2 A 25/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobce: M. A., nar. dne X státní příslušnost Pákistánská islámská republika t. č. pobytem v X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 18. 6. 2026, č. j. OAM-760/LE-LE05- LE05-Z-2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2026, č. j. OAM-760/LE-LE05-LE05-Z-2026, se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2026, č. j. OAM-760/LE-LE05-LE05-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), tedy do dne 7. 9. 2026.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě namítal, že v jeho případě zcela absentují podmínky pro vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení. V této souvislosti zpochybnil, že byl spolehlivě zjištěn a v napadeném rozhodnutí řádně doložen podíl kladně vyřízených žádostí o mezinárodní ochranu ve výši 20 % nebo nižší ve vztahu k zemi jeho státní příslušnosti a měl za to, že se v jeho případě uplatní vylučovací klauzule, která ukládá žalovanému, aby posoudil, zda žalobce nepatří do kategorie osob, u kterých nelze takový podíl považovat za reprezentativní. Upozornil, že žalovanému správnímu orgánu sdělil, že je příslušník náboženské menšiny ahmadíjských muslimů, kteří jsou v Pákistánu pronásledováni, ale tato skutečnost nebyla žalovaným nijak zohledněna. Podle žalobce je závěr žalovaného o nutnosti vést řízení na hranicích nepřezkoumatelný, neboť nereflektoval všechny relevantní skutečnosti.

3. Žalobce měl za to, že žalovaný k jeho zajištění přistoupil výlučně na základě toho, že s žalobcem probíhá řízení na hranicích. Nezkoumal ale důvody předpokládané právní úpravou, tj. zákonem o azylu a unijními předpisy. Žalobce se domníval, že ve světle ustanovení § 73 odst. 4 zákona o azylu lze o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v řízení na hranicích rozhodnout pouze za podmínek vymezených v § 46a až § 46f zákona o azylu, přičemž žádný z důvodů vyplývajících z těchto ustanovení nebyl v žalobcově případě naplněn. Rozpor s unijními předpisy žalobce spatřoval v tom, že čl. 43 odst. 2 procedurálního nařízení přikazuje, aby žalovaný jednal v souladu s čl. 10 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „příjímací směrnice“). Žalobce namítal, že ani důvody předjímané předmětným ustanovením u něj nebyly dány. Konkrétně důvod pro zajištění žadatele podle čl. 10 odst. 4 písm. d) příjímací směrnice nebylo v jeho případě možné aplikovat, když v probíhajícím řízení vydání žádného budoucího rozhodnutí o žalobcově právu na vstup na dané území není očekáváno. Žalobce proto konstatoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když a) nebyly splněny podmínky pro vedení řízení na hranicích, a b) v důsledku nesprávného vyhodnocení možnosti vést řízení na hranicích nebyly posuzovány podmínky pro zajištění předpokládané právními předpisy.

4. Žalobce zdůraznil, že zajištění má i po nabytí účinnosti nové právní úpravy povahu prostředku ultima ratio, k jehož použití správní orgán přistupuje pouze tam, kde se mírnější opatření jeví neúčinná. Brojil proti úvaze, že je u něj dáno riziko útěku či skrývání, neboť nikdy nejednal protiprávně a na území ČR vstoupil s platným cestovním dokladem a pravým vízem. Své zajištění žalobce rovněž považoval za rozporné s principem proporcionality, neboť jde v jeho případě o opatření nehospodárné v porovnání s mírnějšími prostředky.

5. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že není osobou se zvýšenou zranitelností, neboť dovršil věku X let, trpí X, má X. Jeho zdravotní stav tedy vyžaduje kontinuální zdravotnickou péči, o čemž svědčí jím doložené lékařské zprávy. Žalobce se domníval, že vedle zdravotního stavu se žalovaný měl zabývat i jeho rodinným statusem, protože má v Evropské unii (dále jen „EU“) blízké členy své rodiny, což je skutečnost významná z hlediska principu proporcionality podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce měl za to, že vzhledem k jeho fyzickému stavu je jeho zajištění opatřením nepřiměřeným.

