17 Co 94/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 1 890 649 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2026, č. j. 14 C 65/2022-274

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 57 544,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 2. 2. 2022 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro adresa náhradu nákladů řízení ve výši 7 284 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro adresa náhradu nákladů řízení ve výši 303 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 497 532,14 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 829 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky počínaje od 2. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 1 865 820 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky počínaje od 2. 2. 2022 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 516 467 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 7 587 Kč do tří dnů do právní moci rozsudku, na účet Obvodního soudu pro adresa (výrok IV.).

2. Žalobkyně se zaplacení částky 1 890 649 Kč s příslušenstvím domáhala s odůvodněním, že žalovaný dne 3. 4. 2019 svým jednáním (za něž byl uznán vinným ze spáchání přestupku) způsobil újmu na zdraví poškozenému jméno FO, zaměstnanci právnická osoba. Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele žalobkyně vyplatila poškozenému náklady spojené s léčením, náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku při rozvázání pracovního poměru v celkové výši 1 890 649 Kč, a podle vyhlášky o zákonném pojištění zaměstnavatele na ni přešel nárok na náhradu této újmy vůči žalovanému.

3. Soud I. stupně o věci ponejprv rozhodl rozsudkem č. j. spisová značka ze dne 29.5.2023, ve znění opravného usnesení č. j. spisová značka ze dne 29. 8. 2023, jímž žalobu zamítl.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v adresa jako soud odvolací usnesením č. j. spisová značka ze dne 7. 12. 2023 tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně nerespektoval ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), dle nějž je vázán pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o spáchání přestupku. Dle výroku pravomocného příkazu ÚMČ adresa ze dne 28. 5. 2019, č. j. spisová značka, žalovaný spáchal přestupek spočívající v tom, že poškozenému jméno FO ublížil na zdraví, a tohoto jednání se dopustil z nedbalosti. Soud v občanskoprávním řízení již nemůže tytéž skutkové a právní otázky, které se promítly do výroku rozhodnutí o spáchání přestupku, posoudit jinak, a závěr soudu I. stupně, že si škodu způsobil výlučně sám poškozený, protiřečil rozhodnutí o spáchání přestupku.

5. Soud I. stupně měl v dalším řízení posoudit důvodnost žaloby s respektem ke své vázanosti rozhodnutím správního orgánu o spáchání přestupku, učinit skutková zjištění o přechodu nároku na náhradu škody na žalobkyni podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., o pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „Vyhlášky“), o tom, jaké zdravotní následky na straně poškozeného jsou v příčinné souvislosti s uvedeným pracovním úrazem, jaké jednotlivé nároky na náhradu škody způsobené pracovním úrazem poškozenému vznikly a v jaké výši, a zabývat se tím, zda a případně v jakém rozsahu škoda vznikla nebo se zvětšila ve smyslu § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, a určit případnou míru snížení náhrady podle vzájemného vztahu mezi jednáním žalovaného a poškozeného, přičemž břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně spoluúčasti poškozeného nese žalovaný.

6. Soud I. stupně následně doplnil dokazování a o věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem.

7. V něm vzal za prokázané, že žalobkyně podniká v oboru pojišťovací činnost. Žalovaný byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, že jinému ublížil na zdraví podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016, o přestupcích, kterého se z nedbalosti dopustil dne 3. 4. 2019 v adresa na eskalátoru z nástupiště místo adresa tím, že coby „černý pasažér“ utíkal před revizorem právnická osoba, který se jej snažil dostihnout na eskalátoru ve stanici, kdy se snažil smýkáním vymanit z úchopu revizora a přeskočit na vedlejší eskalátor, revizor jej ale stále držel a snažil se jej stáhnout zpět na eskalátor, kdy při tomto celou svou vahou upadl revizorovi jméno FO na jeho levou nohu a tuto mu poranil v oblasti kotníku, přičemž zranění bylo lékařsky ambulantně ošetřeno s vystavenou pracovní neschopností. Soud uvedl, že poškozený se pokoušel odvrátit útok žalovaného na zájem chráněný zákonem (ochrana majetkových práv provozovatele drážní dopravy dle zákona č. 266/1994 Sb. o drahách), přitom nelze paušálně vyloučit právo revizora odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší utéct, tedy porušit sekundární povinnost podle § 37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky. Nutná obrana je ale možná jen za podmínky, že revizorovo počínání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, revizor tedy nesmí volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví "černého pasažéra“ nebo jakékoliv jiné osoby (srov. např. rozsudek NSS sp. zn. 1 As 34/2010 ze dne 9. 9. 2010). V daném případě poškozený na sebe žalovaného strhl na eskalátorech a v této souvislosti poškozenému vznikla újma na zdraví. Poškozený chránil zákonný zájem dopravce zcela zjevně nepřiměřeně (taháním za oblečení s následným stržením žalovaného na sebe) k útoku žalovaného (ten již přeskakoval na vedlejší eskalátor ve snaze uniknout) a ohrozil tak zdraví své i žalovaného. V bezprostřední blízkosti incidentu byla přítomna funkce orgán, pročež nejefektivnějším řešením ochrany zájmu chráněného zákonem bylo ponechat stíhání žalovaného na orgán. Poměr intenzity prostředku použitého poškozeným se projeví v poměru účasti poškozeného k účasti žalovaného 90 % : 10 %. V souvislosti s pracovním úrazem byl poškozený uznán od 17.7.2020 invalidním a byl mu přiznán invalidní důchod pro invaliditu 1. stupně, pro pokles pracovní schopnosti o 35 %. právnická osoba (jako zaměstnavatel poškozeného) nahlásil pojistnou událost žalobkyni (která ji vedla pod č. číslo), a následně ukončil pracovní poměr s poškozeným výpovědí ze dne 22. 4. 2021 z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce dle § 52 písm. d) zákoníku práce. Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele dle Vyhlášky v rámci pojistné události č. číslo vyplatila žalobkyně poškozenému celkem 1 890 649 Kč (10 655 Kč jako náklady spojené s léčením, 1 493 450 Kč jako náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 03.04.2019 do 14.03.2021, 128 848 Kč jako náhradu ztráty na výdělku při rozvázání pracovního poměru za dobu od 01.07.2021 do 31.08.2021, 64 424 Kč jako náhradu ztráty na výdělku při rozvázání pracovního poměru poškozeného za dobu od 01.09.2021 do 30.09.2021, 64 424 Kč jako náhradu ztráty na výdělku při rozvázání pracovního poměru za dobu od 01.10.2021 do 31.10.2021, 64 424 Kč jako náhradu ztráty na výdělku při rozvázání pracovního poměru za dobu od 01.11.2021 do 30.11.2021, 64 424 Kč jako náhradu ztráty na výdělku při rozvázání pracovního poměru za dobu od 01.12.2021 do 31.12.2021). Pro období 3. 4. 2019 až 30.6.2019 činil průměrný výdělek poškozeného 248 292 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínky ze dne 20. 1. 2022, 12. 1. 2022 a 22. 10. 2021.

8. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že poškozenému byl v souvislosti s pojistnou událostí diagnostikován výron a otok levého zevního kotníku bez zlomeniny, později dle vyšetření CT z 6. 2. 2020 byla diagnostikována nepřihojená abrupce talu. Ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, specializace ortopedie a traumatologie, tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem č. číslo ze dne 20.3.2025, z výslechu znalce, doplňku znaleckého posudku č. číslo ze dne 11. 9. 2025 a z doplňujícího výslechu znalce vzal soud za prokázané, že následkem úrazového děje dne 3. 4. 2019 byla u poškozeného toliko distorze levého zevního kotníku bez zlomeniny, která si vyžádala léčení po dobu 3 měsíců. Některé provedené listinné důkazy (listinu „prošetření dočasné pracovní neschopnosti poškozeného ze dne 4. 11. 2020“, listinu „náhrada ztráty na výdělku ze dne 12. 6. 2021“, mzdový list poškozeného za rok 2019, rozhodnutí právnická osoba o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby z 13. 5. 2020) soud I. stupně nehodnotil pro jejich nadbytečnost. Soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně, že si poškozený dne 3. 4. 2019 úrazem přivodil i zlomeninu, prokázáno nebylo, rovněž tak absentuje příčinná souvislost mezi úrazem a invaliditou poškozeného přiznanou na základě zlomeniny levého kotníku. V řízení bylo prokázáno, že poškozený vynaložil různé částky (uvedené pod body 26. až 43. odůvodnění rozsudku), protože však tyto částky byly vydávány v delším časovém odstupu než tři měsíce od úrazu, soud neměl za prokázané, že byly vynaloženy na léčbu distorze levého kotníku způsobené dne 3.4.2019.

9. Soud I. stupně věc právně posoudil dle § 2910 a § 2918 o.z., uvedl, že je ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán rozhodnutím o spáchání přestupku, to však nevylučuje závěr, že se na vzniku škody spolupodílel další subjekt. V daném případě z důvodu výše popsané spoluúčasti poškozeného na vzniku škody odpovídá žalovaný za škodu způsobenou poškozenému jen z 10 %, o 90 % se snižuje vzniklá škoda i následný regres žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že průměrný výdělek poškozeného za dobu tří měsíců od úrazu (od 3. 4. 2019 do 30. 6. 2019) činil 248 292 Kč, po snížení o 90 % činí škoda vzniklá poškozenému a regres žalobkyně vůči žalovanému 24 892 Kč, v této části (spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení č. 351/2013 Sb.) soud žalobě vyhověl, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení neúspěšný pouze v nepatrné části, plnou náhradu nákladů právního zastoupení za 26 úkonů (při tarifní hodnotě 1 890 469 Kč a odměně za 1 úkon 15 900 Kč), včetně režijních paušálů (16 x 300 Kč a 10 x 450 Kč), DPH a další částky 5 000 Kč.

11. Náhradu nákladů státu ve výši 7 587 Kč (znalečné vyplacené z rozpočtových prostředků) uložil soud I. stupně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit žalobkyni.

12. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně i žalovaný.

