28 C 161/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Jméno žalované pro zaplacení 31 669 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 669 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 17. 6. 2025 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 272,90 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 31 669 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Oblastním inspektorátem práce pro Královehradecký kraj a Pardubický kraj pod sp. zn. , Anonymizováno, , na základě provedené kontroly, a to na pracovišti žalobkyně. Předmětem kontroly bylo dodržování pracovněprávních předpisů ze strany žalobkyně dle ustanovení § 126 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Dne 1. dubna 2022 byl žalobkyni doručen příkaz vydaný správním orgánem ze dne 29. března 2022, č.j. , Anonymizováno, , kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání tří údajných přestupků na úseku zaměstnanosti a byl jí uložen správní trest pokuty, a to ve výši 130 000 Kč. Vydáním, resp. doručením příkazu žalobkyni, bylo správním orgánem zahájeno přestupkové řízení vedené pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále také jen „posuzované řízení“). Proti příkazu podala žalobkyně dne 8. 4. 2022 odpor, který následně dne 11. 5. 2022 odůvodnila. Po nařízeném ústním jednání bylo právnímu zástupci žalobkyně bylo dne 28. 7. 2022 doručeno rozhodnutí správního orgánu ze dne 28. 7. 2022, č.j. , Anonymizováno, , kterým byla žalobkyně nepravomocně uznána vinnou ze spáchání tří údajných přestupků na úseku zaměstnanosti, přičemž správní trest pokuty byl v tomto rozhodnutí uložen v částce 109 000 Kč. K odvolání žalobkyně odvolací orgán rozhodl tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací orgán dospěl k závěru, že správní orgán pochybil ve vedení přestupkového řízení a nezjistil skutkový stav v takovém rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Dále bylo odvolacím orgánem konstatováno, že na základě předloženého spisového materiálu byly zjištěny mezery v právním hodnocení zjištěných skutečností, pročež má odvolací orgán o spáchání údajných přestupků specifikovaných v příkazu důvodné pochybnosti. Správní orgán po vrácení věci zůstal nečinný a dále již nikterak nekonal. Z toho důvodu se na správní orgán obrátila žalobkyně dne 27. 9. 2024 s žádostí o odstranění průtahů v řízení. V návaznosti na to bylo žalobkyni dne 14. 10. 2024 doručeno usnesení správního orgánu ze dne 11. 10. 2024, č. j. , Anonymizováno, bylo přestupkové řízení z důvodu zániku odpovědnosti žalobkyně za údajné přestupky zastaveno. Přestupkové řízení trvající (fakticky) přibližně 5 let vystavilo žalobkyni dlouhodobé a významné psychické zátěži a právní nejistotě. Žalobkyně navíc nedosáhla potenciální satisfakce v důsledku případného znovu projednání celé věci, jehož závěrem by bylo rozhodnutí o nevině žalobkyně, ačkoli odvolací orgán vyslovil důvodnou pochybnost o spáchání údajných přestupků. Žalobkyně z výše uvedených důvodů uplatnila nárok na náhradu škody u žalované. Žalobkyně ve stejném podání rovněž uplatnila nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v celém Přestupkovém řízení v celkové výši 16 969,07 Kč vč. DPH. Žalovaná ve své odpovědi dospěla v reakci na uplatnění nároku k závěru, že v posuzovaném případě neshledává důvodnost vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy ve formě přiměřeného zadostiučinění ve výši 80 000 Kč, a to i přesto, že ve své odpovědi výslovně konstatovala, že v předmětném řízení došlo k průtahům a porušení práva žadatele (žalobkyně) na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobkyně tedy s ohledem na shora uvedené požaduje přiměřené zadostiučinění, a to s přihlédnutím ke konstatované délce trvání přestupkového řízení ze strany žalované, a to ode dne 1. 4. 2022 do konce října 2024, kdy došlo k pravomocnému skončení přestupkového řízení (tedy za celkové období trvající 31 měsíců). Přičemž toto vyčíslila na částku ve výši 31 669 Kč (2 x 10 000 Kč + 7 x 1 667 Kč).

