18 Co 60/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za níž jedná Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2025, č. j. 45 C 120/2025-24,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 15 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), spočívajícím v porušení povinnosti vydat v přiměřené lhůtě soudní rozhodnutí v řízení vedeném u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka, jehož předmětem bylo odškodnění žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., za nepřiměřenou délku správního řízení o odvolání žalobce proti personálnímu rozkazu ředitele právnická osoba ze dne datum, sp. zn. spisová značka a navazujícího soudního řízení před Orgán veřejné moci o správní žalobě, sp. zn. spisová značka (dále jen „posuzované kompenzační řízení“).

3. Žádost o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o věci samé byla podána datum, posuzované kompenzační řízení bylo zahájeno datum, pravomocně skončeno rozhodnutím Orgán veřejné moci ze dne datum; řízení dále pokračovalo na základě dovolání podaného žalovanou do datum, kdy nabylo právní moci usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, jímž bylo dovolání žalované pro nepřípustnost odmítnuto.

4. Již za trvání posuzovaného kompenzačního řízení (resp. ve fázi projednávání dovolání žalované) dne datum, uplatnil žalobce nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku; žalovaná v rámci předběžného projednání nároku konstatovala, že v posuzovaném kompenzačním řízení došlo v období od datum do datum k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, zejména v důsledku více než ročního období nečinnosti soudu I. stupně spisová značka; žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na zadostiučinění této újmy bylo žalobci stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne datum poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 45 000 Kč.

5. Touto žalobou se žalobce domáhá z týchž důvodů zaplacení další částky 15 000 Kč s příslušenstvím, s tím, že posuzované kompenzační řízení pokračovalo po datum dalších 5 měsíců. Žalovaná v rámci předběžného projednání žádosti žalobce ze dne datum o poskytnutí další částky zadostiučinění 15 000 Kč nevyhověla.

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v rámci mimosoudního projednání nároku uznala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, spočívajícímu v porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě, zejména v důsledku prodlevy od května 2022 do června 2023. Za nemajetkovou újmu, jejíž vznik je presumován v důsledku dovození nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení povinnosti vydat správní/soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě, již poskytla žalobci peněžité zadostiučinění 45 000 Kč, které považuje za přiměřené povaze věci a průběhu řízení jako celku, tj. včetně jeho pokračování řízením o mimořádném opravném prostředku. Proto shledala nedůvodným nárok na zaplacení další částky 15 000 Kč za období od datum–datum (období předběžného projednání nároku) a od datum do datum, uplatněný žádostí ze dne datum.

7. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: posuzované kompenzační řízení vedené u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka bylo zahájeno datum, skončilo dne datum, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované. V řízení byl zjištěn ojedinělý průtah delší než 1 rok. Význam řízení pro žalobce nebyl z hlediska předmětu řízení (objektivně) typově zvýšený, subjektivně byl standardní, když se jednalo o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v presumované intenzitě, aniž žalobce tvrdil cokoli, co by intenzitu újmy zesilovalo. Řízení vykazovalo zvýšenou procesní náročnost, a proběhlo ve třech stupních soudní soustavy. Žalobce se na délce řízení nepodílel.

8. Soud I. stupně věc právně posoudil podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Soud I. stupně především neposuzoval izolovaně fázi posuzovaného kmpenzačního řízení, kterou žalobce žalobou vymezil, tj. od datum do datum, plus období předběžného projednání návrhu od datum do podání žaloby datum; vycházel ze zásady, že pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení; nelze tedy mechanicky „oddělit“ některou z fází, resp. konečnou fázi posuzovaného řízení a hodnotit ji izolovaně, neboť újma je jedna, a to vzhledem k celku řízení.

10. Vycházeje z kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk , soud I. stupně uzavřel, že délka řízení po dobu 3 let a 11 měsíců (počítáno od podání návrhu na předběžné projednání, vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla kompenzace za délku kompenzace) neodpovídá zjištěné, byť zvýšené procesní a právní náročnosti projednávané věci, přičemž příčiny délky řízení vycházejí i z působení státu (tj. soudu); taková délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená, odpovídající nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, a žalobci proto vznikl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jejíž vznik v důsledku nepřiměřené délky řízení je presumován.