13. Žalobkyně napadla odvoláním výroky II., III. a IV. Namítla, že řízení je postiženo procesními vadami a soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Z úředního záznamu o podání vysvětlení poškozeného ze dne 10. 4. 2019 soud opomněl uvést, že žalovaný se s poškozeným začal přetahovat agresivně, proto nelze dospět k tak razantní míře spoluzavinění poškozeného. Soud uvádí, že poškozený žalovaného tahal za kabát, přitom dle úředního záznamu poškozený žalovaného netahal, ale držel. Soud I. stupně skutkový stav otáčí v rozporu s důkazy (včetně videozáznamu). Z videozáznamu (který koresponduje s příkazem ÚMČ adresa) je patrné, že se žalovaný snažil smýkáním vymanit z úchopu revizora. Výpovědi svědků jméno FO a jméno FO jsou nevěrohodné, neboť jde o kamarády žalovaného, jméno FO navíc podniká spolu se žalovaným. Tito svědkové se v době incidentu nenacházeli na místě, které by jim umožnilo vidět detaily počínání žalovaného a poškozeného. Výpověď o tom, že nad eskalátory čekala orgán, neodpovídá videozáznamu a svědecké výpovědi poškozeného. orgán funkce se nacházeli pod eskalátory a začali činit kroky až poté, co se začal poškozený bránit. Pokud jde o znalecký posudek a výslech znalce tituly před jménem jméno FO tituly za jménem, tak znalec neměl k dispozici rentgenové snímky ani CD s magnetickou rezonancí, vycházel jen z jejich popisu v lékařských zprávách, též nebyl konfrontován se závěry posudkového lékaře ve věci invalidity poškozeného. Ani soud I. stupně se nevyrovnal s posudkem o invaliditě ze dne 12. 2. 2021, dle nějž byla invalidita poškozeného způsobena zraněním ze dne 3. 4. 2019. Pokud o invaliditě poškozeného bylo rozhodnuto pouze v souvislosti se škodní událostí z 3. 4. 2019, je nerozhodné, jestli a zda došlo k nějakému dalšímu zranění poškozeného (o němž teoreticky hovořil znalec). Žalobkyně navrhovala, aby byli vyslechnuti ošetřující lékaři poškozeného a posudkový lékař tituly před jménem. jméno FO, tyto důkazní návrhy soud I. stupně ani neprovedl, ani nezamítl. Soud tak zjistil skutkový stav nedostatečně, vycházel z neúplného znaleckého posudku a učinil nesprávné skutkové závěry. Soud neuvádí, jak dospěl k míře odpovědnosti žalovaného 10 %. V dané věci byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu: protiprávní jednání – ublížení na zdraví poškozeného (porušení § 37 odst. 5 písm. d) zákona o drahách ve spojení s § 2900 o.z.), vznik újmy (majetková a nemajetková újma poškozeného), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy, zavinění. Všechny tyto předpoklady plynou přímo z výroku příkazu ÚMČ adresa, jímž je soud dle § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán. Zavinění musí dle § 2910 o.z. krýt protiprávní čin, ne vznik újmy jako takové. Pokud soud uvádí, že se poškozený na vzniku újmy podílel v rozhodujícím rozsahu, měl uvést, jaké bylo protiprávní jednání revizora a jaká zákonná či smluvní povinnost byla jeho jednáním porušena. Poškozený pouze řádně vykonával svá práva a povinnosti vyplývající ze zákona o drahách a zákoníku práce. Žalovaný jednal zaviněně, když protiprávně užíval dopravní prostředky bez řádně uhrazeného jízdného, porušil i sekundární povinnost dle § 37 odst. 5 písm. b), písm. d) zákona o drahách setrvat na místě. Žalobkyně odkazuje též na obecnou prevenční povinnost dle § 2900 o.z. Žalovaný věděl, že poškozený jej drží za kabát a že stojí na eskalátorech, kde je třeba dbát zvýšené opatrnosti, namísto toho se začal agresivně smýkat a snažil se vymanit ze sevření revizora. Jestliže byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a poškozený uznán vinným nebyl, může spoluzavinění poškozeného odpovídat max. 49 %. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejv. soudu sp. zn. spisová značka a na to, že jednání revizora nebylo novou a izolovanou skutečností, která by do působení příčin a následků vstoupila nezávisle na jednání škůdce. Revizor se bránil protiprávnímu jednání žalovaného, který zavdal prvotní příčinu incidentu. Rozhodnutí NSS č.j. spisová značka připouští, aby revizor proti cestujícímu, který útočí na zájem chráněný zákonem, užil fyzickou sílu. Cestující, který ve vztahu k revizorovi použije fyzickou sílu, resp. se s ním pustí do potyčky, musí nést tomu odpovídající riziko revizorovy adekvátní reakce. Soud I. stupně uvedl, že revizor nesmí volit prostředky, které mohou vést k újmě na zdraví, nebylo však prokázáno, že by revizor takové prostředky volil. I kdyby byla shledána odpovědnost revizora, jednal tento v nutné obraně dle § 2905 o.z., protože odvracel přiměřeným způsobem trvající protiprávní útok na majetková práva provozovatele. Poškozený revizor měl povinnost hájit zájmy zaměstnavatele, toto činil tak, že přidržel žalovaného (což bylo bezpečnější, než za ním skočit). Je na místě aplikovat též institut svépomoci dle § 14 o.z., neboť orgán funkce nacházející se pod eskalátory začali činit kroky až poté, co se poškozený začal bránit. U institutu nutné obrany není třeba naplnit (na rozdíl od krajní nouze) požadavek subsidiarity, poškozený nemohl zůstat nečinný a stavět se ke svým povinnostem liknavě, funkce orgán plní jiné úkoly (zajištění bezpečnosti), nesupluje činnost revizora. Revizor nepoužil vůči žalovanému násilí, pouze jej přidržel poté, co se žalovaný dal na útěk. V důsledku aktivního odporu žalovaného došlo k pádu žalovaného na poškozeného a tím ke způsobení újmy na zdraví. Dle § 2905 o.z. může být obrana nepřiměřená, nesmí být jen zcela zjevně nepřiměřená, rozhodující je přiměřenost prostředků obrany. K incidentu došlo uvnitř prostor místo, kde je revizor oprávněn vykonávat svou činnost, obrana poškozeného byla přiměřená. Pokud by revizor jednal v nutné obraně (což žalobkyně odmítá), nebyly naplněny podmínky excesu z nutné obrany. Kontrola revizorem se podobá správnímu blokovému řízení, kdy orgán rovněž může zamezit útoku pachatele donucovacími prostředky, včetně znemožnění útěku použitím fyzické síly. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaný napadl odvoláním vyhovující výrok I. Uvedl, že se ztotožňuje se závěrem o zásadní spoluúčasti poškozeného revizora na vzniku škody, nesouhlasí však s tím, jak soud stanovil základ škody, pokud jde o délku léčení zranění poškozeného (distorze levého hlezna) a z ní dovozovaný rozsah ztráty na výdělku. Závěr, že doba léčení distorze levého hlezna činila tři měsíce, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Ze spisu nevyplývá, že by poškozený v daném období absolvoval pravidelné lékařské kontroly či by jeho zdravotní stav vyžadoval kontinuální léčbu po dobu tří měsíců. Znalec se k obvyklé době léčení vyjádřil jen obecně a soud z toho dovodil konkrétní délku léčení a odpovídající ztrátu výdělku, aniž by se podrobně zabýval průběhem léčby, charakterem vykonávané práce poškozeného a skutečným dopadem úrazu na jeho pracovní schopnost. Z provedené zdravotnické dokumentace plyne, že poškozený se s poraněným kotníkem léčil od 3. 4. 2019 do 3. 5. 