6. Shodného účelu jako zajištění bylo dle žalobce možné docílit i postupem podle § 47a odst. 2 zákona o azylu. Tuto možnost však napadené rozhodnutí zcela opominulo. Dále zpochybnil, že žalovaný dostatečně vypořádal možnost uložit žalobci zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti vedly žalovaného k zajištění žalobce a které skutečnosti vylučovaly možnost uložit mírnější opatření. Rovněž závěry týkající se možnosti uložit mírnější opatření k zajištění účelu řízení na hranicích tak žalobce považoval za nepřezkoumatelné.

7. V závěru žalobce namítal, že stanovená maximální délka zajištění je nepřiměřená. Nadto nebyla řádně odůvodněna a napadené rozhodnutí tak ve vztahu k žalobci s ohledem na jeho dosavadní jednání a zdravotní stav není individualizované.

8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2026 shrnul žalobní argumentaci. Uvedl, že s námitkami žalobce nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil právní předpisy. Žalovaný napadené rozhodnutí považoval za zákonné a přezkoumatelné. Trval na tom, že řádně zjistil skutkový stav následně a věc náležitě posoudil. Ve zbytku vyjádření žalovaný argumentoval shodně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

11. Žalobce přicestoval dne X z X na mezinárodní Letiště Václava Havla Praha. Žalobce měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při hraniční kontrole provedené příslušníky Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně, Policie ČR se prokázal svým pravým cestovním dokladem, č. X, vydaným Pákistánskou islámskou republikou, v němž měl vlepeno schengenské vízum ČR typu X, č. X s platností od X do X. Z lustrace vyplynulo, že dne X bylo vydáno usnesení o zrušení vízového štítku č. X, neboť byl vydán v rozporu s § 87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, žalobce nedoložil doklady, že je rodinným příslušníkem občana EU. Vzhledem k tomu, že žalobce nedisponoval žádným dokladem, který by jej opravňoval ke vstupu a pobytu na území ČR, byl mu dne X odepřen vstup na území ČR. Dne 12. 6. 2026 v X hodin pak žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany.

12. Z lustrace v cizineckém informačním systému vyplývá, že X žalobce X, nar. X disponuje pobytovým oprávněním na území ČR, kde má X.

13. Dne 17. 6. 2026 žalobce poskytl údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánu, X národnosti a dorozumí se jazykem X a X. Nemá žádné politické přesvědčení, vyznává ahmadíjský islám. Žalobce je X a má X, přičemž všichni X, X žije v České republice. Žalobce shrnul, že v ČR u X pobýval v minulosti již X, a to od X do X a následně od X do X. Během svých pobytů navštívil žalobce i X. Při příletu do ČR se domníval, že disponoval českým vízem pro více vstupů na 60 dní, až na letišti v Praze-Ruzyni zjistil, že vízum bylo zrušeno. O mezinárodní ochranu v minulosti nikde nežádal. Trpí X, má X, byl mu X a v současné době X Výslovně uvedl, že je nyní naprosto v pořádku, nemá zvláštní potřeby ani zdravotní omezení. Pouze není schopen dělat žádnou fyzicky namáhavou práci. S žalobcem nikdy nebylo vedeno trestní řízení.

