2 Az 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobkyně: S. D., narozená dne X státní příslušnost Ruská federace zastoupená Sdružením pro integraci a migraci, o. p. s. sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2026, č. j. OAM-917/ZA-ZA11-P07-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2026, č. j. OAM-917/ZA-ZA11-P07-2024 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepřihlédl pečlivě ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhy řízení najevo, a nedostatečně se vypořádal s tvrzeními žalobkyně. Žalovaný si neopatřil dostatečné a aktuální podklady pro rozhodnutí a ty, které měl k dispozici, nesprávně vyhodnotil. Žalovaný pochybil při posouzení existence důvodů pronásledování nebo nebezpečí vážné újmy. Napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné.

3. Žalobkyně dále namítala, že závěr o účelovosti podání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nesprávný věcně i právně. Pokud proto existují objektivní příčiny, nemůže vést podání žádosti po několika letech pobytu samo o sobě k závěru o nedůvodnosti žádosti. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany mohou vzniknout až po vstupu cizince na území ČR a mohou být založeny na událostech, k nimž došlo až po opuštění země původu žadatelem. Již v roce 2006 byla v některých oblastech Ruské federace zakázána tzv. „homosexuální propaganda“. V roce 2013 byl přijat federální zákon č. 135-FZ, známý jako „zákon proti LGBT propagandě“, který zakázal šíření informací o LGBT+ vztazích mezi nezletilými. Žalobkyně opustila Rusko v roce X. Represe proti LGBT komunitě se po tomto roce dále zpřísňovaly a rostla také společenská stigmatizace a diskriminace této komunity. K výraznému zhoršení situace došlo od roku 2022 především v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. Zákaz zveřejňování LGBT+ tematiky byl rozšířen i na dospělou populaci a Nejvyšší soud Ruské federace označil toto hnutí za extremistické. Informace o zemi původu týkající se sexuálních menšin ze 7. 4. 2025 potvrzuje prohlubující se diskriminaci LGBT+ osob v mediálním prostoru, násilí ze strany nestátních aktérů a intenzivní homofobii ve společnosti. Současné obavy žalobkyně vycházejí z její identity a z přesvědčení, které zastávala už v Rusku, nikoliv z účelově vytvořeného tvrzení pro potřeby azylového řízení. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024-48. Žalobkyně jako odpůrkyně ruského režimu nemůže nést odpovědnost za jednání Ruska, zvlášť když podporovala opozici, otevřeně deklaruje, že je lesba, a za takové jednání jí v Rusku hrozí perzekuce. Žalobkyně se ohrazovala také proti povýšenému přístupu žalovaného, který hodnotil stupeň jí dosaženého vzdělání a její práci. K tomu uvedla, že pro posouzení hrozby pronásledování je irelevantní, jaké studium absolvovala a jakou pracovní pozici zastává.

4. Žalobkyně namítala rovněž to, že žalovaný nedostatečně posoudil rizika pronásledování LGBT+ osob v Rusku. Na jedné straně sice konstatuje zpřísnění ruské legislativy vůči LGBT komunitě, avšak dovozuje, že nečelí plošnému pronásledování. Odkaz žalovaného na relativně nízký počet evidovaných případů nemůže být v autoritativním politickém systému sám o sobě spolehlivým ukazatelem míry pronásledování. Represe se totiž mohou projevovat i nepřímo. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2025, č. j. 16 Az 5/2025-45. Žalobkyně navíc v rámci svého vyjádření k podkladům napadeného rozhodnutí upozorňovala na další zdokumentování represí proti LGBT+ osobám v Rusku, a to i proti tzv. „low-profile“ jedincům, tedy osobám, které nejsou aktivisty ani veřejně známými členy komunity. Represivní opatření nejsou namířena pouze proti aktivistům, ale slouží k širšímu umlčení a marginalizaci LGBT, o čemž svědčí i zpětné postihování za roky staré aktivity, jako bylo obvinění fotografky Inny Mosiny v lednu 2024 za fotografii na již smazaném účtu, či kriminalizace běžné obchodní činnosti, kdy byli v květnu 2025 zadrženi pracovníci nakladatelství za pouhý prodej knih s LGBT tematikou. Prohlášení žalovaného o tom, že příslušnost k LGBT v Rusku není trestná, je dezinterpretací, neboť v praxi je prostřednictvím legislativy o propagandě a extremismu postihována jakákoliv veřejná podpora či příslušnost k LGBT komunitě. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2026, č. j. 34 Az 17/2025-56. Žalobkyně dále namítala, že i v Moskvě či Petrohradu je gay scéna nucena k výrazné míře autocenzury. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace o tom, že LGBT je extremistickou organizací, navíc probíhaly v klubech razie a některé podniky byly nuceny svou činnost ukončit. Situace se liší region od regionu, ale společný je nepřátelský přístup vůči LGBT, společenská stigmatizace a diskriminace. Žalovaný tak nesprávně vyhodnotil informace o zemi původu a v napadeném selektivně uvedl pouze ty informace, které podporovaly jeho závěr o relativním bezpečí velkých měst. Údaje shromážděné žalovaným o situaci LGBT v Rusku jsou nedostatečné a nesprávně interpretované a závěry žalovaného jsou proto nepřezkoumatelné.

5. V souvislosti s předchozí námitkou žalobkyně namítala, že žalovaný nedostatečně posoudil riziko pronásledování žalobkyně jakožto příslušnice LGBT+ v Rusku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36, žalobkyně uvedla, že předchozí absence konfliktu se státní mocí nemůže sama o sobě vyloučit riziko pronásledování a žalovaný přitom nemůže pominout zhoršující se bezpečnostní situaci v Rusku. Žalobkyně namítala, že na jejím X účtu jsou dodnes veřejně dostupné fotografie s duhovou vlajkou. Klubovou scénu v Rusku nenavštěvovala, protože X. Žalobkyně dokládala fotografie s X. Tyto informace žalobkyně dříve nesdílela, neboť si to X nepřála z důvodu obav o vlastní bezpečí. Žalobkyně tedy konzistentně již od svých X let dokumentovala podporu a příslušnost ke komunitě LGBT. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že požadavek žalovaného na vyšší míru „viditelnosti“ žalobkyně v rámci LGBT komunity, odporuje principu individuálního posouzení žádosti. Žalobkyně se ohradila rovněž proti argumentu žalovaného, že na fotografiích na X není identifikovatelná. Po otevření profilu je totiž žalobkyně jasně rozpoznatelná, a to včetně zřetelných fotografií obličeje. Žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy.

