4 C 195/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Česká Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro zaplacení 693 566 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 551 366,60 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 142 200 Kč a požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 693 566 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 217 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce , Jméno advokáta A, ., advokáta.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 náklady znaleckých posudků ve výši 54 096 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 20. 11. 2019, soudu doručené dne 20. 11. 2019, se žalobce spolu s bratrem , jméno FO, domáhali zaplacení částky 1 110 000 Kč v souhrnu s úrokem z prodlení počínaje dnem podání žaloby s tím, že právní předchůdci žalobců uplatnili restituční nárok na vydání pozemků parc. č. 391/27 díl c), parc. č. 391/48 díl e). parc. č. 391/100 díl g), st. parc.č., Anonymizováno, 185 díl a), parc. č. 391/27 díl d), parc. č. 391/48 díl f), parc. č. 391/100 díl h), parc. č. st. 185 díl b), parc. č. st. 215, parc. č. 391/103 a parc. č. 391/97 v kat.ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalovaný rozhodl v roce 2017 a 2018 tak, že žalobci nejsou vlastníky těchto nemovitostí, které nelze vydat podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě a přísluší jim náhrada. Žalovaný ocenil nevydané pozemky částkou 8 639,40 Kč pro žalobce a částkou 2 722,70 Kč pro jeho bratra , jméno FO, . Žalobci měli za to, že výše náhrady by měla činit obvyklou cenu pozemků, která činí podle znaleckého posudku v cenách platných k r. 2019 částku 1 110 000 Kč.

2. Podáním ze dne 26. 2. 2020 pak zástupce žalobců vzal žalobu co do náhrady za část pozemků a ve věci , jméno FO, zpět, když se mu nepodařilo dohledat příslušné dědické usnesení. Předmětem žaloby pak zůstal pouze nárok žalobce na vyplacení finanční náhrady za pozemky nevydané rozhodnutím , Anonymizováno, ze dne 10. 1. 2018 č.j. , Anonymizováno, 008595/2018/508102/Pc, a to parc. č. 391/27 díl d); parc. č. 391/48 díl f), parc. č. 391/100 díl h), parc. č. st. 185 díl b), parc.č. st. 215, parc. č. 391/103 a parc. č. 391/97 v kat.ú. , adresa, , obec , adresa, , kterou žalobce vyčíslil na částku 590 165,60 Kč (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2020 č.j. 4 C 195/2019-17), přičemž na ústním jednání dne 30. 1. 2026 požádal o připuštění další změny žaloby v návaznosti na vypracovaný znalecký posudek na částku 693 566 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 21. 11. 2019 do zaplacení, když část peněžité náhrady mu již byla pravomocně přiznána ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195 2019-170). Nalézací soud usnesením ze dne 30. 1. 2026 č. j. 4 C 195/2019-397 tuto změnu žaloby připustil (arg. jednoty restitučního nároku).

3. Žalovaný se vyjádřil tak, že může postupovat pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nároky žalobkyně může ocenit pouze způsobem podle ust. § 28a tohoto zákona.

4. Obvodní soud pro Prahu 3 ve věci rozhodoval prvním rozsudkem ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170 s tím, že žalobci přiznal část peněžité náhrady ve výši 100 434 Kč jako tzv. šestinásobek restitučního nároku (výrok I.) a co do zbylé části žalobu zamítnul. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě strany, pročež Městský soud v Praze (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023 č. j. 18 Co 23/2023-202) jako soud odvolací výrok I. napadeného rozsudku potvrdil a v zamítavém výroku změnil tak, že přiznal žalobci (navíc) částku 349 566 Kč, když s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice a částku úvahou podle ust. § 136 o. s. ř. navýšil.

5. Co do změněného výroku podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který rozsudkem ze dne 12. 9. 2023 č. j. 28 Cdo 2353/2023-266 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023 č. j. 18 Co 23/2023-202 v části, ve které byl změněn zamítavý výrok Obvodního soudu v Praze 3 v rozsudku ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170. Co do zbylé části dovolání zamítl. Co do výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170 nabyl právní moci a není jej již možno napadnou žádnými mimořádnými opravnými prostředky. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že v restitučních věcech by nemělo být přistupováno k mimořádnému navyšování výše peněžité náhrady, ale s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu přiznáván toliko šestinásobek nevypořádaného restitučního nároku.

