mít za překonané. Ústavní soud v předmětném nálezu konstatoval, že soudy se mají vždy vyjádřit a řádně odůvodnit, proč argumentace žalobců týkající se zneužívajících ujednání není relevantní. Ústavní soud (dokonce tentýž jeho senát – srov. usnesení ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. II. ÚS 372/26) přitom považuje odkaz na stávající judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zneužívajících ujednání za dostačující a ústavně konformní. K odkazu žalobkyně na body 46 a 47 nálezu žalovaná připomněla, že judikatura Nejvyššího soudu není založena na závěru, že pojistná smlouva nespadá do působnosti Směrnice či že neplatnost smlouvy z vnitrostátních důvodů vylučuje přezkum přiměřenosti. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 Nejvyšší soud vysvětlil, že testu přiměřenosti nemůže podléhat to, co ve smlouvě sjednáno není. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2456/2025 označila za nepřiléhavý, neboť v tam řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ujednání.

25. Odvolací soud následně přezkoumal z podnětu a v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek (tj. výrok II a akcesorický nákladový výrok III) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování částečně zopakoval a částečně doplnil (§ 213 odst. 2 a 4 o.s.ř.) a z provedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.

26. Pojistná smlouva o investičním životním pojištění – název byla uzavřena mezi žalovanou jako pojistitelem na straně jedné a jméno FO jako pojistníkem na straně druhé 12. 12. 2007. Ve smlouvě byla sjednána výše měsíčního poplatku platného při sjednaném pojištění pro každé sjednané pojištění s tím, že pro pojištění pro případ smrti a pojištění případu vážných onemocnění a pobytu v nemocnici se mění s věkem pojištěného. Pojistná částka pro případ dožití byla dána aktuální hodnotou účtu pojistníka a pro případ smrti částkou 50 000 Kč a aktuální hodnotou účtu pojistníka. Pojistník vzal na vědomí, že hodnota podílových jednotek může v závislosti na vývoji kapitálového trhu stoupat i klesat a že výkonnost investic do tržních fondů nemůže pojistitel garantovat, že u tohoto životního pojištění se z účtu pojistníka odečítají měsíční poplatky na krytí pojistného rizika, počátečních nákladů, administrativních nákladů, správu fondů a jiných nákladů souvisejících s tímto pojištěním, čímž se snižuje počet podílových jednotek na účtu pojistníka. (pojistná smlouva)

27. Čl. II všeobecných pojistných podmínek upravoval zánik pojištění, mj. tak, že zaniká oznámením nesouhlasu pojistníka se změnou výše běžného pojistného. (všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob)

28. Dle čl. IV odst. 2 Zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění název se uhrazené pojistné použije na nákup podílových jednotek fondů. Dle čl. X odst. 1 se prostřednictvím podílových jednotek určuje podíl pojistníka na hodnotě daného fondu, nezaručují se jimi pojistníkovi žádná dodatečná práva z aktiv tohoto fondu. Dle čl. XI odst. 3 je pojistitel oprávněn odečítat z hodnoty fondu správní poplatek přímo související se správními náklady na řízení fondu, tento poplatek je odečítán z ceny podílových jednotek. Dle odstavce 4 tohoto článku rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílové jednotky fondu pro běžné a mimořádné pojistné stanoví pojistitel s tím, že tento rozdíl může dosáhnout nejvýše 5 % nákupní ceny a je uveden v Přehledu poplatků a parametrů pojištění (dále jen „Přehled“) Dle čl. XIX odst. 1 je pojistitel oprávněn jedenkrát v každém kalendářním měsíci snížit hodnotu účtu pojistníka o poplatky za pojistná rizika z pojištění pro případ smrti a ze sjednaných rizikových pojištění, na úhradu počátečních nákladů, nákladů na vedení účtu, správních nákladů a na úhradu jiných nákladů souvisejících s investičním životním pojištěním. Dle odstavce 2 tohoto článku nemusí v prvních pěti letech trvání pojištění účet pojistníka postačovat na úhradu všech poplatků. Dle odstavce 3 tohoto článku se poplatky uhrazují formou snížení počtu podílových jednotek z účtu pojistníka, a to úměrně k hodnotě podílových jednotek v jednotlivých fondech. Dle odstavce 4 tohoto článku je výše poplatků uvedena v Přehledu, který je pojistitel oprávněn během trvání pojištění aktualizovat; pojistník má právo do Přehledu nahlížet. Pro účely těchto pojistných podmínek se poplatky rozumí srážky z účtu pojistníka za pojistná rizika, na úhradu počátečních nákladů, nákladů na vedení účtu, správních nákladů a na úhradu jiných nákladů souvisejících se základním pojištěním a rizikovými pojištěními. (Zvláštní pojistné podmínky pro investiční životní pojištění název)