6. Žalobkyně namítala nedostatečné posouzení rizika jejího pronásledování za protirežimní názory. Žalovaný nereflektoval zásadní změnu politicko-právního prostředí v roce 2022 a zpřísnění následující po listopadu 2023. Skutečnost, že žalobkyně vycestovala legálně, nijak nevylučuje, že se žalobkyně stane terčem represí z důvodu aktivit vyvíjených v ČR. Protirežimní postoj žalobkyně konzistentně vyjadřovala v obou pohovorech. Doložila i důkazy tam, kde to bylo možné. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024-48. Žalovaný nereflektoval, že výpovědi žalobkyně a důkazy předložené v průběhu správního řízení svědčí o jejím setrvalém opozičním postoji. Žalovaný vyhodnotil důkazy nedostatečně a bez přesvědčivých důvodů je označil za nedůvěryhodné.

7. Žalobkyně dále namítala nedostatečné posouzení rizika jejího pronásledování po návratu do Ruska. Žalobkyně s odkazem na zprávu o situaci navrátilců do Ruska ze dne 25. 2. 2025 uvedla, že detailnější kontrole při návratu podléhají osoby pobývající v zahraničí po delší časový úsek, přičemž kontrola může zahrnovat i elektronická zařízení na hranicích. U žalobkyně je tedy zvýšené riziko detailní kontroly. Ruské orgány postihují i jednorázové projevy nesouhlasu, přičemž účastníci opozičních demonstrací jsou systematicky identifikováni a sankcionováni, a to i zpětně. Protiválečné projevy včetně aktivit realizovaných v zahraničí jsou považovány za závažný politický odpor a jsou kriminalizovány. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nereflektoval, že Rusko rozšiřuje digitální dohled nad obyvatelstvem pomocí aplikace MAX, která sbírá metadata a umožňuje přístup ke geolokaci, kontaktům a systémovým procesům zařízení, což umožňuje státním orgánům monitorovat soukromou komunikaci a aktivity uživatelů. Shromážděné podklady jsou nedostatečné a nesprávně interpretované, a proto jsou závěry žalovaného nepřezkoumatelné.

8. Žalobkyně namítala, že žalovaný posuzoval její sexuální orientaci a politické aktivity odděleně, aniž by zohlednil jejich vzájemnou souvislost a společný dopad na míru hrozícího rizika. U žalobkyně je zvýšená pravděpodobnost negativního zacházení. V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2026, č. j. 34 Az 17/2025-56. Žalovaný opomněl hodnotit uvedené skutečnosti ve vzájemných souvislostech, a tak nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

9. Žalobkyně namítala, že žalovaný se v rámci posouzení hrozby pronásledování nezabýval otázkou dostupnosti vnitřní ochrany na území Ruska ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu.

10. Závěrem pak žalobkyně namítala nedostatečné zhodnocení naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, které je stiženo stejnými vadami jako posouzení důvodů pro udělení azylu.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně ze země původu nevycestovala kvůli azylově relevantním obavám. Důvodem pro vycestování byla snaha získat evropské vzdělání. Žalobkyně sama potvrdila žalovanému, že v souvislosti s účastí na demonstracích na podporu Alexeje Navalného z let 2016–2018 neměla žádné potíže, což platí i v souvislosti s LGBT pochody. Žalobkyně se do země původu dobrovolně vracela a na zastupitelském úřadu Ruska v ČR si bez obtíží vyřídila nový ruský pas. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by žalobkyně splňovala důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně využila možnost žádat o mezinárodní ochranu jako poslední pokus, jak si v ČR zajistit legální pobyt, a to po X letech od příjezdu do země. Z toho žalovaný dovozoval účelovost žádosti. K hodnocení situace členů LGBT komunity v Rusku odkázal na stranu 10 napadeného rozhodnutí. Pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany z důvodu příslušnosti k sexuální menšině by podle žalovaného byly nutné individuální přidružené důvody, které však v případě žalobkyně neshledává. Žalobkyni za její sexuální orientaci ze strany ruských úřadů žádné azylově relevantní nebezpečí nehrozí, k čemuž žalovaný odkázal na stranu 12–16 napadeného rozhodnutí. Žalovaný odmítl rovněž oprávněnost žalobních námitek týkajících se doplňkové ochrany, k čemuž odkázal na stranu 19–23 napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále uváděl, že tvrzené politické aktivity žalobkyně ve vztahu k podpoře Ukrajiny a kritice Ruska nebyly prokázány. Příslušníci LGBT v Rusku jsou sice ruskými státními orgány nahlíženi negativně a v ojedinělých případech dochází i ke stíhání, nejedná se však o intenzitu, která by sama o sobě odůvodňovala udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

12. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

13. Dne 15. 7. 2024 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 18. 7. 2024 poskytla žalobkyně údaje ke své žádosti, přičemž uvedla, že se o politiku nezajímá, ale chodila na mítinky v Rusku i v ČR. V roce X přijela do ČR kvůli studiu O udělení mezinárodní ochrany žádá poprvé, a to z důvodu, že je členkou LGBT komunity, což není v Rusku bezpečné a mohla by tam být uvězněna. Dne 18. 7. 2024 byl s žalobkyní rovněž proveden pohovor, v rámci kterého uvedla, že svou vlast opustila primárně kvůli studiím. Chtěla studovat v ČR kvůli tomu, že je zde studium zdarma v češtině a žalobkyně chtěla evropské vzdělání. Žalobkyně získala X a v X nepokračovala, neboť nestihla podat další žádost o vízum, které jí nebylo uděleno. Naposledy byla žalobkyně v Ruské federaci v X. Žalobkyně měla X. Byla ve vlasti asi měsíc. Od roku X, co poprvé přicestovala do ČR, byla žalobkyně v zemi původu X. X v roce X a pak v roce X. V Rusku se účastnila mítinků na podporu Navalného, to byla žalobkyně X. Než přijela do ČR, byla asi na třech shromážděních, která se konala v letech X v X. Účastnilo se jich hodně lidí, tisíce. Žalobkyně popsala průběh mítinků tak, že s kamarády šli do centra, kde bylo hodně lidí s plakáty, na nichž měli napsáno „svoboda pro Rusko“ nebo „Putin musí odejít“, něco v tom smyslu. Poté žalobkyně s kamarády chodila s těmito plakáty a vykřikovali hesla z plakátů. Bylo tam hodně policistů, kteří zadržovali demonstranty. Žalobkyně sama nebyla zadržena, ale její kamarádka ano a byla kvůli tomu propuštěna z práce a z univerzity. Na všech shromážděních, kterých se žalobkyně účastnila, byla přítomna policie, která prováděla zadržování, avšak žalobkyně nikdy zadržena nebyla. V souvislosti s účastí na těchto shromážděních neměla žalobkyně žádné potíže a fungovala ve vlasti dál bez jakýchkoli problémů či omezení. V den, kdy zemřel Navalný, šla žalobkyně v Praze položit květiny k ruské ambasádě. Svou homosexuální orientaci objevila žalobkyně v X, kdy si o tom začala číst a účastnila se malého průvodu na podporu LGBT komunity v X, což bylo v roce X nebo X, kdy to ještě v Rusku nebylo zakázáno. Bylo to X, kdy je v Rusku státní svátek a byl tam velký průvod, kde byly různé organizace s plakáty a vlajkami. Žalobkyně šla s nimi přes centrum X. Na dotaz žalovaného, zda se tedy jednalo o malý nebo velký průvod, žalobkyně upřesnila, že to byl velký průvod různých organizací a žalobkyně šla s malou organizací na podporu LGBT komunity. Průvod zpočátku probíhal dobře, ale ke konci starosta X začal účastníkům říkat, že jsou nemocní, potřebují léčbu a přijdou do pekla. Nic nebezpečného se na tom průvodu nestalo. Na dotaz žalovaného uvedla žalobkyně, že si svou homosexualitu uvědomila v X nebo Xletech, kdy byla zamilovaná do spolužačky. Rodina žalobkyně je velmi tradiční, a proto jim o své sexuální orientaci neřekla, protože by s ní přestali mluvit a nepřijali by ji. Žalobkyně neprojevovala svou orientaci na veřejnosti, ale udržovala lesbický vztah se X, který trval X. Následně žalobkyně odjela do ČR. Žádné podniky nebo kluby určené pro LGBT komunitu ve vlasti žalobkyně nenavštěvovala, neboť byly přístupné od Xlet, a v době, kdy již žalobkyně byla X, na to neměla čas, neboť jezdila do ČR. Se ženami stejné orientace se žalobkyně v Rusku seznamovala přes X, kde se bavily o X. LGBT je v Rusku považováno za extremistickou organizaci, není možné se projevovat, např. za nošení náušnic s duhovou vlajkou můžete jít do vězení. Za udržování homosexuálního vztahu hrozí v Rusku vězení. Žalobkyně slyšela o případu člověka, který nosil duhové náušnice a byl na 15 dnů zadržen. Žalobkyně v Rusku nezná nikoho, kdo by udržoval homosexuální vztah. Žalobkyně uvedla, že by mohla být uvězněna podle zákona o extremistických organizacích. Žalobkyně má v Rusku hodně kamarádů, kteří jsou stejné orientace, avšak neví, jak se jim daří, protože s nimi již nekomunikuje. Přestěhováním žalobkyně do ČR se jejich vazby zpřetrhaly a už nejsou v kontaktu ani přes sociální sítě. Seznámila se s nimi na X nebo na X. V Rusku o homosexuální orientaci žalobkyně vědí přátelé z X a někteří X. Z rodiny to neví nikdo. Žalobkyně na dotaz žalovaného uvedla, že v ČR se veřejně jako homosexuálka neprojevuje, chodila na Pride průvody v ČR. Ještě v roce X se v X účastnila pochodu Pride, když tam byla na dovolené s X a s X. Na dotaz žalovaného uvedla žalobkyně, že na pochodu Pride v X byla X, v roce X a X. Žalobkyně se neprojevuje více, neboť nevěří lidem a necítí se bezpečně, protože je z Ruska. V Praze chodí žalobkyně do klubu s názvem X. Hned vedle je bar X, kde mají vlajku a podporují LGBT komunitu. Tyto kluby jsou na zastávce X, je to někde v okolí ulice X. V současné době žalobkyně žádné intimní vztahy neudržuje, neboť nepotkala takovou osobu, se kterou by chtěla vztah. X neužívá. V budoucnu by chtěla žalobkyně být otevřená, chtěla by mít v budoucnu přítelkyni a neskrývat to. Chce mít i rodinu. Žalobkyně nikdy neměla potíže vycestovat z Ruska, nikdy se nepotýkala s žádnými potížemi, a to ani v souvislosti s její orientací. Do Ruska by se žalobkyně nevrátila, jela by radši do Srbska nebo do Jižní Ameriky. V Rusku neměla žalobkyně nikdy žádné problémy s policií nebo s jinými státními orgány. Žalobkyně je aktivní na X, kam dává většinou X, ale má tam také hodně příběhů z průvodů nebo co se týče LGBT komunity. Na X vystupuje žalobkyně pod přezdívkou a má maximálně X sledujících. Jedná se o veřejný profil.

14. Dne 6. 8. 2025 byl s žalobkyní proveden doplňující pohovor, v rámci kterého uvedla, že naposledy byla v Rusku v roce X, do ČR přicestovala v roce X. V X byla žalobkyně na ruské ambasádě pro nový pas. Žalobkyně ve vlasti nikdy nebyla trestně stíhána a nemá informace, že by ve vlasti po jejím odjezdu bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Během pobytu v ČR se žalobkyně účastnila akcí proti ruskému režimu. Poprvé byla na malém mítinku před ruskou ambasádou, když zemřel Alex Navalný. To bylo asi dva roky nazpět. Dále byla 2. 8. 2025 na průvodu Prague Pride, kde měli hesla „společně proti nenávisti“ a „Putin is a killer“. Fotky z první akce žalobkyně doložila, další fotky může doložit. Žalobkyně se dále účastnila mítinku na Staroměstském náměstí na podporu Ukrajiny, a to ke Dni nezávislosti Ukrajiny. Žalobkyně má v Rusku X. V kontaktu je se všemi, s X mluví každodenně. X a X vůbec nepodporují válku na Ukrajině, podporovali Alexeje Navalného, ale nyní již žádné své názory nesdílí, protože by za ně v Rusku mohli dostat trest. Žalobkyně uvedla, že se každý rok účastní pochodu Prague Pride a X. O mezinárodní ochranu žalobkyně žádá proto, že je otevřená lesbička. V Rusku o tom nemůže otevřeně hovořit, dostalo by ji to do vězení. Nemůže tam chodit otevřeně s LGBT symbolikou. Dále žalobkyně nepodporuje politický režim v Rusku a válku na Ukrajině. Kvůli tomu nemůže v Rusku svobodně a otevřeně žít. Žalobkyni v Rusku hrozí trest za její sexuální orientaci podporu Ukrajiny. Podle zákona o propagandě LGBT by mohla hrozí žalobkyni za homosexualitu 15 dnů vězení. Podle zákona o zahraničních agentech. Za podporu Ukrajiny by mohla žalobkyně dostat trest 15 let vězení. Podle zákona o diskreditaci ruské armády by žalobkyně mohla dostat trest 15 let vězení nebo pokutu 50 milionů rublů. Žalobkyně svou sexuální orientaci nijak neskrývá, chodí na Prague Pride, do klubu X a na batohu nosí malou duhovou stužku. Žalobkyně uvedla, že do spisu doloží další fotky na podporu tvrzení o tom, že je aktivní v souvislosti s průvody hrdosti. Nikdo z rodiny stále neví o orientaci žalobkyně. V současnosti nemá žalobkyně žádný vztah, v minulosti měla v ČR X. Žalobkyně se v případě návratu do vlasti obává trestů za její sexuální orientaci a protirežimní postoje.