6. Městský soud v Praze následně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2023 č. j. 18 Co 23/2023-289 a setrval na svém právním názoru (přiznal žalobci nad rámec tzv. šestinásobku částku 349 566 Kč) s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22:, když „Výše náhrady má být přiměřená a rozumná nejen vzhledem k abstraktnímu účelu restitučního zákona,… aby bylo dosaženo alespoň částečného zmírnění konkrétní majetkové křivdy, jako by tomu bylo při vydání věci…Finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, nicméně s ohledem na smysl a účel zákona nemůže znamenat, že je tržní ceny bez významu“ a opětovně rozhodoval o nákladech řízení, když o těchto v mezidobí bylo separátně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 3 (v jiném složení) rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 4 C 195/2019-228, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 126 626,50 Kč v 3denní lhůtě a uložil žalované povinnost zaplatit státu náklady řízení za znalečné ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení; rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2023, č. j. 18 Co 160/2023-255. Převážná náhrada nákladů řízení byla již žalovanou vyplacena a po zrušení rozsudku nebyla vrácena.

7. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (rozsudek ze dne 6. 12. 2023 č. j. 18 Co 23/2023-289) podal žalovaný další dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2024 č. j. 28 Cdo 1203/2024-322 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023 č. j. 18 Co 23/2023-289 v celém rozsahu zrušil a vrátil k dalšími řízení s tím, že Ústavní soud v nálezech ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, vyjádřil souhlas s tzv. jednotným judikatorním určením koeficientu zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, od nějž se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech. Dovodil ovšem, že v souladu s principem, dle něhož přiměřená finanční náhrada sice nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jak by tomu bylo při vydání věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16), je třeba, aby judikatorně určený koeficient zvýšení finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě zohledňoval za dobu od roku 1991 též reálný růst cen nemovitostí. Následně Nejvyšší soud vyslovil vlastní tezi, podle které podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnot_ 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Dále uvedl, že naznačený postup nemá v žádném případě za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.

8. Následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2025 č. j. 18 Co 23/2023-353 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170 v zamítavém výroku II. a v nákladovém výroku III. zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že pro určení výše tzv. jednotného koeficientu vymezil dovolací soud základní principy, které bude třeba zkonkretizovat na podkladě nových zjištění jak ohledně nárůstu spotřebitelských cen od roku 1991, tak i ohledně zjištění o nárůstu cen nemovitostí v celé České republice, taktéž od roku 1991.

9. Obvodní soud pro Prahu 3 ve snaze dostát úvaze Nejvyššího soudu v typově shodných řízeních oslovil Český statistický úřad. Ze sdělení Českého statistického úřadu vyplývá, že stát nedisponuje žádnými údaji k inflaci cen nemovitostí – pozemků od r. 1991, stát tyto začal evidovat až od roku 1998, přičemž v roce 2019 datový zdroj i publikace zanikly (toto sdělení rovněž provedeno jako důkaz i v tomto řízení). Co se týče ceny zemědělských pozemků, pak ceny zemědělských pozemků před rokem 2012 nejsou evidovány. Český stát tedy nedisponuje žádnými údaji, jak zjistit „znásobení ceny nemovitostí od roku 1991“ a takový údaj není znám ani žádnému z průběžně oslovovaných znalců. Nalézací soud objektivně nemůže (a nemohl) postupovat podle navrženému výkladu předestřeného Nejvyšším soudem ČR a žádný jiný konformně ústavní výklad, který by vycházel z násobku vyhláškové ceny (tzv. jednotný koeficient) zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. mu znám není, pročež se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení ust. § 28a zákona o půdě.

10. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS. 20/25 a v usnesení ze dne 12. 11. 2025 Pl. ÚS 20/25 (návrh na zrušení odmítnut) Ústavní soud obiter dictum konstatoval, že nalézací soud má při rozhodování o výši peněžité náhrady podle ust. § 16 zákona o půdě přiznat náhradu (viz předešlé nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ze dne 12. 1. 2021 a nález sp. zn. IV. ÚS 2827/22 ze dne 15. 11. 2023), která má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Postup, který nebere dostatečně na zřetel tato kritéria, porušuje základní práva jednotlivců na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by došlo k vyprázdnění smyslu a účelu úpravy náhrad.

11. Nalézací soud tedy vázán závaznými právními názory vyšších soudů věc opětovně projednal a ve zbylé části (výrok I. rozsudku ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170 s tím, že žalobci přiznal část peněžité náhrady ve výši 100 434 Kč) nově rozhodnul.

12. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly uvedené skutečnosti zjištěny, jsou dále v textu uvedeny kurzívou):

13. Žalobce dle rozhodnutí , právnická osoba, . č. 391/103 a parc. č. 391/97 v kat.ú. , adresa, , obec , adresa, (původní PK 391/27 role o výměře 989 m2). Původní parcela přešla do vlastnictví státu v důsledku emigrace žalobcových rodičů, kteří byli komunistickým režimem odsouzeni a uznáni vinnými trestným činem opuštění republiky dle ust. § 109 odst. 2 tr. zák. a uložen jim trest propadnutí majetku. Následně došlo k převodu parcely na , právnická osoba, , adresa, (hospodářská smlouva Rp. 1137 na čl. 67, výpis z evidence nemovitostí na čl. 68), který poté parcelu poskytl manželskému páru (členové KSČ) k výstavbě rodinného domku. Na parcele byl postaven rodinný domek manželi , Anonymizováno, , kolaudován 24. 3. 1976 – rodinný domek (rozhodnutí o povolení k trvalému provozu – užívání Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v , Anonymizováno, č.j. OVÚP/608/76 na čl. 52). Jedná se o rodinný domek ve stylu socialistického brutalismu situovaný mezi ostatní rodinné domky (fotografie na čl. 54), v současné době ve vlastnictví třetí osoby (výpis z katastru nemovitostí na čl. 55).

14. Ze srovnávacího sestavení parcel z r. 2001 na čl. 61 má soud za prokázané, že původní parcela 391/27 (role) byla rozčleněna na parcely č. st. 215 (zastavěná plocha 60 m2), st. 185 (zastavěná plocha), 391/103 (ostatní komunikace 174 m2), 391/97 (koupaliště 17 m2), 391/100 (zeleň v zástavbě), 391/27 (orná půda) a 391/48 (orná půda). Z výpisu z knihovní vložky č. 356 na čl. 63 má soud za prokázané, že původní parcelu 391/27 koupil dědeček žalobce pan , adresa, dne 3. 9. 1943.

15. Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře , právnická osoba, . č. 092/2002 ze dne 11. 5. 2022 soud zjistil, že původní parcela č. 391/27 byla v tzv. intravilánu obce jako stavební proluka. V bezprostředním okolí parcely již probíhala výstavba rodinných domků, a parcela sama, byť byla evidovaná jako role a pěstovaly se na ní jahody a heřmánek, byla určena k budoucí zástavbě v obci. Územní rozhodnutí na umístění stavby (rodinný domek v pozdějším vlastnictví manž. , Anonymizováno, ) bylo vydáno 31. 1. 1972. V současné době se na parcele 391/27 nachází stavba rodinného domku, bazén a vedlejší stavby. , právnická osoba, ocenila parcelu ve stavu, v jakém se nacházela ke dni odnětí (15. 3. 1972) podle ust. § 14 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou 20 Kčs/m2, přičemž ale musela zohlednit srážku ve výši 5 %, když se parcela nacházela v ochranném pásmu Národní kulturní památky , Anonymizováno, (pásmo vzniklo 5. 1. 1965). Vyhlášková cena činí 16 739 Kčs.

