19 Co 353/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – orgán , IČO: IČO sídlem adresa o zaplacení 25 110 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. srpna 2025, č. j. 18 C 31/2025-52,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 25 110 Kč s úrokem 12 % ročně z této částky od 5. 3. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v průtazích ve věci vyznačení tzv. překlenovacího vízového štítku, který byl jediným dokladem, jímž žalobkyně mohla doložit oprávněnost svého pobytu v České republice. Odtud plynoucí újma žalobkyně měla spočívat v obavách, že bude muset opustit svou rodinu a zázemí v České republice, v nemožnosti zde provozovat výdělečnou činnost, jakož i strachu, že bude zajištěna a deportována ze strany , orgán, . Konkrétně k tomu žalobkyně tvrdila, že dne 20. 11. 2023 požádala současně se žádostí o povolení k přechodnému pobytu za účelem soužití s občanem Evropské unie podle ustanovení § 87a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o vyznačení překlenovacího vízového štítku dle ustanovení § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť jí podáním žádosti vznikla fikce pobytu, což však správní orgán odmítl přes opakované žádosti učinit, pročež žalobkyně následně podala žádost o vyznačení vízového štítku dne 26. 12. 2023 písemně. Přesto nebylo její žádosti vyhověno, žalobkyně proto následně podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která jí však 26. 2. 2024 sdělila, že její žádost byla správním orgánem vyřízena vyrozuměním z 8. 2. 2024. Žalobkyně se proto nečinnosti správního orgánu bránila správní žalobou. V rámci řízení o této žalobě se správní orgán vyjádřil tak, že žádost žalobkyně byla povolena, načež byl žalobkyni vízový štítek dne 18. 4. 2024 vyznačen. V návaznosti na to žalobkyně vzala žalobu na ochranu proti nečinnosti zpět a řízení o ní bylo zastaveno. Pokud žalovaná namítala, že vízový štítek nemohl být vyznačen pro předcházející rozhodnutí o neprodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, vztahovala by se taková překážka i na vízový štítek vyznačený žalobkyni 30. 8. 2023 – je tak zřejmé, že vízový štítek byl žalobkyni 18. 4. 2024 vyznačen v souladu s výkladovou praxí žalované, nikoliv v důsledku pochybení žalované. Řízení o žádosti žalobkyně o vyznačení vízového štítku bylo zahájeno 20. 11. 2023 a skončilo jeho vyznačením 18. 4. 2024, trvalo tak 150 dnů, a jelikož měl být vízový štítek vyznačen ihned, je celá tato doba průtahem. Žalobkyně v rámci stanovení relutární satisfakce vyšla z vyšší složitosti řízení, z toho, že se aktivně snažila průtahy správního orgánu odstranit, což v konečném důsledku vedlo k vyznačení štítku, dále pak zohlednila neochotu správního orgánu věc řešit, bezcitné chování úředních osob, jakož i zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni daný tím, že měla v České republice své rodinné a jediné zázemí – manžela a dvě nezletilé děti, o které osobně pečuje.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně sice dne 20. 11. 2023 skutečně podala žádost o povolení k přechodnému pobytu za účelem soužití s občanem Evropské unie, avšak s jejím podáním jí pobytové oprávnění ve smyslu ustanovení § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nevzniklo, o čemž byla informována mj. v potvrzení o podání její žádosti. Žalobkyni pobytové oprávnění nevzniklo z důvodu podle ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť jí byl pravomocným rozhodnutím ze dne 8. 2. 2021 ukončen dřívější přechodný pobyt na území České republiky, o čemž byla informována vyrozuměním ze dne 8. 2. 2024. Tím byla žádost žalobkyně o vyznačení vízového štítku vyřízena, přičemž o vyznačení vízového štítku není vedeno správní řízení, ale jedná se o úkon vydání osvědčení ve smyslu § 155 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „spr. ř.“). Žalobkyni sice skutečně byl následně dne 18. 4. 2024 vízový štítek vyznačen, stalo se tak ale v důsledku pochybení správního orgánu, které bylo následně zjištěno, avšak s ohledem na krátkou platnost štítku (do 20. 5. 2024) nebylo účelné rozhodovat o zrušení osvědčení dle ustanovení § 156 odst. 2 spr. ř. Žalobkyně neměla na vydání osvědčení v podobě vízového štítku nárok a jeho dočasné udělení bylo pochybením správního orgánu, které pro ni však mělo pouze pozitivní důsledky. Nelze proto konstatovat vznik újmy na straně žalobkyně. Pokud by újma na straně žalobkyně vznikla, nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě ji odčinit relutární satisfakcí. Řízení o udělení přechodného pobytu je řízením nenárokovým a nejistota výsledku tohoto řízení je logicky dána jeho samotnou podstatou, kdy nelze předpokládat výsledek takového řízení.

4. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyni byl dne 30. 8. 2023 vyznačen vízový překlenovací štítek s platností do 27. 11. 2023. Ještě před vypršením jeho platnosti však byl žalobkyni dne 20. 11. 2023 udělen výjezdní příkaz a vízový štítek zneplatněn. Téhož dne podala žalobkyně žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie a v souvislosti s tím požádala o vystavení vízového štítku (26. 12. 2023 tak učinila písemně). Dne 28. 1. 2024 podala žalobkyně ve věci postupu správního orgánu ohledně vystavení vízového štítku žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, té však nebylo vyhověno, neboť žalobkyni bylo vyrozuměním správního orgánu ze dne 8. 2. 2024 sděleno, že jí vízový štítek vystaven nebude, neboť pro jeho vystavení nesplňuje podmínky. Žalobkyně následně podala žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. V rámci řízení o této žalobě správní orgán sdělil, že žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu za účelem soužití s občanem Evropské unie byla povolena, načež byl žalobkyni dne 18. 4. 2024 vyznačen vízový štítek; žalobkyně poté vzala žalobu na ochranu proti nečinnosti zpět a řízení o ní bylo zastaveno.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení § 6 odst. 1, 2, § 13, § 14 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „ZOdpŠk“, přičemž vyšel též z ustanovení § 87b a § 87y zákona o pobytu cizinců a současně také z ustanovení § 155 odst. 1, 2 spr. ř. Soud prvního stupně měl za splněnou podmínku uplatnění nároku nejprve u žalované coby úřadu příslušného dle ustanovení § 6 odst. 1, 2 písm. b) ZOdpŠk, přičemž uplatněný nárok nebyl žalovanou ani zčásti uspokojen. Za účelem posouzení nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se soud prvního stupně zabýval povahou vízového štítku, přičemž dospěl k závěru, že jde o osvědčení ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1, 2 spr. ř., tudíž se o jeho vyznačení nevede řízení, neboť se jedná o úkon správního orgánu, pro jehož vykonání právní řád nestanoví specifickou lhůtu – správní orgán daný úkon bez dalšího provede, je-li o něj požádán a jsou-li pro jeho provedení splněny zákonné náležitosti. Dále soud prvního stupně konstatoval, že předpokladem vzniku povinnosti státu poskytnout zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí ZOdpŠk je splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup spočívající v neprovedení úkonu spočívajícího ve vyznačení vízového štítku dle ustanovení § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců v přiměřené lhůtě, dále 2) vznik újmy na straně žalobkyně a 3) příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem žalované s tím, že uvedené podmínky musí být naplněny kumulativně. Soud prvního stupně dále hodnotil, zda byla žalovaná povinna k vyznačení vízového štítku s tím, že v případě negativního zodpovězení této otázky nelze o nesprávném úředním postupu hovořit. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyně při podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle ustanovení § 87b zákona o pobytu cizinců dne 20. 11. 2023 podmínky pro vystavení vízového štítku dle ustanovení § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců nesplňovala. Cizinec, který není občanem Evropské unie a hodlá v období od podání žádosti o povolení k pobytu do doby nabytí právní moci rozhodnutí o této žádosti pobývat na území České republiky v souladu s ustanovením § 87y zákona o pobytu cizinců, musí splňovat následující podmínky: 1) cizinec podal žádost o povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, 2) o této žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, 3) cizinec v uvedeném období skutečně je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, 4) cizinec v tomto období na území pobývá společně s tímto občanem Evropské unie, 5) na cizince se nesmí vztahovat pravomocné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, o ukončení jeho přechodného pobytu nebo o zrušení jeho trvalého pobytu a 6) nejedná se o opakovaně podanou žádost, ledaže by v ní byly uvedeny nové skutečnosti, které cizinec nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti. Dle soudu prvního stupně žalobkyně nesplňovala podmínku spočívající v tom, že se na ni nevztahuje pravomocné rozhodnutí o ukončení jejího přechodného pobytu, neboť se na ni vztahovalo rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2021, č. j. , spisová značka, , jímž byl žalobkyni v roce 2021 ukončen předchozí přechodný pobyt. Vyznačení vízového štítku pak považoval za rozporné s ustanovením § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Soud prvního stupně tak vyšel z toho, že nelze hovořit o nesprávném úředním postupu, neboť žalobkyně nesplnila podmínky pro vyznačení vízového štítku. Nebyl tudíž naplněn základní předpoklad vzniku povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K argumentaci žalobkyně tím, že jí v souvislosti s její jinou dříve podanou žádostí byl vízový štítek vyznačen, soud prvního stupně uvedl, že se jedná o skutečnost z hlediska nyní posuzované věci irelevantní, neboť se netýká žádosti ze dne 20. 11. 2023.