14. Dne 17. 6. 2026 byl se žalobcem proveden pohovor k žádosti. Žalobce vypověděl, že o pákistánský pas požádal online a s jeho vyřízením neměl žádné potíže. Žádným problémům nečelil ani při překračování hranic Pákistánu. Žalobce do ČR v minulosti přijel kvůli X, naposledy z Pákistánu odcestoval, protože je ahmadíjský muslim, kvůli čemuž není v bezpečí. V zemi původu se pro žalobce od X, kdy byl v ČR naposledy, změnily okolnosti. Musel jet ochránit svůj majetek, u kterého hrozilo, že jinak bude žalobci jako ahmadijskému muslimovi zabrán. Uvedl, že ahmadijci jsou v Pákistánu v takové situaci, kdy je osoby na ulici mohou zabít a státní orgány na takovou událost žádným způsobem nezareagují. Ahmadijští muslimové v zemi byli ohroženi vždycky. Žalobce se z důvodu svého vyznání setkal i s výhrůžkami, že bude zabit nebo unesen. Asi 15 dnů před odjezdem z Pákistánu stál žalobce na ulici, někdo tam začal střílet, proto se žalobce skryl, aby nebyl zasažen. Útočníci nebyli ahmadijští muslimové. Střelbu žalobce zažil i v mešitě, kde po ahmadijcích začal neahmadijský útočník střílet, jeden člověk v důsledku toho zemřel. Újmu žalobce v Pákistánu nikdy neutrpěl, vždy mu bylo pouze vyhrožováno. Žalobce je přesvědčen, že ahmadijcům by policie v Pákistánu nepomohla. Ahmadijští muslimové se nemohou ani modlit. Kromě popsaných incidentů žádné potíže neměl. Žalobce při pohovoru dále uvedl, že za X do ČR v minulosti přijel, protože mu X řekl, že se o něj kvůli zdravotním potížím postará, aby v Pákistánu nebyl sám. Žalobce zdůraznil, že v zemi původu není svobodný, neustále jsou ahmadijcům kladeny různé překážky. O mezinárodní ochranu požádal, protože mu byl odepřen vstup na území a on se nemůže do Pákistánu vrátit, protože je jeho život v ohrožení. X pomáhal žalobci zařídit povolení k pobytu, ale řízení dlouho trvalo, v jeho průběhu dostával žalobce alespoň víza. Uvedl, že neví, proč mu pobyt na území ČR nebyl povolen. Na závěr žalobce vyslovil přání setrvat v ČR, aby mohl být se X, který o něj bude pečovat.

15. Z lustrace v cizineckém informačním systému vyplývá, že syn žalobce Ahtesham Ahmad, X disponuje pobytovým oprávněním na území ČR, kde má X.

16. Žalovaný dne 18. 6. 2026 vydal napadené rozhodnutí, č. j. OAM-760/LE-LE05-LE05-Z-2026, o zajištění žalobce za účelem zabránění jeho vstupu na území podle ustanovení § 73 odst. 4 zákona o azylu, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení, tedy do dne 7. 9. 2026. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v případě žalobce je azylové řízení na hranicích podle procedurálního nařízení vedeno povinně, a to konkrétně podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení, neboť žalobce pochází z Pákistánu, který je zařazen na Seznamu zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší. Doplnil, že z dostupných zpravodajských médií nevyplývá, že by v Pákistánu došlo od roku 2025 k významné změně a že na základě aktuálně shromážděných informací nelze v případě žalobce dospět k závěru, že by patřil do kategorie osob, u nichž nelze podíl 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany. Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda podle ustanovení čl. 53 procedurálního nařízení nejsou u žalobce dány výjimky z azylového řízení na hranicích. Konstatoval, že žalobce sice do formuláře procesních záruk uvedl skutečnosti, které by mohly odůvodňovat závěr o tom, že je osobou se zvýšenou zdravotní zranitelností, když uvedl konkrétní diagnózy, podstoupené lékařské zákroky a nutnost X, ale upozornil, že sám žalobce popsal, že se cítí naprosto v pořádku a nemá žádná zdravotní omezení, kromě nemožnosti vykonávat fyzicky náročnou práci. Žalovaný s odkazem na žalobcovo vyjádření proto neshledal, že by s žalobcem nebylo možné azylové řízení na hranicích vést. Následně žalovaný přistoupil k hodnocení, zda by účelu zajištění v řízení na hranicích nebylo možné dosáhnout i mírnějšími prostředky. Uzavřel, že zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu nebylo možné žalobci uložit, protože žalobce žalovanému sdělil, že na území ČR hodlá setrvat za každou cenu. Žalovaný tedy neměl žádnou záruku, že by uložení povinnosti zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku či povinnost hlásit se osobně správnímu orgánu v případě žalobce vedlo ke kýženému výsledku. Žalovaný předpokládal neúčinnost jmenovaných opatření s odůvodněním, že by se žalobce pravděpodobně pokusil zabránit svému návratu do země původu tak, že by přerušil kontakt se správním orgánem či by X. Pokud jde o dobu, na kterou byl žalobce zajištěn, žalovaný bez bližší argumentace uvedl, že ve smyslu ustanovení § 51 odst. 2 procedurálního nařízení se doba zajištění stanovuje na 12 týdnů od dne registrace žalobcovy žádosti, tedy ode dne 15. 6. 2026 do 7. 9. 2026.