15. Žalobkyně se písemně vyjádřila k podkladům napadeného rozhodnutí. Informace OAMP o sexuálních menšinách v Rusku ze dne 7. 4. 2025 potvrzuje tvrzení žalobkyně ohledně situace LGBT+ osob v Rusku. Žalobkyně poukazovala na návodnou otázku týkající se postihu sexuálních menšin a současně upozornila na změnu situace k horšímu od doby, kdy byla informace OAMP vydána. Terčem represí se již nestávají jen aktivisté, ale i běžní občané. Informace OAMP o situaci navrátilců do Ruska ze dne 25. 2. 2025 uvádí, že neexistuje oficiální státní politika postihu navrátilců a že se ruské státní orgány během kontrol na hranicích nezaměřují na určité sociální skupiny. Tyto závěry je však podle žalobkyně nutné hodnotit v kontextu ostatních dostupných informací. Jakýkoliv projev LGBT+ identity je právně kvalifikován jako extremistický obsah. U žalobkyně se vedle příslušnosti k LGBT+ komunitě připojuje ještě další rizikový faktor – účast na protivládních shromážděních v letech X, účast na pietních akcích po smrti Navalného a podpora Ukrajiny. Nelze se proto spoléhat na to, že se ruské orgány o činnostech žalobkyně nedozví. Pronásledování LGBT+ probíhá rovněž prostřednictvím digitálního dohledu, udávání a policejního monitoringu, přičemž příspěvky na X profilu žalobkyně jsou stále veřejně dostupné a spojené s identifikovatelnými fotografiemi žalobkyně. Rusko rozšiřuje digitální dohled nad obyvatelstvem pomocí aplikace MAX, která sbírá metadata a umožňuje přístup ke geolokaci, kontaktům a systémovým procesům zařízení, což umožňuje státním orgánům monitorovat soukromou komunikaci a aktivity uživatelů. K pohovorům k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně uvedla, že zahrnovaly sugestivní otázky, které vytváří dojem, že výpověď žalobkyně je a priori považována za nevěrohodnou. Jen proto, že v minulosti žalobkyně pronásledována nebyla, nelze vyloučit riziko budoucího pronásledování.

16. Dne 22. 1. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu v žádné z jejích forem podle zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že při rozhodování vycházel především z výpovědí žalobkyně, z jí doložených materiálů a dále z informací, které v průběhu správního řízení shromáždil ohledně politické a bezpečností situace a stavu dodržování lidských práv v Ruské federaci. Konkrétně se jednalo o Informaci OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace, ze dne 7. 4. 2025; Informaci OAMP – Ruská federace – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, Kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných, ze dne 25. 2. 2025; a Informaci OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 15. 4. 2025. Žalovaný dále konstatoval, že žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována, nebyla nikdy zadržena ani neměla problémy s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami. Ani za příslušnost k sexuální menšině nebyla žalobkyně nikdy sankcionována, ačkoliv se účastnila LGBT části průvodu X. Žalobkyně neutíkala z vlasti z žádných objektivních důvodů či hrozeb, ale z vlastního rozhodnutí a do vlasti se poté opakovaně vracela. Azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu tedy udělen nebyl. Žalobkyně podle žalovaného nemůže pociťovat v zemi původu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobkyně neměla ve vlasti z výše uvedených důvodů žádné problémy. Žalovaný také poukázal na zjevnou účelovost podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobkyně podala až poté, co jí v roce 2023 nebyl prodloužen studijní pobyt a dne 30. 5. 2024 jí byl vydán výjezdní příkaz. Až poté se žalobkyně dostavila do přijímacího střediska, kde žádost podala. Podle žalovaného bylo zjevné, že pokud by žalobkyně měla možnost legalizovat svůj pobyt jiným způsobem, nikdy by žádost o udělení mezinárodní ochrany nepodala. Obavy z návratu do Ruska jsou pouze účelově uvedenou záminkou, s jejíž pomocí si žalobkyně snaží jakýmkoliv způsobem zajistit další pobyt v ČR. Žalobkyni přitom v dřívějším podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nic nebránilo. Na základě shromážděných informací žalovaný uvedl, že nelze konstatovat, že by LGBT+ komunita v Rusku čelila plošně represivnímu jednání, které by svým rozsahem, povahou a intenzitou dosahovalo pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Porušení zákonů namířených proti sexuálním menšinám jsou v drtivé většině případů hodnocena jako přestupky, nikoliv trestné činy, a vzhledem k lidnatosti Ruska se jedná o zanedbatelné množství. Stanovené finanční pokuty od 50 do 70 tisíc rublů nelze považovat za nepřiměřený trest a závažné porušení lidských práv. Samotná odlišná sexuální orientace v Rusku není trestná na rozdíl od případné propagace LGBT hnutí. V Rusku o sexuální orientaci nevědí ani rodiče žalobkyně, měla pouze X, ani v ČR se s členy LGBT komunity nestýkala. Ze sociálních sítí doložila pouze několik fotografií, na nichž je žalobkyně na oslavách Prague Pride v Praze či X, přičemž X. Ze samotné účasti na pochodu hrdosti se nedá učinit závěr o sexuální orientaci jedince a neznamená to zvýšený zájem ruských orgánů o žalobkyni. Žádné další aktivity, za které by se mohla stát terčem zájmu ruských složek, žalobkyně neuváděla ani nedoložila. Žalovaný uvedl, že se seznámil rovněž s účtem žalobkyně na X, přičemž žalobkyně tam nevystupuje pod vlastním jménem, kvůli X je na profilové fotografii k nepoznání. Přestože žalovaný neshlédl všechny stovky fotografií, jednalo se v naprosté většině o zachycení soukromého života žalobkyně. Žalovaný neshledal žádné příspěvky zabývající se konfliktem na Ukrajině ani žádné příspěvky na podporu LGBT komunity. Žalobkyni nelze označit za osobu, která ve veřejném a mediálním prostoru propagovala LGBT tématiku. Žalovaný zdůraznil výjimečnost institutu azylu a konstatoval, že žalobkyně podmínky pro jeho získání nesplnila. Žalobkyni ve vlasti nehrozí vážná újma ve formě trestu smrti či popravy. Tento druh sankce ruské právo umožňuje, avšak je dlouhodobě uvaleno moratorium na jeho výkon a ani žalobkyně sama tuto hrozbu netvrdila. Taktéž jí nehrozí mučení nebo jiné nelidské zacházení, protože nebyla ve vlasti trestně stíhána, pravidelně se tam vracela a neuvedla nic, co by svědčilo o tomto riziku. Bezpečnostní situace je ve většině Ruska stabilní, žalobkyni v souvislosti s válkou na Ukrajině nehrozí, s ohledem na její poslední bydliště ve vlasti, zvláštní nebezpečí. Doplňková ochrana jí tak udělena nebyla. Zároveň nebylo zjištěno, že by byla žalobkyně rodinným příslušníkem osoby požívající azyl nebo doplňkovou ochranu ve smyslu § 13 zákona o azylu, resp. § 14b téhož zákona.