2019, kdy je datovaná poslední lékařská zpráva vztahující se k uvedenému zranění. Ze zprávy z 3. 5. 2019 vyplývá doporučení další kontroly 10. 5. 2019, ale z důkazů nevyplývá, zda se tato kontrola uskutečnila a s jakým výsledkem. Pro období od 3. 5. 2019 do 30. 6. 2019 absentuje jakýkoli důkaz o trvání léčby, pracovní neschopnosti, či jiném omezení. Poškozený vykazoval jako pracovní úraz zranění, které dle znaleckého zkoumání nemohlo souviset s incidentem ze dne 3. 4. 2019, což vyvolává otázku, zda vykazovaná pracovní neschopnost (a ztráta na výdělku) v období od 3. 5. 2019 do 30. 6. 2019 byla skutečně vyvolána léčbou pracovního úrazu ze dne 3. 4. 2019. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně vzniku a výše škody přitom tíží žalobkyni. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud změnil I. výrok napadeného rozsudku tak, že zamítne žalobu i v rozsahu nároku na zaplacení částky 24 829 Kč s úrokem z prodlení z této částky, a přizná žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. K odvolání žalobkyně žalovaný uvedl, že závěry soudu o rozhodující míře účasti poškozeného revizora na vzniku škody jsou správné. Žalobkyně bagatelizuje jednání poškozeného a přičítá žalovanému odpovědnost za následky, které nebyly přímým a předvídatelným důsledkem jeho jednání, směšuje též jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, z nichž každý musí být prokázán samostatně. Žalovaný nesouhlasí s námitkami proti znaleckému dokazování. Ze znaleckého posudku vyplývá, že poškozený utrpěl bezprostředně po incidentu pouze lehké poranění (osvědčené i rentgenovými snímky), zatímco závažnější zdravotní komplikace se objevují až s výrazným časovým odstupem a v jiné oblasti hlezna. Tento závěr znalce zásadně zpochybňuje kauzální návaznost tvrzené invalidity poškozeného na incident ze dne 3. 4. 2019. Popis incidentu ze dne 3. 4. 2019 žalobkyní je zavádějící, z videozáznamu incidentu nevyplývá žádné agresivní jednání žalovaného vůči poškozenému. Pro posouzení věci je klíčová okolnost aktivního zásahu revizora, i žalobkyně připouští, že k uchopení žalovaného a fyzickému kontaktu ze strany revizora došlo. Jednání žalovaného nelze hodnotit jako agresivní, žalovaný se po celou dobu pohyboval směrem od revizora a ke kontaktu mezi nimi došlo až v okamžiku, kdy jej revizor zezadu uchopil a začal fyzicky stahovat v okamžiku výskoku žalovaného při přeskoku na sousední eskalátor, na to žalovaný nemohl reagovat ani ovlivnit svůj následný pád. Pád žalovaného na nohu revizora tak nebyl důsledkem aktivního jednání žalovaného, ale přímým následkem fyzického zásahu poškozeného. Svědci se shodují v klíčových okolnostech průběhu incidentu, tedy že se žalovaný pohyboval směrem od revizora a na místě byla přítomna funkce orgán, která mohla vůči žalovanému bezprostředně zasáhnout. Dle judikatury Nejv. soudu je příčinná souvislost přerušena tehdy, vstoupí-li do původního kauzálního řetězce nová, samostatná a rozhodující příčina, která vznik škody způsobila bez ohledu na původní jednání. V dané věci je příčinná souvislost mezi útěkem žalovaného a vznikem zranění poškozeného přerušena aktivním fyzickým zásahem revizora, ten představuje novou a rozhodující příčinu vzniku újmy, která přerušuje příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou, případně přinejmenším zakládá jeho výrazné spoluzavinění. Tomuto závěru odpovídá i rozhodnutí Nejv. soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99, kterého se dovolává žalobkyně. Reakce revizora (fyzický zákrok na eskalátoru bez informování přítomné funkce orgán) byla jeho autonomním rozhodnutím, učiněným v rozporu s interními pokyny zaměstnavatele. Prevenční povinnost dle § 2900 o.z. dopadá i na poškozeného, revizor zvolil aktivní fyzický zásah přesto, že měl k dispozici mírnější a bezpečnější prostředky řešení a že jako osoba školená pro řešení obdobných situací musel předvídat, že fyzický kontakt v prostoru pohybujících se eskalátorů může vést k pádu a zranění poškozeného, žalovaného i dalších osob. Nebezpečnou situaci ve smyslu § 2901 o.z. vyvolal právě revizor svým aktivním zásahem, převzal nad průběhem situace faktickou kontrolu a nese proto primární odpovědnost za vzniklé následky. Pokud funkce stála pod eskalátory, jak žalobkyně tvrdí, měl revizor reálnou možnost funkce okamžitě přivolat a svěřit jí zadržení žalovaného. Judikatura NSS (např. rozsudek sp. zn. 1 As 34/2010) sice připouští, že revizor může za určitých okolností použít přiměřenou fyzickou sílu k zabránění útěku cestujícího bez jízdního dokladu, vždy však za splnění podmínky přiměřenosti a subsidiarity takového postupu. Smyslem zákroku je primárně zjištění totožnosti a ochrana majetkového zájmu dopravce. Revizor sám připustil, že měl od zaměstnavatele podrobné instrukce, jak v obdobných situacích postupovat, a jeho postup těmto pravidlům neodpovídal. Nutná obrana dle § 2905 o.z. se vztahuje na odvracení bezprostředně hrozícího nebo trvajícího protiprávního úroku, ale ne na situace, kdy zasahující osoba sama aktivně vytváří nebezpečný fyzický kontakt, a tím vyvolá riziko pádu. Revizor nedisponuje veřejnoprávními oprávněními k použití donucovacích prostředků, analogie s oprávněními orgán není případná. Závěr posudkového lékaře tituly před jménem jméno FO, že invalidita poškozeného je „v souvislosti s úrazem ze dne 3. 4. 2019“ je v zásadním rozporu s dalšími provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem, dle nějž je standardní doba léčby distorze hlezna přibližně 3 měsíce. Již tento údaj ukazuje na zjevný nepoměr mezi typem primárního poranění a následnou 35 % invaliditou. Z CT vyšetření provedeného cca 10 měsíců po incidentu vyplývá nález možné zlomeniny neurčeného stáří, přičemž byla zvažována diagnóza myositis ossificans, tedy stav, který může být důsledkem pozdějšího, na incidentu nezávislého traumatu. Nelze proto automaticky přiřadit invaliditu poškozeného, přiznanou na základě zlomeniny levého kotníku, k incidentu ze dne 3. 4. 2019 a přičítat ji k tíži žalovaného. Žalobkyně nedoložila, že jí vyplácené plnění odpovídá výlučně následkům incidentu ze dne 3. 4. 2019. Z přestupkového rozhodnutí nelze automaticky dovozovat, že spoluzavinění poškozeného může odpovídat maximálně 49 %, civilní soud musí tuto otázku posoudit samostatně dle okolností konkrétního případu. Revizor má povinnost postupovat přiměřenými a subsidiárními prostředky, přímý fyzický zákrok na eskalátoru tomu neodpovídal. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl a aby vyhověl odvolání žalovaného.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po zopakování dokazování kamerovým záznamem ze dne 3. 4. 2019, posudkem o invaliditě ze dne 12. 2. 2021, prošetřením dočasné pracovní neschopnosti ze 4. 11. 2020, listinou „náhrada za ztrátu na výdělku po dobu PN“ ve spise na č.l. 259, předžalobní výzvou ze dne 20. 1. 2022 a dodejkou ze dne 25. 1. 2022 dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné, odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