11. Posuzované řízení nebylo vzhledem k okolnostem extrémně dlouhé; za přiměřenou proto soud I. stupně považoval základní částku 15 000 Kč za rok řízení. Základní částku zadostiučinění ve výši 43 750 Kč pak soud I. stupně modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížení základní částky o 15 % odpovídá skutečnosti, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Soud I. stupně dále snížil základní částku o 10 %, když (v rozporu se svým skutkovým zjištěním) uzavřel, že žalobce zavinil pokračování posuzovaného kompenzačního řízení podáním neúspěšného dovolání.

12. Soud I. stupně žalobu zamítl na základě zásadního závěru, že i kdyby bylo od modifikace základní částky upuštěno, byla by základní částka odškodnění 43 750 Kč, tedy nižší, než částka 45 000 Kč, kterou již žalovaná poskytla žalobci na kompenzaci újmy, která mu měla vzniknout v důsledku vedení posuzovaného kompenzačního řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla žalobci na zadostiučinění újmy vzniklé za celou dobu řízení částku vyšší, soud I. stupně žalobu zamítl.

13. Nad rámec uvedených zásadních důvodů pro zamítnutí žaloby soud I. stupně připomněl ustálený závěr soudní praxe (reprezentovaný např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, resp. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka), podle něhož je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Právě na základě takového „matematického cvičení“ pak odvíjel svůj nárok i žalobce, když vycházel z délky jednotlivých časových úseků, což neodpovídá povaze institutu přiměřeného zadostiučinění.

14. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované. Výši náhrady určil v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

15. Tento rozsudek soudu I. stupně napadl žalobce v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Vytýkal soudu I. stupně, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalobce namítal, že soud I. stupně mylně uzavřel, že žalovanou již mimosoudně poskytnutná částka 45 000 Kč pokrývala celou délku posuzovaného kompenzačního řízení, ačkoliv ze žádosti žalobce i ze stanoviska Orgán veřejné moci jednoznačně plyne, že zadostiučinění bylo poskytnuto za období od datum do datum. Žalobce považoval Stanovisko Orgán veřejné moci, jímž bylo zadostiučinění poskytnuto, za „projev vůle státu navenek“ a vycházel z toho, že se zadostiučinění vztahuje pouze ke zde vymezenému období. Podle názoru žalobce napadené rozhodnutí fakticky připouští, aby stát dodatečně tvrdil, že plnění zahrnovalo i části řízení, které nebyly předmětem mimosoudní žádosti ani výslovně uvedeny v rozhodnutí o zadostiučinění, což podle názoru žalobce odporuje principům právní jistoty a legitimního očekávání. Odvolatel dovozuje existenci svého legitimního očekávání z jednoznačného a navenek projeveného vymezení rozsahu mimosoudně poskytnutého zadostiučinění. V žádosti adresované žalované dne datum uplatnil nárok výslovně pouze za období od datum do datum. Tomuto vymezení přesně odpovídá i stanovisko Orgán veřejné moci ze dne datum, v němž je uvedeno, že částka 45 000 Kč byla přiznána za soudní řízení v tomto období. Právě obsah tohoto oficiálního a žalobci adresovaného sdělení je podle odvolatele rozhodující pro určení rozsahu poskytnutého plnění, neboť jde o projev vůle státu navenek. Odvolatel zdůrazňuje, že ve stanovisku žalované není obsažena žádná zmínka o tom, že by přiznané zadostiučinění mělo pokrývat celé řízení včetně dalších fází, které nebyly předmětem žádosti, a tím spíše žádné fáze, které v době podání žádosti ani v době vydání stanoviska dosud neskončily. Za této situace byl oprávněn vycházet z toho, že poskytnuté plnění se vztahuje výlučně k výslovně označenému časovému úseku, a v tomto smyslu jej také přijal. Dodatečný výklad, podle něhož měla přiznaná částka zahrnovat i jiné, ve stanovisku neuvedené části řízení, považuje odvolatel za nepřípustný zásah do své právní jistoty. Legitimní očekávání totiž nemůže být založeno na interních úvahách či výpočtech orgánu veřejné moci, které nebyly adresátovi sděleny a s nimiž se nemohl seznámit v okamžiku přijetí plnění. Přípustným východiskem je toliko obsah formálního sdělení žalované, nikoli její dodatečná či soudem aprobovaná ex post interpretace. Žalobce dále namítal, že samostatný nárok na odškodnění časově vymezených fází řízení nelze zaměňovat s mechanickým přepočtem celkové délky řízení. Soud I. stupně nesprávně posoudil povahu žalobního nároku; nevzal v úvahu, že žalobce výslovně požadoval samostatné zadostiučinění za konkrétní dosud neodškodněné fáze posuzovaného kompenzačního řízení. Soud I. stupně podle názoru žalobce implicitně vycházel z předpokladu, který žalobce nepovažuje za logický, tj. že zadostiučinění přiznané k určitému datu může pokrývat i budoucí fáze řízení; to však odporuje § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně tedy přiznal mimosoudnímu plnění účinky i ve vztahu k částem řízení, které nebyly žalobcem uplatněny ani žalovanou projednány a přiznány, čímž překročil meze projednávaného nároku. Žalobce dále namítal, že soud I. stupně mu nesprávně přičetl k tíži zavinění na pokračování v řízení podáním neúspěšného mimořádného opravného prostředku, ačkoli ze spisu vyplývá, že dovolání podala žalovaná; navíc je zpochybněna samotná myšlenka klást využití opravných prostředků účastníkům k tíži. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku soudu I. stupně žalobě vyhověl.

16. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Soud I. stupně učinil správná skutková zjištění, aplikoval správné právní závěry a řádně se vypořádal s celou žalobní argumentací; odvolací námitky žalobce nepředstavují novou argumentaci, nýbrž v podstatě opakují tvrzení uplatněná již v řízení před soudem I. stupně. Porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení bylo již plně kompenzováno mimosoudním plněním, neboť žalovaná poskytla žalobci v zákonné lhůtě peněžité zadostiučinění ve výši 45 000 Kč za celé nepřiměřeně dlouhé řízení. Poskytnuté zadostiučinění se nevztahovalo k dílčím fázím řízení, nýbrž reflektovalo stav ke dni vydání Stanoviska; se závěrem soudu I. stupně, že výše takto poskytnutého zadostiučiěnní, se jeví jako adekvátní a spravedlivé zadostiučinění i po zhodnocení celého průběhu a dopadů vedení řízení, tj. v období od datum do datum, žalovaná souhlasí.

17. Vzhledem k návrhu na potvrzení rozsudku soudu I. stupně žalovaná žádala náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ve výši 450 Kč za jeden úkona, celkem tedy za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu.

18. K tomuto návrhu podal žalobce samostatné vyjádření, v němž nesouhlasil s přiznáním paušální náhrady nákladů řízení žalované jako nezastoupeného účastníka řízení ve výši 450 Kč za jeden procesní úkon. Jde o výslovně stanovený paušál v platné a účinné vyhlášce, jehož překračování nemá obecnou oporu ani v zákoně ani v jednotné judikatuře, a je limitováno zásadou účelnosti nákladů řízení. Platná a účinná právní úprava vyhláškou č. 254/2015 Sb. v § 2 odst. 3 výslovně určuje paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč (případně 100 Kč v opakovaných bagatelních věcech); soud nemůže tuto úpravu bez legislativního zásahu nahrazovat analogií k advokátnímu tarifu. Soudy nejsou oprávněny „pseudoderogačně“ nahrazovat podzákonný předpis. Pokud je vyhláška č. 254/2015 Sb. považována za problematickou, je na zákonodárci nebo normotvůrci, nikoli na jednotlivých senátech soudů, aby ji změnili; soud může nanejvýš zvolit ústavně konformní výklad, nikoli ji fakticky ignorovat. Princip rovnosti neodůvodňuje přiznání paušálu ve výši advokátního tarifu. Judikatura Orgán veřejné moci nadto není jednotná a paušál 450 Kč není aplikován plošně; usnesení Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka, jehož se žalovaná dovolává, nepředstavuje obecně závazný judikaturní obrat. Žalobce zdůraznil rovněž, že podle § 142 o. s. ř. lze přiznat náhradu pouze těch nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. U generických, formulářových nebo „symbolických“ úkonů je namístě paušál nepřiznat, popř. jej moderovat, nikoli navyšovat nad zákonnou sazbu.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Soud I. stupně dospěl procesně správným dokazováním ke skutkovým závěrům o všech skutečnostech rozhodných pro právní posouzení uplatněného nároku. Odvolací soud z nich vycházel.

