15 Co 6/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Blanky Vernerové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Orgán veřejné moci , IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci jednající Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o zaplacení 312 044,84 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. září 2025, č. j. 11 C 78/2025-31

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba v části požadavku žalobce na zaplacení částky 82 434 Kč s 12 % úrokem z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, jinak se potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 828 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku žalobce na zaplacení částky 188 377,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II) a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila celkově částku 312 044,84 Kč s příslušenstvím složenou jednak z částky 112 044,84 Kč jako náhrady majetkové škody a jednak z částky 200 000 Kč požadované jako zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou dobou zajištění peněžních prostředků vydaných žalobcem orgánům činným v trestním řízení v rámci jeho trestního stíhání. Žalobce dovozoval vznik odpovědnosti státu z titulu nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, které po dobu více než jedenácti let zadržovaly jeho peněžní prostředky, aniž by k tomu existoval odpovídající právní titul, a v návaznosti na to se tedy domáhal náhrady majetkové škody, kterou definoval jako požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek 97 000 Kč a 1 000 EUR za dobu od , datum, , kdy vydal tyto peněžní prostředky orgánům činným v trestním řízení při domovní prohlídce realizované v rámci jeho trestního stíhání, do doby vrácení shora uvedených částek, tedy jednak do , datum, (vrácena částka 97 000 Kč) a jednak do , datum, (vrácena částka 1 000 EUR). Dále požadoval i poskytnutí zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou doby, po kterou mu byly výše uvedené peněžní prostředky nezákonně zadržovány. V této souvislosti žalobce dále poukazoval na to, že výše uvedené peněžní prostředky mu byly zadržovány i po právní moci rozhodnutí v trestím řízení, kdy nejprve bylo rozhodnuto o jejich zajištění pro účely výkonu peněžitého trestu, avšak bylo tak učiněno až poté, kdy již žalobce peněžitý trest uhradil, přičemž ačkoli tedy následně bylo rozhodnuto o zrušení tohoto zajištění a dne , datum, bylo vydáno rozhodnutí o vrácení těchto peněžních prostředků, přesto tyto byly žalobci fakticky vráceny až ve dnech , datum, a , datum, . Žalobce dále k věci uváděl i to, že nepřiměřená délka zadržování finančních prostředků nebyla v případě žalobce odčiněna snížením trestu v odsuzujícím rozsudku a že vydání předmětných peněžních prostředků se musel opakovaně domáhat různými procesními prostředky. Proto dovozoval, že za těchto okolností není akceptovatelné odškodnění žalobci vzniklé nemajetkové újmy formou pouhého konstatování porušení práva žalobce, jak učinila strana žalovaná. V rámci doplňujících tvrzení při jednání nalézacího soudu žalobce dále uvedl, že dlouhodobost zajištění finančních prostředků měla dopad i na soukromí žalobce a jeho osobní život.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vztahu k zajištění peněžních prostředků poukázala na to, že po podstatnou část trestního řízení bylo jejich zajištění zákonné a odpovídalo tehdejší právní úpravě. Dále uvedla, že následně, po právní moci odsuzujícího rozsudku, bylo na základě žádosti žalobce řešeno vrácení peněžních prostředků žalobci, přičemž soud prvního stupně žádosti žalobce nejprve vyhověl, avšak toto rozhodnutí bylo následně odvolacím soudem zrušeno s pokynem, aby bylo zváženo jejich zajištěný na výkon uloženého peněžitého trestu. Soud prvního stupně tedy o jejich zajištění rozhodl. Protože však došlo k situaci, že v meziobdobí, konkrétně dne , datum, , byl peněžitý trest žalobcem uhrazen, bylo následně, a to poté, kdy tato skutečnost byla žalobcem v rámci opravného prostředku soudu doložena, rozhodnuto o zrušení usnesení o zajištění a následně bylo dne , datum, rozhodnuto o vrácení peněžních prostředků žalobci. V této souvislosti žalovaná zdůrazňovala, že vrácení peněžních prostředků žalobci objektivně přicházelo v úvahu teprve po , datum, . Současně uváděla, že celkovou dobu jejich zajištění je sice možno hodnotit jako nepřiměřenou, avšak s ohledem na to, že nedošlo k pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, je žalovaná přesvědčena o tom, že dostatečnou satisfakcí pro žalobce je konstatování porušení jeho práva, to vše s přihlédnutím k tomu, že žalobce si své trestní stíhání zavinil sám svým protiprávním jednáním a jeho trestní řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem. V této souvislosti žalovaná odkazovala i na judikaturu Nejvyššího soudu (například na rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ), z níž se podává, že odsouzenému pachateli trestného činu nemůže v jeho osobnostní sféře vzniknout žádná citelná újma v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení a uváděla, že tento závěr je možno vztáhnout i na délku zajištění peněžních prostředků odsouzeného pachatele, a to za situace, kdy tato délka se odvíjí od samotné délky trestního stíhání. Ve vztahu k požadavku na náhradu majetkové škody žalovaná poukázala na to, že samotným zajištěním finančních prostředků nemohla žalobci žádná škoda vzniknout, neboť výše peněžních částek zůstala nezměněna a dále zdůraznila, že žalobcem požadované zákonné úroky z prodlení nejsou škodou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z mimořádně rozsáhlých listinných důkazů obsažených v trestním spisu vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , včetně rozhodnutí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, a dále i z žádosti žalobce o předběžné projednání jeho nároků u , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , ze stanoviska , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , ze sdělení , právnická osoba, ze dne , datum, a z účastnické výpovědi žalobce (skutková zjištění podrobně uvedená pod body 10 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě) dospěl ve vztahu k zajištění peněžních prostředků vydaných žalobcem v rámci jeho trestního stíhání k tomuto závěru o skutkovém stavu věci:Usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání 17 osob, včetně žalobce, a to pro spáchání , podezřelý výraz, dle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Dne , datum, udělil státní zástupce předchozí souhlas se zadržením 17 podezřelých osob (včetně žalobce). Dne , datum, bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a téhož dne byla u žalobce provedena domovní prohlídka, při které žalobce na základě výzvy policejního orgánu a po zákonném poučení o možnosti odnětí věcí jako věcí důležitých pro trestní řízení dobrovolně vydal při domovní prohlídce nalezené věci, mj. i hotovost ve výši 97 000 Kč a 1 000 EUR nalezenou v trezoru v chodbě. Věci byly pojaty do protokolu o provedení domovní prohlídky. Dne , datum, byly finanční prostředky zajištěné při domovních prohlídkách (mj. i u žalobce) vloženy na bankovní účty. Podáním ze dne , datum, žalobce žádal o vrácení finančních prostředků a argumentoval tím, že z provedených důkazů nevyplývá, že by měl mít ze stíhané činnosti jakýkoli profit a současně dokládal, že částka cca 78 000 Kč pochází ze stavebního spoření jeho partnerky. Dne , datum, bylo žalobci zasláno sdělení, že o vrácení finanční částky nyní soud nebude rozhodovat, neboť věc byla vrácena k došetření státnímu zástupci. Dne , datum, žalobce opět žádal o vrácení zajištěných prostředků. Přípisem ze dne , datum, soud žalobci sdělil, že o případném vrácení peněz bude rozhodnuto po skončení trestního řízení. Dne , datum, byl v rámci trestního řízení ve vztahu k žalobci a dalším spoluobžalovaným osobám vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu , podezřelý výraz, dle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalobce, jakož i ostatní spoluobžalovaní odvolání. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím odvolacího soudu ze dne , datum, zamítnuto. Následně podal žalobce i ostatní spoluobžalovaní dovolání. Dne , datum, došel soudu dotaz žalobce, jak má postupovat ve věci úhrady peněžitého trestu. Současně žalobce upozorňoval na to, že mu byly v přípravném řízení zajištěny částky 97 000 Kč a 1 000 EUR, o kterých dosud nebylo rozhodnuto. Usnesením ze dne , datum, bylo rozhodnuto o vrácení částek 97 000 Kč a 1 000 EUR v minulosti vydaných žalobcem při domovní prohlídce. V rozhodnutí bylo uvedeno, že nebylo prokázáno, že by je žalobce získal trestným činem, nebo jako odměnu za něj, a že v daném případě nepřipadá do úvahy ani jejich zabrání. Usnesením ze dne , datum, bylo rozhodnuto o započítání vazby s tím, že žalobci bylo takto započítáno 49 000 Kč, tedy na peněžitém trestu měl doplatit 151 000 Kč. Dne , datum, došla soudu blanketní stížnost státního zástupce proti usnesení o vrácení zajištěných částek žalobci a dne , datum, byla tato stížnost doplněna. Ve stížnosti bylo namítáno, že zajištěné peněžní částky nemají být vráceny žalobci, ale má být rozhodnuto o změně účelu zajištění, a to na zajištění výkonu pravomocně uloženého peněžitého trestu, který dosud nebyl v rozsahu částky 151 000 Kč vykonán. V podání došlém soudu dne , datum, žalobce rekapituloval, že mu byl uložen peněžitý trest 200 000 Kč s tím, že však do rozsudku podal dovolání, že v meziobdobí bylo rozhodnuto o vrácení částek 97 000 Kč a 1 000 EUR, že přípisem soudu ze dne , datum, byl však informován o tom, že usnesení o vrácení shora uvedených částek bylo napadeno stížností státního zástupce, o které bude teprve rozhodováno, a že bylo rozhodnuto o zápočtu vykonané vazby částkou 49 000 Kč do peněžitého trestu, avšak že ve vztahu k tomuto rozhodnutí zatím nemá žádnou informaci o právní moci a žádá o ni. Dále žalobce tímto svým podáním žádal s ohledem na materiální situaci své rodiny o odklad termínu pro zaplacení peněžitého trestu do doby právní moci usnesení o vrácení zajištěných peněžních prostředků a usnesení o zápočtu vazby. Dne , datum, bylo žalobci zasláno usnesení o zápočtu vazby s doložkou právní moci ke dni , datum, a výzva k doložení poměrů pro účely rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu peněžitého trestu. Dne , datum, Městský soud v Praze na základě shora uvedené stížnosti státního zástupce zrušil usnesení o vrácení peněžních částek žalobci a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vytkl mu, že neposoudil, zda není na místě předmětné prostředky zajistit k výkonu peněžitého trestu, který žalobce dosud nemá co do částky 151 000 Kč vykonán (stížnostní soud vycházel ze shora uvedeného sdělení žalobce došlého dne , datum, ). Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne , datum, . Usnesením ze dne , datum, soud rozhodl o zajištění peněžních prostředků žalobce ve výši 97 000 Kč a 1 000 EUR pro výkon dosud neuhrazené části peněžitého trestu žalobce ve výši 151 000 Kč (soud vycházel ze shora uvedeného sdělení žalobce došlého dne , datum, ). Dne , datum, došla soudu stížnost žalobce, ve které tvrdil a dokládal, že zbytek peněžitého trestu poukázal ze svého účtu dne , datum, . V soudním spisu nebyl o úhradě zbytku peněžitého trestu ve výši 151 000 Kč žádný záznam. Usnesením ze dne , datum, soud autoremedurou jako chybné zrušil usnesení o zajištění prostředků žalobce na výkon peněžitého trestu. Usnesením ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , soud rozhodl o vrácení peněžních částek 97 000 Kč a 1 000 EUR žalobci. V době od , datum, do , datum, se trestní spis nacházel u , Orgán veřejné moci, v důsledku podaných dovolání proti odsuzujícímu rozsudku. Dne , datum, došel soudu návrh žalobce na určení lhůty k vyznačení doložky právní moci na usnesení o vrácení zajištěných prostředků a k provedení výplaty těchto prostředků na žalobcem sdělené účty, a to nejpozději do , datum, . Dne , datum, byl do spisu založen opis údajů žalobce z evidence rejstříku trestů, ve kterém byl peněžitý trest uveden jako zaplacený ke dni , datum, . Dne , datum, byl vyhotoven poukaz k výplatě částky 97 000 Kč žalobci, poukaz byl předán do účtárny soudu dne , datum, . Částka 97 000 Kč byla žalobci poukázána dne , datum, . Dne , datum, byl vyhotoven poukaz k výplatě částky 1 000 EUR žalobci, poukaz byl předán do účtárny soudu dne , datum, . , adresa, 000 EUR byla žalobci poukázána dne , datum, .

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdpŠk“), zejména podle § 5, § 14, § 15, § 13 a § 31a tohoto zákona, a současně aplikoval relevantní ustanovení trestního řádu upravující vydání věcí důležitých pro trestní řízení platných v době jejich vydání.

