31 A 30/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce A. I., nar. X státní příslušnost: Pákistán adresa: X zastoupený Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky – Odbor azylové a migrační politiky, pošt. př. 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění za účelem zabránění vstupu na území takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-892/LE-LE34-LE34-Z-2026 ze dne 16. 7. 2026, které nabylo právní moci téhož dne, bylo podle § 73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále též „zákon o azylu“) rozhodnuto o zajištění za účelem zabránění vstupu žalobce na území ČR do 5. 10. 2026.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. j) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 (procedurální nařízení). Podle jeho názoru nelze tento režim aplikovat automaticky pouze na základě státní příslušnosti žadatele a statistických údajů o nízké míře úspěšnosti žádostí o mezinárodní ochranu podávaných státními příslušníky dané země. K aplikaci čl. 42 odst. 1 písm. j) procedurálního nařízení 3. Žalobce uvádí, že pochází z Pákistánu a je příslušníkem náboženské menšiny Ahmadíja. Již v průběhu řízení o mezinárodní ochraně tvrdil, že členové této komunity jsou v Pákistánu dlouhodobě a systematicky vystaveni diskriminaci, perzekuci a násilí ze strany soukromých osob i státních orgánů. Na podporu svého tvrzení odkazuje na řadu mezinárodních zpráv a dokumentů, z nichž podle něj vyplývá, že ahmadíjci čelí kriminalizaci základních projevů své víry, častým trestním stíháním pro údajné rouhání, útokům na modlitebny, ničení hrobů a dalším formám útlaku, přičemž stát jim neposkytuje účinnou ochranu. Současně poukazuje na aktuální informace o zemi původu, podle nichž tato situace nadále přetrvává, případně se v posledních letech zhoršuje.

4. Žalobce dále odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž nelze po osobě usilující o mezinárodní ochranu požadovat, aby se pronásledování vyhnula tím, že omezí nebo utají projevy své víry.

5. Podle žalobce se žalovaný s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Ačkoli v napadeném rozhodnutí uvedl, že nelze dospět k závěru, že žalobce náleží do skupiny osob, u nichž nelze obecné statistické údaje považovat za reprezentativní, tento závěr nijak blíže neodůvodnil. Z rozhodnutí není podle žalobce patrné, z jakých konkrétních informací žalovaný vycházel ani proč nepovažoval jeho tvrzení o příslušnosti k náboženské menšině Ahmadíja za relevantní.

6. Z těchto důvodů žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Má za to, že žalovaný rezignoval na individuální posouzení jeho situace a nezkoumal, zda vzhledem k jeho náboženskému vyznání nejsou jeho potřeby mezinárodní ochrany odlišné od obecných statistických údajů vztahujících se k pákistánským státním příslušníkům. Odkazuje přitom též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2026, sp. zn. 2 A 25/2026.

7. Žalobce dále namítá, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč v jeho případě přistoupil k zajištění podle zákona o azylu a nevyužil některé z mírnějších opatření uvedených v § 47 zákona o azylu.

8. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný otázku možného použití alternativ k zajištění vypořádal pouze stručně v jediném odstavci odůvodnění rozhodnutí. Za nedostatečný považuje závěr žalovaného, podle něhož lze předpokládat, že by se žalobce mohl pokusit zmařit svůj návrat přerušením kontaktu se správními orgány nebo vstupem na území jiného státu, kde se nacházejí jeho nejbližší rodinní příslušníci.

9. Žalobce zdůrazňuje, že ze samotné skutečnosti, že po příletu do České republiky požádal o mezinárodní ochranu, nelze dovozovat úmysl vyhýbat se rozhodnutí správních orgánů ani mařit průběh řízení. Takový závěr by podle něj musel být podložen konkrétními zjištěními nasvědčujícími například rozpornosti jeho tvrzení nebo snaze vyhnout se kontaktu s orgány veřejné moci. Naopak tvrdí, že od počátku řízení se správními orgány spolupracuje a poskytuje potřebnou součinnost.

10. Žalobce dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je zajištění cizince krajním prostředkem (ultima ratio), k němuž lze přistoupit teprve tehdy, není-li možné účelu sledovaného zákonem dosáhnout prostřednictvím mírnějších opatření. Správní orgán je proto povinen individuálně posoudit okolnosti konkrétního případu, zabývat se možností uložení alternativních opatření a přesvědčivě vysvětlit, proč by tato opatření nebyla dostatečná.

11. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje rovněž na doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), podle nichž by omezení osobní svobody mělo být užíváno pouze výjimečně a státy by měly upřednostňovat alternativní opatření, jako jsou zejména pravidelná hlášení příslušným orgánům, dohled, záruky nebo umístění do otevřených přijímacích zařízení. Existence takových alternativ podle žalobce nemůže být pouze formální a správní orgány mají povinnost jejich využitelnost aktivně zkoumat.

12. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný možnost použití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dostatečně neposoudil a neprovedl potřebná zjištění k tomu, zda by některé z těchto opatření nebylo v jeho případě dostačující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle něj není patrné, jaké konkrétní individuální okolnosti odůvodňují omezení jeho osobní svobody ani proč by nebylo možné sledovaného účelu dosáhnout prostřednictvím mírnějších prostředků. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné. Žalovaný nedostatečně zdůvodnil upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v § 47 zákona o azylu.

13. Žalobce dále namítá, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč v jeho případě přistoupil k zajištění podle zákona o azylu a nevyužil některé z mírnějších opatření uvedených v § 47 zákona o azylu.

14. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaný otázku možného použití alternativ k zajištění vypořádal pouze stručně v jediném odstavci odůvodnění rozhodnutí. Za nedostatečný považuje závěr žalovaného, podle něhož lze předpokládat, že by se žalobce mohl pokusit zmařit svůj návrat přerušením kontaktu se správními orgány nebo vstupem na území jiného státu, kde se nacházejí jeho nejbližší rodinní příslušníci.

15. Žalobce zdůrazňuje, že ze samotné skutečnosti, že po příletu do České republiky požádal o mezinárodní ochranu, nelze dovozovat úmysl vyhýbat se rozhodnutí správních orgánů ani mařit průběh řízení. Takový závěr by podle něj musel být podložen konkrétními zjištěními nasvědčujícími například rozpornosti jeho tvrzení nebo snaze vyhnout se kontaktu s orgány veřejné moci. Naopak tvrdí, že od počátku řízení se správními orgány spolupracuje a poskytuje potřebnou součinnost.

16. Žalobce dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je zajištění cizince krajním prostředkem (ultima ratio), k němuž lze přistoupit teprve tehdy, není-li možné účelu sledovaného zákonem dosáhnout prostřednictvím mírnějších opatření. Správní orgán je proto povinen individuálně posoudit okolnosti konkrétního případu, zabývat se možností uložení alternativních opatření a přesvědčivě vysvětlit, proč by tato opatření nebyla dostatečná.

17. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje rovněž na doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), podle nichž by omezení osobní svobody mělo být užíváno pouze výjimečně a státy by měly upřednostňovat alternativní opatření, jako jsou zejména pravidelná hlášení příslušným orgánům, dohled, záruky nebo umístění do otevřených přijímacích zařízení. Existence takových alternativ podle žalobce nemůže být pouze formální a správní orgány mají povinnost jejich využitelnost aktivně zkoumat.

18. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný možnost použití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu dostatečně neposoudil a neprovedl potřebná zjištění k tomu, zda by některé z těchto opatření nebylo v jeho případě dostačující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle něj není patrné, jaké konkrétní individuální okolnosti odůvodňují omezení jeho osobní svobody ani proč by nebylo možné sledovaného účelu dosáhnout prostřednictvím mírnějších prostředků. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné. Celková doba zajištění je nepřiměřená vzhledem k okolnostem případu 19. Žalobce konečně namítá nepřiměřenost stanovené doby zajištění. Uvádí, že žalovaný stanovil dobu jeho zajištění na 12 týdnů ode dne registrace žádosti o mezinárodní ochranu, tedy do 5. 10. 2026, tj. v maximální délce předpokládané pro řízení na hranicích podle čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení.

