19 Co 98/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobce: Jméno žalobce, nar. Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající prostřednictvím Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího o zaplacení 157 500 Kč s příslušenstvím a omluvu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2025, č. j. 19 C 174/2025-55,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 350 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 157 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 29. 4. 2025 do zaplacení (výrok I.), žalobu s požadavkem, aby se žalovaná písemně žalobci omluvila datovaným a odpovědnou osobou podepsaným přípisem obsahujícím omluvu následujícího znění: „právnická osoba se omlouvá panu Jméno žalobce, nar. Datum narození žalobce, za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka, a za řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. spisová značka, kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok II.), jakož i žalobu, aby byla žalovaná povinna ve výroku II. citovanou omluvit zveřejnit na svých stránkách www po dobu minimálně 2 měsíců (výrok III.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě na zaplacení shora uvedeného zadostiučinění a na poskytnutí omluvy, včetně jejího zveřejnění, čehož se žalobce domáhal z důvodu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka a navazujícího řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. I. spisová značka (dále i „posuzované řízení“) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 1. 2025 uplatnil nárok u žalované, ta dne 24. 4. 2025 přiznala žalobci částku 42 500 Kč a zaslala mu písemnou omluvu. Dále vyšel z obsahu spisu Obvodního soudu pro adresa sp. zn. spisová značka. Žalobce v posuzované věci dne 22. 3. 2021 podal u žalované žádost o poskytnutí odškodnění za nemajetkovou újmu, dne 14. 9. 2021 zahájil kompenzační řízení, v němž po úhradě soudního poplatku a podání vyjádření k žalobě proběhlo dne 18. 2. 2022 jednání, při němž byla žaloba zamítnuta. Po odvolání žalobce, jeho doplněních a vyjádření žalované byla věc předložena dne 21. 4. 2022 odvolacímu soudu, který dne 8. 6. 2022 napadený rozsudek potvrdil. Po podání dovolání, jeho doplnění, zaplacení soudního poplatku a vyjádření žalované byl spis dne 10. 10. 2022 předložen Nejvyššímu soudu, který rozsudek odvolacího soudu dne 21. 2. 2023 částečně zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení. Po předložení spisu soudu odvolacímu dne 31. 3. 2023 bylo nařízeno jednání na den 24. 5. 2023, jež bylo nicméně k žádosti právního zástupce žalobce odročeno, stejně jako další jednání nařízená na 17. 5. a 31. 5. 2023. Jednání pak proběhla ve dnech 4. 6. 2023 a 23. 8. 2023, kdy byl rozsudek částečně změněn. Na základě dovolání byl spis dne 12. 12. 2023 opět předložen Nejvyššímu soudu, který napadený rozsudek dne 27. 2. 2024 zrušil pro neúplné právní posouzení věci. Po předložení spisu odvolacímu soudu dne 29. 4. 2024 došlo k novému rozhodnutí dne 12. 6. 2024. Dovolání ze dne 19. 7. 2024 bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024 odmítnuto s právní mocí dne 3. 1. 2025. Ústavní stížnost byla dne 19. 6. 2025 také odmítnuta.

4. Soud prvního stupně věc právně posoudil dle § 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Vyšel z toho, že řízení trvalo vůči žalobci ode dne 22. 3. 2021 do 19. 6. 2025, tj. 4 roky a 3 měsíce. Řízení shledal plynulým, bez období nečinnosti. Odročení některých jednání bylo způsobeno žádostmi právního zástupce žalobce, tedy tato skutečnost nemůže být přičítána k tíži státu. Konstatoval, že k prodloužení délky řízení přispěl zejména opakovaný přezkum rozhodnutí, což je přirozený důsledek víceinstančního systému soudního rozhodování, což nelze považovat za průtah zaviněný soudy nižších stupňů. Délku řízení tak shledal přiměřenou, pročež uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalobu tak v celém rozsahu zamítl. Pro absenci odpovědnostního titulu se již dalšími podmínkami odpovědnosti státu a nároky žalobce nezabýval.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve prospěch žalované dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Žalobce napadl tento rozsudek včasným odvoláním s tím, že je projevem extrémní zmatečnosti soudu, když považuje délku kompenzačního řízení v trvání 4,25 roku za přiměřenou. Odkázal na rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, bod 148, dle něhož by délka kompenzačního řízení neměla trvat déle než jeden rok a šest měsíců, ledaže by byla odůvodněna zvláštními okolnostmi, nebo rozsudek ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, č. 7932/04, ze dne 21. 12. 2010, § 42. K délce řízení na jednom nebo dvou stupních pak odkazuje na rozhodnutí Gagliano Giorgi, § 72; CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, č. 41107/02 a 22405/03, ze dne 27. 9. 2011, § 39; Francesco Quattrone proti Itálii, č. 13431/07, ze dne 26. 11. 2013, § 33. Nesouhlasil ani se závěrem, že řízení probíhalo plynule, když k jeho dvěma dovoláním Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil rozsudky sp. zn. 30 Cdo 3036/2022 (nerespektování konstantní judikatury) a sp. zn. 30 Cdo 3844/2023 (nerespektování jeho závazného pokynu). Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. Zdůraznil, že změna rozhodnutí není možná bez porušení práva na spravedlivý proces, neboť takovým postupem by byl zkrácen o jednu instanci řízení, neboť mohl argumentovat jen proti závěru soudu o tom, že řízení je přiměřeně dlouhé. V doplnění odvolání setrval na své odvolací argumentaci s odkazy na judikaturu ESLP, včetně procesního návrhu.