29. V Přehledu platném k 1. 9. 2007 byla uvedena výše měsíčního poplatku placeného po celou pojistnou dobu – za vedení účtu 25 Kč (bod A), výše různých jednorázových poplatků – např. změna výše pojistného, změna délky pojistného období, výše pojistné částky nebo důchodu, varianty pojistného plnění v případě smrti, přesun, prodej podílových jednotek, pozastavení placení pojistného, storno pojistné smlouvy, sjednání rizikového pojištění v jeho průběhu a jeho storno, sjednání automatického přesunu podílových jednotek v průběhu pojištění, změna pevného procenta zhodnocení pro automatický přesun podílových jednotek a zrušení tohoto přesunu – vždy po 100 Kč, mimořádný výpis z účtu 50 Kč (bod C), stanovení rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou podílové jednotky – 3 % (bod D). V bodu F byla uvedena procenta z prvního měsíčního pojistného pro stanovení měsíčních poplatků na úhradu počátečních nákladů placených maximálně po dobu 3 let – pro pojistnou dobu 30+ činila pro první, druhý a třetí rok vždy 64 %. Bod G upravoval parametry pojištění, jako např. minimální garantovanou výši ročního růstu ceny podílové jednotky garantovaného fondu, minimální hodnotu prodávaných podílových jednotek, vyhodnocovací den pro automatický přesun podílových jednotek. Bod H upravoval měsíční poplatek za pojištění pro případ smrti s pojistnou částkou ve výši 10 000 Kč. V Přehledu bylo uvedeno, že poplatky jsou hrazeny prodejem podílových jednotek z účtu pojistníka.

30. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům, přičemž vycházel ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně (s výjimkou data uzavření Smlouvy) a ze skutkových zjištění uvedených shora a další doplnění dokazování měl shodně se soudem I. stupně za nadbytečné.

31. Právní vztah mezi účastnicemi vychází z pojistné smlouvy uzavřené 12. 12. 2007, a proto se řídí obč. zák. a zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) – dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“ (srov. § 3028 odst. 3 o.z.), a to včetně právního režimu žalobou uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení plynoucího z tvrzené neplatnosti uvedené pojistné smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018) a běhu promlčecích dob (srov. § 3036 o.z., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1810/2024).

32. Platnost předmětné pojistné smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, když dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, anebo jeho usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2344/2010).

33. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že předmětná pojistná smlouva je neplatná jako celek pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1, § 41 obč. zák.

34. Přihlédl k tomu, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusejí být obsažena pouze v samotném textu dokumentu označeného jako pojistná smlouva, ale mohou být obsažena i v jiných dokumentech, typicky pojistných podmínkách. Pojistné podmínky se mohou stát součástí smlouvy i tak, že jejich obsah bude sdělen pojistníkovi před uzavřením pojistné smlouvy a ten s nimi projeví souhlas (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005). Konkrétní platební povinnost dle smlouvy (např. uhradit pojistné, určitý poplatek nebo pojistné plnění) může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i pomocí vzorce, do něhož lze dosadit předem známé veličiny a bez jakýchkoli pochyb přesnou částku vypočíst (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

35. Odvolací soud proto řešil, zda bylo možno podle Smlouvy, pojistných podmínek, Přehledu takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je, zjednodušeně řečeno, cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které není určeno pouze ke krytí pojistných nebezpečí, ale plní též investiční či spořící funkci, jako je tomu v projednávané věci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru, a pokud taková úplata hrazena je, tak kolik činí.