6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč přiznal zcela úspěšné žalované. Výši náhrady určil podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky , orgán, č. 254/2015 Sb., a to za úkony spočívající ve vyjádření ve věci samé, přípravě na účast na jednání soudu a za účast na jednání soudu.

7. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojila žalobkyně odvoláním s tím, že dle věty první ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk ve spojení s § 31a ZOdpŠk odpovídá stát za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Žalobkyně uvedla, že nepožadovala „náhradu nemajetkové újmy vzniklé jí v důsledku neprovedení úkonu spočívajícího ve vyznačení vízového štítku v přiměřené lhůtě“, jak se uvádí v napadeném rozsudku, nýbrž ji požadovala v důsledku „průtahů při jeho vyznačení“. Újma tedy vznikla v důsledku nejistoty způsobené kvůli existenci trvajícího řízení, nikoli v důsledku nevydání vízového štítku. Už z důvodu záměny předmětu řízení je tak dle žalobkyně posouzení věci soudem prvního stupně nesprávné. V tomto ohledu je dle žalobkyně irelevantní, zda měl správní orgán povinnost řízení vést, důležitá je jen skutečnost, že ho vedl a ukončil až vyznačením vízového štítku. Průtahem je pak dle žalobkyně celé toto řízení. Dle žalobkyně nadto neměla být posuzována povinnost správního orgánu osvědčení vydat, ale doba, po kterou řízení trvalo a žalobkyně byla v nejistotě stran jeho výsledku. Žalobkyně navíc nesouhlasila ani s posouzením toho, že vízový štítek neměl být vyznačen. Vízový štítek nebyl vydán s odůvodněním, že tomu brání ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců, konkrétně skutečnost, že nabylo právní moci rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu žalobkyně jako rodinného příslušníka občana Evropské unie, kterým má být rozhodnutí ze dne 8. 2. 2021, č.j. , spisová značka, . Toto rozhodnutí nicméně nemůže tvořit překážku pro vydání vízového štítku. Smyslem a účelem ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž zjevně je zabránit zneužívání institutu fikce pobytu prostřednictvím podávání žádostí, které by byly způsobilé fakticky minimálně prodloužit pobyt cizince na území České republiky v situaci, kdy je zřejmé, že žadateli nebude pobytové povolení uděleno. Odkazované rozhodnutí však bylo vydáno začátkem roku 2021, zhruba tři roky před zahájením naříkaného řízení. Je zjevné, že žalobkyně podáním žádosti o přechodný pobyt institut fikce pobytu nijak nezneužívala, nesnažila si svůj pobyt na území účelově zlegalizovat. Ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu navíc hovoří o rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu, nicméně rozhodnutím z roku 2021 byla pouze zamítnuta žádost o prodloužení pobytové karty a platnost pobytové karty rodinného příslušníka nebyla prodloužena. Nic tedy nebránilo vydání osvědčení ve formě vyznačení překlenovacího štítku. Následné vyznačení navíc dle žalobkyně nelze považovat za irelevantní, naopak dle žalobkyně svědčí o tom, že žalobkyně byla v dobré víře, že jí bude překlenovací štítek vyznačen a že existuje správní praxe, na základě které je překlenovací štítek v takových případech vyznačován, což tvoří součást právní normy v materiálním smyslu. Závěrem potom odvolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla jeho potvrzení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

10. Z listinných důkazů založených ve spise a připojeného správního spisu odvolací soud dospěl (nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně) k následujícím skutkovým zjištěním.

