18 Co 114/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 108 236,16 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2026, č. j. 10 C 145/2025-74,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku nákladovém (výroky I. a III.) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 718 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení a z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 728 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 76 518,60 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Z odůvodnění rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobkyně má nárok na zaplacení dlužné roční odměny za služby ve výši 1 728 Kč za rok, dále na smluvní pokuty, a to paušální i procentní, jakož i na kapitalizované smluvní pokuty za prodlení ve výši 0,5 % denně, a to na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí obchodní adresy a administrativních služeb, k níž žalovaný poskytl své ručitelské prohlášení. Ve vztahu k předmětné smlouvě žalobkyně uvedla, že dne datum byla uzavřena mezi žalobkyní a společností právnická osoba., přičemž součástí smlouvy byly i Všeobecné podmínky, ujednání o smluvních pokutách a byla sjednaná promlčecí lhůta 10 let. Ve vztahu k žalovanému bylo tvrzeno, že ten ji i podepsal, současně vystupoval jako ručitel závazků společnosti právnická osoba. a že byl kontaktní osobou pro komunikaci mezi účastníky smlouvy. Služby žalobkyně vůči společnosti právnická osoba. byly poskytovány až do výmazu této společnosti dne datum. Roční odměna nebyla hrazena po dobu šesti let, celkem tedy nebylo zaplaceno 10 368 Kč. Žalobkyně na sjednanou komunikační adresu zasílala opakované výzvy k úhradě a pokusy o smír. K ukončení smluvního vztahu mezi žalobkyní a společností právnická osoba. došlo dne datum, a to výpovědí smlouvy ze strany žalobkyně. Žalobkyně následně zaslala na kontaktní adresu výzvu k úhradě celkového dluhu, který však uhrazen nebyl. Žalobkyně se tak po žalovaném jako ručiteli domáhala zaplacení celkové částky 108 236,16 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaný nárok žalobkyně převážně neuznal. Tvrdil totiž, že je třeba na něj pohlížet jako na spotřebitele, neboť nikdy nebyl jednatelem ani společníkem společnosti právnická osoba. Nemůže se proto na něj vztahovat sjednaná promlčecí doba 10 let, proto vznesl námitku promlčení části nárokovaných částek, přičemž nepromlčenou část jistiny nesporoval. Ohledně uplatněných smluvních pokut vznesl námitku rozporu s dobrými mravy, kdy tyto představují desetinásobek samotné jistiny. Navrhl proto zamítnutí žaloby, vyjma nepromlčené části jistiny.

4. Po provedeném dokazování ke sporným skutečnostem, když za nesporné skutečnosti považoval soud uzavřenou smlouvu, s výší roční odměny, které nebyly po dobu 6 let hrazeny, jakož i podpis žalovaného jako ručitele této smlouvy, soud I. stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je důvodný toliko částečně. Posuzovanou smlouvu podřadil pod ustanovení § 1746 odst. 2 OZ, a to jako smlouvu nepojmenovanou. Ve vztahu k obraně žalovaného, který namítal své postavení spotřebitele, uzavřel, že není důvodná. Žalovaný totiž nepožívá ochrany spotřebitele, neboť aktivně jednal za společnost dlužníka, byl hlavní kontaktní osobou pro plnění závazku a podílel se na realizaci smluvního vztahu. Vztahuje se na něj proto i sjednaná desetiletá promlčecí lhůta, ve smyslu § 630 občanského zákoníku. Jelikož se právo vůči ručiteli nemůže promlčet dříve než vůči dlužníkovi (§ 2025 OZ), je zřejmé, že nárok vůči ručiteli byl uplatněn včas, když se jedná o plnění za 6 ročních období počínaje rokem 2019. Námitka promlčení vznesená žalovaným je proto nedůvodná. Soud I. stupně tedy uzavřel, že žaloba co do dlužné roční odměny ve výši 6 x 1 728 Kč, v celkové částce 10 368 Kč s příslušenstvím, je důvodná, proto v této části žalobě zcela vyhověl.

5. Ohledně smluvních pokut soud I. stupně vycházel z ustanovení § 2048 a § 2051 OZ, přičemž aplikoval i závěry judikatury Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka, kterou v podstatné části citoval. V intencích této judikatury uzavřel, že funkcí smluvních pokut ve formě paušálních byla jednak sankce, jednak měly funkci preventivní. Uvedené vztáhnul k pokutám sjednaným za upomínky dluhu, za pokusy o smír a za výpověď smlouvy. Jelikož za tyto úkony žalobkyně požadovala částky dosahující až 20 000 Kč, s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně neprokázala, jaká výše škody jí v souvislosti s těmito úkony měla vzniknout, přičemž na jejich realizaci měla minimální náklady, neboť se jednalo o jednoduché e-maily, soud I. stupně uzavřel, že sjednaná výše až 20 000 Kč je hrubě nepřiměřená. Tyto pokuty proto soud moderoval a žalobkyni přiznal částky odpovídající tarifní náhradě nákladů řízení, a to ve výši 450 Kč za upomínky, dalších 450 Kč za pokus o smír a 450 Kč za úkon – výpověď smlouvy.