17. Žalovaný následně do správního spisu založil několik zpráv o zemi původu. Mezi nimi byla i Informace Australské vlády – Zpráva o zemi Ministerstva zahraničních věcí a obchodu (DFAT) – Pákistán, ze dne 30. 4. 2025, která se týká mj. i náboženských otázek v Pákistánu. Podle této zprávy ahmadijci tvoří méně než 0,1 % pákistánské populace a jejich úřední diskriminace na základě náboženství je všudypřítomná a dobře zdokumentovaná. Ahmadijci jsou považováni za nemuslimy, nesmí veřejně praktikovat svou víru a nesmí se označovat za muslimy, jinak se vystaví nebezpečí obvinění z rouhání, přičemž nemají k dispozici žádné prostředky, kterými by se obvinění mohli bránit. Trestem za rouhání může být kromě trestu odnětí svobody, rovněž doživotní trest a dokonce i smrt. Zároveň ze zprávy vyplývá, že je proti příslušníkům náboženských menšin každoročně podáváno velké množství žalob pro rouhání. Součástí správního spisu je rovněž Seznam zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší u rozhodnutí v prvním stupni, referenční rok 2025 (údaje Eurostatu), z něhož vyplývá, že Pákistánská islámská republika, jejíž je žalobce státním příslušníkem, je zařazena mezi tyto země.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

18. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání podle § 46e odst. 3 zákona o azylu, které se v azylovém řízení na hranicích vedeném podle § 73 odst. 4 téhož zákona použije obdobně, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

19. Zdejší soud nebyl při přezkumu vázán žalobními body a přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 33b odst. 2 zákona o azylu), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování soudu (§ 33a odst. 1 zákona o azylu.). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

20. Podle § 73 odst. 3 zákona o azylu ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle čl. 43, včetně čl. 43 odst. 1, až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle § 47a odst.

2. Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 40 a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.

21. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení § 46a až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

22. Podle. čl. 45 odst. 1 procedurálního nařízení členský stát posoudí žádost v řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastane některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j).

23. Podle. čl. 43 odst. 1 procedurálního nařízení po prověřování provedeném v souladu s nařízením (EU) 2024/1356 může členský stát v souladu se základními zásadami a zárukami kapitoly II v příslušných případech a za předpokladu, že žadateli dosud nebylo povoleno vstoupit na území členských států, posoudit žádost v řízení na hranicích, pokud ji učinil státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří nesplňují podmínky pro vstup na území členského státu stanovené v článku 6 nařízení (EU) 2016/399. Řízení na hranicích se může uskutečnit: a) na základě žádosti učiněné na hraničním přechodu na vnějších hranicích nebo v tranzitním prostoru; b) po zadržení v souvislosti s neoprávněným překročením vnějších hranic; c) po vylodění na území členského státu po pátrací a záchranné operaci; d) po relokaci v souladu s čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351.

24. Podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud: (…) j) žadatel je státním příslušníkem třetí země, nebo, je-li osobou bez státní příslušnosti, měl dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních průměrných údajů Eurostatu za celou Unii 20 % nebo nižší, ledaže rozhodující orgán usoudí, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně nebo že žadatel patří do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany, přičemž zohlední mimo jiné významné rozdíly mezi rozhodnutími v prvním stupni a konečnými rozhodnutími.

25. Podle čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení řízení na hranicích musí být co nejkratší a zároveň umožňovat úplné a spravedlivé posouzení žádostí. Aniž je dotčen třetí pododstavec tohoto odstavce, činí maximální délka řízení na hranicích 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti do okamžiku, kdy již žadatel nemá právo setrvat a není mu umožněno setrvat. Po uplynutí této doby je žadatel oprávněn vstoupit na území daného členského státu s výjimkou případů, kdy se použije článek 4 nařízení (EU) 2024/1349.

26. Podle čl. 53 odst. 2 písm. d) procedurálního nařízení členské státy nepoužijí nebo přestanou používat řízení na hranicích ve kterékoli fázi tohoto řízení, pokud: (…) d) existují relevantní zdravotní důvody, včetně důvodů souvisejících s duševním zdravím, pro to, aby se řízení na hranicích neuplatnilo; (…).

