18 Co 96/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: Jméno žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený jméno zástupce zainteresované osoby , advokátem adresa zástupce zainteresované osoby proti žalovanému: Orgán veřejné moci , IČO IČO žalovaného A sídlem Adresa žalovaného A zastoupený jméno zástupce orgánu veřejné moci , advokátem sídlem adresa zástupce ogránu veřejné moci o zaplacení částky 590 165,60 Kč s přísl., o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. ledna 2026, č. j. 4 C 195/2019-403, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 20. dubna 2026, č. j. 4 C 195/2019-439,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.595 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno žalobce B, , advokáta.

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto:I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 551 366,60 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se co do částky 142 200 Kč a požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 693 566 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 217 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce , Jméno žalobce B, , advokáta.IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 náklady znaleckých posudků ve výši 54 096 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Opravným usnesením byla opravena chybně uvedená částka vyhovujícího výroku o věci samé na 551 366 Kč.

3. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě žalobce, který se domáhal peněžité náhrady za nevydané pozemky podle zákona o půdě, a to parc. č. , hodnota, . Předmětem žaloby pak zůstal pouze nárok žalobce na vyplacení finanční náhrady za pozemky nevydané rozhodnutím , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , hodnota, , a to parc. č. , hodnota, díl d); parc. č. , hodnota, díl f), parc. č. , hodnota, díl h), parc. č. st. , hodnota, díl b), parc. č. st. , hodnota, , parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, ). Pozemky mu nebyly vydány z důvodů podle § 11 zákona o půdě a žalobci byla přiznána pouze náhrada. Původní ocenění náhrady pro žalobce bylo stanoveno správním orgánem na 8 639,40 Kč, žalobce dle vlastního znaleckého posudku požadoval původně náhradu ve výši 590 165,60 Kč, a to dle cen obvyklých platných pro rok 2019, když o náhradu žalobce žalovaného požádal dne , datum, . V návaznosti na vývoj sporu a podání dalšího znaleckého posudku zadaného soudem byl v průběhu řízení žalobní nárok měněn, a to se souhlasem soudu až na 693 566 Kč. Žalobní nárok byl dále modifikován samotným žalobcem s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobci již byla po předchozím pravomocně skončeném řízení v této věci vyplacena náhrada 100 434 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,7 % ročně z částky 16 739 Kč od , datum, do zaplacení. Soudem naposledy připuštěná změna žaloby se týkala i příslušenství pohledávky, které žalobce požadoval ve výši 8,75 % ročně z žalované částky 693 566 Kč od , datum, do zaplacení.Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že může postupovat pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nároky žalobce může proto ocenit pouze způsobem podle § 28a tohoto zákona. S žalobou proto nesouhlasil a navrhl její zamítnutí.Soud I. stupně poukázal na vývoj sporu, kdy věc prošla opakovaným přezkumem, kdy , Orgán veřejné moci, dvakrát zasáhl v dané věci do rozhodnutí nižších soudů a formuloval ve věci závazné právní závěry. Zdůraznil, že i , Orgán veřejné moci, poskytl soudům interpretační vodítka pro stanovení náhrady, a to (včetně , Orgán veřejné moci, ), v nichž vyjádřil souhlas s názorem , Orgán veřejné moci, , že je třeba stanovit jednotný judikatorně určený koeficient, kterým se finanční náhrada dle § 1 odst. 1 a § 28a zákona o půdě vynásobí, přičemž od tohoto koeficientu se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech.Po provedeném dokazování soud zjistil zejména, že k odnětí pozemku právním předchůdcům žalobce došlo dne , datum, v důsledku trestu propadnutí majetku, že pozemek byl stavební prolukou v intravilánu a později byl zastavěn rodinným domem třetí osoby. Soud též zjistil genezi vzniku pozemků, za něž má být vyplacena náhrada, a to dle srovnávacího sestavení parcel z roku 2001. Oceňovací základ nároku činila vyhlášková cena k roku 1991: 16 739 Kč, obvyklá cena k roku 2019, kdy žalobce o náhradu požádal, byla znalcem stanovena na 794 000 Kč.Poté soud uzavřel, že žaloba je převážně důvodná.Při právním posouzení věci uvedl, že náhrada vychází ze zákona o půdě, konkrétně z § 16 odst. 1 o náhradě za nevydané pozemky a § 28a: Náhrada v cenách k , datum, (tzv. vyhlášková cena) je nepřiměřeně nízká. Uzavřel, že doslovná aplikace těchto ustanovení by vedla jen k symbolickému plnění, které je neadekvátní. Vycházel proto z ústavněprávních principů