15 Af 27/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: RSM CZ a.s., IČO: 639 98 581 se sídlem Karolinská 4, Praha 8 zastoupená advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. se sídlem Na Florenci 15, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2025, č.j. 22361/25/5200-11434-713404, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finanční ředitelství ze dne 6. 10. 2025, č.j. 22361/25/ 5200-11434-713404, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 42 023 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Františka Korbela.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Soud v této věci posuzoval, zda uplatněním úroků z mezaninových úvěrů uzavřených mezi spojenými osobami jako daňově uznatelných jako daňově uznatelných výdajů došlo ke zneužití práva.

2. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí specifikovaného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období roku 2015 (dále jen „ZO 2015“) ze dne 15. 7. 2022, č.j. 6057810/22/2008-52522-111364 (dále jen „dodatečný platební výměr“). Dodatečným platebním výměrem byla žalobkyni doměřena daň vyšší o částku 1 719 310 Kč a současně jí vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 343 862 Kč.

3. Ke stanovení DPPO došlo na základě výsledků daňové kontroly za ZO 2015, která byla zahájena 10. 5. 2018 s právním nástupcem zaniklé společnosti RSM Infinity a.s. (v kontrolovaném ZO měla název Infinity a.s.; její původní název ke dni vzniku byl MBO IT a.s. (dále jen „MBO IT“) a daňová kontrola byla ukončena 16. 6. 2022 doručením oznámení o ukončení daňové kontroly, jehož přílohou byla zpráva o daňové kontrole ze dne 16. 6. 2022, č.j. 1200928/22/2801-60564-607156 (dále jen „Zpráva o DK“). V návaznosti na Zprávu o DK byl vydán dodatečný platební výměr, proti němuž podala žalobkyně odvolání. Odvolání žalobkyně bylo následně zamítnuto napadeným rozhodnutím, které dodatečný platební výměr potvrdilo.

4. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo předmětem odvolání kontrolní zjištění týkající se nákladových úroků vykázaných na účtu 562014 Úroky placené – skupina, tj. zahrnutí úrokových nákladů v souhrnné výši 9 409 884,09 Kč do daňově účinných nákladů na základě dvou smluv o mezaninových úvěrech (dále jen „mezaninové úvěry“): 1) smlouvy o úvěru uzavřené 7. 11. 2012 mezi MBO IT jako dlužníkem a společností WHITERIVER INVESTMENT LIMITED se sídlem na Kypru (dále jen „WHITERIVER“) jako věřitelem (dále jen „Smlouva WHITERIVER“) na neúčelový úvěr ve výši 20 000 000 Kč s úrokovou sazbou 17 % p. a.; MBO IT těmito finančními prostředky částečně financovala nákup společnosti Infinity a.s. (dále jen „Infinity“) a jejích dceřiných společností Infinity Data s.r.o. (dále jen „Infinity Data“) a Infinity Systems a.s. (dále jen „Infinity Systems“, společně s Infinity Data také jaké „dceřiné společnosti“); 2) smlouvy o úvěru uzavřené 2. 11. 2012 mezi MBO IT jako dlužníkem a společností Oasis Finance S.A. (dále jen „OASIS“) jako věřitelem (dále jen „Smlouva Oasis“) na neúčelový úvěr ve výši 20 000 000 Kč s úrokovou sazbou 17 % p. a.; MBO IT také těmito finančními prostředky částečně financovala nákup Infinity, Infinity Data a Infinity Systems, které správce daně vyloučil z důvodu zneužitá práva. Infinity a její dceřiné společnosti zanikly 30. 4. 2013 fúzí sloučením do nástupnické společnosti MBO IT, a to na základě projektu fúze ze dne 7. 11. 2012 s rozhodným dnem fúze 1. 1. 2013 (dál jen „Fúze 1“). Současně proběhla změna názvu MBO IT na Infinity a.s. (dále jen „Infinity a.s.“).

5. Žalobkyně v odvolání navrhla provedení svědeckých výpovědí a předložila nové důkazní prostředky za účelem prokázání oprávněnosti zahrnutí úrokových nákladů jako daňově uznatelných. Žalovaný navržené důkazy provedl a s jejich hodnocením žalobkyni písemností seznámil z 7. 8. 2024, č.j. 24660/24/5200-11434-713404 (dále jen „Seznámení“), k němuž se žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 24. 9. 2024, evid. pod č.j. 29630/24. Dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul odvolací námitky žalobkyně a právní základ případu. Ohledně uplatnění úrokových nákladů z mezaninových úvěrů v základu daně je rozhodné, zda sled vytvořených transakcí a souvisejících skutečností zahrnujících přijetí mezaninových úvěrů na nákup podílu v Infinity sjednávaných mezi spojenými osobami a následnou Fúzí 1, měl pro žalobkyni ekonomický smysl, zda byl naplněn účel a smysl Fúze 1, zda úroky z mezaninových úvěrů snižující základ daně lze označit jako finanční náklady související s dluhovým financováním pomocí cizích zdrojů, tedy zda lze úroky z mezaninových úvěrů označit za daňově účinné, zda cíl odpočtu daňově uznatelných nákladů (podpora podnikání) byl zachován a zda cílem žalobkyně nebylo získání neoprávněné daňové výhody.

6. Lhůta pro stanovení daně neuplynula. Daňová kontrola za ZO 2015 byla u žalobkyně (právní nástupkyně Infinity) zahájena 10. 5. 2018 a netýkala se vlastní daňové povinnosti žalobkyně, ale daňové povinnosti RSM Infinity a.s. (dále jen „RSM Infinity“). Byla tedy sice vedena se žalobkyní, ale ta vystupovala z pozice právního nástupce RSM Infinity. Ta uplatnila v daňovém přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2014 daňovou ztrátu 7 346 356 Kč, která jí byla vyměřena platebním výměrem z 10. 7. 2015. Daňovou ztrátu lze od základu daně odečíst nejdéle v pěti zdaňovacích obdobích po vyměření. Vyměřenou ztrátu ze ZO 2014 bylo dle § 34 odst. 1 ZDP možno odečítat v letech 2015-2019. Lhůta pro stanovení daně by tedy uplynula 1. 7. 2023. Daňová kontrola byla zahájena 10. 5. 2018, což lhůtu pro stanovení daně prodloužilo. Tato by tedy uplynula 10. 5. 2025. Správce daně současně 6. 1. 2020 odeslal žádosti o mezinárodní spolupráci a odpovědi obdržel 18. 8. 2020 (po tuto dobu lhůta pro stanovení daně neběžela, celkem 225 dnů). Lhůta pro stanovení daně tedy končí 21. 12. 2025. Objektivní lhůta by přitom uplynula později (1. 7. 2026). Tvrzení o nepřevzetí daňové ztráty je irelevantní, neboť předmětem řízení nebyla daňová povinnost žalobkyně, ale RSM Infinity.

7. RSM Infinity zanikla 1. 5. 2018 fúzí sloučením a jejím právním nástupcem se stala žalobkyně, s níž správce daně jednal. Obchodní jméno žalobkyně ke dni vzniku 6. 9. 2012 bylo MBO IT (od 30. 4. 2013 změna názvu na Infinity a do 1. 9. 2016 změna nazvu na RSM Infinity). Zakládajícím vlastníkem MBO IT byla Corporate Consulting a.s. (dále jen „Corporate Consulting“), jejímž jediným akcionářem byla OPONERTH LIMITED (dále jen „OPONERTH“) se sídlem na Kypru. Konečným vlastníkem OPONERTH je KEYED CODE INVESTMENTS LIMITED (dále jen „KEYED“) se sídlem na Britských panenských ostrovech. Konečným majitelem OPONERTH a KEYED, a to skutečným majitelem nepřímým, je Ing. M. R. MBO IT, Corporate Consulting, OPONERTH a KEYED vystupují v postavení spojených osob.

8. Dne 12. 10. 2012 došlo ke změně vlastnické struktury MBO IT a k navýšení základního kapitálu na 20 000 000 Kč. Kmenové akcie na jméno v listinné podobě nově vlastnili akcionáři: 1) Helty Estates s.r.o. (dále jen „Helty Estates“; 20 % podíl) s konečnými vlastníky Ing. J. P., Mgr. P. H. a I. K.; 2) FORMIDAT (40 % podíl) se sídlem na Kypru, jejímž skutečným majitelem, resp. ovládající osobou je Ing. M. R. a 3) WHITERIVER (40 % podíl). MBO IT koupila 8. 11. 2012 od maďarské společnosti SYNERGON Information Systems Plc (dále jen „SYNERGON“) 100 % podíl v Infinity, která vlastnila také dceřiné společnosti. K nákupu podílu využila mezaninové úvěry. Struktura financování kupní ceny ve výši 120 000 000 Kč byla tedy následující: 1) 20 000 000 Kč vlastní zdroje MBO IT, z toho 4 000 000 Kč Helty Estates, 8 000 000 Kč FORMIDAT a 8 000 000 WHITERIVER; 2) 20 000 000 Kč mezaninový úvěr WHITERIVER; 3) 20 000 000 Kč mezaninový úvěr OASIS; a 4) 60 000 000 Kč úvěr od Komerční banky a.s. (dále jen „KB“).

9. V období bezprostředně po nákupu Infinity v ní jako místopředseda představenstva působil Ing. M. R. Infinity a dceřiné společnosti zanikly 30. 4. 2013 Fúzí 1. Současně proběhla změna názvu MBO IT na Infinity a.s. Ta následně 30. 5. 2013 pořídila 100 % podíl ve společnosti 3NET a.s. a změnila její název na Infinity 3NET a.s. (dál jen „Infinity 3NET“). Dne 1. 9. 2014 byla uzavřena smlouva o nákupu a prodeji podílů a postupu pohledávek mezi WHITERIVER a společností FORMIDAT HOLDING LIMITED (dále jen „FORMIDAT“) se sídlem na Kypru (dále jen „Smlouva o postoupení“), jejíž podstatou byl prodej 8 ks akcií Infinity a.s. vlastněných WHITERIVER (40 % podíl) a její pohledávky 20 000 000 Kč z Mezaninového úvěru dle Smlouvy WHITERIVER. Cena za odkup akcií byla stanovena na 11 000 000 Kč a cena pohledávky na 25 000 000 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení se majoritním vlastníkem Infinity a.s. s podílem 80 % stala FORMIDAT, jejíž ovládající osobou byl Ing. R. Infinity 3NET následně zanikla fúzí sloučením s Infinity do nástupnické Infinity a.s. (dále jen „Fúze 2“). Poté dne 25. 4. 2016 odkoupila FORMIDAT zbývající 20 % podíl Infinity a.s. od Helty Estates a stala se jediným akcionářem, čímž ji Ing. M. R. plně ovládl. Dne 1. 9. 2016 změnila Infinity a.s. název na RSM Infinity. RSM Infinity zanikla na základ fúze sloučením s RSM TACOMA Family Office s.r.o. a RSM TACOMA a.s. do nástupnické společnosti RSM TACOMA a.s. (dále jen „RSM TACOMA“), která současně změnila název na RSM CZ a.s. (žalobkyně)(dále jen „Fúze 3“). Skutečným vlastníkem RSM TACOMA byl Ing. M. R.

10. Správce daně vyjádřil pochybnosti ohledně oprávněnosti zahrnutí úrokových nákladů z mezaninových úvěrů ve výši 9 049 884,09 Kč do daňově uznatelných nákladů a vyzval žalobkyni k prokázání ekonomického opodstatnění operací souvisejících s pořízením podílu v Infinity a Fúze 1. Žalobkyně odpověděla podáním z 5. 2. 2019. Správce daně současně v průběhu daňové kontroly odeslal do Lucemburska žádost o výměnu informací za účelem kapitálové či jiné propojenosti OASIS a FORMIDAT a odpověď obdržel 18. 8. 2020. Dále zaslal dne 6. 1. 2020 žádosti o výměnu informací Kyperské republice za účelem prověření daňové uznatelnosti úvěrových nákladů ze Smlouvy WHITERIVER, které byly na základě Smlouvy o postoupení vypláceny FORMIDAT. Z odpovědi z 23. 3. 2020 vyplynulo, že majoritním vlastníkem OASIS je FORMIDAT, z čehož plyne, že Ing. M. R. je osobou spojenou s OASIS i FORMIDAT.

11. Poté správce daně vydal dosavadní výsledek kontrolního zjištění ze dne 20. 4. 2022, č.j. 738158/22/2801-60564-607156 (dále jen „DVKZ“), v němž uzavřel, že ze strany žalobkyně došlo ke zneužití práva. Žalobkyně reagovala podáním z 16. 5. 2022, v němž vyjádřila nesouhlas. Ze Zprávy o DK plyne, že žalobkyně při uplatnění úroků z mezaninových úvěrů neporušila zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“) ani §23 odst. 7, 24, a 25 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Její jednání v souvislosti se sledem událostí, zahrnujícím kroky učiněné před nákupem Infinity, vstupem Ing. M. R. do MBO IT, nákupem 100 % podílu Infinity, přijetím mezaninových úvěrů, Fúzí 1 a následným uplatněním úrokových nákladů jako daňově uznatelných postrádá ekonomický, racionálně odůvodněný smysl, pročež jde o účelové transakce naplňující znaky zneužití práva.