36. Výši takových plateb (ať již určených k investici, tak k hrazení pojistného jako úplaty za pojištění) v okamžiku uzavření Smlouvy z dostupných dokumentů zjistit nelze, byť ve Smlouvě byla uvedena výše měsíčního poplatku platného při sjednaném pojištění pro každé takové pojištění. Je tomu tak proto, že Smlouva předpokládala změnu výše takového poplatku pro případ smrti a pojištění případu vážných onemocnění a pobytu v nemocnici v souvislosti s věkem pojištěného. Pojistné pak mělo být použito na nákup podílových jednotek fondu, jejichž prodejem měly být hrazeny poplatky za pojistná rizika (tj. samotná úplata za pojištění) a další poplatky (za vedení účtu, různé jednorázové poplatky, počáteční náklady, správní náklady atd.), přičemž v případě prodeje se podílové jednotky prodávají za prodejní cenu nižší než nákupní. O všechny tyto poplatky se snižovala hodnota účtu pojistníka, od níž se odvíjela výše pojistného plnění v případě dožití a smrti pojistníka. Zároveň bylo prezentováno, že účet pojistníka nemusí v prvních pěti letech trvání pojištění postačovat na úhradu všech poplatků.

37. Z uvedených listin tak v době uzavření Smlouvy nebylo možné vůbec určit, jaká část platby označené ve Smlouvě jako běžné pojistné se stane investicí, tj. bude umístěna do pojistníkem zvoleného fondu a v konečném důsledku bude vyplacena jako hodnota jeho účtu v případě dožití či smrti, a jaká bude představovat samotnou úplatu za pojištění.

38. Popsaná neurčitost smlouvy je podstatným nedostatkem, neboť při absenci určitých ujednání o ceně plnění za pojištění na straně jedné a ceně plnění za investování na straně druhé není zřejmé, kolik pojistník za pojištění a za investování vlastně platí. Zároveň výše pojistného plnění pro případ smrti a dožití byla podstatně ovlivněna tím, jaká částka se skutečně investicí stane. Uvedenou neurčitost nelze překlenout ani pomocí Přehledů ani tím, že o stavu účtu pojistníka žalovaná informovala ve výročních rekapitulacích. Přesná výše nákladů totiž zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst; nadto poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání. Uvedený závěr je přitom možné učinit bez toho, aniž by bylo postaveno najisto, zda byl či nebyl pojistník před uzavřením pojistné smlouvy seznámen s Přehledem.

39. Odvolací soud tedy uzavírá, že se jedná se o neurčitost ceny plnění, neboť při absenci určitého ujednání o výši poplatků (ve smyslu smluvní definice) není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované a za pojištění vlastně zaplatí. Vzhledem ke konstrukci pojištění zde od sebe nelze „rizikovou“ a „investiční“ složku dostatečně oddělit. Popsaná neurčitost zasahuje sjednané pojištění jako celek.

40. Nebyla-li určitě (tj. způsobem vyhovujícím požadavku určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.) při uzavření Smlouvy sjednána cena plnění, pak se jedná o vadu projevu vůle spočívající v tom, že určité ujednání mající přímý dopad na celou smlouvu ve smlouvě obsaženo není. Takové ujednání nelze, ve smyslu níže rozvedených judikatorních závěrů Nejvyššího i Ústavního soudu, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák.

41. Zároveň platí, že předmětná neurčitá ujednání o ceně plnění jsou dle § 56 odst. 2 obč. zák. jsou též vyloučena z možnosti soudního přezkumu z hlediska požadavku přiměřenosti dle odstavce 1 citovaného ustanovení. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Skutečnost, že některé dílčí ujednání Smlouvy (žalobkyní akcentovaný čl. XIX odst. 4 Zvláštních pojistných podmínek), od něhož se odvíjí cena plnění a které má dopad také na výši pojistného plnění, je srozumitelné, nemění nic na tom, že z jejich celku není cena plnění seznatelná a že právě tato obsahová neurčitost ujednání o ceně způsobuje absolutní neplatnost Smlouvy dle § 37 odst. 1 obč. zák. Ve smyslu níže rozebrané judikatury za tohoto stavu věci není na místě ani zkoumání přiměřenosti jednotlivých dílčích ujednání, od jejichž celku se cena plnění odvíjí.

42. V návaznosti na shora uvedený závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost nemůže obstát argumentace žalobkyně o zneužívajícím charakteru týchž ujednání o poplatcích, o jejich sepsání netransparentním jazykem a s tím ve vztahu k uplatněné námitce promlčení žalobkyní, s ohledem na tzv. zásadu efektivity, prosazovanou neaplikaci objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 obč. zák., a to ani při zohlednění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3645/25, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2845/2025, a rozsudkem SDEU ze dne 9. 7. 2026, ve věci C-188/25.

43. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, totiž konstatoval, že ve věci týkající se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném nejde o případ, kdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání. V rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, Nejvyšší soud vysvětlil, že spočívá-li namítaný důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák., jde o vadu projevu spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání - logicky vzato - nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, pak Nejvyšší soud navázal, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco určitě neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že takové ujednání není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Proto také nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí doby.

44. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v další rozhodovací praxi – např. v rozsudcích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95, na nějž žalobkyně na podporu své argumentace odkazuje) a ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7.2024, č. j. 29 Co 157/2024-294, na nějž žalobkyně též odkazuje). Pokud jde o citovaná zrušená rozhodnutí senátu odvolacího soudu 29 Co, o něž žalobkyně opírá svou argumentaci, Nejvyšší soud shledal nesprávný postup odvolacího soudu spočívající v hodnocení pojistné smlouvy jako neplatné z důvodu absence obligatorních ujednání a neurčitosti a zároveň z hlediska toho, zda obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalobkyně značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a pokud uzavřel, že zánik nároku uplynutím objektivní promlčecí doby odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně. Závěry senátu 28 Co odvolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 21. 5. 2025, č. j. 28 Co 98/2025-254, pak vycházejí právě ze zrušených rozsudků senátu 29 Co, pročež i zde se jedná o nedůvodnou odvolací argumentaci, k čemuž je i zapotřebí dodat, že se jednalo o menšinový názor senátů odvolacího soudu.

45. K závěrům vyplývajícím ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu se přihlásil opakovaně i Ústavní soud a shledal je ústavně konformními (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 3681/25).

46. Stejně tak učinil i tentýž senát Ústavního soudu, který vydal žalobkyní akcentovaný nález, a to v usnesení ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. II. ÚS 372/26, v němž uvedl, že „Vznáší-li stěžovatel, obdobně jako v průběhu předchozího řízení, námitku porušení zásady efektivity unijního práva, i tato námitka byla městským soudem vypořádána v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, bod 48). Městský soud ve své argumentaci (bod 18) odkázal na judikaturu SDEU, z níž vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu efektivity se týká případů zjevného porušení unijního práva. To však podle městského soudu není tento případ. Důvodem neplatnosti smlouvy nebyla nepřiměřenost ujednání (tedy jejich rozpor s unijním právem podle čl. 3 odst. 1 stěžovatelem odkazované směrnice), ale jejich neurčitost (tedy nesplnění požadavků vnitrostátního práva podle § 37 starého občanského zákoníku). Ústavní soud dodává, že obsahově i formulačně obdobné vypořádání námitky porušení zásady efektivity unijního práva shledal ústavně souladným již v jiném, právně i skutkově obdobném případu (srov. usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2429/23, bod 17). Ústavní soud přitom neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby stěžovatelovu věc posoudil jinak.“ 47. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3645/25 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 33 Cdo 3051/2024-131, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce - pojistníka proti rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 30. 5. 2024, č. j. spisová značka, ve sporu vedeném se žalovanou právnická osoba., v němž se domáhal zaplacení částky 43 982 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení na základě tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy ze dne 22. 11. 2010 z důvodu neurčitosti vymezení kapitálové hodnoty pojištění a výše nákladů. V dovolání vznesl otázku, zda jsou soudy povinny z úřední povinnosti zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se Směrnicí. K této otázce Nejvyšší soud uvedl, že není otázkou, na níž byl založen výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci, a odpověď na ni by tedy neměla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání pro řešení této otázky proto neshledal přípustným.