20. Podle žalobce však uvedená dvanáctitýdenní lhůta zahrnuje nejen rozhodování správních orgánů, ale rovněž případné soudní přezkumné řízení a rozhodování o opravných prostředcích. Správní orgán prvního stupně přitom rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu ve výrazně kratší lhůtě. Stanovením maximální možné doby zajištění tak podle žalobce žalovaný nepřípustně předjímá budoucí procesní vývoj věci, zejména možnost podání opravných prostředků a pokračování řízení i po vydání prvostupňového rozhodnutí.

21. Žalobce poukazuje na čl. 11 odst. 1 směrnice 2024/1346, podle něhož může být žadatel zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pouze po dobu trvání zákonných důvodů zajištění. Žalovaný podle něj v době vydání napadeného rozhodnutí nemohl mít jistotu, že důvody zajištění budou přetrvávat až do 5. 10. 2026. Délka zajištění byla proto podle žalobce stanovena preventivně a bez dostatečné vazby na konkrétní okolnosti jeho případu.

22. Žalobce je přesvědčen, že při respektování zásady subsidiarity a minimalizace zásahů do osobní svobody mělo být zajištění omezeno pouze na dobu, kterou bylo možné v okamžiku rozhodování reálně odůvodnit. Pokud by následně nastaly okolnosti odůvodňující další omezení osobní svobody, mohlo být zajištění za splnění zákonných podmínek prodlouženo. Naproti tomu stanovení maximální možné doby zajištění již v prvotním rozhodnutí podle něj neodpovídá požadavku, aby zajištění představovalo opatření poslední možnosti a trvalo jen po nezbytně nutnou dobu.

23. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje rovněž na metodické materiály Agentury Evropské unie pro otázky azylu (EUAA), podle nichž lze k zajištění přistoupit pouze tehdy, nejsou-li účinně použitelná mírnější opatření, a zajištění má být využíváno jako krajní prostředek k zabránění neoprávněnému vstupu.

24. Žalobce proto uzavírá, že žalovaný nepřesvědčivě odůvodnil stanovení doby zajištění v maximální možné délce a nevysvětlil, proč právě takto dlouhé omezení osobní svobody odpovídá okolnostem jeho případu. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí i v této části za nepřezkoumatelné.

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s uplatněnými žalobními námitkami nesouhlasí. Má za to, že v projednávané věci rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Současně je přesvědčen, že okolnosti případu odůvodňovaly postup spočívající v odepření vstupu žalobce na území České republiky a v jeho zajištění.

26. K první žalobní námitce žalovaný uvedl, že žalobce je státním příslušníkem Pákistánu, přičemž u občanů této země činí míra přiznání mezinárodní ochrany v prvostupňovém řízení 20 % nebo méně. Současně neshledal důvody pro závěr, že by žalobce náležel do kategorie osob, u nichž by uvedený statistický údaj nebyl reprezentativní z hlediska jejich potřeby mezinárodní ochrany.

27. Ve vztahu k námitce nedostatečného posouzení alternativ k zajištění žalovaný uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje na straně 3 dostatečné a přezkoumatelné vysvětlení, proč v případě žalobce nebylo možné využít některé ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu.

28. Obdobně žalovaný nesouhlasil ani s námitkou nepřiměřeně stanovené doby zajištění. Uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje rovněž na straně 3 podrobné odůvodnění délky zajištění žalobce. Podle žalovaného proto žalobní námitky neodpovídají obsahu napadeného rozhodnutí.

29. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné a přezkoumatelné, a navrhl proto zamítnutí žaloby.

III. Posouzení žaloby

30. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

31. Z obsahu správního spisu se podává, že žalobce přicestoval dne 11. 7. 2026 letecky z Abú Dhabí do Prahy s úmyslem vstoupit na území České republiky. Při hraniční kontrole provedené příslušníky Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně se prokázal platným cestovním pasem, v němž byl vylepen schengenský vízový štítek údajně vydaný Rakouskou republikou s dobou platnosti do 16. 6. 2027. Příslušníci cizinecké policie však zjistili, že uvedený vízový štítek je padělkem. Vzhledem k tomu, že žalobce současně nedisponoval žádným jiným dokladem opravňujícím jej ke vstupu a pobytu na území České republiky, byl mu odepřen vstup na území.