12. Hmotněprávní podmínky uplatnění daňových výdajů byly sice naplněny, avšak správce daně se následně správně zabýval tím, zda nedošlo k zneužití práva. Celkový sled kroků žalobkyně nemůže vést k jinému závěru, než že převažujícím záměrem bylo účelové získání daňového zvýhodnění. Prostřednictvím plánovaných racionálně neodůvodněných kroků vytvořila žalobkyně situaci, jejímž hlavním cílem bylo získat dlouhodobé daňové zvýhodnění formou úrokových nákladů z mezaninových úvěrů snižujících základ daně.

13. Žalovaný provedl test zneužití práva. K jeho objektivní složce uvedl, že žalobkyně naplnila podmínky § 24 odst. 1 ZDP, avšak z širšího kontextu plyne, že vynaložené náklady musí mít racionální ekonomické opodstatnění. Ekonomicky iracionální transakce k získání či udržení zdanitelných příjmů vést nemohou, protože daňově relevantní náklady jsou vázány k aktivitám, které dávají z ekonomického hlediska smysl. Žalobkyně uměle vytvářela podmínky k získání daňové výhody, pročež účel daňového zvýhodnění dle ZDP nebyl naplněn. Finanční prostředky z mezaninových úvěrů byly použity na nákup 100 % podílu v Infinity mateřskou MBO IT a prostřednictvím transakcí souvisejících se vznikem MBO IT, kdy došlo k zapojení společností se sídlem na Kypru a v Lucembursku a navazujících transakcí, mj. předem plánované a racionálně neopodstatněné Fúzi 1, následujícím nabytím 40 % podílu v Infinity a.s. společností FORMIDAT od WHITERIVER a 20 % podílu v Infinity toutéž společností od Helty Estates, čímž došlo ke sjednocení osoby věřitele a dlužníka mezaninových úvěrů. Spojené osoby byly provázány skrze Ing. M. R., čímž došlo k porušení principu rozumného uspořádání společenských vztahů a ke zneužití práva. Daňové účinky transakcí přitom nelze oddělovat, tvoří jeden celek.

14. K subjektivnímu kritériu žalovaný popsal účelové kroky směřující k získání neoprávněné výhody: 1) personální propojenost osob skrze Ing. M. R. od samého počátku, která v období po Fúzi 1 vyústila v situaci, kdy věřitel a dlužník mezaninových úvěrů vystupovali v jedné personálně spjaté osobě, 2) zapojení společnosti se sídlem na Kypru a v Lucembursku (úrokové náklady byly vyváděny „daňových rájů“), 3) neúměrně vysoká úroková sazba sjednaná v mezaninových úvěrech od spojených osob ve výši 17 % (v době kdy byla 1M PRIBOR 1,80 % p. a., 4) nelogická žalobkyní předem plánová ekonomicky neodůvodněná Fúze 1, 5) zánik akcií Infinity a.s., 6) výrazný propad výsledků hospodaření před zdaněním ve zdaňovacích následujících po přijetí mezaninových úvěrů, 7) postoupení pohledávky a akcií Infinity a.s. společnosti FORMIDAT od postupujících WHITERIVER a Healty Estates a 8) vědomostní složka spočívající v nadstandardní znalosti zákonných ustanovení, mj. ZDP a zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností, ve znění pozdějších předpisů. Při pohledu na jednotlivosti se tyto nemusí jevit jako protiprávní a účelové, ve svém souhrnu však svědčí o tom, že šlo o umělé vytvoření podmínek směřujících k získání daňové výhody. Hlavním či alespoň převažujícím cílem formálně zákonných kroků žalobkyně bylo snížení daňové povinnosti prostřednictvím úroků z mezaninových úvěrů zahrnutých do daňově uznatelných nákladů, čímž došlo k získání neoprávněné výhody. Subjektivní podmínka zneužití práva byla tudíž naplněna.

15. Řetězec předem plánovaných transakcí zahrnujících vznik MBO IT, zapojení společností se sídlem na Kypru a v Lucembursku, okolnosti nákupu Infinity a.s., přijetí mezaninových úvěrů, výplatu úroků věřitelům sídlícím na Kypru, ekonomicky neracionální Fúzi 1, splynutí dlužníka a věřitele mezaninových úvěrů postoupením pohledávky a souvisejících operací, hospodářský vývoj po přijetí mezaninových úvěrů ve formě významného propadu výsledků hospodaření spolu s kapitálově/personálním propojením osob prostřednictvím Ing. M. R. a vědomostní složkou transakcí naplňuje znaky zneužití práva.

16. V jednání žalobkyně lze identifikovat objektivní i subjektivní složku zneužití práva. Transakce byly ryze účelové, provedené tak, aby výsledkem bylo získání dlouhodobého daňového zvýhodnění, které žalobkyně čerpala v podobě daňově účinných úroků z úvěrů od spojených osob, v jejichž prospěch získané finanční prostředky vynaložila. Správce daně unesl důkazní břemeno a prokázal, že řetězec předem uměle vytvořených transakcí ve svém souhrnu představuje zneužití práva.

17. Ani žalovaný neshledal ekonomickou racionalitu Fúze 1. Fúze s účelem zastřešení shodných podnikatelských aktivit by měla smysl, pokud by se jí účastnily jen Infinity, Infinity Data a Infinity Systems, které se zabývaly obdobnou činností, byly na trhu zavedené a známé. Fúze ekonomicky neaktivní MBO IT s uvedenými společnostmi postrádá ekonomicky smysl, vyjma získání neoprávněné daňové výhody. Tento závěr podporuje i změna názvu nástupnické společnosti z MBO IT na Infinity a.s. Finanční prostředky z mezaninových úvěrů od spojených osob žalobkyně použila na úhradu části kupní ceny Infinity a jejích dceřiných společností. Žalobkyně tyto podíly vykazovala v rozvaze v aktivech. V důsledku Fúze 1 však zanikly, a na úroky z mezaninových úvěrů souvisejících s pořízením 100 % podílu již nedopadal § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP. Pokud by se Fúze 1 neuskutečnila, úroky z mezaninových úvěrů by byly ze základu daně vyloučeny. Fúzi 1 žalobkyně plánovala již v době nákupu akcií Infinity, což je jeden z indikátorů zneužití práva. Nebyla zde nutnost Fúzi 1 realizovat. MBO IT, Infinity, Infinity Systems a Infinity Data mohly vykonávat podnikatelskou činnost i bez její provedení, úroky z mezaninových úvěrů by přitom byly vyloučeny ze základu daně.

18. To, že při Fúze 1 stala nástupnickou společností MBO IT, bylo rozhodnutím žalobkyně. Že byla MBO IT současně dlužníkem z úvěru poskytnutého KB, neprokazuje její ekonomické opodstatnění. To nelze spatřovat ani v potřebě zajištění splacení úvěru, to bylo možno zajistit jinak. Nelze tvrdit, že by šlo o jedinou KB akceptovanou variantu. Není pravdou, že je přípustná jakákoliv daňová „optimalizace“. Fúze 1 nebyla ekonomicky odůvodněná, jelikož nelze shledat jiný převažující ekonomický smysl ve sloučení neaktivní mateřské společnosti MBO IT a dlouhodobě zavedené Infinity a jejích dceřiných společností. Ty mohly fungovat i bez realizace fúze. Její realizace byla jedním z předem plánovaných účelových kroků, které v souhrnu vedly ke zneužití práva.

19. ZDP dlužníkovi umožňuje přijetí a využití finančních prostředků z úvěrových finančních nástrojů od spojených osob a uzákoňuje i situaci při niž dochází ke sloučení spojených osob vnitrostátní fúzí sloučením, avšak pouze tehdy, nejde-li o účelový sled transakcí.

20. Stran tvrzení o nedostatečném prokázání ovládnutí FORMIDAT Ing. M. R. žalovaný uvedl, že byla prokázána nade vší pochybnost. V prokázané účasti Ing. M. R. v dotčených transakcích od samého počátku a v propojenosti věřitele a dlužníka mezaninových úvěrů byl shledán jeden z prvků subjektivního kritéria zneužití práva. Skutečnost, že Ing. M. R. stál za FORMIDAT již v roce 2012 potvrdil také Ing. P. Také JUDr. M. vypověděl, že za investory jednal a hájil jejich zájmy Ing. M. R. Ten tak stál prostřednictvím jím ovládaných společností na straně věřitele i dlužníka a uplatňoval úroky z mezaninových úvěrů jako daňově uznatelný náklad a jako věřitel si je vyplácel. Šlo o účelově vytvořenou situaci naplňující zneužití práva.

21. Nedůvodné je také tvrzení o nezohlednění podmínek KB. Dle správce daně byla Fúze 1 naplánována nezávisle na požadavcích KB, která ji akceptovala a zohlednila v úvěrové smlouvě. Tvrzení o jediném schůdném řešení žalobkyně neprokázala. Namítané smluvní ujednání patří mezi následné (ostatní) podmínky, které jsou dlužníkem plněny až po vyčerpání úvěru. Není tedy pravdou, že tato podmínka podmiňovala vyplacení úvěru, pročež nelze tvrdit, že KB na realizaci Fúze 1 trvala, ani že by jí podmiňovala uzavření úvěrové smlouvy či plnění z ní. Sdělení pracovnice KB, odkazující na úvěrovou smlouvu, že Fúze 1 byla podmínkou poskytovaného financování, vypovídá o zakomponování následné smluvní podmínky, jejíž splnění bylo podmíněno schválením orgány veřejné správy. Žalovaný nerozporoval, že KB Fúzi 1 zohlednila. Ta však byla jedním z dílčích účelových kroků, které vedly k získání neoprávněné výhody. Transakce mohla být realizována pro banku výhodnějším způsobem. Žalovaný zhodnotil úvěrovou smlouvu KB a konstatoval, že KB pouze reflektovala předložený podnikatelský záměr a zahrnula jej do transakce. Není ani pravdou, že by žalobkyně úvěr bez Fúze 1 nezískala. Byly zde i jiné možnosti zajištění úvěru. Realizace Fúze 1 nebyla podmínkou vyplacení finančních prostředků z úvěru. Jde o jinou situaci, než byla řešena v rozsudku NSS ze dne 25. 6. 2024, č.j. 8 Afs 246/2022- 61.

22. Žalovaný se dále zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vyjádřil se k odvolání přiloženým novým důkazním prostředkům, z nichž většinu označil za nedostatečné nebo nerelevantní. Skutkový stav byl podrobně a pečlivě prověřen a vyhodnocen v souladu se zákonem. Správce daně nepochybil, Není pravdou, že by byl jeho závěr nepodložený. Ani důkazní prostředky předložené a provedené v odvolacím řízení nepřinesly podstatné nové informace. Události předcházející a následující po Fúzi 1 a související skutečnosti podporují závěr, že žalobkyně získala předem plánovaným jednáním daňovou výhodu ve formě úrokových nákladů z mezaninových úvěrů.

23. Odvolací řízení bylo doplněno o výslech svědkyně L. Z., která však nevyvrátila závěry správce daně. Dále žalovaný vyslechl jako svědky Ing. P. a JUDr. M. Žalovaný také posoudil čestné prohlášení Ing. P., nebo námitku neprovedení těchto důkazů shledal důvodnou. Po tomto doplnění neexistoval důkazní prostředek, který by byl v daňovém řízení neodůvodněně odmítnut či nezohledněn.

24. Daňové orgány se vyjádřily k veškerým provedeným důkazům a hodnotily je v souladu se zákonem. V případě zneužití práva tíží důkazní břemeno správce daně, ale stále platí zásady daňového řízení. Ani doplněné dokazování nepřineslo nové skutečnosti, které by mohly zvrátit závěr správce daně. Žalobkyni nepodařilo zjištěné okolnosti svědčící o zneužití práva vyvrátit.

II. Obsah žaloby

25. Žalobkyně v žalobě uvedla, že jednání MBO IT spočívalo v zakoupení 100 % akcií Infinity od nezávislého zahraničního subjektu a následně se MBO IT jako nástupnická společnost s Infinity sloučila. MBO IT financovala nákup akcií převážně cizím kapitálem, a to úvěrem od dvou nezávislých osob, z nichž jednou byla KB (76,7 % kupní ceny) a od spojené osoby Oasis (17,7 % kupní ceny). Jednou z podmínek poskytnutí úvěru KB přitom byl provedení Fúze 1, protože MBO IT nedisponovala významnějším majetkem a nebyla ekonomicky aktivní. Díky její existenci však mohli prodávající i KB jednat s jediným subjektem. Nabytím jmění Infinity odpadla překážka daňové uznatelnosti nákladových úroků z mezaninových úvěrů. MBO IT, resp. žalobkyně následně používala tento majetek k podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů, pročež by nákladové úroky měly být po Fúzi 1 daňově uznatelnými náklady. Propojení obchodních společností prostřednictvím fyzické osoby (skutečného majitele) je důsledkem zákonné konstrukce. Mělo-li by být propojení obchodních společností prostřednictvím skutečného majitele považováno za nežádoucí a vzájemné vztahy takto spojených společností by měly být postihovány, vedlo by to k ochromění tržního a podnikatelského prostředí a k omezení práva na podnikání.