6. Pokud jde o nárok na náhradu škody, soud prvního stupně dovodil, že samotné odebrání a zadržování peněžních prostředků žalobce po dobu probíhajícího trestního řízení mělo oporu v platných právních předpisech, a nelze je tedy hodnotit jako nesprávný úřední postup, v důsledku kterého by žalobci vznikla majetková škoda, Dále uzavřel, že ani případné prodlení s jejich faktickým vrácením po právní moci rozhodnutí o vrácení peněžních prostředků nebylo způsobilé založit vznik majetkové škody ve formě úroků z prodlení, které byly žalobcem jako majetková škoda v tomto řízení požadovány, když v této souvislosti bylo konstatováno, že úroky z prodlení nejsou samy o sobě škodou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (bylo odkázáno na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ). Současně bylo poukázáno i na to, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval jinou majetkovou škodu, tedy ani vznik ušlého zisku, ani jinou konkrétní majetkovou škodu vzniklou v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Ze shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně v části požadavku žalobce na náhradu majetkové škody požadované jako úroky z prodlení z peněžních prostředků vydaných žalobcem v rámci jeho trestního stíhání jako nedůvodnou zamítl.

7. Naopak v otázce nemajetkové újmy soud prvního stupně uzavřel, že celková délka trestního řízení, a tím i doba zajištění peněžních prostředků, byla nepřiměřená a představovala nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Přitom vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a z další judikatury, zejména z rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, . Soud podrobně hodnotil jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, tedy zejména skutkovou a mimořádnou procesní složitost trestní věci, počet obviněných, rozsah dokazování, postup orgánů veřejné moci, skutečnost, že některé průtahy byly přičitatelné státu, dále jednání žalobce i význam věci pro jeho osobní a majetkové poměry. Současně přihlédl k tomu, že žalobce byl v trestním řízení pravomocně odsouzen, což se promítlo do volby a výše formy zadostiučinění. Soud dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva není v projednávané věci dostačující, nicméně s ohledem na shora uvedená hlediska je nutné požadovanou částku výrazně snížit. Při stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění přistoupil soud prvního stupně k valorizaci částek odškodnění nemajetkové újmy vyplývajících ze Stanoviska Nejvyššího soud sp. zn. Cpjn 206/2010 a vycházel tedy z toho, že základní částka odškodnění by se měla pohybovat v rozmezí částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž jako základní částku odškodnění přiměřenou zjištěným okolnostem stanovil částku 24 000 Kč za jeden rok řízení, redukovanou na jednu polovinu za první dva roky trvání řízení. Takto stanovenou základní částku odškodnění za řízení trvající 135,5 a 2/3 měsíců řízení modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Z hlediska popsané složitosti věci (skutková, zejména procesní, ale i právní složitost) soud snížil základní částku o 30 % a o dalších 30 % základní částku snížil za druhy, počet a stupně orgánů státu zapojených do rozhodování (ve shora uvedeném rozsahu nepřičitatelném k tíži státu)- blíže bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž současně však navýšil základní částku odškodnění o 10 % z důvodu popsaného postupu orgánů státu v posuzovaném řízení přičitatelnému k tíži státu, který měl na celkovou dobu řízení negativní vliv a který byl již nedostatečně kompenzován skutečností, že je odškodňována celá doba řízení, nikoli pouze doba průtahů (blíže bod 35 odůvodnění) s tím, že pro vyšší navýšení ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně podmínky neshledal, když právě postup orgánů státu byl důvodem, v důsledku kterého bylo žalobci přiznáno zadostiučinění v penězích. Z hlediska přispění žalobce k délce řízení, ani z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce nebyla základní částka odškodnění modifikována (viz body 36 a 37 odůvodnění). Základní částka odškodnění tedy byla celkově ponížena o 50 % a žalobci tak bylo soudem prvního stupně přiznáno peněžité zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 123 667 Kč, přičemž ve zbytku požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy byla žaloba zamítnuta.

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž z hlediska procesního výsledku řízení považoval soud úspěch obou účastníků v zásadě za vyrovnaný, a to za situace, kdy ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení bylo třeba zohlednit, že žalobce byl zcela neúspěšný se svým požadavkem na náhradu majetkové škody ve výši 112 044,84 Kč a současně bylo s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vycházeno z toho, že žalobce byl plně úspěšný s požadavkem na náhradu nemajetková újmy, a to v rozsahu přiznané částky 123 667 Kč.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné skutkové závěry a nesprávné právní posouzení věci, a to jak ve vztahu k zamítnutí nároku na náhradu škody představované zákonnými úroky z prodlení, tak i k zamítnutí části nároku na náhradu nemajetkové újmy a dále i ve vztahu k navazujícímu výroku o náhradě nákladů řízení. Žalobce konkrétně v odvolání poukazuje na to, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že orgány činné v trestním řízení neodebraly a nezadržovaly jeho peněžní prostředky bez právního důvodu. V této souvislosti uvádí, že peněžní prostředky ve výši 97 000 Kč a 1 000 EUR mu byly odebrány dne , datum, při domovní prohlídce, přičemž po celou dobu téměř 11 let nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by jejich zajištění ze zákonného důvodu zakládalo a že ačkoli žalobce opakovaně žádal o vrácení peněžních prostředků (ve dnech , datum, a , datum, ) trestní soud na tyto žádosti reagoval pouze neformálními přípisy, aniž by o dalším zadržování peněz bylo rozhodnuto procesním způsobem. Žalobce zdůrazňuje, že skutečnost, že peněžní prostředky byly při domovní prohlídce vydány jako věci důležité pro trestní řízení, nemůže bez dalšího ospravedlnit jejich dlouhodobé faktické zadržování bez právního titulu. Dále žalobce poukazoval na to, že ačkoli o rozhodnutí o vrácení peněžních prostředků nabylo právní moci dne , datum, , k jejich faktickému vyplacení došlo až dne , datum, , resp. , datum, , tedy po více než osmi měsících, a to až po podání návrhu na určení lhůty ze dne , datum, .

