18 Co 34/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Orgán veřejné moci , IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Jméno žalované pro zaplacení 31 669 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17.12.2025, č. j. 28 C 161/2025-137

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.848,60 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 31.669 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od , datum, do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.272,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 31.669 Kč s příslušenstvím coby náhrady nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, , na základě provedené kontroly, a to na pracovišti žalobkyně. Předmětem kontroly bylo dodržování pracovněprávních předpisů ze strany žalobkyně dle ustanovení § 126 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, konstatovala, že v rámci předběžného projednání došlo ke konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Nadto žalobkyně byla za průtahy kompenzována již v samotném přestupkovém řízení. Navrhla žalobu zamítnout.

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování správním spisem a po citaci příslušných zákonných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], posuzoval nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti správních orgánů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tento nárok je zakotven v zákoně o odpovědnosti státu za škodu, který do českého právního řádu implementuje požadavky čl. 13 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud I. stupně tak při posuzování odpovědnosti státu vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť nároky na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení mají původ právě v ochraně garantované Úmluvou.

5. Připomněl, že pro vznik odpovědnosti státu musí být splněny tři kumulativní podmínky, a to existence nesprávného úředního postupu, vznik nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Soud proto nejprve zkoumal, zda byla délka řízení nepřiměřená. Vyšel přitom z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona a jejich výkladu podle judikatury ESLP, podle níž je třeba hodnotit řízení jako celek, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování účastníků a postupu orgánů veřejné moci. I průtah ve fázi jinak plynule vedeného řízení může vést ke vzniku odpovědnosti, pokud celková délka řízení přesáhne přiměřenou míru. Současně zdůraznil, že metodika Nejvyššího soudu uvedená ve stanovisku Cpjn 206/2010 není na správní řízení plně aplikovatelná, zejména pokud neprobíhá před soudem, protože správní řád stanoví kratší lhůty pro rozhodování a nelze mechanicky vycházet z dvouleté „normativní“ doby řízení. Dále poukázal na novější judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která připustila možnost odškodnění i za řízení vedená výlučně před správními orgány.

6. V posuzované věci dospěl k závěru, že přestupkové řízení trvající 927 dní (cca 2,5 roku), které bylo formálně zahájeno dne , datum, do doručení usnesení o zastavení řízení z důvodu prekluze dne , datum, , bylo nepřiměřeně dlouhé. Věc byla skutkově, právně i procesně složitější, nicméně délka řízení byla ovlivněna opakovanými pochybeními správního orgánu, zejména nepřezkoumatelností jeho prvního rozhodnutí, nedodržením zákonných lhůt a následnou dlouhodobou nečinností po vrácení spisu odvolacím orgánem. Postup žalobkyně průtahy nezpůsobil, a naopak se snažila řízení urychlit. Soud také vyhodnotil, že význam věci pro žalobkyni byl zvýšený a řízení svou povahou zatěžovalo její osobní sféru obdobně jako řízení trestní. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který byl způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající ve stavu nejistoty způsobeném nepřiměřenou délkou řízení. Samotné zastavení řízení z důvodu prekluze nemohlo žalobkyni kompenzovat tuto újmu, a proto bylo namístě poskytnout peněžité zadostiučinění. Soud stanovil základní částku ve výši 38.095 Kč, odpovídající 15.000 Kč za každý rok trvání řízení bez krácení prvních dvou let. Po zohlednění jednotlivých kritérií § 31a odst. 1 OdpŠk, a to konkrétně složitosti řízení (-10 %) i jeho zvýšeného významu pro žalobkyni (+10 %), nepřistoupil k dalšímu navýšení ani ke snížení této částky. Jelikož žalobkyně požadovala 31.669 Kč, nemohl soud přiznat částku vyšší, než byla uvedena v žalobním návrhu, a proto žalobkyni tuto částku přiznal. Současně přiznal i úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k vyřízení nároku u žalované, protože žalovaná se po jejím uplynutí ocitla v prodlení. Nákladový výrok odůvodnil § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na plný ůspěch žalobkyně ve věci jí přiznal náklady řízení ve výši 12.272,90 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Shrnula, že přestupkové řízení bylo zahájeno dne , datum, doručením příkazu a skončilo doručením usnesení o zastavení řízení pro zánik odpovědnosti dne , datum, (právní moc , datum, ). Soud I. stupně stanovil celkovou délku řízení na 927 dní (cca 2,5 roku). Žalobkyně byla příkazem uznána vinnou ze tří přestupků podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dva podle § 140 odst. 1 písm. c) a jeden podle § 140 odst. 2 písm. d)). Uložená pokuta ve výši 109 000 Kč však nebyla pravomocně potvrzena, neboť odvolací orgán rozhodnutí zrušil a řízení bylo posléze zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění dne , datum, . Žalovaná jí v rámci předběžného projednání poskytla morální satisfakci formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak nepřiznala peněžité zadostiučinění. Podle žalované představuje samotné uznání pochybení kvalifikovanou formu morální satisfakce; samostatná omluva tak již nebyla nutná.