16. Tento znalecký posudek nechal Obvodní soud pro Prahu 3 doplnil o stanovení tzv. ceny obvyklé (=tržní) ve stavu ke dni jejich odnětí (15. 3. 1972) a to ke dni podání žádosti žalobce o vyplacení peněžité náhrady 11. 4. 2019. Ze znaleckého posudku , jméno FO, . ze dne 5. 5. 2025 č. 081094/2025 a výslechu znalce na jednání dne 30. 1. 2026 soud zjistil, že uvedený pozemek by ke dni podání žádosti žalobce o vyplacení peněžité náhrady (11. 4. 2019) měl obvyklou (= tržní) cenu odhadem 794 000 Kč. Proti znaleckému posudku neměla žádná ze stran námitky ani výhrady.

17. Soud dále provedl důkaz žádostí o součinnost ze dne 3. ledna 2025 zaslanou pod sp. zn. 4 C 254/2023-177 a sdělením Českého statistického úřadu ze dne 16. ledna 2025 zaslané ke sp. zn. 4 C 254/2023, ze kterého vyplynulo, že stát nedisponuje žádnými údaji k inflaci cen nemovitostí – pozemků od r. 1991, stát tyto začal evidovat až od roku 1998, přičemž v roce 2019 datový zdroj i publikace zanikly. Co se týče ceny zemědělských pozemků, pak ceny zemědělských pozemků před rokem 2012 nejsou evidovány.

18. Žalobce požádal o poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 11. 4. 2019, který žalovaný obdržel dne 15. 4. 2019, přičemž žalovaný na něj reagoval tak, že může žalobci vyplatit pouze částku 8 639,40 Kč (odpověď žalovaného z 2. 5. 2019).

19. Z přehledu nároků a plnění nároků oprávněných osob (žalobce) ke dni 10. 5. 2021 na čl. 64 soud zjistil, že restituční nároky žalobce dosud nebyl žádným způsobem vypořádán. Žalovaný ocenil restituční nárok žalobce z rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 10. 1. 2018, č. j. SPU 008595/2018/508102/Pc částkou 5 916,70 Kč.

20. Soud provedl i důkaz hospodářskou smlouvou Rp. 1067 na čl. 65 a výpisem z evidence nemovitostí na čl. 66, tyto se však vztahují na jiné parcely, které byly rodičům žalobce odebrány a náhrada za ně je (bude) předmětem jiného řízení.

21. Z takto provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: žalobce je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona o půdě s restitučním nárokem z rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 10. 1. 2018, č. j. SPU 008595/2018/508102/Pc za původní pozemek původní PK 391/27 role o výměře 989 m2 v kat.ú. , adresa, , obec , adresa, . Původní parcela č. 391/27 byla v tzv. intravilánu obce jako stavební proluka. V bezprostředním okolí parcely již probíhala výstavba rodinných domků, a parcela sama, byť byla evidovaná jako role a pěstovaly se na ní jahody a heřmánek, byla určena k budoucí zástavbě v obci. Parcela přešla do vlastnictví státu dne 15. 3. 1972 v důsledku emigrace žalobcových rodičů, kteří byli komunistickým režimem odsouzeni a uznáni vinnými trestným činem opuštění republiky dle ust. § 109 odst. 2 tr. zák. a uložen jim trest propadnutí majetku. Cena parcely ve stavu, v jakém se nacházela 15. 3. 1972, činí podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částku 16 739 Kčs. Cena obvyklá totožné původní parcely ve stavu, v jakém se nacházela 15. 3. 1972, činí ke dni podání žádosti žalobce o proplacení peněžité náhrady podle ust. § 16 zákona o půdě částku 794 000 Kč.

22. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když spor se vedl pouze o výši (spravedlivé) peněžité náhrady.

23. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

24. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

25. V dalších nálezech Ústavní soud konstatoval (viz. nález ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, že vynásobení ceny zjištěné podle ust. § 28a zákona o půdě tzv. jednotným judikaturou určeným koeficientem je možné, avšak za předpokladu (výklad), že přiměřená finanční náhrada má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit.

26. Nejvyšší soud v reakci na tyto nálezy Ústavního soudu předestřel svoji tezi tak, že tzv. jednotný koeficient by měl (mohl) být určen jako vážený průměr, když náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), tedy bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnot_ 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Dále uvedl, že naznačený postup nemá v žádném případě za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.