11. Z rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2021, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 10. 3. 2021, bylo zjištěno, že byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 8. 7. 2020 o prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie a bylo rozhodnuto, že platnost její pobytové karty se podle ustanovení § 87p odst. 2 zákona o pobytu cizinců neprodlužuje, neboť žalobkyně přestala na území pobývat společně s občanem Evropské unie, což je důvodem pro ukončení přechodného pobytu podle ustanovení § 87f odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Současně byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování v trvání 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

12. Z předkládací zprávy k vydání povolení k přechodnému pobytu ze dne 15. 3. 2024, č. j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že žádost žalobkyně ze dne 20. 11. 2023 o povolení k přechodnému pobytu za účelem soužití s občanem Evropské unie byla navržena k povolení.

13. Z výzvy ze dne 30. 4. 2024, č. j. , spisová značka, , k převzetí průkazu o povolení k přechodnému pobytu bylo zjištěno, že pobytová karta byla žalobkyni udělena a průkaz vyhotoven.

14. Odvolací soud po takto doplněném dokazování a zohlednění námitek žalobkyně dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný.

15. V prvé řadě je třeba konstatovat, že se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobkyně plně v souladu s jejími skutkovými tvrzeními a posoudil jej na základě učiněných skutkových zjištění. Nakolik je soud vázán nikoli právním hodnocením věci ze strany účastníka, nýbrž jeho skutkovým vymezením uplatňovaného nároku, je třeba akcentovat, že podstatný je právě jen sled jednotlivých úkonů žalobkyně i dotčených správních orgánů a správního soudu, nikoli však to, je-li daná situace hodnocena jako „průtah“ či „nevydání osvědčení v přiměřené lhůtě“. Námitka žalobkyně ohledně nesprávně vymezeného předmětu řízení proto neobstojí.

16. Odvolací soud dále souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě bylo na místě aplikovat právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009-71, ohledně charakteru tzv. překlenovacího štítku. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že překlenovací štítek je osvědčením vydaným dle ustanovení § 155 spr. ř. Tento typ aktů veřejné správy nezakládá (respektive neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů, jako je tomu v případě správních rozhodnutí. Na rozdíl od jim blízkých deklaratorních rozhodnutí není ani prostředkem k řešení sporných skutečností či autoritativnímu odstraňování pochybností. Správní orgány jimi osvědčují existenci nesporných skutečností, které jsou jim z jejich úřední činnosti známy; nepředpokládá se zde provádění dokazování, aplikace diskrečního oprávnění či výklad neurčitých právních pojmů. Správní orgán osvědčení vydá (popřípadě posupuje dle § 155 odst. 3 spr. ř.), lze-li skutečnosti, které mají být osvědčeny, ověřit pouhým nahlédnutím do spisového materiálu, evidence či databáze, vyplývají-li nepochybně z dokladů předložených žadatelem apod.

17. Soud prvního stupně se tak za účelem posouzení důvodnosti nároku žalobkyně správně zabýval tím, zda pro vydání osvědčení (vyznačení překlenovacího štítku) byly či nebyly splněny podmínky, neboť případné nevydání osvědčení (jež mělo být vydáno), případně jeho nevydání v přiměřené lhůtě, může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 ZOdpŠk. , adresa, tu nejde o rozhodnutí, není namístě aplikovat ustanovení § 8 ZOdpŠk vycházející z vázanosti soudu rozhodnutím, které nebylo zrušeno, resp. (na druhé straně) rozhodnutím kasačním či měnícím, a z toho plynoucím zákazem přezkumu rozhodnutí vydaných v tom kterém posuzovaném řízení. V případě nesprávného úředního postupu je naopak nezbytné zkoumat, zda je předmětný úřední postup skutečně nesprávný; v nyní řešené věci tedy nelze odhlédnout od toho, zda mělo být osvědčení (překlenovací štítek) skutečně vydáno či nikoli.