10. Žalobce dále brojí proti právnímu závěru soudu prvního stupně, podle něhož úroky z prodlení nepředstavují škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a uvádí, že jeho nárok je založen nikoli na tvrzení ušlého zisku, nýbrž na tom, že žalovaná po více než 11 let zadržovala jeho peněžní prostředky bez právního důvodu, čímž byla v prodlení s jejich vydáním, a vznikla jí povinnost hradit zákonné úroky z prodlení. Podle žalobce soud prvního stupně nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká skutkově odlišných situací, kdy existovalo formální rozhodnutí o zajištění, zatímco v jeho případě zde dlouhodobě neexistoval žádný právní titul k zadržování prostředků.

11. Za nesprávnou považoval žalobce i výši žalobci poskytnutého odškodnění jemu vzniklé nemajetkové újmy, když poukazoval na to, že soud prvního stupně zcela nedůvodně ponížil jím stanovenou základní částku odškodnění celkem o 60 % z důvodu skutkové, právní a procesní složitosti věci a stupňů soudní soustavy, na níž byla trestní věc žalobce projednávána. Žalobce zdůrazňoval, že ve věci bylo vydáno devět meritorních rozhodnutí obecných soudů, a to v důsledku odlišného hodnocení důkazů ze strany soudu prvního a druhého stupně a dále i z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a neopodstatněného rozhodnutí o vrácení věci k došetření s tím, že tedy tyto postupy se výrazným způsobem podílely na nepřiměřené délce trestního řízení a tím i na délce zadržování peněžních prostředků žalobce, avšak nebyly řádně zohledněny. V rámci podaného odvolání žalobce rovněž brojil proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když dle jeho přesvědčení výsledek řízení neodůvodňuje závěr o téměř rovnoměrném úspěchu účastníků. Z všech shora uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn ve výroku II tak, že žalované bude uložena povinnost nahradit žalobci i zbývající část uplatněných nároků a bude mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné skutkové závěry, jakož i nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále i nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Žalovaná namítá, že soud prvního stupně nesprávně vymezil samotný charakter žalobcem tvrzené nemajetkové újmy, neboť žalobce se nedomáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení jako celku, nýbrž výlučně za pozdní vrácení zajištěných peněžních prostředků. Přesto soud prvního stupně posoudil tento nárok podle kritérií určených pro posuzování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ačkoli jde o odlišný odpovědnostní titul. Žalovaná zdůrazňuje, že takto tvrzená nemajetková újma se nepresumuje a žalobce byl povinen její vznik i rozsah tvrdit a prokázat, což neučinil, přičemž kromě své účastnické výpovědi nepředložil žádné jiné důkazy a ani nekonkretizoval, jaké konkrétní zásahy do jeho osobnostní sféry mu mělo pozdní vrácení částky cca 120 000 Kč způsobit. Podle žalované tak nebyly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích, přičemž přiměřenou formou satisfakce je konstatování porušení práva, které žalovaná žalobci poskytla již v rámci předběžného projednání jeho nároku, to vše navíc za situace, kdy žalobce si své trestní stíhání zavinil sám svým protiprávním jednáním a za jím spáchaný skutek byl následně i pravomocně odsouzen. V této souvislosti bylo poukazováno na to, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud došlo k pravomocnému odsouzení žalobce nepřísluší mu za této situace právo na zadostiučinění formou finančního plnění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního řízení, přičemž není žádný důvod pro to, aby žalobcem tvrzená újma způsobená délkou zajištění peněz v rámci jeho trestního stíhání, měla být odškodněna odlišným způsobem. Ve vztahu k průběhu trestního řízení, v souvislosti s nímž byla soudem prvního stupně dovozována i nepřiměřená délka zajištění finančních prostředků žalovaná uváděla, že sám nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že k podstatným průtahům v řízení docházelo pouze v omezeném rozsahu, zejména v období přibližně 2 měsíců na přelomu let 2014 a 2015 a že ani samotné zpoždění s vrácením peněžních prostředků po právní moci rozhodnutí o jejich vrácení, které činilo přibližně 8 měsíců, a bylo ovlivněno tím, že spis byl s dovoláními předložen Nejvyššímu soudu, přiznání peněžité satisfakce neodůvodňuje. Za nesprávný považuje žalovaná rovněž postup při stanovení výše zadostiučinění, kdy nalézací soud bez návrhu účastníků a v rozporu s konstantní i aktuální judikaturou navýšil základní částku o 50 % z důvodu valorizace (V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, , podle něhož není důvod k takovému navyšování). Dále je žalovanou namítáno i to, že byla nesprávně vymezena též doba, za kterou měla být nemajetková újma odškodňována, když bylo vycházeno z celé délky trestního řízení, ačkoli zajištění peněžních prostředků bylo po převážnou část této doby důvodné a nelze je odškodňovat stejným způsobem jako nepřiměřenou délku řízení. Ze všech shora uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn tak, že žalobu bude v plném rozsahu zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalobce následně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že nesouhlasí s její argumentací, že soud prvního stupně nesprávně posoudil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zajištění peněžních prostředků. V této souvislosti poukázal na to, že nalézacím soudem bylo postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozsudky sp. zn. , spisová značka, , spisová značka, , které výslovně dovozují, že i v případě nepřiměřeně dlouhého zajištění finančních prostředků je namístě vycházet z metodiky používané pro posuzování nepřiměřené délky řízení, tedy ze základní částky stanovené jako násobek doby řízení a částky přiznávané za jednotku času s následnou modifikací podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Žalobce dále zdůraznil, že soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení důkazů o vzniku nemajetkové újmy, když účastnická výpověď žalobce byla podrobná, konkrétní a dostatečně popisovala dopady dlouhodobého zadržování prostředků na jeho rodinnou, osobní i majetkovou situaci a že za této situace by pouhé konstatování porušení práva žalobce, a to i přesto, že byl pravomocně odsouzen, rozhodně nebylo dostatečnou satisfakcí, a to při zohlednění extrémní délky řízení v rozsahu přibližně 11 let, na níž se významně podílel postup orgánů veřejné moci. Ve vztahu k námitkám žalované proti valorizaci základní částky odškodnění žalobce uvedl, že se plně ztotožňuje s postupem nalézacího soudu, neboť adekvátnost zadostiučinění je nutné posuzovat též s ohledem na vývoj reálné hodnoty peněz v čase.

14. V rámci jednání před odvolacím soudem žalobce prostřednictvím právního zástupce k výzvě soudu uvedl, že žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku svého trestního stíhání u , Orgán veřejné moci, , které však jeho požadavek vyhodnotilo jako nedůvodný. Žaloba u soudu uplatňující shora uvedený nárok žalobcem podána nebyla.

15. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po částečném doplnění dokazování podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. dospěl k závěru, že důvodné je toliko odvolání žalované.

16. Odvolací soud doplnil dokazování o provedení důkazu rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a rozsudkem , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Těmito listinnými důkazy bylo nad rámec zjištění učiněných již soudem prvního stupně (žalobci byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na dobu dvou let a dále peněžitý trest v ve výši 200 000 Kč) prokázáno, že všem obžalovaným, tedy i žalobci, byly v trestním řízení z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení sníženy výměry trestů o šest měsíců, přičemž pokud byly ukládány tresty odnětí svobody, byly ukládány jako podmíněně odložené.

17. Podle § 1 OdpŠk. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

18. Podle § 3 OdpŠk. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, c) orgány územních samosprávných celků.

19. Podle § 5 OdpŠk. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

20. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 OdpŠk. bez ohledu na to, zda bylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), ve znění účinném v době vydání prostředků, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66).

23. Podle konstantní judikatury je nesprávným úředním postupem porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.Majetková škoda24. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po zvážení argumentace žalobce uplatněné ve vztahu k nároku na náhradu majetkové škody v rámci jím podaného odvolání dospěl k závěru, že soud prvního stupně o výše uvedeném nároku žalobce rozhodl věcně správně.

25. Ve vztahu k námitce žalobce, že orgány činné v trestním řízení zadržovaly po dobu jeho trestního stíhání jeho peněžní prostředky bez právního důvodu, odvolací soud uvádí, že s tímto závěrem se ve shodě se soudem prvního stupně neztotožňuje. Jak vyplývá z provedeného dokazování předmětné peněžní prostředky byly žalobcem po předchozí výzvě policejního orgánu vydány v průběhu domovní prohlídky konané v rámci proti žalobci zahájenému trestnímu stíhání, a to jako věc důležitá pro trestní řízení, přičemž identifikace těchto prostředků byla řádně pojata do protokolu o provedení domovní prohlídky a následně byly tyto prostředky vloženy na k tomu určené účty. Orgány činnými v trestním řízení tedy bylo postupováno v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném v době vydání prostředků. Z výše uvedeného vyplývá, že dotčené peněžní prostředky nebyly žalobci odebrány svévolně či bez právního důvodu, ale stalo se tak v rámci postupu dle tehdy platného a účinného tr. ř. Věcí důležitou pro trestní řízení pak tyto peněžní prostředky byly až do pravomocného skončení trestního řízení žalobce, tj. do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a to za situace, kdy žalobci nebyl v rámci těchto pravomocných rozhodnutí uložen trest propadnutí věci předmětných peněžních prostředků a nebyl shledán ani důvod pro jejich zabrání. Následně pak probíhalo na základě žádosti žalobce rozhodování o jejich vrácení dle § 80 tr. ř., přičemž pouze na základě vydaného pravomocného rozhodnutí dle výše uvedeného zákonného ustanovení mohly být žalobci peněžní prostředky vráceny. Jak vyplývá z provedeného dokazování, v průběhu řízení podle § 80 tr. ř. sice nejprve došlo k vydání nepravomocného rozhodnutí o vrácení peněžních prostředků žalobci, avšak s ohledem na podanou stížnost státním zástupcem do výše uvedeného rozhodnutí, a to za situace, kdy v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl doposud žalobcem uložený peněžitý trest uhrazen, bylo odvolacím soudem dne , datum, rozhodnuto o zrušení předmětného rozhodnutí a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby zvážil případnou důvodnost zajištění peněžních prostředků na výkon rozhodnutí peněžitého trestu žalobci, a to za situace, kdy odvolací soud vycházel z listin obsažených v trestním spisu, v němž žalobce v červenci 2023 žádal o odklad termínu pro zaplacení peněžitého trestu a byl vyzýván k doložení podkladů k této žádosti. Toto rozhodnutí odvolacího soudu pak nepřímo svědčí o tom, že až do doby úhrady peněžitého trestu ze strany žalobce bylo faktické zajištění peněžních prostředků vydaných žalobcem orgánům činným v trestním řízení v rámci jeho trestního stíhání důvodné. Je sice pravdou, že z provedeného dokazování vyplývá, že peněžitý trest byl žalobcem uhrazen již dne , datum, , avšak tato skutečnost vyšla najevo, až v souvislosti s podáním stížnosti žalobce do usnesení soudu prvního stupně, který po vrácení spisu z odvolacího soudu rozhodl dne , datum, na základě obsahu trestního spisu, který neobsahoval záznam o zaplacení peněžitého trestu žalobcem, o zajištění peněžních prostředků žalobce na úhradu peněžitého trestu. Toto své rozhodnutí však soud prvního stupně na základě stížnosti žalobce, který doložil úhradu peněžitého trestu, zrušil a následně usnesením ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, , rozhodl o vrácení peněžních prostředků žalobci, přičemž teprve na základě takto vydaného pravomocného usnesení vznikl žalobci nárok na vrácení předmětných finančních prostředků.

26. Za shora popsané situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že do určitého prodlení s vrácením peněžních prostředků se soud, a tedy žalovaná, dostal po , datum, , kdy nabylo právní moci usnesení o vrácení prostředků žalobci, které byly žalobci poukázány až ve dnech , datum, . a , datum, , přičemž skutečnost, že spis byl v době od , datum, do , datum, u Nejvyššího soudu s dovoláními proti rozsudku, nelze dávat k tíži žalobce, neboť lze souhlasit s tím, že s ohledem na průběh předchozího rozhodování o vrácení finančních prostředků měl soud přistoupit k vyplacení peněžních prostředků žalobci ještě před tím, než předložil spis Nejvyššímu soudu.