32. Téhož dne žalobce projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že je státním příslušníkem Pákistánu, národností Paňdžábec a vyznáním muslim ahmadíjského směru. Dále sdělil, že není politicky angažován ani nevyznává žádné politické přesvědčení. Je ženatý, jeho manželka i dvě děti nadále žijí v Pákistánu. Uvedl rovněž, že dosud nepobýval v České republice ani v jiném evropském státě, disponoval pouze vízy do Malajsie a Ázerbájdžánu a o mezinárodní ochranu v žádné zemi dosud nežádal. Zdravotně je v pořádku, netrpí žádným zdravotním omezením ani zvláštními potřebami, neužívá pravidelně žádné léky a není trestně stíhán.

33. Součástí správního spisu je odborné vyjádření k posouzení pravosti cestovního dokladu, kterým se žalobce prokázal. Z tohoto vyjádření vyplývá, že cestovní pas předložený žalobcem je pravý a žalobce je jeho oprávněným držitelem. Na straně č. 14 pasu však byl zjištěn padělek schengenského vízového štítku údajně vydaného Rakouskou republikou.

34. Součástí správního spisu jsou rovněž dokumenty týkající se postavení náboženské menšiny Ahmadíjů v Pákistánu, dále zpráva o zemi (informace australské vlády k 30.4.2025) a informace OAMP - bezpečnostní a politická situace v zemi z 8.1.2026, z nichž vyplývá, že situace je komplikovaná, k sektářskému násilí v některých částech zemi dochází, avšak k zásadní radikalizaci nedošlo 35. Z protokolu o pohovoru ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany dále vyplývá, že žalobce uvedl, že cestovní pas mu byl vydán pasovým úřadem v Pákistánu. Před budovou tohoto úřadu oslovil osoby označené jako agenti, kterým zaplatil částku 15 000 pákistánských rupií, aby mu pomohli s vyřízením pasu. Při odletu z Pákistánu neměl žádné problémy a veškeré formality podle jeho tvrzení zajistili převaděči. Za zprostředkování cesty jim zaplatil částku 7 000 USD. Také vízum do Rakouska mu podle jeho vyjádření zajistil převaděč.

36. Důvodem odchodu z Pákistánu měly být problémy související s jeho náboženským vyznáním. Žalobce uvedl, že při posledním svátku obětování, přibližně dva měsíce před odjezdem, zakoupil berana, kterého mu následně odebrala policie společně s muslimským náboženským představitelem. Dále popsal, že při cestách do zaměstnání mu místní islámští duchovní nadávali a vyhrožovali. Při cestě na kriketový zápas měl být fyzicky napaden. Podle jeho tvrzení bylo vyhrožováno nejen jemu, ale i jeho dětem. Uvedl rovněž, že příslušníci ahmadíjské komunity nesmějí své modlitebny označovat jako mešity, jinak jim hrozí jejich zbourání.

37. Žalobce dále vypověděl, že v Pákistánu nemá náboženskou svobodu. Na financování jeho cesty do Evropy se měla složit širší rodina. Pracoval jako instalatér. Náboženské problémy podle jeho tvrzení začal pociťovat také jeho starší syn po nástupu do školy. Sám žalobce měl být třikrát fyzicky napaden. Tyto incidenty však policii neoznámil, neboť se obával, že by se jeho situace ještě zhoršila. Policie podle jeho přesvědčení s místními náboženskými představiteli spolupracuje a podílí se i na bourání ahmadíjských modliteben.

38. Žalobce dále uvedl, že za nejvhodnější cíl své cesty považoval Českou republiku, resp. Evropu. Současně sdělil, že jeho bratr žije v Německu, kde je žadatelem o mezinárodní ochranu.

39. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce je státním příslušníkem Pákistánské islámské republiky, která je v referenčním roce 2025 zařazena mezi země, jejichž státním příslušníkům je mezinárodní ochrana přiznávána v 20 % případů nebo méně v prvostupňovém řízení. Z tohoto důvodu se na žalobce podle žalovaného povinně vztahuje režim řízení na hranicích podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii (dále jen „APR“).

40. Žalovaný dále konstatoval, že z veřejně dostupných informací o zemi původu nevyplývá, že by v Pákistánu od roku 2025 došlo k takové změně okolností, která by uvedený závěr zpochybňovala. Na základě shromážděných podkladů současně neshledal důvody pro závěr, že by žalobce náležel do kategorie osob, u nichž nelze uvedený podíl přiznané mezinárodní ochrany považovat za reprezentativní z hlediska jejich ochranných potřeb.