V. Hodnocení věci soudem

17. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona o azylu a vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

19. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

20. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

21. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že žalobkyně podala svou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR účelově, neboť tak učinila až poté, co jí nebyl prodloužen pobytový status, a nadto až po X letech pobytu v ČR. Toto přesvědčení vyslovil žalovaný rovněž v rámci svého vyjádření k žalobě.

22. Soud k tomuto úvodem předesílá, že okamžik podání žádosti je pouze jedním z hodnotících kritérií a při posouzení individuálních okolností každého případu je třeba se zabývat důvody, pro které byla žádost podána až s časovým odstupem, tedy nikoli bezprostředně poté, kdy žadatel na území České republiky přicestoval a žádost podat objektivně mohl. Judikatura Nejvyššího správního soudu také operuje s tím, že důvody pro udělení mezinárodní ochrany mohou vzniknout až poté, co cizinec vstoupí na území ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71). V neposlední řadě to vyplývá z čl. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle nějž odůvodněná obava z pronásledování nebo reálné nebezpečí vážné újmy mohou být založeny na událostech, k nimž došlo po odjezdu žadatele ze země původu, a mohou být založeny na činnosti, kterou žadatel vyvíjel po opuštění země původu, zejména pokud se zjistí, že činnost, o kterou se dotyčná žádost opírá, představuje vyjádření a pokračování názorů a přesvědčení, které měl žadatel v zemi původu.

23. Proto v případě, kdy je podání žádosti až po uplynutí určité doby odůvodněno událostmi nastalými až v průběhu pobytu žadatele na území ČR, nemůže být zásadně závěr o účelovosti žádosti bez dalšího opodstatněný. Jakkoli žalobkyně teoreticky mohla žádost podat dříve, s ohledem na dobu jejího odjezdu ze země původu, není zcela na místě hodnocení jejího postupu jako účelového. Žalobkyně pobývala v ČR legálně na základě víza za účelem studia, a tudíž zjevně nepociťovala potřebu žádat o mezinárodní ochranu; ta vznikla až v situaci, kdy oprávnění k pobytu pozbyla. Případ žalobkyně se tedy výrazně liší od jednání těch cizinců, kteří se dostanou do ČR nelegálně, často zde i nelegálně pracují, své pobytové oprávnění nijak neřeší a teprve v situaci, kdy jsou odhaleni a je jim uděleno správní vyhoštění, případně jsou za tímto účelem též zajištěni, požádají o mezinárodní ochranu. Takový postup obvykle výrazně oslabuje hodnověrnost jejich azylového příběhu, byť ani tak zcela nevylučuje možnou důvodnost jejich žádosti. Žalobkyně dále v době svého příchodu do ČR, tj. v roce X, dostatečné důvody pro udělení mezinárodní ochrany neměla, nemělo by tedy žádný smysl o ni žádat. Žalobkyně tvrdila, že před svým odchodem ze země původu svou odlišnou sexuální orientaci ani podporu LGBT+ komunitě kromě účasti v sekci LGBT+ osob na X průvodu nijak výrazně neprojevovala, a totéž lze konstatovat, s výjimkou účasti na X demonstracích, o jejích dalších politických názorech.

24. Pro hodnocení hodnověrnosti výpovědi žadatele o důvodech pro udělení mezinárodní ochrany založených na činnostech, které žadatel vyvíjel až během svého pobytu v ČR, může být podle čl. 5 odst. 2 kvalifikační směrnice relevantní i to, zda mají tyto činnosti svůj původ v názorech a přesvědčeních, které měl žadatel již v zemi původu.

25. To byl případ žalobkyně. Jí uváděné důvody k odjezdu ze země původu v roce X se v jisté míře shodují s důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2024, tj. sexuální orientace a nesouhlas s politickým režimem. Současně bylo nutno zohlednit, že od počátku roku 2022 došlo v zemi původu žalobkyně k významným změnám, a to jak na mezinárodní úrovni (zahájení otevřené vojenské agrese Ruska vůči Ukrajině dne 24. 2. 2022), tak na úrovni vnitrostátní, včetně negativního postoje státních i nestátních aktérů k lidem spadajícím do skupiny LGBT+. Tento vývoj opodstatňuje nezbytnost důkladného individuálního posouzení žádosti žalobkyně ze všech jí uváděných důvodů.

26. V tomto ohledu je nezbytné připomenout, že žalovaný věrohodnost žalobkyně a jejích tvrzení obecně ani v jednotlivostech nezpochybnil, byť ve vztahu k jí předkládaným dokladům (kopie fotografií a screenshotů) uváděl, že její tvrzení, zejm. o jejích politických aktivitách a o účasti na demonstracích, nedokládají. Soud vyšel z toho, že je žalobkyně homosexuálkou a že v určité míře nesouhlasí s ruským politickým režimem.

27. Nyní je na místě zkoumat, zda žalovaný v případě žalobkyně dostatečně vyhodnotil důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Ten se cizinci udělí tehdy, má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu. Žalobkyně konzistentně poukazovala na svoji sexuální orientaci a na podporu Alexeje Navalného a Ukrajiny. V úvahu tedy přichází důvody příslušnosti k určité sociální skupině a pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu.

28. Obavy z pronásledování žalobkyně v průběhu správního řízení vyjádřila v souvislosti se svou příslušností k sexuální menšině, když se identifikovala jako homosexuálka. K posouzení těchto obav směřovaly i její žalobní námitky. Jak vyplývá z již výše citovaného ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, je odůvodněný strach z pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. V tomto ohledu je třeba nejprve podotknout, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006-52). Ze zprávy o zemi původu ohledně sexuálních menšin vyplývá, že státní moc a státní média vystupují proti LGBT+ komunitě a postoj ruské společnosti je obecně negativní. Podmínku příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu má proto zdejší soud za splněnou. Ostatně ani žalovaný v napadeném rozhodnutí nerozporoval sexuální orientaci žalobkyně a příslušnost k uvedené sociální skupině. Není tedy pravdou, že by zcela rezignoval na posouzení jeho sexuální orientace. Naopak z tvrzení žalobkyně o její sexuální orientaci vycházel.