26. V prvním žalobním bodě žalobkyně rozporovala naplnění podmínek zneužití práva. Smysl a účel ustanovení, s nímž je jednání daňového subjektu v rozporu, musí prokázat správce daně. Bez toho nemůže unést důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Této povinnosti žalovaný nedostál. Rozpor jednání žalobkyně se smyslem a účelem § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP dovodil jen z toho, že díky Fúzi 1 toto ustanovení na úrokové náklady z mezaninových úvěrů nedopadalo, aniž by však jeho smysl a účel identifikoval. Dotčené ustanovení nevylučuje úroky z úvěru přijatého mateřskou společností v době šesti měsíců před nabytím podílu v dceřiné společnosti z daňově uznatelných nákladů absolutně. Konstruuje vyvratitelnou domněnku, že jsou nákladem přímo souvisejícím s držbou podílu v dceřiné společnosti; připouští však důkaz opaku. Daňová uznatelnost nákladů mateřské společnosti souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti úzce souvisí s tím, že příjmy plynoucí mateřské společnosti z držby takového podílu jsou osvobozeny od daně, stejně jako převod podílu. Smyslem a účelem § 25 odst. 1 písm. zk) ZPD není zabránit tomu, aby si tuzemské společnosti od základu daně odečítaly úroky z mezaninových úvěrů poskytnutými spojenými osobami, ale zachování principu, podle nějž na základ daně nemohou mít vliv náklady, které nemají vztah ke zdanitelným příjmům. Jednání žalobkyně nebylo s tímto smyslem a účelem v rozporu. Zánikem Infinity v důsledku Fúze 1 překážka daňové uznatelnosti úroků odpadla, protože MBO IT nabyla jmění Infinity a poté používala majetek získaný fúzí, která mohla proběhnout jen díky čerpání úvěrů na nákup podílu, k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Zánik Infinity neznamenal, že MBO IT pozbyla majetek financovaný z mezaninových úvěrů (akcie), zůstala zatížena úrokovými náklady a dluhem z úvěru. V rámci Fúze 1 získala namísto akcií kompletní majetkovou podstatu Infinity a jejích tuzemských dcer (převzala obchodní závody, podnikatelskou činnost a tržní postavení). Vůči úvěrovému zatížení získala protihodnotu odhadnutou k 31. 12. 2012 na 138 215 000 Kč. Bez předchozího nabytí 100 % akcií Infinity, k němuž byl úvěr nezbytný, by Fúze 1 nebyla realizovatelná, protože by nebyla v souladu se zájmem jediného akcionáře Infinity SYNERGON (ten požadoval rychlý jednorázový prodej akcií). Je tedy dána souvislosti mezi vznikem nákladových úroků a nabytím majetku dále používaného k dosažení zdanitelných příjmů.

27. Závěr, že překážka daňové uznatelnosti nákladů souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti, které nejsou daňově uznatelné dle § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP, odpadá, pokud je v souvislosti s jejich vynaložením získán zdanitelný příjem, podporuje §24 odst. 7 ZDP. Nabývací cena podílu je při jeho zdanitelném prodeji daňově uznatelným výdajem (§ 24 odst. 2 písm. w) ZDP). Ke splynutí věřitele a dlužníka přitom nedošlo. Dlužníkem z mezaninových úvěrů byla před Fúzí 1 i po ní MBO IT (byť pod firmou Infinity a.s.), věřitelem byly společnosti WHITEVER a OASIS, resp. od roku 2014 FORMIDAT a OASIS. FORMIDAT byla od roku 2012 společníkem MBO IT a OASIS, jejímž skutečným majitelem byl Ing. M. R., poskytla MBO IT v roce 2012 mezaninový úvěr. Ing. M. R. tedy v MBO IT nepřímo držel podíl přesahující 25 % a byl skutečným majitelem jednoho z věřitelů. Pozdějším nabytím dalších 40 % akcií Infinity a.s. v roce 2014, resp. získáním pozice jediného akcionáře společností FORMIDAT v roce 2016 se na tomto vztahu nic nezměnilo. Věřitelé z mezaninových úvěrů i dlužník nadále existovali jako samostatné právnické osoby. Pokud by SYNERGON byla ochotna prodat pouze majetek společnosti Infinity, resp. její podnik, nemuselo k tomuto sporu vůbec dojít. Úrokové náklady spojené s úvěry na koupi obchodního závodu Infinity by byly daňově uznatelné dle § 24 odst. 1 ZPD s tím, že byly-li by poskytnuty spojenými osobami, mohlo být aplikováno omezení daňové uznatelnosti dle § 25 odst. 1 písm. w) ZDP (§ 25 odst. 1 písm. zk) ZPD by nebyl aplikovatelný). S ohledem na požadavek SYNERGON však byla jedinou variantou koupě 100 % podílu a následná Fúze 1. Úrokové náklady z mezaninových úvěrů tak nesouvisely s držbou podílu v Infinity, ale nabytím jejího majetku, který byl MBO IT a žalobkyní používán k dosažení zdanitelných příjmů. Uplatnění úrokových nákladů jako daňově uznatelných v roce 2015, kdy MBO IT již nedržela podíl v Infinity, ale užívala její majetek k podnikání, nepřineslo MBO IT žádnou neoprávněnou výhodu.

28. Dle druhého žalobního bodu žalobkyně předestřela racionálně a ekonomicky podložené důvody svého jednání. Šlo o racionální využití investiční a podnikatelské příležitosti za účelem podnikání a zhodnocení majetku. Manažeři Infinity získali možnost nabýt obchodní podíl ve společnosti, v níž pracovali. Neměli však potřebné finance. Podařilo se jim ale spojit s investory FORMIDAT, WHITERIVER a OASIS. Díky tomu se podařilo získat také úvěr od KB, která však požadovala prioritizaci pohledávek a předností zajištění (tomu potom odpovídal úrok mezaninových úvěrů). Užití SPV (Special Purpose Vehicle) při těchto transakcích již bylo akceptováno i judikaturou NSS. Nešlo tedy o případ, kdy by bylo z úvěru financováno nabytí podílu ve společnosti, která se již fakticky nacházela pod vlivem kupujícího a prostředky úvěru neplynuly formou úhrady kupní ceny k propojenému subjektu. Došlo k reálnému toku finančních prostředků od investorů (WHITERIVER, OASIS) a z vlastního kapitálu MBO IT k SYNERGON. Fúze 1 nemohla být realizována před nákupem 100 % akcí Infinity a nebylo tak možné, aby čerpání úvěru od KB bylo podmíněno až realizací Fúze 1. MBO IT by bez postavení jediného akcionáře nemohla realizaci Fúze 1 proti dosavadnímu vlastníkovi prosadit.

29. KB měla na realizaci Fúze 1 zájem, protože její pohledávky byly prioritní. Chtěla si smluvně zajistit, aby se MBO IT jako dlužník stala přímým vlastníkem majetku Infinity, namísto toho, aby se spokojila s rizikovější variantou, kdy zdrojem financování splátek budou podíly ze zisku. Fúze 1 nepředstavovala zajišťovací instrument, ale poskytovala přístup ke zdrojům pro financování splátek. Požadavek realizace Fúze 1 KB v daňovém řízení potvrdila. Laický názor žalovaného na možnosti zajištění jinými formami neprokazuje, že šlo o zneužití práva. Představa žalovaného o alternativních možnostech naráží také na zákonné limity. Pokud by Infinity figurovala jako spoludlužník u smlouvy o úvěru, případně poskytla zajištění pohledávek KB, šlo by o finanční asistenci, což by bylo spojeno s náročnými a nákladnými opatřeními a představovalo by komplikaci a vícenáklady. Za takové situace by se nákup zřejmě nerealizoval, neboť SYNERGON měl zájem na rychlé transakci. Žalovaný neuvedl, proč by finanční asistence byla pro KB výhodnější (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č.j. 55 Af 4/2020-137, potvrzený rozsudkem NSS ze dne 25. 6. 2024, č.j. 8 Afs 264/2022-61). Cílem investorů bylo dosažení přímé majetkové účasti v Infinity, aby minimalizovali své riziko z nezajištěných pohledávek, které byly podřízeny pohledávkám KB. Toho nebylo možno dosáhnout jinak. Fúzí 1 došlo ke konsolidaci tří postupně nabytých společností, které se zabývaly synergickými činnostmi v oboru ICT. Zánik Infinity neznamenal, že Infinity a.s. jako dlužník z úvěru pozbyla majetek financovaný úvěrem (akcie), přičemž zůstala zatížena úrokovými náklady a dluhem z úvěru. MBO IT získala namísto akcií majetkovou podstatu Infinity a jejích tuzemských dcer (vůči úvěrovému zatížení získala konkrétní protihodnotu). Požadované rychlosti transakce nemohlo být dosaženo, pokud by nejprve došlo k fúzi MBO IT s Infinity (následně by muselo dojít k odprodeji podílu SYNERGON ostatním společníkům atd.).

30. Stav, kdy se FORMIDAT v roce 2014 stala věřitelem z úvěru WHITERIVER a nabyla její 40 % podíl a v roce 2016 se stala jediným akcionářem Infinity a.s., nebyl plánován. Hybatelem bylo neočekáváné zhoršení hospodářských výsledků Infinity a.s. v důsledku selhání vrcholného managementu, což potvrdil JUDr. M. Žalovaný však jeho výpověď vyhodnotil tak, že za vším stál od počátku Ing. M. R., který hájil své zájmy, resp. zájmy FORMIDAT a OASIS a jednal také za MBO IT. Svědkyně L. Z. potvrdila, že se ve své praxi nesetkala s případem, kdy by banka poskytla dlužníkovi v situaci obdobné MBO IT úvěr, jehož podmínkou by nebyla následná fúze dlužníka s kupovanou společností. Ing. P. okolnosti také potvrdil s tím, že jedním z investorů byl Ing. M. R.. Uvedl také, že již v době nákupu podílu v Infinity ze strany MBO IT byla plánována fúze obou společností s tím, že SYNERGON měla zájem prodat všechny akcie najednou. Dále potvrdil, že Helty Estates by podíl v Infinity a.s. společnosti FORMIDAT neprodala, pokud by nebyly naplněny podmínky dohody akcionářů, které ji k tomu zavazovaly. Prodej však nebyl od počátku plánován.

31. Samotné personální propojení není bez dalšího identifikátorem zneužití práva. Samotná propojenost osob nemůže popřít racionalitu jejich jednání. Zapojení Ing. M. R. žalobkyně nepopírala. Nesouhlasí však se závěry, které z toho žalovaný dovodil. Vzhledem k jeho aktivnímu zapojení je logické, kdo zajistil ready-made společnost MBO IT, neboť měl takovou možnost. Ing. R. je skutečným majitelem FORMIDAT a OASIS a působil jako člen představenstva MBO IT a následně jako místopředseda představenstva Infinity. Žalobkyně namítla, že FORMIDAT měla v MBO IT podíl 40 % již od roku 2012 a OASIS jí poskytla mezaninový úvěr v témže roce. Ing. M. R. tedy od počátku nepřímo držel v MBO IT podíl přesahující 25 % a byl skutečným majitelem jednoho z velkých věřitelů. Současně nikdy nebyl předsedou představenstva a až do roku 2016 nemohl jménem MBO IT samostatně jednat. Jestliže v roce 2014 FORMIDAT převzala pohledávky z mezaninového úvěru WHITERIVER a v roce 2016 se stala jediným akcionářem Infinity a.s., existující propojení mezi věřitelem a dlužníkem se pouze posílilo, nebylo nově vytvořeno. Nedošlo však ke splynutí věřitele a dlužníka. Dlužníkem byla po MBO IT a posléze Infinity a.s. a věřitelé existovali samostatně.