7. Žalovaná nejprve namítla, že o podání ústavní stížnosti dne 3. 1. 2025 v návrhu na předběžní projednání nároku z téhož dne, ale ani následně, nebyla informována. Rozhodnutí Ústavního soudu bylo na jeho internetových stránkách zpřístupněno až dne 6. 8. 2025. K doplatku zadostiučinění za další měsíce trvání řízení a úroků z prodlení odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 292/2023-234. Dále uvedla, že pro nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení již poskytla žalobci omluvu a zadostiučinění ve výši 42 500 Kč, kdy vycházela z částky 15 000 Kč za rok. Základní částku nemoderovala, neboť řízení shledala standardně skutkově i procesně složitým, probíhajícím opakovaně u dovolacího soudu, žalobce se na délce řízení nepodílel a význam řízení pro něho byl standardní. K požadavku na poskytnutí omluvy v jiném znění namítla, že v žádosti ze dne 3. 1. 2025 konkrétní znění nebylo uvedeno. Omluvu tak považuje za dostatečnou. Neshledala ani důvod pro její zveřejnění za situace, kdy se nejedná o veřejně známou osobu. Poznamenala, že žalobce již u prvostupňového soudu uplatnil totožný nárok, avšak pro nezaplacení soudní poplatku bylo řízení dne 22. 7. 2025 zastaveno. Navrhla tak napadené rozhodnutí z důvodu věcné správnosti potvrdit.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, byť na základě jiného právního posouzení věci, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci z obsahu spisu vedeného v posuzovaném řízení, takto zjištěný skutkový stav však nesprávně právně posoudil.

10. Nejprve se v této souvislosti odvolací soud vypořádal s námitkou žalobce, že nelze bez dalšího nárok na zadostiučinění posoudit na základě jiného právního názoru o existenci nesprávného úředního postupu v rámci odvolacího řízení. Této námitce nepřisvědčil, neboť zásadní je pouze to, že rozhodnutí odvolacího soudu nesmí být pro účastníky při nezměněném skutkovém stavu překvapivým, pročež o jiném právním posouzení věci musí být informováni. Účastníkům byl u jednání dne 24. 6. 2026 sdělen odlišný právní názor, pročež mohli reagovat, tedy tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo k diskusi předloženo. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2407/2024 se pak stanoví, že: „Jak zdůraznil Ústavní soud, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvoustupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. upření instance není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).“ 11. Žalobce reagoval tím, že základní částka by se měla navýšit, neboť neodpovídá stávající životní úrovni. Dále uvedl, že pro postup orgánů veřejné moci, tedy pro opakované chybné rozhodování soudů, by neměla být základní částka snižována. Doplnil, že žalovaná mohla dokompenzovat jeho nárok, avšak k uvedenému nepřistoupila, byť je třeba vycházet ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. Konečně pak také předložil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3058/2025, který se týká totožného správního řízení. K omluvě namítal, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, pročež by měl být v omluvě uveden samostatně.

12. Odvolací soud pro závěr o (ne)existenci nesprávného úředního postupu, vyšel ze soudem prvního stupně správně stanovené délky řízení, tedy shrnuje, že řízení trvalo ode dne doručení výzvy žalované na náhradu zadostiučinění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro adresa sp. zn. spisová značka, tj. od 22. 3. 2021, do skončení řízení odmítnutím ústavní stížnosti Ústavním soudem dne 19. 6. 2025. Správně tak soud prvního stupně uzavřel, že řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce.