18. Z ustanovení § 87y zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že při kumulativním splnění v něm uvedených podmínek je založena právní fikce přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, který podal žádost o povolení k trvalému či přechodnému pobytu. Oprávnění pobývat na území České republiky , orgán, osvědčí překlenovacím (vízovým) štítkem. Jednou z těchto podmínek je pak neexistence předchozího pravomocného rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně spočívajícího v tom, že vyznačení překlenovacího štítku bránilo pravomocné rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2021, č. j. , spisová značka, , kterým byla žádost žalobkyně o prodloužení platnosti pobytové karty zamítnuta a její platnost nebyla prodlužena. Důvody ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka upravuje ustanovení § 87f zákona o pobytu cizinců. Jedním z těchto důvodů je skutečnost, že rodinný příslušník přestal pobývat na území společně s občanem Evropské unie. Právě pro tento důvod byl předmětným rozhodnutím žalované ukončen přechodný pobyt žalobkyně.

19. Zákon přitom v tomto směru hovoří jednoznačně, když stanoví překážku v podobě pravomocného rozhodnutí o ukončení pobytu. Úvahy žalobkyně ohledně smyslu ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců ani skutečnost, že od vydání rozhodnutí č. j. , spisová značka, , uplynula již delší doba (cca 3 roky před podání žádosti o vyznačení překlenovacího štítku), proto nejsou na místě. Za těchto okolností žalobkyně nemohla vyznačení překlenovacího štítku legitimně očekávat.

20. Stejně tak nelze přistoupit na konstrukci žalobkyně, která se snaží odlišit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení pobytové karty (§ 87p zákona o pobytu cizinců) od rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu (§ 87f zákona o pobytu cizinců) ve snaze dovodit absenci překážky pro vyznačení překlenovacího štítku. Na tomto místě je především nutno zdůraznit, že pobytová karta je ve smyslu § 87b odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců formou povolení k přechodnému pobytu. Ustanovení § 87p odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců pak dále normuje provázanost obou institutů tím, že k neprodloužení karty dojde právě při naplnění důvodů pro ukončení pobytu dle § 87f zákona o pobytu cizinců. Zásadní je zde materiální důsledek: nabytím právní moci rozhodnutí o neprodloužení pobytové karty (coby formy povolení k přechodnému pobytu) je přechodný pobyt cizince ex lege ukončen. O provázanosti těchto ustanovení svědčí i procesní postup po ukončení pobytu. V případě neprodloužení pobytové karty zákon explicitně odkazuje na obdobné použití ustanovení § 87f odst. 4 a 5 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že následný postup správního orgánu je v obou případech identický (stanovení lhůty k vycestování), je nezbytné na rozhodnutí vydané podle ustanovení § 87p nahlížet po materiální stránce jako na rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu (zde ve formě pobytové karty). Tomuto závěru plně koresponduje dikce ustanovení § 87y zákona o pobytu cizinců. Uvedené ustanovení váže nemožnost vyznačení překlenovacího štítku obecně na existenci „rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu“, aniž by tento pojem zužovalo odkazem na konkrétní ustanovení (tedy např. výlučně na § 87f), resp. konkrétní formu, kterou může povolení přechodného pobytu mít. Pod hypotézu zkoumané právní normy je tudíž nutné subsumovat jakékoliv rozhodnutí, jehož bezprostředním následkem je zánik pobytového oprávnění, ať už bylo uděleno v jakékoli formě. Opačný, striktně gramatický výklad předkládaný žalobkyní, by vedl k nerovným důsledkům a zcela by popřel smysl a účel dané právní úpravy, neboť by nedůvodně zvýhodňoval cizince, kterým pobyt pouze nebyl prodloužen, oproti těm, kterým byl ukončen, ačkoliv u obou skupin došlo k zániku pobytového oprávnění z totožných důvodů.

21. Je tedy zřejmé, že žalovaná nikterak nepochybila, pokud překlenovací štítek nevyznačila. Její postup proto nelze považovat za nesprávný, což vylučuje odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ZOdpŠk. Jestliže překlenovací štítek následně vyznačen byl, nelze přehlédnout, že se tak stalo za jiné procesní situace – až po vyhovění žádosti žalobkyně ze dne o 20. 11. 2023 o povolení k přechodnému pobytu v době, kdy již byl pouze vyhotovován příslušný průkaz (pobytová karta).