29. Samotná příslušnost k sociální skupině ovšem pro udělení mezinárodní ochrany nepostačuje. K takové skutečnosti musí přistoupit i odůvodněný strach z pronásledování. Postavením homosexuálů v zemi původu se žalovaný zabýval zejména na stranách 10–13 napadeného rozhodnutí. Situaci žalobkyně zhodnotil a dospěl k závěru, že jí v případě návratu nebezpečí pronásledování v tomto ohledu nehrozí. S tím se žalobkyně neztotožňuje. V této souvislosti je tak na místě předeslat, že rozhodování o udělení mezinárodní ochrany má podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu prospektivní povahu. Dochází tedy k posuzování nebezpečí hrozícího žadateli o udělení mezinárodní ochrany v budoucnu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019-77, nebo ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Azs 146/2018-43). Při zkoumání možnosti budoucího pronásledování ve smyslu § 12 psím. b) zákona o azylu je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti. Možnost budoucího pronásledování tak musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Azs 401/2018-64, nebo ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 354/2020-31). Blíže vymezil standard přiměřené pravděpodobnosti Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, v němž dovodil, že „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech) [tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky jisté (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard „nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ 30. Žalobkyně uvedla své obavy značně obecně, když se odkazovala toliko na skutečnost, že by nemohla v Rusku žít normální život a nebylo by pro ni možné mít trvalý partnerský vztah a rodinu. Žalovaný její obavy v napadeném rozhodnutí posoudil. K tomu nutno podotknout, že žalobkyně ve vlasti udržovala X, o kterém se veřejně nevyjadřovala, a poté v pohovoru i v doplňujícím pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že na území ČR lesbické vztahy neudržovala. Není jasné, proč v ČR, kde by jí za homosexuální vztah nic nehrozilo, se žalobkyně dobrovolně rozhodla partnerské vztahy nenavazovat, a proč by se to v budoucnu při návratu do země původu mělo změnit. Žalobkyně dále odkazovala se na nový zákon zakazující propagaci LGBT+ komunity a homofobní naladění společnosti. Na základě informací o zemi původu obsažených ve správním spise není sporu o tom, že lesby a další osoby s různou sexuální orientací a genderovou identitou v Rusku představují pro účely posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany sociální skupinu, která čelí negativnímu jednání jak ze strany státu, tak od nestátních aktérů. Soud k tomu dodává, že i v případě problematických států z hlediska dodržování lidských práv nelze bez dalšího uzavřít, že by byl kterýkoliv občan tomuto negativnímu vlivu vystaven (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004- 79, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 3 Azs 298/2022-41, a ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 Azs 57/2023-35). Ze shromážděných podkladů rozhodně nevyplývá, že by každý člověk s odlišnou sexuální orientací čelil v Rusku pronásledování a represím. Ze zpráv o zemi původu se také podává, že panuje rozdíl mezi venkovem a městy. Zejména jako relativně liberální se jeví X a X, kde je situace LGBT+ podle průzkumů neziskových organizací nejlepší. To je i případ žalobkyně.

31. Žalobkyně uváděla, že v Rusku, ani při svých pozdějších návštěvách, svou sexuální orientaci neprojevovala. Po dobu pobytu v ČR měla jen X. O její homosexualitě nevědí ani její rodiče, vědí o ní pouze přátelé z X a X. Žalobkyně svou příslušnost k LGBT+ komunitě nedávala ve vlasti žádným způsobem najevo. Žalobkyně svou opatrnost pramenící z nedůvěry k lidem vyjádřila již v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Nelze dospět k závěru, že pokud žalobkyně nevede vysoce exponovaný a komunitně orientovaný životní styl, není její sexuální orientace relevantní. Je však třeba uvážit, zda by měly ruské státní orgány možnost tuto skutečnost o žalobkyni zjistit, a jak je to s ohledem na situaci v Rusku pravděpodobné. S jinými LGBT osobami z Ruska žalobkyně již nekomunikuje, odjezdem do ČR se jejich vazby zpřetrhaly. Žalobkyně svou orientaci veřejně nikdy neoznámila. Nechodila ani do klubů, což však ve vztahu k období před vycestováním ze země původu odůvodňovala X. Nečinila tak však nijak intenzivně ani posléze v ČR. Samozřejmě je třeba vycházet z toho, že „[p]ři posuzování žádosti o přiznání postavení uprchlíka nemohou příslušné orgány rozumně očekávat, že žadatel o azyl bude v zemi původu svou homosexualitu skrývat nebo si bude počínat se zdrženlivostí při projevování sexuální orientace, aby se vyhnul riziku pronásledování“ (viz rozhodnutí Soudního dvoru EU ve spojených věcech C-199/12 až C- 201/12). Žalobkyně se sice pravidelně účastní pochodů hrdosti. V minulosti v X a od roku X každý rok v Praze na tzv. Prague Pride, přičemž X. Takových akcí se však účastní tisíce lidí a není přiměřeně pravděpodobné, že by se o účasti žalobkyně na pochodu Prague Pride dozvěděly ruské státní orgány. Z vyjádření žalobkyně jako celku vyplývá, že ji nelze považovat za osobu, která by ve veřejném prostoru výrazným způsobem propagovala LGBT+ tématiku nebo snad nějakým výrazným způsobem dávala vůbec najevo svou sexuální orientaci, jak ostatně správně podotkl i žalovaný. K její doložené aktivitě na sociálních sítích je nutné podotknout, že na X vystupuje žalobkyně pod přezdívkou a na profilové fotce, kde je vyobrazena X, nelze žalobkyni rozpoznat. S ohledem na tuto intenzitu zapojení žalobkyně do LGBT+ komunity tak nelze důvodně očekávat, že by snad intenzitu svých aktivit v budoucnu výrazně zvýšila a vzbuzovala přehnanou pozornost ruských státních orgánů či jiných osob.

32. Pokud jde o uplatňování zákona zakazujícího propagaci LGBT+ komunity, je nad rámec výše uvedeného ještě vhodné podotknout, že ne každý zásah do svobody je pronásledováním ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 kvalifikační směrnice (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 Azs 35/2019-72). Přihlédnout je třeba k povaze a závažnosti hrozící represe (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11 a C-99/11). Podle podkladů o zemi původu žalobkyně je přitom uplatňován proti LGBT+ komunitě zákon č. 135-FZ, který směřuje proti propagaci LGBT+ tématiky (samotná homosexualita není nelegální). Postihy za porušení tohoto zákazu měly převážně administrativní povahu. Byly ukládány pokuty v řízeních o správním přestupku, a to v desítkách až nižších stovkách případů ročně. Maximální výše sankce pro jednotlivce činí 400 tisíc rublů, přičemž horní hranice se vztahuje na případy s přitěžujícími okolnostmi, tj. např. šíření informací mezi nezletilými. Spíše viditelní jedinci a aktivisté jsou terčem bezpečnostních složek. Dále existuje možnost správního zadržení až na 15 dnů. Hrozící represálie a sankce tedy nebyly uplatňovány v nijak masivním měřítku, a to i vzhledem k velikosti a populaci Ruské federace, jak správně poznamenal i žalovaný. Ve většině případů přitom nebyly ani přehnaně závažné a nedosahovaly takové intenzity, že by jejich využití bylo na místě považovat za pronásledování ve smyslu výše uvedeného ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu.