32. Maximální počet společností se stejným skutečným majitelem není zákonem omezen. Dále žalobkyně zopakovala, že MBO IT získala v rámci Fúze 1 namísto akcií majetkovou podstatu Infinity a jejích tuzemských dcer, tedy oproti úvěru získala protihodnotu. Úroky z úvěru představují cenu peněz a poskytnutí úročeného úvěru není zakázáno ani mezi spojenými osobami. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2025, č.j. 22 Afs 137/2025- 79, uvedla, že spojení osob automaticky neznamená, že tyto budou ve vzájemných vztazích rezignovat na tržní principy. Poskytovatelé mezaninových úvěrů se chovali jako racionální věřitelé, jestliže je poskytli jako úročené. V době poskytnutí mezaninových úvěrů FORMIDAT nepředpokládala, že se stane věřitelem úvěru poskytnutého WHITERIVER a jediným akcionářem Infinity a.s. Žalovaný prezentuje zhoršení hospodářských výsledků Infinity a.s. jako důsledek zatížení úroky z mezaninových úvěrů, nereagoval však na tvrzení, že Infinity a.s. v roce 2015 sice o dluzích poskytnutých společnostmi OASIS a FORMIDAT a příslušných úrocích účtovala, avšak fakticky vyplatila pouze jejich část. Vzhledem k hospodářskému vývoji Infinity a.s. v letech 2014-2016 šlo spíše potenciálně nedobytné pohledávky, než o finanční prospěch Ing. M. R. Výkonnost očekávaná investory se v prvních letech nerealizovala v očekávaném rozsahu, což však nemá vliv na daňovou uznatelnost úrokových nákladů a nelze v tom spatřovat zneužití práva.

33. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že úroky z mezaninových úvěrů nebyly řádně zdaněny (krom poukazu na sídlo věřitelů v „daňových rájích“). Zákon však poskytování úvěrů takovýmito společnostmi nezakazuje. Současně se žalovaný pozastavoval nad úrokovou sazbou mezaninových úvěrů, pominul však, že nezávislý věřitel WHITERIVER žalobkyni také poskytl úvěr s úrokem 17 % p.a., který FORMIDAT jen převzala. Mezaninové úvěry představovaly juniorní financování, protože byly podřízeny úvěru od KB. V roce 2012 dosahovala cena zdrojů v IT 11,93 %. Požadované zhodnocení juniorních zdrojů, které se podílely na jmění Infinity 56,6 % dosahovalo při respektování uvedené sazby a sazby daně DPPO výše 19 %. Vzhledem k využitému vlastnímu kapitálu však byly úroky stanoveny na 17 %. Žalobkyně se také pozastavila nad argumentací o nadstandardní znalosti právních předpisů.

34. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně tvrdila, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a rozporovala hodnocení důkazů. Žalovaný nejprve učinil závěr o zneužití práva a důkazy následně tímto prizmatem. Neidentifikoval však ustanovení zákona, s nímž mělo být jednání žalobkyně v rozporu. Jeho závěry ohledně objektivních a subjektivních kritérií jsou překročením mezí volného hodnocení důkazů. Žalovaný hodnotil důkazy zaujatě a doplnil je o domněnky bez opory ve správním spise. Žalobkyně odkázala na rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2014, č.j. 8 Afs 79/2012-34 a ze dne 30. 4. 2014, č.j. 7 Afs 64/2013-22 a uvedla, že daňové orgány porušily povinnost posuzovat důkazy ve vzájemných souvislostech, a to zejména v odvolacím řízení. Žalovaný hodnotil důkazy jednotlivě a vždy dospěl k závěru, že nemohou zvrátit závěr o zneužití práva, aniž by vysvětlil proč. Některé závěry se míjejí s prokázaným skutkovým stavem (bod 183 napadeného rozhodnutí). Jednání, které žalovaného vedlo k závěru o zneužití práva, zahrnovalo i ovládnutí Infinity a.s. ze strany FORMIDAT, které bylo vedeno neuspokojivými hospodářskými výsledky. Žalobkyně i tímto důkazním prostředkem (nevysloveno jakým – pozn. soudu) vyvracela tvrzení, že šlo o sled racionálně nepodstatných transakcí. Přímá souvislost tohoto důkazního prostředku je zjevná a totéž platí o dalších důkazních prostředcích (finanční plány Infinity a.s. pro roky 2013-2015, srovnání hospodářských výsledků za toto období atd.). I jimi žalobkyně vyvracela, že jednání bylo předem plánováno, ale bylo vyvoláno objektivními okolnostmi. Tvrzení stran zápisu z valné hromady Infinity a.s. odporuje tvrzení žalovaného, že předem plánované kroky zahrnují také splynutí dlužníka a věřitele mezaninových úvěrů postoupením pohledávky a akcií FORMIDAT a propad hospodaření Infinity a.s. Tímto důkazem mělo být prokázáno, že o plánované kroky nešlo.

35. Při hodnocení důkazů předložených k prokázání požadavku KB na realizaci Fúze 1 žalovaný pominul, že Fúze 1 neměla sloužit jako zajišťovací instrument, ale měla dlužníkovi zajistit přístup ke zdrojům pro splácení úvěru a úroků. Čerpání úvěru nemohlo být vázáno na realizaci Fúze 1, neboť bez nabytí 100 % akcií Infinity nemohla MBO IT Fúzi 1 realizovat. Výhrada povolení orgánů veřejné správy byla formální, žádné nebylo třeba. Žalovaný tedy nedostatečně zjistil skutkový stav, postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a dospěl k nesprávnému závěru o zneužití práva.

36. V posledním čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítla zánik práva stanovit daň. Tříletá lhůta pro stanovení daně uplynula 1. 7. 2019. Zahájením daňové kontroly 10. 5. 2018 počala běžet nová lhůta, která měla uplynout 10. 5. 2021. S ohledem na odeslané žádosti o mezinárodní spolupráci se lhůta pro stanovení daně prodloužila o 225 dnů a uplynula by 21. 12. 2021. Infinity a.s., resp. RSM Infinity zanikla v roce 2018 fúzí se žalobkyní, která se stala nástupnickou společností. Automaticky na ni však nepřešla daňová ztráta za rok 2014, ani právo tuto ztrátu odečíst od základu daně v následujících zdaňovacích obdobích, neboť žalobkyně ji nepřevzala. Za rok 2015 ji daňová ztráta nevznikla ani nebyla oprávněna ji uplatnit, neboť daňovou ztrátu po své předchůdkyni nepřevzala a daňovou ztrátu uplatnitelnou v roce 2015 nevykázala. Proto nebylo možno aplikovat § 38r odst. 2 ZDP. Právo stanovit DPPO za ZO 2015 tudíž zaniklo 1. 12. 2021.

37. Celý spor je důsledkem nezkušenosti a nedostatečné orientace daňových orgánů v problematice práva obchodních společností. Transakce provedené právní předchůdkyní žalobkyně se jim proto jeví podezřelé a za vším vidí daňové hledisko, což však není důvod k doměření daně. Účelově ke zdůrazňována účast Ing. R. a společností sídlící v daňových rájích a je zde snaha budit dojem sofistikovaného „daňového komplotu“. Daňové orgány však nesmějí nepřípustnou mírou zasahovat do podnikatelské svobody a ekonomických aspektů podnikání.

III. Vyjádření žalovaného

38. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Stran prvního žalobního bodu uvedl, že okolnosti nákupu akcií Infinity společností MBO IT hodnotil ve spojitosti s dalšími kroky uskutečněnými v následujících letech, zejména zda měly transakce ekonomické opodstatnění a nebyly uskutečněny za účelem daňové optimalizace. Bylo prokázáno, že Fúze 1 byla plánovaná, ne-li připravená, již v době podepsání smlouvy s KB a smluv o mezaninových úvěrech. MBO IT koupila od SYNERGON podíl v Infinity 8. 11. 2012, ale představenstvo Infinity rozhodlo o fúzi již 7. 11. 2012 (o čemž svědčí i text smlouvy s KB). Žalobkyně tedy již před uzavřením úvěrových smluv věděla, že bude uskutečňovat kroky k Fúzi 1 a že aktiva Infinity a její podnikatelská činnosti přejdou pod kontrolu žalobkyně ovládané FORMIDAT, WHITERIVER a Helty Estates. Od počátku bylo stanoveno rozhodné datum fúze (1.1.2013), a to, že MBO IT vstoupí do postavení Infinity. Vzhledem k tomu, že jednání žalobkyně postrádá racionální ekonomický smysl, šlo o účelové transakce naplňující zneužití práva.

39. Není sporu o tom, že žalobkyně formálně postupovala v souladu se ZPD. Bylo ale nutno zkoumat, zda nedošlo ke zneužití práva. Z objektivních skutečností plyne, že „daňového zvýhodnění“, které jde proti smyslu a účelu ZDP, bylo dosaženo. Účelové jednání spočívá v tom, že finanční prostředky z mezaninových úvěrů byly použity na nákup podílu Infinity MBO IT a prostřednictvím předcházejících transakcí souvisejících se vznikem MBO IT (zapojení Kyperských a Lucemburských společností) a navazujících transakcí, spočívajících v racionálně neodůvodněné Fúzi 1 a následujícím nabytí vlastnického práva k 40 % podílu v Infinity společností FORMIDAT od WHITERIVER a 20 % podílu v téže společnosti od Helty Estates došlo ke sjednocení věřitele a dlužníka mezaninových úvěrů. Spojené osoby byly provázány skrze Ing. M. R., čímž došlo k porušení principu rozumného uspořádání společenských vztahů. Žalobkyně uměle vytvořila situaci, na jejímž základě naplnila podmínky daňové uznatelnosti úrokových nákladů z mezaninových úvěrů od spojených osob. To představuje zneužití práva. Podmínky § 24 odst. 1 ZDP byly naplněny, ale vynaložené náklady neměly ekonomické opodstatnění. Šlo o neracionální a úmyslné jednání žalobkyně v rozporu s účelem a smyslem ZDP – objektivní kritérium.

40. Ohledně druhého žalobního bodu žalovaný uvedl, že prokázal, že jednání žalobkyně nemělo racionální opodstatnění a šlo o umělé vytvoření podmínek pro dosažení daňové výhody. Následně popsal okolnosti svědčící o nastolení umělých podmínek a konstatoval, že popsaný řetězec naplnil znaky zneužití práva. Ing. M. R. v transakcí vystupoval prostřednictvím jím ovládaných společností v pozici věřitele i dlužníka mezaninových úvěrů sloužících k nákupu (ovládnutí) Infinity a žalobkyni zůstal závazek hradit úroky ve prospěch společností, které Infinity nakonec ovládly. Ing. M. R. získal prostřednictvím MBO IT Infinity, přičemž nákup podílu mu byl iracionálně kompenzován ve formě ve formě výplaty úroků, které si žalobkyně uplatnila jako daňově účinný náklad. Tyto podmínky žalobkyně vytvořila uměle a nerespektují skutečný smysl zákona. Jednání žalobkyně nemělo racionální opodstatní. Hlavním cílem popsaných transakcí bylo získání daňového zvýhodnění a šlo o zneužití práva.

41. Fúze 1 nebyla ekonomicky odůvodnitelnou transakcí, neboť nelze shledat její jiný ekonomický smysl než získání daňového zvýhodnění. Dotčené společnosti mohly fungovat i bez realizace Fúze 1, která byla jedním z plánovaných účelových kroků.

42. KB nepožadovala realizaci Fúze 1 jako podmínku vyplacení prostředků z úvěru. Rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2024, č.j. 8 Afs 246/2022-61, není přiléhavý, neboť v něm popisovaná situace v posuzované věci nenastala. Nedůvodné je i tvrzení o neprokázání ovládnutí FORMIDAT Ing. M. R. Jeho účast jako osoby spojené, která se transakcí účastnila od samého počátku až po splynutí dlužníka a věřitel, byla prokázána. Dílčí kroky vedly nejen k získání daňové výhody žalobkyně, ale i k výplatě úroků Ing. M. R. Za FORMIDAT stál již v roce 2012. ZDP sice přijetí finančních nástrojů od spojených osob dovoluje, avšak s výjimkou zneužití práva. Jednání žalobkyně nemělo racionální opodstatní a šlo o umělé vytvoření podmínek pro dosažení daňové výhody. Žalovaný své důkazní břemeno unesl.

43. Nedůvodný je také třetí žalobní bod. Důkazní prostředky byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a bylo přihlédnuto ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Provedenými důkazy se nepodařilo okolnosti svědčící o zneužití práva vyvrátit. Ani po doplnění dokazování nebyly pochybnosti správce daně vyvráceny.

44. Žalovaný odmítl také tvrzení o prekluzi obsažené ve čtvrtém žalobním bodě a zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

IV. Replika žalobkyně

45. Žalobkyně v replice zopakovala některá žalobní tvrzení a odkázala na rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2026, č.j. 5 Afs 164/2024-69, jehož závěry podporují její tvrzení.

V. Ústní jednání

46. Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci řízení na svých předchozích procesních stanoviscích.

47. Právní zástupce žalobkyně odkázal na obsah žaloby a uvedl, že podstatou sporu je, zda dotčená obchodní transakce naplnila znaky zneužití práva. Dle žalobkyně tomu tak není, neboť transakce byla racionální a jejím účelem nebylo získání daňového zvýhodnění. Daňové orgány nesprávně hodnotily důkazy a z provedených důkazy dovodily nesprávné závěry. Žalobkyně současně odkázala na v replice zmíněný rozsudek NSS, jehož závěry podporují závěr, že o zneužití práva nešlo. Dále odkázala na smlouvu s KB, na jejímž základě nemohla od Fúze 1 ustoupit, neboť šlo o podmínku financování. Transakce z podnikatelského hlediska dávala smysl.

48. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě a uvedl, že závěr o zneužití práva byl dostatečně odůvodněn. Napadeného rozhodnutí bylo tedy vydáno v souladu se zákonem a žaloba by měla být zamítnuta.

49. Soud při jednání neprovedl žalobkyní navržené důkazy, neboť vyjma důkazu „sbírkou listin“ společnosti Infinity vzal právní zástupce žalobkyně v žalobě uplatněné důkazní návrhy po poučení ze strany soudu zpět a průběh Fúze 1, který měl být „sbírkou listin“ společnosti Infinity prokázán, označily účastníci řízení za nesporný. Nebyl tedy důvod tento důkaz provádět. Z listin obsažených ve správním (daňovém) spise soud vychází z úřední povinnosti a ve správním řízení soudním se jím dokazování zásadně neprovádí (viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008– 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

50. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a nezjistil při tom žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

51. Při svém posouzení vyšel soud z následující právní úpravy:

52. Podle § 8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.

53. Podle § 8 odst. 4 daňového řádu při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.

54. Podle § 92 odst. 5 písm. f) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti rozhodné pro posouzení účelu právního jednání a jiných skutečností rozhodných pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.

55. Podle § 24 odst. 1 ZDP výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.5 Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem20 některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.

56. Podle § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje (náklady) mateřské společnosti související s držbou podílu v dceřiné společnosti. Úroky z úvěrového finančního nástroje přijatého v období šesti měsíců před nabytím tohoto podílu se považují za výdaj (náklad) přímo související s držbou podílu v dceřiné společnosti po dobu trvání této držby a po dobu, kdy podíl drží osoba, která je s osobou, která úvěrový finanční nástroj přijala, spojenou osobou, pokud poplatník neprokáže, že úvěrový finanční nástroj s držbou tohoto podílu nesouvisí. Případné režijní (nepřímé) náklady související s držbou podílu v dceřiné společnosti se pro účely tohoto ustanovení omezují výší 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, pokud poplatník neprokáže, že skutečná výše těchto režijních (nepřímých) nákladů je nižší.

57. Podle § 38r odst. 2 ZDP bylo-li možné uplatnit daňovou ztrátu nebo její část jako položku odčitatelnou od základu daně ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období nebo období, za které se podává daňové přiznání, za která byla stanovena, lhůta pro stanovení daně za období, za které byla daňová ztráta stanovena, a za všechna následující zdaňovací období, ve kterých bylo možné tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, ve kterém bylo možné daňovou ztrátu nebo její část uplatnit; pokud byla daňová ztráta nebo její část uplatněna jako položka odčitatelná od základu daně ve zdaňovacím období předcházejícím období, za které byla daňová ztráta stanovena, končí lhůta pro stanovení daně za toto zdaňovací období současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, ve kterém bylo možné daňovou ztrátu nebo její část uplatnit. Vzdal-li se poplatník práva na uplatnění daňové ztráty pro zdaňovací období následující po období, za které se tato daňová ztráta stanoví, lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, které předchází období, za které byla daňová ztráta stanovena, a ve kterém byla daňová ztráta uplatněna, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za období, ve kterém byla daňová ztráta stanovena. Tímto způsobem se postupuje také při uplatnění daňové ztráty po převodu obchodního závodu, fúzi obchodních korporací nebo rozdělení obchodní korporace. Prekluze práva stanovit daň 58. Soud se v logice uplatněných žalobních bodů nejprve zabýval čtvrtým žalobním bodem, v němž žalobkyně namítla prekluzi práva stanovit daň, neboť byla-li by tato námitka důvodná, postrádalo by smysl, aby se soud zabýval žalobními námitkami.

59. Lhůta pro stanovení daně je upravena v § 148 odst. 1 daňového řádu, podle něhož nelze daň „stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení“. Speciální úpravu ve vztahu k citovanému ustanovení představuje mimo jiné i shora citovaný § 38r odst. ZDP (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2016, čj. 4 Afs 251/2015-74, či ze dne 9. 9. 2019, čj. 7 Afs 134/2019-20).

60. Ve vztahu k běhu lhůty pro stanovení daně při uplatnění daňové ztráty se NSS vyjádřil mimo jiné v rozsudku ze dne 13. 5. 2020, č.j. 8 Afs 58/2019-48, v němž konstatoval, že „Jak lze dovodit ze samotného textu zákona (zákonodárce by při výkladu prosazovaném stěžovatelkou jistě hovořil o zdaňovacích obdobích, za něž byla ztráta uplatněna) a vyplývá to i z již existující judikatury zdejšího soudu, pro počítání lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období, ve kterém byla vyměřena daňová ztráta, není rozhodné, zdali daňový subjekt daňovou ztrátu zcela nebo zčásti v následujících zdaňovacích obdobích skutečně uplatní, nýbrž to, že tak podle zákona učinit může. Lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž vznikla ztráta, tedy obecně (tj. bez jakýchkoliv případných dalších okolností majících vliv na její běh) skončí po uplynutí lhůty pro stanovení daně týkající se posledního (pátého) zdaňovacího období, v němž mohla být daňová ztráta uplatněna, ať už daňový subjekt daňovou ztrátu fakticky uplatnil v kterémkoliv z těchto pěti zdaňovacích období“ (podtržení doplněno soudem – pozn. soudu).

61. Ze správního spisu vyplynulo, že lhůta pro podání řádného daňového tvrzení uplynula v posuzované věci 1. 7. 2016 (šlo o ZO 2015, tedy od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015). Právní předchůdkyně žalobkyně vykázala za zdaňovací období roku 2014 daňovou ztrátu ve výši 7 346 356 Kč, která ji byla vyměřena a která ve smyslu § 38r odst. 2 daňového řádu ovlivnila běh prekluzivní lhůty v následujících pěti zdaňovacích obdobích, tedy naposledy za rok 2019. V ZO 2015 si žalobkyně část této ztráty ve výši 1 151 767 Kč uplatnila v daňovém přiznání jako položku, kterou lze odečíst od základu daně ve smyslu § 34 odst. 1 ZDP. Prekluzivní lhůta pro stanovení daně za rok 2019 by tedy uběhla 3. 7. 2023 (doba mezi počátkem a koncem lhůty činila 2 559 dnů). Dne 10. 5. 2018 byla zahájena daňová kontrola a běh lhůty započal znovu od 11. 5. 2018. Také byla 4. 1. 2020 odeslána žádost o mezinárodní spolupráci a správce daně obdržel odpověď 18. 8. 2020, tj. za 227 dní. Lhůta pro stanovení daně tedy uplynula 2786 (2 559 + 227) dnů od 11. 5. 2018, tj. 25. 12. 2025 (státní svátek, stejně jako 26. 12. 2025). Lhůta pro stanovení daně by proto uplynula dne 29. 12. 2025. Napadené rozhodnutí bylo vydáno 6. 10. 2025 a právní moci nabylo 7. 10. 2025.

62. Soud má tedy na základě shora uvedeného v souladu s daňovými orgány za to, že prekluzivní lhůta pro stanovení daně před vydáním napadeného rozhodnutí neuplynula. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno ve lhůtě pro stanovení daně a námitka uplatněná ve čtvrtém žalobním bodě není důvodná. Zneužití práva – obecná východiska posouzení 63. S ohledem na nosnou argumentaci uplatněnou v napadeném rozhodnutí považuje soud za potřebné nejprve připomenout ustálené závěry daňové judikatury k institutu zneužití práva. Jak shrnul NSS např. v rozsudku ze dne 16. 2. 2024, č. j. 2 Afs 289/2022-75, institut zákazu zneužití práva umožňuje finančním orgánům neposkytnout ochranu jednání spočívajícímu ve zneužití textu zákona pro dosažení jím nepředpokládaného cíle. Jedná se o situaci, „kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“ (rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS). „Výchozí svoboda jednání jednotlivce nalézá svých hranic nejenom v zákonem stanovených případech, ale také v krajních případech zneužití práva. Zároveň však musí být úmyslné jednání směřující ke zneužití práva dostatečně prokázáno, neboť se jedná o výjimečný postup (ultima ratio) a musí mu předcházet aktivita správního orgánu směřující ke zjištění, že právo bylo skutečně zneužito“ (rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2023, č. j. 2 As 17/2023-23, bod 17). Při posuzování případů, ve kterých mohlo dojít ke zneužití práva, je tudíž třeba „pečlivě rozlišovat situaci, kdy daňový subjekt volí z různých do úvahy přicházejících alternativ, které mají svůj samostatný smysl, tu, která je pro něho daňově nejvýhodnější, což je legitimní, právem aprobovaný postup, od situace, kdy právě jediným smyslem dané činnosti či transakce je získání nelegitimního daňového zvýhodnění“ (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 Afs 35/2007-108).

64. Ačkoliv ZDP institut zneužití práva explicitně před 1. 4. 2019 nevymezoval (§ 8 odst. 4 daňového řádu až ve znění účinném od 1. 4. 2019 výslovně uvádí, že při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu), neznamená to, že by v této oblasti ke zneužívání práva či jeho obcházení docházet nemohlo, resp. že by chování, jež vykazuje znaky zneužití práva, nemohlo být za takové označeno, a z toho vyvozovány adekvátní právní důsledky. V tomto duchu k danému problému také soudní praxe přistupuje. Slovy rozsudku NSS ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Afs 87/2016-60, slouží zákaz zneužití subjektivních práv „jako materiální korektiv formálního pojímání práva, prostřednictvím něhož se do právního řádu vnáší hledisko ekvity (spravedlnosti).“ Obdobnými principy jsou např. zákaz jednat v rozporu s dobrými mravy, ochrana dobré víry, ochrana poctivého obchodního styku, či zákaz obcházení zákona. Lze odkázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 2714/07, shrnující judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a jeho nazírání na doktrínu zneužití práva v daňovém systému. Podmínky aplikace tohoto institutu spočívají v prokázání objektivního a subjektivního kritéria. Jak uvedl SDEU, „důkaz o zneužití vyžaduje souhrn objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání“ (rozsudek ze dne 26. 2. 2019 ve Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř. 26 59 Af 5/2023 spojených věcech C-116/16 a C- 117/16 T Danmark, bod 97; srov. též rozsudky ze dne 14. 12. 2000 ve věci C-110/99 Emsland- Stärke a ze dne 21. 2. 2006 ve věci C-255/02 Halifax). Platí přitom zásada, že „v případě zneužívajících praktik musí být dotčená plnění překvalifikována tak, aby byla obnovena taková situace, která by existovala v případě neexistence plnění představujících tuto zneužívající praktiku“ (rozsudky ze dne 4. 10. 2024 ve věci C-171/23 UPCAFFE, bod 40, a ze dne 21. 2. 2006 ve věci C-255/02 Halifax, bod 94). Výhodu či nárok plynoucí ze systému DPH je třeba odepřít, je-li zneužití práva prokázáno, i v případě neexistence zvláštních vnitrostátních ustanovení, která by zneužití práva výslovně upravovala (opět viz rozsudek C-171/23 UPCAFFE). Z uvedené definice zneužití práva NSS dosud pravidelně vycházel ve věcech přímých i nepřímých daní 65. Objektivní kritérium spočívá v tom, že daňová výhoda byla získána v rozporu s účelem právní úpravy. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Účelem tohoto ustanovení je podpora podnikání a jeho rozvoje (např. rozsudek NSS č. j. 7 Afs 175/2022-37, bod 36, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 67/2000, a jeho nález ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 438/2001). Účelem uplatňování úroků z úvěrových nástrojů jako daňově účinných nákladů je pobídka k financování podnikání získáním finančních prostředků dluhem z cizích zdrojů (rozsudek NSS č. j. 4 Afs 376/2021-60, bod 31). Vždy tím jsou míněny náklady vážící se k aktivitám sledujícím ekonomicky racionální účel, a nikoliv těm samoúčelným (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 35/2007 108).

66. Subjektivní kritérium spočívá v tom, že převažujícím účelem posuzovaného jednání bylo získat neoprávněnou daňovou výhodu a jeho obsahem umělé vytváření podmínek vyžadovaných pro její přiznání. Je třeba „dovodit, zda konkrétní jednání daňového subjektu mohlo mít jiné vysvětlení než snahu o neoprávněné získání daňové výhody“ a identifikovat „umělou konstrukci sloužící k získání daňové výhody“ (rozsudek NSS č. j. 10 Afs 289/2021-42, body 31 a 40). Klíčem je zohlednit „zapojení spojených osob, resp. členů jejich statutárních orgánů, do řetězce transakcí“ (rozsudek NSS č. j. 4 Afs 376/2021-60, bod 28), respektive „právní, hospodářské i personální vztahy mezi zainteresovanými subjekty i celkovou ekonomickou racionalitu transakcí“, a určit „skutečný obsah a význam předmětné emise dluhopisů a souvisejících operací“ (rozsudek NSS č. j. 7 Afs 175/2022-37, body 28 a 42).

