Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 67/2000

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2001-04-23 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2001:2.US.67.2000

  1. MS Praha 28 Ca 244/98
  2. ÚS 28 Ca 244/98 -7
  3. ÚS II.ÚS 67/2000

Citované zákony (2)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti M. S., zast. JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.10.1999 č.j. 28 Ca 244/98 -72 , rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu z 5.6.1998 č.j. FŘ -1166/1/98 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j. 184604/97/010914/2409 - dodatečného platebního výměru č. 970003840 takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V návrhu podaném na poště Praha 24 dne 31.1.2000 a doručeném Ústavnímu soudu dne 2.2.2000 se navrhovatel dožadoval vydání tohoto nálezu: " Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 28 Ca 244/98-72 ve věci žalobce M. S., zast. JUDr. P. V., advokátem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.1998 č.j. FŘ -1166/1/98, a rozhodnutí jež konečnému rozsudku Městského soudu v Praze předcházela, se zrušují". Současně požádal, aby vzhledem k povaze tohoto řízení, zejména k tomu, že celá částka doměřené daně, ba dokonce bezdůvodná částka navíc, mu byla státními orgány odebrána, mu Ústavní soud v souladu s § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přiznal náhradu nákladů tohoto řízení. Uvedl, že žalobou podanou Městskému soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu z 5.6.1998 č.j. FŘ-1166/1/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finačního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j. 184604/97/010914/2409 - dodatečnému platebnímu výměru č. 9070003840 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Namítl, že správní soud, stejně jako finanční orgány, svými rozhodnutími porušily jeho základní práva a svobody a nedodržely zásady uplatňování veřejné moci ( čl. 2 odst. Listiny základních práv a svobod). Vytkl soudním a správním orgánům, že v částce přesahující 1 000 000 Kč vynaložené na marketingovou studii neshledaly daňově účinný výdaj, který se podílel na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Tvrdil, že závěry správce daně i odvolacího orgánu vycházely z nedostatečně a chybně provedeného místního šetření. Tím podle jeho tvrzení došlo k porušení základních zásad daňového řízení, neboť správce daně i odvolací orgán rozhodly o prokazovaných skutečnostech, aniž poplatníkům poskytly možnost předložit důkazy. Další nezákonnost spatřoval v tom, že byly zkoumány okolnosti vypracování marketingové správy. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a v tomto směru nezjistil žádné závady, neboť navrhovatel je řádně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci a při dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti se na Ústavní soud obrátil až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mu právní řád poskytuje. Správní orgány a soud, jejichž rozhodnutí navrhovatel napadl, navrhovatelovy argumenty neuznaly a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud se zabýval údaji účastníků obsaženými v návrhu na zahájení řízení včetně doplňků a vyjádření k němu, předloženými listinami, tj. rozhodnutími soudního a správních orgánů a znaleckým posudkem a vyžádanými soudními a správními spisy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Je zapotřebí uvést, že obecné soudy v oblasti správního soudnictví mají kontrolovat zákonnost rozhodnutí a jiných aktů exekutivy. Ústavní soud zajišťuje dodržování ústavních základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přezkoumávat postup obecných soudů a orgánů veřejné správy, které posuzují provedené důkazy podle příslušných procesních předpisů. Ústavní soud se sice v několika případech od pravidla, že není třetí nebo další řádnou přezkumnou instancí, odchýlil, učinil tak však jen tehdy, když vyšel najevo podstatný a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. V projednávané věci však taková situace nenastala. Důkazní břemeno v daňovém řízení, jde-li o uplatnění daňově odpočitatelných výdajů spočívá na daňovém subjektu. Navrhovateli se nepodařilo prokázat ekonomický efekt vynaložených nákladů, byly-li vskutku vynaloženy. Správní orgány měly samozřejmě právo hodnotit provedené důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech podle své úvahy a stejně jako později soud došly k poznatku, že náklady na marketingovou studii nebyly vynaloženy účelně. Postup finančních orgánů a obecného soudu a jejich rozhodnutí nelze považovat za nezákonné ukládání povinností spočívajících v placení daní nebo dokonce za vyvlastnění. V souvislosti s touto zjevně neopodstatněnou ústavní stížností Ústavní soud uvádí, že podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu s Ústavou takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně vynaložených na jejich dosažení. Finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené. Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje. Stát by potom jen s obtížemi plnil své úkoly, neboť by nemohl vybírat daně z příjmů v dostatečné výši. Možnost posuzování skutečné povahy uvedených výloh není v rozporu s principem smluvní svobody. Úpravu veřejnoprávních vztahů nelze zcela srovnávat s úpravou soukromoprávních vztahů. V moderním právním státě není a nemůže být smluvní svoboda neomezená. Nelze ji zneužít k jednání neslučitelnému s veřejným zájmem, jakým řádný výběr daní nepochybně je. Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu všemi třemi hlasy ústavní stížnost odmítl podle § 19 odst. 2 a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení nemohlo být navrhovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti usnesení není přípustné odvolání. V Brně dne 23. dubna 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu

Dotčená ustanovení

Zákon České národní rady o daních z příjmů 586/1992 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (66)

Zobrazeno prvních 50 podle data.