22. I pokud by odvolací soud přistoupil na argumentaci žalobkyně spočívající v tom, že není podstatný výsledek řízení (vydání osvědčení, resp. vyznačení překlenovacího štítku), nýbrž to, jak bylo řízení vedeno, je třeba primárně uvést, že postup při vydávání osvědčení ve smyslu ustanovení § 155 spr. ř. není „formálním“ správním řízením. Je-li správní orgán požádán o vydání osvědčení a jsou-li splněny předpoklady k provedení požadovaného úkonu, správní orgán tento úkon bez dalšího provede. Pokud správní orgán shledá, že osvědčení nelze vydat, je povinen o tom na požádání písemně uvědomit dotčenou osobu a sdělit důvody, které k tomuto závěru vedly (srov. § 155 odst. 2, 3 spr. ř.). Již z tvrzení žalobkyně je potom zřejmé, že žalovaná tímto způsobem řádně reagovala. Ústním žádostem ze dne 7. 12. 2023 a 18. 12. 2023 nebylo vyhověno, tedy osvědčení nebylo vydáno, čímž byly žádosti žalobkyně vyřízeny. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by žádala o písemné sdělení důvodů pro jeho nevydání. Na písemnou žádost žalobkyně ze dne 26. 12. 2023 bylo ze strany žalované reagováno přípisem ze dne 8. 2. 2024, ve kterém sdělila, že žádosti žalobkyně nelze vyhovět, a to i s uvedením důvodů pro tento závěr. I písemná žádost žalobkyně tudíž byla vyřízena v souladu s ustanovením § 155 odst. 3 spr. ř. Nutno tedy konstatovat, že tu nelze shledat „průtah“ od první žádosti o vyznačení překlenovacího štítku (spolu s podáním žádosti dne 20. 11. 2023) až do jeho následného vyznačení 18. 4. 2024, nýbrž bylo tu postupně několik samostatných žádostí, které všechny byly procesně řádně vyřízeny (byť jim nebylo vyhověno). Žalobkyně nemajetkovou újmu spatřuje ve stavu nejistoty, do níž měla být uvedena v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. V této souvislosti je třeba uvést, že ačkoliv správní řád pro úkony podle části čtvrté výslovně nestanoví lhůty, podléhají tyto úkony základním zásadám činnosti správních orgánů (§ 154 spr. ř.), a musí být proto činěny bez zbytečného odkladu. Skutečnost, že žalovaná na písemnou žádost žalobkyně reagovala po 44 dnech, přitom nelze ve světle těchto zásad považovat za nepřiměřenou (tím spíše, že šlo o žádost již opakovanou, přičemž předchozí žádosti žalobkyně byly vyřízeny – byť ústně – shodným způsobem). Samotné datum vyznačení překlenovacího štítku je pro posuzovanou věc zcela irelevantní (ostatně i žalobkyně sama tvrdí, že výsledek daného procesu je pro závěr o jeho nepřiměřené délce bez významu), neboť – jak již bylo uvedeno shora – k tomuto úkonu došlo za odlišné procesní situace (v návaznosti na vyhovění žádosti o povolení k přechodnému pobytu ze dne 20. 11. 2023), a nikoli na základě žádosti o vyznačení štítku ze dne 26. 12. 2023 (vyřízené již dříve poskytnutím písemné informace ze dne 8. 2. 2024 o důvodech, pro které štítek vyznačit nelze). Ani v tomto ohledu proto nelze nárok žalobkyně shledat důvodným.

23. Za správné pak odvolací soud považuje také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, na jehož podrobnější odůvodnění odvolací soud pro stručnost bez výhrad odkazuje.

24. Odvolací soud proto napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal procesně zcela úspěšné žalované náhradu nákladů řízení v požadované částce 300 Kč za jeden úkon podle ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (účast na jednání odvolacího soudu). Ačkoli bylo možné žalované přiznat částku 450 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), a to i za přípravu k jednání (§ 1 odst. 3 písm. b/ cit. vyhl.), vyšel odvolací soud z toho, že žalovaná výslovně požadovala toliko částku 300 Kč za jeden úkon; proto jí byla přiznána náhrada pouze v této výši a za tento jeden úkon. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že tuto lhůtu prodloužil na 15 dnů s ohledem na skutečnost, že žalované je v obdobných případech rovněž poskytována patnáctidenní lhůta k plnění s ohledem na technicko-organizační podmínky čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná řídí. Za účelem zachování procesní rovnosti účastníků proto byla poskytnuta tato prodloužená pariční lhůta i žalobkyni.