67. Subjektivní a objektivní kritérium není třeba posuzovat striktně odděleně. Mimo jiné vzhledem ke specifikům oblasti přímých daní mohou být zjištěné skutečnosti plně zohledněny jak v rámci kritéria subjektivního, tak i objektivního; „smysl celého § 24 zákona o daních z příjmů je do značné míry propojen právě s tím, že se jako daňově účinné uznávají jen reálné, nikoli uměle vytvořené náklady (tato ‚umělost‘ jednání je jinak ale právě posuzována v rámci subjektivní podmínky)“ [rozsudek NSS č. j. 10 Afs 289/2021-42, bod 36].

68. Při prokazování naplnění zmíněných podmínek leží důkazní břemeno (na rozdíl od „klasického“ daňového řízení) na orgánech finanční správy (srov. rozsudky NSS ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 Afs 44/2018-31, či ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Afs 114/2019-28). To však neznamená, že daňový subjekt není oprávněn, chce-li vyvrátit závěry orgánů finanční správy, projevit procesní aktivitu a předkládat tvrzení a důkazní prostředky. Daňovému subjektu musí být poskytnut prostor, aby tvrdil a doložil, že závěry orgánů finanční správy nejsou správné (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Afs 114/2019-33). Typicky tak bude na daňovém subjektu, aby prokázal, že jeho chování mělo, i přes zjištění správních orgánů, ekonomický smysl a že jeho hlavním cílem nebylo umělé získání daňové výhody (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Afs 197/2022-117, a ze dne 9. 8. 2023, č. j. 4 Afs 231/2022-40). Zneužití práva – objektivní okolnosti 69. Soud se dále zabýval prvním žalobním bodem. V něm žalobkyně rozporovala naplnění podmínek zneužití práva. Tvrdila, že žalovaný dovodil rozpor jejího jednání s § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP z toho, že s ohledem na Fúzi 1 dotčené ustanovení na úroky z mezaninových úvěrů nedopadalo. Žalovaný však neidentifikoval smysl a účel tohoto ustanovení. Jeho smyslem a účelem není zabránit tomu, aby si tuzemské společnosti od základu daně odčítaly úroky z mezaninových úvěrů poskytnutých spojenými osobami, ale zachování principu, podle něhož na základ daně nemohou mít vliv náklady, které nemají vztah ke zdanitelným příjmům.

70. Správce daně k objektivním okolnostem ve Zprávě o DK uvedl, že „(s)myslem a účelem daňové účinnosti úrokových nákladů je využití finančních prostředků, z nichž úroky plynou, na dosažení, zajištění či udržení příjmů“, čímž vymezil smysl a účel jím identifikovaného § 24 odst. 1 ZDP, s nímž mělo být dle správce daně jednání žalobkyně v rozporu. Současně obecně konstatoval, že ZDP vychází z předpokladu, že se ekonomické subjekty chovají ekonomicky racionálně, přičemž za ekonomicky racionální chování se považuje dosažení zisku. Odkázal také na relevantní judikaturu NSS, např. na rozsudek ze dne 17.12. 2007, č.j. 1 Afs 35/2007-108, podle něhož se „daňově relevantní příjmy a výdaje se tedy budou vázat k takovým aktivitám, které dávají z ekonomického hlediska smysl“. Žalovaný k tomu doplnil odkaz na rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2025, č.j. 6 Afs 117/2024-41, s tím, že s širšího kontextu dotčeného ustanovení plyne, že „vynaložené náklady musí mít racionální ekonomické opodstatnění, jestliže ekonomicky iracionální transakce k získání či udržení zdanitelných příjmů prokazatelně vést nemohou, neboť zákon je postaven tak, že daňový subjekt své daňově relevantní náklady váže k takovým aktivitám, které dávají z ekonomického hlediska smysl a jsou tedy uskutečňovány za účelem dosažení zisku“.

71. Žalobkyně se tedy mýlí, tvrdí-li, že žalovaný dovodil rozpor jejího jednání s § 25 odst. 1 písm. zk) ZPD, jehož účel a smysl podle ní nevymezil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i ze Zprávy o DK je nepochybné, že daňové orgány považovaly jednání žalobkyně za rozporné s § 24 odst. 1 ZDP. Ustanovení § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP daňové orgány zmiňovaly pouze v tom smyslu, že skrze Fúzi 1 došlo naopak k vyloučení aplikace dotčeného ustanovení, neboť majetkové podíly v Infinity na jejím základě zanikly.

72. Daňové orgány nerozporovaly formální naplnění podmínek obsažených v § 24 odst. 1 ZDP, dospěly však k závěru, že žalobkyní realizované transakce byly ryze (resp. převážně) účelové a provedené tak, aby výsledkem bylo získání dlouhodobého daňového zvýhodnění, které žalobkyně čerpala v podobě daňově účinných úroků z mezaninových úvěrů od spojených osob, v jejichž prospěch získané finanční prostředky vynaložila. Realizací Fúze 1 totiž zanikly akcie společnosti Infinity, která fúzovala do jedné entity s Infinity Data, Infinity Systems a MBO IT, která se stala nástupnickou společností. Následně však změnila název na Infinity a.s. Právě zánikem akcií společností Infinity, jejichž nákup byl financován mezaninovými úvěry a úvěrem od KB došlo k tomu, že úroky z mezaninových úvěrů se staly daňově účinnými.

73. Ve smyslu shora uvedené judikatury lze konstatovat, že žalovaný dostatečně konkrétně vymezil ustanovení, ve vztahu k němuž se žalobkyně měla dopustit zneužití práva. Zda ke zneužití práva skutečně došlo je však nutno posuzovat komplexně, a tedy zvažovat, zda identifikované objektivní a subjektivní okolnosti k tomuto závěru postačují. Soud se proto dále zabýval žalovaným identifikovanými subjektivními okolnostmi a tím, zda tyto společně s objektivními okolnostmi postačují pro závěr, že ke zneužití práva ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) skutečně došlo. Zneužití práva – subjektivní okolnosti 74. Ve vztahu k subjektivním okolnostem žalobkyně namítla, že předestřela racionálně a ekonomicky podložené vysvětlení svého jednání – MBO IT využila investiční a podnikatelskou příležitost za účelem podnikání a zhodnocení svého majetku. Manažeři Infinity získali možnost nabýt podíl ve společnosti, v níž pracovali. Díky mezaninovým úvěrům bylo možno získat financování od KB. MBO IT se nejdříve musela stát 100 % vlastníkem Infinity, jinak by realizaci Fúze 1 proti SYNERGON neprosadila. Došlo současně k reálnému toku finančních prostředků.

75. Správce daně ve Zprávě o DK označil v posuzované věci za subjektivní okolnost „záměr získat výhodu vyplývající z právní úpravy, a to navozením uměle vytvořených transakcí za účelem uplatnitelnosti daňový (zřejmě daňových – pozn soudu) nákladů plynoucích z mezaninových úvěrů jako daňově uznatelných ve smyslu § 24 odst. 1 ZPD“: Žalovaný potom v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotil jako subjektivní okolnosti následující skutečnosti: 1) personální propojenost subjektů prostřednictvím Ing. M. R. od vzniku MBO IT; 2) zapojení společností se sídlem na Kypru a v Lucembursku; 3) neúměrně vysokou úrokovou sazbu mezaninových úvěrů od spojených osob ve výši 17 %; 4) nelogickou předem plánovanou ekonomicky neodůvodněnou Fúzi 1; 5) zánik akcií Infinity; 6) výrazný propad výsledků hospodaření před zdaněním po přijetí mezaninových úvěrů; 7) postoupení pohledávky a akcií Infinity společnosti FORMIDAT od WHITERIVER a Helty Estates; a 8) nadstandardní znalosti zákonných ustanovení (společnosti ovládané Ing. M. R. poskytovaly daňové poradenství v souvislosti s přeměnami obchodních společností).

76. Daňové orgány zejména poukazovaly na skutečnost, že Fúze 1 neměla žádné ekonomické opodstatnění (ekonomickou racionalitu). Tu by dle žalovaného měla pouze tehdy, pokud by se jí účastnily jen Infinity, Infinity Data a Infinity Systems. Tyto společnosti se zabývaly obdobnou činností, byly známé a zavedené na trhu. Jejich fúze s ekonomicky neaktivní MBO IT však postrádá ekonomický smysl. Tím byl mohlo být pouze získání neoprávněné daňové výhody (ve formě účinnosti úrokových nákladů z mezaninových úvěrů). Kdyby totiž k Fúzi 1 nedošlo MBO IT jako mateřská společnost by si nemohla uplatnit úroky z mezaninových úvěrů ve smyslu § 25 odst. 1 písm. zk) ZDP. Protože však v důsledku Fúze 1 došlo k zániku majetkového podílu MBO IT v Infinity, nebylo již dále možno dotčené ustanovení aplikovat.

77. Při posuzování, zda lze určité náklady považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, je třeba vždy zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak; to platí i u právních vztahů souvisejících s přeměnou obchodních společností nebo touto přeměnou ovlivněných (rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 Afs 39/2006-75, č. 1660/2008 Sb. NSS). Uvedený právní názor se uplatní i po rekodifikaci soukromého práva (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 Afs 288/2021-53, bod 26).

78. Vzhledem k tomu, že ekonomickou racionalitu nákladů na úroky z úvěrů lze posuzovat jen v kontextu všech souvisejících transakcí, je namístě krátce zmínit také právní úpravu vztahující se k fúzi žalobkyně a Infinity a jejích dceřiných společností.

79. Podle § 61 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přeměnách“), „fúzí sloučením dochází k zániku společnosti nebo družstva nebo více společností nebo družstev a přechodu jmění zanikající společnosti nebo družstva na nástupnickou společnost nebo družstvo; nástupnická společnost nebo družstvo vstupuje do právního postavení zanikající společnosti nebo družstva, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného“. Ustanovení § 64 odst. 1 zákona o přeměnách obecně stanoví, že „společníci zanikajících společností se stávají společníky nástupnické společnosti, nestanoví-li tento zákon něco jiného“. Taková zvláštní úprava je obsažena mimo jiné v § 97 a § 134 zákona o přeměnách, podle nichž nástupnická společnost nevymění při fúzi podíly nebo akcie zanikající společnosti za své podíly nebo akcie, jsou-li tyto podíly nebo akcie „v době zápisu fúze do obchodního rejstříku v jejím majetku nebo v majetku jakékoliv zanikající společnosti, nebo v držení třetí osoby, jež je drží svým jménem, avšak na účet některé ze zúčastněných společností“. Tato ustanovení se použijí i v případě fúze akciové společnosti se společností s ručením omezeným (§ 155 odst. 6 zákona o přeměnách, ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013).

80. Podle § 36 odst. 1 zákona o účetnictví vydává Ministerstvo financí pro dosažení souladu při používání účetních metod účetními jednotkami a pro zajištění vyšší míry srovnatelnosti účetních závěrek České účetní standardy. Tyto standardy stanoví zejména bližší popis účetních metod a postupů účtování. Pro posuzovanou věc je relevantní standard č. 011 Operace s obchodním závodem. Bod konkrétně 2.8. stanoví, že „podíly vydané zanikajícími účetními jednotkami v držení jiné zúčastněné účetní jednotky, jsou v zahajovací rozvaze nástupnické účetní jednotky plně vyloučeny proti vlastnímu kapitálu v ocenění uvedeném na účtu příslušného podílu v účetnictví účetní jednotky, která tyto podíly držela. Obdobně se postupuje v případě ostatních přeměn, pokud v souladu se zvláštními právními předpisy (například zákonem o přeměnách) podíly v důsledku přeměny zanikají.“ Tento bod se uplatní v případě akcií Infinity, které před Fúzí 1 získala žalobkyně.

81. Žalobkyně uplatnila jako uznatelné náklady ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP náklady na úroky z jí poskytnutých mezaninových úvěrů od FORMIDAT (původně WHITERIVER) a OASIS. Za získané úvěrové prostředky získala majetek společnosti Infinity. Popsanou transakcí mezi spojenými osobami tak žalobkyně nezískala žádné volné finanční prostředky. Pouze se zavázala splácet úrok 17 % p.a. Správce daně na tomto základě pojal pochybnosti o daňové uznatelnosti úrokových nákladů.