vyplývajících z ustálené judikatury , Orgán veřejné moci, , zejména:a/ smyslu restitucí, jímž je zmírnění majetkových křivd způsobených komunistickým režimem, b/ požadavku na ústavně konformní výklad zákona, který dává přednost účelu zákona před doslovným zněním, pročež nelze setrvat na nominálních cenách z roku 1991,c/ parametrů přiměřené náhrady, k nimž , Orgán veřejné moci, a , Orgán veřejné moci, formulovaly klíčová kritéria, tj. náhrada musí být přiměřená a rozumná, nemusí odpovídat plné tržní ceně, musí reálně zmírnit křivdu obdobně jako vydání věci, ad/ musí se do ní promítnout i náklady na pozemek.Soud I. stupně dále zvažoval principy vycházející z rozhodnutí , Orgán veřejné moci, , jenž formuloval koncept stanovení jednotného koeficientu, jímž by se vynásobila základní (vyhlášková) cena ceny, přičemž odchýlení od tohoto výpočtu by bylo možné jen výjimečně. Při stanovení tohoto koeficientu měla být provedena kombinace inflace a cen nemovitostí, tj. zohledněn růst spotřebitelských cen a růst cen nemovitostí, přičemž , Orgán veřejné moci, uvedl, že vážený průměr by měl být stanoven např. ze 75 % inflace odrážející růst spotřebitelských cen a z 25 % růst cen nemovitostí v celé ČR. , Orgán veřejné moci, současně zdůraznil, že nejde o exaktní model a že cílem je „rozumně obhajitelná hodnota“.Při respektování tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu však soud I. stupně narazil na klíčový problém, jímž je absence dat o růstu cen nemovitostí.Poté, kdy nalézací soud provedl důkaz dotazem na , právnická osoba, a provedl komunikaci s několika znalci, učinil zásadní zjištění, že stát nedisponuje údaji o růstu cen nemovitostí od roku 1991, že data existují až od roku 1998 a následně zanikla, u zemědělských pozemků nejsou data ani před rokem 2012 a že není znám žádný způsob, jak stanovit „znásobení cen nemovitostí od roku 1991“; tento údaj není znám ani znalcům.Důsledkem těchto zjištění byl závěr soudu I. stupně, že soud objektivně nemůže aplikovat konstrukci , Orgán veřejné moci, založenou na tomto parametru, pročež ani neexistuje použitelný jednotný koeficient, kterým by se dala vynásobit původní vyhlášková cena náhradového nároku.

4. Soud proto zvolil náhradní model stanovení náhrady, který respektuje ústavní kritéria a reflektuje realitu absence dat.Vycházel proto z tržní ceny odňatých pozemků ke dni podání žádosti o peněžitou náhradu v roce 2019 (794 000 Kč), kterou korigoval historickou zemědělskou daní jako nákladem vlastnictví.Výsledkem jeho úvah byla celková redukce tržní ceny o 18 %, tj. snížení o 18 % na 651 080 Kč. Po odečtení již pravomocně přiznaného plnění 100 434 Kč s příslušenstvím tak bylo dále žalobci přiznáno 551 366,60 Kč. Soud výslovně konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že jeho řešení není ideální ani exaktní, avšak že soudní moc nemá ekonomické ani statistické nástroje a že zákonodárce dlouhodobě neřešil přizpůsobení náhrad vývoji cen. Při respektování zásadní teze, že výše náhrady musí být výsledkem racionální úvahy založené na dostupných, byť omezených podkladech, nalézací soud uzavřel, že jelikož neexistují statistické ani znalecké podklady umožňující zjistit růst cen nemovitostí od roku 1991 a tento deficit znemožňuje aplikaci modelu předestřeného , Orgán veřejné moci, , proto bylo nutné použít autonomní, ústavně konformní metodu stanovení náhrady, která vychází z tržní ceny a je korigována racionální aproximací historických nákladů vlastnictví a současně se zabraňuje libovůli při určení její výše.Konkrétně tedy soud vyšel z ceny obvyklé pozemku ke dni podání žádosti o náhradu , datum, , stanovené znaleckým posudkem a výslechem znalce (, právnická osoba, ), která představuje nejbližší vyjádření hodnoty, jíž by se žalobci dostalo v případě vydání náhradní věci. Tuto hodnotu následně korigoval s ohledem na historické zatížení vlastnictví pozemku, náklady spojených s jeho držením v rozhodném období, a princip přiměřenosti náhrady.Výsledkem této úvahy bylo stanovení náhrady ve výši 82 % ceny obvyklé. Co do zbytku, tj. co do částky 142 200 Kč a co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 693 566 Kč od , datum, do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Soud konstatoval, že pokud se týká úroků z prodlení, rozhodoval ve věci tzv. konstitutivním výrokem, proto nelze přiznat úrok z prodlení za dobu před uplynutím pariční lhůty.O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce měl co do přiznané částky plný úspěch; výši těchto nákladů spočívajících za právní zastoupení stanovil ve vztahu k postupně měněnému předmětu řízení. Konkrétní náklady soud v rozhodnutí specifikoval s ohledem na jednotlivé učiněné úkony.O nákladech státu rozhodl soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch (82 % ve prospěch žalobce) a neúspěch (12 % ve prospěch žalovaného) účastníků ve věci.

5. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci řízení.

6. Žalobce napadl výhradně výrok II. rozsudku, tj. o zamítnutí částky 142 200 Kč a o nepřiznání úroků z prodlení. Odvolání založil na námitce nesprávného právního posouzení věci. Žalobce konkrétně zdůrazňoval, že restituční nárok je nesporný, naturální restituce není možná, když stát žádné náhradní pozemky nemá. Odňatý pozemek měl stavební charakter, nikoli zemědělský, přičemž rozdíl mezi vyhláškovou a tržní cenou je extrémní. Žalobce má nárok na plnou (100 %) hodnotu majetku, když princip restitucí vede k restitutio in integrum. Finanční náhrada tak musí odpovídat tomu, co by měl při vydání věci, tedy musí odpovídat plné tržní hodnotě odňatého majetku. Nepřiznání plné hodnoty znamená zachování části křivdy.Žalobce napadl i výpočtovou metodiku soudu, neboť konstrukce „historických nákladů“ je bez zákonné opory a ekonomicky spekulativní, když zohledňuje jen hypotetické náklady (daň) a ignoruje možné užitky z vlastnictví. Soud tím vytvořil nové hmotněprávní kritérium, čímž překročil svou pravomoc.Absence dat nemůže jít k tíži žalobce, přičemž soud tuto nejistotu využil k nepřípustnému snížení náhrady. Při absenci dat se má vycházet z jediného objektivního kritéria, tj. tržní ceny. K uvedenému poukazoval i na nerovnost mezi restituenty, kdy těm, kteří získali naturální restituci, bylo přiznáno 100 % hodnoty, zatímco při finanční restituci má žalobce obdržet jen 82 %; tím došlo k porušení rovnosti.Žalobce odmítl i názor soudu I. stupně, dle něhož nemá nárok na úroky z prodlení s tím, že je dána konstitutivní povaha napadeného rozhodnutí. Dle žalobce povinnost státu vzniká přímo ze zákona (§ 16) a prodlení nastává marným uplynutím lhůty (, datum, ). Žalobce zdůrazňoval i extrémní délku řízení (od 2019), že po tuto dobu docházelo k nesprávnému ocenění nároku žalovaným (8 639 Kč) a poukazoval i na růst cen nemovitostí v čase.Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku změnil tak, že žalobci přizná dalších 142 200 Kč a úrok z prodlení z celé žalované částky od , datum, do zaplacení.

