19 Co 52/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 4 359 186,67 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2025, č. j. 16 C 28/2023-377, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2026, č. j. 16 C 28/2023-402,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje; ve výroku III. se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 190 139,40 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje v tom správném znění, že náhradu je třeba zaplatit „k rukám právního zástupce žalované“.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31 689,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 359 186,67 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů České republice – Obvodnímu soudu pro adresa, o jejíž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok II.), a dále žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované v částce 189 050,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 4 359 186,67 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je společností založenou státem zejména k realizaci role operátora trhu ve smyslu ustanovení § 20a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „EZ“). Předmětem činnosti žalobkyně je také výplata podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „POZE“) podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPZE“). Žalovaná jako výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů energie nárokovala v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 u žalobkyně POZE ve formě zeleného bonusu postupem podle ustanovení § 9 ZPZE, ač nesplnila (případně pouze domněle splnila) zákonné předpoklady k získání nároku na výplatu POZE v rámci systému vyplácení podpory stanoveného v ZPZE. Dle rozhodnutí trestních soudů bylo rozhodnutí o licenci vydáno výhradně v důsledku nepravdivých, nesprávných a zavádějících dokumentů a v důsledku spáchání trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 trestního zákoníku. V důsledku těchto vad v rámci řízení o vydání licence byla licence v obnoveném řízení ze strany právnická osoba (dále jen „právnická osoba“) zrušena, a to s účinky ex tunc ke dni 16. 11. 2010. Žalobkyně měla za to, že svůj nárok mohla vůči žalované poprvé uplatnit až po odpadnutí licence. Licence je totiž předpokladem k účasti na vyplácení POZE. POZE tak byla žalované v rozhodném období vyplácena bez právního titulu, který by zakládal nárok na poskytnuté plnění, a to od samého počátku, ve výši 4 359 186,67 Kč. Za měsíc červenec 2014 bylo žalovanou nárokováno více prostředků (466 982,95 Kč) než bylo skutečně vyplaceno (312 005,92 Kč); tato skutečnost je zohledněna v celkové výši nároku. Žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění, avšak marně. Uhrazení částky odpovídající zde projednávanému nároku jinému subjektu (právnická osoba) dle žalobkyně nelze považovat za řádné splnění dluhu žalované vůči žalobkyni. Dále měla za to, že rozhodnutí právnická osoba a na to navazující rozhodnutí právnická osoba mohou být nezákonná, respektive nicotná, protože rozhodoval orgán věcně nepříslušný. Námitku promlčení považovala za rozpornou s dobrými mravy.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Měla za to, že je dána překážka zahájeného řízení u právnická osoba. Dále namítala, že žalobkyně není aktivně věcně legitimovaná, když při výplatě se nejednalo o její prostředky, ale prostředky státu. Stát přitom prostředky vymáhá u právnická osoba s tím, že tento nárok byl zatím nepravomocně zamítnut pro promlčení. Nárok byl minimálně vůči státu částečně splněn. Dále žalobkyně vznesla námitku promlčení s tím, že návrh byl podán 5 let po vynesení trestního rozsudku vůči žalované. Žalobkyně byla účastníkem trestního řízení, u hlavních líčení byla vždy přítomna a zastoupena, uplatňovala náhradu škody a byla náležitě odkázána na řízení ve věcech majetkových. Žalobkyně tak minimálně od 25. 10. 2018 musela vědět, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Dne 28. 2. 2014 byl předmětný nárok uplatněn žalobkyní u právnická osoba, dne 12. 5. 2015 byl nárok uplatněn u hlavního líčení a dne 25. 10. 2018 nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v adresa, kterým skončilo trestní řízení proti žalované. Žaloba v této věci pak byla podána až 13. 11. 2023.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 12. 11. 2010 byla žalované udělena licence č. číslo, č. j. spisová značka, pro výrobu elektřiny v provozovně právnická osoba. Dne 10. 4. 2018 byl vydán rozsudek Krajského soudu v adresa, č. j. spisová značka. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 25. 10. 