82. V řízení před správcem dovozovala žalobkyně uznatelnost nákladů ze změny akcionářské struktury v důsledku Fúze 1 a odkazovala se na obecnou uznatelnost úrokových nákladů v případě tzv. zadluženého výkupu (leveraged buyout). Podstatou leveraged buyout transakcí je financování koupě cílové společnosti zcela nebo v podstatné míře z cizích prostředků. Kupující společnost si půjčuje cizí prostředky na koupi akcií nebo podílů cílové společnosti a stává se díky nim její mateřskou společností. Jelikož jsou příjmy mateřské společnosti z držby podílu v dceřiné společnosti osvobozeny od daně [§ 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o daních z příjmů], nejsou ani náklady na držbu této účasti podle § 25 odst. 1 písm. zk) zákona o daních z příjmů daňově uznatelné. Takovými náklady jsou i úroky z úvěrového finančního nástroje přijatého za účelem koupě podílu. Uplatní se zákonná domněnka, že nákladem přímo souvisejícím s držbou podílu v dceřiné společnosti jsou úroky z každého úvěrového finančního nástroje přijatého v období šesti měsíců před nabytím tohoto podílu. Tuto domněnku lze vyvrátit, prokáže-li mateřská společnost, že finanční výpomoc nepřijala v souvislosti s akvizicí. V posuzované věci se uvedené zákonné ustanovení týká žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně MBO IT) a nákladu spojeného s nabytím akcií Infinity.

83. Situace se zásadně změní v případě, že mateřská společnost následně přistoupí k fúzi se společností dceřinou, která fúzí zanikne (up-stream fúze). Mateřská společnost nemůže akcie nebo podíly zanikající cílové společnosti, které vlastnila, jako nástupnická společnost v souladu s výše odkazovanými ustanoveními zákona o přeměnách vyměnit za své vlastní akcie nebo podíly. V účetnictví nástupnické společnosti se hodnota akcií nahradí vlastním kapitálem zanikající společnosti, o jejíž akcie šlo. Uplatní se bod 2.8. standardu č.

11. Nadále již neplatí, že cizí prostředky v účetnictví byly vynaloženy k nabytí akcií nebo podílů dceřiné společnosti, jelikož dceřiná společnost fúzí zanikne a náklady prostřednictvím fúze poslouží k nabytí jmění dceřiné společnosti. To bude od okamžiku fúze generovat zdanitelné příjmy mateřské společnosti samotné.

84. Současně platí, že hodnota akvizice by v takových případech měla odrážet nabývací hodnotu akcií. Výše investovaných prostředků tak zpravidla odráží hodnotu aktiv získaných fúzí. Právě proto od výše investovaných cizích prostředků odvozené úrokové náklady lze obecně považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů původně mateřské společnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2026, č.j. 5 Afs 164/2024-69).

85. Soud na základě komplexního posouzení věci konstatuje, že daňovými orgány identifikované subjektivní okolnosti o zneužití práva nesvědčí. Podstatou posuzované věci bylo postupné ovládnutí společnosti Infinity a jejích dceřiných společností Infinity Data a Infinity Systems Ing. M. R. prostřednictvím jím ovládaných společností za využití financování získaného od spojených osob. Na počátku celé věci byl nákup akcií společnosti Infinity společností MBO IT (na níž měly podíl jak společnosti ovládané Ing. R., tak také společnost Helty Estates, kterou založili manažeři Infinity), která v celé transakci sloužila jako SPV (Special Purpose Vehicle).

86. Žalobkyně v daňovém řízení deklarovala, že cílem daňovými orgány zkoumaných transakcí bylo využití investiční a podnikatelské příležitosti za účelem výkonu podnikání a zhodnocení majetku. K tomu dodala, že zánik společnosti Infinity v důsledku Fúze 1 neznamenal, že MBO IT pozbyla majetek financovaný úvěrem a zůstala pouze zatížena vysokými úvěrovými náklady. Soud v tomto dává žalobkyni za pravdu a konstatuje, že MBO IT nabyla v důsledku Fúze 1 majetek společnosti Infinity, získala její tržní postavení atd. V daňovém řízení žalobkyně relevantně tvrdila, že konkrétní majetek, který MBO IT nabyla, byl znalcem odhadnut na 138 215 000 Kč. V tomto směru tedy převyšoval kupní cenu akcií (120 000 000 Kč) o 18 215 000 Kč. Žalobkyně současně v daňovém řízení, ale také v žalobě, vysvětlila, že MBO IT ve smyslu SPV bylo využito z důvodu urychlení celé transakce, neboť rychlost jejího průběhu byla pro původního akcionáře Infinity SYNERGON zásadní. Využití SPV při transakcích s využitím cizího kapitálu je přitom při provádění fúzí a akvizic relativně běžným prvkem. Žalobkyně současně využití tohoto způsobu v daňovém řízení zdůvodnila tím, že využití jedné společnosti zastřešující strukturu investorů bylo jednodušší pro následná jednání, neboť jak banka, tak společnost SYNERGON jednaly pouze s jedním subjektem. V tomto aspektu tedy soud žádný problém z pohledu právní úpravy nespatřuje.

87. Závěr daňových orgánů byl postaven na tvrzení, že jediným důvodem provedení Fúze 1 bylo získání daňového zvýhodnění a v daňovém řízení tedy vyvstala relevantní pochybnost, zda jednání žalobkyně mělo racionální ekonomické opodstatnění. Nejproblematičtějším aspektem všech transakcí tedy byla dle daňových orgánů realizace Fúze 1, kdy MBO IT po získání mezaninových úvěrů a úvěru od KB odkoupila 100 % akcí společnosti Infinity a následně byla provedena fúze MBO IT, Infinity a jejích dceřiných společností, při níž akcie Infinity zanikly a nástupnickou společností se stala MBO IT, která následně změnila název na Infinity a.s. Žalovaný tvrdil, že jediným důvodem pro provedení Fúze 1 bylo získání daňového zvýhodnění s ohledem na následnou daňovou uznatelnost úroků z Mezaninových úvěrů (přičemž de facto tvrdil, že veškeré kroky provedené v rámci uvedených transakcí směřovaly právě k tomuto, a jednalo se tedy o jejich hlavní, resp. převažující účel).

88. Žalobkyně uváděla v daňovém řízení k provedení Fúze 1 několikero důvodu: možnost získat finanční prostředky ke splácení mezaninových úvěrů a úvěru od KB přímo z využívání získaného majetku Infinity a jejích dceřiných společností oproti jejich získávání skrze podíl na zisku, zjednodušení struktury a řízení. Veškeré tyto žalobkyní uváděné důvody považuje soud za legitimní, přičemž však současně konstatuje, že je nepochybné, že si žalobkyně i s ohledem na žalovaným identifikované propojení subjektů skrze Ing. M. R. (který nakonec Infinity a.s. ovládl a tato byla skrze následné fúze začleněna do žalobkyně) byla daňových konsekvencí provedení Fúze 1 velmi dobře vědoma. To však podle soudu nepostačuje k závěru o zneužití práva, neboť jak konstatoval i NSS v rozsudku ze dne 26. 5. 2026, č.j. 5 Afs 164/2024-69: „Výše investovaných prostředků tak zpravidla odráží hodnotu aktiv získaných fúzí. Právě proto od výše investovaných cizích prostředků odvozené úrokové náklady lze obecně považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů původně mateřské společnosti podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nepochybně tomu tak nemusí být vždy a nelze vyloučit ani zneužití práva, nicméně samotné účtování o této operaci nevyvolává pochybnosti o daňové uznatelnosti úrokových nákladů.“ (podtržení a zvýraznění doplněno soudem – pozn. soudu). Z citovaného rozsudku je zřejmé, že ani NSS nepovažuje následné provedení fúze mateřské společnosti s dceřinou, která ve svém důsledku vede k daňové uznatelnosti úrokových nákladů za samo o sobě problematické. K závěru o zneužití práva by musely přistoupit další významné okolnosti, které však soud v nyní posuzované věci neshledal.

89. Za takovéto okolnosti podle soudu nelze považovat ani další žalovaným identifikované okolnosti, a to ani ve svém souhrnu. Skutečnost, že společnosti, které se transakcí účastnily (s výjimkou SYNERGON, což je však podstatná okolnost), byly všechny do určitého stupně propojeny skrze osobu Ing. M. R., žalobkyně v daňovém řízení nerozporovala. Lze přitom konstatovat, že pakliže by šlo o transakce toliko mezi propojenými osobami, při nichž by fakticky nedošlo k přechodu žádných majetkových hodnot a jediným výsledkem by bylo získání daňového zvýhodnění, byla by tato okolnost vysoce relevantní. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Současně nelze zneužití práva dovodit ani z toto, že transakcí se účastnící subjekty mají nadstandardní znalosti právních předpisů. Jde se sice o nepochybně o výhodu, avšak výhodu jednoznačně legitimní, není-li zneužita (například k realizaci transakcí, které jsou zcela zjevně v rozporu se smyslem a účelem zákona). V nyní posuzované věci však nebylo prokázáno, že by k tomu došlo. Okolnostem Fúze 1 a zániku akcií Infinity se soud věnoval již výše.

90. Za okolnost, která by mohla naznačovat zneužití práva, by bylo možno považovat neúměrně vysokou úrokovou sazbu mezaninových úvěrů (17 % p.a.). Ta se skutečně při srovnání s úrokem sjednaným v úrokové smlouvě s KB (pohyblivá sazba 2,14 % p.a.), resp. 1M PRIBOR (1,8 % p.a.) jeví nepřiměřeně vysoká, žalobkyně však její výši odůvodnila prioritním postavením pohledávky KB, která by tedy byla uspokojena přednostně. Žalobkyně přitom v této souvislosti tvrdila, že v době poskytnutí mezaninových úvěrů byly takto vysoké úrokové sazby v IT oblasti obvyklé. K tomuto tvrzení se však daňové orgány nijak blíže nevyjádřily, resp. jej nevyvrátily. Odkázaly pouze na úrokovou sazbu KB a sazbu PRIBOR. Soud přitom považuje v tomto směru za minimálně relevantní argumentaci žalobkyně obsaženou v žalobě, že v rozhodné době se úrokové sazby v oblasti IT pohybovaly na jiných úrovních (dle žalobkyně byla úroveň mediánu nákladů kapitálu v daném odvětví 11,93 %). Vážený průměr nákladů juniorních a seniorních zdrojů by dle žalobkyně měl tedy dosahovat uvedené úrovně, přičemž juniorní zdroje představovaly 56,6% podíl. Soud v tomto směru souhlasí se žalobkyní, že žalovaný posuzoval úrokovou sazbu mezaninových úvěrů příliš úzce, de facto optikou mezibankovních sazeb (PRIBOR1), případně optikou zajištěných bankovních úvěrů. To jsou úrokové sazby, které se logicky pohybují na mnohem nižších úrovních než nezajištěné podnikatelské úvěry, nesoucí z podstaty věci mnohem vyšší riziko nesplácení dluhu, příp. úpadku dlužníka. Například sazba hypoték, tedy úvěrů zajištěných nemovitostí, činila v roce 2012 3,51 %2, tedy byla o téměř 1,4 procentního bodu výše, než sazba KB a i více 1,7 procentního bodu výše než sazba PRIBOR. Soud tímto netvrdí, že sazba 17 % je nízká, žalovaný ji však dle názoru soudu neměl srovnávat s výše uvedenými sazbami, které mají pro posouzení přiměřenosti sjednaných úroků velmi nízkou vypovídací hodnotu. Soud s ohledem na charakter dluhu a existenci přednostních pohledávek sjednanou sazbu za okolnost nepochybně indikující zneužití práva nepovažuje.

91. Ani postoupení akcií Infinity společnosti FORMIDAT společnostmi WHITERIVER a Helty Estates soud nepovažuje za jednoznačnou indicii zneužití práva. Tímto krokem nepochybně došlo ke sjednocení vlivu konečného majitele FORMIDAT Ing. R. na společnost Infinity a.s., což také nepochybně bylo konečným cílem realizovaných transakcí. To však neznamená, že se tyto transakce odehrály pouze či zejména z důvodu zahrnutí úrokových nákladů do daňově uznatelných výdajů, tedy s cílem získat neoprávněnou daňovou výhodu.