27. Ani za toto období však žalobu s požadavkem na náhradu majetkové škody nelze shledat důvodnou, neboť žalobce v tomto řízení jako škodu uplatnil požadavek na uhrazení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení. K tomu však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvádí, že úroky z prodlení nejsou škodou a nepřipadá do úvahy ani jejich analogické použití pro tvrzení o vzniku škody (viz žalovanou uváděné usnesení NS sp. zn. , spisová značka, a v něm další zmiňovaná judikatura). Žalobce pak v řízení netvrdil, že by mu v důsledku nemožnosti disponovat s přiznanou částkou měla vzniknout nějaká majetková škoda, že by mu měl ujít nějaký zisk a v čem by tento ušlý zisk měl spočívat. I kdyby žalobce tvrdil, že mohl přiznanou částku zhodnotit, musel by současně tvrdit a prokázat, že takovéto zhodnocení prostředků představovalo obvyklý, očekávatelný běh věcí, do kterého negativně zasáhl právě popsaný nesprávný úřední postup, tj. jinými slovy, že nebýt předmětného nesprávného úředního postupu žalobce by za obvyklého chodu věcí zhodnocení skutečně dosáhl. Nesprávný úřední postup by musel představovat zásah do skutečně očekávatelného průběhu děje vedoucího k určitému zisku, nepostačil by pouhý předpoklad či dokonce zpětně dovozovaný záměr (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nic takového žalobce netvrdil, naopak výslovně uvedl, že ušlého zhodnocení prostředků se nedovolává. Navíc v daném případě nelze přehlédnout ani to, že sám žalobce v řízení uvedl, že převážná část finančních prostředků, které vydal a které mu byly následně vráceny, nebyly ani v jeho vlastnictví (sám žalobce tvrdil, že částka 1 000 EUR byla majetkem společnosti , právnická osoba, . a částky cca 72 000 a 15 000 v té době partnerky žalobce, a tudíž z těchto částek přímo žalobci ani žádná majetková škoda vznikat nemohla. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, shora uvedená argumentace spočívající v tom, že úroky z prodlení nejsou škodou a nepřipadá do úvahy ani jejich analogické použití pro tvrzení o vzniku škody by platilo i pro období po , datum, , kdy byl již peněžitý trest žalobcem uhrazen, a to v případě, pokud by byl učiněn závěr, že od výše uvedeného data již byly peněžní prostředky orgány činnými v trestním řízení zadržovány bez jakéhokoli prvního podkladu. K tomuto závěru však odvolací soud nedospěl.Nemajetková újma28. Ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhou dobu zajištění žalobcem vydaných peněžních prostředků odvolací soud uvádí, že tak, jak byl shora uvedený požadavek žalobcem v žalobě vymezen, tak byl na základě žalobcem skutkového vymezení také soudem prvního stupně i soudem odvolacím posouzen.

29. Při posuzování existence výše uvedené nemajetkové újmy vzniklé žalobci nepřiměřenou dobou zajištění jím vydaných peněžních prostředků, odvolací soud vyšel z toho, že zajištění vydaných peněžních prostředků má bezprostřední souvislost s trestním řízením, které bylo proti žalobci vedeno a které skončilo jeho pravomocným odsouzením. Ačkoli je tedy zajištění těchto peněžních prostředků ve významné míře nutno vnímat jako součást celého trestního řízení, které bylo zahájeno v důsledku protiprávního jednání žalobce, za nějž byl žalobce i následně pravomocně odsouzen, nelze na druhou stranu dospět k závěru, že by eventuálně nepřiměřená doba jejich zajištění nemohla být samostatně odškodnitelná. Za situace, kdy současně z provedeného dokazování vyplývá, že v rámci trestního řízení nakonec nebylo žalobci uloženo propadnutí věci (peněžních prostředků) a nebylo rozhodnuto ani o jejich zabrání lze souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který při posouzení důvodnosti či nedůvodnosti přiznání náhrady nemajetkové újmy za dobu zajištění peněžních prostředků odvíjel primárně od doby zahájení trestního stíhání žalobce, když peněžní prostředky byly žalobcem vydány v den, kdy mu bylo doručeno usnesení o sdělení obvinění, do pravomocného skončení trestního stíhání a dále pak i při zohlednění doby následující, tedy až do faktického vyplacení peněžních prostředků zpět žalobci.

30. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně tedy vyšel z toho, že zajištění peněžních prostředků vydaných žalobcem v rámci jeho trestního stíhání trvalo 11 let, 3 měsíce a 21 dnů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud s odkazem na Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , které stanoví rozmezí základní částky odškodnění za jeden rok řízení od 15 000 Kč do 20 000 Kč, určil vzhledem k výše uvedené době trvání zajištění předmětných peněžních prostředků jako adekvátní základní částku odškodnění částku ve výši 16 000 Kč za jeden rok řízení s krácením na poloviční výši za první dva roky řízení. Tuto základní částku odškodnění stanovil odvolací soud s ohledem na to, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro navýšení základní částky odškodnění z důvodu míry inflace, jak učinil soud prvního stupně. V tomto směru odvolací soud odkazuje na aktuální závěry judikatury vztahující se k této problematice, zejména na rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, , které se k této problematice podrobně vyjádřilo, přičemž odvolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů shora uvedeného rozhodnutí.

31. Odvolací soud tedy určil základní částku odškodnění po zaokrouhlení ve výši 164 931 Kč (2 roky x 8 000 Kč + 9 let x 16 000 Kč + 3 měsíce x 1333 Kč + 21 dnů x 44,4 Kč), kterou následně modifikoval na základě kritérií příkladně uvedených v ustanovení § 31a OdpŠk.