2018 byl vydán rozsudek Vrchního soudu v adresa, č. j. spisová značka. Tímto rozsudkem byl jméno FO (jednatel žalované) a spolu s ním i sama žalovaná uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, který byl spáchán uvedením nepravdivé revizní zprávy a s tím souvisejícím ziskem neoprávněné licence. V rozsudku bylo mj. uvedeno, že se žalovaná „neoprávněně obohatila na úkor Českého státu, prostřednictvím v první řadě společnosti právnická osoba., a právnická osoba., které by však vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovaly jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností, a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky, a dále společnosti Jméno žalobkyně.“ V odůvodnění rozsudku bylo vyčísleno, v jakých částkách k takovému obohacení mělo dojít. Podle ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. však byli poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 10. 2018. Dne 29. 4. 2020 bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu, č. j. spisová značka, o dovolání nejvyššího státního zástupce, kterým byly zrušeny výše uvedené rozsudky v částech týkajících se obviněného jméno FO. Naopak dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch žalované bylo odmítnuto. Dne 20. 5. 2020 a 27. 10. 2020 byla vydána rozhodnutí správního orgánu prvého (č. j. spisová značka) a druhého stupně (č. j. spisová značka) o zrušení licence č. j. spisová značka žalované ke dni 16. 11. 2010. Dne 29. 12. 2020 podala žalobkyně návrh na zahájení správního řízení směřující proti žalované. Dne 5. 1. 2022 byl vydán rozsudek Krajského soudu v adresa, č. j. spisová značka, kterým byl jméno FO (jednatel žalované) opětovně uznán vinným žalovaným trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 5. 1. 2022. Žalobkyně přestala na základě výsledku trestního stíhání žalované POZE vyplácet. O odnětí licence rozhodnutím ze dne 4. 11. 2020 se žalobkyně dozvěděla dne 18. 11. 2020. Obdobné částky samostatně nebo zahrnuté ve vyšších částkách se různé složky státu domáhají po žalované, většinou s výsledkem, že nárok je promlčený, neurčitý, nebo se dotčené orgány odmítají nárokem zabývat s tím, že nemají věcnou příslušnost.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav zejména podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ve spojení s ustanovením § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a § 261, § 391 a § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). S ohledem na vznesenou námitku promlčení se soud prvního stupně nejprve zabýval vyřešením této otázky. Dospěl k závěru, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou je vztahem mezi podnikateli při uskutečňování podnikatelské činnosti, tedy vztah obchodní. Dále soud prvního stupně dovodil, že povaha (charakter) právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující i pro řešení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se řídí právní úpravou občanského zákoníku či obchodního zákoníku s tím, že při řešení otázky určení právního režimu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Otázku počátku běhu promlčecí doby proto posoudil podle ustanovení § 391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby podle ustanovení § 397 obch. zák. Soud prvního stupně měl za to, že je možné se domáhat po žalované bezdůvodného obohacení, byť to je subsidiární k nároku na náhradu škody. Z odůvodnění trestního rozsudku totiž vyplývá, že právě v případě náhrady škody chybí jeden z předpokladů nároku náhrady škody. Soud prvního stupně však nesouhlasil s žalobkyní, že se svého nároku mohla domáhat až po rozhodnutí o odnětí licence. Z trestního rozsudku Vrchního soudu v adresa ze dne 25. 10. 2018, č. j. spisová značka, je definitivně zřejmé, že žalované bylo plněno na základě podvodného jednání, kdy žalovaná licencí neměla nikdy disponovat, tedy se obohatila, což žalobkyně prokazatelně věděla, když se k trestnímu řízení připojila se svým nárokem, který i precizně vyčíslila. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je zisk majetkového prospěchu z nezákonného zdroje, o čemž v posuzované věci nebylo pochyb, neboť došlo k odsouzení žalované v trestním řízení. Žalobkyně si toho byla vědoma a mohla nárok uplatnit u soudu. Soud prvního stupně poznamenal, že stejně tak jako si občanskoprávní soud posuzuje případně platnost či existenci smlouvy jako titulu, tak by si mohl posoudit, zda došlo k obohacení na základě licence získané podvodem. Soud prvního stupně měl za to, že v dané věci je poněkud komplikované právní posouzení týkající se aplikované úpravy a konkurence obchodního zákoníku a občanského zákoníku. Přiklonil se však k aplikaci obchodního zákoníku, který stanovuje čtyřletou promlčecí dobu (nikoliv obč. zák., který stanovuje dvouletou subjektivní lhůtu). V obou případech by však dle soudu prvního stupně byl projednávaný nárok promlčený, když rozsudek nabyl právní moci 25. 10. 2018 a následujícího dne bylo fakticky možné nárok uplatnit u civilního soudu. Žaloba byla však podána až 13. 11. 2023, tedy o pět let později. Soud prvního stupně proto nárok žalobkyně posoudil jako promlčený.