48. Ústavní soud shledal opodstatněnou námitku tamějšího žalobce, že Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dané námitky opřel o důvod, který zjevně nebyl dán, ačkoli na řešení dané právní otázky napadené rozhodnutí záviselo, neboť obvodní soud se jí ve svém rozhodnutí zabýval a odvolací soud se jí nezabýval vůbec, ač tak učinit měl. Ústavní soud tedy detekoval problém v tom, že se odvolací soud ani Nejvyšší soud otázkou aplikace práva EU nezabývaly vůbec a nezjistily tak, zda obvodní soud předmětnou otázku posoudil správně. Proto uzavřel, že Nejvyšší soud tím, že se odmítl věcně zabývat dovoláním stěžovatele ve vztahu k jeho námitce ohledně aplikace práva EU s odůvodněním, že na uvedené otázce není napadené rozhodnutí městského soudu založeno, zamezil stěžovateli v přístupu k (dovolacímu) soudu (denegatio iustitiae) a soudní ochraně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto shledal nepřezkoumatelné. Zároveň výslovně uvedl, že s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu již dále nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí městského soudu, resp. obvodního soudu, s tím, že tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost týkající se merita věci zároveň Ústavní soud shledal za dané procesní situace prostředkem předčasným.

49. Jak vidno, Ústavní soud se vůbec nezabýval meritorně námitkou, zda dodatek k pojistné smlouvě uzavřený 17. 4. 2023 (jímž dle soudu I. stupně účastníci vyjádřili svou vůli podřídit smlouvu o.z.) měl být posouzen jako nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o.z. a zda pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání dle § 56 obč. zák. Nosné důvody citovaného nálezu, tedy důvody, které Ústavní soud vedly k jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005), spočívaly v řešení procesní otázky - přezkoumatelnosti dovolání odmítajícího usnesení Nejvyššího soudu, nikoli v řešení otázky, zda namítaná neurčitá ujednání pojistné smlouvy lze přezkoumat dle § 55 a § 56 obč. zák. ve světle Směrnice, což žalobkyně z nálezu zcela nepřiléhavě dovozuje.

50. Uvedené nelze dovodit ani z části věty uvedené v bodě 47 odůvodnění nálezu ohledně toho, že „neplatnost smlouvy z čistě vnitrostátních důvodů nevylučuje, že smlouva není neplatná i z důvodu porušení unijních pravidel“, a to pro její obecnost, bez vazby na konkrétní důvody neplatnosti.

51. S ohledem na shora rozebrané neshledává odvolací soud závěry plynoucí z výše rozvedené judikatury předmětným nálezem Ústavního soudu za překonané.

52. Odklon od této judikatury nelze spatřovat ani v závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3845/2025. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, žalobkyně dle odvolacího soudu dezinterpretuje, pokud z nich dovozuje, že jím byl otevřen spotřebitelský přezkum odkazovacího mechanismu. K této otázce se Nejvyšší soud nevyjadřoval a na rozdíl od nyní projednávané věci se jednalo o pojistnou smlouvu uzavřenou v roce 2014 a byla aplikována úprava o.z.

53. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání, nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, že o případ zjevného porušení unijního práva nejde, je-li důvodem neplatnosti pojistné smlouvy neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání, že nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco určitě neujednaly, a že to, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti, neshledává důvodnou ani argumentaci žalobkyně uplatněnou s odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci C-188/25 založeném na nesouhlasu soudu nižšího stupně s právním názorem soudu vyššího stupně, jímž je vázán.

54. Z důvodů vyložených v předešlém odstavci odvolací soud neshledává důvod pro předložení předběžné otázky SDEU.

55. K námitce žalobkyně, že soud I. stupně nerespektoval rozsudky SDEU ve věcech C-243/08, C-472/10 a C-79/10 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17, jestliže nezkoumal možné zneužívající smluvní podmínky a možnou netransparentnost smlouvy, je nutné uzavřít, že s ohledem na shora rozvedené není výše uvedená judikatura pro posuzovaný případ relevantní (k uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2025, č. j. 33 Cdo 206/2025-421, ústavní stížnost proti němuž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 3681/25).

56. Odkaz žalobkyně na rozsudek SDEU ve věci C-630/23 též případný není, neboť v jím řešené věci byly předmětem posouzení otázky důsledků existence zneužívajících ujednání obsažených v leasingové smlouvě denominované v cizí měně, která spotřebiteli ukládala nést v plném rozsahu kurzové riziko spojené s touto měnou.

57. Ze závěru o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost a skutečnosti, že její strany podle této smlouvy plnily a navzájem si poskytly peněžitá plnění, plyne vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. ve výši odpovídající tomu, oč peněžité plnění žalobkyně (resp. jejímu právnímu předchůdci) přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí žalovanou (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011], resp. bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007].