27. Podle čl. 10 odst. 4 písm. d) příjímací směrnice žadatel může být zajištěn pouze na základě jednoho či více z těchto důvodů: (…) d) během příslušného pohraničního řízení v souladu s článkem 43 nařízení (EU) 2024/1348 za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území; (…).

28. Žalobce předně namítal, že v jeho případě absentují podmínky pro vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení. Argumentoval, že i v případech, kdy žadatel pochází ze země, jejíž občané jsou se žádostmi o mezinárodní ochranu ve státech EU úspěšní maximálně ve 20 % případů, má správní orgán povinnost uvážit, zda konkrétní žadatel není příslušníkem takové skupiny osob, u níž uvedený podíl nelze považovat za reprezentativní. Zdůraznil, že žalovanému v průběhu správního řízení sdělil, že je příslušníkem ahmadíjské muslimské menšiny a z tohoto důvodu v Pákistánu čelí diskriminaci a hrozbám. Na základě výše uvedeného měl za to, že je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.

29. Ačkoli je Pákistán skutečně třetí zemí, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních údajů Eurostatu za celou EU 20 % nebo nižší, přičemž tato skutečnost je doložena obsahem správního spisu, žalovaný byl přesto podle čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení povinen provést úsudek, a) zda se v zemi původu zásadně nezměnily poměry a b) zda žalobce nepatří do kategorie osob, u nichž tento podíl nelze považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany.

30. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že na základě shromážděných informací nelze v současné chvíli v případě žalobce dospět k závěru, že do výše zmíněné skupiny osob patří. Tento závěr však nijak neodůvodnil, ačkoli žalobce výslovně tvrdil svou příslušnost k náboženské menšině ahmadíjských muslimů a uvedl, že právě z tohoto důvodu je v zemi původu vystaven pronásledování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, jaké konkrétní informace si žalovaný opatřil a z jakých důvodů tvrzení žalobce o jeho příslušnosti k ahmadijské menšině nepovažoval za relevantní.

31. Soud přisvědčil žalobci, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k povinnému postupu podle čl. 42 odst. 1 písm. j) ve spojení s čl. 45 procedurálního nařízení nepřezkoumatelné. Ani v azylovém řízení na hranicích, kdy žadatel pochází ze země s nízkou mírou úspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, nelze rezignovat na individuální posouzení ve vztahu ke konkrétnímu žadateli. Čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení není možné aplikovat automaticky pouze na základě státní příslušnosti žadatele a statistické míry uznávání žádostí. Žalovaný byl povinen vypořádat se s tvrzeními žalobce, která nasvědčují tomu, že jeho potřeby ochrany neodpovídají obecnému statistickému obrazu dané státní příslušnosti, a teprve na základě toho posoudit, zda se na žalobce předmětný režim na hranicích režim skutečně vztahuje.

32. Jestliže žalobce výslovně uvedl, že je příslušníkem pronásledované skupiny osob a při pohovoru k žádosti uváděl konkrétní případy, ve kterých mu jeho náboženské vyznání v Pákistánu bylo k újmě, nelze se spokojit s odůvodněním spočívajícím v povšechném konstatování, že shromážděné podklady o příslušnosti žalobce ke zvláštní kategorii osob nesvědčí. Vypořádání žalovaného se tak jeví být pouhou mechanickou aplikací kritéria státní příslušnosti namísto toho, aby poskytlo individuální posouzení situace žalobce.

33. Soud na základě výše uvedeného konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil nepřezkoumatelný závěr týkající se jeho povinnosti vést azylové řízení na hranicích podle čl. 45 procedurálního nařízení ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. j) téhož nařízení. Závěr žalovaného nebyl argumentačně podpořen, neboť žalovaný vůbec neposoudil tvrzení o žalobcově příslušnosti k pronásledované náboženské skupině jako možný důvod řadící žalobce do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo menší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany.

34. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaný k jeho zajištění přistoupil bez dalšího, aniž by uvedl naplnění některého z důvodů zajištění žadatele o mezinárodní ochranu uvedených v § 46a zákona o azylu, uvádí soud následující. 35. § 73 odst. 4 zákona o azylu je transpozicí důvodu pro zajištění žadatele, který stanoví čl. 10 odst. 4 písm. d) příjímací směrnice, a představuje tak samostatný zajišťovací důvod v řízeních vedených na hranicích podle zákona o azylu. Aplikace § 73 odst. 4 zákona o azylu je proto co do důvodů pro zajištění nezávislá na výčtu uvedeném v § 46a zákona o azylu. Zajištění za účelem zabránění vstupu žadatele o mezinárodní ochranu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, je proto autonomním důvodem vyplývající z unijních předpisů a transponovaného do národního práva v podobě § 73 odst. 4 věty první zákona o azylu. Obstojí i bez naplnění některého z důvodů ve výčtu v § 46a zákona o azylu. Námitku žalobce soud tedy neshledal důvodnou.

36. Žalobce dále brojil proti závěru, že byl naplněn předpoklad čl. 10 odst. 4 písm. d) příjímací směrnice, neboť v probíhajícím řízení není očekáváno vydání žádného budoucího rozhodnutí o žalobcově právu na vstup na dané území. Ani této námitce žalobce ovšem nelze přisvědčit.

37. Příjímací směrnice v čl. 10 odst. 4 písm. d) předpokládá, že žadatel může být zajištěn během pohraničního řízení vedeného podle procedurálního nařízení za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území. Ačkoli § 73 odst. 4 zákona o azylu tento účel výslovně nezmiňuje, ze systematiky právní úpravy plyne, že řízení na hranicích je zvláštním druhem řízení ve věci mezinárodní ochrany, jehož cílem je, stejně jako v případě standardního řízení, vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Řízení na hranicích nemá vlastní odlišný cíl, od běžného řízení o žádosti o mezinárodní ochranu se odlišuje pouze procesním režimem, ve kterém je konkrétní žádost posuzována (srov. čl. 43 odst. 1 procedurálního nařízení).

38. Zákon o azylu, bezprostředně vycházející z procedurálního nařízení, v § 2 odst. 1 písm. e) označuje za rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustné, zjevně nedůvodné, nedůvodné, mlčky vzaté zpět, výslovně vzaté zpět, o zastavení řízení, o vyloučení z azylu nebo doplňkové ochrany, o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, o prodloužení nebo neprodloužení azylu nebo doplňkové ochrany, odnětí nebo neodnětí azylu nebo doplňkové ochrany a o přemístění. Čl. 44 odst. 1 procedurálního nařízení pak za rozhodnutí, která mohou být vydána v řízení na hranicích považuje rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti a jiná věcná rozhodnutí o žádosti, nastane-li některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. a) až g) a j) a odst. 3 písm. b) téhož nařízení.

39. Zároveň platí, že oba typy rozhodnutí, které je možné v řízení na hranicích přijmout, nutně vedou k tomu, že žalobci buďto vstup na území bude povolen, či odepřen. Jsou svou povahou tedy mj. rozhodnutími o tom, zda má žadatel právo vstoupit na území země, která řízení na hranicích vede.

40. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že řízení na hranicích je zvláštním typem řízení ve věci mezinárodní ochrany, které se řídí úpravou v zákoně o azylu a procedurálním nařízením, které směřuje k vydání rozhodnutí, jehož obsahem je rovněž (ne)přiznání práva vstoupit na území členského státu a pro které je stanoven zvláštní důvod pro zajištění žadatele, který vyplývá z čl. 10 odst. 1 písm. d) příjímací směrnice.

41. Podmínkou rozhodnutí o zajištění podle § 73 odst. 4 zákona o azylu je nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 téhož zákona.

42. Žalobce důvodně upozorňoval, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je prostředkem ultima ratio a žalovaný měl primárně zvažovat aplikaci mírnějších opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. § 73 odst. 4 zákona o azylu výslovně stanoví, že zajistit žadatele lze pouze za předpokladu, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření. Žalovaný sice na svou povinnost posoudit, zda by dostačujícím prostředkem k naplnění účelu zajištění mohlo být uložení povinnosti zdržovat se v příjímacím či pobytovém středisku nebo povinnosti osobně se hlásit ministerstvu v určené době, nerezignoval zcela, ale jeho úvahy ke zvláštním opatřením jsou nedostatečné a nepodložené, což je činí nepřezkoumatelnými.