7. Žalovaný ve svém odvolání napadl rozsudek o věci samé v jeho celku (včetně zamítavého výroku o věci samé). Dle žalovaného je rozsudek nezákonný, neboť nerespektuje § 28a zákona o půdě, nutnost stanovení koeficientu (nikoli tržní ceny). Poukazuje i na chybnost metodiky, kterou soud dospěl k výši náhrady v rozsahu 82 % tržní ceny odňatého pozemku.Konkrétně namítal porušení zákonné konstrukce § 28a zákona o půdě, dle níž základ náhrady musí být vždy vyhlášková cena (§ 28a) a tato cena může být pouze navýšena koeficientem, nikoli nahrazena tržní cenou. Soud I. stupně tak nepřípustně „odtrhl náhradu od zákonného základu“.K námitce nesprávného použití judikatury žalovaný zdůrazňoval, že náhrada nemusí odpovídat tržní ceně a její účelem je zmírnění křivdy, nikoli plná náhrada. Koncept 100 % tržní ceny je tak v rozporu se zákonem i judikaturou.K uvedenému žalovaný namítal, že , Orgán veřejné moci, ve svém zrušujícím rozhodnutí stanovil, že tržní cena není rozhodující veličina a že koeficient má reflektovat inflaci a pouze nepřímo ceny nemovitostí; výsledná náhrada nemá sloužit k nákupu odpovídající nemovitosti. Soud sice zjistil nedostatek dat, ale nevyčerpal všechny možnosti (např. jiné zdroje, odhady), přičemž aproximace je přípustná. Soud tak měl hledat náhradní konstrukci koeficientu, nikoli ji opustit.Žalovaný namítal též, že soud mohl překročit žalobní návrh, což je vadou řízení.Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil, a to jako k odvolání nedůvodnému. Nesouhlasil s tím, že by soud překročil žalobní návrh, pokud rozhodl o nepatrně vyšší částce (60 haléřů); v této argumentaci je odvolání žalovaného nepřiměřeně formalistické. K jinému překročení žaloby nedošlo. Poukazoval na správnost metodiky vycházející z tržní ceny odňatého pozemku. K diskriminaci restituentů při použití této metodiky nemůže dojít, když rozdílné zacházení je založeno na objektivně odlišné době trvání zásahu do vlastnického práva. Navíc žalovaný nemůže profitovat z toho, že žalobce nebyl dosud řádně odškodněn. V doplnění svého procesního stanoviska žalobce dále poukazoval na přístup žalovaného, který se v jiném souzeném případě nedostavil k soudu, v důsledku čehož byl vydán rozsudek pro zmeškání, kterým bylo žalobě o stanovení náhrady vyhověno. Tento rozsudek žalobce připojil.

9. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce kromě námitek uplatněných v odvolání zdůrazňoval, že délku řízení nezavinil a vždy postupoval v mezích zákona a že výši náhrady nemůže sám určovat.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není; odvolání žalobce shledal částečně důvodným jen co do důvodů rozhodnutí, nikoliv však co do výše přiznaného plnění.Z hlediska předmětu řízení není důvodná námitka žalovaného, že by došlo k překročení žalobního návrhu, neboť po zpracování v pořadí druhého znaleckého posudku žalobce se souhlasem soudu změnil svůj dřívější žalobní návrh, celkem na částku 693 566 Kč, přičemž zohlednil, že žalovaný mu v průběhu řízení dle předchozího pravomocného rozsudku již částečně plnil. K námitce překročení žaloby o 60 haléřů odvolací soud poznamenává, že se jednalo se o zřejmou nesprávnost, která byla odstraněna vydáním opravného usnesení.Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku a po vypořádání všech odvolacích námitek dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je ve výroku o věci samé věcně správné, a to přesto, že některé dílčí úvahy, jimiž se soud I. stupně při stanovení výše peněžité náhrady řídil, nelze považovat za plně přiléhavé.K odvolacím námitkám uvádí následující:

11. K základnímu konceptu náhrady:V posuzované věci bylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno, že neexistují spolehlivé statistické údaje o růstu cen nemovitostí od roku 1991, tyto údaje nejsou dostupné ani u orgánů státu ani u znalců, a není tedy objektivně možné stanovit pevný a nezpochybnitelný koeficient růstu cen nemovitostí způsobem předestřeným judikaturou dovolacího soudu. Nutno též poukázat na soudem řádně poskytnuté poučení dle § 119a o. s. ř., na které žádný z účastníků dalšími návrhy na doplnění dokazování nereagoval, pročež výhrady žalovaného, že mělo být provedeno ještě další (blíže nespecifikované) dokazování k problematice jednotného koeficientu, jsou v daném odvolacím řízení i nepřípustnou novotou (§ 205a písm. d/, e/ o. s. ř.). Za těchto okolností nebylo lze po soudu I. stupně požadovat, aby aplikoval metodu, jejíž základní parametr není zjistitelný.Odvolací soud proto uzavírá, že v situaci objektivní absence skutkových dat nelze mechanicky trvat na modelu založeném na kombinovaném koeficientu, neboť by tím došlo k formalistickému a fakticky neproveditelnému rozhodování. Ostatně lze