58. Soud I. stupně se správně s ohledem na žalovanou uplatněnou námitku promlčení zabýval touto otázkou.

59. Dospěl přitom ke správnému závěru, že uplatnění této námitky není v rozporu s dobrými mravy.

60. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). V projednávané věci žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly, žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, který Smlouvu vypověděl dopisem ze dne 3. 9. 2020, v podání žaloby ničeho nebránilo, žalobkyně ani netvrdí, že by ona sama nebo její právní předchůdce byli žalovanou ujišťováni, že dojde k mimosoudnímu vyřešení věci. Soud I. stupně též správně uvážil, že akceptaci námitky promlčení nelze mít za nepřiměřeně tvrdý postih pro žalobkyni.

61. K námitce nedostatku dobré víry žalované lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dle kterého „neopodstatněná je námitka stěžovatele, který na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo na základě nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 dovozuje, že obecnou podmínkou pro to, aby vznesení námitky promlčení bylo hodnoceno jako nerozporné s dobrými mravy, je okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu musí být po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem. Takto obecně formulovanou podmínku právní jistoty vážící se k posouzení otázky (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení však podle Ústavního soudu ze žádného z odkazovaných rozhodnutí dovozovat nelze; zřetelně to vyplývá ze skutkových okolností, jak jsou vylíčeny v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08, kdy tehdejší žalobkyně jednala ve zřetelném rozporu se smluvním ujednáním, když veškeré prostředky získané z vypořádání spoluvlastnictví převedla na svůj účet, ač v příslušné smlouvě bylo výslovně stanoveno, že zisky i ztráty se rozdělí poměrně mezi bývalé spoluvlastníky na základě velikosti jejich podílů. Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení. Stěžovatel ani netvrdí, že by pojistná smlouva formulovaná vedlejší účastnicí obsahovala ustanovení, které by stěžovatele jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem.“ 62. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 25 Co 430/2017, se týkal jiné pojišťovny, která se domáhala zaplacení dlužného pojistného ze smlouvy o investičním životním pojištění sjednané zprostředkovatelem, který dle rozhodnutí právnická osoba porušoval povinnosti pojišťovacích zprostředkovatelů, když nevyvíjel činnost s odbornou péčí a s cílem chránit zájmy spotřebitelů. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, který se týkal jiné pojišťovny než zde žalované, a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, se týkaly inkorporace tzv. druhé úrovně nepřímých smluvních ujednání – oceňovacích tabulek, na něž bylo odkazováno v pojistných podmínkách. V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud nezabýval otázkou platnosti pojistných smluv, nýbrž dospěl k závěru, že nepřímá smluvní ujednání, která obsahují pojistné podmínky, se stanou součástí pojistné smlouvy jen tehdy, jestliže je s nimi pojistník před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, což platí i v případě, kdy až do pojistné smlouvy včleněné pojistné podmínky odkazují na další (druhou úroveň) nepřímých smluvních ujednání, např. oceňovací tabulky. Tedy, že i o „oceňovacích tabulkách“ platí, že aby se staly součástí pojistné smlouvy, musí být prokázáno, že na ně bylo řádně odkázáno, a že s nimi byl pojistník před uzavřením smlouvy výslovně seznámen. Jinými slovy tedy dovodil, že taková nepřímá smluvní ujednání se součástí pojistné smlouvy nestala, a proto jimi nemůže být žalobce vázán.

63. Nelze tedy dovozovat, jak činí žalobkyně, že žalovaná z citovaných rozsudků musela vědět o neplatnosti předmětné Smlouvy. Navíc platí, že k posouzení platnosti každé jednotlivé smlouvy je třeba přistupovat individuálně a nelze tedy tvrdit, že všechny smlouvy s pojistnými podmínkami založenými na odkazech na vedlejší smluvní ujednání jsou neplatné. Totéž se týká argumentace stran dohledového benchmarku č. číslo, který se notabene týkal úpravy obsažené v o.z. a nevyjadřoval se ke konkrétním pojistným smlouvám.