27. Obvodní soud pro Prahu 3 ve snaze dostát úvaze Nejvyššího soudu oslovil Český statistický úřad. Ze sdělení Českého statistického úřadu vyplývá, že stát nedisponuje žádnými údaji k inflaci cen nemovitostí – pozemků od r. 1991, stát tyto začal evidovat až od roku 1998, přičemž v roce 2019 datový zdroj i publikace zanikly. Co se týče ceny zemědělských pozemků, pak ceny zemědělských pozemků před rokem 2012 nejsou evidovány. Český stát tedy nedisponuje žádnými údaji, jak zjistit „znásobení ceny nemovitostí od roku 1991“ a takový údaj není znám ani žádnému z průběžně oslovovaných znalců. Nalézací soud objektivně nemůže (a nemohl) postupovat podle navrženému výkladu předestřeného Nejvyšším soudem ČR a žádný jiný konformně ústavní výklad, který by vycházel z násobku vyhláškové ceny (tzv. jednotný koeficient) zjištěné podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. mu znám není. Nalézací soud však úvahu Nejvyššího soudu respektoval a promítl do svého rozhodování (viz níže).

28. Východiska pro rozhodnutí nalézacího soudu. Nalézací soud ve snaze respektovat závazný právní názor vyšších instancí tedy aplikoval 4 kritéria stanovená Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, a to:a. peněžitá náhrada musí být přiměřená a rozumnáb. peněžitá náhrada nemusí nutně dosahovat tržní cenyc. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věcid. promítnout do peněžité náhrady náklady na pozemek (arg. na bydlení).

29. Není sporu o tom, že předmětem peněžité náhrady je pozemek (nemovitost) ve stavu, v jakém se nacházel ke dni odnětí 15. 3. 1972 (převzetí československým státem), tedy zemědělsky obhospodařovaný pozemek, který se nacházel v intravilánu obce, stavební proluce, a pěstoval se na něm heřmánek a jahody. Za tento pozemek, který nebyl v rámci restitučních předpisů žalobci vydán, přísluší žalobci peněžitá náhrada podle ust. § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, o niž požádal dopisem ze dne 11. 4. 2019, žalovanému doručen dne 15. 4. 2019. Hmotněprávní lhůta podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě marně uplynula 15. 4. 2022.

30. Výše peněžité náhrady nutně musí respektovat cenu tržní ke dni podání žádosti o peněžitou náhradu (11. 4. 2019). Tato cena obvyklá (přičemž posuzován je stále pozemek ve stavu, v jakém se nacházel ke dni odnětí 15. 3. 1972) byla stanovena znaleckou kanceláří , právnická osoba, . na částku 794 000 Kč. Cena zjištěná podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 319/1990 Sb. podle ust. § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě činí 16 739 Kčs.

31. Výše pěněžité náhrady by měla odrážet náklady na vlastnictví pozemku a zároveň by měla korelovat s výší plnění, které by se žalobci mělo dostat při vydání věci. Nalézací soud má za to, že musí zohlednit běh doby od odnětí pozemku (rok 1972), když zákon o půdě se podle ust. § 4 odst. 1 vztahuje na půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, které přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