33. V neposlední řadě z pohovorů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR vyplývá, že žalobkyně se od svého vycestování do země původu několikrát vrátila, a to X. V X pak žalobkyně navštívila ruskou ambasádu v Praze, kde jí byl vydán nový ruský cestovní pas. V žádném z uvedených případů nečelila žádným problémům, což rovněž dokresluje závěr o tom, že v případě žalobkyně nedošlo k naplnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu její příslušnosti k sexuální menšině. To ve spojení se skutečností, že žalobkyně ani před vycestováním z vlasti nikdy nečelila žádnému negativnímu jednání od státních či nestátních aktérů v zemi původu, umožňuje usuzovat na závěr, že budoucí pronásledování žalobkyně v případě jejího návratu do země původu není přiměřeně pravděpodobné. Jak již bylo shora uvedeno, možnost budoucího pronásledování musí být reálná, nikoliv toliko hypotetická.

34. Další okruh žalobních námitek se týkal zastávání protirežimních postojů žalobkyní. Žalovaný se obavám žalobkyně z důvodu zastávání odlišného politického názoru věnoval zejména na stranách 13–15 napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že žalobkyně nikdy nebyla terčem zájmu ruských státních orgánů, neboť žádné zásadní protirežimní aktivity nevyvíjela a neměla v souvislosti s nimi žádné problémy. Na demonstracích byla jednou z tisíců účastníků a není důvod se domnívat, že by s takovým časovým odstupem o ni měly státní orgány v Rusku jevit zájem. Žalovaný akcentoval, že se ruské státní orgány nemají o aktivitě žalobkyně jak dozvědět. Při hodnocení možného budoucího negativního jednání vůči žalobkyni vycházel žalovaný z toho, že její protirežimní aktivity nebyly nijak zásadní. Na X pak žalovaný nedohledal žádné příspěvky usvědčující žalobkyni z protirežimních názorů.

35. Ze závěrů Informace OAMP o situaci navrátilců do Ruské federace plyne, že postih za nesouhlasné příspěvky na sociálních sítích je sice možný, ale vůči navrátilcům se neuplatňuje jiný přístup než k většinové populaci. Ruské orgány se během kontrol na hranicích nezaměřují na určité specifické sociální skupiny, např. LGBT komunitu. Kvůli detailnějšímu pohovoru nebo výslechu jsou pravidelně zadržování aktivisté, novináři či právníci. Tzv. rizikové osoby jsou si vědomy svých práv a mají návody, jak se v dané situaci chovat, např. že mají mazat rizikovou komunikaci či používat náhradní zařízení. Stíhání po návratu mohou čelit i někteří běžní lidé. Všechny osoby, které byly v zahraničí aktivní, např. účastí na protestech či vyvíjeli aktivitu na sociálních sítích, mohou čelit zvýšenému riziku. Ruské úřady nicméně nemají kapacity, aby sledovaly činnost všech svých občanů v zahraničí. Žalobkyně neupřesňuje, proč by se právě ona měla stát cílem zájmu ruských státních orgánů. Shromáždění na podporu Navalného se v zemi původu účastnila ještě před prvním odjezdem do ČR, kam přicestovala za účelem studia. Přesto ani při opakovaných návratech do vlasti či při vyřizování nového cestovního pasu na ruském zastupitelském úřadě v ČR v roce X žádné potíže neměla. Navzdory svým obavám vyjádřeným v průběhu správního řízení tak žalobkyně žádným problémům se státními orgány nebo bezpečnostními složkami nečelila. Riziko dosahující standardu přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování žalobkyně v Rusku z důvodu jejích protirežimních názorů soud neshledal.

36. Při posuzování odůvodněných obav z pronásledování je nutné dosáhnout jisté úrovně pravděpodobnosti („reálného nebezpečí“), že bude žalobkyně takovému jednání vystavena. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82 je „reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.“ Žalobkyně přesvědčivým způsobem nepodpořila svá tvrzení, že bude ve vlasti pronásledována. Pro tyto účely nelze vyjít toliko z nepatrné míry pravděpodobnosti, že jí bude kontrolován při návratu do Ruska telefon a sociální sítě a následně bude za své názory stíhána. Žalovaný konfrontoval tvrzení žalobkyně se shromážděnými podklady a nebezpečí pronásledování neshledal. Soud se s jeho závěry ztotožňuje, neboť podle jeho názoru v projednávané věci nebyla dosažena hranice rizika přiměřené pravděpodobnosti pronásledování žalobkyně. Z žalobkyní popsaných okolností pak není pravděpodobné, že by se v případě svého návratu měla právě ona stát terčem důkladného prověřování ze strany ruských státních orgánů. Přesto negativní jednání ruských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči žalobkyni není nemyslitelné.

37. Pro úplné posouzení této otázky by bylo nutné zabývat se obsahem kritických veřejných vyjádření žalobkyně namířených proti vládnoucímu režimu. Z Informace OAMP o situaci navrátilců do Ruské federace totiž plyne, že kontrola sociálních sítí se dotýká i běžných občanů, i když nikoliv ve zvýšené míře jako u zájmových osob vyjmenovaných výše. Žalobkyně však v průběhu správního řízení nedoložila žádný příspěvek ze svých sociálních sítí, který by její protiválečnou aktivitu dokládal.

38. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, vyplývá, že „žadatele stíhá břemeno tvrzení, které je dále doplněno i důkazním břemenem, které je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Ten je taktéž povinen k důvodům uvedeným v žádosti o mezinárodní ochranu zajistit maximální možné množství důkazů.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005-58, se podává, že „stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby“. V rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-54, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „[j]edním ze znaků azylového řízení je důkazní nouze na straně žadatele, který běžně nemá k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby zcela prokázal svůj azylový příběh. Věrohodná výpověď žadatele je proto dostatečným důkazním prostředkem, kterým žadatel prokazuje pronásledování vlastní osoby. Pokud má správní orgán ohledně předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují.“ 39. Z těchto judikatorních závěrů vyplývá, že správní orgán musí v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu unést důkazní břemeno týkající se informací o zemi původu žadatele, přičemž tyto informace musí splňovat vysoký standard objektivity a průkaznosti. Této povinnosti bylo v posuzované věci učiněno zadost, neboť žalovaný si opatřil informace o zemi původu, o nichž je možné říct, že jsou relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, a transparentní a dohledatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81).