6. O náhradě nákladů řízení ve vztahu vůči státu (spočívajících ve svědečném) rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované náklady sestávající z nákladů zastoupení advokátem, a to odměnu ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), z tarifní hodnoty ve výši 4 359 186,67 Kč, sestávající z částky 25 740 Kč za každý ze šesti úkonů (vyjádření 17. 1. 2024, odvolání 20. 5. 2024, jednání 20. 3. 2025, 29. 4. 2025, 9. 9. 2025 a vyjádření 27. 5. 2025) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 183 330 Kč ve výši 32 810,40 Kč, celkem tedy částku 189 050,40 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojila žalobkyně odvoláním. Namítala nesprávné právní posouzení nároku žalobkyně v otázce časové působnosti právních předpisů. Finanční prostředky, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, byly vypláceny v rámci období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2024, tedy i za účinnosti o. z. Žalobkyně tak má za to, že je nutné posoudit každé jednotlivé plnění zvlášť podle příslušné právní úpravy, což soud prvního stupně neučinil a pominul odlišné právní posouzení plnění po datu 31. 12. 2013. Žalobkyně souhlasila se stanovením promlčecí doby pro období do 31. 12. 2013 v délce 4 let, nicméně od 1. 1. 2014 je dle žalobkyně třeba vycházet z ustanovení § 619 a § 629 o. z. a s tím související tříletou dobou, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 28 Cdo 1623/2024-341. Žalobkyně nesouhlasila ani s posouzením počátku běhu promlčecí doby. Dle žalobkyně je třeba vycházet z mechanismu nárokování a následné výplaty POZE formou zeleného bonusu. Žalobkyně je povinna vyplácet zelený bonus výrobcům elektřiny, pokud příslušný výrobce splňuje všechny podmínky, především tedy pokud disponuje řádně a po právu udělenou zákonnou licencí. Licence byla ze strany právnická osoba zrušena až v obnoveném řízení o vydání licence, a to novým rozhodnutím s účinky (ex tunc) ke dni 16. 11. 2010. Do té doby musela žalobkyně na licenci nahlížet s ohledem na presumpci správnosti správních aktů jako na bezvadnou a správnou. Majetek žalované se tak zvýšil na úkor žalobkyně výplatou zeleného bonusu. Žalobkyni je tak přiznána možnost tyto prostředky vymáhat, neboť odpadl titul, na základě kterého byly poskytnuty, a to až na základě pravomocného nového rozhodnutí o licenci ze strany právnická osoba, o čemž se žalobkyně dozvěděla až 18. 11. 2020. Od tohoto data je tak možné počítat počátek běhu promlčecí doby. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil právní důvod, na základě, kterého dochází ke vzniku nároku na výplatu POZE, a v návaznosti na to nesprávně určil okamžik, kdy se žalobkyně mohla poprvé úspěšně domáhat nároku na vydání bezdůvodného obohacení; současně pak neaplikoval ustanovení § 451 obč. zák., resp. § 2991 o. z. Rozsudek Vrchního soudu v adresa ze dne 25. 10. 2018 sám o sobě nepředstavoval odnětí licence, resp. odpadnutí právního důvodu, k tomu došlo až novým rozhodnutím o licenci. Soud prvního stupně také přehlédl obsah trestních rozsudků. To, že byla žalobkyně odkázána se svým nárokem na civilní řízení, ještě dle žalobkyně neznamená, že byl nárok v té chvíli bez dalšího uplatnitelný a že by o něm mohlo být rozhodnuto. Ani trestní soudy nepovažovaly nárok žalobkyně za uplatnitelný, což žalobkyně vykládá tak, že byl uplatněn předčasně, a to v důsledku nemožnosti spolehlivě a přesně prokázat ochuzení, neboť licence stále měla účinky vůči třetím osobám. Nárok žalobkyně byl navíc v trestním řízení posuzován i po vydání rozsudku Vrchního soudu a až rozhodnutím Krajského soudu v adresa ze dne 5. 1. 2022, č. j. spisová značka, byla žalobkyně finálně odkázána se svým nárokem do civilního řízení. Žalobkyně současně namítala nesprávné vyčíslení nákladů řízení. Z odůvodnění soudu prvního stupně není zřejmé, jak soud k částce 189 050,40 Kč dospěl. Pokud jde o úkon žalované spočívající v odvolání ze dne 20. 5. 2024, žalobkyně namítala, že toto odvolání bylo zamítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalovaná tak se svým odvoláním nebyla úspěšná. Závěrem pak žalobkyně odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Argumentaci žalobkyně měla za teoretickou a důvodnou pouze pro případ, že by žalobkyně neuplatňovala svůj nárok v trestním řízení. Žalobkyně však svůj nárok vymezila již v trestním řízení, a to stejně jako nyní v rámci projednávané žaloby. Dle žalované okamžik, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, nastal mnohem dříve během trestního řízení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci samé není opodstatněné.