8. Žalovaná má za to, že soud I. stupně pochybil, pokud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva nemůže být přiměřeným zadostiučiněním, vzhledem k tomu, že v přestupkovém řízení (na rozdíl od trestního) obviněný nemůže trvat na pokračování řízení a dosáhnout meritorního rozhodnutí o své nevině. Namítá, že tento závěr nemá žádnou oporu v zákonných kritériích § 31a OdpŠk. Upozorňuje, že po zániku odpovědnosti nelze v přestupkovém řízení pokračovat ani tehdy, pokud obviněný na projednání věci trvá, jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. , spisová značka, , aniž by bylo možné z pouhé absence meritorního výroku o nevině vyvozovat nutnost přiznat peněžité zadostiučinění. Zdůrazňuje, že Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2699/23 a IV. ÚS 3377/23 výslovně konstatoval, že zánik odpovědnosti a zastavení přestupkového řízení má i satisfakční funkci, neboť představuje zákonem předvídané upuštění od potrestání a současně nápravu nepřiměřené délky řízení přímo v rámci samotného řízení. Mé za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s touto judikaturou.

9. Rozporuje také hodnocení významu řízení pro žalobkyni a uvádí, že sankce za nelegální práci mohou dosahovat částek až 10 000 000 Kč, avšak nelze z pouhé horní hranice sankce mechanicky dovozovat zvýšený typový význam řízení obdobný trestnímu řízení. V konkrétní věci byla nepravomocně uložena pokuta 109 000 Kč a řízení podle soudu I. nemělo žádné faktické dopady na podnikání žalobkyně. Za daných okolností měl být význam posouzen jako standardní či snížený, a již proto mělo postačovat poskytnuté konstatování porušení práva, zvláště když zastavení řízení šlo ve prospěch žalobkyně, protože jí již nemohla být uložena sankce. Zdůrazňuje, že výsledek řízení není rozhodný pro posouzení přiměřenosti formy satisfakce podle § 31a odst. 2 OdpŠk, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, . Pokud tedy nelze nárok na odškodnění stavět na výsledku řízení, tím méně lze formu satisfakce odvozovat od otázky, zda řízení skončilo zproštěním či zastavením. Připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí soud posoudit, zda zadostiučinění poskytnuté v rámci předběžného projednání nároku (konstatování či omluva) je přiměřené, a teprve neníli tomu tak, může přiznat další satisfakci, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, . Podle žalované však soud I. stupně nesprávně založil své závěry na kritériu, které zákon nezná, tj. na nemožnosti dosáhnout meritorního výroku.

10. Navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, a žalobkyni uloží povinnost nahradit náklady řízení žalované. Případně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání hodnotila rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, s jeho skutkovými i právními závěry se ztotožnila. Připomíná, že přestupkové řízení bylo zatíženo vadami, které vedly k jeho zrušení odvolacím správním orgánem, jenž dokonce vyslovil důvodnou pochybnost o tom, zda se skutek vůbec stal. Následná nečinnost správního orgánu zabránila meritornímu rozhodnutí, které by pro žalobkyni představovalo skutečné očištění, a tedy ani zánik odpovědnosti nemůže být považován za dostatečné odškodnění. Zdůrazňuje, že soud I. stupně aplikoval § 31a odst. 3 OdpŠk a přihlédl ke všem zákonným kritériím, a správně vyhodnotil, že pouhé konstatování porušení práva nepostačuje. Rovněž se vypořádal s otázkou, zda může být zastavení řízení podle přestupkového zákona dostatečnou satisfakcí, přičemž dospěl k tomu, že v tomto konkrétním případě nikoliv, zejména s ohledem na povahu prekluze, která brání domoci se meritorního rozhodnutí o nevině. K argumentu žalované, která se opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23, uvádí, že tento nález se vztahuje pouze na případy přestupků s nízkou společenskou škodlivostí, kde je promlčecí doba nejkratší. V posuzované věci však šlo o přestupky s vyšší společenskou závažností, tj. se zákonnou horní hranicí pokuty alespoň 100.000 Kč, a k promlčení došlo až uplynutím 5leté objektivní promlčecí doby. Satisfakční funkci promlčení proto nelze vztáhnout na tento případ. K významu řízení uvádí, že jí hrozila pokuta až do výše 10.000.000 Kč a již nepravomocně uložená pokuta 109.000 Kč měla likvidační charakter. Proto soud I. stupně správně shledal zvýšený význam řízení, obdobně jako u řízení trestních, v nichž hrozí citelné sankce. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek sp. zn. , spisová značka, , který zdůrazňuje, že při posouzení významu řízení je nutné přihlížet ke všemu, „co je v sázce“. Žalobkyně dodává, že průtahy způsobily i psychickou zátěž a nejistotu, což se negativně odrazilo v její podnikatelské činnosti. Podpůrně odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , podle něhož i v případě sníženého významu řízení je peněžité zadostiučinění zpravidla namístě, a konstatace porušení práva postačí jen tehdy, je-li význam předmětu řízení nepatrný. To však zjevně není případ žalobkyně. Podotýká, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 862/2010, zdůraznil, že podle judikatury ESLP platí vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu, a že peněžité zadostiučinění se nepřiznává jen zcela výjimečně. Jelikož žádné takové výjimky nenastaly, je peněžitá náhrada v tomto případě podle žalobkyně nezbytná. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal jí i náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudního I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že zde není důvod k změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí.

13. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se nachází v OdpŠk zejména v § 13, § 22 a v § 31a.

14. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 13 odst. 1, 2 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle § 31a odst. 1 až 3 OdpŠk. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

18. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

19. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

20. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, vyplývá, že: „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 LPS, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 EÚLP nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum.“21. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, vyplývá: „Zda je určité základní právo či svoboda předmětem řízení, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potencionálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn.“.

22. Ve smyslu shora citovaných ustanovení a judikatury je třeba v každém konkrétním případě při požadavku odškodnění nemajetkové újmy vycházet z okolností, za nichž mělo k nemajetkové újmě dojít, neboť smyslem kompenzačního řízení není mechanicky použít výpočet – délka řízení násobená určitou částkou za rok, ale individuálně posoudit každý případ a stanovit přiměřené zadostiučinění s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

23. Soud I. stupně správně uzavřel, že posuzované správní řízení je nutno subsumovat pod článek 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 Listiny. Odvolací soud plně odkazuje na závěry soudu I. stupně pregnantně vyjádřené v odstavci 19 napadeného rozsudku, ostatně tomuto závěru odvolání žalované ničeho nevytýkalo. Správné jsou i závěry soudu I. stupně ohledně posuzované délky správního řízení 2,5 roku. Lze se ztotožnit také s argumentací soudu I. stupně, že z pohledu odškodnění není namístě hledat rozdíl mezi trestním řízením a řízením o přestupku, neboť se jedná o řízení vedené orgány veřejné moci, které může skončit rozhodnutím o vině a o trestu, obě řízení spadají pod procesní režim čl. 6 Úmluvy, a konečně právní řád umožňuje, aby v případě naplnění některých skutkových podstat přestupků mohl být uložený správní trest, jež může být pro konkrétní osobu mnohem citelnější, než by tomu bylo v trestním řízení. Proto je i správný závěr, že by v případě nepřiměřené délky vedeného řízení o přestupku měl být přístup k náhradě škody zcela shodný jako v případě trestního řízení.

24. Žalovaná v odvolání sporuje závěr soudu I. stupně o nepřiměřenosti satisfakce konstatováním porušení práva a uložení satisfakce relutární v žalobkyní požadované výši. Odvolací soud upozorňuje, že odškodnění konstatováním porušení práva (vycházející ze znění ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk a z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva) je podle ustálené judikatury vyhrazeno zejména situacím, kdy byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena procesně závadným chováním poškozeného (obstrukčním chováním, porušováním procesních povinností či naopak zneužíváním procesních práv), nebo kdy byl význam řízení (jeho předmět) pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout jeho psychickou sféru (srov. bod V. Stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Nelze tak aprobovat stanovisko žalované, že by již zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu prekluze a na to navazující zastavení řízení mělo dostatečnou satisfakční funkci.