17. Z kamerového záznamu ze dne 3. 4. 2019 vzal odvolací soud za prokázané, že revizoři kontrolující jízdenky i funkce orgán se nacházeli ve stanici dole pod eskalátory, a že poté, co se žalovaný před kontrolujícími revizory dal na útěk po eskalátoru směrem nahoru, vyběhl za ním poškozený, a až s určitým časovým odstupem se za nimi vydali (z místa pod eskalátory směrem nahoru) funkce orgán. Když poškozený dostihl utíkajícího žalovaného na jedoucím eskalátoru, snažil se mu zabránit v přeskočení na vedlejší (nejedoucí) eskalátor, při tom mezi poškozeným a žalovaným došlo k vzájemnému přetahování (revizor žalovaného držel a ten se snažil se mu vymanit), které skončilo pádem žalovaného na poškozeného.

18. Posudkem o invaliditě z 12. 2. 2021, vystaveným tituly před jménem jméno FO, bylo prokázáno, že tento posudkový lékař shledal dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav poškozeného (pokles jeho pracovní schopnosti o 35 %), s uvedením, že jeho rozhodující příčinou je stav po fraktuře levého hlezna s distorzí ze dne 3. 4. 2019. Posudkový lékař měl k dispozici totožnou zdravotnickou dokumentaci o vyšetření poškozeného v době krátce po úraze, jako měl k dispozici soud v tomto řízení a znalec při zpracování znaleckého posudku (z období krátce po úrazu to byla zpráva tituly před jménem jméno FO z 3. 4. 2019, rentgenové vyšetření z právnická osoba z 3. 4. 2019 a zpráva tituly před jménem jméno FO z 26. 4. 2019). Závěr o dlouhodobě nepříznivých zdravotních následcích učinil posudkový lékař zejména na základě vyšetření a lékařských zpráv z r. 2020 (CT z 6. 2. 2020, zprávy z 11. 12. 2020 a ze 14. 12. 2020). V posudku je uvedeno, že poškozený byl v pracovní neschopnosti od 3. 4. 2019 pro abrupbci talu a těžkou distorzi hlezna vlevo.