21. Po právní stránce soud I. stupně postupoval správně a v duchu relevantní judikatury. Vzal v úvahu, že odškodnit za újmu vzniklou porušením povinnosti vydat správní/soudní rozhodnutí v zákonné/přiměřené lhůtě lze i tehdy, kdy není posuzované řízení ke dni rozhodování skončeno. V takovém případě soud při určování zadostiučinění vychází ze stavu ke dni svého rozhodnutí (stanovisko spisová značka); pro odvolací soud to znamená, že musí zahrnout i dobu, která uplynula po podání žaloby, pokud řízení dál trvá (srov. např. rozsudek sp. zn. spisová značka), čímž se minimalizuje potřeba nové žaloby. Etapizace nároků je sice přípustná, nicméně judikatura preferuje jednorázové komplexní uplatnění nároku, tj. zahrnutí maxima období do jedné žaloby. Opakované odškodňovací žaloby mají opodstatnění pouze v případech extrémní délky nepřiměřeně dlouhého řízení, resp. v případech, kdy jsou zde jiné zvlášť závažné okolnosti, pro něž je nutno poskytnout zadostiučinění před skončením řízení. Etapizace uplatnění nároků na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení však není podporována jako standard; opakované vznášení nároků řetězením žalob je procesně neekonomické a potenciálně vedoucí k nepřiznání nákladů řízení. Další žaloba má místo pouze tam, kde řízení pokračuje po nezanedbatelnou dobu.

22. Ustálená soudní praxe vychází ze zásady, že pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení; nelze tedy mechanicky „oddělit“ některou z fází, resp. konečnou fázi posuzovaného řízení a hodnotit ji izolovaně. Újma je jedna kontinuální újma z celku řízení. Řízení se tedy posuzuje jako celek, ale při určení výše zadostiučinění se zohlední intenzita zásahu v jednotlivých obdobích, včetně toho, zda „dožalovaná“ část řízení již probíhala přiměřeně.

23. Soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, vychází při posuzování přiměřenosti délky řízení z celkové délky řízení. Pokud dospěje k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fázi řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jestliže ale další průběh průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, trval nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznán (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). 24. právnická osoba případ to znamená, že zadostiučinění za pokračování neskončeného řízení lze pak tzv. dožalovat; řízení je však vždy nutno hodnotit jako celek. Nelze tedy posuzovat – jak to žádá žalobce, izolovaně pouze tu část řízení, která proběhla v mezidobí od předchozího mimosoudního vypořádání nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku neskončeného řízení do datum a podáním této žaloby, jíž je žádáno zadostiučinění za dobu pokračujícího posuzovaného kompenzačního řízení.

25. Žalobce uplatňuje de facto konstrukci, podle níž rozhodnutí vydané v rámci mimosoudního vypořádání nároku představuje materiální překážku věci rozhodnuté ve vztahu k období, které bylo vzato v úvahu a ve vztahu k částce, která byla „za toto období“ poskytnuta. Taková úvaha je však v přímém rozporu s ustálenými závěry soudní praxe, z nichž vycházel i soud I. stupně, tedy že újma je pouze jediná, její intenzita se v průběhu řízení může měnit a že kritériem pro určení zadostiučinění není matematický výpočet na základě průmětu průměrné měsíční výše dosud poskytnuté náhrady do poměrů pokračujícího řízení, nýbrž srovnání s obdobnými případy a závěr, zda se zadostiučinění jeví vzhledem k okolnostem jako spravedlivé. Očekávání, že se žalobci dostane zadostiučinění v této průměrné výši i za pokračující řízení v období od datum do skončení věci, které žalobce v této souvislosti zmiňuje, lze těžko hodnotit jako legitimní, právě proto, že je v rozporu s výše uvedenými zásadami, které ovládají odškodňování v obdobných případech.

26. V daném případě nebylo o odškodnění újmy vzniklé za nepřiměřenou délku řízení do datum rozhodnuto soudem, nevznikla tedy ani materiální res iudicata ve vztahu k otázce přiměřenosti délky řízení v období, jehož se předběžné projednání týkalo. Stanovisko státu, vydané v předběžném řízení, má nadto povahu dohody s poškozeným a nelze mu přiznat význam vrchnostenského rozhodnutí státu. Nelze přisvědčit ani názoru žalobce, že v mimosoudním stadiu jednání o nároku na odškodnění za trvání posuzovaného řízení se strany „shodly“ na částce 45 000 Kč za období do datum a není na soudu, aby tuto částku revidoval. Určení částky odškodnění závisí na právní úvaze soudu, vycházející z aplikace výše uvedených zákonných kritérií; nejde tedy o (z hlediska uplatněného nároku) rozhodnou skutečnost, na níž by se strany sporu mohly „shodnout“, tedy tato skutečnost není ani způsobilá založit legitimní očekávání žalobce, že tato částka se bude v důsledku dalšího vedení posuzovaného řízení navyšovat.