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 27. 10. 2025 uvedla, že žádost žalobkyně jí byla doručena 16. 12. 2024 a žalovaná v rámci předběžného projednání konstatovala, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Shrnula průběh posuzovaného řízení s tím, že trvalo celkem 30 ukončených měsíců a v řízení došlo k průtahům, nicméně je nutno vzít v úvahu, že řízení bylo zahájeno a vedeno důvodně. Žalovaná je přesvědčena, že žalobkyně byla v tomto ohledu za průtahy kompenzována již v samotném přestupkovém řízení. Na základě výše uvedeného navrhla žalobu zamítnout.

3. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

4. Ze spisu Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj, sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil, že dne 10. 10. 2019 byla zahájena Oblastním inspektorátem práce pro Královehradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „oblastní inspektorát práce“) kontrola u žalobkyně na pracovišti , Anonymizováno, na adrese , adresa, . Kontrola byla zahájena v rámci oblastního inspektorátu práce podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), v rozsahu stanoveném § 3 zákona o inspekci práce a v rozsahu § 126 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Předmětem kontroly bylo dodržování pracovněprávních předpisů dle § 126 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, se zaměřením zejména na informační a evidenční povinnosti při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí, kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vtahu fyzické osoby a umožnění výkonu nelegální práce a výkon nelegální práce, a dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce se zaměřením zejména na povinnosti na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. O výsledku kontroly byl sepsán protokol o kontrole č. j. 18169/8.71/19-6 ze dne 6. 1. 2020 (dále jen „protokol o kontrole“). Protokol o kontrole byl žalobkyni doručen prostřednictvím datové schránky dne 9. 1. 2020. Proti kontrolnímu zjištění podala žalobkyně námitky dle kontrolního řádu dne 17. 1. 2020. Tyto námitky byly ze strany oblastního inspektorátu práce zamítnuty přípisem ze dne 7. 2. 2020. Kontrola byla tímto v souladu s § 18 písm. b) kontrolního řádu ukončena. Po vyhodnocení výsledků kontroly bylo zahájeno se žalobkyní přestupkové řízení, a to doručením příkazu č. j. , Anonymizováno, ze dne 29. 3. 2022 (dále jen „příkaz“) dne 1. 4. 2022. Příkazem byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon závislé práce mimo pracovně právní vztah, čímž porušila § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), dále byla uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že umožnila výkon závislé práce v rozporu se zaměstnaneckou kartou, a dále byla uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že nesplnila zákonnou povinnost mít v místě pracoviště kopii dokladu prokazující existenci pracovněprávního vztahu, čímž porušila ustanovení § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Žalobkyni byl uložen správní trest pokuty ve výši 130 000 Kč. Žalobkyně byla poučena o možnosti podat proti příkazu odpor. Dne 8. 4. 2022 podala žalobkyně odpor, čímž se příkaz zrušil a bylo dále pokračováno v přestupkovém řízení, o čemž byla žalobkyně vyrozuměna sdělením ze dne 11. 4. 2022, kterým bylo zároveň nařízeno ústní jednání na den 27. 4. 2022. Dne 11. 5. 2022 žalobkyně doplnila odůvodnění odporu. Dne 14. 4. 2022 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu dlouhodobě plánované zahraniční cesty. Žádosti bylo vyhověno dne 21. 4. 2022 a jednání bylo odročeno na den 17. 5. 2022. Při tomto ústním jednání bylo provedeno dokazování listinami. Podáním ze dne 3. 6. 2022, doručeném 14. 6. 2022 oblastní inspektorát práce oznámil žalobkyni ukončení dokazování a poskytl jí lhůtu 7 dnů od doručení k seznámení se spisem a podklady rozhodnutí. Dne 22. 6. 2025 se žalobkyně k podkladům vyjádřila se sdělením, že trvá na výslechu navržených svědků. Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2022, vypraveným dne 28. 7. 2022 a doručeným téhož dne, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání výše uvedených přestupků a byla jí uložena pokuta ve výši 109 000 Kč. Proti rozhodnutí podala žalobkyně dne 11. 8. 2022 odvolání. Dne 30. 8. 2022 byl spis se stanoviskem správního orgánu prvního stupně předložen odvolacímu orgánu. Odvolací orgán rozhodl o odvolání žalobkyně dne 24. 3. 2023 rozhodnutím č. j. , Anonymizováno, tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. , Anonymizováno, se ruší a věc se vrací oblastnímu inspektorátu práce, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že správní orgán I. stupně pochybil ve vedení přestupkového řízení, neboť byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, přičemž navíc minimálně k jednomu z údajných přestupků odvolací orgán uvedl, že má i pochybnosti o spáchání tohoto přestupku. Rozhodnutí bylo vypraveno žalobkyni dne 27. 3. 2023 a spis byl na oblastní inspektorát práce vrácen dne 4. 4. 2023. Dne 27. 9. 2024 zaslala žalobkyně na oblastní inspektorát práce Žádost o odstranění průtahů v řízení. Dne 11. 10. 2024 vydal oblastní inspektorát práce usnesení č. j. , Anonymizováno, kterým rozhodl, že se řízení zastavuje, poněvadž odpovědnost za přestupky zanikla. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 14. 10. 2024 a nabylo právní moci dne 30. 10. 2024.