32. Pokud by nedošlo k bezprávnému převzetí nemovitostí československým státem, právní předchůdci žalobce by za roky 1973 až 1990 uhradili tzv. zemědělskou daň. Zemědělská daň byla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 ukládána nejprve podle zákona č. 49/1948 Sb., o zemědělské dani, když podle ust. § 1 odst. 1 zemědělské dani podléhaly fyzické osoby, které provozovaly na vlastní účet zemědělské hospodářství až do výměry padesáti hektarů pozemků s katastrálním výtěžkem. Zemědělská daň byla stanovena v příloze k tomuto zákonu. Tento zákon byl nahrazen zákonem č. 77/1952 Sb. o zemědělské dani, když podle ust. § odst. 1 zemědělské dani podléhaly příjmy ze zemědělského hospodářství s výjimkou příjmů ze zemědělských hospodářství státního socialistického sektoru. Sazba daně byla stanovena v ust. § 9 tohoto zákona. Tento zákon byl nahrazen zákonem č. 50/1959 Sb., o zemědělské dani, když podle ust. § 2 odst. 2 zemědělské dani podléhaly jednotná zemědělská družstva a fyzické osoby (dále jen "ostatní poplatníci"), a to z příjmů ze zemědělské výroby provozované na vlastní nebo společný účet. Přitom nerozhodovalo, provozuje-li se zemědělská výroba na půdě vlastní, najaté či převzaté do obhospodařování na podkladě jiného právního poměru. Sazba daně podle ust. § 8 činila od 1 % do 10 % z příjmu. Tento zákon byl nahrazen zákonem č. 112/1966 Sb. o zemědělské dani tak, že podle ust. § 2 platilo, že dani z pozemků podléhaly veškeré pozemky vedené v evidenci nemovitostí jako zemědělská půda bez ohledu na to, byly-li skutečně obdělávány či nikoliv nebo sloužily-li k jiným účelům než k zemědělské výrobě. Sazba daně podle ust. § 17 činila od 5 % do 30 % podle průměrných norem výnosnosti půdy na 1 ha. Následně byl tento zákon nahrazen zákonem č. 103/1974 Sb. o zemědělské dani, když podle ust. § 2 odst. 1 předmětem daně byly veškeré pozemky vedené v evidenci nemovitostí jako zemědělská půda, bez ohledu na to, byly-li skutečně obdělávány či nikoliv nebo sloužily-li k jiným účelům než k zemědělské výrobě. Sazba daně byla stanovena podle rentability pozemku jednotnou částkou za hektar půdy. Naposledy byla zemědělská daň upravena zákonem č. 172/1988 Sb., o zemědělské dani téměř totožně.

33. V období let 1948–1991 neexistovala v Československu daň z nemovitostí koncipovaná jako procento z hodnoty pozemku. Zdanění zemědělské půdy probíhalo prostřednictvím zvláštních daňových režimů, které byly založeny zejména na výměře, bonitě půdy nebo na hospodářském výsledku zemědělské činnosti, nikoli na tržní či administrativní hodnotě pozemku. Pro účely posouzení přiměřenosti náhrady je proto nutno historické daňové zatížení aproximovat nepřímo, a to přepočtem tehdy uplatňovaných plateb na administrativní cenu půdy, jak byla stanovena tehdy platnými oceňovacími předpisy.

34. Tzv. systematická daň z pozemků vyjádřená pevnou částkou na hektar byla zavedena od roku 1975 na základě zákona č. 103/1974 Sb., o zemědělské dani a od roku 1989 na základě zákona č. 172/1988 Sb., o zemědělské dani. V období let 1948–1974 byly daňové povinnosti ve vztahu k zemědělské půdě vázány především na provozování zemědělské výroby a dosažený příjem, nikoli na samotné držení pozemku. U vlastníků, kteří půdu fakticky neobhospodařovali (typicky v důsledku kolektivizace), nelze bez dalšího dovozovat pravidelné daňové zatížení odpovídající dani z pozemků v pozdějším smyslu.

35. Nalézací soud proto zvolil konzervativní aproximační model, který vychází z následujících předpokladů: období 1948–1974: daň z pozemků ve smyslu pevné částky na hektar se neuplatňuje (nulová hodnota), období 1975–1988: průměrná daň z pozemků dle sazebníku zákona č. 103/1974 Sb. činí přibližně 629 Kčs/ha/rok, období 1989–1991: průměrná daň z pozemků dle sazebníku zákona č. 172/1988 Sb. činí přibližně 1 575 Kčs/ha/rok. Dlouhodobý vážený průměr roční daně z pozemků za období 1948–1991 (44 let) byl stanoven takto: průměrná zemědělská daň od roku 1948 do roku 1991 = (27 * 0 + 14 * 629 + 3 * 1575) / 44 = 308 Kčs/ha/rok.

36. Administrativní cena orné půdy byla v rozhodném období stanovena podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. v Kčs/m² podle bonitovaných půdně ekologických jednotek. Tyto ceny se běžně pohybovaly v řádu desítek tisíc Kčs za hektar. Při přepočtu průměrné roční daně 308 Kčs/ha na administrativní cenu půdy vychází roční daňové zatížení řádově ve zlomcích až jednotkách procent hodnoty pozemku, v závislosti na bonitě konkrétní půdy.