27. Právní závěry soudu I. stupně ohledně výše přiměřeného zadostiučinění na základě aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk odpovídají zjištěnému průběhu řízení, postupu státních orgánů (soudů), účastníků řízení i významu řízení pro žalobce.

28. Význam řízení pro poškozeného se může v různých fázích řízení měnit (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka). Nelze pak rozumně, tedy legitimně, předpokládat, že za fázi řízení v trvání 5 měsíců, kdy bylo vedeno řízení o mimořádném opravném prostředku projednáváno (nadto bylo odmítnuto pro nepřípustnost, když dovolatel učinil předmětem dovolacího řízení – nepřípustně – pouze nákladový výrok), že bude poskytnuto zadostiučinění odpovídající (ve vztahu k časové jednotce) částkám, poskytnutým za dobu, kdy byl v řízení shledán nenulový význam řízení pro účastníka (tj. co je v sázce), prodlevy ve vyřizování věci, resp. projednání věci v několika instancích. Ačkoli je nutno řízení posuzovat jako celek, je – vzhledem k odvolacím námitkám, nutno uvést, že izolovaný úsek vymezený žalobcem v žalobě by bylo nutno hodnotit tak, že v něm k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Vedení řízení od datum do datum již nemělo pro žalobce význam – dovolání bylo podáno proti výroku o nákladech řízení, po dobu trvání dovolacího řízení již nebylo nic, co by bylo pro žalobce tzv. v sázce, a čím by se mohl poměřovat význam dalšího vedení řízení z hlediska nejistoty ohledně jeho výsledku.

29. Soud I. stupně postupoval správně při vyčíslení adekvátní výše náhrady, ačkoli lze souhlasit se žalobcem, že nesprávně hodnotil zavinění na vedení dovolacího řízení, a promítl jej snížením základní částky o 10 %; na rozhodnutí o žalobě to nemělo vliv, neboť zamítavé rozhodnutí je založeno na závěru, že adekvátní částka peněžitého zadostiučinění za celé posuzované kompenzační řízení v délce 3 let a 11 měsíců je nižší než částka, která již byla žalobci žalovanou poskytnuta. Tuto částku odvolací soud považuje za spravedlivé zadostiučinění s přihlédnutím k tomu, že byla žalobci poskytnuta víceméně bezprostředně po skončení posuzovaného (předchozího) kompenzačního řízení, tj. v lednu 2025.

30. Odvolací námitky žalobce nebyly způsobilé zvrátit správné závěry soudu I. stupně, k nimž dospěl při posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění za újmu, která žalobci vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného kompenzačního řízení; dosud žalovanou poskytnutou částku 45 000 Kč lze považovat vzhledem ke zjištěnému průběhu řízení za spravedlivé zadostiučinění, a to tím spíše, že účinky tohoto zadostiučinění zesiluje fakt, že toto zadostiučinění bylo žalobci poskytnuto ještě před skončením posuzovaného řízení.

31. Odvolací soud z výše uvedených důvodů věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a ex. ř., ve výši 300 Kč za jeden procesní úkon, a to za jeden úkon – vyjádření k odvolání žalobce. Odvolání žalobce se týkalo pouze výtek proti vadnému právnímu posouzení věci; podle § 214 odst. 3 o. s. ř. není v takovém případě nutno nařizovat odvolací jednání, pokud účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná, která odvolání nepodala, trvala na projednání věci v nařízeném jednání, aniž uvedla důvod, pro něž nepovažuje předmět odvolání pouze za otázku právního posouzení, resp. důvod, pro nějž má za to, že skutkový stav, zjištěný soudem I. stupně, který není odvoláním napaden, neobstojí; takové údaje neobsahuje ani žalovanou podané vyjádření k odvolání. Z tohoto důvodu odvolací soud nehodnotí úkon účasti žalované při jednání ani úkon přípravy k tomuto jednání za účelně vynaložený k hájení práva.