5. Z nesporných tvrzení účastníků, uplatnění nároku (čl. 63 spisu) a stanoviska žalované (čl. 54 spis) soud zjistil, že žalobkyně nárok na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup za posuzované řízení u žalované uplatnila dne 16. 12. 2024 a dále že žalovaná nárok žalobkyně projednala a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dne 12. 6. 2025.

6. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

7. Posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od doručení příkazu, kterým bylo formálně zahájeno přestupkové řízení, dne 1. 4. 2022 do doručení usnesení o zastavení řízení z důvodu prekluze dne 14. 10. 2024, tedy celkem 927 dní (2,5 roku).

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“).

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“) je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle odst. 3 pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Podle odst. 4. se nedodržení lhůt nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil.

16. Podle § 88 odst. 1 s. ř. neshledá-li správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle § 87, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání. Jestliže byl odvoláním napaden jen některý výrok rozhodnutí podle § 82 odst. 3 a lze-li příslušnou část spisu oddělit, předá správní orgán pouze tu část spisu, která se týká otázky, o níž bylo rozhodnuto v napadeném výroku rozhodnutí. V případě nepřípustného nebo opožděného odvolání předá spis odvolacímu správnímu orgánu do 10 dnů; ve stanovisku se omezí na uvedení důvodů rozhodných pro posouzení opožděnosti nebo nepřípustnosti odvolání.

17. Podle § 90 odst. 6 s. ř. rozhodnutí v odvolacím řízení vydá odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71. Lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu k rozhodnutí (§ 88).

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila, jak uvedeno výše, a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

19. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

20. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

21. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. V obecné rovině soud k posuzovaným řízením konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle správního řádu jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o věci. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by ve svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. velký senát, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020) a Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 570/20).

23. Již zde soud konstatuje, že délka posuzovaného řízení je i při bližším zkoumání průběhu řízení nepřiměřená, neboť činila 927 dní (cca 2,5 roku). Posuzované řízení neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat.

24. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování přiměřenosti délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že předmětné řízení bylo skutkově, právně i procesně složité, jednalo se přestupkové řízení na základě porušení zákona o zaměstnanosti. Správní orgán k důkazu sice provedl pouze listinné důkazy, nicméně i s ohledem na zrušující rozhodnutí měl následně provést dle pokynů rozsáhlejší dokazování i výslechem svědků.

25. Věci byly řešeny druhostupňovým správním orgánem při rozhodování o odvolání. Uvedenou instančnost rozhodování však nelze přičítat k procesní složitosti řízení, ale je ji naopak nutno přičíst k tíži státu, když první rozhodnutí oblastního inspektorátu práce bylo v posuzovaném řízení zrušeno s ohledem na jejich nepřezkoumatelnost.

26. Jde-li o kritérium jednání žalobkyně, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení svým postupem téměř nepodílela, kdy jednou sice požádala o odročení nařízeného jednání, to však na celkovou dobu řízení mělo velmi nepatrný vliv. Naopak, žalobkyně přispěla k urychlení řízení žádostí o odstranění průtahů v řízení, kdy teprve v reakci na tuto žádost bylo celé řízení zastaveno.

27. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že v posuzovaném řízení byly překročeny zákonné lhůty podle správního řádu jak pro první rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, neboť správní orgán byl povinen vydat rozhodnutí do 30 dnů ode dne, kdy byl zrušen na základě podaného odporu ze dne 8. 4. 2022 příkaz správního orgánu, přičemž tato lhůta se prodloužila o 30 dnů z důvodu nutnosti nařídit ústní jednání, tj. do 7. 6. 2022, k vydání rozhodnutí však došlo až vypravením 27. 8. 2022. Následně sice byl spis včas ve 30denní lhůtě předán s odvoláním odvolacímu orgánu, odvolací orgán však bez dalšího doplnění dokazování či nařízeného jednání rozhodl o odvolání až dne 27. 3. 2023, nikoliv tedy v zákonné 30denní lhůtě (resp. ani 60denní, pokud by měl za to, že je řízení natolik procesně složité). Po vrácení spisu dne 4. 4. 2023 pak již až do října 2024 správní orgán neučinil naprosto ničeho a jedná se tak o zcela zřejmý a naprosto nepřiměřený průtah na jeho straně.

28. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyně, tento soud hodnotil jako zvýšený, neboť sice obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Soud má však za to, že posuzované řízení lze analogicky připodobnit právě k řízení trestnímu. Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010).

29. Na základě všech popsaných hledisek dospěl soud k závěru, že celkovou dobu posuzovaného řízení nelze považovat za dobu přiměřenou, resp. že bylo zatíženo ze strany správních orgánů několika průtahy, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobkyně nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

30. Na rozdíl od žalované však má soud za to, že v důsledku porušení práva žalobkyni vznikla nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Soud se v tomto neztotožnil se závěrem žalované, že žalobce byl dostatečně kompenzován skutečností, že řízení bylo zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti z důvodu promlčení. V uvedeném případě totiž na rozdíl od řízení trestního dochází k tzv. prekluzi, kde dotčená osoba nemá možnost trvat na pokračování v řízení a domoci se tak případně rozhodnutí o své nevinně a řízení se zastavuje bez dalšího. Přiměřeným odškodněním jeví se tak peněžité zadostiučinění. Soud s ohledem na délku řízení cca 2,5 let shledal za případné stanovit základní částku v rozsahu 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž jak výše uvedené s ohledem na konkrétní procesní podmínky správního řízení není vhodné přistoupit ke krácení uvedené částky za první dva roky řízení. Soud tedy dospěl k základní částce ve výši 38 095 Kč (15 000 Kč / 365 x 927 dnů).

31. Při posouzení jednotlivých kritérií, jak rozepsáno výše pak soud odečetl z uvedené částky 10 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, ovšem s ohledem na zvýšený význam pro žalobkyně soud základní částku naopak o 10 % navýšil. Za postup správního orgánu a značné průtahy soud základní částku nenavyšoval, neboť na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

32. Celkem tedy nedošlo ani k navýšení, ani ke snížení ke snížení základní částky. Jelikož žalovaná nárok na peněžité zadostiučinění žalobkyni nepřiznala a poskytla jí toliko morální satisfakci konstatováním porušení práva, uložil soud žalované uhradit žalobkyni požadovanou částku ve výši 31 669 Kč (výrok I).

33. Ačkoliv soud při výpočtu došel k vyšší základní částce, nemohl žalobkyni přiznat vyšší plnění, než sama žádala v žalobním návrhu. Přiznání finanční kompenzace nemajetkové újmy pak v sobě již obsahuje i konstatování porušení práva, přičemž i sama žalovaná konstatování práva žalobkyni poskytla, z toho důvodu soud již konstatování porušení práva žalobkyně samostatným výrokem neuložil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

34. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona (16. 12. 2024). Úroky z prodlení pak soud přiznal v žalobkyni požadované výši z částky finančního zadostiučinění za dobu prodlení od 17. 6. 2025 do zaplacení, neboť žalovaná se ocitla v prodlení právě uplynutím zákonné šesti měsíční lhůty.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla žalobkyně zcela úspěšná, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou za právní zastoupení žalobkyně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání dne 12. 12. 2025) v sazbě mimosmluvní odměny dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), tj. v částce 2 380 Kč, dále náklady za tři paušální náhrady hotových výdajů, 3 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Ve smyslu § 137 o. s. ř. byla žalobkyni přiznána taktéž 21 % náhrada DPH ve výši 1 782,90 Kč, neboť právní zástupce je plátcem této daně. Náhrada nákladů řízení tak celkem činí 12 272,90 Kč, její zaplacení uložil soud neúspěšné žalované k rukám právního zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

36. Soud nepřiznal náhradu za uplatnění nároku žalobkyně u žalované s ohledem na § 31 odst. 4 OdpŠk, podle kterého poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

37. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.