37. Vedle samotné daně je nutno zohlednit i náklady spojené s držením a správou zemědělského pozemku, zejména administrativní zátěž, evidenční povinnosti a omezené dispoziční možnosti vlastníka v rozhodném období. Tyto náklady nelze exaktně kvantifikovat, avšak v dlouhodobém horizontu je lze rozumně vyjádřit jako nízké jednotky desetin procenta hodnoty ročně.

38. Na základě výše uvedené aproximace dospěl nalézací soud k závěru, že dlouhodobé roční zatížení zemědělského pozemku v období 1948–1991, vyjádřené jako podíl na hodnotě půdy, se při konzervativním odhadu pohybovalo přibližně v rozmezí 1–2 % ročně. Soud zdůrazňuje, že se jedná o orientační, nikoli exaktní výpočet, jehož účelem není přesná ekonomická rekonstrukce minulosti, ale racionální a přiměřené vyjádření historické zátěže vlastnictví pro účely posouzení spravedlivé náhrady. Pro účely stanovení výše přiměřené peněžité náhrady se soud rozhodl držet nižší hranice (zásada in favorem restitutionis) a vycházet z dlouhodobého zatížení půdy náklady ve výši 1% ročně z ceny půdy.

39. Právní předchůdci žalobce by tedy podle uvedené aproximace v letech 1972 až 1990 uhradili 18 % z ceny pozemku na nákladech spojené s vlastnictvím půdy. Nalézací soud pro přehlednost přikládá tabulku, která zobrazuje daňové zatížení podle doby odnětí státem až do roku 1990:zemědělská daň od roku odnětí do r. 1990výše peněžité náhrady po odpočtu zemědělské daněrok odnětí pozemkuvarianta 1%1948425819494159195040601951396119523862195337631954366419553565195634661957336719583268195931691960307019612971196228721963277319642674196525751966247619672377196822781969217919702080197119811972188219731783197416841975158519761486197713871978128819791189198010901981991198289219837931984694198559519864961987397198829819891991990010040. Nalézací soud dospěl k závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady podle ust. § 16 odst. 1 zákona o půdě musí vzít v potaz historické daňové zatížení a toto odečíst od znalcem stanovené ceny obvyklé nevydané nemovitosti. Z takto přepočteného historického daňového zatížení nalézací soud dospěl k závěru, že přiměřenou peněžitou náhradou je v tomto případě 82 % z ceny obvyklé pozemku ve stavu, v jakém se nacházel ke dni odnětí 15. 3. 1972 stanovené znalcem ke dni podání žádosti o peněžitou náhradu.

41. V druhém kroku nalézací soud zvažoval, zdali žalobce svou pasivitou nezapříčinil délku restitučního řízení (v takovém případě by soud výši peněžité náhrady snížil poměrně za roky, kdy byl restituent neaktivní, procento odpočtu by však v tomto případě odpovídalo průměrnému nárůstu cen nemovitosti za dané období). V tomto případě však nikoliv. K projednání restitučního nároku žalobce došlo ze strany žalovaného až v roce 2018 (takto pozdní datum projednání restitučního nároku není ze strany žalovaného ojedinělé a mj. týká se téměř všech větších restitučních nároků v hl. m. Praze), hned s několikaměsíčním odstupem po zjištění, že již v nabídce žalovaného již nejsou žádné vhodné náhradní pozemky (po 30 letech od účinnosti zákona), požádal žalobce o vyplacení peněžité náhrady. Proto nalézací soud neaplikoval žádnou další procentuální srážku k výši přiznané peněžité náhrady.

42. Nalézací soud uzavřel, že žalobce má nárok na peněžitou náhradou ve výši 82 % z ceny obvyklé pozemku ve stavu, v jakém se nacházel ke dni odnětí 15. 3. 1972 stanovené znalcem ke dni podání žádosti o peněžitou náhradu. Tato celková výše peněžité náhrady činí 651 080 Kč. Cena zjištěná podle ust. § 28a zák. o půdě činila 16 739 Kčs.