13. Pro posouzení přiměřenosti délky řízení žalobce správně odkázal na rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, ze dne 8. 2. 2018, zahájeno sedmi stížnostmi (č. 10092/13, 20708/13, 22455/13, 61245/13, 51482/13, 22520/14 a 13258/15), v němž se v bodě 148. a 149. stanoví, že: „podle své judikatury při rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení nepoužije tatáž kritéria, jaká jsou stanovena pro posuzování přiměřenosti délky původního řízení. Soud je dále přesvědčen, že otázka délky řízení by za normálních okolností neměla být považována za zvlášť složitou. Kromě toho platí, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení … domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče (viz např. Belperio a Ciarmoli proti Itálii, č. 7932/04, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 42). Soud dále konstatuje, že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku řízení poskytovanými podle italského „Pintova zákona“ již dříve rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky, ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi (viz Gagliano Giorgi, cit. výše, § 72; CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, č. 41107/02 a 22405/03, rozsudek ze dne 27. září 2011, § 39; Francesco Quattrone proti Itálii, č. 13431/07, rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, § 33).“ 14. Odvolací soud potom konstatuje, že ohledně složitosti kompenzačního řízení je třeba vyjít z toho, že se zpravidla nejedná o skutkově, právně ani procesně složité řízení. V daném případě, však řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, což svědčí pro větší časovou náročnost. Za správný shledal závěr, že žalobce nepřispěl k délce řízení, že postup orgánů činných v řízení nebyl zatížen nečinností a že význam řízení lze označit za standardní. Za tohoto stavu je třeba uzavřít, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, neboť nic z výše uvedeného neodůvodňuje, aby kompenzační řízení nebylo skončeno v kratší době odpovídající roku a půl pro skončení věci před soudem prvního stupně, resp. 2 roky pro řízení na dvou stupních soudní soustavy. Ani další do řízení zapojené instance (dovolací soud a Ústavní soud) pak neodůvodňují více než dvojnásobné překročení této doby. Za dané situace je tak namístě odškodnit žalobce v penězích dle § 31a odst. 2 o. s. ř., neboť se nejednalo o věc pro žalobce marginálního významu. K tomu lze odkázat opět na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011,Anonymizováno sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též jen „Stanovisko“), v němž byl učiněn závěr o zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že k tomu lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností, nebo na rozhodnutí ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 253/2016, v němž se stanoví, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, a část V Stanoviska).“ 15. Odvolací soud dále poznamenává, že žalovaná sama shledala v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, pročež na uplatněný nárok plnila v peněžní formě a žalobci se omluvila.

16. Odvolací soud vyšel ve shodě s žalovanou ze základní sazby 15 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky. Uvedené shledal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, například rozhodnutím ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jímž bylo dovolání odmítnuto ve statusové věci, tedy věci zcela zásadního významu, kdy soudy vycházely při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou cca 11 let dlouhotrvajícím řízením také z částky 15 000 Kč za rok. Shodně tak bylo dovolání odmítnuto rozhodnutím ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 347/2013, kde bylo posuzováno řízení, které nebylo přes 16 let stále skončeno.

17. Současně odvolací soud poznamenává, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá bez dalšího vliv případné znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny, ani změna životní úrovně, k čemuž lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, v němž stanoví, že: „Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.“ Na těchto závěr ničeho nezměnila ani následná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, srov. například usnesení ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2082/2023, nebo judikatura Ústavního soudu, například nález ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž byla analyzována praxe odškodňování nemajetkových újem za nepřiměřené délky řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní se závěrem, že: „Částky přiznávané českými civilními soudy tedy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným.“ Dále uvedl, že pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem by bylo nutné prokázání konkrétních okolností případu, kdy by se tyto zjevně vymykaly obvykle posuzovaným skutečnostem při dodržení zásady spravedlivého rozhodnutí. Žádné konkrétní skutečnosti, jež by svědčily pro navýšení základní roční sazby nicméně nebyly tvrzeny a ze spisu se ani nepodávají.

18. Základní částka za 4 roky a 3 měsíce tak činí 48 750 Kč (2x 7 500 Kč/rok + 2x 15 000 Kč/rok + 3x 1 250 Kč/měsíc). Následně odvolací soud podrobil takto stanovenou částku kritériím stanoveným v § 31a odst. 3 OdpŠk.