41. V rozhodnutí dále uvedl, že žalobce není nezletilou osobou ani nezletilým bez doprovodu a současně nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho posouzení jako osoby se zvláštními potřebami.

42. Pokud jde o možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, žalovaný dospěl k závěru, že tato opatření nelze v případě žalobce účinně uplatnit. Podle jeho názoru lze důvodně předpokládat, že by se žalobce v případě, že by mu nebylo přiznáno právo setrvat na území, pokusil zabránit svému návratu, a to například přerušením kontaktu se správními orgány nebo vstupem na území jiného členského státu Evropské unie, v němž se nachází jeho nejbližší rodinný příslušník.

43. K délce zajištění žalovaný uvedl, že byla stanovena v souladu s příslušnou právní úpravou a odpovídá době předpokládané pro vedení řízení na hranicích.

44. Městský soud předně uvádí, že zajištění podle zákona o azylu představuje krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se tedy o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu, který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010–74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 – byť dopadají na předchozí právní úpravu, podstata zajištění jako krajního prostředku však zůstává i novou právní úpravou nedotčena.)

45. Podle § 73 odst. 3 zákona o azylu Ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle čl. 43, včetně čl. 43 odst. 1, až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle § 47a odst.

2. Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 40 a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.

46. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu, Ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení § 46a až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

47. Podle § 42 odst. 1 písm. j) APR, aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel je státním příslušníkem třetí země, nebo, je-li osobou bez státní příslušnosti, měl dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních průměrných údajů Eurostatu za celou Unii 20 % nebo nižší, ledaže rozhodující orgán usoudí, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně nebo že žadatel patří do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany, přičemž zohlední mimo jiné významné rozdíly mezi rozhodnutími v prvním stupni a konečnými rozhodnutími.

48. Kritérium podílu kladně vyřízených žádostí ve výši 20 % nebo nižší nepředstavuje hmotněprávní předpoklad pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu. Je toliko procesním důvodem pro urychlené věcné posouzení žádosti. Jeho uplatnění je současně podmíněno zohledněním aktuální situace v zemi původu a individuálních okolností žadatele, včetně jeho případných zvláštních procesních potřeb.

49. Žalovaný při posouzení použitelnosti čl. 42 odst. 1 písm. j) APR nezůstal jen u celkového statistického údaje o míře přiznávání mezinárodní ochrany státním příslušníkům Pákistánu. Zabýval se též tím, zda tento údaj zůstává reprezentativní pro žalobce jako příslušníka ahmadíjské náboženské menšiny. Vycházel přitom z aktuálních informací o zemi původu, zejména z informací australské vlády ke dni 30. 4. 2025 a z informace OAMP ze dne 8. 1. 2026. Tyto podklady sice dokládají přetrvávající komplikovanou situaci náboženských menšin a výskyt sektářského násilí v některých částech země, nevyplývá z nich však významná změna poměrů v Pákistánu ani takové zhoršení postavení ahmadíjské komunity, které by samo o sobě činilo celkový statistický údaj nereprezentativním z hlediska jejích potřeb ochrany.

50. Městský soud se seznámil s dokumenty, na které žalobce odkazuje v podané žalobě (Annual Report 2025. Persecution of Ahmadiyya Muslim Community. International Human Rights Desk, 2025 [cit. 2026-05-26]. Social Boycott, s. 90, MUDASSIR INFO TUBE. TLP protest about Qadianis ,LASSÉE, Isabelle. End cyclical harassment and persecution of Ahmadis in Pakistan. Amnesty International, Punjab Police Barred Ahmadi Eid Prayers Across Multiple Districts. The Friday Times, AMNESTY INTERNATIONAL. Pakistan: Authorities must end escalating attacks on minority Ahmadiyya community, Police Desecrate 53 Ahmadis' Graves in Gujranwala. Persecution of Ahmadiyya Muslim Community, INTERNATIONAL. Pakistan: Authorities must end escalating attacks on minority Ahmadiyya community. AMNESTY INTERNATIONAL. "As Good as Dead": The Impact of the Blasphemy Laws in Pakistan. Pakistan Denies Voting Rights to Religious Community. Human Rights Watch. HUMAN RIGHTS WATCH. World Report 2025: Pakistan – Events of 202, AUSTRALIAN GOVERNMENT, DEPARTMENT OF FOREIGN AFFAIRS AND TRADE. DFAT Country Information Report – Pakistan, UNITED STATES COMMISSION ON INTERNATIONAL RELIGIOUS FREEDOM. Annual Report 2026 – Pakistan [March 2026, UNITED KINGDOM, HOME OFFICE. Country Policy and Information Note – Pakistan: Ahmadis.