10. Nejprve odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, ze kterého při svém rozhodnutí vycházel a na jehož základě mohl rozhodnout i odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či dále doplňoval.

11. Odvolací soud pak považuje za vhodné se nejprve v krátkosti vyjádřit k žalobní legitimaci žalobkyně. Dle odvolacího soudu lze žalobkyni považovat za osobu oprávněnou k vymáhání neoprávněně vyplacené podpory (POZE) od výrobce elektřiny. Žalobkyně je konečným příjemcem dotace na úhradu podpory elektřiny (§ 29 ZPZE), přičemž peněžní prostředky vyplacené výrobcům na podporu elektřiny jsou pojímány jako skutečně vynaložené náklady operátora trhu (§ 28 odst. 10 ZPZE). V případě hrazení podpory formou zeleného bonusu existuje mezi žalobkyní a výrobcem elektřiny (zde žalovanou) přímý vztah, neboť žalobkyně je na žádost výrobce povinna mu (při splnění podmínek) zelený bonus vyplácet (§ 9 odst. 3 ZPZE).

12. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení.

13. Došlo-li na úkor jednoho subjektu k obohacení druhého bez právem uznaného důvodu, vzniká mezi nimi závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je pak majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.). Jak již správně konstatoval soud prvního stupně, za prospěch získaný z nepoctivých zdrojů je považován i prospěch získaný trestnou činností. V posuzované věci žalobkyně vyplatila žalované v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 POZE ve formě zeleného bonusu podle ustanovení § 9 ZPZE. POZE hradila žalobkyně ze svého vlastního majetku přímo žalované. Právo na POZE se vztahuje pouze na držitele licence na výrobu elektřiny, který vyrábí elektřinu z podporovaných zdrojů (§ 7 odst. 3 ZPZE). Nejsou-li splněny podmínky pro čerpání uvedené podpory (tedy včetně zákonným způsobem získané licence), jedná se o neoprávněné čerpání podpory (§ 51 ZPZE). Žalované byla podpora vyplacena na základě licence udělené rozhodnutím právnická osoba ze dne 12. 11. 2010, č. j. spisová značka. V rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že toto rozhodnutí o licenci bylo vydáno výhradně v důsledku nepravdivých, nesprávných a zavádějících dokumentů a v důsledku spáchání trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 tr. zákoníku. Je tak na místě konstatovat, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť shora uvedeným způsobem získala prospěch z nepoctivých zdrojů. Uvedené skutečnosti ostatně nebyly v rámci odvolacího řízení nikterak zpochybňovány.