32. Odvolací soud dospěl s ohledem na učiněná skutková zjištění k závěru, že z důvodu skutkové, právní a procesní složitosti věci je namístě základní částku odškodnění ponížit o 35 %. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupě, zohlednil, že řízení bylo po skutkové stránce složité, čemuž odpovídá i rozsah dokazování provedeného v rámci trestního řízení. Výrazně složité bylo řízení po stránce procesní., když tato složitost vyplývala již ze samotného faktu, že bylo vedeno společné řízení proti 17, resp. 16 a následně 15 obviněným fyzickým osobám, z toho byly 2 osoby , podezřelý výraz, . V přípravném řízení bylo zadrženo 16 podezřelých, bylo provedeno 9 domovních prohlídek či prohlídek jiných prostor, byly vyhodnocovány věci vydané či odňaté při domovních prohlídkách, nebo i věci vydané mimo domovní prohlídky, byly pořizovány překlady zajištěných písemností z , podezřelý výraz, . V řízení bylo zpracováno 19 znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní techniky, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biologie a genetika a jeho doplnění, znalecký posudek , podezřelý výraz, . Většině obviněných byl soudem ustanoven obhájce, někteří obvinění si pak zvolili obhájce jiného, ustanovení původních obhájců byla rušena a bylo rozhodováno o nákladech původně ustanovených obhájců. Byl proveden výslech 16 obviněných (2 z nich opakovaně), výslech cca 30 svědků, a to i prostřednictvím mezinárodní právní pomoci na , adresa, . Právní pomoc byla vyžadována i ze , adresa, , , adresa, , , adresa, a , adresa, . S ohledem na počet stíhaných osob probíhalo časově náročné prostudování spisu před skončením vyšetřování. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo překládáno do , podezřelý výraz, . V řízení před soudem byli opětovně vyslechnuti obžalovaní (často velmi obsáhle), byl proveden výslech velkého množství svědků (často obsáhle, popř. za přítomnosti tlumočníka) a několika znalců. Byl zpracován znalecký posudek z oboru písmoznalectví, bylo provedeno obrovské množství listinných důkazů, byly přehrávány odposlechy, byly vyžadovány spisy od , podezřelý výraz, . Obžaloba a ve věci vydaná rozhodnutí byly překládány do vietnamštiny. S ohledem na velké množství obžalovaných byly (v takovýchto věcech očekávatelné) se soudy musely vypořádávat i s problémy s doručováním. Konání dvou hlavních líčení zmařil , jméno FO, , který se bez omluvy nedostavil, a hlavní líčení byla bez dalšího odročena za účelem vydání příkazu k jeho zatčení. Hlavní líčení nařízené původně na den , datum, bylo pro omluvy obhájců a následné ukončení právního zastoupení , jméno FO, a nutnosti ustanovit mu obhájce opakovaně odročeno. Stejně tak hlavní líčení nařízené na den , datum, bylo odročeno pro nemoc dvou obžalovaných na den , datum, . K procesní složitosti je nutno též přičíst poměrně značnou procesní aktivitu účastníků, se kterou se musely soudy vypořádat, a to zejména pak ve fázi vykonávacího řízení. Konečně je nutno k procesní složitosti přičíst četnost rozhodování procesního charakteru a počet stupňů orgánů činných v trestním řízení, které o těchto věcech procesního charakteru rozhodovaly , Orgán veřejné moci, rozhodoval o zahájení trestního stíhání všech obviněných, 7x o nákladech ustanovených obhájců, 4x o přibrání znalce a ve velkém množství i o vrácení věcí vydaných při domovních prohlídkách nebo i mimo prohlídky. Státní zástupce rozhodoval o stížnostech všech obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, o stížnosti proti usnesení o odměně ustanoveného obhájce, o stížnosti proti usnesení o vrácení věci, o námitkách proti přibrání znalce, o vyloučení věci , jméno FO, k samostatnému řízení, 15x o ustanovení obhájce a 7x o zrušení takového ustanovení, o vzetí všech obviněných do vazby a následně pak o žádostech o propuštění z vazby či o ponechání ve vazbě, o přibrání tlumočníka a tlumočném, o přibrání znalce a znalečném, mnohokrát o poskytnutí záloh ustanoveným obhájcům, o nákladech ustanovených obhájců, o přiznání nároků na bezplatnou obhajobu, 4x o vrácení zajištěných prostředků a ve vykonávacím řízení bylo ve vícero případech rozhodováno o povinnosti nahradit náklady trestního řízení a výkonu vazby, o započítání vykonané vazby do peněžitého trestu, o povinnosti nahradit státu náklady ustanoveného obhájce, o povolení splátek. Městský soud v Praze pak rozhodoval o stížnosti proti usnesení o vzetí obviněných do vazby a následně několikrát o stížnostech proti usnesením o zamítnutí žádostí o propuštění z vazby či o ponechání ve vazbě, o námitce podjatosti členů odvolacího senátu a o několika stížnostech proti usnesením vydaným v rámci vykonávacího řízení. , Orgán veřejné moci, rozhodoval o stížnosti proti usnesení o námitce podjatosti. Jak již uvedl i soud prvního stupně účastníkům řízení jistě nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, avšak je zřejmé, že každé podání opravného prostředku si vždy vyžádá určitou dobu jak na potřebné činnosti před předložením spisu vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření apod.), tak na vlastní nastudování a projednání věci před orgánem vyšší instance, přičemž takto vzniklou procesní složitost je taktéž třeba zohlednit. Do procesní složitosti věci však soud nezahrnul rozhodování Obvodního soudu pro , adresa, o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a na to navazující rozhodování odvolacího soudu o stížnosti do tohoto usnesení, ani dva první rozsudky soudu prvního stupně a na ně navazující rozhodnutí odvolacího soudu. Při posouzení procesní složitosti pak nebylo přihlíženo ani k rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti státního zástupce proti prvnímu usnesení o vrácení zajištěných prostředků žalobci a ani k následnému rozhodnutí o zajištění těchto prostředků pro výkon peněžitého trestu a na ně navazujícímu zrušujícímu rozhodnutí, když soudy při tomto rozhodování vycházely jen z předchozí žádosti žalobce o odklad výkonu peněžitého trestu, aniž by si ověřily, zda peněžitý trest byl či nebyl žalobcem v meziobdobí uhrazen. Řízení nebylo jednoduché ani po právní stránce, když ve věci bylo aplikováno i evropské právo upravující obchod s loveckými trofejemi.

33. Dále odvolací soud ponížil základní částku odškodnění o 25 % z důvodu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc meritorně projednávána, když v řízení bylo prokázáno, že věc byla meritorně rozhodována na třech stupních soudní soustavy, přičemž s ohledem na skutkovou a právní složitost věci i rozsah prováděných důkazů je zřejmé, že takové projednání věci bylo i časově značně náročné. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že v tomto kritériu nebylo zohledňováno opakované meritorní rozhodování soudu první stupně a soudu odvolacího.