poukázat i na rozhodnutí , Orgán veřejné moci, , který ve snaze tento model objasnit, narazil na stejnou bariéru jako soud I. stupně, tj. na zjištění, že celostátní statistická data o růstu cen nemovitostí v rozhodném období zjistitelná nejsou (viz nález , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , Orgán veřejné moci, , body 33–35).Nemožnost použití , Orgán veřejné moci, preferovaného modelu současně neznamená, že by soud mohl setrvat na doslovném výkladu § 28a zákona o půdě tak, jak požaduje žalovaný, neboť povinností soudu dle § 136 o. s. ř. bylo stanovit výši plnění dle úvahy soudu, kterou ostatně – jako výjimečnou – připouští ve svém rozhodnutí i , Orgán veřejné moci, .Soud tak byl povinen nalézt ústavní a zákonné řešení, které by bylo opřené o racionální a na objektivních datech založenou přezkoumatelnou úvahu, reflektující reálnou hodnotu majetku, který by mohl sloužit k náhradě. Vzal v úvahu, že v řadě případů se tak v případě úspěšných restituentů dle zákona o půdě stalo poskytnutím náhradní nemovitosti dle § 11a. Nejsou-li však k dispozici tyto nemovitosti (což je skutkový závěr, který nebyl účastníky sporován), je třeba vycházet z jejich pravděpodobné hodnoty, což vyjadřuje zpracovaný znalecký posudek zabývající se cenami obdobných okolních pozemků v době žádosti o náhradu.Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud vyšel z ceny obvyklé obdobného majetku zjištěné znaleckým posudkem ke dni , datum, , tj. ke dni podání žádosti o náhradu za nevydané pozemky.Odvolací soud se však neztotožňuje s odvolací námitkou žalobce, podle níž měl být přiznán nárok odpovídající 100 % tržní ceny nemovitosti. Takový závěr by odporoval povaze restituční úpravy a stíral by rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním. Současně je zřejmé, že by nebyl opřen o judikaturu vyšších soudů. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje základní restituční princip, dle něhož ústavně požadovaná přiměřenost náhrady neznamená její plnou ekvivalenci s tržní hodnotou majetku. Restituční předpisy sledují pouze zmírnění křivdy, nikoli její úplnou ekonomickou eliminaci. Za této situace je zřejmé, že i náhradní pozemky, vydané dle § 11a zákona o půdě, sledovaly jen zmírnění majetkové křivdy; pokud se snad některým restituentům (žalobce však neuvádí konkrétní jména) tímto způsobem dostalo náhrady ve výši 100 %, jednalo se spíše o náhodu, kterou nelze zohledňovat.Odvolací soud však naopak přisvědčuje žalobci v tom, že zahrnutí hypotetické daně jako korektivního prvku nebylo zcela přiléhavé, neboť jde o institut veřejného práva, který nemůže být bezprostřední součástí konstrukce soukromoprávní náhrady. Jak vyplývá z řady rozhodnutí , Orgán veřejné moci, (srov. například rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , či usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a plátcem daně (pozn. odvolacího soudu: zde daně z nemovitosti) v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky v rovině soukromého práva. Při interpretaci této zásady na danou věc je tak nutno konstatovat, že za náklad na danou věc není možno považovat případnou daň, kterou by žalobce, jako právní nástupce rodičů, kterým byla jejich původní nemovitost odňata, zaplatil, nebýt tohoto odnětí.Tato dílčí nepřesnost však nemá zásadní vliv na věcnou správnost výsledku. Byť tedy odvolací soud nesdílí názor soudu I. stupně, že by jako náklad na nemovitost, o který je třeba náhradu snížit, mohla být považována hypotetická veřejnoprávní daň z nemovitosti, je výsledná redukce náhrady na částku odpovídající 82% obvyklé ceny obdobných pozemků správná, neboť zohledňuje výše uvedené principy, že se jedná o náhradu restituční, nikoliv za vyvlastnění. Náhrada ve výši 82 % ceny obvyklé odpovídá všem shora uvedeným ústavním požadavkům přiměřenosti: jednak výrazně převyšuje historickou vyhláškovou cenu, není symbolická ani bagatelní a současně reflektuje skutečnost, že nejde o plnou náhradu jako při vyvlastnění, ale o zákonem omezený kompenzační institut. Vytváří tak rozumnou rovnováhu mezi zájmem restituenta a základními principy restituční legislativy, kterým je zmírnění (nikoliv plné odčinění) majetkových křivd vzniklých v období nesvobody minulým komunistickým režimem.Odvolací soud proto závěrem shrnuje, že náhrada odpovídající 82 % ceny obvyklé, vycházející z cen obdobného majetku (pozemků posuzovaných znalcem v rámci porovnávací metody při ocenění pozemku odňatého), a to ve stavu ke dni uplatnění nároku , datum, , v cenách zjištěných znalcem ve znaleckém posudku ze dne , datum, , tj. relevantním důkazem ke dni rozhodování soudu, představuje náhradu, která naplňuje požadavek přiměřené a rozumné kompenzace dle § 28a zákona o půdě.