51. Pokud jde o otázku hodnocení situace v zemi původu, dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být informace o zemi původu (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008-71; ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81).

52. Z předložených zdrojů vyplývá, že příslušníci komunity Ahmadíjů jsou v Pákistánu dlouhodobě vystaveni různým formám diskriminace a omezení náboženské svobody. Uváděny jsou zejména překážky při výkonu náboženských obřadů, omezení politických práv, zneužívání zákonů o rouhání, útoky ze strany soukromých osob či zásahy veřejných orgánů vůči náboženským symbolům a pohřebištím. Tyto skutečnosti však nejsou novým či náhle eskalujícím jevem. Naopak jednotlivé zprávy popisují obdobný okruh problémů, které pákistánskou společnost a postavení Ahmadíjů provázejí již řadu let. Informace z různých časových období svědčí spíše o dlouhodobě ustáleném stavu než o zásadním zhoršení bezpečnostní či lidskoprávní situace v poslední době.

53. Současně z předložených podkladů nevyplývá, že by v Pákistánu došlo k takové systémové změně, která by vedla k plošnému a bezprostřednímu ohrožení všech osob hlásících se k ahmadíjské víře. Přestože dokumentované případy diskriminace a jednotlivých útoků nelze bagatelizovat, jde o projevy dlouhodobě známého a relativně stabilního stavu, který je mezinárodními organizacemi opakovaně kritizován již po řadu let. Samotná existence těchto přetrvávajících problémů proto bez dalších individualizovaných okolností nevypovídá o tom, že by se situace v zemi původu natolik změnila nebo zhoršila, že by již z tohoto důvodu bylo možné dovozovat potřebu mezinárodní ochrany konkrétního žadatele. Pro posouzení důvodnosti žádosti o azyl je nadále rozhodující existence individuálního a konkrétního rizika pronásledování či vážné újmy, nikoliv pouze obecný poukaz na dlouhodobě známé postavení ahmadíjské menšiny v Pákistánu.

54. Obecně obtížná situace však sama o sobě nemůže vést k udělení mezinárodní ochrany, neboť azyl se podle ustálených principů poskytuje výlučně na základě individuálního posouzení konkrétního případu. Skutečnost, že v zemi původu nevládnou ideální podmínky nebo že zde přetrvávají politická či bezpečnostní rizika, ještě bez dalšího neznamená, že každá osoba z této země splňuje podmínky pro udělení azylu. (srov. např. usnesení NSS ze dne 17. 10. 2025, č. j. 5 Azs 150/2025-27).

55. Soud proto uzavírá, že zjištěné skutečnosti nesvědčí o tom, že by žalobci v případě návratu do Pákistánu hrozilo individuální, reálné a dostatečně závažné riziko pronásledování či vážné újmy. Obecné informace o dlouhodobě nepříznivém postavení ahmadíjské menšiny, jakkoli je nelze zlehčovat, takové riziko bez dalších konkrétních okolností samy neprokazují. Podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany proto v posuzované věci nejsou dány 56. Prvá žalobní námitka není důvodná.

57. Žalobce projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu dne 11. 7. 2026, registrace žádosti byla zahájena dne 13. 7. 2026 a pohovor s ním proběhl dne 16. 7. 2026.

58. Pro maximální délku řízení na hranicích, a tím i zajištění podle § 73 odst. 4 zákona o azylu, je rozhodný okamžik registrace žádosti, nikoli projev úmyslu ani následný pohovor. Dvanáctitýdenní lhůta podle čl. 51 odst. 2 APR proto běžela od 13. 7. 2026 a uplynula dne 5. 10. 2026.