43. Nalézací soud si je vědom toho, že jím uvedené řešení není ideální a nemusí být nutně nejlepším správným. Zákonodárce však měl 32 let na to, aby výši peněžité náhrady uvedl do souladu s vývojem cen po roce 1991, avšak toto neučinil. Soudní moc nedisponuje odborným aparátem, který by jí pomohl pomocí matematických vzorců stanovit výši peněžité náhrady tak, jak by tomu mělo být v rámci moci zákonodárné. Soudní moc disponuje pouze velmi omezenými zdroji, na kterých může založit své úvahy a podložit je tak, aby mohla dostát požadavkům právního státu na dostatečné odůvodnění svého rozhodnutí.

44. S ohledem na to, že soud již ve svém prvním rozsudku ze dne 25. 11. 2022 č. j. 4 C 195/2019-170 přiznal žalobci část peněžité náhrady ve výši 100 434 Kč jako tzv. šestinásobek restitučního nároku (výrok I.), přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku žalobci zbylou částku (551 366,60 Kč) do celkové výše peněžité náhrady, která byla stanovena na částku 651 080 Kč. Hmotněprávní tříletá lhůta pro výplatu peněžité náhrady stanovená podle ust. § 16 zákona o půdě uplynula žalovanému dne 15. 4. 2022 (den doručení výzvy 15. 4. 2019).

45. Ve výroku II. pak soud žalobu se co do částky 142 200 Kč a požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 693 566 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení zamítl, když má za to, že peněžitá náhrada až do 100% výše ceny obvyklé žalobci nenáleží. Co se týče úroků z prodlení, pak soud ve věci rozhodoval tzv. konstitutivním výrokem, kdy se žalovaný dostává do prodlení až uplynutím pariční lhůty stanovené soudním rozhodnutím, proto nelze žalobci přiznat úrok z plnění za dobu před uplynutím pariční lhůty podle výroku I. tohoto rozsudku.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci tzv. plný nárok na náhradu nákladů řízení v částce 217 800 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 590 165,60 Kč sestávající z částky 10 700 Kč za každý z 10,5 úkonu uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, sepis žaloby, účast na jednání soudu 30. 4. 2021, 10. 9. 2021, 25. 11. 2022, 15. 2. 2023, vyjádření ve věci 31. 5. 2021, 20. 6. 2022, 23. 12. 2022, 2. 1. 2023 a půlúkon za odvolání do ustanovení znalce 9. 11. 2021); dále z tarifní hodnoty ve výši 489 731,60 Kč sestávající z částky 10 260 Kč za každý z 5 úkonu uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření žalobce ve věci samé z 18. 4. 2023, 10. 5. 2023, 19. 3. 2024 a účast na jednání odvolacího soudu 6. 12. 2023 a 12. 2. 2025); a z tarifní hodnoty ve výši 693 566 Kč sestávající z částky 11 100 Kč za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 30. 1. 2026), včetně 16 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2024 a 1 paušální náhradě po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 180 000 Kč ve výši 37 800 Kč.

47. Ve výroku IV. pak soud rozhodl o nákladech státu podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve sporu neúspěšný co do 82 %. Je tedy povinen nahradit státu 82 % z nákladů řízení, které prozatímně nesl stát. Byť judikatura Nejvyššího soudu opakovaně respektuje tzv. procesní jednotu státu, nelze přehlédnout, že jednotlivé organizační složky hospodaří s prostředky samostatných rozpočtových kapitol. Náklady na znalecké posudky byly vynaloženy z prostředků soudu, a proto je na místě jejich náhradu uložit žalovanému jako jiné organizační složce státu. Stát nesl náklady znaleckého posudku , právnická osoba, . za znalecký posudek č. 092/2002 ze dne 11. 5. 2022 ve výši 22 517 Kč, přiznané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 6. 2022 č. j. 4 C 195/2019-149 a za znalecký posudek ze dne 5. 5. 2025 č. 081094/2025 ve výši 43 454 Kč přiznané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 11. 2025 č. j. 4 C 195/2019-385, celkem tedy 65 971 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 částku 54 096 Kč (jako 82 %).