14. Sporná byla otázka právního posouzení promlčení a počátku běhu promlčecí doby. Soud prvního stupně se proto za účelem určení právního režimu (občanskoprávního či obchodního) promlčení bezdůvodného obohacení správně zabýval tím, zda se mezi účastníky jednalo o občanskoprávní či obchodní vztah. Žalobkyně je akciová společnost založená státem zejména k realizaci role operátora trhu ve smyslu ustanovení § 20a EZ, k jejím činnostem patří mj. výplata POZE. Žalovaná pak jako společnost s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné též výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, čerpala POZE právě v souvislosti s touto činností. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o vztah obchodní ve smyslu ustanovení § 261 obch. zák. V této souvislosti je třeba připomenout, že právní úprava promlčení v obch. zák. má komplexní povahu, a ani ze skutečnosti, že obch. zák. výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy obč. zák., nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obch. zák. o promlčení (tedy konkrétně dle ustanovení § 391 a § 397 obch. zák.). Jelikož obch. zák. je v poměru k obč. zák. předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011).

15. Odvolací soud tak rekapituluje, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím prospěchu z nepoctivých zdrojů obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák.

16. Uvedené přitom platí jak pro část POZE vyplacené v období do 31. 12. 2013, tak v období od 1. 1. 2014. Je tomu tak proto, že nároky z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě (byť neplatného či později odpadnuvšího) právního důvodu založeného před účinností o. z., a to i v případě, že důvod plnění odpadl až po 1. 1. 2014, se podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. řídí dosavadními právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). V posuzované věci je tak zásadní vznik právního vztahu mezi účastníky, k němuž došlo nejpozději dne 1. 1. 2013 (tedy před účinností o. z.), od kdy byla žalované POZE poskytována. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1623/2024, nemůže vést k opačnému závěru, neboť intertemporální otázku výslovně neřešil. Samostatně se nezabýval ani okamžikem vzniku, ani kontinuitou právního vztahu mezi účastníky.

17. Ustanovení § 397 obch. zák. určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky. Tuto délku promlčecí doby je s ohledem na shora uvedené závěry třeba aplikovat i v posuzované věci.

18. Pro určení počátku promlčecí doby je pak určující ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., dle kterého promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Možnost uplatnění u soudu je třeba posuzovat objektivně, a to s ohledem na formulaci „mohlo být“. V posuzované věci je pak pro počátek promlčení určující okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo jej získal, tj. kdy nabyla vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohacené. V tomto ohledu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který za určující pro počátek promlčecí doby považoval okamžik nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v adresa ze dne 25. 10. 2018, č. j. spisová značka, tedy den 25. 10. 2018, resp. den následující po tomto dni. Žalobkyně se do trestního řízení se svým nárokem připojila, přičemž tento nárok specifikovala a vyčíslila totožně jako v tomto nynějším řízení, tedy jako neoprávněně čerpanou podporu ve výši 4 355 265,28 Kč za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2024. Částku 3 921,39 Kč žalobkyně označila jako souhrnnou podporu za decentrální výrobu. Součet těchto částek pak tvoří tutéž částku jako žalobkyně uplatnila ve zde nyní projednávané věci. V okamžiku nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v adresa (25. 10. 2018) pak bylo postaveno na jisto, že žalovaná získala licenci neoprávněně, resp. v důsledku vlastní trestné činnosti, a mimo jiné se prostřednictvím žalobkyně obohatila. Následně vedené trestní řízení (po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č.j. spisová značka) se již týkalo pouze obviněného jméno FO, nikoli žalované, a tudíž nemělo na nárok žalobkyně vůči žalované již žádný vliv.