34. Zároveň však odvolací soud přistoupil k navýšení základní částky odškodnění o 25 %, a to jednak z důvodů v zásadě již uváděných soudem prvního stupně (blíže viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dále zohlednil i to, že jeden z rozsudků soudu prvního stupně byl zrušen pro jeho nepřezkoumatelnost a déle i z toho důvodu, že žalobci nebyly zajištěné finanční prostředky vráceny bezprostředně po nabytí právní moci usnesení o jejich vrácení, ale až po návratu spisu z Nejvyššího soudu, tedy o cca 8 měsíců později, než mohly být vráceny. Pro vyšší navýšení základní částky odškodnění na základě shora uvedeného kritéria však odvolací soud neshledal důvody, když je třeba konstatovat, že postup orgánu státu se již primárně projevil v tom, že i přes skutkovou, procesní i právní složitost věci byla celková délka řízení shledána nepřiměřenou a bylo vyhodnoceno, že dostačující satisfakcí v daném případě není toliko konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené době, ale že je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění formou finančního plnění. Pouze pro úplnost odvolací soud k tomuto kritériu uvádí, že pokud žalobce v této souvislosti ve svém odvolání poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ) je odvolací soud přesvědčen o tom, že v tomto směru nebylo ve věci žalobce rozhodnuto v rozporu s touto judikaturou, když bylo zohledněno, že druhý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost.

35. Odvolací soud dále na základě kritéria jednání poškozeného (žalobce) navýšil základní částku odškodnění o 10 %, a to při zohlednění toho, že žalobce se vrácení jím vydaných peněžních prostředků po právní moci usnesení o jejich vydání musel domáhat postupem podle § 174a zákona o soudech a soudcích a současně přihlédl i k tomu, že i v předchozí době (v roce 2015 a v roce 2016) žalobce žádal o vrácení v minulosti jím vydaných peněžních prostředků, byť v té době doposud probíhalo jeho trestní stíhání, přičemž teprve až pravomocným skončením trestního řízení žalobce bylo postaveno najisto, že žalobci nebyl uložen trest propadnutí věci - předmětných peněžních prostředků a ani nebyl shledán důvod pro jejich zabrání.

36. Základní částka odškodnění pak byla dále z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce ponížena o 50 %, a to s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nemůže být odhlédnuto od skutečnosti, že je zde dána značná propojenost odškodnění nepřiměřené délky zajištění finančních prostředků žalobce, k němuž došlo v rámci jeho trestního stíhání, s délkou jeho trestního stíhání. Tuto propojenost odvolací soud tedy promítl právě do kritéria významu řízení pro žalobce, když doba zajištění peněžních prostředků měla v porovnání s významem délky trestního řízení a jeho zásahem do života žalobce nepochybně podstatně nižší význam a současně bylo navíc v řízení prokázáno, že délka trestního řízení, od níž se však v převážném rozsahu odvíjí i doba zajištění peněžních prostředků, byla žalobci jednoznačně a významně zohledněna v jemu uloženém trestu (viz bod 16 odůvodnění tohoto rozsudku). Dále odvolací soud při modifikaci základní částky odškodnění v rámci kritéria významu řízení pro žalobce zohlednil i to, že sám žalobce výslovně v rámci řízení uvedl, že jím vydané peněžní prostředky nebyly v převážné míře ani v jeho vlastnictví. Na druhou stranu však odvolací soud současně zohlednil, že v důsledku vydání předmětných finančních prostředků měl žalobce obavy o finanční zabezpečení své partnerky a jejich dítěte, byť tato skutečnost nic neněmí na tom, že pokud finanční prostředky vydané žalobcem patřily třetím osobám, měly tyto třetí osoby možnost své vlastnictví k žalobcem vydaným prostředkům samy v rámci trestního řízení prokázat a domáhat se jejich vydání. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že pokud by ve prospěch žalobce nezohlednil právě jeho výše uvedené obavy o finanční zabezpečení rodiny, bylo by důvodné základní částku odškodnění na základě kritéria významu řízení pro žalobce ponížit ještě podstatně výraznějším způsobem než o 50 %, a to z důvodů shora uvedených, včetně snížení trestu odnětí svobody o 6 měsíců, navíc podmíněně odloženého na zkušební dobu, neboť tento postup trestního soudu je nutno považovat za skutečně významnou satisfakci poskytnutou žalobci.

37. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy odvolací soud dospěl k závěru, že jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřenou délkou zajištění jím vydaných peněžních prostředků v rámci jeho trestního stíhání je částka 41 233 Kč, ve vztahu k níž má žalobce nárok i na úhradu zákonných úroků z prodlení ve výši 12 % ročně od data , datum, tak, jak správně ve svém rozhodnutí určil již soud prvního stupně, a to za situace, kdy úroky z prodlení jsou žalobci přiznány v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Lhůta k plnění pak byla zachována dle výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku (viz § 160 odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.), když takto prodloužená lhůta k plnění odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení lhůty k plnění v rozsahu patnácti dnů může způsobit žalobci újmu.

38. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrokem I tohoto rozsudku částečně změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a to co do částky 82 434 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu požadavek žalobce jako nedůvodný zamítl, přičemž ve zbývajícím rozsahu výrok I jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. Výrokem II tohoto rozsudku pak byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen jako věcně správný i zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně.

39. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto výrokem III tohoto rozsudku podle § 224 odst. 2 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byly dva samostatné nároky, a to nárok na náhradu škody s tarifní hodnotou ve výši 112 044,84 Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tarifní hodnotou ve výši 41 233 Kč dle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu (přiznaná výše plnění).Ve vztahu k nároku požadovanému jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze na žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované poskytnout mu zadostiučinění za nemateriální újmu, pohlížet tak, jako by byl plně úspěšný, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění v plné výši (viz např. usnesení Nejvyššího soud sp. zn. , spisová značka, ). Procesní úspěch žalobce je tak představován tarifní hodnotou tohoto nároku, tedy přiznanou částkou 41 233 Kč bez zohledňování toho, že žaloba byla v části požadavku na zadostiučinění zamítnuta. Procesní úspěch žalované představuje částka 112 044,84 Kč představující zamítnutý nárok na náhradu majetkové škody. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při zohlednění obou uplatněných nároků je možno konstatovat, že žalovaná byla úspěšná v rozsahu 73 % a neúspěšná v rozsahu 27 %, a proto jí vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 % z celkové náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, tedy v rozsahu částky 828 Kč, a to za situace, kdy celková náhrada nákladů řízení žalované je představována částkou 1 800 Kč (6 paušálních náhrad nezastoupeného účastníka á 300 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu na jednání dne , datum, , účast na jednání soudu dne , datum, , vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu dne , datum, a účast u jednání odvolacího soudu téhož dne – viz § 1, a § 2 odst. 3 vyh. č. 254/2013 Sb.) Lhůta k plnění byla žalobci stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.