19. Nejprve se zabýval hlediskem složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Jak bylo výše uvedeno, v daném případě se jedná o spor bez skutkové a právní složitosti. Složitost se tak projevila pouze v procesní rovině s ohledem na více rozhodujících instancí v řízení. K tomu lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, z něhož vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. V daném případě byla věc 3krát u odvolacího soudu, 3krát u soudu Nejvyššího a 1krát u soudu Ústavního.

20. S ohledem na námitky žalobce zopakoval odvolací soud dokazování rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3036/2022-141, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu odvolacího ze dne 8. 6. 2022 s tím, že nelze rozhodnutí postavit na závěru, že účastník neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl řádně poučen. V odůvodnění se uvádí: „Jestliže tedy odvolací soud, veden právním názorem, podle kterého se na daný typ posuzovaného řízení vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou neuplatní, založil svůj závěr o nedůvodnosti žalobcova nároku na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, které žalobce stran vzniku této újmy tížily, a to aniž by mu poskytl řádné poučení vycházející z § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aplikovaného ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř., je jeho právní posouzení dotčené procesní otázky nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.“ V druhém rozsudku ze dne 27. 2. 2024, č. j. 30 Cdo 3844/2023-241, bylo důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2023 odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, nikoli nedodržení závazného právního názoru vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí. V odůvodnění se doslova uvádí: „Tato otázka přitom v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo v této věci vydáno, řešena nebyla (navzdory nepřesnému konstatování odvolacího soudu obsaženému v bodě 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí), neboť ve vztahu k ní bylo původní dovolání žalobce vyhodnoceno jako vadné, pročež se dovolací soud, jenž je v souladu s § 242 odst. 3 větou první o. s. ř. dovolacími důvody vázán, k této otázce vyjádřit nemohl (viz bod 23 odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu).“ Za této procesní situace tak odvolací soud moderoval základní částku snížením o 30 % se zdůrazněním, že jen ve vztahu vždy k jednomu rozhodnutí odvolacího, Nejvyššího a Ústavního soudu; v této modifikaci tedy není zohledněno, že věc byla na některých stupních řešena vícekrát. Žalobcem předložený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3058/2025, je pro danou věc irelevantní, neboť se zde řešeným posuzovaným řízením nijak přímo nesouvisí (nebyl v něm vydán a ani se jím nezabývá).

21. Ke kritériu jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk odvolací soud konstatuje, že ačkoli se žalobce na délce řízení nepodílel (například obstrukčním jednáním), nenapomohl ani tomu, aby řízení bylo skončeno dříve. Žalobce nadto nezaplatil soudní poplatek se vznikem poplatkové povinnosti, byl vyzýván k doložení plné moci, opakovaně pak bylo jednání k žádostem jeho právního zástupce odročeno z původně nařízeného termínu dne 24. 5. 2023 až na 14. 6. 2023. Odvolací soud nicméně za situace, kdy se celkově jednalo toliko o prodloužení řízení v řádu několika týdnů, základní částku pro tyto skutečnosti nijak nemoderoval.

22. K dalšímu kritériu postupu orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk lze konstatovat, že v řízení nebyly zjištěny období nečinnosti. Skutečnost, že soudy pochybily procesně, případně se odchýlily od judikatury, měla za následek zrušení rozsudků k dovolání. Bez uvedeného by však délka řízení byla přiměřená, neboť první rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 8. 6. 2022 a právní moci nabyl dne 15. 7. 2022, tedy ani rok po podání žaloby a zhruba rok a čtvrt od uplatnění nároku u žalované. Pro uvedené tak odvolací soud základní částku nemoderoval, když v opačném případě by jedno hledisko (opakované rozhodování na více stupních soudní soustavy) bylo zohledněno duplicitně.

23. Ke kritériu významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvolací soud konstatuje, že zásadní význam je třeba zpravidla shledat na původním řízení, nikoli na kompenzačním. Žalobce uvedl, že žije v České republice již 40 let, žijí zde i jeho děti, které jsou občany České republiky. Tyto skutečnosti by tak mohly být případně stěžejní pro posouzení zvýšeného významu řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu v České republice. Ve vztahu ke kompenzačnímu řízení však žalobce netvrdil žádné rozhodné skutečnosti, jež by svědčily pro jiný než standardní význam, pročež ani z těchto hledisek odvolací soud základní částku nemoderoval.

24. Za této situace tak žalobci náleží odškodnění ve výši 34 125 Kč (základní částka 48 750 Kč snížená o 30 %). Žalovaná plnila částkou 42 500 Kč již před zahájením řízení. Tuto částku tak shledal odvolací soud s ohledem na výše uvedené jako zcela přiměřenou.