19. Na tomto závěru ničeho nemění ani žalobkyní předložená konstrukce ohledně nemožnosti domáhat se nároku z důvodu dosud neodebrané licence. V této souvislosti je třeba poznamenat, že sama žalobkyně vyplácela POZE pouze do července 2014, poté již nikoli, ačkoli o odebrání licence nebylo rozhodnuto až do listopadu 2020. Žalobkyně si tudíž protiřečí, pokud na jednu stranu tvrdí, že nebylo možné se nároku na vydání bezdůvodného obohacení domáhat až do odebrání licence, na druhou stranu však další POZE od poloviny roku 2014 žalované nevyplácela, ačkoli z jejího pohledu (jak je nyní předkládán) byly podmínky po výplatu splněny. Stejně jako žalobkyně považuje za manažerské rozhodnutí POZE nevyplácet, je proto třeba pouze jako na manažerské rozhodnutí pohlížet i na rozhodnutí již vyplacenou POZE jakožto bezdůvodné obohacení nevymáhat. Takové subjektivní okolnosti nicméně na běh promlčecí doby nemají vliv.

20. Podstatné tu je, že licence sice formálně byla jednou z podmínek pro získání POZE, nicméně rozhodnutí o udělení licence nelze považovat za rozhodnutí, které by ze strany soudu nebylo možné podrobit vlastnímu posouzení ve smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení je soud vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Rozhodnutím o licenci tak soud není bezpodmínečně vázán (tedy na rozdíl od rozhodnutí v předmětném trestním řízení), toliko z něj vychází, a to pouze za předpokladu, že nejsou splněny podmínky pro to, aby danou otázku posoudil jinak. Skutečnost, že licence v době pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v adresa ze dne 25. 10. 2018 dosud nebyla formálně odebrána, proto nelze považovat za objektivní překážku bránící uplatnění nároku u civilního soudu. Nárok ostatně byl řádně uplatněn už dříve, a to v adhezním řízení (na tom ničeho nemění fakt, že žalobkyně byla následně se svým nárokem odkázána trestním soudem na řízení ve věcech občanskoprávních). Za účelem uplatnění nároku v občanskoprávním řízení nicméně žalobkyně nemusela vyčkávat formálního odnětí licence. Samotné rozhodnutí právnická osoba č. j. spisová značka je pak třeba považovat za další, následnou okolnost v podobě odpadnutí důvodu pro poskytnutí POZE. Tuto skutečnost nicméně nelze považovat za důvod pro obnovení běhu promlčecí doby, když již podstatně dříve byl odůvodněn závěr, že tu šlo o bezdůvodné obohacení vzniklé z nepoctivých zdrojů (trestnou činností, za niž byla žalovaná pravomocně odsouzena). Následné formální odpadnutí právního důvodu (licence) proto na již vzniklém bezdůvodném obohacení ničeho nemění a zejména nemá za následek běh nové promlčecí doby.

21. Pro úplnost pak odvolací soud doplňuje, že uplatněnému nároku nemohlo být (co do částky 2 041 731,87 Kč) vyhověno také z důvodu rozhodnutí právnická osoba ze dne 9. 11. 2023, č. j. spisová značka, ve spojení s rozhodnutím právnická osoba, č. číslo, ze dne 12. 4. 2024, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované neoprávněně čerpanou podporu (POZE) za období od 1. 1. 2014 do 31. 7. 2014 ve výši 2 041 731,87 Kč uhradit do státního rozpočtu. Již tímto rozhodnutím došlo totiž k odčerpání bezdůvodného obohacení žalované vzniklého v uvedené částce za předmětné období, a tedy již není možno ji v tomto rozsahu považovat za obohacenou (pokud nadto byla předmětná částka i skutečně uhrazena, k čemuž nicméně nebylo vedeno dokazování s ohledem na posouzení námitky promlčení). Problematiku souběhu těchto řízení nastínil již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 21. 11. 2024, č. j. spisová značka, s tím, že žádnému ze subjektů nelze upřít jeho právo domáhat se takového plnění s odkazem na to, že uplatnění nároku v jiném řízení (respektive jiným subjektem) by bylo efektivnější. Pro případ, že se tak stane nicméně žádný návod nepodal a ponechal na rozhodujících orgánech, aby se s takovou situací odpovídajícím způsobem vypořádaly.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického výroku II. o nákladech řízení placených státem, jež byly v mezidobí konkrétně vyčísleny usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2025, č. j. spisová značka.