25. Z obsahu správního spisu, který byl soudem I. stupně proveden k důkazu, vyplývá, že správní řízení bylo zahájeno doručením příkazu k zaplacení správní pokuty žalobkyni dne , datum, , kterému se bránila včas podaným odporem. Došlo tak ke zrušení příkazu a pokračování v přestupkovém řízení, ve kterém byla žalobkyně plně součinná, aniž by tento závěr mohl být zpochybněn jednou žádostí o odročení jednání. Ve věci bylo vydáno správním orgánem rozhodnutí dne , datum, , kterým byla žalovaná shledána vinnou třemi přestupky dle § 140 odst 1 písm. c) a odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti a byla jí uložena pokuta ve výši 109.000 Kč, proti které se bránila odvoláním podaným dne , datum, . To projednal nadřízený správní orgán, který napadené správní rozhodnutí dne , datum, zrušil a spis dne , datum, vrátil správnímu orgánu k novému rozhodnutí. Odvolací soud, co se týče postupu správních orgánů, v podrobnostech odkazuje na bod 3 a 27 napadeného rozsudku a shodně se soudem I. stupně uzavírá, že zákonná lhůta k rozhodnutí byla překročena v přestupkovém i odvolacím řízení v době několik měsíců a zásadním způsobem poté, co byl spis vrácen odvolacím orgánem, kdy správní orgán od , datum, až do října 2024 nečinil žádné úkony a rozhodl až o zastavení řízení pro zánik odpovědnosti žalobkyně za přestupek.

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud I. stupně učinil správný závěr o nutnosti finančního odškodnění a zároveň odpovídajícím způsobem posoudil jednotlivá kritéria § 31a odst. 1 OdpŠk.

27. Pokud se žalovaná dovolává závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 a IV. ÚS 3377/23, ze kterých dovozuje, že již samotné zastavení řízení mělo dostatečnou satisfakční funkci, přehlíží, že v daném rozhodnutí Ústavní soud vycházel nejen ze skutečnosti, že v přestupkovém řízení má institut zániku odpovědnosti a zastavení řízení satisfakční funkci, ale také vzal v úvahu, že v řešeném případě bylo soudy zjištěno, že zdroje na zaplacení správními orgány uložené pokuty byly financovány z cizích zdrojů, což újmu podstatným způsobem snižovalo (minimalizovalo). V daném případě takové zjištění absentuje.

28. K namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , odvolací soud konstatuje, že z jejich obsahu je zřejmé, že šlo o zcela skutkově odlišné případy, aniž by tato rozhodnutí vyloučila možnost peněžité satisfakce v případě zastavení řízení, ke kterému došlo nikoli z důvodu liknavého postupu toho, kdo měl přestupek spáchat, ale samotných správních orgánů, které nekonaly, což vedlo k uplynutí promlčecí doby (3 roky) a odpovědnost za přestupek zanikla, aniž by došlo k vydání jiného rozhodnutí, než o zastavení správního řízení. S ohledem na uvedené odvolací soud zdůrazňuje nutnost individuálního posouzení konkrétních okolností, čemuž soud I. stupně dostál.

29. S ohledem na vymezené období posuzovaného řízení, ve kterém měly být respektovány lhůty uvedené v ust. § 71, § 88 a § 90 správního řádu, dospěl i odvolací soud k závěru, že je přiměřené vyjít ze základní částky 15.000 Kč za rok řízení (tj 1.625 Kč/měs.). Tato úvaha odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, který uvádí rozmezí základní částky pro odškodnění nemateriální újmy za jeden rok řízení v intervalu od 15.000 do 20.000 Kč, zároveň ale zastává názor, že vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), přičemž je třeba porovnat celkovou dobu řízení v porovnání s dobou, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou k vyřešení sporu nejen pouze se zohledněním skutkové a právní náročnosti věci, ale i s přihlédnutím k počínání účastníků.

30. Odvolací soud se také ztotožnil s podrobným posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31a odst. 3 OdpŠk soudem prvního stupně, na které odkazuje.

31. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, s odkazem na § 219 o. s. ř., potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobce měl ve věci plný úspěch. Částka 6.848,60 Kč je představována odměnou za právní zastoupení za dva úkony právní služby po 2.380 Kč ve smyslu ust. §§ 7, 9a odst. 2 písm. a), 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/96 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), za vyjádření k odvolání a účast na jednání dne 25.3.2026, dvěma režijními paušály po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT za uvedené úkony a 21 % DPH. Odvolací soud uložil procesně neúspěšné žalované zaplatit uvedené náklady řízení žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) v prodloužené pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.), která umožní žalované vyhradit z jejího rozpočtu v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech potřebné finanční prostředky.