12. Napadený rozsudek byl proto ve vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i v zamítavém výroku o věci samé co do jistiny dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

13. K úrokům z prodlení:Odvolací soud se dále zabýval otázkou úroků z prodlení, v níž žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud sice přisvědčuje žalobci v obecné rovině, že povinnost státu poskytnout náhradu vyplývá přímo ze zákona (§ 16 zákona o půdě) a obecně nejde o povinnost konstituovanou až soudním rozhodnutím. Za rozhodující však považuje, že konkrétní výše náhrady nebyla jednoznačně daná zákonem o půdě a ani prováděcí vyhláškou, nebyla ani v judikatuře ustálená. Naopak byla a je dlouhodobě předmětem vývoje judikatury a je závislá na složitých úvahách soudu.Rozhodnutí soudu o přiznané náhradě tak sice deklaruje existující nárok plynoucí ze zákona, avšak současně určuje jeho konkrétní výši způsobem závislým jen na soudní úvaze. Proto lze přisvědčit žalovanému, že nebylo možné objektivně určit přesnou výši jeho povinnosti před rozhodnutím soudu o dané žalobě. Proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení ve vztahu k částce, jejíž výše nebyla objektivně zjistitelná.Odvolací soud proto uzavírá, že nebyly splněny podmínky pro přiznání úroků z prodlení před rozhodnutím o věci samé ohledně stanovení výše jistiny. Odvolací soud současně dodává, že ani v předchozí fázi řízení nebyly žalobci úroky z prodlení přiznány a na těchto závěrech není ani v nynější fázi řízení třeba ničeho měnit a lze na ně odkázat (viz bod 34. rozsudku , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jenž se ve svých důvodech vztahuje k výroku I., který již nabyl samostatně právní moci a vykonatelnosti.).Odvolací soud potvrdil i nákladový výrok soudu I. stupně, který správně aplikoval ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přiznaného plnění byla závislá jak na znaleckém posudku, tak na úvaze soudu, přičemž soud správně vycházel nikoliv z žalobního požadavku, ale i výše přiznaného plnění, které správně rozčlenil ve vztahu k jednotlivým úkonům advokáta žalobce. Výši těchto nákladů úspěšného žalobce ostatně žádná ze stran v odvolání ani nezpochybňovala. Napadený rozsudek byl proto i ohledně požadovaných úroků z prodlení podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř.Žalobce byl v odvolacím řízení procesně úspěšný, neboť rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen, odvolání žalované nebylo shledáno důvodným, odvolání žalobce bylo sice zamítnuto, avšak jeho neúspěch spočívá pouze v tom, že se domáhal plného (100 %) rozsahu náhrady a úroků z prodlení. Tento neúspěch žalobce však nepředstavuje neúspěch v základu nároku, nýbrž pouze odlišné právní hodnocení přiměřené výše plnění, které bylo – jak bylo výše vyloženo – výsledkem úvahy soudu v podmínkách absence objektivně zjistitelných dat o vývoji cen nemovitostí a nutnosti vytvořit náhradní model spravedlivé náhrady.Rozhodnutí o výši plnění tak bylo závislé jednak na znaleckém posudku (určení obvyklé ceny), jednak na hodnotící úvaze soudu ohledně přiměřené výše náhrady. Za této situace se uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť částečný neúspěch žalobce byl způsoben okolnostmi, které spočívají ve způsobu určení výše plnění soudem, nikoli v nedůvodnosti jeho nároku.Odvolací soud proto uzavírá, že žalobce měl v odvolacím řízení úspěch v podstatné části, a vzhledem k povaze sporu a způsobu stanovení výše plnění mu náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení.Pro odvolací řízení vychází soud z tarifní hodnoty odpovídající projednávanému nároku, v němž byl žalobce úspěšný, tj. 551 366 Kč. Podle § 7 advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí odměna 10 540 Kč x 2 + 2 DPH, režijní paušál 450 Kč x 2 + 2 DPH, celkové náklady řízení bez vyčíslení DPH 2 x 21 980 Kč, DPH 2 x 4 615,80 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH 2 x 26 595,80 Kč. Lhůta a čas plnění náhrady nákladů odvolacího řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.