23. Pokud jde o výrok III. napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, bylo třeba výši náhrady korigovat. Žalovanému náleží náhrada nákladů za zastupování advokátem, který vykonal tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ AT), vyjádření ze dne 17. 1. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), odvolání ze dne 20. 5. 2024 (§ 11 odst. 2 písm. c/ AT), účast na jednání dne 20. 3. 2025 (§ 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. f/ AT), 29. 4. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) a 9. 9. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) a za vyjádření dne 27. 5. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, dle které žalovanému nenáleží náhrada za úkon spočívající v odvolání ze dne 20. 5. 2024 s tím, že jej nelze považovat za účelný z důvodu následného zrušení rozhodnutí napadeného uvedeným odvoláním žalované ze dne 20. 5. 2024 na základě později vydaného usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 11. 2024, č. j. spisová značka. Za takové situace rovněž nelze mít ani za to, že by žalovaná s předmětným odvoláním byla neúspěšná. Soud prvního stupně nicméně pochybil, pokud tento úkon právní služby honoroval podle ustanovení § 11 odst. 1 AT, neboť se jedná o odvolání proti procesnímu rozhodnutí, za které náleží pouze polovina odměny podle ustanovení § 11 odst. 2 AT Obdobně za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání dne 20. 3. 2025 nenáleží odměna, nýbrž náhrada promeškaného času ve výši poloviční odměny podle § 14 odst. 2 AT, neboť jednání ve věci samé nebylo zahájeno. Při tarifní hodnotě 4 359 186,67 Kč činí výše odměny za jeden úkon právní služby částku 25 740 Kč (celkem 5 úkonů) a polovina odměny částku 12 870 Kč (celkem 2 úkony). Náklady zastoupení advokátem pak tvoří i paušální náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 1, odst. 4 AT, přičemž za úkony učiněné do 31. 12. 2024 tato náhrada činí 300 Kč (celkem 3 úkony) a za úkony učiněné od 1. 1. 2025 tato náhrada činí 450 Kč (celkem 4 úkony), a dále 21% DPH z částky 157 140 Kč ve výši 32 999,40 Kč, celkem tedy jde o 190 139,40 Kč. V této souvislosti odvolací soud připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, dle kterého změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch odvolatele, neporušuje tím za současné právní úpravy jeho ústavně zaručená práva. To vychází z principu, kdy o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti, a tedy není vázán návrhy účastníků.

24. Odvolací soud proto napadené rozsudek ve výroku III. o výši náhrady nákladů mezi účastníky podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 190 139,40 Kč.

25. Současně je třeba reagovat i na písařskou chybu spočívající v tom, že soud prvního stupně určil místo plnění zjevně nesprávně „k rukám právního zástupce žalobkyně“, ačkoli jde právě o povinnost žalobkyně, a to vůči žalované. V tomto písemném vyhotovení, které tak má povahu rovněž opravného usnesení podle ustanovení § 164 o. s. ř., je tato zjevná nesprávnost opravena tak, že je doplněno správné znění dotčeného výroku (jeho části týkající se místa plnění), v němž je tento výrok potvrzován.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů ve výši 31 689,90 Kč. Výše náhrady odpovídá nákladům vynaloženým na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty podle ustanovení § 8 odst. 1 AT ve výši 4 359 186,67 Kč, tj. odměna ve výši 25 740 Kč za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání před odvolacím soudem dne 22. 7. 2026 podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) AT navýšená o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ze souhrnu obou těchto částek. Přiznanou náhradu je třeba zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).