6. Sjednanou pokutu na nezměnění sídla společnosti právnická osoba. soud I. stupně zamítl, s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala vznik škody ani nákladů, které v souvislosti s tímto ujednáním měly vzniknout. Nadto zdůraznil, že změna sídla nebyla ani reálně možná s ohledem na krátkou lhůtu, která uplynula do výmazu společnosti.

7. Soud I. stupně se dále zabýval sjednanou pokutou ve výši 0,5 % denně, která z přiznané jistiny 10 368 Kč činila v kapitalizované výši 52 868,16 Kč, tj. pětinásobek jistiny. Zvážil relevantní okolnosti věci, které v neprospěch žalobkyně zhodnotil tak, že pohledávka žalobkyně měla pro žalobkyni minimální význam, zdůraznil dále masový charakter podnikání, kdy takto žalobkyně sama uváděla, že má cca 15 000 klientů, přihlédl k dlouhodobé procesní pasivitě žalobkyně, která sice každoročně zasílala společnosti právnická osoba. automaticky výzvu k zaplacení a pokus o smír, ale věc více neřešila a byla po více než 5 let zcela pasivní. Na druhou stranu soud přihlédl k dlouhodobému neplnění smluvních závazků ze strany společnosti právnická osoba. a i žalovaného jako ručitele, na jehož e-mail byly výzvy k úhradě zasílány. Tuto část žalobního požadavku soud uzavřel tak, že pokuta v původní výši v celkové kapitalizované částce 52 868,16 Kč je nepřiměřená, proto jí snížil na částku 20 000 Kč.

8. Celkem tedy soud žalobě vyhověl co do částky 31 718 Kč, co do zbytku smluvních pokut, tj. 76 518,60 Kč žalobu zamítl.

9. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto s odkazem na § 1970 OZ a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., s přihlédnutím ke splatnosti jednotlivých přiznaných plnění.

10. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř., když zohlednil částečný úspěch žalobkyně v řízení, jakož i skutečnost, že rozhodnutí ohledně smluvních pokut bylo závislé na úvaze soudu. Byť měl žalovaný převážný úspěch ve věci, rozhodl soud proto tak, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

11. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, a to v celém rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé. V odvolání namítal nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně zdůrazňoval, že již v řízení před soudem I. stupně namítal částečné promlčení nároku žalobkyně, které soud I. stupně neakceptoval, když neuznal jeho postavení spotřebitele, pročež se na něj nemůže vztahovat desetiletá promlčecí doba, která byla ve smlouvě s ručitelským závazkem žalovaného sjednána. Zdůrazňoval, že žalovaný nikterak nefiguroval ve statutárních orgánech původního dlužníka – společnosti právnická osoba., není a nebyl jakkoliv s touto společností personálně spojen, vyjma toho, že ve smlouvě figuroval jako ručitel. K uvedené námitce poukazoval na judikaturu soudního dvora EU, především na usnesení SDEU sp. zn. spisová značka ze dne datum, podle které (ve stručnosti) fyzická osoba ručící za dluhy společnosti může být spotřebitelem, pokud jednala mimo svou profesní činnost a bez funkční vazby na společnost. Obdobně se k dané problematice vyjádřilo i usnesení SDEU sp. zn. spisová značka ze dne datum, podle kterého (ve stručnosti), pokud má ručitel jako fyzická osoba funkční vazbu (jednatel, společník) na společnost, nelze jej považovat za spotřebitele. Žalovaný přitom neměl na primárního dlužníka žádné vazby, a to ve smyslu citovaných usnesení SDEU. Soud I. stupně proto pochybil, nepřihlédl-li k předmětné judikatuře SDEU, která je pro české soudy závazná. Žalovaný dále namítal i nesprávné právní závěry soudu I. stupně ve vztahu k nákladům řízení, když soud I. stupně nezohlednil, že žalovaný byl v řízení převážně úspěšný. Měl by tak mít právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 věta prvá o. s. ř. I úvaha soudu, který provedl moderaci nároku žalobkyně, je rozhodnutím soudu jako takovým, proto by neměla být eliminována základní pravidla úpravy náhrady nákladů řízení zohledňující úspěch žalovaného ve věci. Nadto namítal, že nemohlo být kladeno k tíži žalovaného, že primární dlužník – společnost právnická osoba. – byl vůči žalobkyni neaktivní, za situace, kdy žalovaný nebyl s tímto primárním dlužníkem jakkoliv propojen. O prodlení primárního dlužníka se tak žalovaný prakticky dozvěděl až ze žaloby. Rovněž nelze jakkoliv klást k tíži žalovaného, že po dobu více jak pěti let nebyla žalobkyně schopna své pohledávky vymáhat, a to právě primárně po primárním dlužníkovi ze smlouvy. Závěry soudu I. stupně ohledně náhrady nákladů řízení tak považuje žalovaný za nespravedlivé. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se s omluvou nedostavila.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu vymezeném v odvolání žalovaného, dle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není. Soud I. stupně zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav věci a na jeho základě vyvodil též správné závěry právní. Ke skutkovým závěrům ostatně odvolatel ani žádné výhrady nevznesl. Pokud se týká odvolacích námitek, tyto se vztahovaly výhradně k námitce promlčení. K těmto námitkám odkazuje odvolací soud na závěry soudu I. stupně a doplňuje následující:

14. Žalovaný založil své odvolání na tvrzení, že v posuzovaném právním vztahu vystupoval jako spotřebitel, a že proto na něj nelze aplikovat smluvní ujednání o desetileté promlčecí lhůtě. Tento názor žalovaného správný není. Podle ustanovení § 420 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

15. Z výše citovaného ustanovení občanského zákoníku, které je zcela souladné s odvolatelem namítanými rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie (např. ze dne datum, věc spisová značka), vyplývá, že se za podnikatele považuje rovněž ten, kdo při uzavírání a plnění smlouvy figuruje jako osoba jednající jménem podnikatele či na jeho účet. Takto vystupoval navenek i žalovaný, který jednal jménem dlužníka – podnikatele, v rámci jeho podnikatelské činnosti, a to způsobem, který objektivně vyvolával důvěru třetích osob v oprávnění žalovaného za dlužníka – obchodní společnost – jednat. Je tedy irelevantní, že žalovaný nebyl formálně zapsán v obchodním rejstříku jako statutární orgán či společník dlužníka; podstatná je materiální stránka věci, tj. jeho evidentní a prokázané propojení s dlužníkem – podnikatelem. Je též zřejmé, že žalovaný si byl svého postavení ve vztahu k dlužníkovi plně vědom, když smlouvu podepsal a v jejích intencích byl informován o ne/plnění smlouvy; stejně tak si byl vědom i desetileté sjednané promlčecí lhůty. Nelze proto dovodit, že by se na žalovaného vztahovalo ustanovení § 419 OZ o ochraně spotřebitele, tedy že by na jeho postavení bylo možno nahlížet jako na slabší stranu, která si ochranu spotřebitele po právu zaslouží.

16. V daném případě tedy soud I. stupně zcela správně dovodil, že na žalovaného jako ručitele, který přistoupil svým ručením k zajištění závazku dlužníka, se vztahuje smluvní ujednání o promlčecí lhůtě v dálce 10 let. Toto ujednání odpovídá soudem I. stupně správně aplikovanému ustanovení § 630 odst. 1 občanského zákoníku. Stejně tak bylo správně aplikováno ustanovení § 2025 odst. 1 OZ, podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Nelze proto dovodit, že by nárok žalobkyně vůči žalovanému byl promlčen. Závěr soudu I. stupně týkající se věci samé je tedy zcela správný, proto byl rozsudek soudu I. stupně v této části dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

17. Za správný považuje odvolací soud i nákladový výrok mezi účastníky, když soud I. stupně řádně zhodnotil procesní úspěch a neúspěch obou stran sporu, kdy ve věci bylo uplatněno vícero nároků, přičemž žalobce byl v prvém nároku zcela úspěšný, v dalších nárocích sice uspěl toliko zčásti, ale pouze na základě úvahy soudu o nutnosti nároky moderovat. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu ke smluvním pokutám tak bylo soudem I. stupně správně aplikováno tak, že i zde žalobce uspěl, avšak toliko co do výše přiznané částky. Při zhodnocení plného úspěchu ohledně smluvní odměny a částečného úspěchu co do výše přiznané částky ohledně moderovaných sankcí soud I. stupně správně uzavřel, že je namístě vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací námitky žalovaného, že soud I. stupně do úvahy o nákladech řízení nesprávně zahrnul procesní pasivitu žalovaného a nevzal v úvahu nedostatek procesní aktivity žalobce, jsou pro rozhodnutí o nákladech řízení bezvýznamné; lze jen konstatovat, že tyto úvahy se týkaly věci samé při moderaci nároků, nikoliv nároku na náhradu nákladů řízení. I v této části proto odvolací soud postupoval dle § 219 o. s. ř. a nákladový výrok potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.