19. Listinou „prošetření dočasné pracovní neschopnosti ze 4. 11. 2020“ bylo prokázáno, že posudkový lékař tituly před jménem jméno FO neshledal nesrovnalosti při vystavení dočasné pracovní neschopnosti poškozeného dne 3. 4. 2019, v listině nejsou uvedeny žádné konkrétní údaje o zdravotním stavu poškozeného.

20. Listinou „náhrada za ztrátu na výdělku po dobu PN“ ve spise na č.l. 259 bylo prokázáno, že po celou dobu od 3. 4. 2019 do 30. 6. 2019 byl poškozený v pracovní neschopnosti, jeho průměrný výdělek za toto období činil 248 292 Kč, z toho náhradu mzdy ve výši 7 496 Kč mu vyplatil zaměstnavatel, vyplacení nemocenské dávky za toto období činily 76 049 Kč a náhrada ztráty na výdělku, kterou poškozenému vyplatila žalobkyně, činila 164 747 Kč.

21. Předžalobní výzvou z 20. 1. 2022 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění částky 1 890 649 Kč do 7 dnů od doručení této výzvy, dodejkou ze dne 25. 1. 2022 bylo prokázáno, že v tento den byla výzva doručena žalovanému 22. Odvolací soud zamítl pro nadbytečnost návrhy na výslech svědků – lékařů tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, neboť závěry z vyšetření žalovaného tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO byly bezprostředně po těchto vyšetřeních zaneseny do lékařských zpráv, které byly provedeny k důkazu (a měl je k dispozici i znalec při zpracování znaleckého posudku), závěry posudkového lékaře tituly před jménem jméno FO týkající se invalidity poškozeného byly obsaženy v posudku o invaliditě, který rovněž byl k důkazu proveden, a vyplývá z něj, na základě jaké dokumentace posudkový lékař učinil své závěry.

23. Po doplnění dokazování odvolací soud přisvědčuje soudu I. stupně v tom, že v řízení bylo prokázáno, že následkem úrazového děje ze dne 3. 4. 2019 došlo u poškozeného k distorzi levého zevního kotníku bez zlomeniny, přičemž toto zranění si vyžádalo léčení po dobu 3 měsíců.

24. Znalec tituly před jménem jméno FO tituly za jménem ve svém posudku, jeho doplnění a při svých výsleších podrobně a přesvědčivě vysvětlil, k jakému úrazu poškozeného došlo dne 3. 4. 2019 (k distorzi a pohmoždění v oblasti levého zevního kotníku a přední části nártu) a proč zdravotní stav poškozeného tak, jak byl zjištěn při vyšetření magnetickou rezonancí v září 2019 a zejména při CT vyšetření v únoru 2020 téměř jistě nesouvisí s úrazem poškozeného ze dne 3. 4. 2019. Vysvětlil též, jakými mechanismy mohlo k dalším změnám zdravotního stavu poškozeného dojít.

25. Nebyla důvodná odvolací námitka žalobkyně, že znalec neměl k dispozici rentgenový snímek zranění a výsledek vyšetření poškozeného magnetickou rezonancí. Při zpracování původního posudku sice měl znalec k dispozici jen lékařské zprávy popisující výsledky těchto vyšetření, ale pro zpracování doplňku posudku si znalec rentgenový snímek z 3. 4. 2019, snímek z magnetické rezonance z 6. 9. 2019 i snímek z CT z 6. 2. 2020 vyžádal a v doplnění posudku jsou tyto podklady podrobně hodnoceny. Znalci se nepodařilo získat pouze rentgenový snímek z 18. 5. 2020, vysvětlil však, že by na jeho závěrech ničeho nezměnil vzhledem k tomu, že změny (oproti původnímu nálezu ze dne 3. 4. 2019) byly patrné již na MR provedené v mezidobí. I odvolací soud souhlasí s tím, že za této situace nebylo potřebné, aby se znalec dál snažil získat rentgenový snímek z pozdějšího data.

26. Listiny vystavené posudkovým lékařem (posudek o invaliditě, prošetření dočasné PN) nebyly sto zpochybnit výsledky znaleckého zkoumání. Je pravda, že posudek o invaliditě (který se zaměřuje zejména na otázku rozsahu snížení pracovní schopnosti poškozeného k datu vystavení posudku) nerozlišuje mezi zraněním, které poškozený utrpěl 3. 4. 2019, a změnami zdravotního stavu poškozeného zjištěnými až později, a vyznívá tak, jako by při pracovním úrazu poškozeného dne 3. 4. 2019 došlo ke zlomenině levého hlezna s distorzí, a tato následně vedla až ke snížení pracovní schopnosti a invaliditě poškozeného. Znalec v tomto řízení nicméně podrobně vysvětlil, proč rentgenové vyšetření provedené v den úrazu ani lékařské zprávy z doby po úraze závěr o zlomenině nepodporují a že k rozhodujícímu dlouhodobému zhoršení zdravotního stavu poškozeného došlo až s časovým odstupem po úrazu ze 3. 4. 2019 a s největší pravděpodobností nikoli v jeho důsledku.

27. Závěr, že žalobkyně příčinnou souvislost mezi úrazem ze 3. 4. 2019 a dlouhodobými zdravotními následky poškozeného (vedoucími až k jeho invaliditě) neprokázala, byl za těchto okolností zcela správný. Žalobkyně svou důkazní povinnost v tomto směru nesplnila ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., které jí bylo poskytnuto soudem I. stupně při jednání dne 12. 9. 2025, když důkazní návrhy, které po poučení učinila (návrhy na výslechy lékařů), nemohly přinést další skutková zjištění nad rámec těch již učiněných, ani zpochybnit závěry znaleckého posudku (viz výše odst. 24.).