33. Paušální náhrada hotových výdajů žalované jako nezastoupeného účastníka řízení byla přiznána podle § 2 odst. 3, § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za jeden úkon. Žalovaná (formou odkazu na řešení přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka) navrhuje odvolacímu soudu, aby při určení náhrady nákladů nezastoupeného účastníka paušální částkou, postupem vycházejícím z článku 95 odst. 1 Ústavy, část věty za středníkem, neaplikoval vyhlášku Orgán veřejné moci č. 254/2015 Sb., s odkazem na nosné důvody nálezu pléna Orgán veřejné moci spisová značka. Tyto nosné důvody se však netýkají výše paušálních náhrad, nýbrž (tehdejší) absence zákonné úpravy, která by umožňovala přiznat nezastoupenému účastníku řízení náhradu hotových výdajů paušální částkou. Proto nemohou nosné důvody nálezu spisová značka sloužit jako opora pro dovození oprávnění soudu posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (zde s nosnými důvody nálezu spisová značka) podle článku 95 odst. 1, část věty za středníkem, a dále pro upuštění od aplikace právní úpravy výše paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka.

34. Nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka byl vydán ve věci návrhu na zrušení § 137 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Návrh byl zamítnut s tím, že „adresa rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu“ (výrok II. citovaného nálezu).

35. Z odůvodnění nálezu se podává, že Orgán veřejné moci spatřoval nepřípustnou nerovnost v postavení zastoupených a nezastoupených účastníků v tom, že advokátem zastoupený účastník řízení nemusí část hotových výdajů evidovat a dokládat, naopak účastník bez právního zastoupení nemůže možnosti paušální náhrady nákladů řízení využít (srov. bod 20 odůvodnění nálezu). Návrhu na zrušení § 137 odst. 1 o. s. ř. nevyhověl, nicméně poskytl ústavně konformní výklad tohoto ustanovení (bod 36 odůvodnění), podle něhož se zahrnutím paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka do demonstrativního výčtu nákladů řízení obsaženého v § 137 odst. 1 o. s. ř. „zaplňuje mezera spočívající v tom, že stávající úprava výslovně počítá s možností přiznávání paušální náhrady hotových výdajů pouze na zastoupené, a nikoli na nezastoupené účastníky řízení“.

36. Ústavní soud zde dodává, že byl v průběhu řízení informován o aktuální legislativní iniciativě v podobě návrhu novely advokátního tarifu, která je připravována Orgán veřejné moci (šlo o posléze vydanou vyhlášku Orgán veřejné moci č. 254/2015 Sb.), i o připravované novele občanského soudního řádu, „podle níž má do budoucna platit, že účastníkovi, který nebyl v řízení zastoupen advokátem a nedoložil výši hotových výdajů, přizná soud náhradu hotových výdajů ve výši stanovené zvláštním právním předpisem, aniž by tím bylo dotčeno jeho právo na náhradu ostatních nákladů (dnes § 151 odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud pokračuje (srov. bod 29 odůvodnění) … „Tedy připravovaná legislativa vede k naplnění čl. 37 odst. 3 Listiny a vyrovnání obou stran sporu ohledně dokazování vynaložených hotových výdajů v souladu se závěry tohoto rozhodnutí Ústavního soudu.“ 37. Z uvedeného vyplývá, že „nosné důvody“, na nichž spočívají závěry nálezu, se netýkají výše paušální náhrady zastoupeného, resp. nezastoupeného účastníka, nýbrž (tehdejší) absence právní úpravy umožňující nahradit nezastoupenému účastníku jeho hotové výdaje paušální částkou. Absenci takové právní úpravy hodnotil Ústavní soud jako mezeru v právu, odůvodňující její překlenutí výkladem. Situace, která měla být takto podle názoru Ústavního soudu právem regulována, avšak pozitivní právo pro něj neobsahovalo žádnou normu, byla ukončena přijetím novely o. s. ř. (dnes § 151 odst. 3 o. s. ř.) a vyhlášky Orgán veřejné moci č. 254/2015 Sb., která mimo jiné stanoví výši paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení.

38. Za této situace nelze – s odkazem na nosné důvody nálezu spisová značka – postupem podle článku 95 odst. 1, část věty za středníkem, upustit od aplikace existující a platné normy (vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Pokud norma existuje, ale soud ji nepovažuje za hodnotově vhodnou, nejde o mezeru v právu, kterou by byl oprávněn překlenout výkladem, ale o problém legislativní. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.