59. Zajištění stanovené do 5. 10. 2026 tak nepřekročilo maximální zákonnou dobu a bylo z hlediska délky určeno řádně.

60. Podle § 47 odst. 1 a 2 zákona o azylu, (1) Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. (2) Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění.

61. Soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž žalovaný nedostatečně zdůvodnil nemožnost využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu namísto zajištění žalobce.

62. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný otázku použitelnosti zvláštních opatření posuzoval a své úvahy v tomto směru v rozhodnutí výslovně zachytil. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by žalovaný na posouzení mírnějších alternativ k zajištění rezignoval nebo že by jejich vyloučení odůvodnil toliko obecnými a abstraktními úvahami.

63. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky s cestovním pasem obsahujícím padělaný schengenský vízový štítek, přičemž sám následně uvedl, že zajištění víza i organizaci celé cesty do Evropy ponechal na převaděčích, kterým za tyto služby poskytl značnou finanční částku. Právě souhrn těchto okolností žalovaný vyhodnotil jako skutečnosti nasvědčující tomu, že v případě neúspěchu v řízení o mezinárodní ochraně existuje reálné riziko, že se žalobce nebude podrobovat pokynům správních orgánů a nebude k dispozici pro vedení řízení na hranicích.

64. Soud považuje tuto úvahu za logickou, individualizovanou a přezkoumatelnou. Je pravdou, že samotná skutečnost použití padělaného dokladu nemůže bez dalšího automaticky vést k závěru o nezbytnosti zajištění. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší správní soud, padělaný doklad sám o sobě nevylučuje možnost uložení zvláštních opatření, může však ve spojení s dalšími individuálními okolnostmi případu významně oslabit důvěru v to, že dotčená osoba bude dobrovolně plnit uložené povinnosti a spolupracovat s příslušnými orgány (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 Azs 42/2018-58).

65. Právě o takovou situaci se podle soudu jedná v nyní posuzované věci. Žalovaný totiž svůj závěr nepostavil výlučně na zjištění o padělaném vízovém štítku, nýbrž jej hodnotil v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi, zejména se způsobem organizace cesty prostřednictvím převaděčské sítě, s deklarovaným záměrem dostat se do Evropy a s existencí rodinné vazby žalobce na Německo. Teprve ve vzájemném souhrnu mohly tyto okolnosti založit důvodnou obavu, že by žalobce nebyl v případě uložení zvláštních opatření dostatečně dostupný pro účely řízení na hranicích.

66. Soud nepřehlédl, že žalobce po svém příletu spolupracoval se správními orgány a poskytoval potřebnou součinnost. Tato skutečnost však sama o sobě nevylučuje existenci důvodů pro zajištění ani neznamená, že žalovaný byl povinen upřednostnit některé ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Rozhodné je, zda žalovaný na základě individuálních okolností případu mohl rozumně dospět k závěru, že zvláštní opatření by nebyla dostatečně účinná k zajištění účelu sledovaného zákonem. Takový závěr přitom z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá.

67. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí netrpí žalobcem namítanou nepřezkoumatelností a že závěr žalovaného o nemožnosti účinného využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu obstojí.

68. Soud se dále zabýval přiměřeností stanovené doby zajištění. Zajištění bylo určeno do 5. 10. 2026, tedy do uplynutí maximální dvanáctitýdenní doby řízení na hranicích, která počala běžet registrací žádosti dne 13. 7. 2026. Stanovená doba proto nepřekračuje limit vyplývající z § 73 odst. 4 zákona o azylu ve spojení s čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení.

69. Délka zajištění současně odpovídá okolnostem projednávané věci a účelu řízení na hranicích, jímž je umožnit řádné a úplné posouzení žádosti, aniž by žalobce vstoupil na území. S ohledem na konkrétní okolnosti svědčící o riziku nedostupnosti žalobce pro toto řízení a na nedostatečnost mírnějších opatření nelze žalovanému vytýkat, že dobu zajištění vymezil až do zákonem přípustného maxima.

70. Soud proto neshledal, že by stanovená délka zajištění byla nepřiměřená, svévolná nebo v rozporu se zásadou minimalizace omezení osobní svobody. Napadené rozhodnutí v tomto rozsahu obstojí a není důvodu do něj zasahovat.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

71. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

72. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. srpen 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.