28. Nedůvodná byla ovšem i námitka žalovaného týkající se doby léčení úrazu ze dne 3. 4. 2019. Z listinných důkazů (včetně posudku o invaliditě z 12. 2. 2021) vyplývá, že pracovní neschopnost žalovaného trvala kontinuálně od 3. 4. 2019 až do doby shledání jeho invalidity (tedy i po celé období od 3. 4. 2019 do 30. 6. 2019). Soud I. stupně však na základě závěru znalce o obvyklé době léčení zranění způsobeného při úrazu dne 3. 4. 2019 správně uzavřel, že pouze pro období do 30. 6. 2019 bylo prokázáno, že pracovní neschopnost poškozeného a jeho ztráta na výdělku byly v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 3. 4. 2019 (v tomto období by trvalo léčení poškozeného i tehdy, pokud by nedošlo k později shledané abrupci talu).

29. Na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud shledal, že náhrada za ztrátu na výdělku za toto období vyplacená poškozenému žalobkyní činila pouze 164 747 Kč (částka 248 292 Kč, z níž vycházel soud I. stupně, byla celková částka průměrného výdělku pro toto období bez odečtení poškozenému vyplacených nemocenských dávek a náhrady mzdy vyplacené zaměstnavatelem).

30. Pokud jde o právní hodnocení, žalobkyně v řízení uplatnila regresní nárok pojišťovny podle § 11 odst. 1 Vyhlášky, neboť za zaměstnavatele poškozeného nahradila poškozenému škodu, přechází na ni proto právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá.

31. Podle § 2910 škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

32. Podle § 2918 o.z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, přičemž se nemusí jednat přímo o porušení jeho právní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3836/2017) – proto mj. při posouzení míry spoluúčasti poškozeného v daném případě nebylo významné, že poškozený nebyl shledán vinným ze spáchání přestupku.

33. Soud byl v tomto občanskprávním řízení vázán podle § 135 odst. 1 o.s.ř. pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příkazem ÚMČ adresa ze dne 28. 5. 2019, č.j. spisová značka o spáchání přestupku žalovaným. Ve smyslu Stanoviska Nejv. soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a též usnesení Nejv. soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016 platí, že z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (zde přestupku) konkrétním jednáním pachatele.

34. Již ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že v daném případě přímo z výrokové části příkazu ÚMČ adresa vyplývá odpovědnost žalovaného za škodu na zdraví vzniklou poškozenému revizorovi při incidentu dne 3. 4. 2019, a v tomto řízení nelze přezkoumávat znovu to, o čem již bylo pravomocně rozhodnuto, že tvoří skutkovou podstatu spáchaného přestupku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2945/19, odst. 15.), v daném případě včetně skutečnosti, že se žalovaný „smýkáním snažil vymanit“ poškozenému. Toto zjištění správního orgánu odpovídá i tomu, co má za prokázané odvolací soud z kamerového záznamu předmětného incidentu, tedy že poté, co poškozený žalovaného na eskalátorech dohonil, došlo mezi nimi (při tom, když se poškozený snažil zabránit přeskočení žalovaného na vedlejší eskalátor) k určitému „přetahování“, které skončilo pádem žalovaného na poškozeného. Odvolací soud ostatně neshledává ani rozpory těchto zjištění oproti tomu, jak incident líčili při své výpovědi svědci. Je zřejmé, že nešlo o případ, kdy by žalovaný útočil na revizora, žalovaný před ním naopak utíkal. Poté, co jej revizor dostihl, se mu však smýkáním snažil vymanit, a tak při incidentu došlo ke vzájemnému působení sil poškozeného a žalovaného.

35. Mezemi oprávnění pověřené osoby /revizora/ v případě, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani sekundární povinnosti dle § 37 odst. 5 písm. b) zákona o drahách, se podrobně zabývá např. rozsudek NSS sp. zn. 1 As 34/2010 ze dne 9. 9. 2010. Z něj vyplývá, že zadržením "černého pasažéra“ v takovém případě revizor odvrací útok na zájem chráněný zákonem (majetkový zájem provozovatele), nesmí však při tom volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví "černého pasažéra“ nebo jakékoliv jiné osoby.

36. V daném případě bylo jednání žalovaného v rozporu s jeho sekundární povinností vyplývající z § 37 odst. 5 písm. d) zákona o drahách setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, a žalovaný tím útočil na zájem chráněný zákonem, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele drážní dopravy. Na druhé straně poškozený revizor sice bránil tento zájem chráněný zákonem, ale k ochraně tohoto cíle nezvolil přiměřené prostředky, především s ohledem na skutečnost, že k celému incidentu došlo na jedoucích eskalátorech.