43. Pokud jde o omezení osobní svobody spočívající v zajištění žadatele je třeba trvat na tom, aby správní orgán řádně a podloženě vyložil, proč k zajištění přistupuje, odůvodnění dostatečně individualizoval a zohlednil specifika daného žadatele, postupoval co nejrychleji a také odůvodnil, proč by zvláštní mírnější opatření nebyla dostačující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. 2 Azs 253/2017-37, který je dle názoru soudu přiměřeně aplikovatelný i v řízeních podle zákona o azylu ve znění účinném od 12. 6. 2026; § 73 odst. 4 zákona o azylu, čl. 10. odst. 2 a čl. 11 odst. 1 příjímací směrnice).

44. Žalovaný vyloučil možnost uložení zvláštních opatření, protože z vyjádření žalobce do protokolu o pohovoru je zjevné, že chce v ČR setrvat za každou cenu. To žalovaného vedlo k závěru, že je vysoce pravděpodobné, že by žalobce v případě zamítavého rozhodnutí přerušil kontakt se správním orgánem či by vstoupil na území jiného členského státu za X.

45. Takový závěr žalovaný učinil, aniž by zohlednil pobytovou historii žalobce, jeho osobní, majetkové a rodinné poměry, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností z jeho strany. Jak vyplynulo ze správního spisu, konkrétně z kopie cestovního dokladu, žalobce v ČR v minulosti již opakovaně pobýval na základě platného víza. Při poslední cestě do ČR se mohl důvodně domnívat, že platným vízovým oprávněním stále disponuje, když měl v cestovním pasu vylepený vízový štítek s platností X do X, přičemž usnesení o zrušení štítku bylo vydáno X a žalobce přicestoval X poté z X. Rovněž v rámci pohovoru žalobce svou pobytovou historii v ČR zmínil.

46. K hodnocení možnosti uložení zvláštních opatření žalovaný dle názoru soudu přistoupil bez individualizace ve vztahu k osobě žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není dostatečně zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Rovněž v této části považuje soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

47. Dostatečnou individualizaci a odůvodnění postrádá rovněž stanovení doby zajištění. Ta byla stanovena v maximální možné délce 12 týdnů pouze s odkazem na čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení, aniž by žalovaný potřebu zajištění žalobce po celou maximální možnou dobu odůvodnil. Žalovaný délku zajištění odůvodnil pouze tím, že jde o maximální zákonnou délku zajištění a zároveň maximální zákonnou délku řízení na hranicích. Délku zajištění však nelze odůvodnit pouze tím, že žalovaný cizince zajistil na tak dlouhou dobu, jak mu zákonná ustanovení umožňují. S ohledem na uvedené shledal soud i v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

48. Jako nedůvodnou konečně posoudil soud námitku žalobce týkající se posouzení jeho zranitelnosti s ohledem na jeho zdravotní stav. Z odůvodněné napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný tvrzenými zdravotními problémy žalobce zabýval, přičemž uvedl, že žalobce lze považovat za osobu se zvýšenou zdravotní zranitelností vyžadující kontinuální dostupnost zdravotní péče a pravidelné X, neboť má X. S odkazem na skutečnosti sdělené žalobcem v poskytnutí údajů k žádosti, kde uvedl, že X, je naprosto v pořádku, zvláštní potřeby ani zdravotní omezení nemá, jen není schopen vykonávat těžkou fyzickou práci, dospěl žalovaný k odůvodněnému závěru, že v případě žalobce nenastala okolnost dle článku 53 odst. 2 písm. d) procedurálního nařízení, která by vylučovala použití řízení na hranicích.

49. S ohledem na shora uvedené shledal soud napadené rozhodnutí v nosných částech za nepřezkoumatelné.

VI. Závěr a náklady řízení

50. Za těchto okolností nezbylo soudu než zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Soud současně se zrušením rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění žalobce je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 46a odst. 6 zákona o azylu je vydání rozhodnutí o zajištění cizince prvním úkonem v řízení. Je-li tedy rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci znamená ukončení řízení před správním orgánem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46).

51. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není kasační stížnost přípustná (§ 33l písm. a) zákona o azylu). Praha 17. července 2026 JUDr. Dana Černá v. r. samosoudkyně