40. Aktivita žalobkyně na sociálních sítích se však týká přímo její osoby a je na ní, aby ji žalovanému doložila. I když jsou standard a rozložení důkazního břemene v řízení o udělení mezinárodní ochrany vychýleny ve prospěch žadatele, neznamená to, že by žadatele netížilo důkazní břemeno vůbec. Prokazovat svá tvrzení v rozsahu předložení důkazů, které s ohledem na svou situaci předložit může, je povinen primárně žadatel (srov. čl. 4 odst. 2 a 5 kvalifikační směrnice). Pro žalobkyni by přitom mělo být relativně snadné své protirežimní příspěvky na sociálních sítích žalovanému doložit, například prostřednictvím snímků obrazovky. Přesto tak neučinila.

41. Za dané situace, kdy jednak nebylo vůbec prokázáno že by žalobkyně na sociálních sítích či obdobným způsobem veřejně prezentovala své nesouhlasné postoje k válce na Ukrajině či k putinovskému režimu, jednak jsou její účty na sociálních sítích anonymní a lze je proto obtížněji spojit s osobou žalobkyně, považuje soud riziko pronásledování za nepravděpodobné. Rozhodně pak nelze hovořit o tom, že v případě žalobkyně bylo stran budoucího pronásledování ve smyslu zákona o azylu dosaženo hranice rizika přiměřené pravděpodobnosti.

42. Stejně tak za současného stavu, kdy žalobkyně ve vlasti neměla žádné problémy se státními orgány před svým prvním odjezdem do ČR ani po své návštěvě v zemi původu v roce X či po návštěvě ruského zastupitelského úřadu v ČR v roce X, nelze usuzovat ani na přiměřenou pravděpodobnost pronásledování z důvodu pouhé účasti na zmíněných demonstracích. Žalobkyně nebyla po těchto událostech nijak postihována a bylo jí umožněno opakovaně cestovat do země původu i opačným směrem, státní orgány jí v tom nijak nebránily. V posuzované věci navíc nevyplynula žádná okolnost, která by přiměřenost pronásledování žalobkyně z důvodu její účasti na uvedených mítincích zvyšovala, např. nebylo zjištěno, že by žalobkyně byla např. organizátorkou demonstrací nebo že by v jejich průběhu pronášela nějaký proslov atp., v důsledku čehož by se mohla stát „zájmovou osobou“ pro ruské bezpečnostní složky. V neposlední řadě je nutné uvést, že ani svou účast na protiputinovských demonstracích žalobkyně v průběhu správního řízení nedoložila. V celkovém kontextu azylového příběhu žalobkyně se její pronásledování z důvodů vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu nejeví jako pravděpodobné.

43. Konečně pak ani při kumulativním působení dvou azylově relevantních důvodů, které v případě žalobkyně představují její menšinová sexuální orientace ve spojení s protirežimními názory, ve světle shora uvedeného nepředstavuje riziko zvýšené natolik, že by budoucí pronásledování žalobkyně bylo přiměřeně pravděpodobné. Politická aktivita žalobkyně nebyla v tomto ohledu příliš vysoká a odehrávala se mimo území země původu. Není tedy důvod se domnívat, že by měla po návratu do země původu čelit zvýšenému zájmu ruských státních orgánů. Skutečnost, že žalobkyně veřejně neprohlašuje, že by byla homosexuálkou – ostatně to o ní nevědí ani její nejbližší – ve spojení s tím, že jedinou aktivitou na podporu LGBT komunity je účast na masových pochodech a sdílení fotek s duhovými vlajkami na anonymním X účtu žalobkyně, nezavdává důvod se domnívat, že by i při souběžném působení těchto dvou důvodů měla čelit v případě návratu do vlasti pronásledování. Pro tento závěr svědčí opět i skutečnost, že se žalobkyně do země původu vracela, resp. s ruskými státními orgány jednala už v době, kdy se právní a společenské podmínky pro osoby s homosexuální orientací a režimu kritickými postoji podstatně zhoršily.

44. Ani při kumulativním hodnocení všech relevantních okolností případu nelze dospět k závěru, že by azylově relevantní skutečnosti v případě žalobkyně samy o sobě nebo ve svém souhrnu dosahovaly míry intenzity přiměřené pravděpodobnosti pronásledování z důvodu politického názoru a příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.

45. Samostatně je třeba posoudit, zda žalobkyni nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu. Tvrzené obavy žalobkyně z pronásledování soud neshledává opodstatněnými ani z hlediska podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Ta se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Při hodnocení této otázky je nutno hodnotit stav současný, resp. stav k návratu žalobkyně do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 80/2007-87, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. Soud má za to, že správní orgán posoudil individuálně situaci žalobkyně na základě jejích tvrzení a tato konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu a soud se s jeho závěry, na které v podrobnostech odkazuje, zcela ztotožňuje. Z výpovědi žalobkyně v průběhu správního řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR plyne, že žalobkyně neměla během svého pobytu ve vlasti nikdy žádné konkrétní problémy s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, natož pak v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání, ani tam nebyla nikdy trestně stíhána. Žalobkyně rovněž vyloučila, že by byla ve své vlasti trestně stíhána v současné době. Žádné jiné skutečnosti, dokazující, že by konkrétně jí v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země původu, které by ve své povaze bylo možno vyhodnotit jako vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, žalobkyně netvrdila. Žalobkyně vlast opustila za účelem studia, nikoliv pod tlakem tíživých okolností. Soud rovněž souhlasí se závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí stran hodnocení otázky, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Podle informací ze zpráv o bezpečnostní situaci v Rusku, které jsou součástí správního spisu, na území Ruska neprobíhá v současné době žádný vnitrostátní ani mezinárodní ozbrojený konflikt, který by mohl žalobkyni v případě jejího návratu do vlasti ohrozit na životě či lidské důstojnosti. V souvislosti s invazí Ruska na Ukrajinu dochází jen k omezenému počtu individuálních bezpečnostních incidentů, zejména na území v bezprostřední blízkosti hranic s Ukrajinou, od r. 2023 se pak množí dronové útoky na cíle (letiště, ropná zařízení a energetickou infrastrukturu) i v místech vzdálených stovky kilometrů od ukrajinských hranic, včetně Moskvy. Případy dronových útoků byly zaměřené výhradně na cíle ruské vojenské a kritické infrastruktury, nikoliv na civilní objekty a pro žalobkyni tak nepředstavují žádné nebezpečí v případě jejího návratu zpět do vlasti. Soud souhlasí s žalovaným, že žalobkyni v případě návratu do země původu nehrozí žádné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.

46. Na základě shora uvedených skutečností dospěl žalovaný ke správnému závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Soud má za to, že žalovaný si pro uvedený závěr opatřil dostatečné podklady, které se uvedené problematiky týkaly. Napadené rozhodnutí tak bylo v tomto směru vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spise. Shora uvedené závěry pak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

VI. Závěr a náklady řízení

47. Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

48. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 14. července 2026 JUDr. Dana Černá v. r. samosoudkyně