37. Nebezpečí, která plynou z „potyčky“ na jedoucích eskalátorech, si měl být vědom jak poškozený (ten o to více, že byl zaměstnán jako revizor právnická osoba), tak žalovaný. Ani jeden z nich nepřizpůsobil své jednání tomu, že se nacházejí na jedoucích eskalátorech, kde při běhu a následném „přetahování“ jsou nebezpeční sobě i svému okolí, ani jeden z nich si nepočínal tak, jak po nich vyžaduje § 2900 o.z., tedy tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Jednání žalovaného bylo zároveň v rozporu s jeho povinnostmi dle zákona o drahách, poškozený se zájmy tímto zákonem sice snažil chránit, avšak způsobem, který vzhledem k okolnostem vybočoval z přiměřenosti vyžadované ustanovením § 14 o.z. o svépomoci (nechat žalovaného v dané situaci přeskočit na vedlejší nejedoucí eskalátor a pokusit se jej zastavit v koordinaci s funkce orgán až u dolního nebo horního výstupu z eskalátorů by jistě bylo bezpečnější řešení dané situace). Poškozený na rozdíl od orgán nebo orgán neměl oprávnění k užití donucovacích prostředků. Ustanovení § 2905 o.z. se v tomto případě neuplatní již proto, že řeší vztah mezi osobou jednající v nutné obraně a útočníkem, jemuž vznikne újma – splněním kritérií nutné obrany by proto bylo na místě se zabývat tehdy, kdyby vznikla újma žalovanému, nikoli v případě, kdy se poškozený podílel na vzniku škody, která vznikla jemu samotnému.

38. Odvolací soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že ani na straně žalovaného, ani na straně poškozeného není podíl na vzniku škodlivého následku zanedbatelný, oba k němu přispěli významnou měrou a jejich podíl na něm je vyrovnaný. Proto je každému z nich přičitatelný podíl na škodlivém následku v rozsahu 50 %.

39. Jestliže tedy ztráta na výdělku poškozeného za období od 3. 4. 2019 do 30. 6. 2019, která byla v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 3. 4. 2019, činila celkem 164 747 Kč, odpovídá žalovaný na základě § 2910 o.z. za 50 % z této škody, tedy za částku 82 373,50 Kč, tuto částku je z titulu regresního nároku dle Vyhlášky povinen nahradit žalobkyni. Soud I. stupně přiznal žalobkyni pouze 24 829 Kč, bylo proto třeba žalovanému uložit povinnost k náhradě další částky 57 544,50 Kč.

40. Žalobkyni náleží na základě § 1970 o.z. rovněž úrok z prodlení z dlužné částky od prvního dne prodlení do zaplacení, do prodlení se zaplacením se žalovaný dostal v den následující po uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní výzvou, tzn. dne 2. 2. 2022. Výše úroku z prodlení dle nařízení č. 351/2013 Sb. činí 11,75 % ročně.

41. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 57 544,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 2. 2. 2022 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej i v tomto výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

42. O náhradě nákladů státu vzniklých v řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. Na základě poměru procesního úspěchu žalobkyně a žalovaného bylo žalobkyni uloženo nahradit státu z celkových nákladů státu 7 587 Kč podíl 96 %, tedy částku 7 284 Kč, a žalovanému podíl 4 %, tedy částku 303 Kč.

43. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná co do 4 %, žalovaný co do 96 %, je žalobkyně povinna nahradit žalovanému poměrnou část 92 % (96 % 4 %) jeho celkových nákladů řízení. Žalovanému vznikly v řízení před soudem I. stupně náklady v celkové výši 497 046,50 Kč: odměna advokáta dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif /dále jen „a.t.“/ z tarifní hodnoty 1 890 649 Kč ve výši po 15 900 Kč za 25 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření k předžalobní výzvě, vyjádření k žalobě z 22. 4. 2022, písemná replika z 9. 9. 2022, účast u jednání 12. 9. 2022, písemné podání z 11. 10. 2022, účast u jednání 31. 10. 2022, 18. 1. 2023 a 19. 4. 2023, závěrečný návrh z 8. 5. 2023, účast u jednání 10. 5. 2023 a 29. 5. 2023, vyjádření k odvolání ze dne 17. 8. 2023, účast u jednání 7. 12. 2023, 19. 2. 2024 a 27. 5. 2025, písemné vyjádření z 9. 6. 2025, účast u jednání 26. 6. 2025, písemné podání z 9. 7. 2025, účast u jednání 12. 9. 2025, písemné vyjádření z 24. 10. 2025, účast u jednání z 30. 10. 2025, písemné vyjádření z 27. 11. 2025, účast u jednání 2. 12. 2025 a písemné vyjádření z 5. 1. 2026), 25 režijních paušálů dle § 13 odst. 4 a.t., z toho 14 paušálů po 300 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a 11 paušálů po 450 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025, 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 85 396,50 Kč a složená záloha na znalečné 5 000 Kč. Žalobkyně je povinna žalovanému nahradit 92 % z uvedené částky, tedy 457 282,78 Kč. Odvolací soud nepovažoval za samostatný úkon právní služby nahlédnutí do spisu dne 19. 4. 2022, neboť to bylo učiněno v rámci úkonu přípravy a převzetí zastoupení v tomto řízení.

44. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když i v odvolacím řízení byl převážně procesně úspěšný žalovaný, kterému tak náleží náhrada 92 % z jeho nákladů odvolacího řízení. Žalovanému v odvolacím řízení vznikly náklady v celkové výši 43 749,30 Kč : soudní poplatek z odvolání 1 242 Kč, odměna advokáta dle § 7 a.t. za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (sepis odvolání – tarifní hodnota 24 829 Kč, odměna 2 100 Kč; vyjádření k odvolání žalobkyně - tarifní hodnota 1 865 820 Kč, odměna 15 780 Kč; účast u jednání odvolacího soudu – tarifní hodnota 1 890 649 Kč, odměna 15 900 Kč), 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 7 377,30 Kč. 92 % z uvedených nákladů činí 40 249,36 Kč.

45. Celková výše náhrady nákladů přiznaná žalovanému za řízení před soudy obou stupňů tedy činí 497 532,14 Kč (457 282,78 Kč + 40 249,36 Kč). Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s. ř.