92. Soud se tedy ztotožnil s námitkou žalobkyně, že daňovými orgány identifikované okolnosti (zejména ty subjektivní) v souhrnu nepostačují pro závěr, že se ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jednalo o zneužití práva. Podle soudu nelze na základě daňovými orgány zjištěných skutečnosti dospět k závěru, že jediným (resp. hlavním či převažujícím) smyslem popsaných transakcí bylo získání daňového zvýhodnění. Daňovými orgány identifikované transakce nepochybně vedly k získání majetkové hodnoty značného rozsahu v podobě majetku Infinity a jejích dceřiných společností, jejich postavení na trhu atd. Soud sice souhlasí s daňovými orgány v tom, že po nákupu 100 % podílu v Infinity ze strany MBO IT nemuselo zcela nevyhnutně dojít k Fúzi 1, jejíž realizace byla klíčem k daňové uznatelnosti úrokových nákladů. Nelze však jednoznačně tvrdit, že získání daňového zvýhodnění bylo hlavním či převažujícím motivem veškerých popsaných transakcí. Žalobkyně uvedla racionální důvody pro provedení Fúze 1 a současně se také jednalo pouze o jeden z dílků celého procesu, který následně zahrnoval další akvizice a fúze. Žalovaný má sice pravdu v tom, že MBO IT byla díky nákupu podílu v Infinity zatížena vysokými úrokovými náklady, které následně zjevně přispěly k poklesu její hospodářské výkonnosti (při porovnání Infinity před a po Fúzi 1), jako by však již ve svých úvahách nereflektoval, že tím současně nabyla značnou majetkovou hodnotu, která byla dle tvrzení žalobkyně vyčíslena na více než 138 000 000 Kč. V posuzovaném případě přitom došlo k převodu majetkových hodnot nikoliv pouze mezi spojenými osobami, jako tomu bylo často v jiných případech, kdy bylo soudy konstatováno zneužití práva, stejně jako došlo k reálnému 1 PRIBOR – Prague InterBank Offered Rate je průměrná úroková sazba, za kterou si tuzemské komerční banky navzájem půjčují peníze na mezibankovním trhu. 2 Viz např. Hypotéky 2012: Sazba v průměru 3,51 % dostupné na https://www.hypoindex.cz/clanky/hypoteky-2012-sazba-v-prumeru-3-51/ poskytnutí úvěrů, které musely být následně spláceny. Na takovémto podkladě nelze s úspěšností tvrdit, že by jediným či převažujícím motivem provedených transakcí bylo toliko získání daňového zvýhodnění. Soud přitom souhlasí s daňovými orgány, že provedení Fúze 1 souviselo s daňovou uznatelností úrokových nákladů. To však samo o sobě pro závěr o zneužití práva nepostačuje (srov. shora citovaný rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2026, č.j. 5 Afs 164/2024-69).

93. Za nesouvisející je však třeba označit poznámku žalobkyně, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že úroky z mezaninových úvěrů nebyly řádně zdaněny. Soud konstatuje, že žalovaný nic takového netvrdil a tato námitka se zcela míjí s podstatou celé věci. Závěr žalovaného spočívá v tom, že úrokové náklady neměly být daňově uznatelné, neboť jejich daňová uznatelnost „vznikla“ za pomoci jednání, které bylo zneužitím práva. O tom, že by následně vyplacené úroky nebyly řádně zdaněny nebo nikoliv daňové orgány ve svých rozhodnutích nepojednávaly, resp. jejich řádné zdanění nikde nerozporovaly. Vady hodnocení důkazů 94. Stran hodnocení důkazů žalobkyně namítla, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno, neboť neidentifikoval zákonná ustanovení, s nimž bylo jednání žalobkyně v rozporu. Soud konstatuje, že toto tvrzení není pravdivé a odkazuje přitom na vypořádání prvního žalobního bodu týkajícího se posouzení objektivních okolností zneužití práva. Žalovaný jednoznačně konstatoval, že jednání žalobkyně bylo v rozporu s § 24 odst. 1 ZDP. Soud v této souvislosti v podrobnostech odkazuje na vypořádání relevantních části prvního žalobního bodu shora.

95. Soud se dále zabýval důkazním břemenem správce daně ve vztahu k institutu zneužití práva. Důkazní břemeno ve vztahu k prokázání zneužití práva tíží správce daně, „jelikož ten tvrdí, že žalobkyně uvedenými transakcemi zneužila právo […]. Aby byla skutečnost prokázána, nevyžaduje se absolutní jistota, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti. Ta bude zpravidla naplněna, pokud bude možné z provedených důkazů učinit daný závěr bez vážných pochybností (rozsudek NSS z 16. 1. 2020, čj. 8 Afs 23/2018-37, odst. 39). Pokud stěžovatel zneužití práva prokáže, je na žalobkyni, aby transakce vysvětlila a závěr stěžovatele vyvrátila (rozsudek NSS z 22. 3. 2023, čj. 4 Afs 109/2022-32, odst. 29 či rozsudek z 29. 6. 2023, čj. 4 Afs 197/2022-117, odst. 43). Jednotlivé důkazy je nutno posuzovat jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti (§ 8 odst. 1 daňového řádu)“ (rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2024, č.j. 9 Afs 51/2024-58).

96. S ohledem na vypořádání druhého žalobního bodu soud považuje minimálně za částečně důvodný také třetí žalobní bod, neboť žalovaným identifikované subjektivní okolnosti nepostačují k závěru o zneužití práva. Žalovaný tedy v tomto směru neunesl své důkazní břemeno. V podrobnostech soud v tomto směru odkazuje na vypořádání druhého žalobního bodu.

97. Současně však soud nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že „hodnocení důkazů musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Toto oprávnění si ovšem nelze na druhou stranu vykládat tak, že by rozhodnutí správce daně o skutkové stránce věci mohlo být výsledkem libovůle“ (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č j. 7 Afs 132/2009-83).

98. Žalobkyně v tomto žalobním bodě napadla nejen způsob hodnocení důkazů obecně (nebyly podle ní hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů), ale také vyhodnocení jednotlivých důkazů daňovými orgány. Jde tedy o dvě spojené, ale částečně odlišné věci. Soud konstatuje, že žalovaný hodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Jednotlivé důkazy správce daně obsáhle hodnotil ve Zprávě o DK a žalovaný následně i s ohledem na doplnění dokazování a námitky žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně na str. 36 až 52). Žalovaný přitom hodnotil jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak v souvislostech a současně přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Svým povinnostem ve vztahu k zásadě volného hodnocení důkazů tedy žalovaný dle názoru soudu dostál.

99. Žalovaný však z provedených důkazů ve svém souhrnu dovodil nesprávné závěry ve vztahu zejména k subjektivním okolnostem zneužití práva, přičemž tyto závěry (s ohledem na shora citovanou judikaturu) ovlivnily jeho závěry ve vztahu k naplnění podmínek aplikace institutu zneužití práva jako celku. Také svědci ve svých výpovědích potvrzovali ekonomickou racionalitu Fúze 1, její daňovými orgány tvrzenou účelovost z nich dovodit nelze.

100. Například Ing. P. ve své výpovědi ohledně vstupu investorů do MBO IT uvedl, že dle jeho názoru „bylo nezbytné, aby proběhla transakce přes MBO tak, jak jsem uvedl výše, tj. Komerční banka dávala 60mil Kč, jeden investiční fond dával 28mil Kč, druhý investiční fond 28mil Kč a management dohromady 4mil Kč. Komerční banka chtěla akcie jako zástavu, její dluh byl primární, ručilo se domem v Pardubicích a pohledávkami, akciemi a vším. Komerční bance se pravidelně posílal report o hospodářských výsledcích, banka si vše hlídala.“ Stran smyslu Fúze 1 pak Ing, P. uvedl, že „Nemělo smysl držet dvě IČ, MBO pouze drželo 100 % akcií společnosti Infinity a žádnou jinou činnost nevyvíjelo.“ 101.JUDr. M. při svém výslechu vypověděl, že „MBO IT byla akviziční společnost, která neměla zaměstnance. Tato transakce byla strukturována nejčastějším způsobem pro transakci, která je financována bankovním úvěrem a tento postup je následující. Investor vytvoří akviziční společnost, která bude kupující. Tato společnost získá na akvizici bankovní úvěr. Po získání akcií nebo podílů cílové společnosti dojde k fúzi cílové společnosti do akviziční společnosti. Důvodem je, aby majetek cílové společnosti mohl být použit jako zajištění akvizičního úvěru. Podle mých zkušeností všechny banky poskytující akviziční úvěry tuto strukturu požadují pro zvýšení své jistoty. Domnívám se, že je to léta zavedená praxe, a že i před těmi 10 lety nebyl akviziční úvěr jinak dostupný. Tím, že je úvěr více zajištěný, tím je snížená úroková sazba. Proto to tak všichni dělají. Ještě se nabízí otázka, proč se společnosti nekupují formou fúze za účasti prodávajícího, a tak odpověď je velmi jednoduchá. To by bylo mnohem dražší na transakční náklady, museli by se platit znalci, a to prodávajícího nezajímá. Je tedy snazší akcie nejprve koupit a pak udělat fúzi.“ 102.L. Z., zaměstnankyně RSM (dříve Tacoma) ve své výpovědi uvedla, že „Podle informací, které jsem dostávala do společnosti, jaký je jejich business plán, jsem připravovala informační memorandum, které jsme pak s bankami řešili, to si vybavuji zcela zřetelně a mají to tak všechny banky do dnes, že požadují v rámci akvizice fúzi. Mám indikativní nabídku Komerční banky, našla jsem ji v mailové komunikaci a poskytla jsem ji daňovému subjektu, vyloženě byly podmínky banky, že společnost MBO IT musí zfúzovat a do jednoho měsíce od fúze musí zastavit veškeré své majetky. To je standardní požadavek bank. S bankami jsem přímo komunikovala.“ Dále na otázku zástupce žalobkyně, zda je obvyklé, že banka úvěr nabídne a stanoví si podmínku, že proběhne fúze dlužníka s nakupovanou společností uvedla, že „Ano. Je to spíše pravidlem. Ve své praxi jsem se nesetkala s případem, že by to banka nevyžadovala. Podle mě to nedovoluje ani zákonná regulace bank, protože by nebylo dostatečné zajištění financování. Pro banku je to riziko, že se nedostane na veškerý majetek nakupované společnosti. To jsou předpoklady, za kterých může dostát zajištění. Kdyby klient přišel s tím, že chce zajistit financování pro MBO IT a nedokázal splnit podmínku banky, tak bych ho odmítla. Protože by bylo zřejmé, že takové financování od banky nelze získat.“ 103.Z výpovědí svědků Ing. P., JUDr. M. ani L. Z., stejně tak jako z úvěrové smlouvy s KB ani z dalších provedených důkazů nelze dovodit, že převažujícím účelem shora popsaných transakcí, tedy zejména Fúze 1, jejíž ekonomická iracionalita byla významně akcentována daňovými orgány, bylo získání daňového zvýhodnění.

104. Soud nerozporuje skutečnost, že daňové orgány prokázaly spojitost na shora popsaných transakcích zúčastněných osob, to však ani v souhrnu s dalšími okolnostmi dle názoru soudu nestačí k prokázání zneužití práva za situace, kdy zcela nepochybně došlo k reálnému přechodu významných majetkových hodnot i mimo spojené osoby (společnost SYNERGON) a současně daňové orgány dostatečně relevantně nezpochybnily tvrzení a důkazy žalobkyně o ekonomické opodstatněnosti Fúze 1, nemožnosti jiných forem zajištění s ohledem na případnou finanční asistenci nebo o přiměřenosti výše úroků mezaninových úvěrů, kterými žalobkyně vyvracela identifikované subjektivní okolnosti (viz vypořádání druhého žalobního bodu výše).

105. Podle soudu je zcela rovnocenným vysvětlením žalobkyní uskutečněných transakcí také zcela legitimní postupné ovládnutí společnosti Infinity jiným subjektem (financované investičními fondy a úvěry). Byť je nepochybné, že společnost následně (v průběhu několika let) ovládl skrze společnost FORMIDAT Ing. M. R., nelze na základě provedených důkazů dospět k dostatečně podloženému závěru, že účelem těchto transakcí bylo zcela či alespoň převážně získání daňového zvýhodnění. Současně nelze tvrdit, že získání zákonem předvídaného daňového zvýhodnění provedením fúze je jednoznačným signálem zneužití práva. Žalobkyně poskytla v tomto směru dostatečně relevantní a logické vysvětlení (organizační struktura, řízení, majetkoprávní aspekty), které potvrzuje, že Fúze 1 měla ekonomické opodstatnění, a toto nemohlo být zcela popřeno ani využitím legitimního nástroje v podobě tzv. SPV (MBO IT).

106. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Žalobou napadené rozhodnutí totiž chybně hodnotí naplnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vrátil věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný zejména optikou soudem nastíněných hledisek znovu posoudí ekonomickou podstatu žalobkyní a její právní předchůdkyní realizovaných transakcí. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

107. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve druhém výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má procesně úspěšná žalobkyně nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Náklady, které žalobkyni v řízení vznikly, jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem za podanou žalobu ve výši 3 000 Kč, dále náklady souvisejícími s právním zastoupením žalobkyně advokátem, které jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení, a to za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava právního zastoupení, žaloba, účast při jednání soudu) ve výši 10 300 Kč (§10b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) za každý tento úkon a dále paušální náhradou výdajů po 450 Kč za každý úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce soudu doložil, že je plátcem DPH, připočetl soud k náhradě nákladů řízení také částku 6773 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.; po zaokrouhlení) odpovídající 21 % sazbě DPH. Za podanou repliku soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť se jednalo pouze o upozornění soudu na judikaturu NSS a shrnutí žalobní argumentace. Celková výše nákladů řízení, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 42 023 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v uvedené výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Františka Korbela (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách. Praha 14. července 2026 Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.