25. Žalobce uplatnil nárok u žalované dle § 14 odst. 1 OdpŠk dne 3. 1. 2025, žalovaná mu pak stanoviskem ze dne 24. 4. 2025 přiznala zadostiučinění ve výši 42 500 Kč. K plnění tak došlo ve lhůtě dle § 15 odst. 1 OdpŠk, pročež se žalovaná neocitla v prodlení a nárok na úroky z prodlení žalobci nevznikl. Odvolací soud tak shledal zamítavý výrok I. ve výsledku věcně správným, byť s jiným právním posouzením.

26. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci ani ohledně námitek týkajících se omluvy.

27. V té souvislosti zopakoval dokazování poskytnutou omluvou ze dne 24. 4. 2025, v němž se žalovaná „omlouvá za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro adresa pod sp. zn. spisová značka“ s tím, že v důsledku uvedeného „došlo k porušení práva pana Jméno žalobce na projednání v jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ 28. Konstatuje pak, že žalobci lze přisvědčit, že Ústavní soud je specializovaný soudní orgán stojící mimo systém obecných soudů, jehož hlavním posláním je chránit ústavnost. Pro odškodnění dle OdpŠk se však posuzuje délka řízení jako takového, přičemž to je považováno za jeden celek, počítáno od podání žaloby (je-li poškozeným žalobce, resp. jiný navrhovatel) nebo od okamžiku, kdy se o řízení ve vztahu k němu dozvěděl (jde-li o jiného účastníka než navrhovatele), do skončení řízení, jemuž zpravidla odpovídá okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, ať se již jedná o rozhodnutí obecných soudů, nebo právě soudu Ústavního. Označení posuzovaného řízení dle prvního rozhodujícího soudu a spisové značky je tak správné a zcela dostačující pro to, aby bylo zřejmé, o jaké řízení jde; veškeré jeho dílčí fáze pak není třeba v omluvě vypočítávat, a to ani jde-li o navazující řízení o ústavní stížnosti posuzované Ústavním soudem. Poskytnutá omluva za nesprávný úřední postup, označující posuzované řízení jako „řízení vedené u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. spisová značka“ je tak v souladu s uvedeným, tedy zcela dostatečně konkrétní a vyčerpávající. Nadto tuto formu kompenzace poskytla žalovaná dle požadavku žalobce vedle přiznaného finančního zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010), a to rovněž ve lhůtě stanovené pro dobrovolné plnění. Odvolací soud nadto poznamená, že ve fází řízení u Ústavního soudu k žádné prodlevě, tedy ani k nesprávnému úřednímu postupu, za který by bylo možné samostatně požadovat jakoukoli formu odškodnění, nedošlo. Zamítavý výrok II. je proto věcně správný.

29. Soud prvního stupně postupoval správně, i pokud nepřiznal žalobci nárok na zveřejnění omluvy na jejích internetových stránkách. Újma žalobce se v daném případě na veřejnosti nijak neprojevila, pročež ani není důvod, aby došlo k poskytnutí zadostiučinění žalobcem navrhovanou veřejnou formou, když vztah účastníků není ovládán zájmem veřejným, ale je nadán ryze soukromoprávním charakterem z titulu odpovědnosti státu za škodu (újmu) vzniklou nesprávným úředním postupem. Nadto lze odkázat na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2026, sp. zn. 30 Cdo 57/2026, v němž je řešena námitka týkající se zveřejnění omluvy s ohledem na zásadu veřejnosti jednání. V odůvodnění se stanoví, že: „Veřejnost soudního jednání nikterak nepodmiňuje nárok na zveřejnění omluvy a nelze dovozovat, že újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk má stejný „veřejný“ dosah jako příkladmo dehonestující vyjádření učiněné v celostátním sdělovacím prostředku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020). Újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením spočívá v dlouho trvající nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, nikoli ve skutečnosti, že soudní jednání v takovém řízení proběhlo veřejně.“ Soud prvního stupně tak nepochybil ani ve výroku III.

30. Soud prvního stupně správně rozhodl i o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované, a to ve výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“), když sama žalovaná proti této výši nijak nebrojila.

31. Odvolací soud tak napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř.

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla i v této fázi řízení úspěšná. Náklady řízení sestávají ze tří paušálních náhrad po 450 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) citované vyhlášky (vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání) ve spojení se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, tj. celkem jde o 1 350 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení, Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti nákladovým výroků není přípustné dovolání dle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.