64. Jde-li o vytváření rezerv v účetnictví žalované, pak i odvolací soud považuje důkazy navržené v souvislosti s tím za nadbytečné, pročež námitky žalobkyně v tomto směru uplatněné neshledal důvodnými. Tvorba rezerv představuje projev rozumné obezřetnosti pro budoucí nejistý vývoj, což žádné pojišťovně nelze klást tíži, neboť podstatou pojištění je přenesení finančního rizika z jedince na pojišťovnu coby specializovanou instituci. Dává-li žalobkyně tvorbu rezerv v souvislosti se shora zmíněnými rozsudky Nejvyššího soudu, pak ve svých úvahách pomíjí, že oceňovací tabulky sloužily v zásadě k limitaci odškodnění, které v případech, kdy se nestaly součástí pojistné smlouvy, padlo. Tvorba rezerv tak byla rozumným krokem a nelze z ní dovozovat vědomost žalované o neplatnosti Smlouvy.

65. Žalobou uplatněný nárok představuje soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – oddělitelných plateb pojistného, u nichž je třeba běh promlčecích dob ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014).

66. Jak již odvolací soud shora vyložil, je na místě v projednávané věci aplikovat 3-letou objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. počínají běžet dnem vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobou uplatněný nárok není nárokem spotřebitele vyplývajícím z přímého porušení unijního práva, které by bránilo použití citovaného ustanovení obč. zák., nýbrž nárokem vyplývajícím z neplatnosti Smlouvy v důsledku její neurčitosti dle § 37 odst. 1 obč. zák. Aplikace 3-leté objektivní promlčecí doby tudíž nepředstavuje porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele.

67. Právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve veškerých platbách, které žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobkyně dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. dříve než 8. 8. 2022, je tak promlčeno v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby běžící od poskytnutí každé takové platby. Vzhledem k tomu, že poslední platbu od právního předchůdce žalobkyně žalovaná obdržela 2. 10. 2020, nejsou zde žádné nepromlčené platby.

68. Odvolací soud nesdílí výhrady žalobkyně stran posouzení promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, pokud není postavena na jisto existence uvedeného nároku.

69. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006, usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu požadavku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se „přednostně“ zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že žalované právo je promlčeno. Soud by tak prováděl svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšoval náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s § 6 o. s. ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

70. Uvedená judikatura obstála i z hlediska ústavnosti – srov. usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3551/20, či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21.

71. V prvém z těchto rozhodnutí se Ústavní soud vypořádal i s argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, na který žalobkyně odkazuje i v této věci. V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu, neboť od jejího (kladného) zodpovězení odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby (s objektivně určeným počátkem), a dospěl k závěru, že tento vztah vzniknout nemohl, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva. Řešený právní problém spočíval tedy v nesprávné právní kvalifikaci posuzovaného vztahu, nikoliv v tom, že by musela být pro posouzení otázky promlčení postavena najisto existence práva samotného.

72. V žalobkyní odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13, otázka promlčení nároku vůbec řešena nebyla, pročež jej odvolací soud nepovažuje v tomto ohledu za relevantní.

73. Argumentuje-li dále žalobkyně v doplnění odvolání závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, pak přehlíží, že tyto se vztahují k uplatnění nároku spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě zneužívajících ujednání spotřebitelské úvěrové smlouvy ve smyslu Směrnice. V projednávané věci se jedná o situaci jinou, kdy Smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná pro absenci určitého ujednání (§ 37 obč. zák.). Takové absentující určité ujednání však není možné posuzovat z hlediska jeho přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák. Nadto odvolací soud připomíná, že k užití zásady efektivity ve věcech týkajících se investičních životních pojištění se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ 74. Z vyložených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud I. stupně správně žalobu, kterou se žalobkyně po provedeném částečném zpětvzetí na žalované domáhá zaplacení částky 35 214 Kč s příslušenstvím, výrokem II napadeného rozsudku zamítl.

75. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku II a ve správném nákladovém výroku III dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

76. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů, které v této fázi řízení vynaložila.

77. Celkové náklady vynaložené žalovanou v odvolacím řízení činí částku 10 853,70 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 2 540 Kč na každý z těchto úkonů právní služby: sepsání vyjádření k odvolání, sepsání vyjádření k jeho doplnění a účast na jednání 7. 8. 2026 - § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, z náhrady hotových výdajů na uvedené 3 úkony právní služby po 450 Kč (§ 2, § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 1 883,70 Kč (§ 137 odst. 3 písm. b), § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).

78. O lhůtě k plnění a platebním místu náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.